Tipy pro úspěšné podnikání v Dubaji – rozhovor s Marcelou Danielovou

31. 7. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Marcela Danielová je Češka, která má úspěšnou kariéru v Dubaji, kde pracuje jako Designer Relations Director pro Fashion Forward, aktuálně jedinou a vládou podporovanou platformu na Středním východě, která sdružuje místní návrháře a pořádá většinu přehlídek a akcí z branže. Její misí je regulovat a rozvíjet módní trh a designový obchodní sektor Středního východu. Usilují také o pořádání tamního Fashion Weeku.

Co Vás přivedlo do Dubaje?
Práce a láska. V roce 1998 jsem pracovala jako modelka v Paříži pro módní domy jako Dior, Emanuel Ungaro, Christian Lacroix, které v té době organizovaly přehlídku pro Střední východ. Byla to v podstatě taková putovní módní přehlídka po všech městech Středního východu a zemích GCC (pozn. red.: země Perského zálivu), prostřednictvím které se tyto módní domy představovaly místním ženám, takže jsme byli asi 3 týdny na cestách.

Můj, tehdy, budoucí manžel celou akci produkoval a seznámili jsme se v Dubaji, kde zrovna zakládal eventovou společnost, takže jsem ho následovala. Organizovali jsme různé vládní eventy, Shopping festival a různé módní eventy pro místní vládni agentury, jelikož v té době měla Dubaj zájem o zahraniční propagaci, která by přivedla mezinárodní pozornost ke zdejšímu businessu. Spousta těch eventů měla podpořit cestovní ruch. Dubaj mi v té době velmi imponovala. Byla jsem sice mladá, ale měla jsem pocit, že už se potřebuji usadit, protože jsem od šestnácti let žila prakticky jen s kufrem. Z toho cestování jsem už byla unavená.

V té době byla Dubaj v podstatě vesnicí. Neexistovaly tu žádné high street brands jako Zara, Mango. Všechno teprve začínalo a polovina města byla stále pouští. Připadalo mi to vzrušující a daleko od všeho toho shonu a ruchu velkoměst, která jsem procestovala. Takové permanentní prázdniny. Kolem roku 2002 nastal zlom, kdy tu začalo všechno běžet na plné obrátky. Z Dubaje se paradoxně také začalo stávat velkoměsto, ale tehdy jsem to brala tak, že jsme součástí něčeho skvělého, co se teprve rodí. Že se město buduje okolo nás a pro nás, a že se na tom můžeme podílet. 

Je snadné začít v Dubaji podnikat?
Tady se dá podnikat dvěma způsoby. Před těmi sedmnácti lety tu ještě neexistovaly tzv. free zones. Podnikat se dalo jen prostřednictvím místního partnera. To znamenalo lokálního sponzora, člověka s občanstvím Spojených arabských emirátů, který převezme zodpovědnost a bude figurovat jako spolumajitel. Ne vždy byla tato obchodní partnerství úspěšná, protože jste toho člověka dobře neznali, ale v podstatě jinak se tu podnikání rozběhnout nedalo.

Zhruba před deseti lety tu začaly vznikat volné zóny jako je například Media City nebo Dubai Design District, kde sídlí Fashion Forward Dubai, společnost se kterou pracuji a řada dalších společností z umělecké branže jako PR agentury nebo architekti. Stačí si zažádat o licenci k podnikání v určitém odvětví. Podmínkou je ale založení společnosti. Podnikání na volné noze je tu něco docela nového. Tady se tomu říká freelance a není to příliš běžné.

Opět je nutné mít víza přes volnou zónu, ale ne všechny volné zóny je vydávají a týká se to spíš kreativních profesí jako módní stylista atd. Tato víza jsou obvykle na 3 roky a závisí na nich povolení k pobytu. Mám to zrovna tak. Můj pobyt v Dubaji je i po sedmnácti letech vázán na rezidenční víza buď rodinná nebo obchodní. Zaměstnavatel zaměstnanci každé tři roky zprostředkuje víza, která jsou obnovitelná nebo je lze, v případě zrušení pracovního poměru, ukončit. Jediný způsob, jak získat zdejší občanství, je manželstvím nebo cestnými zásluhami.

Jak začala Vaše spolupráce s Fashion Forward?
V době, kdy byl Fashion Forward pouze projektem na papíře, mě jeho zakladatelé přizvali ke spolupráci a já se stala součástí vedoucího teamu.

Je těžké prosadit se na Blízkém východě, jednak jako žena a jednak jako cizinka?
Moje pracovní zkušenost je velice pozitivní i jako ženy i jako cizinky. V době, kdy jsme se sem přestěhovali, tak obecně lidé, kteří sem cestovali za prací, byli vítání. Místní populace tu totiž tvoří jen 15 %. Zbytek jsou přistěhovalci. Největší komunita je tu indická, filipínská, případně ostatní arabské národy, které tady žijí, jako Saúdové a lidé ze zemí Perského zálivu. Je tu také poměrně velká britská komunita. Když jdete do banky nebo na různé úřady, tak je tam vždy zvláštní čekárna určená pouze ženám, která má ale tu výhodu, že je rychlejší. Ženy tam mohou být i s dětmi. Možná, že to dříve vzniklo z důvodu segregace, ale přináší to poměrně velké výhody.

Také některá vládní parkoviště mají vyhrazené úseky čistě pro ženy, takže jste tam v podstatě hned vedle vozíčkářů (smích), ale já osobně to vítám, protože se tím hodně věcí urychlí a ženy jsou naopak upřednostňované. Nikdy jsem nepociťovala, že by tu ženy byly nějakým způsobem degradovány. Pouze snad když tu pobýváte na rodinná víza, která jsou vázaná na manžela. V ten moment, když si potřebujete například pronajmout auto nebo cestovat do dalších arabských zemí, tak musíte mít oficiální povolení od manžela. To je ale převážně z byrokratického hlediska, protože ten člověk za vás zodpovídá. Bere se to tak, že je v podstatě váš sponzor, jelikož bez pracovního víza nemáte oficiální příjem, což tak trošku snižuje způsobilost k určitým právním úkonům. Samozřejmě, v případě pracovního víza už žádná taková potvrzení nejsou nutná.

Vizí Sheikha Zayeda, jemuž Emiráty vděčí, že jsou tak progresivní, bylo zapojovat ženy do pracovního procesu, aby měly stejné možnosti, co se týče vzdělání a celkově se integrovaly do společnosti. Je to velmi znatelné, protože máme ministryně ve vládě, ženy jsou podporovány i co se podnikání týče, takže v tomto absolutně nevidím problém. Nikdy jsem tu neměla pocit, že bych zde jako žena neměla své místo. Je to také otázkou respektu – oblékat se v určitých situacích určitým způsobem. Například, když jdete do nákupního centra, tak se vyvarovat šortek zařezaných v půlkách. Někteří turisté si to občas troufnou.

Emirátčani od nás opravdu nechtějí moc. Jde jim zkrátka o to, abyste respektovala kulturní a morální hodnoty jejich země. Ideálně alespoň sukni po kolena, něco na ramenou, i když dneska už v podstatě nikomu nevadí, že máte šortky, ale je tam taková určitá citlivost, kulturní respekt vůči tomu, že tu žije opravdu hodně národností. Indové jsou v tomto také hodně konzervativní.

Určitě se vy sama nebudete cítit dobře, když budete někde sedět v podprsence a šortkách a vedle vás paní, která zrovna přijela ze Saúdské Arábie a je zahalená od hlavy až k patě a není jí vidět ani kousek pleti. Člověk to potom začne cítit i intuitivně. Ostatní Emiráty, jako například Abú Dhabí, jsou mnohem striktnější. Tady vám nikdy nikdo nic neřekne, nedostanete pokutu, ani vás nikdo nikam nezavře, ale občas právě v nákupních centrech, pokud je žena opravdu hodně odhalená, tak ji ochranka upozorní, aby se šla obléci a jaký oděv příště zvolit.

Jaká jsou specifika regionu co se týče obchodního styku? Například uzavření smlouvy podáním ruky…
Je pravda, že tady slovo hodně platí. Nedoporučovala bych sice dělat velké obchodní smlouvy jen na dobré slovo, ale je pravda, že pokud někdo řekne: „Ano, na to se můžete spolehnout. Jsme domluveni,“ tak se na to skutečně spolehnout dá, zvlášť pokud je dotyčný místní. Dnes se ovšem každý obchod uzavírá s právníkem – smlouva, mezinárodní právo. Místní ženy, pokud jsou v abáji, nemusí mužům podávat ruku.

Je snadné dostat pracovní vízum?
Pokud si najdete práci, tak to není žádný problém. Pakliže byste chtěla přijet jako živnostník, tak ve volných zónách si samozřejmě vízum můžete koupit, tedy pokud je tam místo, protože tam určitou kapacitu. Stojí to 35 tisíc dirhamů na rok. Samozřejmě to lze i u obchodní společnosti. Takové ty malé businessy jako start-upy tu stojí asi 25 000 dirhamů. Pokud byste začínala jako živnostník, víza by vám sice vydali na 3 roky, ale určitě by od vás chtěli, abyste si postupně otevřela svoji společnost. Také by rozhodně chtěli business plán, jak se ze živnostníka stanete za tři roky společností. Což je na jednu stranu motivující, ale člověk do toho musí jít s maximálním nasazením.

Určitě ale není těžké, pokud sem chcete přijet a pracovat, práci najít nebo si otevřít vlastní podnikání, zvlášť ve volných zónách. Doporučovala bych ale nejprve přiletět jako turista a seznámit se s místním prostředím. Pro Čechy je to velmi jednoduché. Nepotřebují turistická víza a cesta sem trvá přímým letem jen šest hodin. Samozřejmě to vyžaduje i nějakou tu investici. Abyste si mohli otevřít společnost, musíte složit garanci, ale je to velmi podobné jako v České republice. V podstatě stačí, aby tato částka zůstala na účtu, než společnost oficiálně vznikne, což se dá vyřešit krátkodobou půjčkou.

Berou vás Arabové jako rovnocenného partnera, například během jednání, když oslovujete nové návrháře?
Myslím, že člověk dostane od okolí takovou reakci podle toho, jak se sám uvnitř cítí. Nikdy jsem nevystupovala tak, že bych si připadala nerovnocenná, ani jsem nikdy s nikým nejednala nadřazeně, i když to byl můj podřízený. Na každou schůzku jdu s určitým záměrem a cílem najít společné řešení. Samozřejmě je to také o kompromisech. Někdy ho musíte udělat vy, někdy protistrana. Samozřejmě, pokud začínáte nový business, musíte umět lidi přesvědčit o své vizi, protože jinak vás budou brát jen jako dalšího člověka, který chce organizovat přehlídky.

Když jsme začínali prezentovat FFWD místní komunitě, lidé se ze začátku tvářili skepticky a pokládali nám různé všetečné otázky, protože před pár lety tu byl ne příliš úspěšný Dubai Fashion Week a v určitý moment z něj lidé nebyli příliš nadšení. Každý začátek je takový menší křest ohněm. Ale s tím musí počítat každý, kdo chce nějakým způsobem obchodovat. Musíte být jednak přesvědčena o tom, co děláte, a že to má nějaký smysl, vystupovat u toho přesvědčivě a jasně si definovat svoji misi, což myslím, nám tehdy hodně pomohlo. Jasně jsme věděli, jakým způsobem chceme Fashion Forward realizovat.

Hlavním smyslem bylo podpořit módu a návrháře místního regionu. Vždy jsme zdůrazňovali, že naše platforma není jen naše, ale že ji vytváříme pro zdejší komunitu. V podstatě tím tvoříme celý nový ekosystém, jehož součástí nejsou jen návrháři, ale také stylisté, make-up artisté, módní blogeři, novináři, modelky a tím fakticky podporujete obchodní růst tohoto segmentu. Každý si v tom přišel určitým způsobem na své a stával se součástí obrazu, který se postupně začínal tvořit.

Vyžaduje komunikace s tamními muži nějaký specifický přístup? Četla jsem rozhovor s manažerkou jedné dubajské restaurace, která, když chce svému podřízenému zadat úkol, volí formulaci: „Mohl byste mi pomoci?“, která není žádným způsobem direktivní a arabskému muži nedává šanci nevyhovět, protože by odmítl pomoc a to je proti Koránu.
Víte, já si myslím, že tohle se dá aplikovat na jakoukoli kulturu, protože si představte, že chlapovi, který má trošku větší ego, řeknete něco nadřazeným tónem. Bude s tím problém. Jednat s úctou je vhodné vždy, nehledě na pohlaví. Zvlášť v moderní společnosti, kde funguji já, máme systém, řekla bych americký, ve smyslu „Jsme tým“ a nikdo nikomu nedává najevo, že je nadřazený.

Já osobně, když někoho o něco žádám, volím například formulace typu: „Můžete to pro mě udělat?“ „Co si myslíš o tomhle?“ „Jak bychom to mohli udělat?“ Samozřejmě, že někteří z nás mají větší zodpovědnost než ostatní a odpovídají za větší část projektu, ale každý je chápán jako důležitá součást, jinak by v týmu nebyl. Věřím, že čím více budete podporovat své kolegy, tím více přirozené autority si získáte.

Je nějaký zásadní rozdíl mezi businessem v Čechách a businessem v Dubaji? Působí to na mě docela podobně.
V arabských zemích se více smlouvá. Bere se to jako součást vzájemného vyjednávání a počítá se s tím, už když děláte návrh, že si trošku nadsadíte, protože víte, že to půjde dolů. Všichni tak nějak očekávají, že někdo bude chtít slevu, takže už ji tam máte předem započítanou a stejně nakonec dojdete tam, kam jste očekávali. Je to v podstatě taková tradice, takový rituál. Lidé potřebují cítit, že došli k nějaké satisfakci, že se jim pro sebe povedlo vyjednat dobré podmínky.

Angličtina je v Dubaji naprosto běžná, ale jsou situace, kdy se neobejdete bez tlumočníka?
Velmi, velmi zřídka, protože angličtina je tady druhým jazykem, někdy bych spíše řekla, že prvním. Je tu bezpočet mezinárodních společností, bank. Dubaj bych charakterizovala jako takový open space HUB. Já jsem třeba doufala, že se arabsky naučím stejně jako francouzsky, tedy pouze z odposlechu, ale ani po sedmnácti letech se mi to nepoštěstilo. S arabštinou tu přijdete do styku relativně málo. Dokonce i některé TV kanály, rádia jsou tu v angličtině.

Tlumočníka potřebuji velmi zřídka, ale teď nedávno se mi stalo, že jeden náš návrhář z Libanonu nekomunikuje úplně dobře anglicky, takže s ním jedná členka našeho tymu, která mluví arabsky. Občas, když mám nějakou mediální příležitost například v televizi, která má zájem o interview v arabštině, málokterý z místních arabských návrhářů se k tomu odhodlá, protože většina z nich je vzdělaná na mezinárodních univerzitách.

Arabština má totiž spoustu dialektů a jediný dialekt, kterým se mluví v médiích, je tzv. literární arabština, co se učí na školách, ale běžně se jí nemluví, takže například libanonský dialekt je úplně jiný, než egyptský a ta literární arabština není, pro mladou generaci, úplně jednoduchá na vyjadřování. Paradoxně se mi tedy stalo, že jsem nemohla najít nikoho z našich arabských návrhářů, který by se vystupování v médiích zhostil.

Je něco, v čem jste v Dubaji, tak říkajíc, napřed?
Určitě si myslím, že velmi progresivní je záměr místní vlády soustředit se na aspekty jako jsou štěstí zdejších obyvatel a tolerance v místní komunitě. Máme tady dokonce ministryni štěstí! V České republice je zvykem soustředit se hlavně na to, co nefunguje a neustále se tím zaobírat. Tady v Dubaji panuje mnohem pozitivnější atmosféra. Podstatou je zaměřit se na budoucnost a na to, co funguje. Proto si myslím, že je Dubaj tak úspěšná.

Je tu také velmi propracovaný systém obrany. Jako rezident SAE mohu do země vstoupit jak s mým pasem, tak pouze s místním občanským průkazem, který jednoduše vložím do elektronické brány. Průkaz obsahuje mé biometrické údaje jako otisk prstu, scan oční rohovky a k těmto údajům mají přístup všechny možné instituce od Dopravního magistrátu po lékaře. Kdykoli něco vyřizuji, proces se tím výrazně urychlí.

Působí to trochu jako velký bratr, který do všeho vidí.
Ve smyslu organizace je to určitě pokrok. Samozřejmě, všechno může být využito k něčemu dobrému nebo naopak zlému. Každá mince má dvě strany. Ale konkrétně z tohoto obavy nemám. Dubaj, ostatně, náleží mezi tři nejbezpečnější země planety. Předčilo ji jen Finsko a Katar.

Na poslední fotografii jsou zakladatel FFWD Bong Guerrero a marketingový ředitel D3 Mark Stobbs.

V Dubaji se nedaní příjmy, ale existují tam jiné poplatky?
Jsou tu různé přirážky například v restauracích, taková obdoba DPH. Už několik let to ale spěje k tomu, že daně budou zavedeny. Aktuálně se mluví o roce 2018. Z dalších poplatků je to například mýto. Každý musí mít na okně svého auta elektronický čip, který si nabije částkou a při projezdu pod silničním panelem se z něj snímají peníze. Je tu také poměrně drahá voda a elektřina. Namísto topení připlácíme za klimatizaci, která tu přes léto jede na plné obrátky, takže by se to dalo přirovnat k tomu, jako když v ČR v zimě topíte. Zhruba od října do března ale klimatizaci nepoužívám vůbec. Je tu příjemných 27 stupňů.

A náklady na bydlení? Jako finanční rezervu by měl mít člověk, který se rozhodne v Dubaji žít?
Tady se platí nájmy ročně. Většinou je těžké sehnat podnájem, abyste mohla někomu platit každý měsíc. Nejlepší dohoda, kterou můžete sehnat, je, že budete platit čtvrtletně, ale i když platíte čtvrtletně, tak musíte všechny šeky vystavit dopředu. A smlouva se také uzavírá ročně. Tady nikdy nemůžete mít smlouvu třeba na pět nebo deset let. Pro podnikatele asi ano.

Myslím, že společnosti mívají tříletou až pětiletou smlouvu, ale jako soukromá osoba, když si pronajímáte dům, tak se smlouva uzavírá ročně a každý rok vám mohou platbu zvýšit. Nájmy šly teď docela nahoru, protože tu budeme mít v roce 2020 Světovou výstavu Expo, ale i tak vám obvykle přidají 5–10 % každý rok, což je nepříjemné, protože platy tak rychle nerostou, a tak spousta lidí musí změnit bydliště.

Říkala jste, že open space není výjimkou. Je zvykem pracovat také formou home office?
Tady v podstatě nemůžete legálně podnikat z domova. Musíte mít tzv. hot desk, kdy si pronajmete jen stůl a telefon například v některé z volných zón, nemusíte tam ale oficiálně sedět. Existují tu také HUBy, kde však nikdo nekontroluje vaši licenci k podnikání. Máte možnost si v nich pronajmout meeting room, sdružovat se, ale nemůžete tam mít oficiální kancelářské prostory.

Které odvětví podnikání je podle vás vhodné na investice, například reality?
Nejsem obchodní specialista, takže si na této úrovni netroufám radit. Myslím, že reality byly nějakou dobu velice populární, ale po roce 2009, kdy ta bublina praskla, jsou lidé opatrnější, ale nedá se říct, že by tento trh nějak stagnoval, protože se tu neustále buduje a já osobně si kladu otázku, kdo všechno tam bude bydlet? Myslím, že lidé jsou opatrnější než dřív, a pokud si tu kupují domy, tak s úmyslem v nich bydlet.

Dále určitě nafta. Osobně bych si ale netroufla otevřít tu třeba restauraci. Maximálně menší kavárnu. Tady na jednoho člověka připadá tolik obchodů, že už teď je to víc, než my všichni můžeme potřebovat a restaurací a obchodů je tu opravdu hodně. Spíš potřebujeme, aby sem jezdili rekreanti a fungoval tu turismus, nějak se to tu naplnilo, protože je nás tu relativně málo. Takže možná podnikání v turismu by mohlo být lukrativní.

Je snadné v Dubaji získat občanství?
Jedině manželským svazkem nebo za čestné zásluhy.

Funguje tu nějaké omezení pro nerezidenty? Mohou cizinci například vlastnit půdu?
Povolení k pobytu se tu vydává na 3 roky, a i když si tady koupíte nemovitost, tak si povolení k pobytu musíte obnovit. Dříve nebylo možné tu nemovitost pořídit. Jediným způsobem bylo si ji pronajmout například na 100 let. Potom se trh více otevřel, ale i tak vám půda, na které dům stojí, nepatří. Kupujete pouze dům. U půdy se to stále řeší formou pronájmu, obdobně jako v Británii.

Závěrem poprosím o několik turistických tipů pro čtenáře. Co určitě vidět a čemu se obloukem vyhnout?
Určitě je zajímavé podívat se na všechna tahle architektonická nej. Mám ráda Down Town, což je okolí nejvyšší budovy světa, Burj Khalífa. Rozhodně nesmí vynechat výlet do pouště a surfování na písečných dunách. Pak také Bastakya, což je stará dubajská čtvrt, která byla vyhlášena rezervací. Jsou to tradičně nízké domy v arabském stylu, které se tu dříve stavěly. Dnes jsou tam muzea a tzv. souky, starobylé tržnice se zlatem, kořením a tak dále. Krásná je také projížďka na loďce po Dubai Creek.

Dubaj teď navíc ohlásila nový projekt. Bude se jednat o věž vyšší než Burj Khalífa a měla by být dostavěna v roce 2020. Saúdská Arábie v minulosti započala se stavbou nejvyšší věže světa Kingdom Tower, kterou aktuálně dokončuje. Tato věž bude měřit 1001 metrů, což Dubaj samozřejmě špatně nesla, takže přišla s touto vizí. Nepůjde pouze o budovu, ale část projektu bude ocelová struktura, která napomůže dosáhnout vytyčené výšky. Mezi další technické unikáty patří uměle vybudovaný poloostrov Palm Jumeirah, kde se nachází proslulý hotel Atlantis, The Palm, jehož architektura a vodní svět jsou poctou bájné Atlantidě.

Rozhovor poskytnut společností Omnimedia s.r.o. Fotografie Marcely Danielové: archiv Marcely Danielové a Mark Ganzon, foceno v hotelu Atlantis The Palm.

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek