Turecko na rozcestí

22. 9. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Turecko zažívá hospodářský růst, potýká se ale s nedostatkem kvalifikované pracovní síly, nedokončenými reformami a slabou konkurenceschopností na mezinárodním trhu.

Země rozložená mezi Evropou a Asií zažívá v poslední době ekonomický rozmach. Zdá se, že se podařilo překonat těžkosti posledních let způsobené teroristickými atentáty radikálních islamistů i útoky ozbrojených levicových a kurdských skupin. Stejně jako boje s Kurdskou stranou pracujících, která požaduje širokou autonomii kurdských oblastí na východě země a dříve se pokoušela vytvořit vlastní nezávislý stát. Země se dále musela potýkat s potížemi po loňském nezdařeném pokusu o vojenský převrat a podařilo se jí také překonat roztržku s Ruskem, která vyvrcholila po sestřelení ruského letounu nad Tureckem v roce 2015.

Zatímco v loňském třetím čtvrtletí se HDP propadl o 1,8 procenta, v prvních třech měsících letošního roku zaznamenalo Turecko pětiprocentní růst HDP. Ve druhém čtvrtletí letošního roku pak výrazně vzrostly příjmy z turismu – téměř o devět procent ve srovnání s předchozím rokem. Přitom ještě loni na jaře klesl počet turistů přijíždějících do Turecka na nejnižší úroveň od roku 1999.

Země patří mezi „zranitelnou pětku“

Ekonomická situace země se podle deníku Financial Times dále výrazně zlepšila zejména po letošním dubnovém vítězství prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v referendu o rozšíření prezidentských pravomocí. Vláda se více zaměřila na rozvoj ekonomiky, tato situace by podle analytiků mohla přetrvat až do příštího roku, kdy by měla začít kampaň před prezidentskými volbami plánovanými na rok 2019. Kampaň může vést ke zvýšenému politickému napětí, které by opět mohlo zasáhnout nepříznivě i turecké hospodářství.

Mnozí ekonomové varují před tím, že současný ekonomický růst Turecka není založen na zdravých základech. Země si nyní navykla na levné úvěry a není jasné, jak je budou podniky splácet. Turecko má v porovnání s vyspělými zeměmi stále nízkou kvalitu části vzdělávacího systému, což vede k problémům se získáváním vzdělaných pracovníků. Roste zadlužení země i jednotlivých firem, stát se snaží pomoci neefektivním podnikům jednou z nejochranářštějších politik, které lze vidět na rozvíjejících se trzích, což vede k tomu, že po volbách v roce 2019 bude turecká ekonomika ještě více než nyní zranitelná vnějšími ekonomickými šoky, napsala v červnu ve zprávě pro klienty banky HSBC její ekonomka Melis Metinerová.

Dlouhodobě přitom Turecko řadí investiční banka Morgan Stanley mezi „zranitelnou pětku“ rozvíjejících se ekonomik, kde je spolu s Jižní Afrikou, Indonésií, Mexikem a Kolumbií. Jde o země, jejichž růst je založen na dlouhodobě neudržitelném financování zahraničními investicemi a úvěry.

V případě Turecka jde jak o velkou závislost na krátkodobých půjčkách, tak o dlouhodobě nepříznivý vývoj platební bilance. Dochází k odlivu investic, Turci přesouvají část svých peněz do zahraničí, v posledních letech klesaly státní devizové rezervy.

Evropská, nebo eurasijská celní unie?

K tomu je nutno připočíst konflikt mezi některými evropskými zeměmi a Tureckem. Zákaz agitace tureckých politiků před dubnovým referendem v Německu a v Nizozemsku vedl k ostrým slovním přestřelkám. Evropští představitelé také kritizovali od loňského puče stále probíhající čistky ve státním aparátu, školství, nevládních organizacích, médiích i firmách a zatýkání údajně podezřelých ze spolupráce se spiklenci.

V zemi dosud trvá opakovaně prodlužovaný výjimečný stav. Mluví se o ohrožení demokracie v Turecku, ukončení evropské spolupráce a konci jednání o jeho vstupu do unie. Německá kancléřka Angela Merkelová se údajně také vyjádřila, že by mělo dojít ke zmrazení jednání o „modernizaci“ celní unie mezi EU a Tureckem. Dohoda o celní unii začala fakticky fungovat v roce 1996 a modernizace měla znamenat její rozšíření na další oblasti, což požadovala zejména Ankara.

Turecko na druhou stranu zároveň zvažuje, zda má nadále pokračovat ve spolupráci s Evropskou unií, usilovat o členství v ní a jak bude pokračovat jeho celní unie s EU. Turecký ministr pro ekonomiku Nihat Zeybekci letos v srpnu prohlásil, že jeho země zvažuje, že se stane součástí eurasijské celní unie, tedy ruského projektu, do kterého jsou kromě něj zapojeny Bělorusko, Arménie, Kazachstán a Kyrgyzstán. Je nepravděpodobné, že by Ankara mohla být současně členem obou těchto uskupení.

Některé soukromé podniky byly znárodněny

Zatčení několika osob s německým občanstvím pro údajnou spolupráci s teroristy a pučisty v Turecku a zabavování soukromých firem vedly letos k tomu, že německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel veřejně prohlásil, že v Turecku může být kdokoliv zatčen a lidé by tam raději neměli jezdit. A že německá vláda nemůže garantovat investice v Turecku a nebude už podporovat vývoz prostřednictvím státních záruk. Na některé soukromé společnosti v Turecku byla totiž uvalena státní správa, a byly tak de facto znárodněny. Firmy či jejich manažeři a majitelé byli obviněni z podpory pučistů a s nimi spojeného hnutí duchovního Fethullaha Gülena, který nyní sídlí v USA. Ankara zatím marně požaduje jeho vydání ze Spojených států do Turecka.

Turecká vláda zkonfiskovala podle listu Financial Times jednotlivým podnikům aktiva v hodnotě 11 miliard dolarů. Někteří obchodní partneři firem pod nucenou státní správou včetně zahraničních obchodníků a investorů si stěžují, že jednání s nově jmenovaným managementem jsou obtížná a ne vždy na dobré profesionální úrovni. Noví šéfové se například snaží pokud možno nedělat žádná důležitá rozhodnutí, aby za ně pak nebyli tureckými politiky potrestáni. Čistky mající odstranit z funkcí podezřelé ze spolupráce s neúspěšnými pučisty navíc ochromily státní správu a soudní systém, což prý komplikuje v některých případech řešení obchodních sporů. Turecké úřady ovšem tato obvinění odmítají.

(Kliknutím obrázek zvětšíte)

Hospodářství na steroidech

Turecká ekonomika je oficiálně popisována jako rozvíjející se trh, nově industrializovaná země, podle Světové banky je to středně příjmová země směřující do vyšší příjmové kategorie a podle ročenky CIA je to rozvinutá ekonomika. Turecko je největší ekonomikou na Blízkém východě a sedmou největší ekonomikou v Evropě. Hlavním obchodním partnerem je Evropská unie – minulý rok šlo do EU 48 procent tureckého vývozu a export z unie tvořil 39 procent celkového dovozu do země.

Momentálně je Turecko částí analytiků považováno za zemi se slušnou návratností investic a podnikání napomáhá silná vnitřní poptávka. Tu podporuje kromě rostoucí populace, dosahující nyní zhruba 80 milionů obyvatel, i přítomnost více než tří milionů uprchlíků ze sousední Sýrie. Ti dostávají stejně jako uprchlíci z některých dalších zemí menší státní podporu a očekává se, že budou postupně uvolněna všechna omezení zabraňující jim uplatnit se na trhu práce. Navíc jim prezident Erdogan přislíbil státní občanství.

Obavy ovšem panují z rostoucího zadlužení země a z toho, jak nadále bude fungovat příliv zahraničních investic.
Velké ratingové agentury hodnotí schopnost Ankary splácet své závazky ve spekulativním pásmu, vyplývá z údajů společnosti Trading Economics. Analytici také upozorňují na strukturální problémy tureckého hospodářství – kromě již zmíněných problémů s kvalifikovanou pracovní silou a velkými zásahy do ekonomiky jde také o nedokončené ekonomické reformy a slabou konkurenceschopnost na mezinárodním trhu.

Přitom často jde o problémy, které se táhnou minimálně od sedmdesátých let minulého století. Na konci sedmdesátých let totiž zasáhla Turecko, od roku 1952 člena Severoatlantické aliance, a tedy západního bloku, ekonomická krize označovaná za největší od pádu osmanského impéria. Trojciferná inflace, vysoká nezaměstnanost, průmysl jedoucí jen na polovinu své kapacity, neschopnost splácet zahraniční dluh. Navíc se země ocitla na pokraji občanské války, politický systém byl zablokován, pravicoví a levicoví extremisté páchali okolo deseti vražd denně.

Özalovy reformy nebyly nikdy dokončeny

Na katastrofální ekonomickou situaci reagoval tehdejší premiér Süleyman Demirel liberálními ekonomickými reformami a snahou podpořit export. Ekonomický program mu tehdy navrhl jeho podtajemník Turgut Özal. Armáda pak svrhla islamistickou vládu, ale Özal v reformách pokračoval za vojenské diktatury a je dnes považován za člověka, který otevřel Turecko ekonomicky světu.

Jeho reformy ale nebyly nikdy dotaženy do konce, zůstal podstatný vliv státu na ekonomiku, celá odvětví jako bankovnictví zůstala uzavřena konkurenci. Později vzniklo napětí mezi politiky a centrálními bankéři a snaha financovat státní dluh tištěním peněz. A v devadesátých letech, když bylo konečně liberalizováno bankovnictví, objevilo se dodnes přetrvávající propojení mezi bankéři, realitním byznysem a politiky. Na Demirela, stejně jako na Özala navázala dnes vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje a oficiálně i současný prezident Erdogan. I za jeho vlády byla snaha podporovat ekonomické reformy, liberalizovat ekonomiku, zapojit Turecko do světového obchodu a také ho přiblížit liberální Evropě.

Zhruba před dvěma lety ale tento trend podle některých odborníků skončil, Erdogan a jím založená Strana spravedlnosti a rozvoje začali stále více propagovat islamismus a ve straně převládly antiliberální nálady. Další posun směrem k posilování státu a jeho centralizaci nastal po neúspěšném pokusu o vojenský puč loni v červenci.

Právě ten a následné represe – uvězněno bylo asi 60 tisíc lidí a o práci jich přišlo okolo 150 tisíc – i spory se Západem vyvolaly v zemi ekonomický pokles. Obavy pak znásobila turecká vojenská intervence v Sýrii i boj proti Kurdské straně pracujících a dalším kurdským organizacím. Výsledkem byl propad turecké ekonomiky ve druhé polovině loňského roku. Pak přišlo náhlé zlepšení.

(Kliknutím obrázek zvětšíte)

K růstu hospodářství přispěla nevyzpytatelná politika Donalda Trumpa

Turecké ekonomice výrazně pomohl vládní stimul, se kterým kabinet začal na počátku tohoto roku, ale jehož některá opatření nyní skončí. Vláda dočasně zrušila spotřební daň, nabídla malým a středním podnikům úvěry s tříletým odkladem splatnosti či státní garance na získání úvěru. Výše prostředků státního garančního fondu dosáhla přes 70 miliard dolarů, uvádí turecký ekonom Mustafa Sönmez. Byla spuštěna „národní kampaň zaměstnanosti“, v rámci které stát dotuje třetinu mzdy nově přijatých pracovníků po dobu jednoho roku, a pro ženy a mladé dokonce po čtyři léta.

Vývozu pak pomohl propad turecké liry vůči euru a dolaru. Po dubnovém referendu a zvýšení pravomocí prezidenta Erdogana investoři snížili své vnímání rizika investic v Turecku. Podle některých analytiků přispěla k růstu tureckého hospodářství také nevypočitatelná politika amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Trumpova politika vyvolala na Blízkém východě obavy z dalšího zesílení konfliktu mezi dvěma hlavními větvemi islámu reprezentovanými regionálními mocnostmi Saúdskou Arábií a Íránem, takže Turecko se najednou začalo jevit jako relativně klidná země a zároveň nedošlo ke zvýšení napětí mezi USA a Tureckem, kterého se někteří analytici obávali. Jednak kvůli snahám o vydání Gülena, jednak kvůli sbližování Ankary s Moskvou.

Vláda dočasně zrušila spotřební daň, nabídla malým a středním podnikům úvěry
s tříletým odkladem splatnosti či státní garance na získání úvěru.

Erdogan se snaží prodloužit současný ekonomický růst tlakem na banky, aby nadále půjčovaly tureckým podnikům. Nedávno kritizoval podle něho přílišné zisky bank a jejich neochotu dostatečně půjčovat, uvedl server alMonitor. Současně ale roste počet nesplácených úvěrů a firmy se obávají o politickou stabilitu a také toho, co mohou způsobit další represe proti údajným podporovatelům loňského puče.

„Pokud by nebylo (levných úvěrů), stovky firem by zkrachovaly. Ale měli bychom se přesto bát,“ tvrdí Atilla Yesilada z konzultační společnosti GlobalSource Partners a dodává, že neexistují žádné záznamy, kam tyhle úvěry jdou. I přes levné úvěry nyní část podnikatelů utlumuje své dlouhodobé investice, uvádí list Financial Times. Další vývoj turecké ekonomiky je tak nejasný.

Dvě země

Turecko je rozděleno na bohatý západ a severozápad a chudší jih a jihovýchod. V západních částech země je koncentrován průmysl. Turecko je například největším výrobcem televizí v Evropě, se značkami jako Beko také významným výrobcem bílého zboží, má silný strojírenský sektor. Je také důležitým výrobcem zbraní včetně například pokusů o výrobu vlastního hlavního bojového tanku, založeného ovšem původně na jihokorejské technologii. Turecký průmysl i obyvatelstvo mají problémy se zajištěním dodávek elektrické energie, země má jeden z největších nárůstů poptávky po elektrické energii v zemích OECD.

Východu dominuje – s výjimkou několika rychle rostoucích průmyslových měst – zemědělství. Země je například největším producentem lískových ořechů, fíků, třešní, meruněk, kdoulí a granátových jablek na světě. Důležitý je také chov dobytka.

V zemědělství pracuje téměř čtvrtina obyvatel, většinou jde o malé farmy, často ještě rozdělené na několik nesouvisejících pozemků, na které se musí zemědělci přesouvat. I kvůli tomu je turecké zemědělství velmi citlivé na ceny pohonných hmot do automobilů a zemědělských strojů. Turecko se snaží vylepšovat své elektrárny – jejich část byla zprivatizována často s podmínkou, že je noví vlastníci budou modernizovat. Z českého hlediska je příležitostí zejména rekonstrukce a budování nových tepelných elektráren. Zájem je i o vodní a solární zdroje. V zemi už působí několik českých firem, i když například projekt výstavby elektrárny Adularya českou společností Vítkovice se nevyvíjí dle původních představ.

Turecko je také velkým výrobcem aut a to je příležitost pro dodávky dílů českých výrobců. Zájem je i o strojírenství, armatury na výstavbu ropovodů a plynovodů a také o technologie v hornictví. V zemi se těží černé uhlí, wolfram, kobalt, molybden, antimon a jsou tu rozsáhlá ložiska rtuti. Turecko má problém se zajištěním bezpečnosti ve svých hlubinných dolech a chce v této oblasti spolupracovat s Českou republikou. Zájem je i o čističky odpadních vod, výstavbu vodovodů a využití biologického odpadu v zemědělství. Existuje i možnost uplatnění v obranném průmyslu – je zde ovšem velká konkurence jak domácí, tak například americké produkce.

Otevřená ale zůstává otázka bezpečnosti zahraničních investic v Turecku, stejně jako jeho vztahů s Evropskou unií. Ty se v současné době nezlepšují, i když turečtí politici připouštějí, že s EU spolupracovat v ekonomické oblasti musí, protože je to nutné z ekonomického hlediska. Nelze totiž zatím spolupráci s unií nahradit vztahy s jinými zeměmi. Současně turečtí politici včetně prezidenta Erdogana opakovaně ubezpečují zahraniční podnikatele, že obchodování a investice v Turecku jsou bezpečné a například vytvoření „černého seznamu“ německých firem údajně podporujících příznivce pučistů bylo prý nedorozumění.

Převzato z časopisu Český exportér, přílohy Hospodářských novin a týdeníku Ekonom, vycházející ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a agenturou CzechTrade. Autor článku: Marek Hudema

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek