Základy daňového řízení

1. 6. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Článek pojednává o základních institutech a zásadách daňového řízení, upravených v daňovém řádu. Rozlišení jednotlivých částí daňového řízení a obecné otázky jako stanovení příslušnosti správce daně, počítání lhůt, doručování či dokazování. Postupy správce daně i daňových subjektů v rámci daňových řízení.

Podrobný obsah:

  • Daňové řízení
  • Daňové předpisy a jejich aplikace
    • Vztah ke správnímu řádu
    • Vztah ke speciálním předpisům
  • Daň
    • Daň dle daňového řádu
    • Clo
    • Poplatek
  • Subjekty daňového řízení
  • Správce daně
  • Osoby zúčastněné na správě daní
  • Zásady daňového řízení
    • Zásada zákonnosti
    • Zásada legální licence
    • Zásada přiměřenosti
    • Zásada procesní rovnosti
    • Zásada součinnosti
    • Zásada poučovací a slyšení ve věci
    • Zásada vstřícnosti a slušnosti
    • Zásada rychlosti řízení
    • Zásada hospodárnosti a procesní ekonomie
    • Zásada legitimního očekávání
    • Zásada materiální pravdy
    • Zásada neveřejnosti a mlčenlivosti
    • Zásada oficiality a zásada vyhledávací
    • Zásada, dle níž je správce daně oprávněn nakládat s osobními i jinými údaji pro potřeby správy daní
  • Lhůty
    • Počítání lhůt
    • Zachování lhůty
    • Doručování
  • Dokumentace
    • Spis
  • Podání
  • Dokazování
  • Daňové řízení a jeho fáze
    • Nalézací řízení
    • Řízení při placení daní
  • Opravné a dozorčí prostředky dle daňového řádu


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Daňové řízení

Daňové řízení je takové řízení, které je vedeno za účelem zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Cílem daňového řízení je tedy správně zjistit, že existuje pro daň právní důvod, určit její výši a zabezpečit její úhradu, ať už dobrovolnou či nedobrovolnou. Zákon rozlišuje v rámci daňového řízení několik dílčích řízení, a to:

  • řízení nalézací
  • řízení při placení daní
  • řízení o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích.

Jednotlivým dílčím řízením bude věnována pozornost po osvětlení některých obecných otázek, které jsou stěžejní pro pochopení fungování daňového řízení jako celku.

Daňové předpisy a jejich aplikace

Procesní pravidla pro správu daní, postup správců daně, ale i práva a povinnosti daňových subjektů i třetích osob při správě daní upravuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

Daňový řád se jako základní daňový předpis řadí k velkému počtu předpisů správního práva upravujících daňovou problematiku, proto je nutno vymezit jejich vzájemný vztah, který je stěžejní pro aplikaci.

Vztah ke správnímu řádu

Co se týče vztahu daňového řádu k zákonu č. 500/2004 Sb., správnímu řádu, ve znění pozdějších předpisů, daňový řád v ust. § 262 stanoví, že při správě daní se správní řád nepoužije. Jeho použití je tak zcela vyloučeno, a to včetně obecných ustanovení správního řádu.

Vztah ke speciálním předpisům

Daňová problematika je vedle daňového řádu upravena rozsáhlým počtem dalších předpisů (například zákon o DPH, o dani z příjmů, o dani z nemovitých věcí a další). Daňový řád funguje ve vztahu k těmto předpisům jako tzv. „lex generalis“, je tedy vůči těmto předpisem obecným, který se použije jen v případě, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak. Pokud jiný daňový zákon obsahuje vůči daňovému řádu speciální úpravu, bude mít aplikační přednost.

Příklad:

Potřebujeme-li tedy například zjistit lhůtu, do kdy je nutné podat daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, primárně budeme hledat ustanovení v zákonném opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, které je oproti daňovému řádu tzv. „lex specialis“. V § 32 zmiňovaného předpisu najdeme následující odpověď: „Daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí je poplatník povinen podat nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl v katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva k nemovité věc“. Bude se tedy postupovat dle předpisu speciálního, ačkoli ustanovení daňového řádu obecně stanoví jinak.


Daň

Legální definici daně v českém právním řádu nenajdeme. Teorie definuje daň jako povinnou platbu uloženou zákonem, která je příjmem veřejného rozpočtu (tedy státního rozpočtu, rozpočtu obcí, krajů, státního či národního fondu, Evropské unie, nebo jiného rozpočtu, o kterém tak stanoví zákon).

Jednotlivé druhy daní, jak už bylo řečeno, upravuje velké množství předpisů, v nichž je vždy konkrétně stanoveno, jak se daň vyměřuje, jaká je lhůta pro její zaplacení atd. Daňový řád upravuje daň obecně a poskytuje tak rámec pro úpravu speciální.

Daň dle daňového řádu

Daňový řád ve svém ust. § 2 daňového řádu definuje daň pro vlastní účely jako:

  • peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,
  • peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona,
  • peněžité plnění v rámci dělené správy.

Příslušenstvím daně se rozumí úroky, penále, pokuty, ale také náklady řízení.

Jak tedy plyne z výše uvedeného, daňový řád pod pojem nezahrnuje jen daň jako takovou (např. daň z příjmu nebo daň z přidané hodnoty), ale také cla a poplatky.

Clo

Clo je možné definovat jako peněžité plnění zvláštního druhu stanovené právními předpisy, jež je vybíráno ve vazbě na přechod zboží přes hranici území. Tuzemskou právní úpravu poskytuje zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nicméně se vstupem České republiky do Evropské unie, která funguje také jako celní unie, je většina úpravy obsažena právě v přímo aplikovatelných evropských předpisech.

Poplatek

Právní úprava poplatků je roztříštěna do mnoha předpisů, neexistuje komplexní předpis vymezující vyměření a placení poplatků. Některé druhy poplatků řeší speciální právní předpisy (např. zákon o soudních poplatcích či o místních poplatcích), některé jsou upraveny v rámci předpisu řešícího komplexně konkrétní problematiku (př.: poplatek o odnětí upravený v lesním zákoně).

Specifickým typem poplatků jsou poplatky obecní. Obce mohou na základě zákonného zmocnění v rámci své samostatné působnosti ukládat správní a místní poplatky. Je plně na rozhodnutí obce, zda místní poplatky zavede, ovšem v případě, že tak zákonným postupem učiní, stávají se tyto pro obyvatele obce závaznými. Příkladem místních poplatků jsou například poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt či poplatek za komunální odpad.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Subjekty daňového řízení

Jak již bylo řečeno, daňový řád je obecným předpisem, používá tedy ve svých ustanoveních obecné pojmosloví, pro které zakládá tzv. legislativní zkratky. Jinak tomu není ani při vymezení subjektů daňového řízení. Zákon rozlišuje dva základní typy subjektů daňového řízení, a to:

  • správce daně
  • osoby zúčastněné na správě daní.

A) Správce daně

Správce daně § 10 daňového řádu definuje jako správní orgán či jiný státní orgán v rozsahu, kterému je zákonem či na základě zákona svěřena působnost v oblasti daní. Správním orgánem mohou být nejen orgány moci výkonné, ale také orgány územně samosprávných celků – tedy obcí a krajů, jiné orgány i právnické nebo fyzické osoby, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy.

Za správce daně tak nelze považovat jen všeobecně známé územní finanční orgány, ale s ohledem na širokou definici pojmu „daň“ také další orgány, kterým působnost stanoví zvláštní zákon. Správcem daně tak budou také například soudy v případě soudních poplatků, obce v případě místních poplatků či poplatků za komunální odpady, orgány celní správy v případě mýtného, Česká inspekce životního prostředí v případě poplatku za vypouštění odpadních vod atd.

Správce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím úředních osob. Tyto osoby pak za správce daně vedou samotné řízení. Typicky si lze představit zaměstnance finančního úřadu.

Místní příslušnost

Místní příslušnost správce daně se určí obecně následovně:

  • u fyzické osoby – dle místa pobytu, tj. u občana ČR dle místa trvalého pobytu, u cizince dle adresy hlášeného místa pobytu;
  • u právnické osoby – dle sídla – tedy adresy, pod níž je daná právnická osoba vedena v obchodním (či obdobném) rejstříku;

Speciální místní příslušnost pak daňový řád stanoví pro daně, jejichž předmětem je nemovitá věc. Tehdy bude příslušný správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se nemovitá věc nachází.

U poplatků, kdy zpoplatnění podléhá úkon, je místně příslušným orgán veřejné moci, který je k provedení takového úkonu příslušný.

B) Osoby zúčastněné na správě daní

1. Daňový subjekt

Za daňový subjekt je daňovým řádem považována osoba, kterou takto označí zákon, a dále také osoba označena zákonem jako poplatník nebo plátce daně.

Daňový subjekt je nositelem práv a povinností, které jsou mu ukládány předpisy hmotného práva.

Daňovým subjektem se osoba stane naplněním podmínek, které stanoví zvláštní zákon. Jako příklad je možné uvést osobu, která na základě kupní smlouvy kupuje nemovitost. Tato osoba se stane daňovým subjektem, konkrétně poplatníkem daně z nabytí nemovité věci, převodem vlastnického práva z titulu smlouvy o koupi nemovité věci.

Co se týče procesní způsobilosti, osoba zúčastněná na správě daní může jednat samostatně v rozsahu, v jakém je svéprávná. Plnou svéprávnost člověk nabývá dosažením zletilosti, tedy dovršením 18. roku věku.

Jménem právnické osoby jedná zpravidla její statutární orgán, avšak v konkrétní daňové věci může jednat jejím jménem vždy jen jedna fyzická osoba. V případě, je-li povinen kolektivní statutární orgán zastupovat právnickou osobu společným jednáním, jedná jejím jménem kterýkoli člen takového statutárního orgánu.

S touto problematikou úzce souvisí téma zastoupení. Daňový subjekt si pro daňové řízení může stanovit zmocněnce. Výjimkou jsou jen případy, kdy má subjekt při správě daní něco vykonat. Typicky voleným zmocněncem v rámci daňového řízení bude daňový poradce.

V daňovém řízení platí, že v jedné věci lze zvolit zásadně pouze jednoho zmocněnce. Daňový subjekt, tedy zmocnitel, je v takovém případě povinen důkladně vymezit rozsah zmocnění, aby bylo zřejmé, k jakým úkonů a řízením se plná moc vztahuje. Ta by taktéž měla obsahovat časové určení, tedy na jak dlouho se vystavuje (například na určité zdaňovací období). Plná moc je účinná od okamžiku, kdy je uplatněna u konkrétního správce daně.

Zástupcem osoby zúčastněné na správě daní může být:

  • zákonný zástupce fyzické osoby či opatrovník,
  • ustanovený zástupce,
  • společný zmocněnec,
  • společný zástupce.

Jako příklad, kdy bude zástupcem v daňovém řízení zákonný zástupce, lze uvést třeba situaci, kdy dítě obdrží jako cenu za sportovní soutěž 50.000,- Kč. Rodič za něj, jako jeho zákonný zástupce, v takovém případě bude podávat daňové přiznání k dani z příjmů.

Ustanoveným zástupcem bude zástupce, jehož ustanoví správní orgán pro konkrétní řízení zpravidla v případech, kdy chybí daňovému subjektu procesní způsobilost (např. když společnost s ručením omezeným nemá žádného jednatele).

2. Třetí osoby

Mezi osoby zúčastněné na správě daní lze řadit také třetí osoby, které zákon definuje jako osoby jiné než daňový subjekt, které mají při správě daní práva a povinnosti, nebo jejichž práva mohou být dotčena. Jako příklad třetích osob v daňovém řízení lze uvést například znalce či svědka.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zásady daňového řízení

Zásady daňového řízení jsou upraveny v hlavě II. daňového řádu, konkrétně v ustanoveních § 5-9, a jsou použitelné pro celou správu daní. Tvoří základní rámec a zároveň aplikační a interpretační vodítko pro výklad speciálních daňových předpisů.

Zásada zákonnosti

Zásada zákonnosti je zakotvena již na ústavní úrovni, když Listina základních práv a svobod stanoví, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona.

Obecně tato zásada vyjadřuje vázanost postupů správce daně právními předpisy. Správce daně je tedy povinen postupovat v souladu se zákony, ale i dalšími obecně závaznými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že součástmi právního řádu se rozumí též mezinárodní a evropské předpisy, musí se správce daně řídit i jejich obsahem.

Zásada legální licence

Správce daně může činit pouze to, co je mu zákonem povoleno, je tedy oprávněn vyžívat svou pravomoc v rozsahu, v němž mu ji ukládá zákon. Není možné, aby správce daně výkladem rozšiřoval své pravomoci nad rámec zákona nebo uplatňoval svou pravomoc k jiným než svěřeným účelům. Je povinen v rámci správního uvážení postupovat objektivně a nestranně.

Zásada přiměřenosti

Dle zásady přiměřenost správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní, tedy měl by volit při správě daní takové prostředky, které budou osoby zúčastněné co nejméně zatěžovat, ale zároveň jimi lze účinně dosáhnout cílů daňového řízení.

Například při volbě způsobu vymáhání nedoplatku na dani by měl správce daně zvolit takový způsob, kterým bude dosaženo zaplacení nedoplatku, ale zároveň s co nejmenšími náklady, které ponese daňový subjekt - dlužník.

Zásada procesní rovnosti

Zásada procesní rovnosti stanoví, že osoby zúčastněné na správě daní mají před správcem daně rovná práva a povinnosti. Správce daně tak musí vůči nim postupovat nediskriminačním způsobem a nestranně. Žádný z daňových subjektů nemůže mít jakékoliv výhodnější postavení, třebaže jsou mezi jednotlivými daňovými subjekty faktické rozdíly (např. v majetku).

Zásada součinnosti

Zásada součinnosti zakotvuje, že osoby zúčastněné na správě daní a správce daně by měli spolupracovat a vycházet si vzájemně vstříc. Součinnost osob zúčastněných na správě daní je nezbytná ve všech fázích řízení. V případě, že osoba zúčastněná nebude spolupracovat, může jí být ze strany správce daně uložena i pořádková pokuta.

Zásada poučovací a slyšení ve věci

Správce daně je povinen umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva. Správce daně má tedy umožnit, aby mohl daňový subjekt svá práva realizovat (př. například umožnit nahlížení do spisu).

Aby mohly osoby zúčastněné na správě daní svá práva uplatňovat, musí se jim dostat ze strany správce daně poučení. Správce daně musí daňové subjekty přiměřeně poučit o jejich právech a povinnostech, stanoví-li to zákon nebo je-li to vzhledem k povaze úkonu nezbytné (např. má-li podání daňového subjektu vady, správce daně jej o tom poučí a umožní mu ve lhůtě vady podání opravit.)

Zásada vstřícnosti a slušnosti

Správce daně by měl podle této zásady vycházet osobám zúčastněným na dani v rámci možností vstříc. Úřední osoby jsou povinny vyvarovat se nezdvořilostí.

V případě, že se úřední osoby chovají nevhodně, lze na takové chování reagovat stížností dle § 261 daňového řádu. Taková stížnost nesmí jít k újmě stěžovatele. Správce daně je povinen stížnost prošetřit a vyřídit ji do 60 dnů od jejího doručení.

Zásada rychlosti řízení

Dle této zásady by měl správce daně postupovat tak, aby v řízení nedocházelo ke zbytečným průtahům. Ostatně, i tato zásada má oporu již v ústavním pořádku a rozvíjí tzv. princip dobré správy.

Daňové řízení by mělo trvat jen po dobu nezbytně nutnou k naplnění jeho účelu. Na druhou stranu, rychlost řízení by se neměla odrážet na kvalitě a způsobovat v řízení procesní nedostatky.

Proti případné nečinnosti se osoba zúčastněná na dani může bránit v souladu s ust. § 38 daňového řádu tím, že dá podnět k orgánu nadřízenému správci daně, který je nečinný. Nadřízený orgán musí takový podnět prověřit, a v případě, že je důvodný, přikáže „nečinnému“ správci daně, aby sjednal nápravu, případně sám věc může převzít.

Zásada hospodárnosti a procesní ekonomie

Zásada hospodárnosti stanoví, že správce daně by si měl v daňovém řízení počínat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. K tomu daňový řád a další předpisy stanoví správci daně nástroje. Příkladem bude oprávnění spojovat řízení, případně činit některé úkony pro různá řízení společně. Nikdy však nesmí vést takový postup ke krácení práv daňového subjektu.

Zásada volného hodnocení důkazů

Správce daně je dle této zásady oprávněn posoudit veškeré důkazy dle své vlastní úvahy. Nejsou tedy stanovena pro hodnocení důkazů žádná pravidla, například že některé důkazy mají přednost před jinými, vyšší důkazní sílu apod. Správce daně musí zvážit, zda je důkazů dostatek, jaké je případně nutné doplnit, posoudit pravdivost předložených důkazů a další tak, aby byl co nejlépe prokázán skutkový stav.

Ovšem, i v případě této zásady se musí správce daně vyvarovat libovůli. Všechny důkazy a jejich hodnocení musí v rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo jeho uvážení a následné rozhodnutí přezkoumatelné.

Zásada legitimního očekávání

Zásada legitimního očekávání tvoří mantinely pro zásadu volného hodnocení důkazů. Správce daně sice hodnotí důkazy dle vlastní vůle, nicméně musí při svém rozhodování dbát, aby ve stejných případech se stejnými skutkovými okolnostmi nevznikaly nedůvodné rozdíly. V případech skutkově podobných či dokonce stejných nesmí správce daně rozhodovat rozdílně. Tím dochází rovněž k aplikaci zásady rovnosti.

Správce daně by měl při rozhodování vycházet ze znalosti právních předpisů, jejich odborných výkladů, ale také z ustálené rozhodovací praxe a judikatury správních soudů, což by jej mělo stálost rozhodování ulehčit.

Zásada materiální pravdy

Zásada materiální pravdy znamená, že správce daně posuzuje právní jednání dle jeho skutečného obsah, nikoliv dle jeho formálního označení.

Zásada neveřejnosti a mlčenlivosti

Ustanovení § 9 odst. 1 daňového řádu stanoví, že správa daní je neveřejná. Právě zásada neveřejnosti je jednou ze základních zásad daňového řízení.

Neveřejnost správy daní je nezbytnou pro její fungování, měla by totiž zajistit, že daňové subjekty si mohou být jisty, že údaje zůstanou nepřístupné veřejnosti a budou použity jedině pro správu daní.

Právě z tohoto důvodu je zásada neveřejnosti úzce navázána na zásadu mlčenlivosti. Všechny úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní jsou vázány povinností mlčenlivosti o všem, co se v rámci daňového řízení dozvěděly o poměrech jiných osob. Povinnost mlčenlivosti úřední osoby nezaniká ani, když úřední osoba nebude již nadále u správce daně zaměstnána.

Daňový řád však stanoví výjimky ze zásady mlčenlivosti. Porušení povinnosti mlčenlivosti se nevztahuje zejména na:

  • informace veřejně známé či dostupné z informačních systémů veřejné správy (např.: obsazení orgánů právnické osoby, účetní závěrky či údaje o vlastnictví nemovitých věcí z katastru nemovitostí)
  • zobecněné informace, z nichž nevyplývá, koho se týkají – příkladem mohou být modelové příklady pro pedagogické účely v anonymizované podobě.

Prakticky se zásada neveřejnosti také promítá do podoby ústních jednání, která nejsou na rozdíl od trestního či civilního soudního řízení, veřejnosti přístupná.

Zásada oficiality a zásada vyhledávací

Dle těchto zásad je správce daně povinen neustále zjišťovat předpoklady pro vznik či trvání povinností zúčastněných osob v daňovém řízení.

Primárně by základem zjištění daně mělo být tvrzení daňového subjektu, nicméně pokud ten tak neučiní, nebo jinak nedodrží svou zákonem uloženou povinnost, musí správce daně zahájit a vést řízení z moci úřední tak, aby cíle daňového řízení byly naplněny.

Zásada, dle níž je správce daně oprávněn nakládat s osobními i jinými údaji pro potřeby správy daní

Vzhledem k tomu, že se správce daně při plnění svých pravomocí v rámci daňového řízení nevyhne shromažďování osobních údajů (obecně upraveno zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů), zakotvuje poslední zásada zmocnění k jejich shromažďování. Správce daně je oprávněn shromažďovat ale jen údaje nutné ke správě daní.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Lhůty

Počítání lhůt

Lhůty jsou v daňovém řízení určeny buď přímo zákonem pro jednotlivé daňové povinnosti, anebo je určí správce daně rozhodnutím. Obecně platí, že stanovená lhůta by neměla být kratší než 8 dnů.

Co se týče počítání času, daňový řád stanoví odchylnou úpravu oproti obecnému počítání lhůt dle občanského zákoníku. Platí, že je-li lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo let, počíná běžet dnem, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty, a končí uplynutím toho dne, který se svým pojmenováním nebo číselným označením shoduje se dnem, kdy započal běh lhůty.

Příklad:

Správce daně vydal dne 23. 10. rozhodnutí, v němž uložil daňovému subjektu povinnost zaplatit daň ve lhůtě 1 měsíce. Lhůta počne běžet dnem 24. 10., posledním dnem lhůty bude den 24.11.


Lhůta, která je stanovená podle dní započne běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta stanovená dobou kratší než jeden den se počítá od okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty. V případě, že poslední den lhůty připadá na víkendové dny, platí obecné pravidlo, že v takovém případě se poslední den lhůty posouvá na nejbližší následující pracovní den.

Zachování lhůty

Pro zachování lhůty je nutné, aby právní jednání, které je vůči správci daně činěno, bylo učiněno u věcně nebo místně příslušného správce daně a podáno u provozovatele poštovních služeb nebo datovou zprávou.

Jestliže právní jednání nebylo učiněno u věcně a místně příslušného správce daně, je pro zachování lhůty nezbytné, aby bylo právně jednáno alespoň vůči nadřízenému správci daně nebo u jiného věcně příslušného správce daně (orgán stejného typu, který ale není v dané věci místně příslušný).

To znamená, že například u přiznání k dani z příjmů fyzických osob bude lhůta zachována, jestli bude podáno u finančního úřadu v místě bydliště, ale také u orgánu jemu nadřízenému (např. finanční ředitelství), anebo na jakémkoli jiném finančním úřadě. Naopak nebude zachována podáním například u celního úřadu.

Doručování

Daňový řád stanoví, že správce daně doručuje písemnosti:

  • při ústním jednání či jiném úkonu, nebo
  • datovou schránkou.

Až v případě, kdy není možné písemnost doručit některým z výše uvedených způsobů, bude doručováno skrze provozovatele poštovních služeb, úřední osobu či jiným orgánem určeným zákonem.

Právě s ohledem na fakt, že v daňovém řízení je preferováno doručování do datové schránky (u právnických osob vždy), je pro subjekty, které mají datovou schránku zpřístupněnou důležité tuto pravidelně kontrolovat a nespoléhat, že bude doručováno prostřednictvím pošty.

Obecně platí, že je-li doručováno prostřednictvím pošty, fyzické osobě se doručuje na adresu jejího místa pobytu, jež má uvedenou jako trvalou v centrální evidenci obyvatelstva, právnickým osobám se doručuje na adresu jejich sídla.

Zvláštním způsobem doručování dle daňového řádu je doručování veřejnou vyhláškou. S ohledem na zásady neveřejnosti a mlčenlivosti není možné kompletní obsah písemnosti vyvěsit na úřední desku, vyvěšuje se tedy pouze upozornění na místo uložení písemnosti s informací, kde je možné ji vyzvednout. Takovou vyhlášku vyvěsí správce daně po dobu nejméně 15 dnů na své úřední desce.

Není-li písemnost ve lhůtě vyzvednuta, nastává posledním dnem lhůty tzv. fikce doručení a písemnost se považuje za doručenou. Písemnost veřejnou vyhláškou se doručuje:

  • osobě neznámého pobytu či sídla;
  • v řízení, v němž je doručováno velkému či neurčitému počtu adresátů.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Dokumentace

Spis

Veškeré písemnosti, které se týkají práv a povinností daňového subjektu se zakládají do spisu vedeného správcem daně. Zahrnují se do něj vedle protokolů a úředních záznamů také veškerá písemně vyhotovená rozhodnutí a podání.

Spis je členěn na části dle jednotlivých daňových řízení: část vymáhání daní, část dalších povinností při správě daní, část o pořádkových pokutách a část vyhledávací.

Do vyhledávací části spisu by měl správce daně zahrnout písemnosti, které mohou být v řízení uplatněny jako důkazní prostředky, jestliže by jejich zpřístupnění ohrozilo cíl správy daní nebo účel nebo objektivnost úkonu, dále pak písemnosti, které mohou být použity při stanovení daně jako pomůcky, úřední záznamy a protokoly o podaných vysvětleních, nejsou-li použity jako pomůcky, a písemnosti sloužící výlučně pro potřeby správy daně.

Nahlížení do spisu

Daňový subjekt je oprávněn nahlížet do spisu u správce daně, a to do všech částí, které se týkají jeho práv a povinností, avšak s výjimkou vyhledávací části. Z vyhledávací části je subjekt oprávněn nahlédnout pouze do soupisu písemností, které vyhledávací část obsahuje. O nahlížení se zpravidla pořizuje protokol nebo úřední záznam.

Protokol

Protokol se sepisuje o ústních podáních či osobních jednáních správce daně s daňovým subjektem nebo třetími osobami. Daňový řád stanoví náležitosti, které musí protokol zejména obsahovat. Součástí protokolu jsou rozhodnutí, která byla v rámci jednání vyhlášena, ale i veškerá vyjádření k věci, návrhy a výhrady vznesené v jeho průběhu, včetně stanovisek k nim. Protokol na konci jednání podepíší osoby, které se jednání účastnily, a úřední osoba. Po podpisu by měla úřední osoba daňovému subjektu předat stejnopis protokolu.

Úřední záznam

Úřední záznam je jakýmsi interním zápisem pořizovaným úřední osobou o důležitých úkonech, jež nejsou součástí protokolu. Příkladem takového úředního záznamu může být úřední záznam o telefonickém rozhovoru o omluvě daňového subjektu z ústního jednání z důvodu nemoci a nový termín, na kterém se dohodli.

Podání

Podání je právní jednání, které činí osoba zúčastněná na správě daní vůči správci daně. Je možné jej učinit písemně, ústně do protokolu či datovou zprávou (odeslanou z datové schránky, s uznávaným elektronickým podpisem či s ověřenou identitou podatele).

Daňové řízení je typické tím, že většinu podání lze podat jen na tiskopisech, které jsou zveřejňovány na oficiálním webu Finanční správy.

Podání se činí u příslušného správce daně, přičemž musí splňovat obecné náležitosti. Z jeho obsahu musí být patrné, kdo jej činí, v jaké věci, čeho se týká a co navrhuje. Dále musí být datováno a podepsáno.

Dokazování

Dokazování provádí vždy příslušný správce daně, který vždy dbá, aby všechny skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. Ve fázi dokazování musí být kladen důraz na dodržování zásady materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů.

Důkazy by primárně měla označit osoba zúčastněná na správě daní, hlavně daňový subjekt, již ve vlastním daňovém tvrzení, nicméně správce daně není návrhy daňového subjektu na dokazování vázán, a může tak rozhodnout o provedení dalších důkazů nad rámec návrhů.

Jako důkazních prostředků lze obecně užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti, které jsou rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Nesmí být ovšem získány v rozporu s právním předpisem. Daňový řád uvádí příkladem nejčastější typy důkazních prostředků, a to tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci.

Specifikem dokazování v daňovém řízení jsou tzv. pomůcky upravené v § 98 daňového řádu. Správce daně jich použije, jestliže daňový subjekt nesplní své povinnosti v dokazování a v důsledku toho nelze daň stanovit. Tehdy správce daně použije pomůcek a stanoví daň.

Příkladem bude situace, kdy daňový subjekt nepodá daňové přiznání a nespolupracuje. Nejčastěji používanými pomůckami jsou porovnání srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností a vlastní poznatky správce daně získané při správě daní.

V případě, že daň nelze stanovit ani dle pomůcek, které má správce daně k dispozici, správce daně s daňovým subjektem daň sjedná. Proti takovému rozhodnutí ale není možné uplatnit opravné prostředky.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Daňové řízení a jeho fáze

Daňové řízení bylo definováno hned v úvodu článku jako řízení, které je vedeno za účelem zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady.

Primárně je možné jej rozdělit do dvou rovin, a to roviny nalézací a roviny platební. Nicméně časově se tyto roviny mohou prolínat nebo i předcházet.

Daňové řád v § 134 stanoví výčet dílčích řízení, která dle okolností mohou v rámci daňového řízení nastat, následovně:

  • a) nalézací řízení
  1. vyměřovací, jehož účelem je stanovení daně,
  2. doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně,
  3. o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení podle bodů 1 a 2,
  • b) při placení daní
  1. o posečkání daně a rozložení její úhrady na splátky,
  2. o zajištění daně,
  3. exekuční,
  4. o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení podle bodů 1 až 3,
  • c) o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení.

Další část článku se bude stručně věnovat pouze nejdůležitějším ustanovením těchto dílčích řízení tak, jak jsou upraveny v daňovém řádu.

1. Nalézací řízení

Nalézací řízení je řízení, které směřuje k vymezení daně. Pod fázi nalézacího řízení lze zahrnout jednak vyměřovací řízení, jednak doměřovací řízení a řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v těchto řízeních.

1.1   Vyměřovací řízení

Vyměřovací řízení je zpravidla započato okamžikem, kdy daňový subjekt podá správci daně řádné daňové tvrzení, a to v okamžiku, kdy jsou pro to splněny zákonné předpoklady.

Řádné daňové tvrzení

Pojem daňové tvrzení je opět legislativní zkratkou. Zákonodárce pod něj řadí daňové přiznání, hlášení a vyúčtování.

Daňový subjekt ve vyměřovacím řízení nese důkazní břemeno. To znamená, že si v rámci řádného daňového tvrzení (typicky v daňovém přiznání) sám vyčíslí daň a uvede veškeré další údaje a okolnosti nutné pro vyměření daně. Tím také určí další průběh daňového řízení.

Daňové přiznání se u daní vyměřovaných za zdaňovací období, jež činí min. 12 měsíců (např. daň z příjmů), podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. I zde platí obecné počítání lhůt, jak bylo uvedeno výše, lhůta tedy uplyne 1. dubna roku následujícího po zdaňovacím období. Výjimka platí pro daňové subjekty, jejichž účetní závěrka se ověřuje auditorem či jejich daňové přiznání zpracovává a podává daňový poradce. Těmto subjektům je lhůta pro podání prodloužena na 6 měsíců od uplynutí zdaňovacího období.

Jde-li o daň, jež se vyměřuje na zdaňovací období, které činí 12 měsíců (např. daň z nemovitosti), podává se přiznání nejpozději do konce prvního měsíce, jímž začíná běh zdaňovacího období.

Jestliže daňovému subjektu z jakéhokoli důvodu nevznikla ve zdaňovacím období daňová povinnost, ke které je registrován (např. neměl žádný příjem), musí tuto skutečnost sdělit správci daně taktéž ve lhůtě pro podání daňového přiznání.

Co se týče hlášení, obecně se podává do 20 dnů po uplynutí měsíce, ve kterém vznikla plátci daně povinnost, jež je předmětem hlášení.

Vyúčtování se podává do 3 měsíců po uplynutí kalendářního roku.

Daňový řád dále upravuje obecně splatnost daně, a to tak, že je daň splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení. Nicméně i zde je nutno mít na paměti, že se jedná o lex generalis a je tedy nutno posoudit, zda speciální daňový předpis neobsahuje ustanovení, které by stanovovalo splatnost daně odlišně, a v takovém případě pak vycházet z úpravy lhůty dle takového speciálního předpisu.

Vyměření daně

Daň se vyměří na základě daňového přiznání či vyúčtování, nebo z úřední povinnosti. V případě, že správce daně vypočte daň vyšší, než si vypočetl subjekt daně, je tento rozdíl splatný do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru, ve kterém rozdíl správce daně určí.

1.2   Doměřovací řízení

K fázi doměřovacího řízení se přistoupí v případě, že daňový subjekt zjistí, že jeho daň má být ve skutečnosti vyšší, nežli mu byla dosud vyměřená. Tehdy musí daňový subjekt podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování. Tato povinnost trvá po celou dobu běhu lhůty pro stanovení daně. Příkladem budou situace, kdy například daňový subjekt započetl nějaký doklad dvakrát, případně započetl do základu daně příjmy, které jsou ze zákona od daně osvobozeny apod.

Na základě dodatečného daňového přiznání (popř. vyúčtování), bude na základě doměřovacího řízení daňovému subjektu daň doměřena. Je-li doměřená daň vyšší než daň, kterou si spočetl daňový subjekt sám v dodatečném tvrzení, je tato splatná do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru.

2. Řízení při placení daní

Další fází po nalézacím řízení je logicky fáze placení daní. Řízení při placení daní zahrnuje tato dílčí řízení: o posečkání daně a rozložení její úhrady na splátky, o zajištění daně, exekuční řízení a řízení o řádném opravném prostředku vydaném v rámci těchto dílčích řízení. Daňový řád je upravuje poměrně rozsáhle ve svých ustanoveních § 149-232.

Vybírání daní

Daň se platí příslušnému správci daně v české měně, přičemž je možné daň platit následujícími způsoby:

  • bezhotovostním převodem z účtu vedeného u poskytovatele platebních služeb na příslušný účet správce daně,
  • v hotovosti, a to:
    • a) prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo poštovním poukazem na příslušný účet správce daně,
    • b) úřední osobě pověřené přijímat tyto platby
    • c) šekem, jehož proplacení je zajištěno poskytovatelem platebních služeb,
    • d) daňovému exekutorovi, jde-li o platbu při daňové exekuci, a
    • e) oprávněné úřední osobě, jde-li o platbu pořádkové pokuty,
  • kolkovými známkami, stanoví-li tak zákon,
  • přeplatkem na jiné dani.

V případě, že daňový subjekt nevlastní korunový účet, může daň hradit i v jiné měně, ovšem daň se na účet správce daně připisuje vždy v korunách. Je tedy nutné zohlednit aktuální kurz zvolené měny vůči české koruně.

Za den platby se dle daňového řádu považuje den, kdy byla platba připsána na účet správce daně. Toto je potřeba mít na paměti při případném zadávání platebního příkazu v bance, aby nedošlo k prodlení.

Zajištění daní

Správci daně pro fázi placení daní náleží několik zajišťovacích instrumentů, které může využít k zajištění daně. Dle daňového řádu (§167-174) jsou jimi:

  • zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň složením jistoty
  • zajišťovací exekuce
  • zástavní právo
  • ručení
  • bankovní záruka
  • možnost stanovit povinnost platit zálohy.

Vymáhání daní

V případě, že není daň placena daňovým subjektem dobrovolně, může správce daně nedoplatek vymáhat daňovou exekucí nebo prostřednictvím soudního exekutora, případně jej přihlásit do insolvenčního řízení či veřejné dražby.

Správce daně zvolí takový způsob, aby výše nákladů spojených s vymáháním nebyla ve zjevném nepoměru k daňovému nedoplatku.

Opravné a dozorčí prostředky dle daňového řádu

V případech, kdy daňový subjekt - tedy příjemce rozhodnutí nabyde přesvědčení, že rozhodnutí vydané správcem daně je z rozličných důvodů nezákonné či nesprávné, může se bránit použitím opravných prostředků.

Úpravu opravných a dozorčích prostředků nalezneme v hlavě sedmé druhé části daňového řádu, který je rozděluje na opravné prostředky řádné a opravné prostředky mimořádné a dozorčí prostředky.

Řádnými opravnými prostředky jsou odvolání a rozklad. Oba tyto opravné prostředky poskytují možnost obrany proti nepravomocným rozhodnutím. Rozklad je specifickým opravným prostředkem proti rozhodnutí ústředního správního orgánu (např. ministerstva či jiného ústředního orgánu).

Mimořádnými opravnými prostředky je možné napadnout pouze pravomocná rozhodnutí správce daně. V současné době je takovým opravným prostředkem dle daňového řádu pouze návrh na povolení obnovy řízení.

Jako dozorčí prostředek daňový řád stanoví nařízení obnovy řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí. Oba typy dozorčích prostředků jsou iniciovány tzv. ex offo, tedy správcem daně, v případě, že shledá rozhodnutí skutkově nesprávným či nezákonným.

Nařízení přezkoumání rozhodnutí lze nařídit i proti nepravomocnému rozhodnutí, ovšem pouze z důvodu právních vad namítaného rozhodnutí. Nařízení obnovy řízení lze naopak nařídit jen vůči pravomocnému rozhodnutí pro skutkové vady rozhodnutí.

Více tomuto tématu věnováno v článku: Základy soudního řízení správního.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek