Souběh pracovního poměru s funkcí v orgánu obchodní společnosti

28. 3. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Článek přibližuje problematiku souběhu pracovní smlouvy s členstvím v orgánu obchodní korporace spolu s nastíněním možných východisek s ohledem na dynamický vývoj judikatury, která výklad a aplikaci souběhu pracovního poměru a výkonu funkce statutárního orgánu dotváří.

Možnost souběhu pracovní smlouvy s členstvím v orgánu obchodní korporace vzbuzuje po dlouhou dobu živou diskuzi. Od roku 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník spolu se zákonem o obchodních korporacích, by se díky ustanovení § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích na první pohled mohlo zdát, že je takovýto souběh umožněn. Přesto se otázka možnosti souběhu aktivně vyvíjí, a to především kvůli rozsáhlé judikatuře.

Podrobný obsah

Úvod

Přístup k souběhu pracovní smlouvy a funkce člena (nejčastěji statutárního) orgánu prošel v České republice dlouhým vývojem.

Nejdříve nebyl souběh absolutně připuštěn, a to pod sankcí neplatnosti takové pracovní smlouvy v části, kde se náplň práce shodovala s povinnostmi statutárního orgánu obchodní společnosti. Následně byla připuštěna možnost pověřit obchodním vedením jakoukoli osobu, včetně osoby zastávající funkci člena statutárního orgánu obchodní společnosti, kterou umožnila novela obchodního zákoníku v roce 2012.

Další změna nastala již se zmíněnou účinností zákona o obchodních korporacích. Jaká je ale stávající situace ohledně přípustnosti souběhu pracovního poměru a funkcí jednatele? Je takový souběh vůbec možný, případně jaké musí být naplněny podmínky?

Co je to souběh

V první řadě je nezbytné definovat, co je to vlastně souběh. Obecně se jedná se o situaci, kdy se kumulují práva a povinnosti z několika právních vztahů. V rámci fungování obchodní korporace můžou nastat různé varianty souběhu.

V první řadě je nutné uvést, že v rámci obchodní korporace je možné zastávat funkci jednak jako člen statutárního orgánu, kterým je typicky představenstvo, jednak ale i kontrolního orgánu, kterým je dozorčí rada.

Co se týče variant možného souběhu:

U fyzické osoby podílející se na činnosti a chodu obchodní korporace může nastat souběh funkce člena statutárního orgánu se skutečností, že ta samá fyzická osoba je jejím společníkem. Typicky se bude jednat o „menší“ obchodní společnosti, kde logicky společník zastává rovněž funkci některého z orgánů společnosti. Takový typ souběhu je, jak již bylo uvedeno, zcela obvyklý a samozřejmě jako takový zákonem vyloučen není.

Naopak souběh člena statutárního a kontrolního orgánu nebo souběh funkce člena kontrolního orgánu a funkce prokuristy u společnosti s ručením omezeným je zákonem výslovně zakázán, a to v ust. § 201 odst. 3 ZOK: „Členem dozorčí rady nemůže být jednatel společnosti nebo jiná osoba oprávněná podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost.“

Rovněž souběh člena kontrolního orgánu a statutárního orgánu, případně prokuristy akciové společnosti je v ZOK výslovně zakázán – viz § 448 odst. 7 ZOK: „Člen dozorčí rady nesmí být současně členem představenstva nebo jinou osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost“.

Pokud však fyzická osoba vykonává ve společnosti funkci člena orgánu obchodní společnosti, a zároveň je v pracovním poměru k této obchodní společnosti, jedná se o souběh funkce člena orgánu a pracovního poměru. Právě takový souběh je umožněn pouze za splnění určitých podmínek, které budou podrobně rozebrány dále v tomto článku.

Pracovní smlouva vs. smlouva o výkonu funkce

Pro bližší pochopení problematiky je ale nezbytné prvně vymezit základní znaky jednak smlouvy pracovní (resp. pracovního poměru), jednak smlouvy o výkonu funkce, která bývá uzavírána jako smlouva příkazní, a posoudit jejich rozdíly.

Pracovní smlouva – pracovní poměr

Pracovní poměr je dle § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jedním ze základních pracovněprávních vztahů (pozn.: další jsou pak dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti). Pracovní poměr se zpravidla zakládá pracovní smlouvou uzavřenou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Zaměstnanec pak vykonává dle § 2 zákoníku pro zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ve vztahu podřízenosti k zaměstnavateli závislou práci, a to vždy osobně (tedy nemůže se nechat zastoupit), na základě pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnavatele, na jeho náklady a odpovědnost. Za výkon závislé práce náleží zaměstnanci mzda, odměna nebo plat (státní zaměstnanci).

Závislá práce navíc musí být vykonávána v pracovní době a na pracovišti zaměstnavatele (případně na jiném dohodnutém místě). U pracovní smlouvy zákon výslovně vyžaduje uzavření v písemné formě, musí v ní být sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce.

Pracovní poměr vzniká dnem nástupu do práce určeným v pracovní smlouvě a zaniká pouze na základě zákonem vymezených skutečností: dnem stanoveným v dohodě o ukončení pracovního poměru, uplynutím výpovědní doby, uplynutím sjednané doby, smrtí zaměstnance nebo okamžitým zrušením pracovního poměru, jsou-li naplněny podmínky § 55 a násl. zákoníku práce.

Zaměstnanec jako slabší smluvní strana požívá v pracovněprávním vztahu ochrany, která vyplývá přímo ze zákoníku práce. Z nejdůležitějších ochranných ustanovení je možné jmenovat například zaměstnavatelovu povinnost rovného zacházení se zaměstnanci, zákaz diskriminace, ochrana osobnostních práv zaměstnance, ochrana osobních údajů zaměstnanců, a jiné.

Zaměstnanec odpovídá za způsobenou škodu způsobenou z nedbalosti v mezích stanovených v § 250 a násl. zákoníku práce, tedy do 4,5 násobku svého průměrného měsíčního výdělku. To neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti nebo pod vlivem návykových látek, a pokud zaměstnanec způsobil škodu úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku.

Smlouva o výkonu funkce

Výkon funkce člena orgánu obchodní korporace se zpravidla uskutečňuje, jak již bylo uvedeno, na základě příkazní smlouvy dle § 2430 a násl. občanského zákoníku, kterou uzavírá daná obchodní společnost a konkrétní člen orgánu (ať už statutárního, tak kontrolního). Jedná se tedy o obchodněprávní, nikoli pracovněprávní smluvní vztah. Z tohoto režimu plynou podstatné odlišnosti vůči shora zmiňované pracovní smlouvě.

V závazkovém vztahu mezi členem orgánu a společností nelze hovořit o vztah nadřízenosti – podřízenosti. Ze strany člena orgánu je očekáván osobní výkon funkce, dle ZOK nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu orgánu kapitálové obchodní společnosti pokyny týkající se obchodního vedení, člen statutárního orgánu může pouze požádat nejvyšší orgán korporace o takový pokyn. Vždy má ale povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.

Hlavní povinností člena statutárního orgánu je jednat s péčí řádného hospodáře, kterou § 158 odst. 1 OZ definuje jako jednání:

  • s nezbytnou loajalitou (tedy neupřednostňovat své vlastní zájmy, popř. zájmů osob blízkých před zájmy dané obchodní korporace; zahrnuje rovněž povinnost mlčenlivosti) a
  • s potřebnými znalostmi a pečlivostí (dle § 51 ZOK tak jedná ten, kdo mohl v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace)

Dalšími povinnostmi člena statutárního orgánu je dodržení zákazu konkurence (§ 199 ZOK pro společnosti s ručením omezeným; § 451 ZOK pro akciové společnosti; § 710 ZOK u družstev), který znamená, že člen statutárního orgánu obchodní korporace nesmí bez svolení společníků podnikat ve stejném předmětu podnikání.

Ve smlouvě ani zákonné úpravě tedy nelze očekávat člena orgánu ochranu jako slabší smluvní strany. Co se týče formy smlouvy, tato musí být rovněž písemná, a dle § 59 ZOK navíc podléhá schválení nejvyšším orgánem obchodní korporace (valnou hromadou/ členskou schůzí).

Za výkon funkce člena orgánu náleží odměna, jen byla-li sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. Jinak se má za to, že výkon funkce je bezúplatný.

Pokud se navrátíme ke shora zmiňovaným povinnostem člena statutárního orgánu, s těmito respektive s jejich porušením úzce souvisí i odpovědnost člena statutárního orgánu za škodu.

V případě, že člen statutárního orgánu tuto povinnost poruší a rozhodne v rozporu se zájmy obchodní korporace, případně si neobstará veškeré potřebné informace ke kvalifikovanému rozhodnutí, je vůči společnosti odpovědný za způsobenou škodu a rovněž je povinen vydat prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získal.

Při posuzování porušení povinnosti péče řádného hospodáře se dle § 52 odst. 1 ZOK přihlíží k péči, kterou by v podobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v obdobném postavení.

Funkce statutárního orgánu

Pro bližší pochopení se nyní zaměříme na problematiku souběhu u statutárního orgánu.

S ohledem na další posuzování možnosti souběhu funkce statutárního orgánu s pracovně-právním vztahem je v první řadě nezbytné vymezit základní úkoly statutárního orgánu, jak jsou stanoveny zákonem:

  • Primární funkcí statutárního orgánu je dle § 164 OZ zastupovat danou právnickou osobu (zde obchodní korporaci) ve všech záležitostech.
  • Statutárnímu orgánu náleží obchodní vedení společnosti (§ 195 ZOK – s.r.o.; § 435 ZOK – a.s., § 706 ZOK – družstvo) a zároveň, jak již bylo uvedeno, nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu orgánu pokyny týkající se obchodního vedení.
  • Statutární orgán je dále povinen zajišťovat řádné vedení účetnictví a předkládat ke schválení účetní závěrku společnosti nejvyššímu orgánu společnosti.
  • Statutární orgán má dále povinnost předkládat nejvyššímu orgánu společnosti (valné hromadě/ členské schůzi) ke schválení návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty.

Odraz problematiky v rozhodovací praxi soudů

Jak již bylo uvedeno shora, přístup k možnému souběhu funkcí se v průběhu let značně vyvíjel.

Jedním z prvních a přelomových judikátů na téma souběhu byl v roce 1993 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/1992, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1995. Vrchní soud projednával spor o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně.

Žalobkyně byla jednou ze tří společníků společnosti s ručením omezeným, a zároveň také její jednatelkou, kdy mezi ní a společností byly vedle pracovní smlouvy uzavřeny další dohody, z nichž pro žalobkyni vyplývaly další odměny představující úhradu telefonních hovorů a možnost používání vlastního automobilu.

Po čase došlo mezi společníky k neshodám, které měly za následek okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně. Ta se následně soudně domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a požadovala úhradu ušlé mzdy.

Vrchní soud rozhodl, že pracovněprávní úkony činí jménem společnosti její statutární orgán, přičemž činnost člena statutárního orgánu není vykonávána v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) tehdejšího zákoníku práce z r. 1965. Dále, že vznik a zánik tohoto právního vztahu (mezi společností a statutárním orgánem) není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy.

Vrchní soud rovněž judikoval, že pracovní poměr člena statutárního orgánu může být platný, pokud jeho náplň práce není výkon funkce člena statutárního orgánu.

Další judikatura se vyvíjela stejným směrem, přičemž kritériem pro posouzení legálnosti souběhu pracovní smlouvy s výkonem funkce statutárního orgánu byla míra shody povinností plynoucích z pracovní smlouvy a činnosti statutárního orgánu.

Například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, se soud zabýval nárokem na odměnu za výkon funkce statutárního orgánu v případě zjištění neplatného pracovního poměru. Soud stanovil, že: „fyzické osobě musí být vydán neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který vznikl tím, že zaměstnavatel (obchodní společnost) přijal od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (neplatná pracovní smlouva).“

Výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy podle mzdových podmínek platných u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána.

Naopak rozsudek Nejvyššího soudu z 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010 se zabýval bezdůvodným obohacením člena statutárního orgánu na úkor obchodní společnosti, když pobíral souběžně mzdu jako obchodní ředitel společnosti a odměnu za výkon funkce člena statutárního orgánu.

Bezdůvodné obohacení zde určovala výše rozdílu mezi skutečně vyplacenými částkami a výší odměny, na kterou měl nárok jako člen statutárního orgánu dané společnosti. Přičemž je třeba vždy zohlednit i odměnu za fakticky odvedenou práci.

Dalším důležitým milníkem byl např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, který se zabývá situací, kdy člen statutárního orgánu podepíše sám se sebou pracovní smlouvu jako se zaměstnancem společnosti. Neboť uzavření pracovní smlouvy je výsledkem jednání, do něhož obě strany (zaměstnavatel a zaměstnanec) vstupují s vlastními rozdílnými představami, chtějí sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější.

Soud dovodil, že „rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření pracovní smlouvy vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.

Tuto situaci dnes řeší ustanovení § 61 odst. 3 ZOK, podle kterého podléhá mzda pro zaměstnance společnosti, který je zároveň členem statutárního orgánu nebo osoby jemu blízké schválení nejvyššímu orgánu společnosti (valná hromada/ členská schůze).

V roce 2012 se situace ohledně nejasnosti možného souběhu stabilizovala, neboť do tehdejšího obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb.) bylo novelou včleněno ustanovení § 66d – tzv. pověření obchodním vedením. Statutární orgán mohl nově zcela nebo zčásti pověřit jiného obchodním vedením společnosti, přičemž tyto činnosti mohly být vykonávány v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti, který mohl být zároveň členem statutárního orgánu.

Došlo tedy k rozvolnění úpravy, jelikož agenda obchodního vedení mohla být statutárním orgánem přenesena na jinou osobu.

Po rekodifikaci obchodního práva v roce 2014 byla ovšem možnost pověření obchodním vedením z nového znění zákona o obchodních korporacích vypuštěno. Problematika možnosti souběhu se tak znovu stala opět velmi aktuální, přičemž judikatura vydaná před novelou v roce 2012 se stává opět relevantní.

Ačkoli ZOK obsahuje ustanovení o povinnosti schválení odměny či jiného plnění pro člena statutárního orgáne nejvyšším orgánem obchodní korporace, i nadále dovozuje, že souběh funkce člena statutárního orgánu se zaměstnaneckým poměrem, kde by se náplň práce překrývala s obchodním vedením obchodní korporace, zakládá neplatnost pracovní smlouvy.

To potvrzuje i aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 12. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2525/2015, kdy se žalobce domáhal, určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Soud posoudil náplň práce generálního ředitele a funkci předsedy představenstva jako nepřípustný souběh a pracovní smlouvu posoudil jako neplatnou.

Průlomový byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014 posuzující případ, kde žalovaný jako obchodní ředitel byl na základě manažerské smlouvy povinen mimo jiné zabezpečovat úkoly vyplývající z rozhodnutí představenstva žalobce, generálního ředitele, organizačního řádu, pracovního řádu, zákoníku práce a dalších obecně závazných a vnitřních norem.

Hlavní náplní práce byla věcně vymezená organizační a řídící činnost na určitém úseku obchodní společnosti vykonávaná za přímé podřízenosti jejímu generálnímu řediteli.

Soud dovodil, že tuto činnost nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, protože náplní práce žalovaného podle manažerské smlouvy uzavřené mezi ním a žalobcem nebyla stejná činnost, kterou žalovaný vykonával jako místopředseda jeho představenstva.

Lze tedy konstatovat, že soud vykládá v nejnovější judikatuře „stejnou činnost“ bránící souběhu úžeji, a tudíž de facto rozšiřuje možnost takového souběhu.

Zcela „proti proudu“ dosavadní rozhodovací praxe se ale postavil Ústavní soud ČR, který v usnesení Ústavního soudu ČR z 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/2015 konstatoval, že „vzhledem k absenci výslovného zákazu souběhu je dle Ústavního soudu jediný možný a ústavně konformní výklad opírající se o princip „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat), přičemž jakýkoli jiný výklad je v rozporu se zásadou legální licence, autonomie vůle a smluvní svobody, jakožto vůdčími principy soukromého práva.“

Ústavní soud navíc zdůraznil, že zákaz souběhu funkcí nikdy zákon výslovně nestanovil, nýbrž tento dovodily až obecné soudy. Je tedy otázkou, jak budou na uvedený názor příčící se dosavadní praxi reagovat obecné soudy.

Závěr

Z výše uvedeného a dosavadní judikatury vyplývá, že pracovněprávní vztah člena statutárního orgánu, který se náplní práce překrývá s činností statutárního orgánu vymezenou podle ZOK, je dle rozhodovací praxe soudů považován za neplatný, a to s ohledem na skutečnost, že jednu činnost nelze vykonávat na základě dvou právních titulů.

Dále je ze strany obecných soudů dovozováno, že funkce člena statutárního orgánu nenaplňuje znaky závislé práce podle zákoníku práce, jednak s ohledem na absenci ochrany slabší smluvní strany (možnost okamžitého odvolání člena statutárního orgánu valnou hromadou bez udání důvodu), ale zejména s ohledem na absenci podřízenosti, kdy člen statutárního orgánu není oprávněn přijímat pokyny týkající se obchodního vedení od jiných subjektů.

Souběh výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a zaměstnaneckého poměru je teoreticky možný za splnění jedné z následujících podmínek:

  1. Náplň práce se nesmí překrývat s výkonem funkce statutárního orgánu, především ve smyslu obchodního vedení společnosti.
  2. Pokud bude člen statutárního orgánu vykonávat činnosti překrývající se s obchodním vedením společnosti na základě pracovní smlouvy, je nezbytné jeho pracovní pozici hierarchicky podřadit třetí osobě (např. generální ředitel – ředitel provozu/ marketingový ředitel,…).

K tomu je ale nezbytné zmínit shora uvedený nález Ústavního soudu ČR, který konstatoval, že souběh výkonu funkce člena statutárního orgánu a pracovně-právního vztahu není zákonem výslovně zakázán, a jednotlivci tak mají právo na svobodné jednání v zákonných mezích a dodržování zásady pacta sunt servanda (tj. smlouvy se mají dodržovat).

Celá problematika je ovšem natolik složitá a s ohledem na vývoj judikatury nestálá, že je na místě doporučit při pochybnostech konzultovat Váš případ s advokátem, který se danou problematikou zabývá.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek