Martin Lukeš: Stále jsme celkem podnikavý národ

17. 7. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Více než sedm procent dospělé populace v České republice rozjíždí nové podnikání. Co tento údaj podle Martina Lukeše, proděkana pro vědu a výzkum na Fakultě podnikohospodářské VŠE, o nás vypovídá?

Martin LukešDo začínajícího podnikání je zapojeno 7,33 procenta dospělé populace. V tomto parametru jsme 50. ze 67 sledovaných zemí. Co to ale znamená? Jak hodnotíte výsledek důkladného světového podnikatelského průzkumu Global Entrepreneurship Monitor, který jste v Česku s týmem zpracovával?

Vnímám, že to špatné není. Na konsorciu Global Entrepreneurship Monitoru (GEM) se diskutovalo, že by mohl vzniknout žebříček zemí podle nové podnikatelské aktivity, podobně jako existují indexy konkurenceschopnosti. Je sexy vědět, kolikátí jsme.

Nakonec se ale rozhodlo, že to dělat nebudeme, protože principiálně nejde o to, mít co největší počet podnikatelů. Pak by na prvních místech končily rozvojové země z Afriky a Latinské Ameriky a žebříček by ztrácel svoji pointu. Není jednoduché odpovědět, jestli je vyšší míra podnikatelské aktivity lepší než míra nižší. Vždycky je totiž třeba ještě doříct, že záleží na dalších faktorech.

Proto se ptám na váš názor a konkrétně na Českou republiku. Jak dané číslo vnímáte?

Dá se komentovat ve srovnání s nejbližšími sousedy. A v tom podle průzkumu vnímáme – a i v ekonomické realitě to tak je –, že jsme někde mezi západní Evropou a zeměmi ještě východněji od nás. A to v tom smyslu, že země na Východě mají podnikatelskou aktivitu vyšší a v západní Evropě je aktivita typicky nižší. My jsme skutečně někde mezi. Další porovnání je možné v čase.

Průzkumu jsme se účastnili v letech 2006, 2011 a 2013. A celková míra nové podnikatelské aktivity mírně klesá. Když se na data podíváme ještě podrobněji, zjistíme, že je více těch podnikatelů, kteří vedou novou firmu, a méně těch, kteří dělají kroky, aby podnikat začali. To znamená, že je více lidí, kteří prvotní kroky v podnikání úspěšně zakončí reálným založením firmy. A to je dobře. Tady lze data interpretovat pozitivně, protože nové firmy jsou nositeli růstu.

Vyspělejší ekonomiky skutečně mají pro laika paradoxně nižší podnikatelskou aktivitu, s výjimkou Spojených států amerických, než rozvojové země. Máte pro to lepší vysvětlení, než že na Východě je ještě hodně příležitostí a na Západě je už trh zaplněný?

Určitě jde o příležitosti na trhu. Ale podnikání velmi závisí i na štědrosti sociální politiky státu. V roce 2011 jsme měřili podnikatelskou aktivitu pro zaměstnavatele, takzvané korporátní podnikání. A například ve skandinávských zemích, kde je nezávislé podnikání nízko, je zároveň korporátní podnikání nejvýš na celém světě. Jde o pohled jedince a jaké má oportunitní náklady toho, být nezaměstnaný či na sociálních dávkách v solidní výši, mít stabilní dobře placenou práci se všemi jistotami a nezávisle podnikat se všemi riziky.

Země se silnějším sociálním systémem mají tendenci mít míru nezávislého podnikání nižší, protože pro lidi je příliš riskantní zvolit si podnikání jako alternativu k poměrně jistému a relativně dobře placenému místu, které mohou sehnat.  V Americe je sociální systém slabší. To je jeden z důvodů, proč tamní podnikatelská aktivita je vysoká.

 Nezní ale korporátní podnikání jako protimluv? Jaká aktivita se skrývá pod tímto pojmem?

Pojem je vymezený různě, ale v rámci GEM je korporátní podnikání chápáno tak, že člověk pro svého zaměstnavatele rozjíždí nový produkt, službu, pobočku nebo obsazuje nový trh. Zkrátka dělá podnikatelskou aktivitu, ale dělá ji jako zaměstnanec. V některých případech má podíl na zisku z nového byznysu. Například tak, že se vytvoří dceřiná firma, kde má zaměstnanec i mateřská firma podíl. Ale většinou jde o manažery nové podnikatelské jednotky nebo pobočky. Důležitý je aspekt rozjezdu něčeho nového, co financuje mateřská společnost.

Jak jste se sžil s definicí používanou GEM, že podnikání je jakýkoli pokus o vytvoření nové podnikatelské jednotky? Je podle vás chytré vytvořit takto širokou definici?
Velmi důležité je, aby data byla mezinárodně porovnatelná. Pokud by se podnikání vymezilo nějakou právní entitou, tak v zásadě padá možnost srovnání, protože řada například rozvojových zemí má právní formy úplně jiné. A pak získáte data, která jsou neporovnatelná. Proto je pro mezinárodní srovnání důležitější jedinec, a ne podnikatelská jednotka. Jestliže jedinec podniká mimo legislativní rámec, tak pro GEM to znamená, že je to podnikatelská aktivita, která vytváří a zákazníkům dodává výrobky nebo služby, a akceptuje to. Stát to samozřejmě z daňových důvodů nikdy neakceptuje a takovou aktivitu ve svých databázích neeviduje.

Může to být ale poměrně rozostřené. Tuším, že skoro každý, koho bych se zeptal, bude v skrytu opečovávat nějaký geniální podnikatelský nápad, se kterým ale nijak nepracuje. Jak to filtrujete?
Průzkum pracuje se sadou asi 180 otázek a jsou tam i checklisty. Respondent musí odpovědět „ano“ nejenom na první otázku, jestli rozjíždí nové podnikání, ale i na dalších asi pět otázek, aby byl počítaný jako začínající podnikatel. Jestli udělal konkrétní aktivity, typicky jestli získal živnost, sháněl místo k podnikání, organizoval tým zakladatelů a podobně.

Též jestli očekává, že bude vlastnit alespoň část daného podnikání. Důležité je dělení na rodící se a nové podnikatele podle toho, jestli už vyplácel nějaké mzdy. Je tam celá řada otázek, aby se identifikovalo, jestli nejde jen o vágní záměr, pro který jedinec aktuálně nic nedělá.

Zmiňoval jste, že se zvýšil poměr podnikatelů, kteří byznys skutečně reálně rozjíždějí, oproti těm, kteří se o to jen pokoušejí. Interpretoval jste to jako dobrou zprávu. V čem vidíte pozitivum skutečnosti, že nové podnikatelské aktivity je méně, ale když už je, tak má tah na branku?

Bytostně si myslím, že podnikání je o tom, věci dělat. Není to o povídání v hospodě, ale skutečně se musí pracovat na realizaci. Když totiž pracuji, získávám zkušenosti, na základě kterých podnikání upravuji, zdokonaluji a posouvám. Takže to, že lidi seberou odvahu a opravdu byznys založí a začnou ho dělat, vnímám jako pozitivní, protože to je prostor, aby byznys nějak rozvinuli. Zároveň máme i další výsledek, který je varující, ale i v uvozovkách správný. Je těžší ho interpretovat, ale pro mě je jeden z nejzajímavějších.

V zásadě vymizela podnikatelská aktivita nezaměstnaných. V roce 2006 takto podnikalo asi 19 procent nezaměstnaných, v roce 2011 to bylo devět procent a v roce 2013 tři procenta nezaměstnaných, kteří jsou zapojeni do nových podnikatelských aktivit. Je to pozitivní v tom, že nezaměstnaní často rozjížděli byznysy, které neměly moc šanci být úspěšné. Zafinancovali rozjezd, pak zkrachovali a určitě jim to nepomohlo ve špatné finanční situaci, kterou zažívali.

A negativem je, že zůstávají nezaměstnaní?

Podnikání je v dobách vyšší nezaměstnanosti pro stát cestou, jak výrazně zefektivnit své fungování ve smyslu snížení výplat sociální podpory a tak dále. Když je člověk na podpoře, jeho pracovní návyky krní, stát platí a nic za to nedostává. Naopak pokud člověk začne podnikat, státu se vyplatí to podporovat, protože i když by to člověk jenom zkusil, a nevyšlo mu to, stát to na moc peněz nepřijde. Nemluvím o milionových podporách, ale spíš o desetitisících.

Stát mu nemusel vyplácet podporu v nezaměstnanosti, člověk měl šanci něco zkusit, udržel pracovní návyky, někomu se to navíc povede, a někdo dokonce zaměstná i další lidi. Třeba v Německu se tento systém velmi vyplatil. Jejich aktivní politika zaměstnanosti šla tímto směrem a po letech, kdy to v Německu funguje, se dá říct, že je to dobré řešení.

Snížení z 19 na tři procenta za sedm let je v podstatě zadušení. Proč se tak snížila chuť nezaměstnaných zkusit podnikání jako alternativu k hledání práce?

Jsou tu dva faktory. První a asi i hlavní je ekonomická situace. Ve chvíli, kdy i zkušení podnikatelé mají leckdy potíže na trhu přežít, protože je objektivně menší poptávka, je pro nezaměstnané situace ještě těžší. To je hlavní důvod poklesu.

Druhým faktorem je aktivní politika zaměstnanosti státu. Nezaměstnaní si mohou sáhnout na finanční podporu, ale zavazují se, že po definovanou dobu v podnikání vydrží. Pokud nepřežijí, musejí podporu vrátit. Podnikání je riskantní samo o sobě a tento meč, který by lidé nad sebou měli, může rozhodnout o tom, že pro ně je pohodlnější se do podnikání nepouštět a být na podpoře.

Většina začínajících podnikatelů je ve věku pod 35 let. Je to obecný rys?

Ve světě je to rys poměrně obecný. Nejpodnikavější je i ve světovém srovnání věková skupina 25 až 34 let. V České republice se to specificky teprve posouvá níže do těchto rovin. V roce 2006 nejčastěji začínala podnikání generace starší plus minus o deset let. A teď se to začíná posouvat k mladším ročníkům.

Důvodů je několik. Jeden souvisí s cizími jazyky a technologiemi. Mladší generace je více připravená a má větší dovednosti v této oblasti a řada potenciálně nadějných podnikání je spojena s internetem a mobilními aplikacemi. Druhý důvod může mít souvislost i s obtížemi na trhu práce. Pro absolventy je obtížnější získat dobře placené pracovní místo. Tím pádem se pro ně zatraktivnila možnost jít podnikat.

V průzkumu se v podstatě konstatuje, že s menší pravděpodobností začínají podnikat ženy. To je taky obecný rys?

Celosvětově to tak je. A je to extrémně závislé na kultuře. V zemích, jako je Saúdská Arábie, ženy podnikají v násobcích méně než muži. Podnikání žen je tam naprosto minimální, téměř neexistuje. Jsou ale dvě tři země na světě, kde podnikání mužů a žen je skoro stejné. Například Švýcarsko. V něčem to svědčí o kultuře dané země a očekáváních.

U nás jde na rodičovskou dovolenou jedno až dvě procenta mužů místo žen. Ve Skandinávii je procento mužů daleko vyšší. Daleko více je tam kulturně akceptováno, že se rodiče o péči o děti podělí. U nás je většinově očekáváno, že se bude starat žena. Podobně je to i s podnikáním. Dokážu si představit, že je u nás relativně hodně oborů, kde žena bude muset překonávat specifické překážky, aby byla úspěšná, a to z důvodu, že ji mužští kolegové a obchodní partneři nebudou tolik respektovat.

Většina nových podnikatelů míří do služeb a chybí hi-tech inovace, na kterou EU hodně cílí. Ujíždí nám vlak?

Co se týká hi-tech, je to celkem přirozené. Když vezmu pět tisíc lidí z normální populace, kolik z nich má reálně kompetence, aby rozjelo hi-tech firmu? Budou jich jednotky. Skutečně inovativních firem s potenciálem k radikálním inovacím a mezinárodní expanzi tady moc není. Na druhé straně to v řadě zemí bude podobné. Pro nás je spíše otázka, jak firmy, které potenciál mají, podchytit a podpořit v jejich růstu. A zase je super, že už máme pokročilé IT firmy, které mohou fungovat jako vzory.

Zaujalo mě, že Petr Očko, šéf sekce fondů EU na ministerstvu průmyslu a obchodu, říkal, že bude s průzkumem pracovat. Sám se ale nedočte příliš lichotivé informace. Dozví se, že o dotace není velký zájem. Hlavním důvodem je nepotřebnost, nerelevantnost a složitá administrativa.

Tam jsou dva aspekty. První je, co jste zmiňoval – jak lidé přímou dotaci vnímali. Ptali jsme se, jestli chtějí podporu státu, nebo ne. A naše výsledky podle mě věrně odrážejí, co si podnikatelská populace o dotacích myslí. Je tedy menší část podnikatelů, která se dotace naučila využívat. Vnímá to jako zdroj peněz. Píše projekty někdy smysluplnější, a někdy méně s cílem peníze získat. Pak je zde druhá část, která je přesvědčená, že dotace jsou prolezlé korupcí a že je stejně nezískají, a i kdyby je získali, je to tolik práce, že se radši budou věnovat svému byznysu.

Pak má výzkum i druhý aspekt a zde má ministerstvo můj respekt, že se snaží politiku přímých dotací oslabit a mít tam větší část nepřímé podpory nebo nepřímých nástrojů ve smyslu záruk, zvýhodněných úvěrů, možného kapitálového vstupu státu a podobně. Prostě prvek určité návratnosti pro stát, který je podle mě principiálně správnější. Když si vezmu zvýhodněný úvěr, tak i kdyby byl za nulovou přirážku, vím, že úvěr musím vrátit, a vezmu si ho ve chvíli, kdy jsem přesvědčený, že dělám něco smysluplného, po čem je na trhu skutečná poptávka.

Komunikuje s vámi nějak ministerstvo průmyslu a obchodu?

Určitě ano. Dávali jsme konkrétní připomínky k Operačnímu programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, na základě čehož se pár věcí podaří o kousíček posunout.

Převzato z časopisu Profit
Autor článku: Petr Švihel

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek