V Česku je veterinářů hodně a musí se ohánět

V Česku je nejvíce zvířat na počet obyvatel v celé Evropě. Veterinární lékaři ale nežijí v zemi zaslíbené, protože jich je hodně.



Již jedenatřicet let působí Vladimír Jurek jako veterinář v liberecké zoo. Samotným veterinárním lékařstvím se profesně zabývá od roku 1978. „Věnoval jsem se jezdectví a pohyboval jsem se v zemědělském prostředí, tak zájem o veterinární medicínu vyplynul nějak samozřejmě. Ale definitivní rozhodnutí padlo až na střední škole,“ vzpomíná zvěrolékař, proč se rozhodl pro svůj obor. Léčit zvířat v zoologické zahradě je v mnohém specifické. „V zoo se setkáváme s medicínskou problematikou nejrůznějších druhů zvířat, od myši po slona. Veterinární lékař by si měl být schopen poradit se vším.

Některé případy jsou vzácné a můžeme se s nimi setkat jednou za život,“ popisuje Vladimír Jurek, čím se léčení exotických zvířat liší od běžného ošetřování domácích mazlíčků. Veterináři v zoo nejsou podle něj v konkurenčním vztahu, proto není problém konzultovat neobvyklé případy s kolegy z celého světa. Kromě působení v zoo má Vladimír Jurek také svoji soukromou praxi. „Kombinace s ošetřováním malých a hospodářských zvířat je výhodná zejména proto, že se lékař udržuje v kondici mimo jiné i z hlediska chirurgických dovedností. V případě potřeby chirurgického zákroku u zvířat v zoo si pak poradíme sami, v řadě situací je nutná schopnost improvizovat,“ popisuje Jurek výhody skloubení obou oblastí.

„Praxe mě naučila, že vystresovaná malá kočička vás dokáže zřídit víc než lev ve stahovací kleci,“ říká zvěrolékař Bohumil Votoupal.

Stavět loď v láhvi

Především při léčbě velkých nebo nebezpečných zvířat mohou kdykoliv nastat riskantní situace. „Není možné všem rizikům předejít. Je ovšem třeba zachovat chladnou hlavu a komplikace vyřešit beze škod pro zvířata a zúčastněné pracovníky. Jeden americký veterinář charakterizoval naši práci slovy: ‚Přirovnáme-li práci normálního veterináře k dovednostem stavitele modelů lodí, tak veterinář v zoo je ten, co je staví v láhvi.‘ Z běžných úkonů, které u psa nebo koně vyřešíme za deset minut, se může u exotických živočichů stát záležitost na hodiny,“ zmiňuje Vladimír Jurek. Právě nutnost improvizace a zvládání neočekávaných situací způsobuje, že se veterinář v zahradě musí někdy chovat spíše jako kovboj. Včetně chytání zvířat do lasa místo narkotizace, protože u některých druhů přináší odchyt do lasa méně stresu než klasické uspávání pomocí medikamentů.

Léčil jsem lva

Mládí prožité mezi zvířaty přivedlo na dráhu veterináře i Bohumila Votoupala ze středočeských Benátek nad Jizerou. „Od dětství jsem se pohyboval mezi zvířaty všech kategorií, narodil jsem se na Vysočině, kde bylo v každé chalupě několik domácích zvířat. Konečné rozhodnutí padlo ale až na gymnáziu,“ vzpomíná Bohumil Votoupal. Vysokou školu veterinární ukončil v roce 1985, pak nastoupil jako absolvent na povinnou roční vojenskou službu na Šumavu jako veterinář u pohraničníků, poté jako státní terénní veterinární lékař. Když se po listopadové změně režimu v roce 1989 otevřela možnost soukromě podnikat, založil si v roce 1990 privátní praxi zaměřenou na malá i velká zvířata. Ta druhá léčí například i pro tuzemské cirkusy.

„Pracovat s velkými zvířaty má svá specifika, je to o zkušenostech, organizaci, citlivém přístupu, náladách zvířat, o nutnosti minimalizovat stres, protože ošetřovat vystresované zvíře je velmi riskantní pro obě strany. Zlepšil se ale sortiment narkotik a sedativ, bez kterých si dnes tuto činnost nelze představit. Základem péče u exotických a cirkusových zvířat je neriskovat, není to adrenalinový sport,“ zdůrazňuje Bohumil Votoupal. Podle něj nelze pokaždé hovořit o práci s velkými zvířaty jako o nebezpečnější. „Je to velmi relativní. Léčil jsem lva, ale po uspání to byla stejná léčba jako běžné kočky, pouze ta velikost například drápů a zubů je při přímé manipulaci impozantní. Klasická praxe je samozřejmě klidnější, ale vystresovaná malá kočička vás dokáže zřídit víc než lev ve stahovací kleci,“ porovnává Bohumil Votoupal.

Podobné příběhy nejsou v Česku ojedinělé. V současnosti působí v zemi přes 3800 veterinárních lékařů, kteří mají svoji praxi. Do konce desetiletí se počítá s nárůstem jejich počtu na zhruba čtyři tisíce. Podle zahraničních statistik chová v České republice jedno nebo více domácích zvířat polovina tuzemských domácností. Ve Francii je to 38 procent, v Belgii 37, v Německu a Norsku 13 procent a ve Švýcarsku jen deset procent domácností.

Raději psa než dítě

„Z hlediska počtu společenských zvířat jsme opravdu chovatelská velmoc,“ potvrzuje Karel Daniel, prezident Komory veterinárních lékařů ČR. I když absolutně první místo Česka je podle něj trochu sporné, protože za země jako Francie nebo Velká Británie není možné všechny statistiky považovat za důvěryhodné. Neroste jen počet domácích zvířat. V Česku a v západních zemích obecně se mění i samotná role a postavení mazlíčků ve společnosti.

„Vztah ke společenským zvířatům se – a nejen u nás – v posledních desetiletích podstatně změnil. Virtuální vztahy nedovedou nahrazovat více a více chybějící mezilidské vztahy v rodině, širší rodině a komunitě. Dovolím si parafrázovat: ‚Zatím žijeme v generaci, která si může dovolit mít raději svého psa než svoje děti.‘ To se samozřejmě odráží i v poptávce po veterinárních službách – v městské populaci více, ve venkovské populaci o maličko méně,“ dodává Karel Daniel.

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že tuzemsko je pro veterináře rájem na zemi. Jenže bližší zkoumání ukazuje, že zdaleka ne vše je tak růžové. „Veterinární služba je náročná po všech stránkách: čas, konkurence, komunikace s majiteli, znalosti, neustálé chrlení nových poznatků a farmaceutických preparátů, a investice se zhodnocují pomalu. V podstatě nejde o kvantitu, ale o kvalitu, být adekvátně odměněn za práci. Pokud si vše propočítáte na hodinovou mzdu, není to nic moc, když vezmeme v úvahu spoustu příprav a tak dále. Takže dostatek práce ještě neznamená ráj,“ komentuje statistická data Bohumil Votoupal.

Třikrát více, než je potřeba

Privátní zvěrolékaře dlouhodobě ohrožuje trend soustředění veterinárních služeb do větších celků, klinik se specialisty. Tím roste rozpor mezi dobře ohodnoceným specialistou a časově náročnou a méně hodnocenou prací v terénu. „Veterináři v České republice se rozhodně musejí mnohem více ohánět než jejich kolegové v západní Evropě. Jedním z důvodů je mnohem méně solventní klientela, což mimo jiné omezuje možnosti investic do přístrojového vybavení,“ porovnává Vladimír Jurek, který se stará i o libereckou zoo. To není jediný důvod, proč Česko za ráj veterinářů nepovažuje.

Výhodou neregulovaného vztahu veterinář – majitel zvířete je, že v oboru prakticky není prostor pro korupci známou z nemocnic.

„Zájem o služby veterinárních lékařů zřejmě je, ale některá vyšetření nebo chirurgické zákroky, například počítačová tomografie nebo operace páteře, jsou pro běžného majitele zvířete na hranici dostupnosti,“ dodává Vladimír Jurek. Ani vysoký podíl chovatelů zvířat přitom není pro tuzemské veterináře zárukou toho, že bude dlouhodobě jistá práce. „Osvícené země produkují jenom takový počet veterinárních lékařů, jaká je celospolečenská potřeba. U nás platí nelogické pravidlo, že vysoké školy jsou placeny podle počtu studentů, což může vyústit v nadměrné počty méně kvalitních absolventů,“ zmiňuje Vladimír Jurek.

Podle odhadů komory je současná nadprodukce absolventů přibližně trojnásobná. Do prvních ročníků se přitom hlásí ještě výrazně více uchazečů. „Zájem o studium veterinárního lékařství je tradičně velmi vysoký a stále mírně stoupá. Pokles demografické křivky se na zájmu o studium vůbec neprojevuje. V současné době zájem uchazečů o studium veterinárního lékařství převyšuje šestkrát možnosti fakulty,“ vypočítává Alois Nečas, děkan Fakulty veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno.

Přetlak mladých veterinářů způsobuje na trhu významný problém. „Řada mladých kolegů především ve městech otevírá ambulance poskytující základní péči jako vakcinace, kastrace kočky a podobně s omezenou pracovní dobou, třeba dvě tři hodiny k večeru, a přebírá zavedeným praxím ony jednoduché, rychloobrátkové, pravidelně se opakující výkony. Složitější a dražší diagnostické přístroje – zde mluvíme o stovkách tisíc až milionech v pořizovací ceně – byly doposud přinejmenším z části financovány těmito jednoduchými, opakujícími se výkony,“ upozorňuje Karel Daniel z Komory veterinárních lékařů. Nadprodukce absolventů tak podle něj znamená hrozbu pro úroveň veterinární praxe.

Počty zvířat a zvěrolékařů v ČR v letech 2014–2015
Prasata (2015) 1 559 648
Skot (2015) 1 407 132
Kočky (2014) 1 084 000
Ovce (2015) 231 694
Malí savci (2014) 165 000
Koně (2015) 33 716
Zvěrolékaři (dle Komory veterinárních lékařů ČR) 3 857

Zdroj: FEDIAF, zpráva za rok 2015

Feminizace oboru

Podle mnohaletých praktiků přetlak není tak patrný. Díky ženám, které oboru dominují. „Veterinární lékařky se z důvodu mateřských povinností většinou nevěnují praxi na plný úvazek,“ podotýká Vladimír Jurek. Více než 90 procent studentů a absolventů zvěrolékařství jsou aktuálně ženy. „Z nich většina chce v budoucnu pracovat se společenskými zvířaty, zejména v prostředí středních a větších měst, chce pravidelnou pracovní dobu, dovolenou, čas na rodinný život. Tedy to vše, co dosavadní způsob poskytování veterinární péče silně omezuje,“ vysvětluje Karel Daniel.

Dalším trendem je podle veterinární komory výraznější diferenciace oboru. V něm se stále více vyhraňují dvě základní odvětví. Zaprvé veterinární praxe u společenských zvířat. „Ta se svými postupy, vybavením a podobně blíží špičkové humánní medicíně a v určitých oblastech ji i překonává. Zadruhé veterinární praxe u hospodářských zvířat.

Ta se svou filozofií a postupy stává více a více součástí agrobyznysu,“ zmiňuje Karel Daniel. A právě o první oblast společenských zvířat je zájem studentů mnohem vyšší. „Veterinární profese se za posledních pětadvacet let výrazně proměnila a dnes odchází až 90 procent absolventů do praxe zaměřené na nemoci psů, koček a dalších domácích mazlíčků, takže dřívější zátěž terénní veterinární činnosti v chovech skotu a prasat tak, jak ji popisuje například James Herriot ve svém bestselleru o práci veterinárního lékaře, již pro většinu absolventů odpadla,“ doplňuje Alois Nečas. Obor neproměňuje jen invaze žen a nástup specializovaných klinik, ale také nástup nových nemocí u domácích mazlíčků.

Stále více zvířecích pacientů přichází s takzvanými geriatrickými problémy, tedy potížemi souvisejícími s vyšším věkem. „Paradoxně je to důsledek lepší péče. Psi a kočky se dožívají vyššího věku, kdy se s takovými onemocněními můžeme setkat,“ zmiňuje Vladimír Jurek. Důležité podle něj je také to, že se v průběhu let změnil postoj majitelů a ti jsou nyní ochotni investovat i do léčby starších zvířat.

Čistý byznys

Na rozdíl od humánní medicíny, kde jsou ceny jednotlivých zákroků ohodnoceny zdravotními pojišťovnami, je u veterinárního lékařství tvorba cen plně záležitostí smluvního vztahu mezi lékařem a majitelem zvířete. Ve městech jsou tak ceny vyšší než na venkově a výrazně se liší i podle regionů. Výhodou neregulovaného vztahu veterinář – majitel zvířete je, že v oboru prakticky není prostor pro korupci známou z nemocnic či klinik pro „dvounohé“ pacienty.

„Troufnu si říct, že v oblasti veterinární, která je plně v soukromém sektoru bez vlivu pojišťoven, politických tlaků a dalších okolností, které poslední desetiletí nerozlučně provázejí humánní medicínu, je prostředí pro výkon veterinární léčebné a preventivní péče daleko ‚čistší‘. Nákup veterinárních léčiv či zařízení je plně podnikatelským rizikem veterinárního lékaře a je jen na něm, jak nakoupená léčiva či zařízení využije pro dobro svých pacientů. A je na chovatelích, jak jeho nabídku využijí. Ku prospěchu a pro dobro svých zvířat,“ zdůrazňuje Karel Daniel. Sám nepovažuje na oboru za nejnáročnější ošetřování nebezpečných zvířat, ale jednání s lidmi.

Převzato z časopisu Profit, autor článku: Dalibor Dostál

• Oblasti podnikání: Služby | Zemědělství a lesnictví

Doporučujeme