English version
Jeho láska ke starým rádiím a televizorům se zrodila už v 70. letech minulého století při sběrných akcích zvaných železné neděle. Lidé v určený den vynášeli nepotřebné věci před dům, a než je město nechalo odvézt, zájemci z hromad odnášeli vše, co mohli využít.
Malý Martin se mohl jen dívat, rodiče totiž pro jeho zálibu ve starých přístrojích zpočátku neměli pochopení. Technický půvab elektronek směl objevovat jen v radiotechnickém kroužku Svazarmu a posléze na střední škole elektrotechnické v pražské Ječné ulici.
„První televizi ze sběru jsem si troufl schovat ve skříni, až když jsem byl na průmyslovce. Když ji maminka objevila, byl dost hukot, ale nevyhodila ji a naši konečně přišli na to, že mě to opravdu baví,“ vzpomíná Martin Hájek.
Od výzkumáku po živnost
Spolu s dalšími čtyřmi spolužáky se na škole nechal nadchnout náboráři z Výzkumného ústavu sdělovací techniky A. S. Popova na Novodvorské a do zrušení pracoviště působil ve výrobě integrovaných obvodů. To už byl aktivním sběratelem retrotechniky.
Sběratelstvím se zabývají i jeho webové stránky Oldradio.cz, které tvořil ještě v době, kdy u nás internet teprve začínal.
„Pracoval jsem tenkrát v počítačové firmě, ale od té doby jsem s tvorbou webovek moc nepokročil,“ přiznává zručný opravář, zatímco zkoumá kotoučový magnetofon a čeká, kdy se ukáže závada na černobílé televizi přikryté starou flanelovou kostkovanou dekou. Televize se pod ní totiž dříve zahřeje a problém se rychleji projeví.
Na poličce v útulné pracovně v bývalé sklepní prádelně starého domu v pražských Dejvicích stojí sbírka historických „tranzistoráků“ a naleštěná stará rádia určená k prodeji. Atmosféru dávných časů stylově dokresluje píseň Waldemara Matuška Jó, třešně zrály z rádia Tesla Liberta 2 z roku 1963.
„Nezletilým“ vstup zakázán
S plastovým „chrastítkem“ made in China u pana Hájka neuspějete. Horní věkovou hranicí pro vstup do jeho servisu jsou 90. léta minulého století „v rodném listu“ přístroje. „Opravuji téměř celý sortiment československé Tesly. Náhradní díly jsou často jen otázkou peněz. Plno firem specializovaných na radiohistorii objevíte třeba v USA, opletené šňůry, po nichž je velká poptávka, stále vyrábějí v Kablu Velké Meziříčí,“ vysvětluje pan Hájek, který má náhradní díly úhledně uspořádané v popsaných plastových zásuvkách na zdech.
„Spousta lidí udržuje byty v původním stavu včetně přístrojů, které do doby jejich dětství či mládí patřily. Nejčastěji chodí s věcmi z 60. a 70. let, ať už jsou to elektronková rádia, cívkové magnetofony či gramofony. Jeden z nich jsem dokonce předělával na otáčivé jeviště pro loutkové divadlo. Zajímavé jsou i příběhy majitelů. Třeba jak se po svatbě dohadovali, jestli si koupí povlečení, nebo nejmodernější rádio s gramofonem Copélia, které s nimi pak vydrželo přes padesát let,“ vypravuje.
Během rozhovoru přichází starší muž vyzvednout opravu – kufříkový kotoučový magneton Sonet Duo v látkovém obalu na zip. Motor byl zadřený, guma zpuchřelá a kouslo se ložisko, což se stane, když se přístroj pravidelně nepromazává. Plus vyměněné kondenzátory, sečteno podtrženo: dva tisíce korun. Oprava mechanicky kompletního rádia z 60. let, které má v pořádku dřevěnou skříň, u pana Hájka vyjde zhruba na 2500 korun.
Jeho dílnou prošly také promítačky nebo jukeboxy na gramofonové desky. Problém není ani s kousky vyrobenými na napětí 120 voltů. Zhruba 95 procent evropských výrobků se totiž dalo na 220 voltů přepnout.
„Ke starým americkým přístrojům se musí připojit měnič, který se dá schovat za nábytek. Případně lze k výrobku určenému na 120 voltů v bazaru koupit autotrafo ze 60. let od Mechaniky, takzvané vajíčko, a obrátit u něj vstup a výstup,“ vypočítává odborník.
Martin Hájek dělá také jednu až dvě opravy ročně pro Národní technické muzeum. Jeho dílna posloužila i filmařům, dvakrát se mihl v pořadu Retro v České televizi a občas půjčuje přístroje do historických snímků. Jedna z jeho televizí se objevila v seriálu Vyprávěj, další „hrají“ v Českém století i v chystaném seriálu Bohéma z doby protektorátu.
Chybí následovník
„Rozhodování, jestli si otevřít opravnu, bylo těžké, ale po zrušení posledního pracoviště a půl roce na pracovním úřadě jsem se do toho pustil. Začátky nebyly slavné, nikdo o mně nevěděl, za první rok jsem udělal asi dvacet oprav. To dnes zvládám za měsíc a zbytek musím odmítat,“ přiznává Martin Hájek.
„Starosti mi dělají jen nejistoty v zákonech, nikdo neví, co bude příští rok a zda jim malý živnostník bude schopen dostát. Díly kupuji na burzách, něco dostanu na rozebrání, to by se v daních těžko zohledňovalo, pokud bychom přišli o paušály. Naštěstí jsem od předchozího zaměstnavatele převzal přehledný systém listů oprav a mám dobrou účetní, která všechny změny hlídá,“ říká podnikatel.
Bezdětný padesátiletý opravář nemá své know-how komu předat, ale spoléhá na vlastní facebookovou skupinu Tesla, která má asi dva tisíce členů. „Stará technika zajímá i dvacetileté kluky. Otázka je, zda to budou chtít dělat, pak bych možná přemýšlel o výchově následovníka,“ uvažuje.
Televizor se zahřál, zmizel obraz a přístroj výhružně vrčí. Nejvyšší čas se rozloučit, aby se pan Hájek mohl pustit do pátrání po příčině závady…
Přístroje z dob mládí našich rodičů
Rodiče Martina Hájka si koupili první televizor Mánes v roce 1958 a po deseti letech pak Oravu 128 na splátky u Multiservisu. Gramofon měli od roku 1972 a k rádiu přibyl v roce 1975 kazetový magnetofon Grundig MK235, dárek k tatínkovým 50. narozeninám. „Dnes už nehraje, bohužel obsahoval plasty, které se po čase rozpadly a nelze je ničím nahradit,“ usmívá se Martin Hájek.
Šikovní odborníci umějí vrátit do hry i pradávné nefunkční kousky v plném lesku. Většina „drátků“ se sbíhá do Historického radioklubu československého, založeného roku 1990, který sdružuje sběratele historických radiopřijímačů i zájemce ze souvisejících oborů. Členové klubu vydávají časopis Radiojournal a několikrát ročně pořádají celostátní setkání spojená s aukcí historických radiopřijímačů a jiných artefaktů.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová, foto: Martin Pinkas.
