Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT)

20. 12. 2002 | Zdroj: Sdružení obrany spotřebitelů (SOS)

Kapitoly článku

GATT je mnohostranná dohoda obsahující pravidla pro řízení obchodu a pro fórum, Světovou obchodní organizaci (WTO), k jednání o obchodních záležitostech a řešení obchodních sporů mezi členy. GATT je významná jak pro podnikatele, tak i pro spotřebitele, neboť její pravidla a postupy vytvářejí rámec pro mezinárodní obchod a obchodní politiku. Ta má reálný dopad na výběr zboží dostupného spotřebitelům a jeho cenu.

Úvod

Uznávajíce význam obchodu pro ekonomický růst, dohodly se vlády na omezení svého práva jednat jednostranně, čili nejednat bez konzultace s ostatními státy, v otázkách obchodní politiky a podepsaly Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT – General Agreement on Tariffs and Trade). GATT je mnohostranná dohoda obsahující pravidla pro řízení obchodu a pro fórum, Světovou obchodní organizaci (WTO – World Trade Organization), k jednání o obchodních záležitostech a řešení obchodních sporů mezi členy. GATT je proto pro spotřebitele velmi významná, neboť její pravidla a postupy vytvářejí rámec pro mezinárodní obchod a obchodní politiku. Má reálný dopad na výběr zboží dostupného spotřebitelům a jeho cenu.

Počátky GATT

Světový hospodářský systém, který vznikl po druhé světové válce, byl v mnoha ohledech novým začátkem. Odrážel jak novou politickou realitu - rozdělení světa na Východ a Západ – tak tvrdou zkušenost 30. let. Na Západě odrážel nový hospodářský řád ekonomickou i politickou dominanci USA, které měly ekonomický i technologický potenciál a politickou vůli být tím, kdo povede ostatní na cestě k novému řádu.

Institucionální základ nového řádu formálně vznikl na konferenci v americkém Bretton Woods, kde byly vytvořeny charty pro Světovou banku(Mezinárodní banku pro obnovu a rozvojThe International Bank for Reconstruction and Development – IBRD) a Mezinárodní měnový fond (IMF – International Monetary Fund). Byl zde také návrh na vytvoření Mezinárodní obchodní organizace (ITO), o níž se jednalo odděleně.

Mezinárodní měnový fond měl pracovat na stabilním systému mezinárodních plateb a výměn a Světová banka měla poskytovat půjčky a pomoc. Zatímco Světová banka si víceméně tuto funkci udržela, IMF se vyvinul v instituci, která stanovovala podmínky poskytování finanční pomoci, a proto se zapojila do obchodní politiky.

V roce 1945 vznikla Organizace spojených národů. V roce 1946 přijal její podřízený orgán, Hospodářský a sociální výbor, rezoluci o návrhu charty Mezinárodní obchodní organizace. Zatímco se konala jednání o chartě ITO, dohodla se skupina zemí na potřebě okamžitého snížení cel. USA převzaly iniciativu při přípravě dokumentu o všeobecné dohodě o clech a obchodu. Následné diskuze mezi 23 státy na setkání v Ženevě daly vzniknout soustavě vzájemných snížení cel, která byla kodifikována jako GATT. Dohoda měla být krokem na cestě k založení ITO.

ITO ale nakonec nikdy nevznikla. Havanská konference 1947–48 sice ustavila chartu ITO, ale rozpory mezi USA a Británií o rozsahu pravomoci navrhované ITO vůči jednotlivým vládám znemožnily její ratifikaci.

Na druhé straně, GATT byla mnohostrannou dohodou, nikoli organizací, která by vyžadovala od smluvních stran dodržování určitých mezinárodních obchodních pravidel. GATT, která měla původně fungovat pod záštitou ITO, se nakonec stala hlavním fórem pro mezinárodní obchodní jednání. Sekretariát v Ženevě se stal stálým orgánem spravujícím GATT.

Cílem GATT je snížit míru ochranných obchodních opatření a zajistit poctivé a rovné obchodní dohody mezi státy. Od roku 1947 bylo dokončeno osm kol jednání. Výsledkem těchto jednání je pokles průměrného cla na zpracovatelské produkty na devíti největších světových průmyslových trzích ze 40 % na méně než 5 %.

Jednání v rámci GATT před Uruguayským kolem

Před uruguayským kolem úspěšně proběhlo sedm kol jednání v rámci GATT.

  • 1947 Ženevské kolo (Geneva Round)
  • 1949 Annecy, Francie
  • 1950–51 Torquay, Velká Británie
  • 1956 Ženeva
  • 1960–62 Dillonovo kolo (Dillon Round)
  • 1964–67 Kennedyho kolo (Kennedy Round)
  • 1973–79 Tokijské kolo (Tokyo Round)
  • 1986–94 Uruguayské kolo (Uruguay Round)

Výsledkem prvního kola, které proběhlo v roce 1947 mezi 23 zakládajícími státy, bylo 123 dohod pokrývajících polovinu světového obchodu. Úspěchem prvního kola bylo snížení cel, zejména díky USA jako zastánci volného obchodu, které byly ochotny snížit svá cla na dovoz z Evropy, aniž žádaly po evropských zemích, aby opustily svá obchodní omezení uvalená na import.

Jednání během prvních pěti kol byla vedena na dvoustranné bázi. Dvě země si vyměnily dva seznamy, jeden s požadavky na snížení cel na hlavní exportní položky své země a druhý s nabídkami snížení cel na zboží, jejichž hlavním dovozcem byla druhá země.

Tyto seznamy obdržely i všechny ostatní jednající země, které je zohlednily ve svých nabídkách a mohly se připojit k jednání původních dvou zemí, pokud na tom měly zájem. Tato procedura transformovala výsledky dvoustranných jednání v mnohostrannou liberalizaci.

Ženevské kolo v roce 1947 se týkalo objemu obchodu v hodnotě 10 miliard USD, ale v dalších kolech byl objem už nižší – 2,5 miliardy USD v roce 1956 a 4,9 miliard USD v letech 1960–62. Faktory, které bránily další liberalizaci, byly omezení vyjednávací pravomoci americké vlády Kongresem USA, neochota Británie a zemí Commonwealthu k redukovaným preferencím a vznik Evropských společenství.

Navíc bylo stále více zřejmé, že stávající postupy nemohou zajistit výrazný pokrok v liberalizaci, a to zejména kvůli rostoucí členské základně.

Kennedyho kolo v letech 1964–67 proběhlo ve znamení reformulování obchodní politiky USA. Byl přijat nový, přeshraniční přístup ke snižování cel pro průmyslové zboží. Celní úlevy pokrývaly odhadem obchod za 40 miliard USD (75 % světového obchodu). Konečným výsledkem bylo 35% snížení cel s výjimkou textilu, chemikálií, oceli a dalších citlivých produktů. Dále 15–18% snížení cel na zemědělské a potravinářské výrobky. Vypracován byl také kodex antidumpingu.

Rozvojové země hrály v tomto kole vedlejší roli, nicméně i pro ně bylo přínosem výrazné snížení cel především u nezemědělských produktů. Jejich hlavním úspěchem byla tehdy možnost nepřijmout reciproční úlevy a většina je taky nepřijala.

Tokijské kolo

Během Tokijských jednání se světová ekonomika nacházela v období stagflace, nárůstu mimocelních bariér a napjatých vztahů mezi USA, ES a Japonskem. Znovu se vynořily problémy, které nebyly vyřešeny během Kennedyho kola, zejména v oblasti zemědělství a mimocelních bariér.

Tokijského kola se účastnilo 99 zemí. Výsledkem bylo výrazné snížení cel, ale co je ještě důležitější, dojednaly se nové dohody či kodexy, zabývající se mimocelními opatřeními a příznivějším zacházením s obchodem v rozvojových zemích.

Celková hodnota obchodu, dotčeného Tokijským kolem jednání o snížení a zmrazení cel, dosáhla 300 miliard USD. Jednání vyústila v devět oddělených smluv a čtyři dohody o cílech GATT.

Tokijské kolo učinilo jakýsi pokrok v zemědělství, vznikly zvláštní mnohostranné dohody o hovězím mase a mléčných produktech. Dále se podařilo snížit dovozní poplatky a další obchodní bariéry na tropické produkty, které uvalovaly průmyslové země na rozvojové. Nepodařilo se však liberalizovat obchod zemědělskými produkty, neboť by to vyžadovalo reformu domácích podpůrných politik, např. zemědělských dotací, na něž nebyly smluvní vlády připraveny. Zemědělství tak zůstalo stranou hlavního proudu pravidel GATT.

Nová klauzule zavedla právní základ, na němž mohly rozvojové země rozšířit všeobecný systém preferencí. Již existující konzultační procedura a Výbor pro obchod a rozvoj sledovaly aktivity GATT a zajišťovaly, aby byla problémům rozvojových zemí věnována patřičná pozornost. Role výboru byla v Tokijském kole posílena vznikem úžeji zaměřených podvýborů.

Tokijské kolo se lišilo od předchozích tím, že se zabývalo mimocelními bariérami. Hlavním výsledkem kola bylo vytvoření dohod či kodexů určených na omezení mimocelních opatření a jejich zarámování účinnější mezinárodní disciplínou. Ne všechny smluvní strany přistoupily ke kodexům. Všechny kodexy poskytovaly opatření pro konzultaci a řešení sporů.

S odstupem času lze nyní říci, že Tokijské kolo bylo významné ve dvou ohledech. Zaprvé, pokračovalo v trendu snižování cel a za druhé nebylo vedené jako jediný závazek, tzn. že země se mohly přihlašovat k jednotlivým dohodám a nečekaly na konečnou dohodu ve všech sektorech. V tomto ohledu šlo o výrazný kontrast oproti následnému Uruguayskému kolu.

Světová obchodní politika před Uruguayským kolem

Světová ekonomika se nacházela počátkem 80. let v recesi. I přes přínosy mnohostranné obchodní liberalizace byla obchodní politika rozvinutých zemí v 80.letech charakteristická nárůstem protekcionismu. Turbulentní 70. a počátek 80. let donutil průmyslové země provést dramatické hospodářské úpravy. Mnoho odvětví jako textil a oděvy se stávalo zastaralými a vysoká míra nezaměstnanosti doprovázela posun k technologickým a průmyslovým inovacím. V USA a ES se tyto změny časově shodovaly s intenzivní konkurencí a levným dovozem z Japonska, Koreji, Tchajwanu a dalších rozvojových zemí. Za těchto okolností reagovaly průmyslové země vůči svým obchodním partnerům defenzivně.

Mimocelní bariéry začaly ovlivňovat větší podíl dovozu do rozvinutých zemí než tomu bylo na počátku 80. let. Omezení se týkala hlavně těch odvětví, v nichž se komparativní výhody přesouvaly do rozvojových zemí. USA i ES značně omezovaly dovoz především z asijských zemí. Čtyři pětiny všech opatření byly vytvořeny na ochranu trhů USA a ES.

To bylo zneklidňující zejména proto, že se koncem 80. let začalo mnoho rozvojových zemí přiklánět k liberálnější obchodní politice. Během poválečného období se rozvojové země obecně řídily politikami substituce dovozu, které silně ovlivňovaly Světová banka a IMF. Model preferovaný těmito organizacemi se však měl brzy změnit. Mnoho rozvojových zemí se snažilo snížit náklady na svou industrializaci pomocí preferenčních obchodních dohod uzavíraných mezi sebou, ale ty neuspěly. V polovině 80. let bylo jasné, že exportně orientované ekonomiky východní Asie dosahovaly vysoké míry hospodářského růstu. Koncem 80. let se exportně orientovaná ekonomika stala trendem v rozvojových zemích. V té době existovaly v průmyslových zemích určité obchodně liberalizační kroky, ale často měly diskriminující povahu - preferenční status byl přiznán jen vybraným skupinám zemí a omezovaly se exporty konkurenceschopných nováčků. Nová pravidla podpory exportu a obchodní liberalizace byla jen částečně uplatňována zeměmi, v nichž tyto teorie vznikly.

S liberalizací obchodní politiky rozvojových zemí přišla větší míra dodržování GATT. Většina z 63 členů GATT, kteří se připojili během Uruguayského kola, byly rozvojové země. Mnoho z nich liberalizovalo své obchodní režimy zjednodušením komplexních celních struktur a snížením sazeb. Některé země omezily nebo zrušily mimocelní opatření.

Protekcionistické tendence ve světovém obchodě byly poháněny jednostrannými kroky dvou hlavních hráčů – USA a ES. Oba v 80. letech posílili své vyjednávací pozice pomocí národního a komunitárního práva.

I přes celkové zpomalování byl růst obchodu stále vyšší než růst produkce. Tento trend byl důkazem pokračující integrace světové ekonomiky.

Průmyslové země byly hlavními přispěvateli a účastníky světového obchodu po desetiletí. To se v 80. letech pomalu měnilo s tím, jak obchodní růst v rychle se rozvíjejících ekonomikách Asie značně překračoval růst ve zbytku světa.

Naopak trvající dluhové obtíže a všeobecně nízké ceny primárních komodit vedly ke špatným obchodním výkonům v nejzaostalejších zemích Latinské Ameriky a Afriky.

Dalším problémem byla zemědělská politika. Ačkoli v rozvinutých zemích pracuje v zemědělství jen 5–10 % populace, podílejí se na obchodu zemědělskými produkty téměř třemi čtvrtinami. Rozvojové země, i přes 50-80 % podíl pracujících v zemědělství, se na něm podílejí čtvrtinou.

V EU funguje společná zemědělská politika, která garantuje farmářům ceny výkupu produktů. To vede k nadprodukci zahlcující světový trh s negativními důsledky pro výrobce v ostatních zemích. Obdobně fungující systém mají i USA. Dopady těchto politik na farmáře v rozvojových zemích lze snadno doložit. Jejich podíl na světovém vývozu potravin klesl z 45 % v roce 1961 na 28 % v roce 1990, zatímco podíl zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and DevelopmentOECD) vzrostl ze 46 % na 72 %.

Spotřebitelské organizace se nacházely v paradoxní situaci, kdy prohlašovaly, že ceny potravin musejí vzrůst (nebo přestat být uměle snižovány). Bohužel potřebný růst cen by poškodil země, které byly čistými dovozci potravin (Bangladéš, Indonésie). Většina expertů tvrdí, že nejlepším trvalým řešením problému světového hladu je vytvoření zdravých zemědělských odvětví v samotných rozvojových zemích, které by nejen poskytovaly výživu vlastní populaci, ale byly by i stimulem celkového ekonomického růstu.

Uruguayské kolo

Na počátku Uruguayského kola, v roce 1986 vykazoval systém GATT následující slabiny:

  • vynětí dvou hlavních odvětví významných pro rozvojové země, tj. zemědělství a textil
  • neudržení kroku s rozvojem regionálních obchodních bloků
  • opomenutí "stupňování cel", které znemožnilo rozvojovým zemím připojit přidanou hodnotu k jejich primárním produktům pro export
  • neudělení hlasovacího práva rozvojovým zemím v procedurách GATT.

Kola se účastnilo 105 vlád. Úvodní deklarace stanovila velmi ambiciózní program jednání, plánovaných na čtyři roky. Na programu byly i problematické sektory zemědělství a textilu spolu s novou oblastí služeb, kterou se dosud GATT nezabývala. Plánovalo se dojednání revidovaných pravidel ochrany, antidumpingu a dotací a také nových pravidel investičních opatření a ochrany duševního vlastnictví. Dále se jednalo o zdokonalení procedur dozoru, řešení sporů a fungování systému GATT.

Období po Tokijském kole bylo obdobím celosvětové hospodářské recese a konfliktu mezi třemi hlavními obchodními bloky USA, ES a Japonskem. Spory USA a ES se týkaly hlavně zemědělských otázek. Zároveň se USA snažily přimět Japonsko, aby otevřelo své trhy zahraničnímu zboží, zejména americkému. ES usilovala o omezení růstu japonského dovozu.

Japonsko upřednostňovalo nové kolo preferující mnohostranná jednání před vyhlídkou na pokračující dvoustranný tlak od USA a ES. Ostatní země nové kolo také uvítaly, ale týkaly se jich jiné otázky. Malé průmyslové země si přály omezit tendence "velké trojky" k ignorování principů GATT. Země vyvážející zemědělské produkty se obávaly dopadu dotované americké produkce a dotovaných exportů ES na světové trhy. V zájmu rozvojových zemí bylo zabezpečit vyšší celní preference a omezit dopad vývozních omezení v ostatních oblastech, především textilu a oděvů a jako vždy zemědělských produktů.

V polovině 80. let ztratily USA svou komparativní výhodu v několika svých tradičních exportních odvětvích, jako bylo ocelářství a automobilový průmysl. Tato odvětví dosud požívala značné ochrany před dovozy a měla silná domácí lobby chránící jejich zájmy. Obvyklou reakcí politiky je za takovýchto okolností žádat podporu od exportních odvětví zaručením větší svobody v přístupu na zahraniční trhy. Exportně orientované sektory, z nichž mohly USA očekávat přínosy však nespadaly pod tradiční pojetí průmyslových výrobků, a tak USA usilovaly o začlenění několika nových položek do agendy navrhovaných jednání. Těmito novými otázkami byly obchodně orientovaná investiční opatření, tzv. TRIMs, obchodní aspekty práv duševního vlastnictví tzv. TRIPS a obchod ve službách.

Uruguayské kolo bylo zahájeno na ministerském setkání v roce 1986 ustavením 15 jednacích skupin.

Účast rozvojových zemí

Jak se rozšiřovala členská základna GATT, kritika se snesla na neschopnost přizpůsobit se aspiracím nových členů. Uruguayské kolo začalo závazkem k pěti principům, které mohly ve skutečnosti účast rozvojových zemí dále omezit:

  • jednání probíhala jako jeden celek, tj. přistoupení ke každé sjednané dohodě bylo předmětem přistoupení k celému konečnému balíku
  • otevřená jednání probíhala v 15 skupinách
  • všechna jednání probíhala zároveň
  • kvůli chybějící reciprocitě nebyly rozvojové země požádány o otevření svých trhu do téže míry jako u rozvinutých zemí
  • jednání se týkala čtyř témat: přístup na trh, tvorba pravidel, institucionální reforma a nové otázky.

Principy 1 a 3 vytvořily proces, který byl pomalý a nepružný, zejména princip 1 vedl k opomíjení slabších účastníků. Obdobně i simultánní jednání znevýhodňovala menší a chudší delegace, které se nemohly účastnit všech diskuzí a nemohly se na ně připravit tak pečlivě jako delegace z bohatých zemí.

Důsledky těchto skutečností vyvstaly, když došlo na ratifikaci. Dohoda byla prakticky neprůchodná, byla totiž prezentována jako dokument typu „ber nebo nech být“. Chudší země jej tedy přijaly.

Jednání

S odstupem času není překvapující, že uruguayské kolo bylo velmi kontroverzní a překročilo svůj vyměřený čas o další čtyři roky. Během „poločasové“ revize v Montrealu roku 1988, bylo dosaženo prozatimních dohod v 11 z 15 projednávaných oblastí včetně oblasti služeb. Nicméně 4 oblasti zůstaly otevřené. Jednalo se o textil/oděvy, zemědělství, duševní vlastnictví a "ochranu". Původní časový limit pro jednání vypršel v prosinci 1990 v Bruselu a posunul se o další čtyři roky, během nichž jednání stála hlavně kvůli zemědělství. Nakonec jednání degenerovala na soukromá setkání mezi EU a USA a zbytek světa zůstal v roli diváka.

I když bylo Uruguayské kolo zdaleka nejdelším, bylo by chybou jej považovat za pokračující sled jednání. Dlouhá období během jeho sedmiletého trvání byla strávena čekáním na toho či onoho účastníka, než se vyrovná s nutností změnit svou vyjednávací pozici. Podstatná jednání skončila v prosinci 1993 konečnou dohodou přijatou na ministerském setkání v Marákéši v Maroku v dubnu 1994.

Hlavními výsledky uruguayského kola bylo 38%ní snížení vážených průměrných celních sazeb, uzavření Dohody o zemědělství, která poprvé zahrnula obchod zemědělskými produkty plně pod principy GATT, přijetí dohod TRIPS a TRIMs, vznik jednotného a předvídatelného systému řešení sporů, ustavení Světové obchodní organizace (WTO), která spravuje 15 mnohostranných dohod. Dalšími výsledky kola bylo posílení ustanovení o antidumpingu, dotacích a ochraně. Nová Dohoda o textilu a oděvech postupně včlení toto odvětví pod GATT, čímž nahradí různé dobrovolné dohody o omezení exportu.

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek