Pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU - úvod do problematiky

10. 2. 2009 | Zdroj: Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR)

Součást aktualizované a rozšířené brožury "Pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU". Dokument uvádí základní informace o právní úpravě volného pohybu služeb a svobody usazování v Evropské unii. Zabývá se také přínosem a implementací směrnice o službách na vnitřním trhu EU. Přiblížena je i právní úprava sociálního a zdravotního pojištění a základní daňové aspekty, pokud jde o daň z přidané hodnoty.

zpět na Obsah publikace

Úvodní slovo

Vážení čtenáři,

blíží se období, ve kterém bude Česká republika předsedat EU. Ve všech oblastech života naší země vrcholí přípravy související s naplňováním této významné funkce. Také Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky nezůstává stranou veškerého dění a chce intenzivně plnit roli aktivního článku evropských podnikatelských struktur a zastánce národních zájmů obchodního podnikání. Znamená to podporovat přípravu a realizaci opatření pro udržitelný rozvoj, konkurenceschopnost, zlepšení podnikatelského prostředí. V této souvislosti a v zájmu přispět podnikatelskému prostředí v období, kdy bude ČR předsedat EU, připravil Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky ve spolupráci s odborníky z Enterprise Europe Network a za finanční podpory odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR informační brožuru s názvem „Aktualizovaná a rozšířená pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU“. Jde o aktuální a souhrnné informace reagující na neustálý vývoj podnikatelského prostředí v jednotlivých zemích Evropské unie. Jejich součástí jsou i informace ke Směrnici o službách na vnitřním trhu.

Už ze samotného názvu brožury vyplývá, že nejde o věc novou, ale v podnikatelském prostředí naší republiky dobře známou a již delší dobu využívanou. Od přistoupení ČR k EU stále více podnikatelů zvažuje poskytování svých služeb klientům v jiných členských státech či přímo zahájení podnikatelské činnosti v jiném členském státě EU. Mnozí z nich váhají vzhledem k přetrvávajícím překážkám a bariérám a potýkají se s nedostatkem informací, které by jim pomohly tyto problémy řešit. Jsme přesvědčeni o tom, že tato informační brožura jim usnadní orientaci v této složité oblasti. A těm, kteří brožuru při realizaci svých podnikatelských aktivit již běžně používají, přinese její aktualizovaná verze další nové podněty a informace.

Doufáme, že tato rozšířená publikace „Aktualizovaná a rozšířená pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU“ Vás zaujme, pomůže Vám zorientovat se v dané problematice a vytvoří základ pro uskutečňování Vašich podnikatelských záměrů v zemích EU.

Aktualizovaná brožura, vč. souvisejícího CD ROM, obsahují detailní informace o poskytování služeb a svobodě usazování, tj. založení podniku v jiné členské zemi EU. Jsou v ní publikovány i rady, jak postupovat při vysílání zaměstnanců apod.

Obsah odborné publikace a doprovodné texty sice odrážejí aktuální stav v dané problematice, ale i přes maximální snahu autorského a redakčního týmu nemohou být předkládané informace považovány za úplné a vyčerpávající. Také nemohou být vnímány jako jakkoliv závazný výklad příslušných ustanovení právních řádů jednotlivých členských zemí Evropské unie. Uživatelům příručky z řad podnikatelů doporučujeme, aby svoji činnost v zahraničí náležitě konzultovali s odborníky na místní právní a daňový systém. V některých zemích je tento postup vzhledem ke složitosti norem regulujících podnikatelské prostředí téměř nevyhnutelný.

Autorský a redakční tým získával informace pro tuto publikaci z dostupných veřejných pramenů. Vedle specializovaných zdrojů k jednotlivým zemím uvedených dále v textu, byly používány především následující souhrnné zdroje: EURES – (European Employment Services) a Eurostat (Statistický úřad Evropských společenství), dále podnikatelský portál Světové banky (http://www.doingbusiness.org) a publikace European Tax Handbook 2008, IBFD, Amsterdam, 2008 (ISBN 978-90-8722-031-0).

Významnou součástí textů jsou odkazy na nejrůznější další externí zdroje – ať už státní instituce nebo informační servery. Přestože tyto zdroje byly pečlivě vybírány, vydavatel této publikace nemůže nést jakoukoliv odpovědnost za informace z těchto externích zdrojů. Internetové odkazy uvedené v publikaci jsou aktuální k 15. srpnu 2008, případné následné změny na uvedených serverech již nemohou být zachyceny.

Shromážděné informace jsou uspořádány tak, aby poskytovaly rychlou orientaci v základních podmínkách podnikání v jednotlivých zemích EU, a zároveň aby byly co nejlépe porovnatelné.

Přejeme všem uživatelům této publikace úspěšnost v jejich každodenním úsilí a dobré výsledky v podnikání.

Prezident SOCR ČR Ing. Zdeněk Juračka

zpět na Obsah publikace

1. Úvod do problematiky

1.1 Prioritní oblast předsednictví ČR v Radě EU: Evropa bez bariér

Co je to předsednictví EU?

Jak tento pojem již naznačuje, jedná se o to, že jedna členská země přebírá na dobu šesti měsíců předsednictví v Radě Evropské unie. Předsedající stát připravuje a vede jednání Rady EU, zastupuje ji na jednáních s ostatními unijními institucemi jako je Evropský parlament či Evropská komise a reprezentuje EU navenek.

Co je to Rada Evropské unie?

Rada EU je zákonodárným orgánem Evropské unie; scházejí se v ní příslušní ministři členských států EU. Rada EU dále koordinuje obecnou hospodářskou politiku členských států, zabývá se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou, uzavírá jménem Společenství mezinárodní smlouvy, koordinuje národní politiky a řeší spory členských států. Pozor nezaměňujte s Radou Evropy (samostatná organizace, jež není institucí EU) a Evropskou radou (vrcholný orgán EU na úrovni nejvyšších představitelů všech členských zemí, jenž stanovuje základní politické směry Unie).

Motto českého předsednictví zní „Evropa bez bariér“. Odráží vůli České republiky odstraňovat zbývající překážky zejména v oblastech vnitřního trhu EU.

Díky liberálnější obchodní politice a důslednému uplatňování čtyř základních svobod pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu dále poroste konkurenceschopnost podniků v členských zemích. Odbourání přetrvávajících překážek dovolí plně využít potenciálu jednotlivých členských států i ekonomiky Evropské unie jako celku. Odhaduje se, že úplné odstranění všech bariér by v dlouhodobější perspektivě znamenalo zvýšení HDP zemí EU v řádu procent.

Tato stručná publikace si klade za cíl vyložit podnikatelům pravidla pro fungování vnitřního trhu v oblasti služeb. Zabývá se jak přeshraničním – krátkodobým – poskytováním služeb, tak dlouhodobým poskytováním služeb v rámci svobody usazení – založením pobočky, podniku, živnosti apod. Větší informovanost a zběhlost v těchto otázkách umožní podnikatelům z ČR snížit ekonomické a sociální bariéry podnikání, a tím přispěje k naplnění motta českého předsednictví „Evropa bez bariér“.

1.2 Právní úprava volného pohybu služeb a svobody usazování: primární právo ES, sekundární právo

Evropská unie je založena na tzv. jednotném vnitřním trhu. Ten je chápán jako „prostor bez vnitřních hranic, na němž jsou zaručeny 4 svobody pohybu“, mezi které patří:

Volný pohyb zboží

V praxi znamená, že zboží legálně uvedené na trh v jedné členské zemi vstupuje na trhy dalších členských zemí bez překážek. Právní rámec: články 23 – 31 Smlouvy o založení Evropského společenství (ES).

Volný pohyb osob

Zabezpečuje právo usazovat se, pracovat, podnikat a žít v jakékoli členské zemi. Zahrnuje jednak volný pohyb pracovníků, ale i volný pohyb podnikatelů (tzv. svoboda usazování) a rovněž volný pohyb studentů, důchodců, rentiérů (tj. osob nespojených s ekonomickou činností). Právní rámec: články 39 – 48 Smlouvy o založení ES.

Volný pohyb služeb

Spočívá v právu podnikatele z jednoho členského státu poskytovat na území hostitelského členského státu dočasně a příležitostně služby, a to na základě oprávnění získaného v zemi sídla (místa podnikání), aniž by se tento podnikatel musel v hostitelském členském státu usadit. Právní rámec: články 49 – 55 Smlouvy o založení ES. Pod volný pohyb služeb spadají i činnosti trvalého charakteru, pokud při nich nedojde k přemístění poskytovatele do druhého členského státu. Jedná se například o vysílání televize nebo nepřetržité leasingové služby vozidel podnikatelem ve státu a klientům ve státu B. Tato brožura se však zabývá dočasným a příležitostným poskytováním služeb a v druhé části rovněž svobodou usazování.

Volný pohyb kapitálu a plateb

Zaručuje, že veškeré finanční transakce mezi subjekty sídlícími v členských státech budou probíhat bez jakýchkoli omezení. Právní rámec: články 56 – 60 Smlouvy o založení ES.

Výše uvedené články Smlouvy o založení ES, tzv. primární právo, jsou přímo aplikovatelné ve všech členských státech EU, tzn. že se jich jednotlivec může přímo dovolávat před národními soudy. Potíže s aplikací těchto předpisů na jednotlivé případy však spočívají v tom, že tato ustanovení operují podle mechanismu zásada/ výjimka: obecná zásada zaručuje volný pohyb výrobků, ale pokud dotčený členský stát např. prokáže, že konkrétní typ stavebního výrobku z jiného členského státu ohrožuje zdraví lidí, pak může jeho pohyb omezit (zakázat dovoz na své území) – výjimka.

Vzhledem k nepředvídatelnosti tohoto mechanismu primárního práva přistoupily instituce EU k dalším zákonodárným opatřením. Toto tzv. sekundární právo EU ovšem nepokrývá veškeré aspekty související s volným pohybem zboží, osob, služeb a kapitálu. V takovémto případě se sporné situace řeší výše uvedeným mechanismem zásada/výjimka.

Svobody pohybu nejsou omezeny jen na území Unie. Aplikují se i na území Norska, Islandu, Lichtenštejnska (v rámci tzv. Evropského hospodářského prostoru – EHP) a Švýcarska (na základě bilaterálních smluv). Proto lze většinu informací uvedených v této brožuře vztáhnout i na tyto země. V konkrétních případech je však třeba si ověřit, zda se v dané situaci nepoužije odchylná úprava, neboť v určitých oblastech se situace v těchto čtyřech zemích liší od situace v členských státech EU.

Co si představit pod pojmem svoboda usazování? Zaručuje právo založit podnikání za účelem provozování živnostenské, průmyslové i zemědělské výdělečné činnosti či výkonu svobodného povolání v jiném členském státu. Podnikatelé z členských zemí EU přitom mají právo založit firmu v jiném členském státu EU za stejných podmínek jako domácí subjekty. Diskriminace podnikatelů na základě státní příslušnosti je nepřípustná. Svoboda usazování není pro české subjekty omezena přechodnými obdobími.

Volný pohyb služeb je jako jedna ze čtyř základních svobod garantovaných na vnitřním trhu EU zakotven v článcích 49 a 50 Smlouvy o založení Evropského společenství. Tento článek zaručuje svobodu poskytování služeb v EU a zapovídá diskriminační opatření uplatňovaná vůči poskytovatelům služeb z jiných členských zemí EU. Díky tomuto ustanovení může například český podnik krátkodobě poskytovat službu ve Španělsku, aniž by musel zakládat na španělském území pobočku. Jako případ může sloužit krátkodobá práce na stavbě, implementace software v zahraniční firmě či práce na architektonickém projektu.

Svoboda poskytování služeb se dá realizovat třemi způsoby:

  • zaměstnavatel nebo agentura vyšle na plnění zakázky pracovníky do jiné země EU;
  • osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) či vykonávající svobodná povolání sama realizuje zakázku v jiném státu Unie;
  • v zahraničí působí osoba vykonávající činnost spadající pod svobodná povolání.

Na každou z možností se přitom vztahují jiné předpisy a jiná omezení, která budou vysvětlena v následujících částech.

1.3 Směrnice o službách na vnitřním trhu 2006/123/ES: přínos, implementace

Přestože vznik společného trhu zaručujícího volný pohyb služeb byl jako cíl evropské ekonomické integrace formulován a právně zakotven již na sklonku 50. let 20. století, zůstává trh se službami v Unii nadále fragmentovaný. Překážky poskytování služeb v jiném státu EU mají negativní dopad především na činnost malých a středních podniků. Zároveň je nedokonalé fungování trhu se službami jednou z příčin neplnění cílů Lisabonské strategie formulované v roce 2000. Podle ní se EU měla do roku 2010 stát „celosvětově nejkonkurenceschopnějším regionem s plnou zaměstnaností“.

Aby byly bariéry odstraněny nebo alespoň zmírněny, iniciovala Evropská komise vznik směrnice o službách na vnitřním trhu. Dokument, který vznikl na počátku roku 2004, měl podle propočtů expertů z Copenhagen Economics pomoci k vytvoření až 600.000 nových pracovních míst, růstu přidané hodnoty až o 0,8 % a dodatečnému navýšení spotřeby až o 0,6 %.

Ambiciózní návrh však přišel v době, která se kvůli ekonomickým problémům některých členských zemí nejevila jako příliš vhodná pro další liberalizaci obchodu se službami uvnitř Unie. Vyvolal proto bouřlivé reakce. Diskusi vyprovokoval především kontroverzní článek o pravidlu země původu. Zásada, podle níž by se přeshraniční podnikání řídilo pravidly členského státu, v němž je podnik usazen, nakonec byla na popud Evropského parlamentu v návrhu zaměněna za přijatelnější koncept.

Kompromisní podobu směrnice schválili ministři členských zemí na přelomu jara a léta 2006. Na podzim 2006 ji podpořil v druhém čtení také Evropský parlament. Definitivně schválena byla směrnice v prosinci 2006.

Co může směrnice o službách znamenat pro české podnikatele? i přes svou kompromisní podobu přinese implementovaná směrnice o službách řadu zlepšení, a to jak pro svobodu usazování, tak pro volný pohyb služeb. Předem však musíme poznamenat, že směrnice tvoří horizontální obecnou normu, která nezasahuje do záležitostí upravených normami speciálními. Směrnice o službách na vnitřním trhu tedy neruší směrnici o vysílání pracovníků 96/71/ES. Nezasahuje rovněž do uznávání kvalifikací, systému sociálního zabezpečení, daňové oblasti a nepokrývá následující činnosti:

  • služby obecného zájmu nehospodářské povahy,
  • finanční služby,
  • služby a sítě elektronických komunikací,
  • dopravu,
  • služby agentur a zprostředkování dočasné práce,
  • zdravotní služby,
  • audiovizuální služby,
  • hazardní hry a loterie,
  • sociální služby,
  • soukromé bezpečnostní služby,
  • služby poskytované notáři a soudními vykonavateli. Netýká se ani daňové oblasti.

Záměr směrnice o službách spočívá zejména v odstranění přetrvávajících překážek volného pohybu služeb.

Překážky při uznávání dokladů:

Směrnice o službách na vnitřním trhu 2006/123/ES zavádí pro členské státy povinnost uznávat dokumenty z jiných zemí, přičemž tyto dokumenty nemusí být originály, ověřené kopie či ověřené překlady. Jedinou výjimku představují případy odůvodněné obecným zájmem.

Zavedení jednotných kontaktních míst:

Znatelné ulehčení přístupu k poskytování služeb v jiném členském státu přinese zavedení tzv. jednotných kontaktních míst. U nich mají být přístupné veškeré formality, informace a kontakty především pro zakládání firem v dané zemi. Informace mají být navíc dostupné v elektronické formě.

Procedura tichého souhlasu:

Při povolovacích režimech zavádí směrnice tzv. proceduru tichého souhlasu. Ta znamená, že není-li během předem stanovené lhůty poskytnuta správním úřadem odpověď, pokládá se žádost za kladně vyřízenou. Tato procedura by se však měla a priori vztahovat na povolovací řízení týkající se zahájení podnikání v daném státu.

Co se přeshraničního poskytování služeb týče, jsou klíčová ustanovení kapitoly IV směrnice. V článku 16 směrnice zakazuje například následující požadavky na přeshraniční poskytovatele:

  • povinnost být na území druhé země usazen,
  • povinnost získat od institucí druhé země povolení, včetně zápisu do rejstříku nebo registrace u profesního subjektu na jejich území,
  • bránění zřízení určité formy infrastruktury,
  • použití vlastních smluvních ujednání mezi poskytovatelem a příjemcem omezujících poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými.

Příjemce nesmí být nucen získat k přijetí služby povolení či učinit prohlášení u správních úřadů a zapovězeno je i diskriminační rozdělování finanční pomoci příjemcům služby podle státu usazení. Tento výčet navazuje na rozsudky Soudního dvora ES analyzované v dalších částech příručky.

Směrnice bude mít významný dopad i na kvalitu služeb, přičemž členským státům nařizuje zpřístupnit příjemcům důležité informace o poskytovateli.

V neposlední řadě nelze zapomenout na ustanovení směrnice týkající se dozoru nad poskytovateli, v rámci kterého si např. budou moci úřady členských států poskytovat informace o poskytovatelích služeb prostřednictvím tzv. IMI systému (Internal Market Information System – informační sytém vnitřního trhu).

Členské země jsou povinny směrnici převést do národních právních řádů do 28. prosince 2009.

1.4 Sociální a zdravotní pojištění, nařízení 1408/71

V zemích EU existuje řada různorodých sociálních systémů. Aby byly zajištěny sociální nároky migrujících občanů EU, Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska, bylo třeba vytvořit pravidla pro vzájemnou koordinaci národních předpisů jednotlivých států. V současné době se uplatňuje nařízení 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Obdobná pravidla byla stanovena nařízením 859/03 (Dánsko neuplatňuje) i pro migrující občany ze třetích zemí, pokud v jednom z členských států legálně bydlí a jeho situace není omezena jen na tento stát.

Smyslem této koordinace právních předpisů je, aby migrující osoby neztratily nárok na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště či proto, že v žádné zemi nesplnily potřebnou dobu pojištění. Mezi základní principy koordinace patří:

  1. Rovnost zacházení (zákaz diskriminace).
  2. Použití právních předpisů jednoho státu (stanovení kritérií,podle kterých se rozhodne, jaká národní legislativa sev daném případě uplatňuje).
  3. Sčítání dob pojištění ve státech, kde byla dotyčná osoba pojištěna.
  4. Výplata dávek do zahraničí.

Při určování příslušnosti k právním předpisům (tzn. bod 2 výčtu výše) se uplatňuje základní pravidlo pojištění ve státu výkonu činnosti. Z tohoto pravidla existuje řada výjimek, nejdůležitější se týká přeshraničního poskytování služeb, kdy pojištěnec (jak vyslaný pracovník, tak OSVČ) zůstává obvykle i v době činnosti na území jiného členského státu pojištěn v systému svého domovského státu.

Aby český pojištěnec mohl prokázat, že platí pojištění v ČR, vyžádá si formulář E 101 na místně příslušné okresní pobočce České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Toto potvrzení platí jeden rok, v případě nutnosti jej většinou lze prodloužit formulářem E 102 až na dva roky. Pokud přeshraniční poskytování služeb bude trvat ještě déle, lze si zažádat o výjimku, a pokud je udělena, je možné pojištění i nadále platit v zemi původu, a to maximálně po dobu v úhrnu pěti let.

Očekává se, že se v roce 2009 nebo 2010 začne aplikovat nové nařízení 883/2004, které je v současnosti platné, ale neúčinné, neboť dosud nebylo přijato potřebné prováděcí nařízení. Mezi nejvýznamnější změny, které přinese, patří:

  • prodloužení základní doby při přeshraničním poskytování služeb, kdy pojištěnec zůstává pojištěn v zemi původu na 24 měsíců (oproti dnešním 12 měsícům);
  • ruší se možnost, kdy ve výjimečných případech pojištěnec přispívá do sociálních systémů dvou států;
  • na pojištěnce se budou výslovně vztahovat předpisy státu, od něhož pobírá nějakou peněžitou dávku;
  • dojde k zavedení všeobecného principu posuzování skutečností, které nastaly v jiném státu, jako by nastaly ve státu, o jehož předpisy se jedná.

Při přeshraničním poskytování služeb má pojištěnec nárok na nutnou péči, což je lékařsky nezbytná péče přiměřená povaze nemoci a předpokládané době pobytu na území jiného členského státu. Nesmí se jednat o péči, kvůli jejímuž poskytnutí by pojištěnec do jiného členského státu vycestoval. Pojištěnec (vyslaný zaměstnanec či OSVČ) u sebe musí mít Evropský průkaz zdravotního pojištění.

1.5 Daňové aspekty: daň z přidané hodnoty

Důležitým aspektem volného pohybu služeb je i problematika daně z přidané hodnoty (DPH). Její základní principy jsou obsaženy ve směrnici 2006/112/ES, která konsolidovala již skoro „legendární“ šestou směrnici Rady EU 77/388/EHS. Základní sazba DPH musí být minimálně 15 %, další existující nižší sazby DPH se mohou uplatňovat pouze na omezenou škálu zboží a služeb uvedených v této směrnici.

Pro správné uplatnění DPH při poskytování služeb nebo při jejich přijímání je nutné stanovit místo plnění, tedy místo, resp. stát, kde se DPH z dané operace vybere, ale také plátce, tedy toho, kdo je povinen daň odvést. Je tedy důležité určit, kdo službu poskytuje, komu je služba poskytována a o jakou službu se jedná.

Určení místa plnění

Základní pravidlo říká, že místo plnění, neboli místo, kde se daň vybírá, je tam, kde má osoba, která službu poskytuje sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, z níž službu poskytuje; případně místo pobytu nebo místo, kde se obvykle zdržuje. Tento základní princip se uplatní vždy, pokud není pro určitou službu stanoveno jiné specifické pravidlo.

Specifické pravidlo se aplikuje na služby vztahující se k nemovitostem, na přepravní služby, služby kulturní, umělecké, oceňování movité věci a další. V těchto případech je místo plnění místo, kde jsou služby uskutečňovány, u nemovitostí pak místo, kde se nemovitost nachází. Často lze využít tzv. systému reverse-charge, jedná se např. o reklamní, poradenské, inženýrské či účetní služby. Představme si, že plátce DPH v ČR poskytuje službu v jiném členském státu (např. v Německu), v tomto jiném členském státu (tedy v Německu) má místo plnění a zároveň zde není plátcem DPH, přičemž příjemce služby je plátcem DPH v tomto jiném členském státu (tj. v Německu). V tomto případě povinnost platit DPH přejde na příjemce služby, tzn. poskytovatel služby účtuje příjemci služby fakturu bez DPH a příjemce služby daň odvede dle místa plnění (čili v Německu). Pokud je místo plnění v jiné než v domovské členské zemi a neuplatní se systém reverse-charge, musí se firma v této zemi zaregistrovat k platbě DPH. V každém státu EU je určen jeden finanční úřad k takovéto registraci. Seznam finančních úřadů je k dispozici zde:

Problematika daně z příjmu je rozebrána v kapitolách 2.1.2 a 2.2.2.

zpět na Obsah publikace

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek