Stát šetří, a pak zbytečně utrácí

21. 6. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Výběrová řízení na úklid budov veřejného sektoru vyhrávají firmy s dumpingovými cenami. Stát tak nepřímo podporuje nelegální zaměstnávání, protože tyto společnosti nemohou být schopné zaplatit své pracovníky v souladu se zákonem. A to je pouze jeden z nešvarů, na které by se podle Václava Veverky, společníka české úklidové firmy SaJ, měli zaměřit tvůrci příští podoby zákona o veřejných zakázkách.

Václav VeverkaJako člen představenstva odpovědný za personální záležitosti firmy máte na starosti, koordinaci zhruba tisícovky pracovníků, kteří se podílejí převážně na zakázkách pro veřejný sektor. Společnost se účastní mnoha výběrových řízení. Co to z pohledu organizace lidských zdrojů znamená?

Práce pro veřejný sektor představuje až 80 procent našich zakázek, účastníme se i několika výběrových řízení týdně. V případě, že zakázku vyhrajeme, je samozřejmě důležité ji okamžitě personálně pokrýt. Na nástup do nového objektu někdy máme i pouhých několik dnů od ukončení výběrového řízení. Především je ale nutné říci, že získat veřejnou zakázku v oblasti úklidu je v současné době velmi těžké. Když už se to povede, musíme se smířit s minimální marží. Zvítězit ve výběrovém řízení dnes znamená ocitnout se na hranici rentability. V řadě případů veřejné zakázky získávají firmy, do jejichž cen se nemohou vejít ani mzdové, natož provozní náklady. O zisku nemluvě.

Proč někdo nabízí ceny, při kterých nemá šanci nic vydělat?

Zmíním-li nejprve to menší zlo, může to být z neznalosti. Především začínající společnosti občas zakázku špatně propočítají a nezahrnou do ceny všechny náklady. Někdy je firma ochotná některé úklidy takzvaně dotovat kvůli referencím, které jí následně umožní účastnit se dalších výběrových řízení. A pak je tu ta smutná skutečnost, že někteří uchazeči předem plánují zaměstnat potřebné pracovníky načerno. Tím vzniká paradoxní situace. Stát na jedné straně potírá nelegální práci a bojuje s nezaměstnaností, na což vynakládá nemalé finanční prostředky, a na straně druhé pak v rámci veřejných zakázek živí subjekty, které v tomto směru obcházejí zákon. Veřejné zakázky by přitom mohly být účinným nástrojem, jak podporovat vytváření legálních pracovních míst. A právě státní organizace by přece měly být v těchto věcech nejdůslednější. Bohužel zatím nejsou.

Aktuální podoba zákona o veřejných zakázkách něco takového umožňuje?

Nepřímo ano. Zadavatel má možnost poslat vítězi žádost o zdůvodnění takzvané mimořádně nízké ceny. V tuzemském zákoně, na rozdíl třeba od Slovenska, ale není jasně specifikováno, co přesně to ta mimořádně nízká cena je. V praxi pak uchazeči ve svém zdůvodnění napíší všechno možné, třeba, že sníží marže na minimum, a navíc mají mimořádně efektivní technologie a postupy, a je jen na zadavateli, zda mu to jako vysvětlení stačí. Přitom úklid je z 80 procent o manuální práci, kterou zkrátka musíte zaplatit.

Veřejnou zakázku tedy může získat uchazeč se zcela nereálnou cenou?

Bohužel se to opravdu děje. V poslední době jsme registrovali hned několik případů, kdy vyhrály firmy s částkou okolo 32 haléřů za metr čtvereční úklidu. Při průměrném výkonu sto metrů uklizené plochy za jednu hodinu to představuje hodinovou fakturační cenu 32 korun. Aby byly pokryty alespoň minimální mzdové náklady, které včetně povinných odvodů zaměstnavatele činí téměř 69 korun, musela by jedna uklízečka za hodinu zvládnout více než dvojnásobnou plochu. To by v běžných administrativních prostorách vybavených nábytkem znamenalo nadlidský výkon. A to se bavíme pouze o mzdových nákladech. Ty navíc v průběhu i několikaletého trvání jedné zakázky rostou.

Už nyní je například jasné, panuje na tom politická shoda, že minimální mzda vzroste od začátku příštího roku na devět tisíc korun a její růst bude pokračovat i v letech dalších (pozn. red.: rozhovor byl veden před schválením minimální mzdy vládou). To je také potřeba zohlednit, protože soutěžní cenu už samozřejmě není možné v průběhu plnění zakázky navyšovat. Firmy s nepřiměřeně nízkými cenami ve výsledku nejsou schopné své závazky vůči zadavateli plnit, což pak vede k vypsání nového výběrového řízení, které se opět platí z veřejných zdrojů. Když to shrnu, tak stát ve snaze co nejvíce ušetřit zbytečně utrácí.

Ministerstvo pro místní rozvoj, pod které tato problematika spadá, nyní připravuje zcela nový zákon o veřejných zakázkách, který by měl začít platit do dvou let. Co by podle vás měl obsahovat, aby se dalo výše zmíněným praktikám zabránit?

Podoba zákona o veřejných zakázkách se už dvacetkrát měnila. Sotva si úředníci zvyknou na nová pravidla, musejí se učit nová. Podle mě obsahovala velmi dobrý institut úplně první verze tohoto zákona ze začátku devadesátých let. A sice to, že byly automaticky vyřazovány nabídky s nejvyšší a nejnižší cenou. Uchazeči se díky tomu snažili nastavit cenu reálně.

Tento institut by se podle mě měl do zákona vrátit a měla by být jasně specifikována ta mimořádně nízká cena. Pak jsou tu samozřejmě další nešvary, kterým by zákon mohl účinněji předcházet. Řada výběrových řízení je totiž očividně ušita na míru konkrétním uchazečům.

Jakým způsobem může zadavatel někoho zvýhodnit?

Zákon určuje některá kvalifikační kritéria, která musí splňovat každý uchazeč o veřejnou zakázku. Nesmí například dlužit na daních a na sociálním pojištění, musí být trestně bezúhonný a tak dále. Zadavatelé ale mají navíc možnost sami nastavit další kvalifikační kritéria, v čemž mají značnou volnost. Právě nastavením těchto dalších požadavků, například technických či finančních, pak mohou většinu uchazečů předem vyřadit a přihrát zakázku svému favoritovi.

Václav Veverka

Můžete uvést nějaký příklad?

Nedávno například zadavatel už v rámci výběrového řízení požadoval závazný seznam konkrétních zaměstnanců, kteří by dané prostory uklízeli. Takový seznam může dodat jen ta firma, která tam v daný moment zrovna působí. Nikdo jiný si nemůže dovolit držet třeba dvacet zaměstnanců kvůli zakázce, kterou s největší pravděpodobností ani nezíská.

Nebo jsme se nemohli účastnit výběrového řízení pro jedno výzkumné zařízení, protože zadavatel požadoval jako referenční zakázku úklid veterinární ordinace o ploše tisíc metrů čtverečních. Naše společnost uklízí několik nemocnic, což samozřejmě zahrnuje infekční oddělení, jednotky intenzivní péče, operační sály nebo laboratoře a z pohledu úklidu jistě představuje srovnatelné podmínky s předmětem zakázky. Přesto jsme měli smůlu.

Někdy se zase stane, že vedle ceny je hodnoticím kritériem také výše pokuty za případné nedostatky v úklidu, kterou jsou uchazeči ochotni zahrnout do smlouvy. Pokud se ale vítězná firma zaváže, že například za každý jeden nevynesený koš zaplatí pokutu deset tisíc korun, je téměř jisté, že je se zadavatelem předem domluvená, že ve skutečnosti nebudou tyto sankce uplatňovány. Většina firem by smlouvu s takto neúměrně vysokým rizikem nepodepsala, tudíž jsou předem vyřazeny. A takto bych mohl ještě dlouho pokračovat. Pokud zadavatel chce, má velký prostor k tomu, aby kvalifikační kritéria někomu přizpůsobil.

A podobné nekalé praktiky by podle vás bylo možné v zákoně podchytit? Zadavatel na druhé straně přece potřebuje mít možnost specifikovat své požadavky na uchazeče.

Celý ten systém by měl fungovat tak, aby se do výběrového řízení mohly přihlásit všechny firmy, které jsou danou zakázku schopné řádně plnit ke spokojenosti zadavatele. Chyba je dle mého názoru v tom, že zákon je příliš detailní, že zadavatelé mohou svá kritéria až nesmyslně úzce specifikovat. Měla by být nastavena co nejjednodušší pravidla, jak ověřit věci, které jsou skutečně podstatné. Zda ta firma neporušuje zákony, je ekonomicky stabilní, odpovídajícím způsobem pojištěná a tak dále.

Jestli má přiměřené reference tam, kde je nutná určitá odbornost, například v případě památkově chráněných budov nebo zdravotnických zařízení. Tím, jak je zákon stanoven dnes, ale veřejnou soutěž spíše omezuje, což je samozřejmě zcela proti jeho smyslu.

Jak je tomu v oblasti soukromého sektoru? I tam je hlavním kritériem výběru úklidové firmy cena?

Situace na trhu úklidových služeb prošla klasickým porevolučním vývojem. Od nedostatku dodavatelů v devadesátých letech, který firmám umožnil rychlý růst, přes vstup prvních zahraničních společností až po skutečně tvrdý konkurenční boj, který přišel s ekonomickou recesí. Tlak na snižování cen je i v soukromém sektoru jednoznačně nejvýraznějším aktuálním trendem. Pro srovnání, v devadesátých letech se hrubá marže úklidových firem pohybovala okolo 25 procent, dnes je to maximálně 15, spíše ale deset procent.

A co trendy v oblasti nových technologií či ekologických postupů a materiálů? O ty se firmy nezajímají?

To se samozřejmě liší případ od případu. O ekologické postupy nad rámec zákonných nařízení se obecně více zajímají nadnárodní společnosti, které jsou ochotné si za ně i něco málo připlatit, protože to dotváří jejich image. I mezi českými firmami se takové najdou, ale už je jich méně. A co se týče například nových technologií a postupů, které by úklid zefektivnily, jako je používání různých mikrovláken a podobně, tak ty se zatím na tuzemském trhu příliš neprosazují. Zkrátka to nekoresponduje s tím zmíněným hlavním trendem: šetřit.

Takže konkurovat jiným úklidovým firmám je opravdu možné pouze cenou?

Především v soukromém sektoru hraje důležitou roli i dobrá pověst společnosti, na které si velmi zakládáme. Prostřednictvím dceřiné firmy ABY servis, která je významným zaměstnavatelem lidí se zdravotním postižením, můžeme navíc klientům poskytovat náhradní plnění zákonné povinnosti zaměstnávat čtyřprocentní podíl OZP.

Pro zákazníky to znamená úsporu nákladů, pro nás jednu z konkurenčních výhod. Díky širšímu zaměření této dceřiné společnosti nabízíme také kombinaci komplexních úklidových služeb a fyzické ostrahy. I to nám občas nahrává, že zákazníkovi poskytneme řešení dvou věcí najednou.

Je oblast úklidových služeb z pohledu lidských zdrojů něčím specifická?

Určité specifikum úklidu spočívá v tom, že se výkon služby odehrává na pracovišti zákazníka, navíc převážně mimo běžnou pracovní dobu. Provozní manažeři, především ti mimopražští, mají na starost dva i více okresů. Musejí být schopni zajistit zásobování, zaškolovat nové pracovníky, provádět průběžné kontroly, řešit náhradníky v případě nemocí a tak dále, a to i přesto, že mají své zaměstnance rozptýlené po mnoha různých budovách. Jedná se o velmi náročnou práci.

Dalším specifikem našeho oboru je skutečnost, že hodně pracovníků má úklid jako přivýdělek. Jejich hlavní příjem jim nestačí k pokrytí životních nákladů nebo mají dluhy. Bohužel můžeme potvrdit fakt, že se zadlužením se v tuzemsku potýká stále více lidí. Stává se, že do týdne od okamžiku, kdy zaměstnance přihlásíme ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění, přijde na jeho výplatu exekuce. To samozřejmě značně zvyšuje celkovou administrativní náročnost. Agendu okolo exekucí stát přenechal zaměstnavatelům. S příslušnými úřady komunikujeme na naše náklady. A kdybychom něco opomenuli, sankce půjdou za námi.

Václav Veverka (67)

Václav VeverkaJe společníkem a členem představenstva úklidové firmy SaJ. V minulosti pracoval mimo jiné ve společnostech ČKD naftové motory Hořovice či Group 4 Securitas. Ve firmě SaJ působí od jejích začátků, tedy více než dvacet let, a na starost má personální záležitosti.

Společnost SaJ na trhu působí od roku 1992, původně pod názvem Svačina a Jirout. Jedná se o ryze českou společnost, která patří mezi deset největších tuzemských úklidových firem a zaměstnává zhruba tisícovku lidí. Obrat společnosti se v posledních třech letech pohyboval kolem 180 milionů korun.


Převzato z magazínu Profit
Autor: Renata Lichtenegerová

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek