Stávky budou v Česku častější, zaměstnanci i firmy se musí řídit zákonem

26. 1. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

V létě oživila význam téměř zapomenutého slova vyostřená situace v kolínské automobilce TPCA. Dosud snižoval tlak na řešení sporů pracovníků s vedením firem nedostatek kvalifikovaných lidí a tím i velká nabídka volných pozic na trhu.

Počet stávek, které se uskutečnily v České republice v posledních desetiletích, by bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Podle odborníků existuje spousta důvodů, proč se u nás stávkuje méně než u našich západních sousedů. „Je to dáno jednak nižší mírou organizovanosti zaměstnanců v odborech, v porovnáním třeba s Francií lze pozorovat lepší schopnosti k nalezení konsenzu a akceptaci kompromisů,“ říká Arthur Braun z advokátní kanceláře Bpv Braun Partners.

Nízký počet stávek je podle něj ve vysoké míře dán rovněž tím, že úřady a stát zasahují do pracovního života, což se týká například kontrol inspektorátu práce, a zaměstnanci tak nemají většinou důvod stávkovat kvůli zlepšení pracovních podmínek. Hlavním důvodem je ale po mnoho let stoupající poptávka po kvalifikovaných pracovních silách, posílená v poslední době i poptávkou po nevyučených pracovnících.

„Mnozí čeští zaměstnanci se proto rozhodnou odejít k podniku vedle, místo toho, aby kvůli zvýšení platu stávkovali, a dostanou přidáno hned při přijímacím pohovoru.
A kdo by byl nespokojen s pracovními podmínkami, přejde do vnitřní emigrace, bude vykonávat ‚službu podle předpisu‘ a bude se tedy zcela striktně držet svého popisu práce,“ pokračuje Arthur Braun.

Novinové titulky letošního léta o vyjednáváních s TPCA však ukázaly, že ochota jít do stávky u českých zaměstnanců nabývá na síle. „Především je známkou sílící nespokojenosti co se týče mzdových podmínek - viz diskuze o takzvané konvergenci, to jest o neprovedené úpravě mezd ve srovnání se západní Evropou. A to v posledních letech i přes bující ekonomický růst v neposlední řadě v důsledku intervence ČNB,“ zdůrazňuje Arthur Braun.

Tlak na zvýšení mezd roste

Čím závažnější je nynější nedostatek pracovních sil v prakticky všech regionech a téměř všech oborech, o to silnější je požadavek zaměstnanců na zvýšení mezd. „Není třeba mít věštecké schopnosti, abychom si dokázali představit, že budoucí spory o zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek budou stále tvrdší a povedou až ke stávkám, které jsou pro téměř všechny obyvatele České republiky polem neoraným. Jestliže se nezúčastnili krátké generální stávky v roce 1989,“ poznamenává s úsměvem Arthur Braun.

I v České republice však podle něj platí pro stávky jasná pravidla, stanovená zákonem o kolektivním vyjednávání. „Porušení těchto pravidel může být pro odbory drahou záležitostí, jak ukazuje případ, který byl rozhodnut na konci července v sousední Spolkové Republice Německo. Náhrada škody za stávku, organizovanou v roce 2012 odborovým svazem GdF kvůli zlepšení pracovních podmínek části zaměstnanců, kteří mají na starosti řazení, navádění a parkování letadel, již označil soud za protiprávní, se vyšplhala na 5,2 milionů euro,“ popsal spor Arthur Braun.

V Německu je právo na stávku zakotveno v ústavě, v České republice v Listině základních práv a svobod. Na druhou stranu odbory nemají být paralyzovány výhružkami zaměstnavatelů ohledně nároků z nezákonných stávek. „Ale jako každé právo, lze i toto vykonávat pouze v rámci určitých hranic. Vzhledem k extrémně vysokým škodám, které může stávka způsobit právě v klíčových odvětvích, je skutečně nezbytně nutné nespustit tyto hranice ze zřetele v okamžiku, kdy se vyjednávání o kolektivní smlouvě dostane do slepé uličky,“ upozorňuje Arthur Braun.

Seznam zprostředkovatelů vede ministerstvo

Příslušný zákon předpokládá jak zprostředkovatele, tak rozhodce. „Zprostředkovatele mohou určit strany, nebo – v případě, že se nedohodnou – ministerstvo práce a sociálních věcí ze seznamu zprostředkovatelů vedeného ministerstvem. Potom běží dvacetidenní lhůta za účelem vyřešení konfliktu. Jestliže řízení před zprostředkovatelem nedospěje do kýženého cíle, může každá strana požadovat řešení pomocí rozhodce,“ pokračuje Arthur Braun. Rozhodce musí být povinně zapsán v seznamu vedeném ministerstvem a musí rozhodnout během 15 dní od zahájení řízení. Proti tomuto rozhodnutí může být podána žaloba k okresnímu soudu.

Nedojde-li k uzavření kolektivní smlouvy ani po řízení před zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyhlášena stávka. „Stávky musí být ohlášeny alespoň tři pracovní dny předem zaměstnavateli a to poté, co byly schváleny dvoutřetinovou většinou zaměstnanců zúčastněných na hlasování o stávce,“ popisuje Arthur Braun.

Rozhodovat o případných žalobách v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, ale i například s náhradou škody proti odborovým organizacím pro škody způsobené v důsledku stávek či škod na zařízeních, v jejichž provozu stávky zabránily, budou obecní civilní soudy.

Zákon přitom vypočítává katalog oborů, v němž nejsou stávky povoleny a uvádí také institut výluky, který však doposud v českém prostředí nebyl použit. Výluka je zamezení výkonu práce zaměstnavatelem. Představuje krajní prostředek při vyjednávání se zaměstnanci a je provázena omezením nebo přerušením výplaty mezd.

Divokou stávku zákon nechrání

„Jsem přesvědčen o tom, že mantinely stávkového práva budou nabývat čím dál tím více na významu a nejpozději po první větší stávce vyvolají diskuse o budoucnosti České republiky jako místa bezpečného pro investice. Stávky mohou zaměstnavatele opravdu bolet a mohou skutečně i poškodit národní hospodářství. S tím je nutno se naučit žít, jestliže chceme brát vážně ústavně zakotvená práva a povinnosti,“ zdůrazňuje Arthur Braun.

Ústavní ochrany či jen ochrany omezené se však podle něj nemohou dovolávat divoké stávky, takzvané stávky předem neohlášené či stávky k prosazení politických cílů nebo stávky spojené s ničením věcí či blokádami ulic.

Dalibor Dostál

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek