Pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU - přeshraniční poskytování služeb

10. 2. 2009 | Zdroj: Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR)

Součást aktualizované a rozšířené brožury "Pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU" zaměřená na přeshraniční poskytování služeb OSVČ v jiných členských státech EU. Dokument se v této souvislosti věnuje problematice kvalifikace, daňovým aspektům či dočasnému poskytování služeb příslušníky třetích zemí. k dispozici jsou rady, co je třeba udělat před odjezdem do zahraničí, resp. v průběhu realizace zakázky v zahraničí. Uvedeny jsou také příklady z praxe či důležitá rozhodnutí ESD.

zpět na Obsah publikace

2.2 Přeshraniční poskytování služeb samostatně výdělečných osob

V rámci volného pohybu služeb mohou dočasně poskytovat služby přes hranice také osoby samostatně výdělečně činné. Do této kategorie spadá například jednorázový výjezd samostatně výdělečně činného českého instalatéra do Francie za účelem provádění instalatérských prací v ubytovacím komplexu či výjezd samostatně výdělečného grafika do švédské firmy za účelem implementace grafického programu.

Působí-li v jiném státu EU český podnikatel sám bez zaměstnanců, neplatí pro něj ustanovení směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků. Mimo jiné tedy nemusí respektovat místní předpisy týkající se minimální mzdy v zemi určení.

Na poskytování služeb podnikateli neexistuje žádné přechodné období. Po podnikateli – občanovi státu EU – tedy nemůže být v žádné členské zemi požadováno pracovní povolení, a to ani v případě Rakouska a Německa. Jak již bylo popsáno v kapitole 2.1.5, tyto dva státy uplatnily přechodná období na vysílání pracovníků, nikoli na poskytování přeshraničních služeb podnikateli (OSVČ nebo například majiteli podniků). Z tohoto pohledu by tedy podnikatelům neměly být členskými státy kladeny žádné překážky.

2.2.1 Problematika kvalifikace – směrnice 2005/36/ES

Nová směrnice 2005/36/ES do velké míry změnila přístup k uznávání kvalifikace v zemích EU především v oblasti přeshraničního poskytování služeb.

Základní pravidlo stanoví, že občan EU, jenž získal pro výkon dané činnosti odbornou kvalifikaci v jednom státu EU, může tuto činnost vykonávat i v ostatních členských zemích. V případě založení podniku či živnosti (viz kapitola 3) v jiném členském státu, kde dotyčný podnikatel bude vykonávat činnost, která je v této zemi regulovaná (vázaná), je nutné žádat o uznání kvalifikace u příslušných institucí v této druhé zemi. Příslušné orgány daného členského státu posoudí a uznají (případně neuznají) jeho kvalifikaci, eventuálně mu uloží splnění dalších podmínek tzv. kompenzačních opatření.

V Evropské unii existují velmi rozdílné požadavky týkající se kvalifikace, míra regulace v jednotlivých členských zemích je rovněž značně rozdílná. Jako příklad velmi liberální země lze uvést Polsko či skandinávské země, kde existuje pouze několik desítek regulovaných povolání. Naopak Rakousko, Německo, ale také České republika se řadí k zemím, kde jsou regulovány stovky profesí. Další velký problém je způsoben faktem, že se liší vlastní definice obsahu jednotlivých regulovaných povolání. V různých členských zemích mívá jedno povolání odlišné označení a velmi často také různý rozsah.

V případě činnosti regulované v jiném členském státu je třeba zažádat o osvědčení o odborné kvalifikaci na Ministerstvu průmyslu a obchodu a požadovaná fakta doložit příslušnými doklady. Další informace o uznáváni kvalifikace i formulář žádosti o osvědčení jsou k dispozici na: http://www.mpo.cz/dokument46454.html

Kontakt:

pro osobní podání a konzultace:

Ministerstvo průmyslu a obchodu
Licenční správa
Politických vězňů 20
PSČ 112 49 PRAHA 2

pro písemná podání:

Ministerstvo průmyslu a obchodu
Licenční správa
Na Františku 32
PSČ 110 15 PRAHA 1
Tel. ústředna: 224 851 111

Vydání osvědčení trvá maximálně 1 měsíc a je zpoplatněno (1000 Kč). Osvědčení je poté třeba přeložit do jazyka země, kde bude podnik založen. Přeložené osvědčení spolu s požadovanými doklady pak podnikatel zašle na uznávací orgán do zahraničí. Seznam kontaktních míst je k dispozici zde: http://ec.europa.eu/internal_market/qualifications/contactpoints/index.htm

Obdobným způsobem se postupuje, pokud má být český občan zaměstnán v jiném členském státu v regulované profesi. Také je třeba zažádat si o osvědčení o odborné kvalifikaci, doplnit jej potřebnými přílohami, zaplatit příslušný poplatek, vydané osvědčení přeložit a zaslat na uznávací orgán.

Zcela nově je tato problematika upravena u přeshraničního poskytování služeb. V oblasti regulovaných profesí u podnikatelů (u vyslaných pracovníků se ohlášení ani ověření nevyžaduje) se neaplikuje systém uznávání kvalifikace, ale uplatňují se dva zcela nové postupy. Prvním z nich je institut ohlášení. Podnikatel vyplní ohlašovací formulář, doplní jej povinnými přílohami a zašle na uznávací orgán v členské zemi, kde bude přeshraničně poskytovat služby. Ohlášení platí 1 rok, poté se žádá znovu. Je tedy nutné ohlášení obnovit s tím, že pokud nenastanou u poskytovatele služeb významné změny, nemusí znovu zasílat příslušnou dokumentaci.

Pokud ohlášení nesplňuje zákonné podmínky, uznávací orgán je povinen toto oznámit žadateli. V případě, že by žadatel přesto přeshraničně poskytoval služby, jednalo by se o neoprávněný výkon povolání, který bude např. v ČR trestán dle hlavy X zákona 18/2004 Sb. o uznávání odborné kvalifikace.

Druhý postup se nazývá ověření odborné kvalifikace a uplatňuje se pouze u profesí, jejichž výkon může představovat značné riziko pro bezpečnost, zdraví a život lidí. Kladné rozhodnutí o ověření odborné kvalifikace je vydáno, pokud žadatel doloží, že splňuje soubor požadavků na odbornou kvalifikaci nebo vlastní doklad o dosažené kvalifikaci, který je v EU automaticky uznáván. Pokud úřady nedoručí uchazeči své stanovisko do 3 měsíců, postupuje se tak, jakoby uznávací orgán vydal kladné vyjádření.

V případě podmíněného rozhodnutí o ověření kvalifikace (žadatel nesplňuje dostatečně všechny podmínky) vyžaduje uznávací orgán (v ČR např. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pro vysokoškolské diplomy či Ministerstvo průmyslu a obchodu pro živnosti) složení rozdílové zkoušky či použije jiné vhodné opatření. Pokud je rozdíl mezi kvalifikací uchazeče a odbornou způsobilostí požadovanou v dané členské zemi v takovém rozsahu, že by mohl při výkonu regulované činnosti ohrozit život, zdraví nebo bezpečnost osob, ověření nebude vydáno.

Je ještě třeba podotknout, že pokud podnikateli byla již dříve v dané zemi kvalifikace uznána a mezitím nedošlo ke stanovení vyšších kvalifikačních požadavků na danou profesi, není třeba učinit ohlášení ani žádat o ověření odborné kvalifikace.

2.2.2 Daňové aspekty: smlouvy o zamezení dvojího zdanění

Co se týče problematiky daně z příjmu i některých jiných daní, opět se musí vycházet z příslušných smluv o zamezení dvojího zdanění. Česká republika má tyto smlouvy uzavřeny mimo jiné se všemi zeměmi EU a EHP i se Švýcarskem. Seznam všech smluv lze nalézt zde:

smlouvy samotné pak ve Sbírce zákonů ČR, případně ve Sbírce mezinárodních smluv ČR:

Je třeba zjistit, zda osobě samostatně výdělečně činné nevznikne v hostitelské zemi stálá provozovna. Definice vzniku stálé provozovny je ve všech smlouvách obsažena v článku 5. Pokud OSVČ vznikne v jiném státu stálá provozovna, je s tím spojena povinnost platit zde daň z příjmu. Vždy je třeba postupovat případ od případu, jak je popsáno v kapitole 2.1.2.

Při zdaňování osob je nutné určit, kde příslušná osoba daní své celosvětové příjmy, přičemž se postupuje dle článku 4 smluv. Pokud daňovému poplatníkovi vznikne povinnost platit daň v jiném než domovském státu, zaplatí tam příslušnou daň a zároveň ve svém domovském státu přizná své celosvětové příjmy. Způsoby jak zabránit dvojímu zdanění jsou popsány v článku věnovaném vyloučení dvojího zdanění (většinou článek 22 nebo 23).

Opět je důležité si uvědomit, že mezinárodní smlouvy jsou nadřazeny národnímu právu, což znamená, že pokud je český zákon v rozporu s příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění, platí smlouva o zamezení dvojího zdanění.

2.2.3 Co je třeba udělat před odjezdem do zahraničí, formulář E 101, Evropská karta zdravotního pojištění, notifikační procedury, smlouvy s firmami

Co je třeba udělat před odjezdem

V zásadě je nutné absolvovat podobné procedury jako v případě vysílání pracovníků:

  • podnikatel u České správy sociálního zabezpečení zažádá o vydání formuláře E 101, jímž doloží příslušnost k sociálnímu systému ČR; pokud je zároveň zaměstnán, může požádat o formulář E 101 pro souběh zaměstnání a samostatně výdělečné činnosti;
  • dále by se měl podnikatel ujistit, zda má Evropský průkaz zdravotního pojištění (nová kartička zdravotní pojišťovny);
  • pracuje-li podnikatel na živnostenský list, je vhodné nechat si jej přeložit do jazyka země, kde bude poskytovat službu, některé státy zatím trvají na úředních překladech (Německo, Rakousko);
  • podnikatel by si měl opatřit kopii smlouvy či objednávky, na jejímž základě bude v jiném státu EU poskytovat služby, a to nejlépe v jazyce země určení;
  • dále je nezbytné prostudovat příslušnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění a zjistit si, zda a případně kdy vznikne v daném případě stálá provozovna.

Na rozdíl od vyslaných pracovníků by si měli podnikatelé také ověřit, zda jejich činnost není na území státu vyslání činností regulovanou. Jinými slovy, zda je pro její vykonávání třeba předem výkon činnosti na území druhého státu ohlásit, či v případě činností nebezpečných pro zdraví a bezpečnost navíc podstoupit ověření kvalifikace před prvním poskytnutím služby.

Problematikou uznávání kvalifikací se podrobně zabývá část 2.2.1. Pro potřeby této kapitoly uveďme, že seznamy činností podléhajících ohlášení či předběžné kontrole se mohou lišit stát od státu. Je tedy žádoucí včas se informovat o implementaci směrnice 2005/36/ES v zemi, kde chce podnikatel vyvíjet aktivity. Pokud druhý stát vyžaduje pro danou profesi ověření kvalifikace, žádají čeští živnostníci zpravidla o vydání osvědčení o uznání kvalifikace Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. S tímto dokumentem se pak obracejí na příslušnou instituci v zemi určení (ministerstvo, obchodní či řemeslná komora apod.).

Více informací je k dispozici na stránkách: http://ec.europa.eu/internal_market/qualifications/regprof/

Na co si dávat pozor

Smlouva se zahraničním subjektem, na jejímž základě bude poskytována služba v jiném členském státu EU, by v žádném případě neměla obsahovat hodinovou či jinak časově vymezenou mzdu. Orgány státu určení by pak na poskytovatele služeb mohli pohlížet jako na de facto zaměstnance příjemce služby. Podnikateli by tak například v Německu či Rakousku mohly vzniknout velké problémy. Poskytovatel služby by totiž mohl být napaden, že obchází přechodná období na vysílání pracovníků nebo notifikační procedury. Doporučuje se proto, aby smlouva s odběratelem služby obsahovala například odměnu za určitý výkon, za zhotovení díla apod.

Obecně platí, že při posuzování vztahu mezi poskytovatelem služeb a příjemcem hraje velkou roli délka poskytování služeb a jejich povaha. Pokud by například český živnostník na základě českého živnostenského listu soustavně vykonával pro klienty jedné německé firmy stavební služby, mohla by být taková činnost posouzena německými úřady jako obdoba tzv. švarcsystému nebo dokonce jako obcházení přechodných období na vysílání pracovníků. V takovém případě by potom českému živnostníkovi hrozily vysoké pokuty v řádech tisíců eur.

2.2.4 Co je třeba učinit v průběhu realizace zakázky v zahraničí: nahlášení na správních úřadech, povolení k pobytu, překlady dokumentů

Co učinit po příjezdu

Při přeshraničním poskytování služeb se podnikatel ve většině členských států EU nemusí nahlašovat na živnostenském úřadě. Nicméně navrhujeme si tuto skutečnost v daném členském státu ověřit. Pozor na Německo, kde se u činností, které jsou vykonávány periodicky nebo na jednom místě, doporučuje ohlášení na Agentur für Arbeit. Plošná povinnost však ani zde neexistuje.

Pokud plánovaná délka vyslání překročí 3 měsíce, OSVČ musí na místní úřadovně (cizinecké) policie nahlásit pobyt.

V průběhu celého působení v cizině je záhodno dávat si pozor na daňové otázky.

Je nutno postupovat podle článku 5 smluv o zamezení dvojího zdanění týkajícího se stálé provozovny. Ten řeší vznik daňové povinnosti v jednotlivých případech. Nové smlouvy o zamezení dvojího zdanění (například s Rakouskem) však již i pro podnikatele poskytujícího přeshraničně služby bez kanceláře, dílny či závodu v druhé zemi zavádějí lhůtu 6 měsíců.

Přehled smluv o zamezení dvojího zdanění je k dispozici v článku Platné smlouvy o zamezení dvojího zdanění

Platná znění jsou pak ve Sbírce zákonů ČR na adrese http://www.mvcr.cz/clanek/sbirka-zakonu.aspx.

Podobně jako vysílající firma v případě vysílání pracovníků, musí si také sám podnikatel (ať OSVČ nebo majitel firmy) dávat pozor na limity pro registraci k platbě DPH v zemi, kde poskytuje dočasně služby.

Je-li délka pobytu za účelem poskytování služby v jiné zemi EU kratší než 1 rok, podnikatel stále platí sociální pojištění v zemi původu. V obou případech lze dále požádat o prodloužení této lhůty až na 2 roky.

Jaké mi mohou být kladeny překážky?

Poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými (nebo i majiteli firem) by mělo probíhat hladce. Členské státy nemají právo od nich v žádném případě požadovat pracovní povolení či vyplňování notifikačních formulářů před samotnou realizací zakázky. Na druhou stranu však budou mít OSVČ podnikající v regulovaných profesích povinnost ohlásit poskytování regulované živnosti, která nemá vliv na zdraví a bezpečnost osob. U profesí s vlivem na zdraví a bezpečnost je po implementaci směrnice 2005/36/ES vyžadováno ověření kvalifikace.

Problémy mohou nastat u OSVČ – příslušníků třetích zemí, jak o tom pojednává kapitola 2.2.6.

zpět na Obsah publikace

2.2.5 Klíčové rozsudky Soudního dvora ES

Jelikož přeshraniční poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými je upraveno především ve Smlouvě o založení ES, tvoří rozsudky Soudního dvora ES významné vodítko, jak postupovat v konkrétních případech.

Klíčovým verdiktem je rozsudek C-58/98 Corsten. V něm Soudní dvůr ES řešil případ nizozemského architekta Josefa Corstena, který realizoval zakázku v Německu. Tamější inspekce práce mu však uložila pokutu za to, že nebyl zapsán v německém registru spravovaném Průmyslovou a obchodní komorou. Německý soud se obrátil na Soudní dvůr ES s dotazem, zda je takový požadavek v souladu s článkem 49 Smlouvy o založení ES. Soudní dvůr ES dospěl k závěru, že samotný požadavek registrace není s evropským právem v rozporu, dokonce může být žádoucí kvůli ochraně spotřebitele a tedy i veřejného zájmu. Dále si však položil otázku, zda je německý požadavek přiměřený. Vzhledem k tomu, že německá procedura registrace neměla povahu prostého ohlášení, ale skládala se z uznání kvalifikace a placené žádosti o zápis, a s odkazem na krátkodobý charakter poskytování služeb na německém území, označil Soudní dvůr ES německé požadavky za neadekvátní. A to i přesto, že se nejednalo o a priori diskriminační proceduru, neboť byla zavedena jak pro zahraniční, tak domácí poskytovatele. Závěr Soudního dvora lze interpretovat následovně: pokud stát určení žádá registraci, která má povahu jednoduchého ohlášení, není takový požadavek vnímán jako významná překážka volného pohybu služeb (stejně jako například notifikační procedura u vysílání pracovníků). Jestliže však má registrace charakter povolení výkonu činnosti (například členství v profesní komoře), může být vnímána jako neadekvátní překážka poskytování služeb v jiném státu Unie.

Ke klasickým případům z praxe Soudního dvora ES náleží rovněž verdikt v kauze van Binsbergen C-33/74. Podobně jako u případu Corsten nejsou dopady tohoto případu omezené jen na poskytování služeb OSVČ.

Pan van Binsbergen byl nizozemský občan, který si najal právníka pana Kortmanna, aby jej zastupoval ve sporu u nizozemského soudu. To mu ale nebylo umožněno, protože pan Kortmann se mezitím stal belgickým rezidentem a nizozemské úřady povolovaly jen zastoupení právníky – rezidenty Nizozemska. Soudní dvůr stanovil, že takový požadavek je v souladu s evropským právem, avšak jen tehdy, pokud je založen na nediskriminačním principu, je odůvodněn veřejným zájmem (z hlediska profesní etiky, odpovědnosti apod.) a je proporcionálně přiměřený.

Specifickou kategorii rozsudků Soudního dvora ES tvoří oblast cestovního ruchu, která je tradičně velmi citlivá. V případu SETTG řešil Soudní dvůr ES, zda lze předepsat formu pracovního poměru v turistickém ruchu. Řecká asociace cestovních kanceláří totiž vyžadovala, aby průvodci byli zaměstnanci cestovních kanceláří. Ti tak nemohli působit na živnostenský list. Soudní dvůr ES se postavil proti, a to ze dvou důvodů: za prvé, opatření by bránilo působení zahraničních OSVČ v Řecku; za druhé byl v pozadí podle názoru Soudního dvora ES spíše ekonomický zájem, nikoli snaha ochránit příjemce služeb.

2.2.6 Dočasné poskytování služeb v jiném státu EU příslušníky třetích zemí

Podmínky pro legální podnikání cizinců ze třetích zemí v ČR jsou obdobné jako pro legální zaměstnávání těchto cizinců. Musí tedy mít dlouhodobé vízum nebo dlouhodobý pobyt či trvalý pobyt. Vhodné je mít statut dlouhodobě pobývajícího rezidenta dle směrnice 2003/109/ES (viz kapitola 2.1.7).

Podnikatelé – poskytovatelé služeb – se statutem dlouhodobě pobývajícího rezidenta usazení v České republice mohou přeshraničně poskytovat služby v jiné členské zemi EU za stejných podmínek jako občané zemí EU. V praktickém životě je patrný rozdíl při přeshraničním poskytování služeb v postavení cizince, podnikatele se statutem dlouhodobě pobývajícího rezidenta usazeného v ČR, a zaměstnance legálně zaměstnaného v ČR se statutem dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Orgány jiných členských států obvykle nekladou překážky při přeshraničním poskytování služeb cizincům – podnikatelům, naproti tomu cizinci – vyslaní zaměstnanci – se mohou setkat s řadou překážek (viz 2.1.7).

2.2.7 Volný pohyb služeb a svobodná povolání

Osoba vykonávající svobodná povolání postupuje obdobně jako OSVČ s tím, že pochopitelně nepotřebuje živnostenský list.

Zažádá si o formulář E 101 na místně příslušné České správě sociálního zabezpečení, a to i v případě, že platí pouze zdravotní pojištění. Dále potřebuje Evropský průkaz zdravotního pojištění.

Velkou pozornost musí věnovat problematice daně z příjmu, musí si proto prostudovat příslušnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění. V zemích, se kterými má ČR uzavřené novější smlouvy (např. se Slovenskem), odvádí daň ze všech příjmů tam získaných. Dále, jak je vysvětleno v kapitole 2.2.2, daní své celosvětové příjmy v České republice (pokud – a to je velká většina případů – je daňovým rezidentem ČR). Ve smlouvách je také popsáno, jak zabránit dvojímu zdanění.

U některých z mála starších smluv (např. s Litvou či Německem) bývá definován vznik stálé základny. Stálá základna bývá vymezena obdobně jako stálá provozovna s tím rozdílem, že se týká svobodného povolání a nikoli klasického podnikání. V případě, že stálá základna vznikne, platí provozovatel svobodného povolání daň z příjmu i v zemi, kde dočasně poskytuje služby a zároveň daní své celosvětové příjmy v ČR – obdoba vzniku stálé provozovny (viz kapitola 1.5 a 2.2.2). Pokud stálá základna nevznikne, daní své příjmy pouze v ČR.

Je také vždy vhodné mít smlouvu či objednávku na službu, aby bylo možné prokázat, že se jedná o přeshraniční poskytování služeb v rámci svobodného povolání, a nikoli o zaměstnanecký vztah. Pokud plánuje pobývat v jiné členské zemi déle než 3 měsíce, musí si zažádat o potvrzení o přechodném k pobytu občana EU.

2.2.8 Příklady z praxe

Příklad 1 – Slovenský zedník do ČR

Slovenská zedník – OSVČ – dostal zakázku na práci na české stavbě. Práce bude trvat měsíc. Na co si má dávat pozor?

Zednictví je podle českého živnostenského zákona živností řemeslnou, tedy regulovanou, nikoli volnou. Zedník se tedy musí informovat na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, zda se v jeho případě aplikuje procedura ohlášení, nebo ověření kvalifikace.

Doporučujeme rovněž nastudovat smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a SR, přičemž je třeba dávat si pozor na ustanovení článku 5 o vzniku stálé provozovny. Ta v tomto případě nevznikne.

Jedná se o OSVČ, takže se neřídí ustanoveními směrnice 96/71/ES, nemusí tedy dostávat českou minimální mzdu apod.

Před vysláním si podnikatel musí obstarat formulář E 101, mít Evropský průkaz zdravotního pojištění, k dispozici by dále měla být objednávka či smlouva s českou stranou.

Překlad živnostenského listu není kvůli jazykové blízkosti třeba.

Příklad 2 – Český kuchař do Polska

Český kuchař – OSVČ – dostal zakázku, aby v Polsku působil sezónně (čili krátkodobě) u místního penzionu při dnech české kuchyně. Kuchař nebude ekonomicky závislý na majiteli penzionu. Může?

Podle popisu se jedná o klasický příklad činnosti, již lze vykonávat v rámci volného pohybu služeb. Úskalí představuje především možnost vzniku stálé provozovny podle článku 5 smlouvy o zamezení dvojího zdanění (1994/31 Sb.). Je vhodné si předem nastudovat, zda v dané konkrétní situaci živnostníkovi stálá provozovna vzniká, či nikoli.

U polských úřadů je třeba si dále ověřit, zda je činnost regulovaná a podléhá ohlášení. Podle seznamu uvedeného na: http://ec.europa.eu/internal_market/qualifications/regprof/ nikoli.

Kuchař má s sebou mít formulář E 101, Evropský průkaz zdravotního pojištění, doporučujeme i přeložený živnostenský list a objednávku/smlouvou s polským subjektem.

Příklad 3 – Česká kadeřnice v Rakousku

Česká kadeřnice – OSVČ – má klienty i z Rakouska. Zajímá se o možnosti, jak působit také na rakouském území.

Existují v zásadě dvě možnosti: buď si zřídit formu podnikání v Rakousku, či příležitostně vyvíjet činnost na český živnostenský list.

Pokud bude vykonávat činnost v Rakousku ve vyhrazených prostorách, vznikne jí v Rakousku stálá provozovna a povinnost odvádět daň v Rakousku. Místní úřady budou dále požadovat, aby si v Rakousku založila formu podnikání.

Jestliže bude kadeřnice naopak docházet ke klientům domů, nebude mít v Rakousku provozovnu a bude poskytovat služby i klientele v České republice, bude možné činnost realizovat na český živnostenský list v rámci volného pohybu služeb

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek