V Barmě budete na místní měnu potřebovat pytel

2. 12. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Muži chodí v sukních, stát se milionářem trvá pár minut a hlavní město skoro nikdo neviděl. V Barmě může nováček zažít pořádný kulturní šok.

Barma se sice po volbách začne nejspíš ještě víc otvírat světu, svou kulturu však budou Barmánci určitě pořád ostražitě střežit. Přinášíme pár postřehů o odlišnostech, které mohou českému podnikateli při pobytu v zemi ušetřit mnohá nedorozumění nebo společenská faux pas.

Milionářem snadno a rychle

V Barmě se vám může z minuty na minutu splnit sen o tom, že budete milionářem. Kouzlo spočívá v tamější měně. Za jedinou českou korunu totiž dostanete asi 50 kyatů.V Barmě se vám může z minuty na minutu splnit sen o tom, že budete milionářem. Kouzlo spočívá v tamější měně. Za jedinou českou korunu totiž dostanete asi 50 kyatů.

Na běžnou pracovní cestu tedy budete potřebovat na zaplacení hotelu, dopravy nebo jídla statisíce kyatů.

Příjemný status milionáře se ovšem brzy promění v rozladění. I přes nízký kurz kyatu má totiž nejvyšší bankovka v oběhu hodnotu pět tisíc kyatů (tedy zhruba sto českých korun). A protože mimo centrální oblasti se nemůžete spolehnout na jinou formu platby než na místní měnu v hotovosti, musíte s sebou tahat doslova pytel bankovek. Situaci mělo trochu zlepšit nedávné vydání bankovky s hodnotou deset tisíc kyatů, v praxi se s ní ale zatím moc nesetkáte.

Za výměnou peněz už nemusíte na černý trh

V Barmě bylo donedávna prakticky nemožné rozumně směnit valuty. Několik vyvolených oficiálních směnáren inzerovalo nesmyslně nevýhodné kurzy, takže cizinci byli nuceni měnit peníze na černém trhu. V současnosti je situace lepší. Bankovní i pouliční směnárníci již nabízejí férové kurzy. Dolary nebo libry, které chcete vyměnit, ale musejí být v perfektním stavu bez ohnutých rohů a jiných šrámů na kráse.

Ve větších městech lze už také vybrat peníze z bankomatu přes mezinárodní platební karty. Ve venkovských regionech se ale nedá na nic z toho spoléhat, proto je potřeba mít vždy při sobě určitou zásobu kyatů. Některé služby lze zaplatit i přímo dolarem nebo eurem, záleží na dohodě s konkrétním obchodníkem.

Hlavní město... není hlavní

Od roku 2005 je hlavním městem nově vybudovaná metropole Neipyijto. Přestože má už milion obyvatel a byly sem přeneseny hlavní úřady, jde zatím spíš o jakési odlehlé město bez duše. Centrem byznysu zůstává jednoznačně nejlidnatější přístav Rangún. Z něj přenesla dřívější junta sídlo vlády do nové, uměle vytvořené metropole z dost nejasných důvodů.

Podle jednoho bizarního vysvětlení byl pohnutkou sen jistého pověrčivého potentáta, kterému se ve spánku zdálo, že země bude napadena zahraničními vojsky invazí z moře. Proto začala junta budovat nové centrum v odlehlejší vnitrozemské části Barmy a metropole byla také dlouho skrývána před zraky zahraničních návštěvníků a novinářů. Jazykolamem je už samotný název města. Pro zapamatování lze využít jako potměšilou mnemotechnickou pomůcku zvolání „Nepij to!".

Barma, nebo Myanmar?

Jakže se ta země vůbec jmenuje? Bývá v tom trochu zmatek. Současný oficiální název je Republika Myanmarský svaz, zkráceně Myanmar. Tento název zavedla v devadesátých letech minulého století vojenská vláda, která se tím chtěla distancovat od britské kolonizační minulosti. Stejně tak například nejslavnější chrámová lokalita změnila jméno z Pagan na Bagan.

Barmské demokratické síly ovšem původně doporučily světu, aby přejmenování země nepřijal, protože nijak nebylo konzultováno s barmskou veřejností. Na druhé straně název Barma je méně korektní v tom smyslu, že ve skutečnosti jen 69 procent obyvatel země jsou etničtí Barmánci, takže mnohamilionové národnostní menšiny, jako jsou Karenové či Monové, se mohou cítit názvem Barma opomenuty.

V Česku jsou zatím alternovány oba názvy s tím, že z minulosti je v povědomí lidí spíše pojem Barma, zatímco slovo Myanmar vyvolává u ledaskoho tázavě pozdvižené obočí.

Muži v sukních, ženy s požlucenou tváří

Pokud někde zavadíte o fotografii z ulice, po níž chodí ženy s požlucenou tváří a muži v sukních, s nejvyšší pravděpodobností jde o Barmu. Tato neobvyklá móda patří mezi první vjemy, které vás po příletu upoutají. Ona žlutá pasta, kterou si barmské ženy nanášejí na tvář, se nazývá tanaka.

Jde o moučku vyráběnou ze dřeva stromů rostoucích v centrální Barmě. Má trojí funkci. Jednak chrání tvář proti ostrému slunci. Také má údajně léčivé účinky na pleť. A barmské dívky tanaku využívají také jako jakýsi levný přírodní make-up. Malují si z ní na tváře různé ornamenty, listy nebo srdíčka. Tanakou ale často natírají také tváře svých dětí.

Někdy využijí tento přírodní krém proti slunci dokonce i muži. Ti tradičně nenosí kalhoty, ale sukni nazývanou longyi. Do tropických teplot je praktická a vzdušná. Je běžné ji nosit i při různých společenských událostech. Zkusit ji může samozřejmě i západní byznysmen. Bude mít ale zřejmě zpočátku problém si sukni uvázat, protože to vyžaduje natrénovat šikovný grif.

Rambo mnišiRAMBO-MNIŠI. Buddhističtí novicové se neberou přespříliš vážně, takže jim třeba při pouti na svatou horu Mount Kyaiktiyo nedělá problém hrát si s bambusovými napodobeninami kulometů.

Hotely už nestačí na invazi turistů

V současnosti je v Myanmaru s ubytováním potíž. Obrovskému přívalu zahraničních návštěvníků v posledních letech totiž naprosto nestačí současné hotelové kapacity. Pro ilustraci - ještě v roce 2010 přijelo do země za celý rok zhruba jen čtvrt milionu cizinců. Loni to bylo už víc než desetkrát tolik. Přestože rostou nové hotely, je žádoucí zarezervovat si ubytování s velkým předstihem.

Doprava vyřazenými vlaky nebo na svařeném pick-upu

Protože překročení barmských hranic po zemi je kvůli etnickým konfliktům s národnostními menšinami na mnoha místech problematické, ba nemožné, hlavním způsobem osobní dopravy do země je letadlo. Nejlepším přestupním místem při cestě z Evropy je thajský Bangkok.

V samotném Myanmaru je zatím velmi limitovaná dopravní infrastruktura. Jediná dálnice spojuje dvě největší města Rangún a Mandalaj. Po ní také jezdí už relativně moderní autobusy. Zhruba v půli cesty mezi oběma velkoměsty leží při dálnici také metropole Neipyijto. Do údržby železnice se od dob britské koloniální správy asi neinvestoval ani šroubek.

Vlaky určené pro osobní dopravu se většinou skládají z vagonů vyřazených z provozu indickými železnicemi (a už na nich byly v bídném technickém stavu). Vlakové spoje tak v současnosti urazí za stejnou dobu zhruba dvakrát menší vzdálenost než autobusy.

V centrálních oblastech Barmy tradičně funguje jako důležitá dopravní tepna řeka Iravádí, po níž se plaví parníky převážející zboží i masy obyvatel. Relativně pohodlnou dopravu mohou představovat sdílené taxíky, které jsou cenově přijatelné i na větší vzdálenosti a vyjíždějí, když jsou zaplněna všechna sedadla v autě. V odlehlejších částech Myanmaru plní funkci autobusů přeplněné terénní pick-upy s navařenými ocelovými konstrukcemi.

Mniši jsou obyčejní kluci, stejně ale pozor na pusu

V Myanmaru budete na každém kroku potkávat buddhistické mnichy. Bývají to často zcela normální „kluci". V zemi stráví téměř každý muž alespoň pár měsíců života v klášteře, který do jisté míry supluje nebo doplňuje školu. V klášterech se totiž vedle meditací a předávání buddhismu také vyučují matematika či jazyky. Tomu, že mniši jsou vlastně jen obyčejní teenageři, odpovídá jejich překvapivě civilní chování. Často hrají na veřejných místech míčové hry, vtipkují, fotí se, otevřeně konverzují s ostatními vrstvami obyvatel.

I přes tuto rozšafnost je potřeba nepodlehnout při případné komunikaci s mnichy přílišné uvolněnosti. Mohlo by to vyústit ve faux pas. Nevhodné je například ptát se na „žebrání" mnichů na ulicích, které je součástí jejich každodenní rutiny. Na pojem žebrání jsou hákliví s tím, že v místní kultuře je vnímáno spíš jako pomoc obyvatelům, kteří si mohou podarováním mnicha vylepšit karmu a získat zásluhu.

Velmi neslušné je dotknout se hlavy mnicha, v níž má tradičně sídlit duch. V dopravních prostředcích - například ve sdíleném taxi - se očekává, že mnichovi ponecháte nejlepší místo k sezení. Mniši také obvykle neplatí jízdné.

Při návštěvě pagod nebo klášterů se automaticky očekává, že se zujete. Při návštěvě domácností dejte pozor, kde je umístěna soška Buddhy. Tím směrem by rozhodně neměly směřovat vaše nohy. Je to vykládáno jako neúcta. Pokud rozhovor zabrousí na náboženské tradice, je lépe přenechat iniciativu buddhistům a v žádném případě nekritizovat zvyklosti. Většina Barmánců jsou pokorní a tolerantní lidé, ale nikdy nevíte, s kým zrovna mluvíte. Část buddhistů se v poslední době radikalizuje a škála jejich chování se rozpíná od vášnivé nacionalistické rétoriky až k fyzickému násilí.


Převzato z časopisu E15 Český export, přílohy divize Euro E15, vycházející ve spolupráci s agenturou CzechTrade a Ministerstva zahraničních věcí ČR. Autor článku: Tomáš Stingl

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek