Pes rozpočtové odpovědnosti sotva ňafá

1. 5. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Česko opět promarní oživení a neudělá to, co by pro ekonomiku a dlouhodobou finanční stabilitu udělat mělo a mohlo.

Solidní porci samochvály, kterou ministerstvo financí letos vtěsnalo do každoročního hlášení pro Evropskou unii, lze pochopit a snad i odpustit. Koneckonců česká ekonomika konečně po letech zase šlape (byť nikoli zásluhou této vlády) a rozpočty skutečně vycházejí lichotivěji.

Ale i tak se komplikovaný, nezáživný a dlouhý text, jako je Konvergenční program, vyplatí číst až do konce. Je tam schované něco, čím se vláda určitě chlubit nechce – přiznání, že bychom museli vyvíjet „fiskální úsilí“ v hodnotě 5,5 procenta HDP, abychom nezatěžovali další generace. A to se tedy tahle vláda opravdu nechystá.

Je něco typicky českého na tom, jak Sobotkův kabinet přistupuje k naplňování svých unijních závazků ve fiskální oblasti, především pokud jde o přístup k rozpočtové odpovědnosti. Češi si zvedli hranici, kdy by se mělo začít něco dít, z 45 procent až na 55 procent, respektive 60 procent HDP. Pes rozpočtové odpovědnosti, který měl kdysi nejen štěkat, ale i kousat (krácení platů, automatické výdajové škrty atd.), sotva ňafá.

Přinejmenším v tomto volebním období je zcela neškodný, a kdokoli přijde v tom dalším, je v podstatě také bez rizika, pokud se vejde pod tři procenta deficitu.

Skoro bez práce

Oživení ekonomiky při současných nulových až mírně záporných výnosech u státních dluhopisů má jednu krásnou vlastnost – stačí, aby nominální růst HDP (včetně vlivu inflace) byl rychlejší než nominální růst deficitu a úroky nižší než nominální růst HDP. Nemusíte si ani nijak zvlášť trhat od úst a on vám poměr veřejného dluhu k HDP nejenže neroste, ale dokonce klesá. S řízením likvidity přes státní pokladnu, čímž se chlubí ministerstvo financí, to souvisí až tak ve třetí řadě.

Vládní dokument, kterému nikdo neřekne jinak než Kopr, připouští, že výsledkem rozvolnění fiskální politiky je zhoršení strukturálního salda na 1,7 procenta HDP v roce 2015. Zároveň ale připomíná, že vyššími výdaji především na platy a sociální politiku podpořila vláda domácí poptávku a ekonomický růst. Počínaje příštím rokem ovšem ekonomika už žádný poptávkový stimul nebude potřebovat a fiskální politika může ukázat, zda dokáže působit proticyklicky, jak by se slušelo a patřilo.

Půjde to ztuha. Odvrácenou stranou líbivé sociální politiky totiž obecně je, že tenhle typ výdajů se těžko krátí. A že by socialisticko-populistická vláda v časech mimořádně nízké inflace riskovala, že bude vypadat jako lakomá, když nepřidá důchodcům a zdravotnictví víc, než o kolik poroste nominální HDP? To je přece lepší zadělat na fiskální potíže svým nástupkyním.

Tohle platí obzvlášť tehdy, když vláda trpí nechutí vůči strukturálním reformám. Přitom právě ty určují, jak rychle může česká ekonomika dlouhodobě růst. Krátkodobě si vystačíte s fiskální expanzí a uvolněním měnových podmínek, ale na dlouhé trati se pozná, zda vytváříte motivaci pro práci, zaměstnanost, propodnikatelskou aktivitu, inovaci a investice.

Program strukturálních reforem by měl být detailně popsán v Národním programu reforem, ale jeho efekty by měly být zachyceny v makroekonomických projekcích. Když se však na ně podíváte, zjistíte, že ministerstvo financí v podstatě na reformy posilující nabídkovou stranu ekonomiky rezignovalo.

Všechno na jednu kartu

Skoro všechny karty vsadilo na to, že se zlepší výběr daní, protože zaberou trumfová esa v podobě kontrolního hlášení a elektronické evidence tržeb. Od toho si na ministerstvu slibují už v příštím roce 13,5 miliardy korun navíc, což má být zdaleka nejvýznamnější výnos nesouvisející s ekonomickým růstem. Finance doufají, že na výdajové straně se nebude bujaře utrácet, což jaksi opomíjí volební cyklus.

Teď se celé republice velmi neblaze vrací iluze o tom, že bude stačit „nekrást“ a rázem se vynoří sto miliard ročně, jež vykonají zázraky, takže „bude dobře i bez asociálních reforem“. Potíž je v tom, že se jaksi nedaří dohledat oněch sto miliard a navíc zcela vymizela snaha zlepšit podmínky pro byznys.

I postkomunistické země typu Estonska jsou daleko před námi. A totéž platí pro motivaci k práci, odpovědnost za vlastní zdraví nebo přípravy zdravotního, sociálního a důchodového systému na stárnutí obyvatelstva. Česko se zkrátka opět ocitá v situaci, kdy prošustruje cyklické oživení, a neudělá to, co by pro ekonomiku a její dlouhodobou finanční stabilitu udělat mělo a mohlo.

Jsme tvorové, kteří v evolučních začátcích zhruba stejně jako sysel uměli dělat zásoby na zimu. Chtít po nás program na dvě generace dopředu? Říká se tomu hyperbolické diskontování – co je daleko, to nás nezajímá. A tahle vláda má opravdu hodně silnou myopii.

Autor článku: Miroslav Zámečník
Převzato z časopisu Euro

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek