Trestní odpovědnost právnických osob

26. 2. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Článek pojednává o základech problematiky trestní odpovědnosti právnických osob, jež se od roku 2012 uplatňuje vedle trestní odpovědnosti osob fyzických, a to na základě zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“).

Tento článek reflektuje právní stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah dokumentu


Úvod

Článek rozebírá především otázky působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, vzniku trestní odpovědnosti právnických osob založené na tzv. přičitatelnosti, okruhu trestných činů, kterých se mohou právnické osoby dopustit. Dále okruhu právnických osob, u nichž může být dovozena trestní odpovědnost, vztahem mezi trestní odpovědností právnických a fyzických osob, zvláštnostmi v sankcionování právnických osob a v neposlední řadě také specifiky trestního řízení vedeného proti právnické osobě.

Trestní odpovědnost právnických osob byla do tuzemského práva zavedena s účinností od 1. ledna 2012, přičemž budila a dosud budí rozpaky mezi právními teoretiky i v rámci soudní praxe. Spory se přitom vedou jak o potřebnost a účelnost trestání právnických osob, tak o souladnosti tohoto, pro kontinentální právo relativně nového, pro angloamerické právo naopak tradičního, institutu se základními teoretickými východisky trestní odpovědnosti.

Soudní praxe i z těchto důvodů zatím přistupuje k aplikaci trestní odpovědnosti právnických osob poměrně opatrně. Zda bude mít zavedení trestní odpovědnosti do tuzemského práva pozitivní dopady na právní prostředí u nás tak patrně ukáže až čas. Přičemž v poslední době lze zaznamenat zvyšující se tendenci přistupovat k trestnímu potrestání právnických osob.

Na úvod si zařaďme zákon o trestní odpovědnosti právnických osob do systematiky tuzemských trestních předpisů. Svou povahou je zákon o trestní odpovědnost pramen práva hmotného i práva procesního. Při uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob s ním však rozhodně nevystačíme. Se svými necelými padesáti paragrafy totiž ani nemá ambici komplexně upravit problematiku trestní odpovědnosti právnických osob. Nebylo by to pravděpodobně ani účelné, protože byť se jedná o trestní odpovědnost právnických osob, jsou z velké části použitelná ustanovení trestního zákoníku, trestního řádu a zákona o mezinárodní justiční spolupráci, tedy předpisů komplexně vyčerpávajících problematiku trestní odpovědnosti osob fyzických v rovině práva hmotného i procesního.

Cílem zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je tak upravit pouze odchylky od „běžného režimu“ trestní odpovědnosti s ohledem na zvláštní povahu právnických osob, tedy některé instituty modifikovat, aplikaci některých institutů vyloučit a o některé naopak právní řád obohatit.

Právní teorie tak mluví o tzv. vztahu speciality zákona o trestní odpovědnosti ke shora uvedeným trestním předpisům. Tato zásada je přitom stanovena hned v § 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Nestanoví-li tedy zákon o trestní odpovědnosti právnických osob jinak, použije se pro uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob výše uvedených trestních předpisů. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob má tedy povahu tzv. vedlejšího trestního zákona.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Působnost zákona o trestní odpovědnosti právnických osob

Podobně jako trestní zákoník i zákon o trestní odpovědnosti právnických osob upravuje v několika úvodních ustanoveních problematiku působnosti tuzemských trestních předpisů. Působností zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přitom myslíme okruh protiprávních jednání postižitelných na základě tuzemského trestního práva. Rozlišujeme přitom působnost časovou, místní, osobní a věcnou.

Časová působnost

V zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob bychom úpravu časové působnosti hledali marně. Za takové situace tak přichází na řadu úprava obsažená v trestním zákoníku s jeho obecnou, podpůrně použitelnou právní úpravou. V trestním zákoníku je přitom časová působnost upravena hned v § 1 až 3. V prvé řadě zde najdeme jednu z nejdůležitějších zásad trestního práva, tedy zásadu zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele, která stanoví, že čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.

Pozdějšího zákona lze však použít v případě, že je to pro pachatele příznivější. Je přitom povinností soudu zkoumat příznivost té které právní úpravy v celé její šíři, tedy nejen s ohledem na trestní sazbu stanovenou u konkrétní skutkové podstaty trestného činu, ale dále například okolnosti vylučující protiprávnost, podmínky pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, atp.

O důležitosti zásady zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele, jež je rovněž ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, svědčí i fakt, že je zákonodárcem vyjádřena hned v prvním paragrafu trestního zákoníku. Je ovšem nutnost zmínit, že tato zásada se uplatní pouze v trestním právu hmotném a nikoliv v trestním právu procesním.

Modifikována je rovněž, jde-li o druhy trestů, které lze pachateli za trestný čin uložit. V tomto směru trestní zákoník stanoví, že uložit lze jen takový druh trest, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Konkrétní sazba trestu se však bude řídit zákonem pro pachatele nejpříznivějším.

S ohledem na shora uvedené k časové působnosti a rovněž s ohledem na fakt, že zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nabyl účinnosti 1. ledna 2012, jistě pozornější čtenář dovodí, že není možné potrestat právnickou osobu za trestný čin spáchaný před tímto datem. To však nevylučuje možnost postihnout konkrétní fyzickou osobu, jejíž čin by se jinak přičítal i právnické osobě (o možnostech souběhu trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob bude pojednáno dále). Na tomto místě ještě uveďme výtku vůči zákonodárci týkající se délky legisvakanční doby, tedy doby mezi platností zákona, která nastává dnem publikace zákona ve Sbírce zákonů, a účinností zákona.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob byl totiž publikován ve Sbírce zákonů až 22. prosince 2011. Doba, během které se tedy mohli všichni příjemci norem v novém zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob obsažených s těmito normami seznámit - než se pro ně staly závaznými – byla tedy s ohledem na zásadnost a rozsah změn značně nedostatečná.

Místní působnost

Na rozdíl od působnosti časové nalezneme v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob speciální úpravu místní působnosti. Ta je, obdobně jako v trestním zákoníku, postavena na zásadách teritoriality, personality a univerzality.

Zásada teritoriality

Základem místní působnosti je zásada teritoriality (§ 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Ta stanoví, že podle tuzemského práva se posuzuje trestnost činu spáchaného na území České republiky právnickou osobou, která má sídlo v České republice nebo má na území České republiky umístěn podnik nebo organizační složku, anebo zde alespoň vykonává svoji činnost nebo zde má svůj majetek. Zákon pak dále stanoví, že za trestný čin se považuje čin spáchaný na území České republiky, dopustila-li se právnická osoba jednání

  • a) zcela nebo zčásti na území České republiky, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo
  • b) v cizině, pokud porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo, byť i jen zčásti, nastat na území České republiky.

Zásada personality

Tato zásada, obsažená v § 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je vyjádřením morálně politických zásad, jež stanoví, že stát stíhá trestné činy osob, které k němu mají nějaký právní vztah, bez ohledu na to, kde tyto osoby trestný čin spáchaly. Mnohdy se používá obratu, že si každá takováto osoba nese do zahraničí své právo, přičemž samozřejmě podléhá i moci cizích státních orgánů, které postupují podle vlastního práva.

Právním vztahem, který je pro zásadu personality rozhodujícím, je v případě fyzických osob jejich státní občanství (a trvalý pobyt u osob bez státního občanství). Jde-li o právnické osoby je pro zásadu personality rozhodující sídlo právnické osoby. Má-li tedy právnická osoba sídlo v České republice, posoudí se trestnost jí spáchaného činu také podle tuzemský trestních předpisů.

Zásada univerzality

Zákonodárce touto zásadou obsaženou v § 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob reaguje na závažnost některých trestných činů útočících na zvláště důležité zájmy. I pokud tedy nemá právnická osoba sídlo v České republice a ani nespáchá trestný čin na území České republiky, bude posuzovaná její trestnost podle zákona České republiky, dopustí-li trestného činu teroristického útoku či trestných činů proti měně.

Působnost daná mezinárodní smlouvou

Odchylně od předchozích zásad může být upravena působnost tuzemského trestního práva v mezinárodní smlouvě. Ta může působnost buď rozšířit, anebo rovněž zúžit.

Osobní působnost

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob upravuje osobní působnost velmi široce. Negativním vyjádřením vylučuje zákon trestní odpovědnost České republiky a územních samosprávných celků při výkonu veřejné moci. Česká republika, včetně organizačních složek státu (např. ministerstva, soudy, atp.), se tak nemůže dopustit trestného činu. Stejně tak se trestného činu nemohou dopustit územní samosprávné celky, tedy obce a kraje, při výkonu veřejné moci.

Na všechny ostatní právnické osoby tedy trestní odpovědnost podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vztahuje. Představit si lze tedy trestní odpovědnost opravdu rozličných právnických osob. V prvé řadě nám jistě vytanou na mysli obchodní společnosti a družstva.

Dále lze uplatňovat trestní odpovědnost vůči spolkům, nadacím, fundacím, nadačním fondům, ústavům či „netransformovaným“ obecně prospěšným společnostem, ale rovněž například vůči školám, nemocnicím, profesním komorám, církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným zákonem (Česká televize, Národní galerie, atp.), politickým stranám a hnutím, státním podnikům a mohli bychom pokračovat ještě dále. Jak je tedy patrné lze uplatňovat trestní odpovědnost vůči právnickým osobám soukromého i veřejného práva.

Věcná působnost

Co se týká věcné působnosti, byla zákonodárcem užita metoda taxativního (úplného) výčtu. Ten nalezneme v § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který uvádí, za jaké trestné činy bude právnická osoba trestně odpovědná. Tento výčet, obsahující momentálně 88 skutkových podstat trestných činů, je poměrně značně kritizován právní naukou pro svoji nahodilost a nekoncepčnost. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob však obsahuje pouze výčet skutkových podstat. Konkrétní znaky skutkových podstat je pak třeba hledat v trestním zákoníku.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zásada přičitatelnosti jednání právnické osobě

Kontinentální trestní právo staví tradičně na zásadě odpovědnosti za zavinění. Podle této zásady tedy může být dovozena trestní odpovědnost konkrétního osoby, pouze pokud tato osoba jednala zaviněně, tedy se trestného činu dopustila úmyslně nebo z nedbalosti. Nauka také hovoří o tzv. subjektivní odpovědnosti.

Naopak s objektivní odpovědností se můžeme setkat v rámci správního práva trestního, tedy u odpovědnosti za správní delikty (vyjma z toho odpovědnost za přestupky) či u odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti. Právní nauka přitom definuje zavinění jako psychický vztah člověka ke konkrétním skutečnostem zákládajícím trestný čin. Je přitom rozlišovaná složka volní (pachatel chce, aby nastal nějaký konkrétní následek, či je s tím srozuměn), a složka vědění (pachatel ví nebo neví o konkrétní okolnosti).

Zkoumáním, mnohdy velmi náročným, neboť tu jde o posouzení vnitřního vztahu pachatele ke konkrétním skutečnostem, docházíme k závěru, zda ta která osoba jednala v úmyslu přímém či nepřímém, z nedbalosti vědomé či nevědomé či jednala nezaviněně. Příkladem takové nezaviněného jednání mohou být například svalové záškuby během epileptického záchvatu, neboť zde chybí vůle jednajícího k takovým pohybům.

V případě právnických osob, které jsou fiktivními osobami vytvořenými právem (současná právní úprava se kloní k tzv. teorii fikce), však nelze hovořit o vůli právnické osoby, a tedy ani o zavinění. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tak zavádí tzv. přičitatelnost jednání fyzické osoby nebo orgánu osobě právnické, na základě které lze dovodit existenci trestní odpovědnosti konkrétní právnické osoby. Aby však bylo možné jednání fyzické osoby nebo orgánu právnické osobě přičítat, musí být naplněno hned několik zákonných předpokladů. Předně musí fyzická osoba nebo orgán alternativně jednat:

  • a) jménem právnické osoby,
  • b) v zájmu právnického osoby nebo
  • c) v rámci činnosti právnického osoby.

Jde-li o posouzení, zda fyzická osoba nebo orgán jednal v zájmu právnické osoby, je třeba nezapomínat, že takový zájem může být majetkového, ale také nemajetkového charakteru. Těžkosti může jistě přinášet také posouzení, zda to které jednání probíhalo v rámci činnosti právnické osoby. Podpůrně lze rozsah činnosti dovozovat například ze zakladatelského právního jednání (společenská smlouva, stanovy, atp.) či ze zákona, jde-li o právnickou osobu založenou zákonem.

Pokud bychom však zůstali pouze u této podmínky, byla by šíře trestní odpovědnosti právnických osob takřka bezbřehá a patrně bychom došli k tomu, že v řadě případů by bylo dovozování trestní odpovědnosti vůči právnické osobě značně nespravedlivé. Proto zákonodárce v § 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob omezuje okruh osob a orgánů, jejichž jednání lze konkrétní právnické osobě přičítat. O přičitatelné jednání tak půjde, jen jednal-li tak:

  • a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
  • b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v předchozím bodu,
  • c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
  • d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c).

Ani takto vymezené podmínky přičitatelnosti však nejsou kompletní. Půjde-li o jednání osob či orgánů uvedených v písmenech a) až c) přičítají se právnické osobě všechna jednání těchto osob bez dalšího. Jako problematické se v tomto směru jeví, že se právnická osoba nemůže z této odpovědnosti vyvinit, a to i kdyby podnikla sebedokonalejší protiopatření a přičítané jednání by bylo zjevný excesem konkrétního jednotlivce. Jinak je tomu ovšem v případě jednání zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů podle písmena d). Aby bylo možné jednání takové osoby právnické osobě přičítat, musí taková osobě jednat:

  • a) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených shora v písmenech a) až c)
  • b) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby shora uvedené písmenech a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Zvláště druhá podmínky budila mezi odbornou veřejností i zástupci právnických osob rozporuplné reakce. Zákonodárce totiž nedal orgánům právnických osob a osobám uvedeným v písmenech a) až c) žádná vodítka stran intenzity opatření, které lze po nich lze spravedlivě požadovat. Jak by tedy měla například vypadat nezbytná opatření k zamezení nebo odvracení následků spáchaného trestného činu zahrnutá třeba do tzv. compliance programu, tak bude muset stanovit až judikatura tuzemských soudů.

S ohledem na zatím relativně malé množství trestních stíhání vedených proti právnickým osobám se však zatím není, oč opřít. Především v této souvislosti se jako naprosto nedostatečná jeví, již v úvodu článku zmíněná, legisvakanční lhůta, která by umožnila tato opatření v právnických osobách postupně zavádět.

Poslední otázka vyvstávající v souvislosti s přičitatelností jednání právnické osobě, kterou v tomto článku zmíníme, se týká formy zavinění. Trestní zákoník totiž vyžaduje, aby trestné jednání bylo spácháno úmyslně, nestanoví-li výslovně, že určitého trestného činu se lze dopustit i z nedbalosti. Pokud tedy není naplněna požadovaná forma zavinění, nejedná se o jednání trestné. Příkladem může být třeba trestný čin poškození cizí věci, u kterého zákon vyžaduje úmysl.

Poškodí-li tedy osoba cizí věc z nedbalosti, není její jednání postižitelné skrze trestní právo. Jak bylo ovšem uvedeno již výše, lze mluvit o zavinění u právnických osob jen těžko. Forma zavinění se tedy pro účely trestní odpovědnosti právnické osoby dovozuje z formy zavinění fyzické osoby, jejíž jednání se právnické osobě přičítá.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Vztah trestní odpovědnosti osob právnických a osob fyzických

Ačkoliv jsou tedy od 1. 1. 2012 právnické osoby trestně odpovědné, vždy jejich trestnost vyplývá z protiprávního jednání konkrétní fyzické osoby. Právnická osoba totiž jako fiktivní subjekt sama nejedná, jednají za ni od ní odlišné fyzické osoby, jejichž jednání se za určitých, shora uvedených podmínek, právnické osobě přičte.

Z toho však nelze vyvodit závěr, že trestní odpovědnost této konkrétní fyzické osoby přičítáním právnické osobě zanikne. Je tomu právě naopak. Tato zásada, vyjádřená v § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je právní naukou označován jako zásada souběžné nezávislé trestní odpovědnosti osob fyzických a právnických.

Zmíněné ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob velmi návodně uvádí, že trestní odpovědnost právnické osoby není dotčena trestní odpovědností osob fyzických. Za konkrétní trestné jednání tedy může být odsouzena jak pachatel-fyzická osoba, tak současně i pachatel-právnická osoba, které se toto jednání přičítá. Tato skutečnost má pak dopady i v rovině trestního práva procesního, o čemž pojednává závěrečná část tohoto článku. Toliko k vysvětlení souběžnosti trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob.

Nezávislost trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob se pak projevuje v případech, kdy je trestní odpovědnost fyzické osoby vyloučena, zanikne či se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba čin spáchala. Může jít kupříkladu o situace, kdy byla fyzická osoba během jednání nepříčetná či v průběhu trestního řízení zemře.

Takové skutečnosti nemají za následek zánik trestní odpovědnosti právnické osoby. To je řešení velmi praktické, neboť umožňuje potrestat právnickou osobu i v případě, že je bezdůvodných pochybností zřejmé, že jí lze trestné jednání přičítat, ale například se nepodaří prokázat, který konkrétní zaměstnanec se jednání dopustil.

Přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce

Se zavedením trestní odpovědnosti právnických osob dochází k prolomení další ze zásad trestního práva, a to konkrétní zásady, že trestní odpovědnost nepřechází na právního nástupce. To i nadále platí pro trestní odpovědnost fyzických osob, ale ne tak pro trestní odpovědnost právnických osob. K tomu zákonodárce v § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uvádí, že trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce.

Taková situace může nastat například při postupu podle zákona o přeměnách, tedy kupříkladu při fúzích či rozděleních. Tato zákonná úprava tedy neumožnuje, aby se právnické osoby vyvázaly z trestní odpovědnosti například fúzí splynutím, kdy původní právnické osoby zaniknou a zároveň vznikne jiný nový subjekt. Trestní odpovědnost těchto splynuvších právnických osob zkrátka přejde na nově vzniklý subjekt.

Zákonodárce rovněž počítal s případy, kdy má trestní odpovědnost přejít na více právních nástupců, což bude časté při rozdělení rozštěpením či odštěpením podle zákona o přeměnách. Soud pak má přihlédnout při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření i k tomu, v jakém rozsahu na každý ze subjektů přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného trestného činu, případně i k tomu, v jakém rozsahu kterýkoli ze subjektů pokračuje v činnosti, v souvislosti s níž byl spáchán trestný čin.

Dodejme ještě, že trestní odpovědnost přechází skutečně na všechny právní nástupce. Nic na tom nemění ani další přeměny podle zákona o přeměnách. To může jistě vyvolávat opodstatněné obavy u zástupců nástupnických právnických osob.

Obecné zásady sankcionování právnických osob

Obsahem trestní odpovědnosti je na straně jedné právo státu uložit pachateli trestného činu trestní sankci a na straně druhé povinnost pachatele výkon této sankce strpět. V tomto směru se odpovědnost fyzických a právnických osob neliší. Je však nutno vnímat odlišnosti v tom, jak a na koho trestní sankce dopadá. V případě fyzických osob se silně projevuje zásada personality trestní sankce, podle které má trest co nejméně působit na okolí pachatele (například na jeho rodinné příslušníky). Toho však mnohdy nelze dosáhnout při sankcionování právnických osob.

Tak například peněžitý trest uložený právnické osobě může značnou měrou dopadnout nejen na sankcionovanou právnickou osobu, ale také na její zaměstnance, věřitele, ale rovněž třeba na drobné akcionáře, kteří měli minimální možnost zabránit trestněprávnímu jednání přičítanému právnické osobě. Tato výhrada je často zmiňována naukou jako argument proti zavedené trestní odpovědnosti právnických osob, která tímto přináší do trestního práva principy kolektivní viny.

Na druhou stranu je třeba říci, že si byl zákonodárce této skutečnosti vědom, a proto soudu uložit povinnost i tyto skutečnosti při ukládání sankcí zohledňovat. Tím však rozhodně nejsou zákonná pravidla pro stanovení druhu a výměry trestu vyčerpána. Soud tak při stanovení druhu a výměry trestu musí dále zohlednit následující skutečnosti.

Povaha a závažnost činu

Na první místo zařadil zákonodárce povahu a závažnost trestného činu. Obdobně je tomu i u sankcionování osob fyzických. I u právnických osob se tak, co se týče posouzení povahy a závažnosti trestného činu, vezmou v potaz kritéria stanovená v § 39 odst. 2 trestního zákoníku. Jsou jimi zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.

O závažnosti trestného činu pak dále svědčí naplnění polehčujících, nebo naopak přitěžujících okolností, jež nalezneme v § 41 a 42 trestního zákoníku. Namátkou uveďme z polehčující okolností například skutečnost, že se pachatel přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu či svůj trestný čin sám oznámil úřadům, z přitěžujících naopak, že trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek či spáchal více trestných činů.

Nutno podotknout, že některé polehčující či přitěžující okolnosti jsou pro povahu právnické osoby vyloučeny (kupříkladu, že pachatel spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých).

Poměry právnické osoby

Zákonodárce v tomto směru zmiňuje dosavadní činnost právnické osoby a její majetkové poměry. Bude-li tak soud ukládat sankci právnické osobě, zohlední například skutečnost, že právnická osoba dosud nebyla sankcionována. K tíži bude naopak právnické osobě fakt, že již byla odsouzena či se v minulosti dopouštěla správních deliktů či neplnila své soukromoprávní závazky.

Majetkové poměry jsou velmi zásadním kritériem zvláště při ukládání peněžitého trestu. V tomto směru se jistě nabízí otázka, zda tak není porušena zásada rovnosti před zákonem. Domníváme se, že nikoliv. Trestněprávní sankci nelze totiž vnímat v její výši izolovaně, ale je nutno přihlédnout i k intenzitě, se kterou působí na konkrétní subjekt. Tato intenzita působení by přitom měla být za jinak stejných okolností stejná.

V opačném případě by došlo k poručení zásady rovnosti před zákonem. Intenzitu působení peněžité sankce je pak tedy nutno vnímat v kontextu majetkových poměrů konkrétní sankcionované osoby. Stejný peněžitý trest ve výši 10 milionů korun totiž různou intenzitou působí na malou obchodní společnost, pro kterou může být i likvidační, a jinak na velkou nadnárodní korporaci.

Právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu

Pokud jsme v předchozím odstavci vyvraceli názor, že zohlednění majetkových poměrů při ukládání trestní sankce není v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem, u tohoto kritéria se lze přiklonit spíše k opačnému závěru.

Zákonodárce ukládá soudu přihlédnout k tomu, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost. Méně přísně trestány tak budou hospodářsky významné právnické osoby či takové působící v oblasti dodávek a výroby energií či vojenského materiálu. Je otázkou, zda by tomu nemělo být právě naopak.

Působení právnické osoby po činu

V tomto směru zákonodárce podtrhuje účinnou snahu právnické osoby nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Z dalších okolností se jistě nabízí také oznámení trestné činu či skutečnost, že se právnická osoba nedopustila dalších trestněprávních jednání, respektive jí takováto jednání nebyla přičítána.

Účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby

Na posledním místě zmínil zákonodárce individuálně-preventivní účel trestní sankce. Takovým důsledkem může být například posílení vnitřní kontroly či nastavení mechanismů k zamezení páchání dalších trestných činů zaměstnanci a dalšími osobami a orgány, jejichž jednání se právnické osobě přičítá.

Druhy trestů a ochranných opatření, které lze uložit právnické osobě

Ačkoliv má právní nauka vůči použití termínu trest v případě sankcionování právnických osob výhrady a preferuje spíše užívání termínu sankce, jež není spojena s individuální vinou pachatele, zákonodárce si tímto rozlišením hlavu nelámal. Zákonným termínem je tedy pojem trest, a s ohledem na to bude přistupováno i k této části článku.

Vedle trestů lze však právnickým osobám, obdobně jako osobám fyzickým, ukládat ochranná opatření. Z povahy právnické osoby však vyplývá, že jim nelze uložit ochranné opatření ochranného léčení, zabezpečovací detence ani ochranné výchovy ukládané mladistvým. Soudu tak k uložení zbývá jediné ochranné opatření, které tuzemské trestní právo vedle zmíněných zná, a tím je zabrání věci.

Zrušení právnické osoby

Trest smrti byl u nás zrušen v roce 1990. S trochou nadsázky lze však říci, že pro právnické osoby byl tento trest zákonem o trestní odpovědnosti právnický osob opět zaveden. Trest zrušení právnické osoby je nepřísnějším trestem, který lze právnické osobě uložit. Pro to, aby mohl být tento trest uložen:

  • a) musí činnost právnické osoby zcela nebo převážně spočívat v páchání trestné činnosti,
  • b) musí mít sídlo v České republice a
  • c) nesmí to vylučovat povaha právnické osoby.

První kritérium patrně netřeba dlouze rozvádět. V tomto směru se spíše nabízí otázka, zda by nebylo účelnější zohlednit rovněž závažnost spáchaného trestného činu. Požadavek sídla v České republice je logický, neboť pokud by právnická osoba neměla sídlo v České republice, nebyl by možné na této osobě uložený trest vykonat. Komplikovanější je otázka posouzení, kdy uložení tohoto trestu vylučuje povaha právnické osoby.

Uložení tohoto trestu nebude bezesporu možné u právnických osob založených zákonem, kterých je poměrně značné množství. Tyto právnické osoby lze totiž zrušit zase jedině zákonem. Uložit tento trest rovněž nejde územně samosprávnímu celku, tedy obci či kraji. Patrně nebude možné zrušit pro jejich povahu také právnické osoby působící jako přirozené monopoly v určitých síťových odvětvích (distribuce elektřiny či plynu).

Ještě spornější je posouzení, zda lze zrušit právnické osoby založené za účelem uplatňování některých ústavně garantovaných práv (církve a náboženské společnosti, politické strany a politická hnutí, atp.). V jejich případě to povaha patrně vylučovat nebude. Při ukládání tohoto trestu je pak patrně nejvíce nutno zohlednit, jaký dopad bude mít uložení trestu na třetí osoby.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob rovněž stanoví, že trest zrušení právnické osoby, která je bankou, pojišťovnou, penzijním fondem apod., je možné uložit až po vyjádření České národní banky o možnostech a důsledcích takového trestu. Obdobně je tomu v případě, že má být zrušena komoditní burza.

Pak je možné uložit takové právnické osobě trest zrušení až po vyjádření příslušného orgánu státní správy, který uděluje státní povolení k provozování burzy podle jiného právního předpisu. Takovým orgánem bude zpravidla Ministerstvo průmyslu a obchodu nebo Ministerstvo zemědělství.

Právní mocí rozhodnutí, kterým se ukládá trest zrušení právnické osoby, právnická osoba vstupuje do likvidace, během které dojde vypořádání majetku zrušené právnické osoby. Likvidace je pak prováděna podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, přičemž odchylně od obecné úpravy bude nakládáno s majetkem, u nějž to vyplývá z jeho povahy (drogy, zbraně či padělané peníze), a s majetkem, který je například výnosem z trestné činnosti.

Propadnutí majetku

Stejně jako osobě fyzické osobě lze i právnické osobě uložit trest propadnutí majetku. Soud přitom může uložit trest propadnutí celého majetku nebo jeho části. Jelikož jde o nejpřísnější majetkový trest, který lze právnické osobě uložit, může soud uložit tento trest jedině:

  • a) odsuzuje-li soud právnickou osobu za zvlášť závažný zločin, kterým pro sebe nebo jiného získala nebo se snažila získat majetkový prospěch, anebo
  • b) pouze v případě, že trestní zákoník uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje

Má-li být trest propadnutí majetku uložen bance, pojišťovně, penzijnímu fondu apod., musí si soud vyžádat vyjádření banky obdobně jako je tomu u trestu zrušení právnické osoby. Výčet subjektů je však pro případ trestu propadnutí majetku širší, neboť jej lze uložit i právnickým osobám, které nemají sídlo v České republice.

Peněžitý trest

Dalším majetkovým trestem, který zákon o trestní odpovědnosti právnických osob jmenuje, je peněžitý trest. Ten je označován za univerzální trest, neboť jej lze uložit, za kterýkoliv trestný čin, za nějž je právnická osoba trestně odpovědná. Lze jej tak uložit za přečiny, zločiny i zvlášť závažné činy bez ohledu na to, zda jsou spáchány úmyslně nebo z nedbalosti.

Na rozdíl o trestu propadnutí majetku, je výměra tohoto trestu vyjádřena vždy v penězích, a to počtem a výší denních sazeb. Rozsah trestních sazeb nalezneme v § 18 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který stanoví, že denní sazba činí nejméně 1 000 Kč a nejvíce 2 000 000 Kč, přičemž soud zohlední majetkové poměry právnické osoby.

Jde-li o počet denních sazeb, je nutno použít podpůrně trestní zákoník, který v § 68 stanoví, že lze uložit nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Nejvýše lze tedy právnické osobě uložit trest ve výši 1,45 mld. Kč. To je o poznání více, než je tomu u osob fyzických, u kterých činí maximální výměra trestu 730 denních sazeb o výši 50 000 Kč, tedy celkem 36,5 mil. Kč.

Zákon o trestní odpovědnosti přitom výslovně zdůrazňuje, že uložení peněžitého trestu nesmí být na újmu práv poškozených. Obdobně jako u trestu propadnutí majetku, ukládá zákona o trestní odpovědnosti právnických osob soudu povinnost přihlédnout k vyjádření České národní banky, má-li být trest uložen bance, pojišťovně, penzijnímu fondu, atp.

Propadnutí věci

Jde-li o trest propadnutí věci, odkazuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob zcela na úpravu trestního zákoníku. Soud tedy uloží trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Dále může uložit trest propadnutí věcí,

  • a) které bylo užito k spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena, nebo
  • b) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc získanou trestným činem nebo jako odměnu za něj, pokud hodnota takové věci není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná.

Soud však nemá možnost uvážení, jde-li o věc, kterou drží pachatel v rozporu s jiným právním předpisem. Například by mohlo jít o zbraně, které právnická osoba přechovává v rozporu se zákonem o zbraních. V takovém případě soud vysloví trest propadnutí věci vždy.

Důležité je rovněž zmínit, že lze tento trest uložit jen vůči věci, která náleží pachateli. Není-li tomu tak, přichází v úvahu uložení ochranného opatření zabrání věci, o kterém bude pojednáno níže.

Zákaz činnosti

Podmínkou pro uložení tohoto trestu je skutečnost, že byl trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností, čímž je zdůrazněn preventivní charakter tohoto trestu. Nutno však poznamenat, že soud nemůže zakázat právnické osobě, jakoukoliv činnost, ale pouze takovou, ke které je třeba zvláštní povolení, nebo jejíž výkon je upraven zvláštním předpisem.

Na rozdíl od ukládání trestů fyzickým osobám lze uložit tento trest i jako trest samostatný. Odlišná, dvojnásobná, je i horní hranice trestní sazby, která u právnických osob činí 20 let. Dolní hranice je však stejná jako u fyzických osob, tedy 1 rok. I u tohoto trestu je za obdobných podmínek vyžadováno vyjádření České národní banky.

Zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži

Tento trest je vedle trestu zrušení právnické osoby a zbývajících dvou druhů trestů další, který lze uložit pouze právnické osobě. Trest, který je vlastně zvláštní podobou trestu zákazu činnosti, spočívá v tom, že soud právnické osobě zakáže uzavírat smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se zadávacího řízení o veřejných zakázkách, koncesního řízení nebo veřejné soutěže podle jiných právních předpisů. Zároveň je však třeba dodat, že se tento trest může vztahovat i na veřejné zakázky zadávání a realizace nepodléhající režimu zákona o veřejných zakázkách.

Stejně jako je tomu u trestu zákazu činnosti, lze tento trest uložit jen v případě, že trestný čin byl spáchán v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním, s účastí v zadávacím řízení o veřejných zakázkách, koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži. Uložit jej lze i jako trest samostatný, ale jen, není-li vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, jiného trestu třeba. Výměra trestu přitom může činit 1 rok až 20 let.

Zákaz přijímání dotací a subvencí

Velmi obdobně jako předchozí trest je koncipován trest zákazu přijímání dotací a subvencí. Tímto trestem soud zakazuje právnické osobě ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoliv jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů, jakož i takové dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoliv jiné veřejné podpory přijímat. Co bylo shora řečeno k trestu zákazu plnění veřejných zakázek stran rozsahu výměry trestu, souvislosti se spáchaným trestným činem a možností uložit tento trest jako samostatný, platí totéž pro trest zákazu přijímání dotací a subvencí.

Uveřejnění rozsudku

Posledním, avšak rozhodně ne nezajímavým, druhem trestu, který zákon o trestní odpovědnosti právnických osob upravuje, je trest uveřejnění rozsudku. Ten není ani ve světě nikterak výjimečný a jeho zavedení doporučují i mnohé mezinárodní dokumenty. Jeho smyslem je seznámit veřejnost s protiprávním jednáním odsouzené právnické osoby. Je přitom nesporné, že vedle difamujícího účinku může mít tento trest zásadní dopady i do majetkové sféry odsouzené právnické osoby. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nestanoví, za které konkrétní trestné činy lze tento druh trestu uložit, ovšem stanoví, že jej lze uložit, je-li třeba veřejnost seznámit s odsuzujícím rozsudkem, zejména:

  • a) vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu,
  • b) anebo vyžaduje-li to zájem na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku, popřípadě společnosti.

Právní naukou je tento druh trestu nejčastěji zmiňován v souvislosti s trestnými činy proti životnímu prostředí. Jistě si však lze představit uložení takového trestu za trestné činy hospodářské (poškozování spotřebitele), za trestné činy ohrožující život nebo zdraví (ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty) za trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (neoprávněné nakládání s osobními údaji) a za mnohé další.

Trest uveřejnění rozsudku zasahuje do majetkové sféry odsouzené právnické osoby rovněž tím, že právnická osoba uveřejní rozsudek na svůj náklad. I s ohledem na to soud v rozsudku určí druh veřejného sdělovacího prostředku, ve kterém má být rozsudek uveřejněn, rozsah jeho uveřejnění a lhůtu určenou právnické osobě k uveřejnění rozsudku.

Co se týče výběru veřejného sdělovacího prostředku, přichází v úvahu sdělovací prostředky celostátní či regionální. Vyloučit bychom však nemuseli ani mezinárodní sdělovací prostředky, půjde-li o trestný čin spáchaný právnickou osobou působící ve více státech světa, případně globálně. V úvahu pak samozřejmě přichází sdělovací prostředky v podobě tisku, rozhlasového a televizního vysílání či sdělovacích prostředků dostupných prostřednictvím internetu.

Jde-li o rozsah zveřejnění, bude především záležet na povaze soudem zvoleného sdělovacího prostředku. I v případě uveřejnění prostřednictvím internetu, který v tomto směru neklade takřka žádná omezení co do rozsahu, patrně nebude účelné zveřejnit celý rozsudek čítající třeba i desítky, ba stovky stran. Takové sdělení by totiž široké veřejnosti nepřineslo valný užitek, a proto by měl soud označit i v tomto případě podstatné části, které mají být veřejnosti předloženy, s případným odkazem na plné znění rozsudku.

Lhůta pro uveřejnění je důležitá pro vykonatelnost rozsudku. Po jejím marném uplynutí totiž může být právnická osoba k uveřejnění donucována ukládáním pořádkových pokut až do výše 500 000 Kč. Tuto pokutu lze přitom ukládat opakovaně, až do splnění povinnosti uveřejnit rozsudek.

Zákonodárce v tomto směru pomyslel i na ochranu soukromí osob jmenovaných v rozsudku, odlišných od odsouzené právnické osoby. Údaje umožňující jejich identifikaci tak musí být před uveřejněním rozsudku anonymizovány, přičemž za tuto anonymizaci odpovídá odsouzená právnická osoba, po které mohou případně poškozené osoby nárokovat náhradu škody či nemajetkové újmy.

Zabrání věci

Vedle trestu může soud právnické osobě uložit také ochranné opatření v podobě zabrání věci, včetně zabrání náhradní hodnoty nebo zabrání spisů a zařízení, nebo namísto zabrání věci uložit pozměnění věci, odstranění určitého zařízení, označení nebo provedení jiné změny nebo omezení dispozice s věcí. I na tomto místě zákon o trestní odpovědnosti právnických osob odkazuje na úpravu obsaženou v trestním zákoníku.

Jak již bylo uvedeno výše, liší se ochranné opatření zabrání věci od trestu propadnutí věci tím, že zabraná věc nemusí náležet pachateli. Na překážku není ani skutečnost, že trestní odpovědnost právnické osoby již zanikla (na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, promlčením, účinnou lítostí, atp.)

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Trestní řízení proti právnickým osobám

Jak bylo uvedeno již v úvodu článku, zákon o trestní odpovědnosti je předpisem nejen hmotněprávním, ale rovněž předpisem procesněprávním. V řadě ustanovení tak upravuje odchylky od trestního řádu, který je základním trestněprávním procesním předpisem. Nestanoví-li tedy zákon o trestní odpovědnosti právnické osoby jinak a dovoluje-li to povaha právnické osoby, použije se na řízení proti právnické osobě trestní řád. Na tomto místě tedy pojednáme o některých odchylkách a zvláštnostech řízení vedeného proti právnické osobě.

Vztah k řízení o správním deliktu

Jeden z velmi pádných argumentů zavedení trestní odpovědnosti právnických osob souvisí právě se správním řízením. Jak známo, právnické osoby byly i před zavedením jejich trestní odpovědnosti odpovědné za spáchání správního deliktu. Na jedné straně tedy bylo možné, a je tomu tak i nadále, uložit v rámci správního řízení právnické osobě i stamilionové pokuty za spáchání některých správních deliktů.

Na druhé straně však vidíme mnohem slabší záruky spravedlivého procesu v rámci správního řízení a rovněž chybějící procesní předpis, který by upravil průběh správního řízení o správním deliktu odlišně od obecného režimu podle správního řádu. Že by takovéhoto předpisu bylo třeba, ukazuje zákon o přestupcích, který sjednocuje postup správních orgánů v řízení o přestupcích fyzických osob. Evropský soud pro lidská práva přitom užívá pojmu „trestní obvinění“, přičemž pod tento pojem zahrnuje nejen obvinění v rámci trestního řízení, ale i rámci řízení o správních deliktech, přičemž na tato řízení klade shodné nároky. V tomto směru lze tedy zavedení trestní odpovědnosti bezpochyby kvitovat.

Mnohdy však mohou nastat situace, kdy není na první pohled jasné, zda lze protiprávní jednání označit za správní delikt či za trestný čin. S ohledem na velmi důležitou právní zásadu „ne bis in idem“ (tedy ne dvakrát o témže), proto zákon o trestní odpovědnosti právnických osob obsahuje ustanovení řešící tyto případné kolize.

Především tedy platí, že zahájení trestního stíhání proti právnické osobě brání tomu, aby o témže skutku proti téže právnické osobě probíhalo řízení o správním deliktu. Významný je tedy okamžik zahájení trestního stíhání. Ten nastává vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Jinak je tomu v situaci, kdy probíhá správní řízení a orgán činný v trestním řízení zahájí trestní řízení.

V takovém případě by měl orgán činný v trestním řízení zpravidla vyrozumět správní orgán o zahájení trestního stíhání. Správní orgán pak vydá usnesení o zastavení správní řízení podle správního řádu. Je tedy patrné, že trestní řízení „má přednost“ před řízením o správním deliktu.

Pokud by však již bylo o správním deliktu pravomocně rozhodnuto správním orgánem, vytváří to i pro trestní stíhání překážku „rei iudicatae“ (věci rozhodnuté). Pak platí, že trestí stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Obdobně by postupoval i správní orgán, pokud by byla osoba za stejný skutek již pravomocně odsouzena, tedy by řízení podle správního řádu zastavil.

Dojde-li správní orgán v řízení k závěru, že jednání naplňuje znaky trestného činu, postoupí věc státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, a naopak pokud orgán činný v trestním řízení dojde k závěru, že jednání nenaplňuje znaky trestného činu, ale mohlo by naplňovat znaky správního deliktu, postoupí věc správnímu orgánu.

Společné řízení

Shora jsme již probrali otázku vztahu trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob se závěrem, že jde o vztah souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti. Také v procesní rovině je na tuto zásadu pamatováno v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob.

Základním pravidlem je tu společné řízení vedené proti právnické a fyzické osobě, jejichž trestné činy spolu souvisejí. To je zpravidla nanejvýš praktické, neboť v opačném případě by bylo nutné provádět řadu úkonů a dokazování zdvojeně. Tento postup však nemusí aplikovat, a tedy vyloučit věc k samostatnému řízení, brání-li společnému projednání důležité důvody. Takovým důvodem mohou být například hrozící průtahy v řízení.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob na tom místě opět zdůrazňuje, že trestní odpovědnost fyzické a právnické osoby je třeba zkoumat samostatně, neboť jsou uplatňovány nezávisle. V řízení tak může dojít k situaci, kdy je fyzická osoba odsouzena za trestný čin, avšak právnická osoba je obžaloby zproštěna, neboť se jí například podaří prokázat, že podnikla veškerá opatření, která po ní lze požadovat, aby spáchání trestného činu zamezila.

Opačně může nastat i situace, při které je právnická osoba odsouzena, neboť je bez důvodných pochybností prokázáno, že se jednání dopustila osoba, jejíž jednání se právnické osobě přičítá, ovšem konkrétní fyzické osobě se toto jednání v řízení nepodaří najisto prokázat.

Co se pak týče výslechu a závěrečné řeči v řízení před soudem, platí, že nejprve je vyslýchán zástupce právnické osoby a až poté fyzická osoba, nejprve přednáší závěrečnou řeč obhájce právnické osoby, poté zástupce právnické osoby, následně obhájce fyzické osoby a nakonec sama osoba fyzická. Při přednesu posledního slova je pak pořadí obdobné, tedy nejprve přednese poslední slovo zástupce právnické osoby a po něm fyzická osoba.

Úkony právnické osoby

Jelikož právnická osoba není s to sama právně jednat, a tedy za ni musí jednat konkrétní osoby fyzické, musí být na tuto skutečnost pamatováno i stran vedení řízení proti právnické osobě. Zákon o trestní odpovědnosti v tomto směru odkazuje na úpravu občanského soudního řádu. Ten stanoví, že za právnickou osobu činí v řízení úkony:

  • a) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo
  • b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo
  • c) vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo
  • d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.

Současně však může v trestním řízení proti právnické osobě činit úkony pouze jedna osoba a tato osoba musí rovněž prokázat své oprávnění k činění úkonů za právnickou osobu. Místo těchto osob si může právnická osoba zvolit i zmocněnce, který se prokazuje písemnou plnou mocí, případně lze udělit plnou moc ústně do protokolu. Soud může právnické osobě rovněž ustanovit opatrovníka, jsou-li proto splněny zákonné podmínky.

I pokud se zástupce právnické osoby, zmocněnce i opatrovníka, kteří se bez řádné omluvy a přes řádné předvolání, nedostaví na hlavní líčení, může soud provést hlavní líčení i v jejich nepřítomnosti. Taková osoba však může být rovněž předvedena policejním orgánem.

Pokud zástupce či zmocněnec právnické osoby ruší průběh řízení nebo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo pokud bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, může po předchozím upozornění předseda senátu uložit právnické osobě pořádkovou pokutu až do výše 500 000 Kč. Opatrovníku právnické osoby může být za taková jednání uložena pořádková pokuta až do výše 50 000 Kč.

Vedle zástupce, zmocněnce či opatrovníka může mít právnická osoba také obhájce. Procesní postavení obhájce se pak řídí ustanoveními trestního řádu. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v tomto směru upravuje odchylně pouze otázky nutné obhajoby, a to tak, že se ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě v řízení proti právnické osobě nepoužijí.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek