Terminologie používaná v souvislosti se Směrnicí o službách na vnitřním trhu

5. 4. 2007 | Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO)

Zorientovat se v terminologii používané v nařízeních a směrnicích EU není vždy snadné. Tento dokument vysvětluje pojmy, které jsou použity a souvisejí se Směrnicí o službách. V terminologickém slovníčeku se například dozvíte obsah pojmů služba, volný pohyb služeb, princip země původu a mnohých dalších.

I. Základní pojmy a instituty v oblasti volného pohybu služeb

Služba: je jakákoli samostatná výdělečná činnost poskytovaná za úplatu. Smlouva ES dále specifikuje služby jako výkony poskytované za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Služby zahrnují činnosti průmyslové povahy, obchodní činnosti, řemeslné činnosti a činnosti v oblasti svobodných povolání (jde např. poskytování právních služeb, opravárenské práce, malířské práce nebo reklamu).

Volný pohyb služeb: představuje svobodu poskytování služeb na bázi dočasnosti. Volný pohyb služeb se vztahuje jednak na situaci, kdy poskytovatel z jednoho členského státu dočasně a příležitostně poskytuje služby přeshraničně do jiného členského státu (např. v oblasti stavebnictví). V dalším případě se do státu poskytovatele služeb přesunuje příjemce služby, např. turista. Přeshraničně cestovat však může i samotná služba, jako je tomu např. u televizního vysílání nebo elektronického obchodování, kdy jak poskytovatel, tak příjemce služby zůstávají ve svých členských státech. Volný pohyb služeb je zajištěn články 49 -- 55 Smlouvy ES.

Přeshraniční poskytování služeb: jedná se o činnosti, kdy k poskytnutí služby dochází přes hranice bez toho, že by měl poskytovatel v úmyslu se v hostitelském státě trvale nebo dlouhodobě usadit -- jde o situaci, kdy např. český architekt navrhne projekt domu v Rakousku. Evropské právo konkrétně nevymezuje časová kritéria, která by umožnila důsledné rozlišení přeshraničního poskytování služeb a usazení. V souvislosti s přeshraničním poskytováním služeb se pouze hovoří o kritériích dočasnosti a příležitostném poskytování služeb, které jsou poté posuzována v rámci konkrétních případů.

Svoboda usazování: se vztahuje na případy, kdy se poskytovatel služby z jednoho členského státu usadí v jiném členském státě, tj. založí zde pobočku, popř. organizační složku a podřídí se právnímu režimu hostitelského státu.

Poskytovatel služby: jedná se o fyzickou osobu, která je příslušníkem členského státu nebo právnickou osobu, v členském státě usazenou, která nabízí nebo poskytuje službu.

Příjemce služby: může být jednak fyzická osoba, která je příslušníkem členského státu nebo která požívá práv, jež jí přiznávají právní předpisy Společenství. Dále se může jednat o právnickou osobu usazenou v členském státě, která službu přijímá ať už pro profesní nebo neprofesní účely.

Členský stát usazení: je státem, ve kterém je poskytovatel dotyčné služby trvale usazen.

Hostitelský členský stát: je státem, do kterého poskytovatel služby přichází ať už za účelem usazení nebo přeshraničniho poskytování služeb.

II. Specifické pojmy v rámci směrnice

Rozsah působnosti (čl.2): představuje škálu služeb, které se budou řídit režimem směrnice. Obecně do rozsahu směrnice spadají služby, které jsou poskytovány za hospodářské protiplnění. Směrnice se naopak nevztahuje na služby obecného zájmu neekonomické povahy, finanční služby, služby a sítě elektronických komunikací, služby v oblasti dopravy, zdravotní služby a mnoho dalších. Tyto služby mohou být i nadále poskytovány přeshraničně, ustanovení směrnice se však na ně vztahovat nebudou.

Jednotné kontaktní místo (JKM, čl. 6): představuje místo, kde si bude moci podnikatel vstupující na trh se službami daného státu vyřídit veškeré postupy a formality, které daný stát vyžaduje (v praxi se jedná o sběr nejrůznější prohlášení, ohlášení, žádosti o zápisy do registrů, vyřízení formalit např. u živnostenských úřadů, finančních úřadů, okresní správy sociálního zabezpečení apod.). Dále mu JKM zpřístupní a poskytne relevantní informace, co do požadavků vztahujících se na poskytovatele usazené na území daného členského státu, kontaktních údajů příslušných orgánů, způsobů a podmínek přístupu k veřejným registrům a dalších.

Svoboda poskytování služeb (čl. 16): potvrzuje a zpřesňuje svobodu zakotvenou ve Smlouvě ES, tj. svobodu poskytovatelů z jednoho členského státu poskytovat svoje služby v jiném, hostitelském členském státě. Hostitelský členský stát může cizím poskytovatelům dle svého práva ukládat jen takové požadavky, které jsou vůči nim nediskriminační, nezbytné, tj. opodstatněné důvody veřejného zájmu (jedná se o důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví a ochrany životního prostředí) a proporcionální.

Princip země původu: na základě tohoto principu se poskytovatel služby, která je poskytována přeshraničně řídí právem státu, kde je usazen. Princip země původu byl však ze směrnice vyňat a byl nahrazen principem svobody poskytování služeb.

Screening a notifikace: screening má zajistit uvedení právních řádů členských států do souladu s ustanoveními směrnice. Tato metoda pro členské státy znamená provedení kontroly jejich legislativy a má zajistit odstranění všech právních překážek, které by byly v rozporu s určitými ustanoveními směrnice. Požadavky spadající do okruhu screeningové povinnosti musí členské státy oznámit Komisi a zároveň odůvodnit jejich legitimní opodstatnění, a to na základě principů nediskriminace, nezbytnosti a proporcionality. Screeningová povinnost se týká čtyř základních okruhů ve směrnici: 1. povolovacích režimů (čl. 9/2), 2. požadavků týkajících se podmínek usazení, které podléhají hodnocení (čl. 15/5), 3. podmínek přeshraničního poskytování služeb (čl. 16/4) a 4. víceoborových činností (čl. 25/3).

Pokud členské státy budou chtít v budoucnu přijmout nějaké z výše uvedených opatření, musí jej předem notifikovat spolu s odůvodněním Evropské komisi, která k nim může zaujmout své stanovisko. V případě, že Komise vyjádří svůj nesouhlas, nesmí členský stát toto opatření přijmout.

Služby obecného hospodářského zájmu: jedná se o služby, které se týkají veřejně prospěšné oblasti a se kterými je spjat určitý veřejný zájem. Jde o služby tržní, které jsou poskytovány za úplatu (např. poštovní služby, zásobování elektřinou, telekomunikace) a jednoznačně tedy spadají do působnosti směrnice. Vzhledem k tomu, že žádné ustanovení Smlouvy nezmocňuje státy orgány EU k regulaci jejich zajišťování, je primárně na členských státech, aby definovaly, co považují za služby obecného hospodářského zájmu a aby upravily, monitorovaly a financovaly jejich výkon. V souvislosti s těmito službami se můžeme setkat i s termíny „služby veřejného hospodářského zájmu“ nebo „veřejného ekonomického zájmu“.

Služby obecného zájmu nehospodářské povahy: Jde o služby, které stejně jako služby obecného hospodářského zájmu plní určité veřejné funkce, nicméně nejde o služby tržní, tj. poskytované za úplatu. Naopak jedná se o služby, které jsou poskytovány jejich příjemcům bezúplatně a jsou financovány z veřejných rozpočtů. Jde např. o státní základní školství.

Povolovací režim: členské státy ve své národní legislativě stanovují určitý postup, který musí poskytovatelé služeb následovat, aby od příslušného orgánu dostali povolení k přístupu k činnosti nebo výkonu poskytování služeb.

Povolení: poskytovatel nebo příjemce služby musí následovat určitý administrativní postup, jehož dovršením je povolení k přístupu k činnosti poskytování služeb nebo k jejímu výkonu, které udělí relevantní úřad.

Požadavek: může představovat jakákoli povinnost, zákaz, podmínka nebo omezení vztahující se na poskytování služeb, které vyplývají z právních a správních předpisů členského státu nebo judikatury, správní praxe, pravidel profesních subjektů nebo kolektivních smluv.

Nediskriminace: je z pohledu směrnice o službách takové jednání či zacházení, které nerozlišuje mezi domácím poskytovatelem a poskytovatelem z jiného členského státu např. na základě národnosti nebo sídla, uplatňováním rozdílných podmínek nebo jakýmkoli zvýhodňováním domácích poskytovatelů. Z opačného pohledu je pak možné „diskriminovat“ poskytovatele usazené v jiném členském státě na základě čl. 46 Smlouvy ES, a to pouze z důvodů ochrany veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

Naléhavé důvody obecného zájmu: požadavky národního práva členského státu nesmí omezovat podnikatele z jiného členského státu v jeho svobodě přeshraničního poskytování služeb. V určitých, judikaturou vymezených případech se ale požadavky národního práva považují za legitimní a jejich použití je opodstatněné. Požadavky nezbytnosti splňuje např. ochrana lidského zdraví, životního prostředí, ochrana spotřebitele nebo ochrana kulturních hodnot. Členský stát však musí dbát na to, aby tyto požadavky byly nejen proporcionální, ale také nediskriminační.

Proporcionalita: je princip přiměřenosti, který musí být dodržován v případě, že zákonodárce ukládá podnikateli v souvislosti s přístupem nebo výkonem služby v jeho členském státě určité požadavky. Přiměřeným požadavkem může být např. kontrola poskytovaných služeb při vstupu na trh jiného členského státu, a to s ohledem na ochranu životního prostředí. Nepřiměřený požadavek by mohl ve stejné situaci určovat např. specifickou právní formu. Tyto požadavky musí být nejen nediskriminační a opodstatněné naléhavým důvodem veřejného zájmu, ale také musí být přiměřené svému účelu a co nejméně omezující pro poskytovatele.

Správní zjednodušení: je jedním z hlavních cílů směrnice. Členské státy přezkoumají postupy a formality související s přístupem a výkonem činnosti poskytování služeb a bude -- li to třeba, vhodným způsobem je zjednoduší. V případech, kdy členské státy budou po poskytovatelích požadovat určité doklady, nebudou muset poskytovatelé dodat jejich originál nebo ověřenou kopii, ale jakýkoli ekvivalentní doklad.

Tichý souhlas: členské státy mají na základě směrnice povinnost do svých povolovacích režimů zavést princip tzv. tichého souhlasu. Požádá -- li poskytovatel služby o udělení povolení u úřadu a ten se ve stanovené lhůtě k jeho žádosti nevyjádří, platí, že povolení bylo automaticky uděleno.

Zakázané požadavky (čl.14): jsou požadavky, kterými členské státy nesmějí omezovat svobodu poskytování služeb. Jedná se zejména o požadavky na státní příslušnost poskytovatele, jeho bydliště nebo území, zákaz usazení ve více než jednom státě, podmínka registrace nebo povinnost poskytnutí určité finanční záruky pro usazení v jiném členském státě.

Požadavky podléhající hodnocení (15): jsou požadavky, které členské státy mohou ve svých právních řádech zachovat za splnění následujících podmínek: členské státy prověří, že tyto požadavky nepředstavují ohrožení volného pohybu služeb z hlediska nediskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti a dále členské státy uvedou ve zprávě Komisi důvody, proč tyto požadavky za považují za vyhovující. Komise potom během 3 měsíců požadavky posoudí a v případě, že je shledá v rozporu s evropským právem, může požadovat jejich zrušení. Tyto požadavky představují zejména požadavky na minimální zeměpisnou vzdálenost mezi poskytovateli, povinnosti mít určitou právní formu, požadavky na držení podílu na kapitálu, požadavky stanovující minimální počet zaměstnanců nebo požadavky, aby poskytovatel dodržoval pevně stanovenou minimální nebo maximální sazbu.

Obchodní sdělení: je jakákoli forma sdělení určená k přímé nebo nepřímé propagaci zboží, služeb nebo vnějšího obrazu podniku, organizace nebo osoby provozující obchodní, průmyslovou nebo řemeslnou činnost nebo vykonávající regulované povolání. Jedná se např. o televizní reklamu propagující konkrétní zboží, billboard s logem nebo sloganem podniku, inzerát v novinách týkající se provádění řemeslných prací apod.

Víceoborová činnost (čl. 25): nabízení víceoborových služeb je z podstaty směrnice považováno za přínosné pro příjemce služeb a jejich výkon může být pouze omezen z důvodu nezávislosti, nestrannosti a bezúhonnosti regulovaných povolání. Konkrétně si pod pojmem „víceoborová činnost“ lze představit poskytovatele služeb, který ve svém salónu poskytuje nejen kadeřnické služby, ale také služby kosmetické a fyzioterapeutické.

Dohled státu usazení a hostitelského členského státu (kapitola VI): členský stát usazení i hostitelský členský stát si v rámci dohledu nad poskytovatelem služby vzájemně pomáhají, poskytují si informace a o pravomoc nad poskytovatelem služby se vzájemně dělí. Členský stát usazení na vyžádání jiného členského státu potvrzuje nebo vyvrací legální výkon činnosti určitého poskytovatele služeb usazeném na jeho území nebo informuje Komisi a ostatní členské státy, dozví -- li se o jednání poskytovatele služeb na jeho území usazeném, které poškozuje zdraví, bezpečnost osob nebo životní prostředí. Faktické kontroly, inspekce nebo šetření pak v souladu s principem přeshraničního poskytování služeb provádí hostitelský členský stát z podnětu vlastního nebo podnětu státu usazení.

Implementační lhůta: jedná se o období, během něhož členské státy transponují ustanovení směrnice do svého právního řádu, přičemž záleží na vůli právních států, jaký právní nástroj k implementaci zvolí. Pro směrnici o službách byla stanovena tříletá implementační lhůta.

III. Související pojmy a instituty

IMI systém (čl. 34): je elektronickým systémem, který má zajistit efektivní výkon dozoru, administrativní spolupráce, vzájemné komunikace a s ní související výměnu nejrůznějších informací mezi členskými státy. Základním východiskem směrnice je, že usazení nebo přeshraniční poskytování služeb v jiném členském státě musí být usnadněno, a proto by spolu měly relevantní úřady v členských státech nejen kooperovat, ale i poskytovat prostřednictvím svých kontrolních orgánů následný dozor.

Volný pohyb zboží: má za úkol zabezpečit, aby zboží vyrobené v jednom členském státě vstoupilo bez jakýchkoli překážek na trh, popř. trhy dalších členských států. Právní rámec pro tuto svobodu tvoří článek 23 a následující Smlouvy ES, judikatura a sekundární právo.

Volný pohyb osob: tato svoboda pohybu osob byla chápána pouze v souvislosti s ekonomickou integrací, kdy pracovníci a osoby samostatně výdělečně činné byli oprávněni vykonávat hospodářskou činnost na celém území společenství. Jedná se jednak o volný pohyb pracovníků (zakotveno čl.39 -- 51 Smlouvy ES), dále o svobodu usazování/podnikání (43 -- 48 Smlouvy ES) pro fyzické osoby samostatně výdělečně činné (podnikatele) a právnické osoby (podniky, společnosti) a konečně také volný pohyb služeb. Judikatura postupem času rozšířila okruh subjektů také na osoby, které nevykonávají ekonomickou činnost (tj. rodiny podnikatelů, studenti, důchodci apod.). Předpokladem volného pohybu osob je oprávnění k pobytu.

Volný pohyb kapitálu: je další významnou svobodou, která zaručuje hladký průběh finančních transakcí mezi subjekty z různých členských států. Právně je zakotvena čl. 56 a následujícími Smlouvy ES a dále příslušnou judikaturou a sekundárním právem.

Vysílání pracovníků: bezprostředně souvisí se svobodou poskytování služeb, protože pokud se nejedná o osobu samostatně výdělečně činnou, je to právě většinou vyslaný pracovník, kdo danou službu dočasně v hostitelském členském státě poskytuje. Pro vysílání pracovníků je v rámci sekundárního práva nejdůležitější směrnice 96/71/ES, která určuje, které pracovní podmínky musí být uplatňovány podle práva státu, do něhož je pracovník vyslán (např. délka pracovní doby, délka dovolené, minimální mzda, ochrana zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci apod.). Směrnice se vztahuje na případy, kdy poskytovatel služby vyšle svého pracovníka na území jiného členského státu na základě smlouvy mezi ním a stranou, pro kterou je služba určena. Dále může být pracovník vyslán na území jiného členského státu do podniku, který náleží ke skupině podniků. V neposlední řadě může být pracovník vyslán do firmy na území jiného členského státu firmou, která zprostředkuje práci. Je nutné dodat, že ve všech těchto případech existuje mezi poskytovatelem služeb a jeho vysílaným pracovníkem pracovněprávní vztah.

Regulované povolání: je takové povolání, pro které národní předpisy daného členského státu stanovují určité podmínky a požadavky (vzdělání, odborná příprava, praxe) tak, aby byla zajištěna kvalita jeho výkonu. ČR se v EU řadí mezi státy, které regulují celou řadu povolání, jedná se např. o řemeslné činnosti, výkon advokacie, notářství apod.

Uznávání kvalifikace: pro usnadnění svobody usazování a volného pohybu pracovníků byl na úrovni EU vytvořen systém vzájemného uznávání kvalifikací, který občanovi EU umožňuje uznat jeho odbornou kvalifikaci získanou v jiném členském státě. Uznání kvalifikací není automatické, ale je nutno si o něj požádat u příslušného úřadu hostitelského státu. Uznání kvalifikace se v zásadě neuplatňuje u přeshraničního poskytování služeb, a to jak u osob samostatně výdělečně činných, tak u vysílaných pracovníků.

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek