Vnitřní trh Evropské unie

9. 12. 2010 | Zdroj: Euroskop.cz

Kapitoly článku

Dokument přináší komplexní informace o volném pohybu zboží, služeb, osob i kapitálu v rámci vnitřního trhu Evropské unie. Text rovněž seznamuje se stručnou historií vnitřního trhu, s pravomocemi institucí EU ve vztahu ke správě vnitřního trhu a s ochranou hospodářské soutěže uplatňovanou na vnitřním trhu. Dozvíte se také více o dopadech unijních hospodářských strategií i dalších jednotlivých politik EU na fungování a efektivitu jednotného trhu.

O postavení a významu vnitřního trhu v programu evropské integrace se celkem nevedou velké spory. Téměř všeobecně se přijímá názor, že v ekonomické oblasti vnitřní trh je a zůstane jeho hlavní součástí a jeho hlavním přínosem. Pomohl odstranit tradiční, většinou staleté bariéry mezi trhy zúčastněných zemí: celní, obchodní, daňové, technické, administrativní a jiné. Vznikla tak „oblast bez vnitřních hranic, v níž byly propojeny trhy zboží, pracovníků, služeb a kapitálu“. Společným úsilím členských zemí byl vytvořen hospodářský prostor umožňující uplatňovat čtyři svobody : svobodu volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu.

Jako konečné cíle programu vnitřního trhu se uvádějí dva, ekonomický a politický:

  • Zvýšit a udržet ekonomickou prosperitu, a to odstraněním překážek, které brání využití ekonomického potenciálu jeho účastníků, na tomto základě zvyšovat životní úroveň, kvalitu života,
  • Přispět ke „stále užšímu spojení evropských národů“, jak se říká v Preambuli Římské smlouvy (1957), což pomůže odstranit staleté politické soupeření na evropském kontinentu, jež opakovaně vyúsťovalo vkrvavých konfliktech.

Očekávání spojená s vytvořením vnitřního trhu byla velká. Také dnes země usilující o členství v Evropské unii si nejvíce slibují od zapojení do vnitřního trhu.

Celkově můžeme charakterizovat projekt vnitřního trhu jako program dalekosáhlé liberalizace doprovázený dohodnutými pravidly. Program vzájemného otevření trhů předpokládal odstranění všech dosavadních omezujících národních bariér, desítek a stovek národních předpisů a na jejich místě zavedení společně dohodnuté evropské úpravy umožňující volný pohyb po celém vnitřním trhu.

Legislativa vnitřního trhu tvoří podstatnou část evropského práva: v roce 2007 šlo o 1628 směrnic a 670 nařízení. Jejich přijetí, zavedení a respektování v domácím právním řádu je závazek, který přebírá každá členská země. A je to také jeden z hlavních domácích úkolů, podle jehož plnění je hodnocena připravenost zemí, které podaly žádost o přijetí do Unie.

Stručná historie vnitřního trhu

Vytvoření vnitřního trhu, jež Římská smlouva zakotvila jako dominantní úkol zakladatelských států, se ukázal jako nadmíru náročný. Původní termín jeho završení za dvanáct let (do konce roku 1969) se ukázal jako neschůdný. V polovině roku 1968 byla sice odstraněna cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi (celní unie), ale obchodu mezi členskými zeměmi nadále bránily především odlišné národní technické předpisy (tzv.mimotarifní bariéry). Byl také uvolněn pohyb pracovníků mezi členskými zeměmi zákazem jejich diskriminace, ale zůstal regulovaný přístup k mnoha profesím. Také pohyb služeb přes hranice se uvolnil, ale bylo nutno se přizpůsobit odlišným národním předpisům. Nejmenší pokrok vůbec byl zaznamenán u volného pohybu kapitálu, hlavně z obavy odlivu kapitálu do jiných zemí. Byla sice přijata pravidla na ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu, ale řada sektorů v členských státech zůstala ve výlučné správě státu, který navíc uděloval podpory vybraným podnikům. Jako pokrok se hodnotilo zavedení daně z přidané hodnoty (1967), ale bez harmonizace daňových sazeb. Přínos byl oprávněně spatřován v rozhodnutí o financování evropského rozpočtu na základě tzv. vlastních zdrojů (1970).

Pokroku při vytváření funkčního vnitřního trhu bránily tři hlavní bariéry, které poprvé identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985):

  1. Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udržovaly kontroly zboží i osob,
  2. Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů, jež brzdíly volný pohyb zboží, služeb i pracovníků,
  3. Daňové: rozdíly vsazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými státy

Země Unie si uvědomovaly, že roztříštěná Evropa omezuje její ekonomickou výkonnost, její konkurenceschopnost zejména vůči USA a Japonsku a také její prestiž. V roce 1988 velkou pozornost vyvolala tzv. Cecchiniho zpráva (The Cost of Non-Europe), která dokumentovala, jaké ztráty Unie musí nést kvůli nedokončenému vnitřnímu trhu (ročně až 6,5 %HDP).

Bylo zapotřebí nového podnětu. Stalo se tak v roce 1985 s nástupem nové Komise v čele s J. Delorsem a s přijetím zmíněné Bílé knihy, aby mohl být nedokončený program znovu nastartován. Ukázalo se také, že je nutno doplnit Římskou smlouvu. To se stalo přijetím Jednotného evropského aktu (1987), který stanovil, že dokončení vnitřního trhu na základě doporučení Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku 1992 a že k tomu bude upravena rozhodovací procedura v Radě. Legislativa týkající se vnitřního trhu měla být nadále přijímána kvalifikovanou většinou hlasů. Jen u malé skupiny právních aktů vztahujících se k vnitřnímu trhu byla k jejich přijetí vyžadována jednomyslnost (daně, volný pohyb osob, vybrané problémy vztahující se k sociální politice). Nové bylo také to, že program vnitřního trhu se rozšířil za rámec čtyř svobod: legislativa vnitřního trhu byla doplněna také o předpisy týkající se sociálních otázek, ochrany životního prostředí, ekonomické a sociální soudržnosti, výzkumu a technického rozvoje a v budoucnosti také hospodářské a měnové unie.

Rok 1993 je tak označován za „dokončení“ vnitřního trhu, 90 % návrhů Bílé knihy bylo k tomuto datu přijato1. Výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích (odpadlo vyplňování celních formulářů), vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení umožňující volný pohyb pracovníků, svoboda pro usazování podnikatelů a osob svobodného povolání v jiných členských zemích, volný prostor pro poskytování služeb přes hranice (pro banky, pojišťovny aj.), otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překážek pro volné přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi.

Ve stejném roce byla přijata Maastrichtská smlouva, která doplnila program vnitřního trhu o hospodářskou a měnovou unii. Přijetí společné měny je nezbytným a logickým krokem integračního procesu poté, co byl dokončen vnitřní trh. Společné měna odstraňuje kolísání měnových kurzů zúčastněných zemí, čímž se snižuje nejistota v obchodě mezi členskými zeměmi. To platí také pro přesun kapitálu mezi nimi. A společná měna umožňuje také snadné porovnávání nákladů a cen v různých členských zemích, což vede ke zvýšení konkurenčních tlaků v celém integrovaném prostoru, tlaku na inovace a strukturální změny.

V 90. letech se liberalizace na vnitřním trhu dotkla také tzv.síťových odvětví, které až do té doby byly většinou státními monopoly a nebyly vystaveny konkurenci. Šlo o otevření dopravních trhů (nákladní automobilové dopravy, letecké a železniční dopravy), otevření telekomunikačních trhů a trhů v energetice (zemní plyn a elektrická energie). Posléze došlo i na poštovní služby. V roce 1997 byl vnitřní trh obohacen o koordinovanou politiku zaměstnanosti.

Lisabonská strategie vyhlášená v roce 2000 jako program komplexních a radikálních reforem měla z Evropy vytvořit vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast. Všem bylo jasné, že vytyčené ekonomické reformy nemohou jít mimo program vnitřního trhu. Evropská rada proto doporučila urychleně pracovat na „dobudování vnitřního trhu v některých odvětvích a na zlepšení jeho dosud nízké výkonnosti v jiných“ a tím dospět „k plně funkčnímu trhu“. Nová Komise v čele s J. Barossem (2005) kriticky zhodnotila dosavadní neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie a navrhla upravený program do roku 2010.

Na jaře 2006 se Komise odhodlala k důležitému kroku: oznámila, že provede celkovou revizi dosavadních přístupů k vnitřnímu trhu. Podnětem bylo několik okolností: neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie, řada kritických zpráv (např. Wim Kokova zpráva, 2004), kritické výtky evropských podnikatelských svazů adresovaných Komisi i členským státům a vyzývajícím k větší angažovanosti ve věci vnitřního trhu. Evropská rada vyzvala Komisi, aby v druhé polovině 2007 předložila „ambiciózní a komplexní přezkoumání jednotného trhu“, s konkrétními návrhy na opatření. Na tomto základě byl přijat program vnitřního trhu odpovídající 21.století.

  1. Termín „dokončení vnitřního trhu“, který se často objevuje v dokumentech EU, nelze chápat jako dosažení jeho konečné podoby. Ve skutečnosti je vytváření vnitřního trhu EU kontinuálním procesem, který nikdy nelze považovat za dokončený. Je tomu tak proto, že program vnitřního trhu musí nestále reagovat na podněty zvenčí (např. globalizace, klimatické změny, závislost na zásobování energií, dopady finanční a hospodářské krize aj.) a také na podněty vnitřní (např. stárnutí populace a také úprava a zjednodušování legislativy).

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Instituce EU a správa vnitřního trhu

Na správě vnitřního trhu a programu jeho dokončování se podílejí téměř všechny instituce Evropské unie. Komise je především iniciátorem legislativy vnitřního trhu, buď z vlastní iniciativy nebo velice často na základě doporučení Evropské rady nebo žádosti Rady ministrů.

Pravomoci Komise jsou však širší. Je také výkonným orgánem a je odpovědná za ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Může rozhodovat o porušení unijních pravidel a rozhodovat také o sankcích. Dohlíží rovněž na to, aby legislativa vnitřního trhu byla v členských zemích přijata včas a správně. Může přitom podat stížnost na členský stát, který se chová nedisciplinovaně. Aparát Komise je rozdělen na oddělení (Generální ředitelství), z nichž velká část se zabývá agendou vnitřního trhu. Jeden z členů Komise je odpovědný za vývoj vnitřního trhu.

Evropská rada jako vrcholný politický orgán Unie vymezuje její strategii. Ve svých Závěrech vydávaných po každém zasedání zpravidla „úkoluje“ Komisi. Na jaře každého roku se koná zvláštní zasedání Evropské rady věnované lisabonské strategii a otázkám s tím spojeným.

Rada Evropské unie (Rada ministrů) projednává a schvaluje společně s Evropským parlamentem právní akty vztahující se k vnitřnímu trhu. Mezi nejdůležitější formace Rady ministrů patří ECOFIN (Rada ministrů odpovědných za hospodářství a finance) a nově vytvořená Rada pro konkurenceschopnost, která projednává legislativu týkající se vnitřního trhu, výzkumu a vývoje průmyslu.

Evropský parlament spolurozhoduje s Radou ministrů o přijetí legislativy vnitřního trhu, která je projednává ve výborech a na plénu. Evropský soudní dvůr si získal velký respekt za to, že řadou svých rozsudků odstranil překážky rozvoje vnitřního trhu a postaral se tak o jeho prohloubení. Z poradních orgánů se musíme zmínit o Hospodářském a sociálním výboru, který se vyjadřuje ke veškeré navrhované legislativě týkající se vnitřního trhu a předává k ní své stanovisko Komisi, Radě ministrů a Evropskému parlamentu. Pro politiku hospodářské a sociální soudržnosti podobnou funkci má Výbor regionů.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Volný pohyb zboží

Jak byly otevřeny trhy zboží

Jedním z prvotních cílů programu vnitřního trhu bylo vytvořit takové podmínky, aby obchod mezi členskými zeměmi probíhal bez ohledu na hranice mezi nimi. Tak volně jako probíhá uvnitř každé země. Pouze ve jmenovaných případech měla členská země mít právo zakázat dovoz nebo transit zboží, a to tehdy, když takový dovoz mohl ohrozit zdraví, bezpečnost nebo mravnost občanů. O rozsahu a struktuře vzájemného obchodu má rozhodovat výlučně zájem projevený poptávkou těch, kteří výrobky spotřebovávají a užívají.

Mezi nejzávažnějšími překážkami vzájemného obchodu se ukázaly dvě překážky:

  1. Rozdílné národní technické požadavky, které se týkaly průmyslových výrobků a potravin a které měly zabránit možným rizikům pro zdraví a bezpečnost uživatele,
  2. Rozdíly národních sazeb daně zpřidané hodnoty.

V obou případech si tyto rozdíly vynucovaly zastavovat zboží na hranicích a podrobovat ho kontrole.

Odstranění cel a kvót ve vzájemném obchodě (vytvoření celní unie) byla poměrně bezproblémová záležitost, takže přestaly bránit obchodu už v roce 1968. V mezinárodní obchodní praxi se však vyskytují překážky, které si svými negativními důsledky v ničem nezadají za tradičními bariérami obchodu. Hlavní místo mezi těmito necelními překážkami mají rozdílné domácí předpisy, jimž musí dovážené zboží odpovídat. Ve složitých 70.letech si členské země sužované dopady mezinárodních šoků snažily situaci ulehčovat tím, že chránily své domácí trhy nově zaváděnými předpisy, zpětné zavádění cel a kvót ve vzájemném obchodě nepřicházelo už v úvahu. Tento postup hrozil vytvořením nových bariér na vnitřním trhu. Pod tlakem této hrozby se země EU rozhodly přistoupit razantně k odstranění technických překážek obchodu.

Musíme připomenout, že technické překážky obchodu nejsou „vynálezem“ evropské integrace. Jsou uplatňovány ve všech vyspělých zemích a jsou v současnosti považovány za velkou bariéru mezinárodního obchodu. Nejenže omezují vzájemný obchod, ale jsou téměř nepřekonatelnou překážkou pro menší podniky.

Jsou dva způsoby, jak s ohledem na to zajistit na vnitřním trhu volný pohyb zboží:

  • I přes rozdíly národních předpisů nebránit vzájemnému obchodu, a to tak, že členské země si budou vzájemně uznávat rozdílné technické požadavky na různá zboží,
  • Pokud takový postup není možný, protože rozdíly technických požadavků jsou veliké a země trvají na jejich dodržování, je řešení ve sjednocení (harmonizaci) rozdílných technických předpisů.

K zavedení principu vzájemného uznávání výrobků přispěl Evropský soudní dvůr svým průlomovým rozhodnutím v roce 1979. Šlo tehdy o spor, zdali může Německo (nebo jakákoli jiná země) bránit v dovozu francouzského likéru Cassis de Dijon (nebo jakéhokoli jiného výrobku) jen proto, že neodpovídal německým nebo jiným předpisům pro tento druh nápojů nebo jiného výrobku. Od té doby platí ve vzájemném obchodě zásada, že výrobek legálně vyrobený a uvedený na trh v jednom členském státě musí mít volný přístup i na trhy všech ostatních členských zemí EU, bez ohledu na to, zda odpovídá předpisům těchto členských států. Soud vycházel z toho, že všechny členské státy ochraňují na srovnatelné úrovni zdraví, bezpečnost a životní prostředí svých občanů a že mezi nimi neexistují zásadní rozdíly.

Vzájemné uznávání výrobků se stalo vůdčí zásadou pro uvolnění vzájemného obchodu členských zemí. Podle odhadu kolem poloviny tohoto obchodu probíhá dnes podle těchto zásad. Umožňuje to výrobcům a vývozcům členských zemí vstupovat na trhy ostatních zemí bez obavy, že jejich výrobkům bude odmítnut vstup na tyto trhy.

Členský stát může ovšem zavést a vyžadovat splnění nové národní technické normy, má však povinnost o tom informovat Komisi. Aby členská země nemohla zneužít tohoto postupu k omezování volného pohybu zboží, musí podle nového nařízení (2008) přesvědčivě prokázat, že pouze nový výrobek ochraňuje zdraví nebo životní prostředí.

Jsou-li rozdíly mezi národními předpisy natolik podstatné, že dohoda o vzájemném uznávání výrobků není možná, mohou být na trhy členských zemí uváděny pouze takové výrobky, které splňují společné standardy obsažené ve směrnicích schválených Radou na návrh Komise.

S ohledem na ochranu spotřebitele se Společenství v počátku snažilo u vybraných výrobků řešit problém přijímáním závazných společných standardů pro tyto výrobky. Tento tzv. starý nebo sektorový přístup se týkal omezeného počtu výrobků (některých druhů potravin, léčiv, motorových vozidel, chemických výrobků), tedy takových, které se bezprostředně dotýkají veřejného zdraví a bezpečnosti spotřebitelů. Směrnice podle tohoto přístupu přijímané Radou vymezují přesné a závazné technické, zdravotní a ekologické požadavky, které tyto výrobky musí splňovat. Zdlouhavé projednávání společných standardů komplikovalo život výrobcům a vývozcům a při neustále rostoucím přílivu nových výrobků se ukázalo jako neudržitelné.

Modernější, tzv. nový přístup se uplatňuje od poloviny 80. let. Spočívá v tom, že směrnice pro velké skupiny výrobků (celkem 23 skupin, mezi nimi např. strojní zařízení, plynové spotřebiče, jednoduché tlakové nádoby, stavební výrobky, lékařské přístroje, dětské hračky, výtahy aj.) stanovují pouze omezený počet požadavků týkajících se veřejného zdraví, bezpečnosti spotřebitele a ochrany životního prostředí. Technické normy k těmto směrnicím pro konkrétní výrobky jsou zpracovány evropskými nevládními normalizačními institucemi (CEN, CENELEC, ETSI). Směrnice schvalované Radou přecházejí do legislativy členských zemí, evropské technické normy schvalované soukromoprávními institucemi (nejsou součástí Evropské unie) jsou převáděny do soustavy národních technických norem. Přínos je v tom, že rámcové směrnice není nutno tak často upravovat, průběžná úprava technických norem se přesunula na nevládní instituce.

Národní (nevládní) instituce mají za úkol prokázat, že výrobek odpovídá základním požadavkům směrnice. Tzv. certifikace prověřuje shodu výrobků s požadavky směrnic a technických požadavků. Nejsou tedy nutné „evropské“ zkušebny, členské státy si důvěřují a výsledky těchto národních testů navzájem uznávají. Označení CE na výrobku znamená potvrzení shody. Ani toto potvrzení však nezbavuje výrobce odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

Tento způsob otevření trhů podstatně změnil postavení firmy, která může s jistotou využívat výhod rozsáhlého vnitřního trhu (může vyrábět větší série výrobků, snižovat náklady, nabízet zboží za nižší ceny aj.) a uvádět na něj své výrobky, aniž by se dostala do konfliktu s právními předpisy platnými v jiné členské zemi.

Po odstranění celních a technických překážek zůstala poslední obchodní bariéra: rozdíl v nepřímých daních (daň z přidané hodnoty a spotřební daně). Jde o daně užívané ve všech členských zemích: DPH byla ve Společenství zavedena ještě v roce 1967. Společné se spotřebními daněmi mají to, že vstupují do konečné ceny výrobku nebo služeb. Pokud budou existovat velké rozdíly v sazbách nepřímých daní, mohou tím vznikat nerovné soutěžní podmínky ve vzájemném obchodě na vnitřním trhu. Je pravděpodobné, že si budou konkurovat stejné výrobky, avšak s různou cenou, ovlivněnou nikoli kvalitou, ale různou sazbou nepřímé daně. Toho si byli vědomi už zakladatelé evropského sjednocování. Římská smlouva proto obsahuje článek, který počítá s tím,že „v zájmu společného trhu“ bude nezbytné provést sblížení nepřímých daní, protože velké rozdíly mezi členskými zeměmi by narušily „podmínky soutěže na společném trhu“. O sblížení (harmonizaci) se však hovoří pouze u nepřímých daní a vzhledem k citlivosti daňové politiky pro suverenitu členských zemí bylo rozhodnuto, že příslušná legislativa musí být přijímána jednomyslně. Což předem napovídá o obtížích při sbližování daňové legislativy a o pomalém pokroku.

Harmonizace nepřímých daní v EU se musela vypořádat s dvěma problémy:

  1. Jak sblížit sazby nepřímých daní, aby se tím nekomplikoval vzájemný obchod,
  2. Jak vybírat nepřímé daně.

Sblížení sazeb přispělo rozhodnutí z roku 1987, kdy s platností od začátku roku 1993 platí, že na vnitřním trhu EU existují pouze dvě sazby DPH: standardní sazba (s minimální sazbou 15 % a horní hranicí určenou v roce 1995 na 25 %). V rámci tohoto rozmezí je na členské zemi, pro jakou sazbu se s ohledem na své hospodářskopolitické priority rozhodne. Nižší (snížená) sazba DPH má jednu nebo dvě úrovně, minimálně na úrovni 5 %, horní sazba není určena, v praxi nepřekračuje 9 %. Tato sazba může být použita pouze u vybraných skupin výrobků a služeb se sociálním dopadem: potraviny, léčiva, hromadná doprava osob, dodávky energie a vody pro domácnosti, knihy a časopisy. Zemím, které předtím umožňovaly prodej určitých výrobků (zejména určených pro děti) bez DPH, bylo umožněno tuto praxi udržet. Nedávno bylo rozhodnuto, že pro podporu zaměstnanosti může být nižší sazba DPH použita také u činností s vysokým podílem lidské práce (kadeřnictví, úklidové služby, pohostinství aj.)

Pokud jde o způsob výběru, bylo možno se rozhodnout pro jeden ze dvou možných: buď podle země původu (kde výrobek vznikl) nebo podle země určení (kam byl výrobek vyvezen a prodán). V každém případě si každá členská země při přechodu vnitřních hranic chtěla ponechat „svou“ DPH, což si vynucovalo udržovat kontrolu na hranicích. Při výběru DPH v zemi původu to znamenalo, že se vybraná daň promítne do konečné ceny výrobku, za níž se bude výrobek prodávat jak v zemi původu, tak v zemi určení. Tím ovšem vzniknou nerovné podmínky, pokud země původu nabízí výrobky s vyšší sazbou DPH než je v zemi určení. Což platí také naopak.

Země EU se rozhodly přijmout způsob výběru DPH podle země určení, aby se obchod mohl vyhnout vzniku nerovných podmínek soutěže. Výrobek je při přechodu hranic mezi členskými státy osvobozen od DPH a daň je nasazena v zemi, kde je výrobek spotřebován. Tím může výrobek z jiné členské země konkurovat domácím výrobkům, protože je prodáván se stejnou sazbou DPH jako domácí výrobky. Byla tak odstraněna bariéra obchodu na vnitřním trhu vyplývající z různých sazeb DPH. Odpadá kontrola na hranicích, zbývá ovšem administrativně náročné jednání mezi daňovými úřady členských zemí, kdy je nutno potvrdit, že výrobek skutečně přešel hranice a že v zemi určení byla vybrána DPH. Kvůli této proceduře byl tento systém nazván jako „přechodný“ a měl být po roce 1996 nahrazen definitivním systémem, s výběrem v zemi původu. To ovšem předpokládalo, že se dále sblíží sazby DPH. Vzhledem k jednomyslnosti nutné k přijímání daňové legislativy a s ohledem na význam DPH mezi rozpočtovými příjmy členských zemí se zatím ve sbližování sazeb DPH příliš nepokročilo.

Harmonizace spotřebních daní reaguje rovněž na to, že velké rozdíly mezi členskými zeměmi mohou deformovat toky zboží mezi nimi a přinášet obchodní výhody zemím s nižší nebo nulovou sazbou. Spotřební daně jsou staršího data a byly z různých důvodů (motivy zdravotní, ekologické, jako zaručený zdroj příjmů veřejného rozpočtu) zavedeny před vznikem EU. Od konce 80.let se praktikují minimální sazby spotřební daně u tří skupin výrobků: u alkoholu a alkoholických nápojů (s výjimkou vína), u tabákových výrobků a pohonných hmot. Členským zemím se nebrání v tom, aby zavedly vyšší sazby spotřebních daní

Naléhavost harmonizace přímých daní je menší, přesto však je určité sblížení zásad přímého zdaňování považováno zejména po roce 1992 za nezbytné. Rozdíly v přímých daních ovlivňují náklady a výnosy kapitálu, takže pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi a zakládání podniků v nich může být těmito rozdíly značně ovlivněno.

Pokrok v této sféře je zatím minimální. Zaznamenán byl u společného systému zdanění při slučování nebo dělení podniků z různých členských zemích, při zdaňování mateřských a dceřinných společností činných v různých zemích. Byly přijaty zásady zdanění úroků z vkladů (příjmů z úspor) uložených v jiných členských zemích, bez úspěchu zůstalo zatím jednání o společných zásadách zdanění zisku (nikoli o společných sazbách daní).

Návrh na zavedení evropské daně (2004) jako nového příjmového zdroje evropského rozpočtu byl většinou členských zemí odmítnut.

Odstranění překážek pro volný pohyb zboží se muselo vypořádat ještě s dalšími problémy. Mezi ty hlavní patří:

  1. Otevření evropského trhu veřejných zakázek,
  2. Ochrana průmyslového a duševního vlastnictví na vnitřním trhu,
  3. Ochrana spotřebitele na vnitřní trhu,
  4. Podpora malých a středních podniků na vnitřním trhu.

Pod veřejnými zakázkami rozumíme dodávky zboží, služeb a prací veřejnému sektoru: vládě a centrálním úřadům, veřejným institucím (zdravotním a vzdělávacím), regionálním a místním orgánům, poloveřejným a soukromým subjektům činným v dopravě, telekomunikacích, energetice, vodním hospodářství atd. Až do poloviny 80.let bylo běžné, že se tyto zakázky zadávaly přednostně domácím firmám a navíc dodávky do mnoha sektorů byly z veřejné soutěže zcela vyňaty. Veřejné zakázky byly synonymem pro protekcionářství, korupci a neefektivní vynakládání veřejných prostředků. Co je důležitější: taková praxe byla v hrubém rozporu se zásadami volného pohybu zboží. Byla to diskriminace na základě státní příslušnosti, kvantitativní omezování obchodu, omezení možnosti podnikat na území jiných členských států, omezování hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Otevření evropského trhu veřejných zakázek bylo proto spojováno s racionálnějším využitím veřejných prostředků, s nabídkou produkce a služeb s vyšší kvalitou za nejlepší cenu, s odstraněním korupce a podporou konkurence.

Evropský trh veřejných zakázek byl otevřen až na začátku 90. let. Byly stanoveny zejména tyto zásady: prahová hodnota veřejné zakázky spojená s povinností včasného oznámení v Úředním věstníku ES, kritéria výběru, povinnost včas informovat o výsledcích soutěže, možnost přezkoumání a žaloby u Evropského soudního dvora. V roce 2004 byla provedena úprava prahových hodnot, byla začleněna také ekologická a sociální kritéria do výběru zakázek a bylo zavedeno elektronické ohlašování zakázek ve všech členských zemích.

Výsledkem je zvýšený počet uveřejněných výběrových řízení, pokles nákladů na veřejné zakázky (např. v železniční dopravě). Přesto však podíl veřejných zakázek realizovaných firmami z jiných členských zemí zůstává malý.

Ochrana průmyslového a duševního vlastnictví řeší dvojaký problém: jednak, aby práva majitele vynálezu, patentu, ochranné známky, autorského práva nebyla ohrožena jednáním subjektů ze zemí EU i mimo ni, jednak, aby z nich měl prospěch co nejširší okruh spotřebitelů a uživatelů. Jinak by to byl zásah do volného pohybu zboží a narušení pravidel hospodářské soutěže. Velký význam má registrace ochranné známky, která chrání určitý národní výrobek (nejčastěji jde o potraviny) vyznačující se specifickými vlastnostmi, před uváděním na trh jiným producentem. Česká republika po přijetí do EU úspěšně zaregistrovala a tak ochránila řadu svých domácích výrobků.

Menší pokrok byl v EU zaznamenán u registrace patentů. Zatím neexistuje uspokojivá úprava v EU, Evropský patentový úřad se sídlem v Mnichově není spjat s EU. Uznání patentu vyžaduje vedle národní registrace také registraci v dalších členských zemích, což je velmi nákladné a mnohé vynálezce odrazuje. Úsilí o jeden zápis s platností pro celý vnitřní trh zůstalo zatím bez úspěchu, což se nepříznivě odráží na inovační aktivitě zemí EU ve srovnání s USA nebo Japonskem. Evropská komise podala v roce 2000 návrh na vytvoření komunitárního patentu, se zvláštním patentovým soudem. Vleklé jednání zatím naráží na to, že se členské země nedovedou shodnout, v jakých jazycích by se měla registrace komunitárního patentu provádět.

Aktuálním problémem EU na úseku ochrany duševního vlastnictví je boj proti padělkům a pirátství, jež doprovází obchod zejména s mimoevropskými zeměmi. EU se musí bránit proti padělkům u hraček, módního oblečení, léků i průmyslových výrobků.

Ochrana spotřebitele je nová politika, kterou jako součást vnitřního trhu zavedla teprve Maastrichtská smlouva. Jejím podnětem bylo na jedné straně to, že proces dokončování vnitřního zboží a odstranění hranic vzájemného obchodu přivedly k obrovské záplavě nových výrobků přicházejících ze všech členských zemí, které však měly různou úroveň ochrany spotřebitelů. Tím na druhé straně vznikalo riziko, že vznikne a bude se udržovat nedůvěra k mnoha neznámým výrobkům, od málo známých výrobců, s nebezpečím, že vzniknou nové bariéry volného pohybu zboží. Bylo proto nutno přijmout legislativu, která by přispěla k růstu důvěry spotřebitelů. Ochrana spotřebitele se tak stala novým strategickým cílem EU, její těžiště je však v členských zemích. Její priority se zaměřily zejména na:

  • Ochranu zdraví a záruku spolehlivých bezpečnostních standardů pro spotřebitele,
  • Záruku, že spotřebitel bude náležitě informován,
  • Záruku, že spotřebitel se bude moci dovolat svých práv,
  • Záruku, že zájmy spotřebitelů budou zahrnuty do relevantních politik EU (dopravní, zemědělské, ochrany životního prostředí, finančních služeb aj.),
  • Záruka, že bude udržováno životní prostředí zajišťující kvalitu života.

Tomu souží směrnice průřezového rázu uvolňující volný pohyb zboží a zároveň ochraňující spotřebitele. Sem patří směrnice o všeobecné bezpečnosti výrobků (1992), směrnice o odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku (1985), dále směrnice starého (sektorového) přístupu: zdravotní a bezpečnostní požadavky na vybrané potraviny, léky, motorová vozidla, chemikálie a přirozeně také všechny směrnice tzv. nového přístupu. Zvláštní skupinu tvoří typické spotřebitelské směrnice, které ochraňují hospodářské zájmy spotřebitele (zejména zásilkový a podomní obchod, spotřebitelský úvěr, zřetelné uvedení ceny, ochrana účastníků turistických zájezdů a klientů leteckých společností, regulace reklamy a jiné). Ochrana spotřebitele je zajištěna i aktivitami v dalších sférách: životní prostředí (omezení hluku, čistota vody a ovzduší, ekologicky čisté výrobky), ochrana hospodářské soutěže (cenové a jiné kartely, zneužívání dominantního postavení), veterinářská legislativa.

Vysokou prioritou ochrany spotřebitele se v 90. letech po nemocech, jež postihly dobytek, stala bezpečnost potravin.

Pozornost věnovaná v posledním desetiletí sektoru malých a středních podniků v rámci programu vnitřního trhu není nahodilá. V tomto sektoru (jde o podniky zaměstnávající méně než 250 osob s ročním obratem nepřekračujícím 50 mil.eur ) operuje v zemích EU na 23 milionů podniků, jež poskytují pracovní příležitost více než dvěma třetinám všech osob zaměstnaných v soukromém sektoru. Tato skupina podniků se musí vyrovnat s velkou administrativní a regulační zátěží, má ztížený přístup k financím a jejich pronikání na trhy jiných členských zemí je podle zpráv mnohem obtížnější než je tomu u velkých podniků.

Evropská rada už v roce 2000 přijala Chartu malých podniků, která orientovala členské státy na zjednodušeni podnikatelského prostředí pro tuto skupinu podniků. V červnu 2008 předložila Evropská komise „Small Business Act for Europe“. Jde o program shrnutý v deseti bodech, který je zároveň návodem činnosti členských zemí s cílem odstranit překážky, jež brání využití potenciálu malých a středních podniků v EU. Záměrem je usnadnit zakládání podniků a jejich start (povolení by mělo být uděleno v době kratší než jeden týden, náklady s tím spojené by měly být sníženy, jedno kontaktní místo by mělo obsloužit potřeby malých a středních podniků), usnadnit pořizování potřebných finančních zdrojů (nabídka mikroúvěrů), usnadnit poskytování státní podpory malým a středním podnikům (bez povinnosti to oznamovat Evropské komisi), prosadit návrh na snížení sazby DPH pro činnosti náročné na práci, snížit administrativní zátěž dopadající na podniky o 25 % do roku 2012. Jak se uvádělo, je nadále neúnosné, aby na 23 milionů malých a středních podniků, jež se v posledních letech zasloužily o 80 % přírůstku zaměstnanosti v EU, dopadaly stejné administrativní požadavky jako na 41 tisíc velkých podniků.

Odstranění fyzických, technických a daňových bariér volného pohybu zboží je velkou vymožeností integračního procesu v Evropě. Do minulosti odešel tradiční ekonomický handicap Evropy: roztříštěnost trhů snižující využití potenciálu, kterým Evropa jako celek disponuje, byly odstraněny hraniční kontroly jako pozůstatek feudální Evropy vynucené rozdílnými národními technickými standardy a rozdíly národních daňových systémů (u nepřímých daní). Podařilo se vytvořit, také v důsledku rozšíření EU, největší ekonomicky homogenní prostor ve světě, přesahující rozsahem USA. U volného pohybu zboží však na vnitřním trhu zůstává řada bariér: vzájemné uznávání výrobků, přeshraniční daňová administrativa u daně z přidané hodnoty.

Pro řešení sporů, které mohou vzniknout při nesprávné aplikaci legislativy vnitřního trhu poškozující spotřebitele nebo podnikatele, byla zřízena celoevropská síť center SOLVIT, jež bezplatně k tomu poskytuje své služby.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Volný pohyb služeb

Otevírání trhů služeb na vnitřním trhu EU

Svoboda poskytovat služby na vnitřním trhu EU znamená, že jejich poskytovatel (obchodník, podnikatel, živnostník, zástupce svobodných povolání aj.) může provozovat svou činnost v kterémkoli jiném členském státě, za stejných podmínek jako příslušníci tohoto státu. Tedy: bez diskriminace na základě státní příslušnosti, za stejných podmínek jako příslušníci hostitelského státu. Služba může být poskytována buď usazením v jiném členském státě (např. bankou nebo jinou finanční institucí, zřízením obchodu, hotelu, servisu aj.) nebo přes hranice (poskytováním pojišťovacích služeb, poradenstvím aj.).

Formálně byl pohyb služeb přes hranice uvolněn v roce 1970, avšak s jedním velkým omezením: bylo nutno respektovat národní regulační předpisy hostitelské země, zejména pokud jde o přístup k výkonu určitých profesí nebo oprávnění zřizovat a provozovat určité podniky (např. banky a pojišťovny). Překonání bariér s tím spojených vyžadovalo jednak dohodu o uznávání kvalifikace nabyté v jiné členské zemi, jednak harmonizaci podmínek pro zřizování a provoz živností a podniků. Argumentovalo se přitom oprávněným ohledem na spotřebitele, jeho zdraví, bezpečnost a jistotu.

Předpokládal se tento postup: vzhledem k tomu, že je sektor služeb velmi široký a podmínky různých jeho segmentů se dosti liší ( např.telekomunikace a cestovní ruch), navrhovalo se nejdříve zrušit nejzávažnější překážky volného pohybu služeb přes hranice (diskriminace na základě státní příslušnosti aj.) a potom pokračovat podle jednotlivých kategorií služeb. V tomto sektorovém přístupu měly mít přednost ty služby, které se dotýkají podnikání, které mají přímý vliv na výrobní náklady a jejichž liberalizace měla usnadnit volný pohyb zboží a konkurenci na těchto trzích.

Tento přístup vycházel také z toho, že sektor služeb velmi rychle expanduje, objevují se v něm dříve neznámé služby (např. spojené s informačními technologiemi) a že nabízí značné příležitosti pro přírůstky zaměstnanosti. Dále bylo známo, že sektor služeb je zatížen mnohem větším počtem národních regulačních předpisů, které měly chránit zákazníka, spotřebitele, klienta bank a dalších finančních institucí. Všechny tyto předpisy byly zavedeny v členských zemí dávno před vznikem EU a byly mnohem přísnější a detailnější než na trhu zboží (např. předpisy týkající se bankovnictví, služeb v dopravě, ubytovacích a pohostinských služeb, opravárenských služeb pro podniky i domácnosti). Přitom bylo třeba rozhodnout o tom, které z těchto předpisů budou směrodatné: zda předpisy hostitelské země nebo předpisy země poskytovatele služeb. Ve hře byla spousta ohledů a zájmů: ohled na ochranu spotřebitele a zákazníka, jeho zdraví a bezpečnost, současně však také ohled na zachování pracovních míst při konkurenci z jiné členské země.

Postup podle sektorů se dotkl tří důležitých segmentů služeb:

  1. Bankovních a pojišťovacích služeb,
  2. Dopravních služeb,
  3. Finančních služeb.

Otevření trhu bankovních a pojišťovacích služeb se muselo vypořádat s tím, že je ve všech zemích vystaven přísnému regulačnímu režimu, jenž detailně upravuje podmínky zřizování a provozu těchto institucí. To je zcela přirozené: je nutno jednak ochránit zájmy střadatelů, jednak zabránit útokům na banky v případě neodpovědného řízení těchto institucí, jež by mohlo přivodit kolaps celého finančního systému. Udělovat oprávnění podnikat v tomto sektoru bylo výlučnou záležitostí každého státu. To sice nebránilo vstupu zahraniční banky, která se však musela přizpůsobit domácím podmínkám. Otázka, kterou musela EU řešit, je tato: lze při liberalizaci bankovního sektoru v zemích EU použít zásadu vzájemného uznávání nebo místo toho zřídit evropskou nadnárodní instituci s právem rozhodovat o udělování licencí k podnikání. Vývoj v EU nešel ani první, ani druhou cestou.

Liberalizace bankovních služeb byla provedena prostřednictvím dvou směrnic (1977 a 1989), jež otevřely příslušný trh takto:

  1. Byly harmonizovány podmínky, za nichž může být včlenském státě banka zřízena a provozována její činnost (tzv.pravidla obezřetného podnikání) a může být udělena licence,
  2. Bylo rozhodnuto, že po udělení licence banku bude kontrolovat orgán domovského státu (státu, vněmž má banka sídlo) a co bude předmětem kontroly,
  3. Bylo rozhodnuto, že členské státy si budou vzájemně uznávat výsledky kontroly prováděné orgány domovského státu.

Banka se sídlem v kterémkoli členském státě, která získala oprávnění k činnosti ve svém domovském státě, získává automaticky toto oprávnění také ve všech ostatních členských zemích („evropský pas“), odpadá žádost o vydání nové licence, odpadá adaptace na odlišné národní předpisy. Vydávání licencí k bankovnímu podnikání nevydává nadnárodní orgán, ale členské státy, nebylo nutno zřizovat nové instituce. Konkurence na evropském trhu bankovních služeb značně zesílila, objevily se nové bankovní produkty, otevřel se prostor pro volný pohyb kapitálu.

Velice brzy se však ukázalo, že otevření trhu bankovních služeb a volný pohyb kapitálu může usnadnit praní špinavých peněz. Směrnice z roku 1991 zavazuje finanční instituce zjišťovat totožnost klienta při peněžní transakci překračující tisíc eur, vést a uchovávat záznamy po dobu pěti let a zavedla oznamovací povinnost v případě podezření. Podle aktualizace z roku 2001 se tato povinnost rozšiřuje na další subjekty a v každé členské zemi se k tomu účelu zřizuje zvláštní finančně analytický útvar.

Zvlášť obezřetné podmínky stanovené pro pojišťovnictví otevřely trh služeb v tomto sektoru.

Otevření trhů dopravních služeb postupovalo velice pomalu, přestože dopravní propojení členských zemí má klíčový význam pro rozvoj obchodu mezi nimi, který po uvolnění pohybu zboží na vnitřním trhu zesílil. Římská smlouva sice stanovila, že má být zaveden volný přístup k poskytování dopravních služeb uvnitř každého členského státu také dopravcům z jiných členských zemí (odstranění diskriminace) a že mají být dohodnuta společná pravidla pro mezinárodní dopravu mezi členskými státy, ale bránilo tomu několik bariér: především existence národních monopolů v železniční a letecké dopravě, obavy z ohrožení bezpečnosti dopravy a také ochrana pracovních míst u domácích firem. Program vnitřního trhu z druhé poloviny 80. let zahrnul do otevírání dopravního trhu další segmenty (zejména leteckou a námořní dopravu) a postupně liberalizoval nákladní automobilovou dopravu, která mezitím získala v dopravním sektoru dominantní místo. Teprve koncem 90. let byly odstraněny kvóty na tomto trhu a otevřen přístup na domácí dopravní trhy subjektům z dalších členských zemí. Maastrichtskou smlouvou byl spuštěn projekt transevropských sítí (TEN), který má na dopravním úseku vzájemně propojit národní sítě a usnadnit přístup k nim.

Liberalizace trhů finančních služeb se ukázal jako velmi náročný a také naléhavý úkol po rozhodnutí o přechodu k jednotné měně, jež zprostředkovala cenovou průhlednost a vytvořila nové příznivější podmínky pro přesuny kapitálu. Elektronický obchod a nové technologie vytvořily nové podmínky pro přeshraniční obchod, objevily se nové bankovní produkty, akciové burzy začaly hrát významnější úlohu a vznikla větší poptávku po finančních službách. Silně vzrostla potřeba přeshraničního zúčtování a vypořádávání transakcí

Všechny tyto okolnosti volaly po tom, aby byl usnadněn přístup ke kapitálu o celé unii, zejména také pro malé a střední podniky, aby vznikl jednotný trh pro velkoobchodní finanční služby, s možností získat uložit kapitál a také získat kapitál kdekoli. Což mimo jiné vyžaduje, aby byly harmonizováno minimum informací, které musí o sobě vydávat podnikatelské subjekty. Vyžadovalo to také, aby byl otevřen jednotný trh maloobchodních finančních služeb přes hranice, přístupný pro každého občana, důvěryhodný a ochraňující jeho zájmy. To zase vyžadovalo vytvořit odpovídající pravidla obezřetného podnikání a dozoru nad finančními institucemi.

Většina těchto opatření byla zavedena na základě Akčního plánu finančních služeb (1999), jenž byl posléze začleněn do Lisabonské strategie. Viditelným výsledkem integrace v sektoru finančních služeb je vytvoření Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA), jež má zajistit, aby platební služby probíhaly uvnitř EU stejně bezpečně, rychle a levně jako uvnitř každého členského státu.

Přes tyto výsledky sektorový přístup k otevírání přeshraničncích trhů služeb postupoval pomalu, jak opakovaně upozorňovala Evropská komise ve svých sděleních. Kolem roku 2000 zajišťoval sektor služeb 65 % celkové zaměstnanosti v zemích EU, přispíval z 66 % k tvorbě HDP, čtyři pětiny všech podniků patřily do sektoru služeb, leč ve vzájemném obchodě mezi členskými zeměmi služby zaujímaly jen 20 %. To potvrzovalo, že volný pohyb služeb byl brzděn řadou restrikcí, které měly svůj základ v národních, resp. regionálních nebo dokonce místních úpravách. Volný pohyb služeb se omezoval na vyloučení diskriminace z důvodů státní diskriminace. Poskytovatelé služeb přes hranice se setkávaly s nejistotou, která dopadala nejvíce na malé a střední podniky.

Z tohoto důvodu byl Komisí v roce 2004 předložen návrh směrnice o službách na vnitřním trhu, který usiloval o vytvoření obecného právního rámce pro volný pohyb služeb a o odstranění překážek pro liberalizaci trhu služeb, jež byly společné pro různé druhy činností. Tento přístup měl odstranit dřívější sektorový přístup a vytvořit právní jistotu jak pro poskytovatele, tak pro příjemce služeb. Návrh se opíral o tyto zásady:

  1. Zjednodušit administrativní postupy při přeshraničním pohybu služeb a při usazování vjiné členské zemi,
  2. Zavést princip země původu: poskytování služeb přes hranice mělo podléhat právní úpravě domácí země, nikoli právní úpravě hostitelského státu, vněmž se služba poskytuje,
  3. Zavést základní pravidla týkající se ochrany spotřebitele a mechanismu dohledu.

Průlomovým opatřením byl princip země původu. Právě proti této zásadě se zdvihl odpor velké skupiny starých členských zemí, které argumentovaly především nepříznivými sociálními dopady. Podle nich se poskytovatelé ze staré Evropy přesunou do nových zemí a odtud budou poskytovat služby za nižší ceny, což bylo označeno za sociální dumping. Důsledkem bude zvýšená nezaměstnanost, tlak na snížení standardů ochrany pracovníků, spotřebitelů i občanů. Evropská rada v roce 2005 rozhodla o přepracování tohoto návrhu.

Výsledkem je definitivní verze směrnice, jejíž hlavní teze lze shrnout takto:

  1. Platí zákonodárství hostitelské země (úprava pracovních podmínek včetně ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti),
  2. Hostitelské země odstraní většinu administrativních překážek: požadovat povolení činnosti, povinnost být členem profesní komory, povinnost usadit se v hostitelské zemi aj.
  3. „Kontaktní místa“ zřízená vkaždé členské zemi pomohou odstranit spory a případné nejasnosti mezi členskými zeměmi, čímž bude zajištěna jejich spolupráce,
  4. Směrnice zahrnuje velkou část služeb určených spotřebitelům a podnikům obsažených v původní směrnici,
  5. Vyňaty jsou zejména: služby veřejného zájmu: dodávky vody, elektřiny, plynu, odpadové hospodářství, poštovní služby, jejich rozsah si však určuje každá země sama, dále služby poskytované veřejnou správou: sociální a zdravotní služby, péče o děti, služby pro rodiny, služby spojené svýkonem veřejné moci a některé další.

Směrnice byla schválena v roce 2006 a konec roku 2009 byl stanoven jako termín jejího zavedení.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Volný pohyb osob

Jak byly odstraněny překážky volného pohybu pracovníků

Zakotvení principu volného pohybu pracovníků (nejdříve) a všech občanů (později) byl v programu vnitřního trhu zcela revolučním požadavkem. Žádné integrační seskupení ve světě se k takovému kroku neodhodlalo. V platnosti je od roku 1968. Do té doby překročení hranic předpokládalo mít platný pas a platné vízum, o které bylo nutno žádat a většinou také platit, na hranicích mezi zeměmi existovala kontrola osob a také jejich zavazadel.

Odstranění všech těchto překážek mělo usnadnit hledání lepších pracovních a životních podmínek, zvyšování kvalifikace a bylo spojeno s právem pracovat, usadit se a žít v kterékoli členské zemi. Měla se tím také ulehčit situace na pracovním trhu dvou skupin zemí: těch s nedostatkem a těch s přebytkem pracovních sil. A v neposlední řadě to mělo přispět ke stále užšímu spojení evropských národů, k vzájemnému poznání a porozumění.

Původně se podle Římské smlouvy uvolnění týkalo pouze ekonomicky činných osob: zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných osob. Tento okruh se postupně rozšiřoval: Jednotný evropský akt (1987) otevřel tuto svobodu také pro studenty, důchodce a osoby žijící z nezávislých příjmů. Maastrichtská smlouva zavedla občanství Unie: každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Prvním příkazem bylo odstranit diskriminaci pracovníků na základě jejich státní příslušnosti: při přijímání do práce, při odměňování, přeřazování, úpravě pracovních podmínek atd.

Amsterodamská smlouva rozšířila zákaz diskriminace také z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity nebo sexuální orientace. Určující zásadou se stalo „národní zacházení“: osoby z kteréhokoli členského státu mají stejná práva a povinnosti jako osoby hostitelského státu. Omezení byla možná pouze ve dvou případech: v případě porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a také v případě zaměstnání ve veřejných službách.

Od roku 1994 se tato svoboda vztahuje také na osoby pocházející z Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko a nově také na Švýcarsko)

Obsah svobody bychom mohli shrnout takto: každý občan (a jeho rodina) má právo se přesunout do jiné členské země s cílem tam pracovat a usadit se v ní za stejných podmínek jako občané této země.

Zásady uplatňované u volného pohybu pracovníků se vztahují také na právo vstupu a pobytu živnostníků, obchodníků, řemeslníků, podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. Svoboda volného pohybu pracovníků se propojuje se svobodou volného poskytování služeb.

Prosazení volného pohybu pracovníků muselo najít odpověď na dva problémy:

  1. Jak bude vyřešeno sociální zabezpečení osob pracujících vjiné členské zemi,
  2. Jak se bude uznávat odborná kvalifikace získaná vjiné členské zemi.

V prvním případě musela být dána záruka, že s přechodem za prací do jiné členské země nebudou ztracena práva a nároky získané v domovské zemi. Případ byl ošetřen tak, že nároky, po které pojištění trvá, se sčítají, ať pracovník působí v kterékoli členské zemi. Důchody nabyté v kterékoli členské zemi se vyplácejí oprávněné osobě, i když pobývá v jiném členském státě.

Uznávání nabytých kvalifikací se ukázalo jako mnohem složitější problém. To je dáno tím, že mezi zeměmi existují rozdíly, pokud jde o požadavky nutné k získání určité kvalifikace a tím i oprávnění vykonávat určitou činnost. V počátečním období (až do konce 80. let) převládal sektorový přístup: byly přijímány směrnice stanovující podmínky pro uznávání diplomů a vysvědčení získaných v jiných členských zemích. Šlo hlavně o regulovaná povolání ve zdravotnickém sektoru: lékaře, dentisty, veterináře, lékárníky, všeobecné zdravotní sestry, porodní asistentky a také architekty. Členské země si vzájemně uznávaly diplomy na základě předchozí harmonizace.

Od začátku 90.let byl sektorový přístup nahrazen přijímáním rámcových (obecných) směrnic. Tak bylo například rozhodnuto o vzájemném uznávání vysokoškolského diplomu o úspěšném zakončení tříletého studia (1990), o vzájemném znávání vysvědčení o uzavřeném středoškolském nebo odborném vzdělání (1992). Konsolidovaná směrnice s platností od roku 2007 nahradila celkem 15 starších směrnic týkajících se regulovaných profesí. U regulovaných profesí není však uznávání automatické: zaměstnavatel může požadovat šestiměsíční praxi nebo složení zkoušky, pokud se úroveň získané kvalifikace podstatně liší.

Uznávání platí nejen v členských zemích, ale také v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu a od roku 2002 také ve Švýcarsku. Pohybu pracovníků přes hranice velmi napomohlo zavedení evropského zdravotního průkazu poskytujícího přístup k lékařskému ošetření ve všech členských zemích, bez dřívějšího papírování (2005).

Odstranění kontrol osob na hranicích mezi členskými státy je záležitostí až poloviny 90. let, původně na základě mezivládní dohody pěti zemí (Francie, Německa a tří zemí Beneluxu, Schengenská smlouva). Amsterodamskou smlouvu se Schengenský prostor odstraňující kontrolu osob na hranicích mezi členskými státy stal realitou. Schengenská oblast není však totožná s prostorem EU: tvoří ji dnes 25 členských zemí (bez Velké Británie a Irska), plus Norsko a Island (1999) a od roku 2004 také Švýcarsko. Posílení ochrany vnějších hranic EU spolu s úsilím o společnou vízovou, přistěhovaleckou azylovou politiku a posílená spolupráce policejních a soudních orgánů je dalším důsledkem zřízení Schengenského prostoru.

Přes právo ucházet se o práci v jiné členské zemi, přes odstranění diskriminace a jiných bariér je mobilita pracovníků zemí EU přes hranice velmi nízká. Podle údajů žilo v roce 2006 v jiném členském státě zhruba 1,5 % občanů EU, přičemž se tento podíl během posledních 30 let nijak nezměnil. Na pracovní trhy zemí EU vstupují spíše občané třetích zemí a jejich počet vysoko převyšuje migranty z členských zemí. Příčiny nízké mobility shrnuje Komise takto: rodinné důvody (61 %), jazykové bariéry (29 %), nedostatek informací o pracovních příležitostech (20 %). Situaci se snaží zlepšit služba EURES (od roku 1993) poskytující informace o volných pracovních místech, s údaji o životních a pracovních podmínkách zemí EU a zemí Evropského hospodářského prostoru.

Při rozšíření EU v roce 2004 panovala ve veřejnosti starých zemí EU obava, že dojde k masovému přesunu pracovníků z Východu, což podle těchto představ mělo ohrozit situaci na jejich pracovním trhu. Země EU-15 získaly právo přechodně omezit příchod pracovníků z nových zemí maximálně na sedm let (rozdělených na 2+3+2 roky), tedy do roku 2011. V roce 2004 tři země plně otevřely své pracovní trhy pro pracovníky z nových zemí: Velká Británie, Irsko a Švédsko. Ostatní země postupně otevíraly své pracovní trhy, takže v roce 2009 zůstaly pouze dvě země, Německo a Rakousko, jež se otevřou až v roce 2011.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Volný pohyb kapitálu

Volný pohyb kapitálu má klíčové postavení mezi čtyřmi svobodami: teprve po odstranění všech překážek, které se kladly převodu peněz a přesunu kapitálu lze uvolnit bezbariérový pohyb zboží a služeb mezi členskými zeměmi, zajistit podmínky pro usazování v kterémkoli členském státě, pro pohyb pracovníků a zejména pro plně funkční finanční trhy: celoevropské působení bank, pojišťoven, investičních fondů, operací na trhu akcií.

Konkrétně volný pohyb kapitálu znamená:

  1. Volný pohyb plateb: jde o platby za dovezené zboží a služby, transfery peněz migrujících pracovníků,
  2. Volný pohyb kapitálu, jenž zahrnuje přímé a portfoliové investice, investice do nemovitostí, operace na finančních trzích (akcie a obligace), kolektivní investování, depozita, úvěry a půjčky, pojištění.

Očekávání od naplnění této svobody byla veliká: očekával se pozitivní efekt pro optimální alokaci kapitálu nejen uvnitř jedné země, výhodnější uložení úspor a výhodnější podmínky pro získání úvěru, rozšíření investičních aktivit probíhajících v členské zemi za rámec daný objemem domácích zdrojů. Vzniká prostředí pro celoevropské působení bank, pojišťoven, akciových burz a investičních fondů, na němž se posiluje konkurence s přínosem pro spotřebitele, občana i podniky. Pokud jde o členské státy, dalo se očekávat, že jejich měnová a rozpočtová politika bude vystavena prostřednictvím volných finančních trhů většímu tlaku a kontrole, což je bude nutit k tomu, aby prováděly mnohem disciplinovanější a obezřetnější hospodářskou politiku.

Přes tyto očekávané přínosy postupovala liberalizace pohybu kapitálu poměrně pomalu a úplné uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi se datuje až k roku 1994. Souvisí to s tím, že Římská smlouva byla v tomto ohledu velmi opatrná a předpokládala, že liberalizace kapitálu mezi členskými zeměmi bude záviset na hospodářské situaci členských zemí, zejména pak na stavu jejich platebních bilancí. Jako pojistky proti pohybům kapitálu, které mohly vyvolat takové poruchy, se připouštěla „ochranná opatření“ proti odlivu kapitálu. Některé země, které tradičně kontrolovaly pohyb kapitálu do zahraničí (Francie nebo Itálie), nebyly připraveny na úplné uvolnění kapitálového pohybu. Silným podnětem k tomu bylo rozhodnutí o dokončení vnitřního trhu ke konci roku 1992 a orientace na přechod k měnové unii.

Úplná liberalizace pohybu kapitálu byla tak přirozeně zakotvena v Maastrichtské smlouvě, která výslovně zakazuje všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi a také mezi nimi a třetími zeměmi. Zakázána jsou také všechna omezení plateb. Ochranná opatření jsou přípustná jen za výjimečných okolností: když pohyby kapitálu do třetích zemí nebo z těchto zemí působí členské zemi vážné potíže ve fungování hospodářské a měnové unie. K jejich zavedení je ovšem nutný souhlas Rady.

Uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi si vynutilo harmonizaci bankovních poplatků uvnitř zemí eurozóny (2001) a vytvoření již zmíněné Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA). Jak už bylo uvedeno, volný pohyb kapitálu si vynutil také opatření proti praní špinavých peněz (1991), jež byla zostřena v roce 2001.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Pátá svoboda - volný pohyb poznatků

Pátá svoboda vnitřního trhu: volný pohyb poznatků

Hodnocení neuspokojivých výsledků Lisabonské strategie provedené v roce 2004 prokázalo, že v době globalizace, v níž se objevují na světovém trhu noví aktéři s rostoucí ekonomickou silou, v době masového rozšíření nových informačních technologií, závisí postavení zemí v globálním soupeření na zcela nových faktorech. Od té doby se v zemích EU začalo hovořit o tzv. znalostním trojúhelníku, který tvoří dosažená úroveň vzdělání společnosti, výsledky vědeckého výzkumu a rychlost zavádění nových poznatků do praxe, inovace. Ve všech těchto oblastech zatím Evropa zaostává, zejména za USA. Jedna z příčin je v tom, že vnitřní trh na zmíněné výzvy reaguje zatím nedostatečně, chybí mu mechanismus, který by podněcoval k větší tvůrčí (inovační) činnosti a který by Evropu posunul na přední místo v ekonomické výkonnosti a konkurenceschopnosti.

To je důvod, proč Evropská rada na svém zasedání v březnu 2008 navrhla, aby k dosavadním čtyřem svobodám byla dodána pátá: volný pohyb znalostí.

V této nové svobodě se odpovídá na novou výzvu, na kterou není orientována žádná ze základních čtyř svobod. Obsah aktivit, které nová svoboda zahrne, je zhruba tento:

  • Posílit mobilitu vědeckých pracovníků, studentů, akademiků přes hranice členských států, jež má překonat roztříštěnost vědeckého úsilí EU a zvýšit jeho výsledky,
  • Přitáhnout do Evropy špičkové vědce ztřetích zemí,
  • Vybudovat moderní vědeckou infrastrukturu zahrnující špičková pracoviště srovnatelná spředními světovými vědeckými centry,
  • Zajistit transfer vědeckých poznatků do praxe, zejména propojením univerzit spotřebami podnikové sféry,
  • Zajistit volný přístup ke znalostem a inovacím,
  • Ochraňovat průmyslové a duševní vlastnictví,zejména také přijetím patentu Společenství.

Pátá svoboda by měla usnadnit Evropské unii přechod ke znalostní společnosti a udržet důstojné postavení v globální soutěži.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Ochrana hospodářské soutěže na vnitřním trhu

Pro úspěšné fungování vnitřního trhu nestačí vytvořit prostor pro čtyři (resp.pět) základní svobody. Je nutno navíc zabezpečit, aby ekonomické vztahy mezi členskými zeměmi a zejména jejich vzájemný obchod nebyly omezovány praktikami narušujícími rovnost podmínek. Takový stav může vzniknout buď jednáním podniků nebo zásahy státu. Pokud tato praxe nebude odstraněna, hrozí, potenciál tržní ekonomiky nebude plně využit. Pouze konkurenční prostředí, které je udržováno dohodnutými pravidly, je zárukou, že zdroje firem budou efektivně využívány, že se zabrání zvyšování cen, že firmy budou inovovat a vycházet vstříc potřebám spotřebitelů.

Všechny moderní státy pečují o ochranu hospodářské soutěže stanovením přísných pravidel. Je přirozené, že se vznikem vnitřního trhu bylo také třeba zakotvit taková pravidla, aby základní svobody nebyly omezeny chováním podniků nebo intervencemi státu, zejména v obchodě mezi členskými státy. Tato pravidla byla začleněna již v Římské smlouvě, vztahují se však pouze na případy, kdy došlo k jejich porušení v obchodě mezi členskými státy. Nevztahují se tedy na případy, kdy pravidla hospodářské soutěže jsou porušována uvnitř členské země, má-li toto jednání pouze lokální význam a nejsou-li dotčeny zájmy subjektů v jiných zemích EU. Porušování pravidel hospodářské soutěže v takových situacích řeší národní protimonopolní úřady.

Na dodržování pravidel hospodářské soutěže dohlíží Evropská komise. Má oprávnění zahájit řízení proti narušiteli hospodářské soutěže vždy, kdy je podána stížnost nebo jestliže sama zjistí, že k porušení pravidel soutěže došlo. Může ukládat peněžité pokuty a zakázat určité jednání. Proti rozhodnutí Komise se může postižený subjekt odvolat k Evropskému soudu prvního stupně, jenž rozhodne s konečnou platností.

Soutěžní pravidla EU se týkají těchto čtyř oblastí:

  1. Dohody podniků a jejich sdružení zaměřených na omezení soutěže v obchodě na vnitřním trhu jsou zakázány. Jde o kartely a jiné restriktivní dohody, které se považují od samého začátku za neplatné a jejich účastníci jsou v případě odhalení přísně pokutováni. Konkrétní podoba těchto dohod může být různá:
    1. Přímé nebo nepřímé určování ceny při nákupu nebo prodeji,
    2. Teritoriální rozdělení trhů,
    3. Uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům při jinak stejných operacích aj.
  2. V některých případech je uzavírání dohod mezi podniky dovoleno: pokud přispívá ke zlepšení výroby, podporuje technický pokrok a spotřebitel má z dohody prokazatelnou výhodu. Tolerovány jsou také dohody týkající se specializace, spolupráce ve výzkumu apod.
  3. Jakékoli zneužití dominantního postavení na vnitřním trhu, ať už jedním podnikem nebo několika podniky, je zakázáno. Taková situace nastává, jsou-li obchodním partnerům vnucovány nepříznivé obchodní podmínky, jsou-li vůči nim uplatňovány nerovné podmínky (např.vazbové podmínky). Zneužití bylo definováno jako jakákoli diskriminace zákazníka nezávisle na podílu výrobce na příslušném trhu.
  4. Omezení slučovat podniky. Od roku 1990 se pravidla na ochranu hospodářské soutěže týkají také slučování (fúzí) podniků. To se týká případů, kdy se slučují podniky se sídlem v nejméně dvou členských zemích, pokud souhrnný obrat slučovaných firem překročí stanovený limit (2,5 mld € u tzv. evropská dimenze a 5 mld € v případě tzv.globální dimenze slučování). V ostatních případech je fúze vnitřní záležitostí příslušné země a o jejím povolení rozhoduje národní protimonopolní úřad. Toto pravidlo má zabránit nadměrné koncentraci ekonomické síly a jejímu možnému zneužití na vnitřním trhu. Týká-li se významná fúze podniků ve více zemích, musí být o ní Komise v předstihu informována, aby ji mohla buď schválit nebo zakázat.
  5. Zákaz státních subvencí. Státní podpora v nejrůznější podobě (dotace k cenám, úhrada ztráty, zvýhodněný úvěr, daňové úlevy apod.) je na vnitřním trhu zakázána, protože zvýhodňuje určitý subjekt a vytváří na trhu nerovné podmínky. Určité formy státní podpory se přesto připouštějí, jako například státní podpora sociální povahy nebo uhrazení škod způsobených přírodními katastrofami. Jsou i další přípustné formy státní podpory: podpora regionům postiženým vysokou nezaměstnaností, podpora významným projektům v zájmu celé Evropské unie, podpora malým a středním podnikům, podpora výzkumu, ochrana životního prostředí, rekvalifikace, podpora za účelem zachování kulturního dědictví. V poslední době byla státní podpora (zpravidla ve formě zvýhodněných půjček) poskytnuta podnikům nebo sektorům postiženým hospodářskou krizí. Evropská komise však bedlivě sleduje poskytování státní pomoci v jednotlivých členských zemích, může ji zakázat nebo nařídit její úpravu, dojde-li k přesvědčení, že jejím poskytováním jsou porušována pravidla hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

Společná pravidla hospodářské soutěže tvoří důležitou součást vnitřní trhu: ochraňují spotřebitele a zajišťují udržení rovných podmínek nutných pro jeho spolehlivé fungování.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Vnitřní trh a zavedení společné měny

Vytvoření vnitřního trhu po odstranění fyzických, technických a daňových překážek prohloubilo vzájemnou závislost členských zemí. Zintenzivněly obchodní vztahy mezi nimi, velká část obchodu začala probíhat mezi členskými zeměmi. Přitom však každá země prováděla vlastní měnovou politiku: v její pravomoci byla úprava směnného kurzu, devalvace, úrokové sazby. To vnášelo do obchodních vztahů mnoho nejistot. Nepředvídatelné pohyby směnných kurzů komplikovaly vzájemné obchodní styky a také pohyb kapitálu. Zakladatelé evropské integrace si byli vědomi toho, že vývoj v vnitřního trhu si vyžádá spolupráci také v měnové oblasti. Narušení stálých a předvídatelných měnových kurzů ohrožovalo stabilitu vnitřního trhu. Kolísání kurzů měn členských zemí představovalo riziko, které mohlo ekonomické subjekty odrazovat od vzájemného obchodu a přeshraničních investic. Přesto Římská smlouva se společnou měnovou politikou a zavedením společné měny nepočítala. Hlavním důvodem bylo, že tehdejší mezinárodní měnové uspořádání dávalo dostatečnou záruku stability v měnových vztazích mezi zeměmi. Upravovat zvláštní měnový systém pro Evropu nemělo smysl.

Vnější podmínky se však brzy změnily (opuštění systému fixních kurzů, devalvace dolaru, ropné šoky) a EU na ně reagovala: prvním pokusem o měnovou integraci na přelomu 60. a 70 let (Wernerův plán) a zejména založením Evropského měnového systému (EMS,1974), který měl vytvořit stabilní prostředí nezbytné pro rozvoj vnitroevropského obchodu. Záměrem bylo stabilizovat pohyby směnných kurzů měn členských zemí a snížit míru inflace.

EMS si nekladl zavádět společnou měnovou politiku nebo společnou měnu. Tyto úvahy se znovu objevily v druhé polovině 80.let pod vlivem dvou událostí: jednak pod vlivem úspěchů EMS při stabilizaci směnných kurzů, jednak pod vlivem rozhodnutí o dokončení vnitřního trhu (1985). Společná měnová politika a zavedení společné měny se jevily jako logický krok v integračním procesu, kterým bude podpořen vývoj vnitřního trhu a odstraněny zbývající měnové překážky. Do Maastrichtské smlouvy byl proto dodán článek, že úkolem Společenství je nejen vytvořit vnitřní trh, ale také „hospodářskou a měnovou unii“. V tomto duchu konstatuje zpráva Evropského parlamentu, že „úspěch vnitřního trhu si vyžaduje konvergenci měnových politik a vnitřní trh v plném smyslu toho slova zahrnuje měnovou unii“. Bez měnové unie, bez společné měny je vnitřní trh neúplný.

Mezi vnitřním trhem a měnovou unií se společnou měnou existují úzké vztahy:

  1. Vnitřní trh se stabilizoval, protože odpadla nejistota ohledně vývoje směnných kurzů členských zemí a hrozby devalvací. Odpadl prostor pro spekulace, pokud jde o vývoj směnných kurzů To mělo pozitivní vliv na rozvoj vnitroevropského obchodu a přesuny investic, otevřely se nové odbytové možnosti. Dosavadní výsledky integračního procesu se tím upevnily.
  2. Vzájemný obchod získal tím, že odpadly transakční náklady spojené s konverzí měn, což je přínos také pro občany jako účastníky turistického ruchu.
  3. Transparentní a srovnatelné ceny v zemích, které přijaly euro, posilují konkurenční prostředí. Všechny subjekty jsou v soutěži na vnitřním trhu postaveny do rovných podmínek, které nejsou ovlivňovány odlišnými měnovými politikami členských zemí.
  4. Také makroekonomické podmínky na vnitřním trhu byly ovlivněny zavedením společné měny. Vznikla oprávněná naděje na udržení nízké míry inflace, na snížení úrokových měr a tím příznivějších podmínek pro růst HDP, investic a zaměstnanosti.

Euro se vedle dolaru stalo jednou ze světových měn. Rozsáhlejší používání eura vmezinárodním obchodě znamená snížení transakčních nákladů pro země eurozóny.

Je ovšem známo, že společná měna je spojena také s určitým omezením, které dopadá na země eurozóny. Země, které přijaly euro, nemohou provádět samostatnou měnovou politiku, nemohou upravovat měnový kurz, devalvovat a ovlivňovat pohyb úrokové míry. Tyto nástroje bývají používány při narušené makroekonomické rovnováze ke zvyšování domácí konkurenceschopnosti a k nápravě situace.

Převládá názor, že přínosy společné měny pro vývoj vnitřního trhu značně převyšují náklady a omezení s tím spojená.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Vnitřní trh a doprovodné politiky

Vnitřní trh se nevyčerpává čtyřmi, resp.pěti svobodami. To se ukázalo při dokončování vnitřního trhu v druhé polovině 80.let a odrazilo se také v Jednotném evropském aktu (1987).

Vytvoření rozsáhlého hospodářského prostoru bez vnitřních hranic, na který mohly nyní vstupovat subjekty z nejrůznějších členských zemí, si vyžádalo zavést společné postupy také v dalších oblastech. Uvedeme tři nejdůležitější: sociální politika, politika na ochranu životního prostředí, regionální politika (politika hospodářské a sociální soudržnosti).

Politika v sociální oblasti je dodnes převážnou měrou doménou členských zemí. S přechodem k vnitřním trhu vznikla však nová situace tím, že se otevřel prostor pro neomezené působení tržních sil, pro volný pohyb kapitálu a také pro intenzívnější konkurenci. Nebylo možno vyloučit, že investoři budou přesouvat své hospodářské aktivity do členských zemí s méně náročnou sociální legislativou, aby mohli vyrábět s nižšími náklady. Hrozil tzv. sociální dumping. Udržování velkých rozdílů v některých oblastech sociální legislativy mohlo vytvořit nerovné podmínky soutěže na vnitřním trhu.

Odpovědí byla harmonizace zásad ochrany práce a zdraví pracovníků v zemích EU (minimální závazné standardy, které nebrání členské zemi zavést přísnější opatření), přijetí Sociální charty Společenství se zárukami především na pracovním trhu (1989), která je od Amsterodamské smlouvy zakotvena v evropském právu, minimální požadavky harmonizující pracovní právo a pracovní podmínky (např. zásady hromadného propouštění, pracovní smlouvy při převádění podniku, platební neschopnost podniku, zřízení Evropské rady práce aj.). Přijata a používána je zásada rozvíjení dialogu sociálních partnerů na evropské úrovni se záměrem nacházet konsensus v citlivých sociálních otázkách.

Politika na ochranu životního prostředí, která původně nebyla pojata do zakladatelských smluv, se dostala mezi prioritní činnosti teprve s přijetím programu vnitřního trhu. Šlo nejen o to zabránit postupující degradaci životního prostředí, zejména vody a ovzduší. Neméně pádný důvod byl v tom, že ekologicky rozdílné standardy v členských zemích mohly nepříznivě ovlivňovat soutěžní prostředí a vytvořit tím nerovné podmínky na vnitřním trhu. Posílení konkurenčních tlaků na vnitřním trhu mohlo u některých podnikatelů vyvolat sklon snižovat své náklady tím, že „ušetří“ na technologiích, které nebyly zrovna ohleduplné k životnímu prostředí. Tak se objevil problém „ekologického dumpingu“. Schůdným řešením se ukázala opět harmonizace standardů ochrany životního prostředí mezi členskými zeměmi. Tak byla přijata velká řada směrnic chránící jednotlivé složky životního prostředí: ovzduší, vodu, půdu, přírodní zdroje, faunu a flóru, nakládání s odpady. Velkým průlomem bylo přijetí zásady o posuzování vlivů na životní prostředí u všech větších investičních projektů.

Také s regionální politikou Římská smlouva nepočítala. Program vnitřního trhu vyvolal však obavy, že propojený trh s volným pohybem kapitálu může vést k dalšímu prohlubování rozdílů mezi členskými zeměmi a jejich regiony. Vycházelo se z toho, že kapitál má přirozenou tendenci se usazovat především v oblastech s rozvinutou infrastrukturou a vybavených kvalifikovanou pracovní silou. Velké rozdíly, zejména mezi novými zeměmi a „jádrem“ EU jsou výsledkem vývoje, který trval mnoho desítek let. Velice pravděpodobným výsledkem čistě tržního přístupu mohlo být další zvětšení rozdílů se všemi nepříznivými politickými a sociálními důsledky.

Tak se objevila nová priorita vnitřního trhu (poprvé zakotvená v Jednotném evropském aktu): ekonomická a sociální soudržnost, která se od té doby stala trvalou součástí politiky EU. Jejím cílem je snížit velké rozdíly v ekonomické úrovni členských států a jejich regionů prostřednictvím výdajů z tzv. strukturálních fondů, jež jsou součástí evropského rozpočtu. Bohatší členské země projevily solidaritu se zeměmi na nižším stupni ekonomického rozvoje. V roce 1989 bylo stanoveno pět prioritních cílů regionální politiky, později přeformulovaný do tří cílů, byl vymezen obsah termínu „problémový region“, kterým se kvalifikuje pro podporu z evropských fondů. Objem prostředků k dosažení tohoto cíle se opakovaně zvyšoval a v současnosti se již stal největší výdajovou položkou evropského rozpočtu. Regionální politika pomáhá stimulovat růst celého Společenství, je v zájmu všech jeho členů, stala se trvalou součástí vnitřního trhu.

Jsou ještě další aktivity, které „doprovázejí“ projekt vnitřního trhu. Stručně je zmíníme: politika na podporu výzkumu a technologického rozvoje, na jejímž základě od roku 2000 vznikl Evropský výzkumný prostor, politika na podporu zaměstnanosti, na jejímž základě po zakotvení v Amsterodamské smlouvě vznikla „koordinovaná strategie zaměstnanosti“, jež vytyčuje Hlavní směry této politiky a jejíž těžiště však zůstává v členských státech. Vedle již zmíněných politik (na ochranu spotřebitele, na podporu malých a středních podniků) nutno uvést také další aktivity, bez nichž by byl obraz vnitřního trhu neplný. Sem patří tzv. právo společností: pokud vnitřní trh měl poskytnout neomezenou svobodu pro usazování podniků z různých členských zemí a jejich spolupráci, musely se sblížit odlišné národní předpisy týkající se činnosti společností. Harmonizace práva společností zajistila rovnou míru ochrany zájmů akcionářů, věřitelů, zaměstnanců, třetích osob uzavírajících se společností smlouvy. Toho bylo dosaženo zavedením minima společných pravidel, kterými se podařilo odstranit překážky rozvoje podnikání na celoevropské úrovni (harmonizace informační povinnosti společností, účetních předpisů, kvalifikace auditorů a zejména přijetí statutu evropské společnosti (2004).

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Lisabonská strategie a vnitřní trh

Konec devadesátých let a vstup do nového tisíciletí postavily Evropskou unii před mnoho nových výzev. Byly odrazem toho, že ve světě probíhají intenzívní globalizační procesy urychlené pokrokem informačních technologií a jejich všestrannou aplikací. Nové podmínky přesouvají těžiště hospodářské politiky do jiných sfér: vyžadují jinou kvalifikaci pracovníků, která musí být upravována po celý život, zásadně se zvyšují požadavky na úroveň znalostí, vyžaduje se široký prostor pro inovační činnost podniků. Tomu se musí přizpůsobit nejen ekonomické prostředí, ale také systém vzdělávání a systém sociálního zabezpečení.

Evropská unie se mohla na konci 90.let pochlubit řadou pozitivních výsledků. Měla za sebou poměrně dlouhé období růstu s nízkou inflací, vyrovnanými veřejnými rozpočty a vyrovnanou platební bilancí, s „dokončeným“ vnitřním trhem. Zvládla úspěšně přechod ke společné měně. Bylo odstraněno politické rozdělení Evropy a o členství v EU se hlásila řada nových uchazečů ze střední a východní Evropy. Na druhé straně byla také „pasíva“: Evropa nebyla s to odstranit obrovskou nezaměstnanost (15 mil.osob bez práce), vnitřní trh měl mnoho slabin v obchodě se službami mezi členskými státy, kritická byla situace ve výzkumu s nízkým objemem výdajů na výzkum a slabou inovační činností. To všechno oslabovalo ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost Unie vůči hlavním obchodním rivalům, USA a Japonsku. Hrozilo nebezpečí, pokud EU včas a razantně nebude reagovat na tyto trendy, že se její konkurenční schopnost ve světě dále zhorší a že bude oslabena také její globální pozice.

Hlavní příčiny chabého ekonomického výkonu byly přitom dosti přesně identifikovány:

  1. V Evropě je málo lidí vtaženo do pracovního procesu: míra zaměstnanosti vUSA je vyšší než vEU (81,7 % proti 63,4 % vroce 1999). Také zaměstnanost žen je vEvropě nižší,
  2. Evropa má problém s vývojem produktivity práce: od poloviny 90.let jsou americké přírůstky vyšší, což souvisí spomalým zaváděním nových technologií vEvropě, malým objemem výdajů na výzkum, slabou inovační aktivitou a překážkami vpodnikání. Nová znalostní ekonomika se zatím vEvropě nestala tahounem ekonomického růstu,
  3. Evropa méně pracuje: v roce 2002 se vUSA vprůměru ročně odpracovalo 1815 hodin, kdežto například vHolandsku jen 1340 hodin.

Evropská rada zasedající na jaře 2000 z toho vyvodila závěr, že je nutná „radikální transformace evropské ekonomiky“. Evropa potřebuje obnovit vysokou ekonomickou dynamiku, vysokou konkurenceschopnost opřenou o znalosti. Schválená lisabonská strategie (2000) měla mít tři pilíře: ekonomický, sociální a ekologický (po roce 2001).

Byly navržen tyto směry nápravy:

  1. Zvýšit přírůstky zaměstnanosti tak, aby k roku 2010 dosáhla míra zaměstnanosti v EU v průměru 70 %,
  2. Vytvořit znalostní ekonomiku a znalostní společnost všeobecným přístupem k internetu (ve veřejné správě, školách a v podnikání), zvýšením výdajů na výzkum a vývoj (cíl:3 % do roku 2010) a podporou inovací,
  3. Provádět ekonomické reformy: vytvořit plně funkční vnitřní trh, liberalizovat síťová odvětví (energetiku, telekomunikace, dopravu a pošty), odstranit překážky podnikání, zlepšit soutěžní prostředí a přesměrovat státní podpory,
  4. Modernizovat evropský sociální model zejména zpružněním trhu práce, reformou penzijního a zdravotního systému,
  5. Pečovat o kvalitu života a udržitelný rozvoj: týká se nakládání spřírodními zdroji, emise skleníkových plynů, udržitelné dopravy.

Původní záměr lisabonské strategie můžeme shrnout takto: zvýšit ekonomický růst a dosáhnout vyšší míry zaměstnanosti, a to prostřednictvím znalostí a jejich aplikace ( vědy, vzdělání, inovací a ekonomických reforem, aniž by byly ohroženy sociální soudržnost a dosažená úroveň ekologických standardů.

Realizace nové strategie se měla obejít bez vytváření nových institucí. Evropská rada měla každoročně na svém jarnim zasedání zhodnotit průběh strategie, přičemž měla být posílena iniciativní úloha Komise. Pro sledování a hodnocení strategie měla být každoročně vypracována zpráva (Scoreboard) a vedle toho zpráva o konkurenčním postavení EU ve světě.

Na konci roku 2004 předložila skupina odborníků pověřená Komisí hodnotící zprávu za prvních pět let strategie (Wim Kokova zpráva). Byla velmi kritická a hovořila o „promarněných šancích“a „zklamání nad vývojem evropské ekonomiky“. Konstatovala, že se sice podařilo zvýšit počet nových pracovních míst, ale cíl do roku 2010 je pro EU jako celek nesplnitelný. Postup ke znalostní ekonomice byl ohrožen tím, že podíl výdajů na výzkum a vývoj v HDP stagnoval a také postup v ekonomických reformách byl pomalý. Příčiny neúspěchu nové strategie byly sice nalezeny ve zhoršených podmínkách světové ekonomiky, ve vytyčení mnoha cílů, které si často protiřečily, hlavně však v tom, že většina členských zemí nevzala strategii za svou a že ji podporovala ji pouze verbálně. Přesto Wim Kokova zpráva označila lisabonskou strategii za správnou odpověď na výzvy, jimž EU musí čelit s tím, že její naléhavost je v roce 2004 větší než byla v roce 2000. Obchodním rivalem už nejsou jenom USA, ale také Čína a Indie. Navrhla, aby se EU poučila z nedostatků a nastartovala lisabonskou strategii znova.

Nový start lisabonské strategie je spojen s nástupem nové Komise v čele s J. Barossem v roce 2005, jež se pokusila odstranit nedostatky původní strategie. Bylo provedeno jednoznačné vymezení priorit: strategie dostala pouze dva cíle: dosáhnout vyššího a trvalého růstu a vytvářet více pracovních míst a také lepší pracovní místa. To je klíčem pro splnění záměrů také v sociální a ekologické oblasti. Vlády členských zemí dostaly nový úkol: zpracovat a každoročně předkládat Národní program pro růst a zaměstnanost, do čehož mají být vtaženy také národní parlamenty.

Přesto slabé výsledky žádná evropská instituce, žádná vláda členské země, žádná organizace evropských sociálních partnerů nezpochybnila záměr lisabonské strategie, která dosti přesně identifikovala slabiny evropské ekonomiky. Diskuse se vedou o tom, proč se až doposud lisabonské strategii nedařilo a o nové strategii, která by oživila evropskou ekonomiku v situaci, která je tíživější a složitější, než byla v roce 2000.

Svědčí o tom četné návrhy, které přicházejí z mnoha míst a které usilují o formulaci evropské strategie po roce 2010. Evropská rada na svém zasedání na jaře 2010 schválila tematické priority strategie Evropa 2020, což je dlouhodobá hospodářská koncepce EU nahrazující předchozí Lisabonskou strategii.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Vnitřní trh a Lisabonská smlouva

Hlavní změny obsažené v Lisabonské smlouvě se netýkají ekonomické integrace, ale institucí EU (včetně nově zřizovaných), jejich funkcí (rozšíření pravomoci Evropského parlamentu), nového způsobu hlasování v Radě (dvojitá většina, nahrazení práva veta zhruba v 50 oblastech), vtažení národních parlamentů do jednání o nových legislativních návrzích. Přestože kapitoly a články týkající se evropské ekonomické integrace zabírají podstatnou část textu, jsou změny v nich obsažené minimální. To platí i pro články týkající se vnitřního trhu a doprovodných politik, v nichž se vesměs přebírá znění z předchozích smluv.

Závažnou inovací Lisabonské smlouvy, která však má širší význam, je zpřesněné rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. Pravomoci rozděluje Lisabonská smlouva do tří úrovní: na pravomoci výlučné, sdílené a takové, které zahrnují činnosti, jimiž Unie pouze podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je nahrazovala.

Výlučná pravomoc znamená, že v určité oblasti je Unií svěřena výlučná působnost přijímat závazné právní akty, takže členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li zmocněny Unií nebo provádějí-li akty přijaté Unií. Lisabonská smlouva vyjmenovává celkem pět sfér s výlučnou pravomocí Unie: celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské země, jejichž měnou je euro, společná obchodní politika a zachování biologických mořských druhů v rámci společné rybářské politiky. Pomineme-li poslední případ, zjistíme, že čtyři z těchto výlučných pravomocí se týkají vnitřního trhu: celní unii a společnou obchodní politiku spojuje to, že obsahují společný celní sazebník sjednocující shodné podmínky pro vstup subjektů z třetích zemí na vnitřní trh EU. Bez společných pravidel hospodářské soutěže a bez pravidel společné měnové politiky nemůže vnitřní trh fungovat.

Pravomoci sdílené znamenají, že v určitých přesně vyjmenovaných oblastech mají jak Unie, tak i členské státy pravomoc přijímat závazné právní akty. Výčet zahrnuje tyto oblasti: vnitřní trh, sociální politika (v oblastech vymezených smlouvou), hospodářská, sociální a územní soudržnost, životní prostředí, ochrana spotřebitele, oblast výzkumu a technologického rozvoje a dále také zemědělství a rybolov, dopravu, transevropské sítě, energetiku, prostor svobody, bezpečnosti a práva, veřejné zdraví, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc.

Členské státy v tomto případě vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se rozhodla přestat ji vykonávat. Jak je patrné, záležitosti vnitřního trhu a doprovodných politik mají v tomto výčtu velkou váhu.

Do oblastí, v nichž Unie svou pravomocí a činností podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je přitom nahrazovala, Lisabonská smlouva započítává: ochranu a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kulturu, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochranu a správní spolupráci. Jde vesměs o činnosti, jimiž se program vnitřního trhu zabývá jen okrajově.

Pokud jde o články týkající se základních svobod vnitřního trhu (o páté svobodě se nehovoří), Lisabonská smlouva přebírá dřívější znění, prakticky beze změn. Zásadně zavádí používání termínu „vnitřní trh“ místo často používaných pojmů „společný trh“ a „jednotný trh“. Změny lze nalézt spíše u doprovodných politik. Tak například v kapitole o sociální politice se zdůrazňuje koordinace, nikoli harmonizace činností, kapitola o životním prostředí spojuje ekologii s klimatickými změnami, nově byla zařazena kapitola o energetice, o evropském výzkumném prostoru, o vesmíru. Zmínit se musíme o tom, že mezi cíli Unie není uvedeno vytváření systému, aby „na vnitřním trhu nebyla narušována soutěž“ (na zásah z francouzské strany), což však bylo vyváženo zvláštním protokolem o vnitřním trhu a hospodářské soutěži.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Vnitřní trh pro 21. století

Na jaře 2006, zejména pod tlakem neuspokojivých výsledků lisabonské strategie, se Komise rozhodla provést celkovou revizi dosavadních přístupů k vnitřnímu trhu a zhodnocení jeho výsledků. V souhrnu kritické zprávy čteme toto:

  • Vnitřní trh EU vmnoha oblastech dodnes neexistuje. Roztříštěnost trvá na trhu služeb, vdopravě, energetice, telekomunikacích, vdrobném bankovnictví, pojišťovnictví, veřejných zakázkách, duševním vlastnictví, volném pohybu pracovníků, malé a střední podniky mají potíže vpřeshraničním obchodě,
  • Éra globalizace zásadně mění podmínky fungování evropské ekonomiky. Ekonomické, sociální a regulační systémy Evropské unie nejsou na tyto změny připraveny,
  • Rychlý technologický pokrok: přírůstky produktivity a zaměstnanosti závisejí na inovacích a otevřenosti trhů, vnitřní trh není na tyto podmínky dostatečně připraven,
  • Výzvy zevnitř EU: veřejnost i politikové vpůvodní patnáctičlenné Unii berou vnitřní trh jako víceméně hotový, což podporuje jejich odpor vůči reformám a oživuje protekcionismus.

Zajímavý je závěr zprávy: „Zatímco vnitřní trh přispěl k postupu integrace, což do určité míry platí také pro konkurenční prostředí v EU, jeho potenciál není plně využit. Původní očekávání, že vnitřní trh se stane odrazovým můstkem pro dynamičtější, inovativnější a konkurenceschopnější ekonomiku ve světovém měřítku, nebylo splněno“.

Obrysy vnitřního trhu pro 21.století zpracované Komisí byly přijaty Evropskou radou na jaře 2008. Obsahují tyto priority:

  • Vzhledem kváze sektoru služeb v moderní ekonomice bude předpokladem růstu prosperity a produktivity v 21.století dokončování vnitřního trhu vtomto sektoru a využití nových technologií vdalších oborech. Vytvoření vnitřního trhu znalostí zahrnujícího i ochranu duševního vlastnictví musí být součástí těchto kroků,
  • Vnitřní trh musí reagovat nejen na požadavky znalostní ekonomiky, ale také na klimatické změny, na závislost na dodávkách energie a na stárnoucí populaci
  • Pravidla vnitřního trhu musí brát vúvahu globální prostředí: vytvářet podmínky pro trvalou adaptaci podniků a pro nezbytné přesuny produkce, podporovat výzkum a inovace, prosazovat regulaci na globálním trhu vsouladu se standardy Evropské unie,
  • Rozšiřování Unie přináší nové příležitosti pro rozvoj vnitřního trhu, ale zároveň se zvětšuje jeho heterogenita. Schvalování legislativy vnitřního trhu se může setkávat snovými překážkami,
  • Zjednodušování a zeštíhlování legislativy vnitřního trhu je trvalým úkolem (program „Better regulation“),
  • Důležitým prvkem nového programu zůstává: včasná a přesná implementace a důraznější prosazování legislativy vnitřního trhu.

Je dobré, že Komise přišla s touto iniciativou, i když možná trochu pozdě. V každém případě na nové vizi vnitřního trhu závisí úspěch lisabonské strategie, která má být nově nastartována po roce 2010.

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek