Živnostníci světoběžníci

2. 5. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Žádná pevně daná pracovní doba, žádný šéf a žádné přesně vymezené pracoviště. Profesionálové fungující na počítači zjišťují, že je jedno, jestli sedí v Česku nebo v Thajsku. A v Asii je navíc levněji.

Odjíždím na měsíc do teplých krajin, objevuje se e­mailové oznámení od Šárky Petruželové. Doposud jen jedno ze jmen, která zasílají do redakcí různé tiskové zprávy. Pokud se ale podíváte na Google, zjistíte, že jde o profesionálku, která se po zkušenostech z velkých společností rozhodla pro změnu a aktuálně pracuje sama na sebe. Takzvaně na volné noze. A nebojí se toho využívat naplno.

„Odjela jsem na měsíc do Thajska se toulat, samozřejmě s notebookem, a pracuji odtud na lážo plážo,“ píše následně, co se za nezvyklým volnem v březnu skrývá. „I proto jsem se dala na volnou nohu, abych mohla takhle cestovat, neb dnes je snadné pracovat v podstatě odkudkoli,“ shrnuje v jedné krátké odpovědi filozofii mnoha dnešních pracovníků na volné noze, kteří k práci potřebují počítač, telefon a internet.

Výčet zahraničních pobytů Šárky Petruželové je pro lidi uvažující v pracovních blocích pondělí až pátek a od devíti do pěti jako z říše snů. Čtvrt roku cestovala po Indii, dva měsíce po Asii a v Thajsku si už pohrává s myšlenkou na další cestu, kterou chce zvládnout ještě letos.

Několik posledních let vzniká celá komunita takzvaných digitálních nomádů, kteří uvažují přesně jako Šárka Petruželová. Lidé, kteří mohou pracovat na počítači odkudkoli a dávají volný průběh svým cestovatelským snům. Můžete si koupit karavan a projezdit s ním Evropu, jako to udělal marketingový konzultant Martin Kolčaba (viz Profit 10/2014), nebo si prostě jen sbalíte batoh a koupíte si letenku.

V Česku je jedním z výrazných propagátorů tohoto způsobu života Martin Rosulek. O tom, jak lze v dnešní době jednoduše přizpůsobit práci touze cestovat, píše na svých webových stránkách Digitální nomádství. Martin Rosulek se živí jako marketingový specialista, lidem a firmám se snaží pomoci být úspěšní v online světě a přivádět jim nové zákazníky. A zjistil, že jeho zákazníkům je vlastně jedno, jestli pracuje z Thajska, kde strávil začátek letošního roku, nebo z Maroka, kde byl do půlky dubna.

„Dříve jsem místa volil spíše na základě cestovatelských zážitků, dnes preferuji networking a následně si hraju s cestováním v okolí dané lokality,“ vysvětluje Martin Rosulek, jakým způsobem se snaží nad svými cestami přemýšlet. Postupuje tak, že nejdříve hledá vhodné coworkingové centrum. Jde o sdílenou kancelář, kde si můžete na pár dnů či měsíců pronajmout místo a máte zaručené připojení k internetu a podle vkusu a nároků i spoustu dalších atributů.

„V praxi to vypadá tak, že mám v hlavě řadu míst, kam bych se chtěl podívat. Nemám žádnou tabulku v Excelu. Můj základní přehled o situaci v zemi doplním přesnějšími informacemi ve chvíli, kdy se mi místo zdá zajímavější pro následujících šest měsíců. Jsem ale velmi flexibilní ve výběru,“ rozvádí Martin Rosulek. Při „nomádění“ v Thajsku například slyšel několik skvělých příběhů a referencí na Maroko a tamější coworking v Taghazoutu. A o pár týdnů později už bookoval letenku. „Maroko splnilo všechna požadovaná kritéria. Díky referencím od lidí jsem ho rád popostrčil na destinaci číslo jedna před Bali,“ dodává marketingový specialista.

Proč pracovat ze zahraničí?

  • Nižší náklady
  • Možnost cestovat a poznávat

Proč pracovat z Česka?

  • Dobrá geografická poloha
  • Rychlé připojení k internetu
  • Jsme součástí Evropské unie
  • Historie měst a přívětivá příroda

Mekka v džungli

Destinací číslo jedna pro nomády na celém světě zůstává Thajsko. Alespoň to tak prezentuje portál Nomadlist.io, který shromažďuje a hodnotí města z pohledu vhodnosti a zajímavosti pro pracovníky na volné noze. Mezi desítkou nejoblíbenějších destinací jsou čtyři z tohoto jihoasijského království. Nejlepší skóre má Čiang Mai, hospodářské centrum severní části Thajska, asi sedm set kilometrů na sever od hlavního města Bangkoku.

V Čiang Mai není moře, ale zato je zde nádherná příroda a velmi nízké náklady na ubytování. Do první desítky se kromě dalších thajských lokací včetně Bangkoku dostalo ještě Las Palmas na Kanárských ostrovech, Puerto Viejo v Kostarice, Martinem Rosulekem zmiňovaný marocký Taghazout, Tchaj­pej na Tchaj­wanu a Hermosillo v Mexiku.

Nomadlist.io zkoumá hned několik parametrů. Mezi nejdůležitější řadí náklady na život, počasí, kvalitu ovzduší, bezpečnost a rychlost připojení k internetu. Dále si můžete rozkliknout jednotlivé průměrné náklady na pracovní místo v coworkingu, nocleh v hotelu či přes AirBnB, ale i cenu obědu, kávy nebo coca­coly. „Čiang Mai je extrémně levná, a pokud utrácíme opatrně, dokážeme se dostat s výdaji pod deset tisíc za měsíc,“ líčí Martin Rosulek. Upozorňuje ale, že velmi záleží na životním stylu, který chcete žít. Je rozdíl, pokud bydlíte ve sdíleném pokoji, anebo chcete strávit noci v bungalovu.

Česko je na mapě

V Chiang Mai se náklady drží zhruba na 1140 dolarů za měsíc. Měsíc v Praze vyjde podle portálu Nomadlist.io na 2100 dolarů a v Brně na 1330 dolarů. Česká města mají ve srovnání s celosvětovou jedničkou rychlejší internet, ovšem podle Nomadlistu horší ovzduší, počasí a v případě Brna prý i méně zábavy.

Jak v Praze, tak i Brně portál hodnotí „rasovou toleranci“ jako špatnou. V případě Prahy pak ještě přidává, že obyvatelé neumějí příliš anglicky. Není proto divu, že se tuzemská největší města v žebříčku na zmiňovaném portále nevyšplhala příliš vysoko. Praha je na 245. místě a Brno na 312. místě z 501 hodnocených měst. Reálně to ale neznamená, že se České republice zahraniční pracovníci na volné noze vyhýbají. Výhodou je dobrá poloha, zajímavá historie a relativně nízké náklady. I u nás proto začínají kvést služby, které jsou na jejich specifický životní styl zaměřené.

V prvé řadě jsou to coworkingová centra. Zatím neexistují nějaká oficiální data, ale podle serveru Navolnenoze.cz jich je v Česku 67. V Praze je výběr největší. Lidé hledající kancelářské místo k pronájmu si mohou vybírat z 28 různých prostorů, v Brně z 11 a v Ostravě ze sedmi. Dalších 21 sdílených kanceláří funguje v menších městech. Škála možností už je tak pestrá, že si lze vybírat, jestli chcete mít prostor zaměřený více na duchovno, kde můžete začínat den jógou, nebo více na vývoj technologických aplikací, či více na příjemné prostředí.

A jedna sdílená kancelář se soustředí přímo na zahraniční nomády. Jde o Locus Workspace, které nabízí prostory v Krakovské ulici v Praze 1 a na Vinohradech ve Slezské ulici. „Máme momentálně 104 členů z 24 zemí. 63 procent představují lidé ze zahraničí. Většina z nich v Praze žije dlouhodobě, jsou mezi nimi jak takzvaní lokální nezávislí profesionálové, tak digitální nomádi. Jejich počty se každý měsíc mění, v létě jich je více,“ vysvětluje Lenka Černáková, která v Locus Workspace pracuje jako stážistka a o digitálních nomádech píše diplomovou práci.

Aby se sdílená kancelář mohla soustředit na cizince, potřebuje zejména dvě věci. „Internet je nejdůležitější věc. Většina digitálních nomádů pracuje online, proto je kvalitní internet pro jejich práci nutností.Velkou výhodou je angličtina jako hlavní jazyk,“ říká Lenka Černáková, podle které se lidem, s kterými se osobně bavila, na Praze nejvíce líbí, že je zde dostatek koncertů a událostí, stejně jako dalšího kulturního vyžití v galeriích a muzeích, a kvitují i fakt, že lze z města dělat hodně jednodenních či několikadenních výletů.

Obří díra v zákoně

Zkušenější pracovníci na cestách se shodují na jedné radě pro začátečníky – příliš v zahraničí nerozhlašovat, že na notebooku dělají víc, než jen odpovídají na soukromou korespondenci. Proč? Digitální nomádi se nacházejí přesně tam, kde končí legální svět turistů a začíná práce načerno. Dobrý příkladem je země, která z nomádského způsobu života těží aktuálně nejvíce – Thajsko.

„Pokud jste digitální nomád a provozujete svůj byznys na internetu, můžete to dělat i na základě turistického víza,“ řekl v rozhovoru pro portál CityNews Chiang Mai pracovník tamějšího imigračního úřadu Rutphong Sanwanangkun. Jenomže tak růžové to podle oslovených Čechů není. Pavel Bergman, který v zemi několik let žije a provozuje velmi podrobný a informačně hutný portál Thajskyraj.com, situaci vidí jinak, než jak ji úředník oficiálně hlásal v novinách. „Rozhodně se nedá říci, že by thajské úřady měly snahu digitálním nomádům vyjít vstříc. Spíš je jim to jedno, danou problematiku neřeší, zavírají oči a dělají, že to neexistuje,“ shrnuje náladu tamních úřadů a dodává, že na vízové politice království je vidět, že dává přednost turistům, kteří přijedou na dovolenou, před těmi, co chtějí z jejich pláží budovat svůj online byznys.

Problém spočívá v tamní legislativě, která představuje „nomádí“ Hlavu 22. „V Thajsku cizinec podle zákona nesmí vykonávat žádnou práci bez platného pracovního povolení. Čili pokud bychom měli postupovat přísně podle thajské legislativy, tak by měl mít i digitální nomád thajské pracovní povolení. Jenže je tu jeden velký problém, a to ten, že k získání pracovního povoleni musíte mít thajského zaměstnavatele a to samozřejmě takový nomád nemá,“ vysvětluje Pavel Bergman.

Zákon byl podle něj změněn naposledy v roce 2008, kdy nomádství v dnešní masové podobě prakticky neexistovalo. Až v březnu 2015 vydal tamní úřad zaměstnanosti oficiální prohlášení, ve kterém dřívější velmi úzký výklad aktivit nehodnocených jako výkon práce rozšířil, a zákon je tak benevolentnější. Jenomže zároveň v zemi změnili vízovou politiku a ztížili možnost získat delší než turistické vízum, které opravňuje k pobytu na šedesát dní s možností prodloužení o dalších třicet. Dříve přitom nomádi neměli problém při správném načasování a občasných výjezdech za hranice v zemi pobývat až devět měsíců.

Nomádům, kteří si Thajsko zamilovali, tak zůstávají dvě možnosti – stát se členem takzvaného Thailand Elite a v podstatě si koupit vízum na pět či dvacet let (cca 344 tisíc za první a 1,4 milionu korun za druhé), nebo si vzít místního občana či mít s ním dítě. Nebo se nechat zaměstnat.

Pro nomáda tak jde o těžkou volbu mezi různými formami svobody. „Jako novinku začalo poskytovat pár místních firem pro určitou skupinu digitálních nomádů pracovní povolení, pracovní vízum, včetně poskytnutí kanceláře či co­work centra zdarma výměnou za provizi 30 procent z fakturace, kterou bude digitální nomád účtovat svým klientům právě přes tyto firmy,“ dodává Pavel Bergman.

Česká otázka

Komplikovanější je situace i na našem území. Nejjednodušší to mají občané Evropské unie, kteří na volné noze přijedou poznávat krásy českých zemí. Obecně se dá říct, že první tři měsíce jsou bezproblémové. Tedy pro občany, kteří mají s Českou republikou bezvízové dohody. „První tři měsíce jsou zde jako turisté, a jestli u toho i pracují, není relevantní. Pokud se chtějí pracovníci na volné noze zdržet v České republice déle, mohou si zažádat o vízum,“ říká Veronika Buriánková, expertka na víza ze společnosti 4expats.

V této fázi může vyvstat hned několik problémů. Zaprvé by cizinci měli o dlouhodobé vízum zažádat hned, ne až po třech měsících. Je to dáno časem, který je nutný pro vyřízení. Zadruhé zde už úřady jednotlivé žádosti důkladně posuzují a ne každému vyhoví. Obecně se dá říct, že zatímco občané ze Severní Ameriky, Japonska či Koreje mají velkou pravděpodobnost přijetí, tak ti z Íránu či Pákistánu malou.

Pokud si dokážou digitální nomádi sehnat nějaký vzdělávací program akreditovaný ministerstvem školství, mohou zažádat o studijní vízum. Rozhodnou­li se pro podnikatelské vízum, musejí si zažádat i o český živnostenský list. Následně by měli oficiálně příjmy danit na českých úřadech, a to i protože se podle odvedených daní posuzuje, jestli obdrží další vízum, nebo ne.

Problém s definicí

Robert Vlach, zakladatel portálu Navolnenoze.cz a ústřední osobnost „volnonožců“, jak si následně česká komunita pracovníků bez šéfů začala říkat, psal poprvé o digitálních nomádech na konci srpna 2011. Podle všeho tento termín, tak jak se mu dnes rozumí, v Česku zavedl jako první. „Ten článek měl obrovský ohlas. Následující rok to byly možná dva tucty lidí, které jsem osobně znal. Ten další pak už vyšší desítky osob a v současnosti to už ani nestíhám sledovat. Jde přinejmenším o stovky, ne­li tisíce českých profesionálů, kteří si berou práci na cesty,“ snaží se Robert Vlach vyčíslit počty nomádů s českým pasem.

Statisticky se to velmi těžko podchytává. Problém je totiž už i s tím, jak definovat „volnonožce“, pro které se vžil také anglický termín freelancer. Jsou to všichni živnostníci? Pravděpodobně ne, protože pak by byli profesionálové na volné noze i majitelé restaurací, obchodů nebo občasní řidiči Uberu či pronajímatelé pokojů.

„Freelancing je neformální označení čili s těmi definicemi je a bude problém. Myslím, že nejlepší představu o tom, kdo jsou freelanceři, si uděláte, když se nezaměříte na definici, ale na to, kteří profesionálové se s tímto označením nejsnáze identifikují. Když se podíváte na oborové složení respondentů našeho průzkumu (viz Průzkum českých „volnonožců“) nebo třeba členů americké Freelancers Union, jsou to jedny a tytéž profese, které převažují. Kreativní a techničtí profesionálové, jazykové služby, marketing, vzdělávání či poradenství,“ snaží se popsat Robert Vlach.

Statistické údaje pak bere jako problém, který jeho ani lidi stejného smýšlení netrápí: „Těžko je možné zkoumat skupinu lidí, kteří se ztotožňují s určitou myšlenkou, ale navenek vykazují své podnikání či práci různě. Fakticky mám pocit, že absence definice a statistik vadí spíše lidem, kteří jsou zvyklí z nich ve své práci vycházet. Freelancery to téma prakticky nezajímá, mají jiné problémy.“

Zatímco Roberta Vlacha nechává statistika v klidu, jsou ve světě i lidé, kteří to berou velmi vážně, a problém s definicí jim pak hraje přímo do karet. Potenciál v tom objevila například Sara Horowitzová, která pochází z odborářské rodiny. Ve Spojených státech amerických založila v roce 1995 již zmíněnou Freelancers Union. V roce 2005 se pak vrhla do boje za lepší zdravotní a sociální péči pro freelancery. Každý rok vydává studie, ve kterých dává velký prostor právě statistikám. V poslední, nazvané Freelancing in America: 2015, tvrdí, že v Americe žije 54 milionů freelancerů, meziročně jich přibylo 700 tisíc a jde o 34 procent všech pracujících v USA.

Problém je právě v definici. Kromě nezávislých odborníků totiž mezi freelancery počítá i ty pracovníky, kteří mají zaměstnavatele a přivydělávají si nebo mají více zaměstnavatelů naráz nebo třeba i ty, co podnikají a sami zaměstnávají další lidi. Když čísla, která Freelancers Union vydává, rozklíčovával pro Harvard Business Review v roce 2014 Justin Fox, dopracoval se k závěru, že daleko přesnějším údajem jsou daně od „pracovníků bez zaměstnavatele“. V roce 2013 jich bylo 23 milionů.

Příliš vážně se proto nedají brát ani výhledy zakladatele portálu Nomadlist.io Pietera Levelse, který vychází z přemrštěných amerických údajů a odhaduje, že v roce 2035 bude na světě jedna miliarda nomádů.

Za volnější zítřky

Ve svém posledním průzkumu mezi americkými freelancery představovala Freelancers Union svoji komunitu jako politické želízko v ohni. Akcentují, že v souvislosti s letošní volbou prezidenta USA jsou lidé na volné noze připravení volit toho kandidáta, který podpoří jejich zájmy a nezávislou pracovní sílu.

A že by nad tím měli uchazeči o post prezidenta přemýšlet, podtrhuje výsledek výzkumu, že 86 procent freelancerů chce letos volit. A tomuto údaji lze věřit. Protože lidé na volné noze jsou zvyklí se sami o sebe postarat, musejí se zorientovat v zákonech i daních a aktivní jsou, i co se týče politického života.

Formuje se významná budoucí politická síla i v Česku? Robert Vlach to relativizuje: „Myslím, že uplyne ještě hodně let, než uvidíme nějaký silnější politický subjekt vycházející z potřeb freelancerů.“

Průzkum českých „volnonožců“

  • 97 %  uvádí, že jsou na volné noze stejně šťastní nebo šťastnější (74 %) než dřív
  • 96 % rozjíždělo své podnikání bez kapitálu nebo z vlastních a rodinných úspor
  • 92 % hodnotí platební morálku klientů jako slušnou, velmi dobrou nebo vynikající
  • 90 % pracuje přinejmenším občas o víkendu a svátcích
  • 88 % tráví polovinu, většinu nebo veškerý pracovní čas u počítače
  • 86 % hodnotí svoji finanční situaci jako obstojnou až velmi dobrou
  • 86 % považuje za největší výhodu freelancingu flexibilitu a svobodu
  • 86 % tvoří živnostníci a jiné OSVČ
  • 85 % ovládá angličtinu
  • 82 % pracuje běžně doma
  • 81 % reaguje na poptávky do jednoho pracovního dne
  • 80 % má práci na volné noze jako hlavní zdroj příjmů
    (Zdroj: Navolnenoze.cz)


Převzato z časopisu Profit
Autor: Petr Švihel

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek