Životní prostředí v letech 2004-2009

24. 7. 2009 | Zdroj: Euroskop.cz

Otázka životního prostředí patřila v období let 2004-2009 mezi ty, jež komplexně ovlivňovaly dění Evropské unie jako celku a v podobě jednání o budoucnosti tzv. Kjótského protokolu přesahovaly také do mezinárodněpolitické roviny.

Politika životního prostředí přitom nepatřila mezi oblasti, jimiž by se Společenství zabývalo hned od svého založení. Naopak: původně šlo primárně o doménu jednotlivých členských států a Společenství sehrávalo pouze koordinační roli. K zásadní změně došlo s přijetím Jednotného evropského aktu před necelým čtvrtstoletím a v souvislosti s nárůstem preferencí tzv. postmateriálních hodnot (zejména) v západní Evropě. Neopominutelný význam měla, jak se ukazuje stále častěji, i skutečnost, že oblast životního prostředí a jeho ochrany umožňuje Evropské unii relativně snadno působit i na mezinárodním poli, neboť je v porovnání s jinými (v daném směru „použitelnými“ politikami – např. společnou zahraniční a bezpečnostní politikou) mezi členskými státy spíše nekontroverzní (což jen potvrzuje míra legislativní aktivity Komise a rychlost přijímání výsledných legislativních textů na základě poměrně střídmé legislativní báze článků 174 – 176 Smlouvy o založení Evropského společenství po revizi Smlouvou z Nice). Typickým příkladem z tohoto ranku jsou jednání o budoucnosti Kjótského protokolu.

Problematika životního prostředí zaznamenala v uplynulých pěti letech, pokud jde o zahájené a/nebo dokončené sekundárněprávní legislativní procesy, zásadní kvalitativní i kvantitativní posuny, a to navzdory tomu, že její původní místo v kontextu rozsáhlé Lisabonské strategie bylo po přehodnocení tzv. Kokovou zprávou v roce 2004 nahrazeno tzv. ekonomickým pilířem. Rozhodujícím se stal fakt, že Komise byla v předchozím období (do roku 2004), ale i poté na poli environmentální politiky mimořádně aktivní a zahájila řadu nelegislativních projektů, jež postupně vykrystalizovaly v návrhy, které byly Radou a Evropským parlamentem projednány a schváleny jako závazná legislativa. Na „boomu“ politiky životního prostředí se částečně podílela také skutečnost, že některé dříve přijaté normy obsahovaly revizní klauzule (závazek, že za určitou dobu dojde k jejich přizpůsobení) a/nebo byly již tolikrát novelizovány, že Komise přistoupila k návrhu na jejich konsolidaci.

Z hlediska obsahu se uplatnil princip prosazování environmentálních prvků do všech politik, kde je to užitečné a/nebo možné. Typickým příkladem je dopravní politika Evropské unie, rozhodně ale není jediná. V této souvislosti lze jmenovat, jak vyplývá s níže uvedeného textu, také oblast daní, energetiky, politiky ochrany spotřebitele nebo politiky spravedlnosti, svobody a bezpečnosti. Zcela samostatnou kapitolu pak představuje environmentální aspekt společné zemědělské politiky Evropské unie.

Do budoucna lze na poli unijní politiky životního prostředí očekávat podobný vývoj jako doposud, tj. precizaci stávající legislativy, popř. její zpřísňování, ať už s ohledem na evaluaci dosavadních výsledků, nebo kvůli mezinárodněpolitickým závazkům (např. v podobě přijetí režimu stran prosazování cílů Kjótského protokolu i po roce 2012, kdy jeho platnost skončí).

Poznámka: Níže uváděné sekce respektují vnitřní tematické dělení politiky životního prostředí, jak jej „pracovně“ provádí Komise. Uvnitř sekcí jsou jednotlivé návrhy a/nebo normy řazeny podle data, kdy byly coby legislativní iniciativy předloženy Evropskému parlamentu a Radě.

zpět na začátek

Znečištění ovzduší

Směrnice o emisích z klimatizačních systémů motorových vozidel

Cílem směrnice č. 2006/40, jejíž návrh byl předložen 11. srpna 2003, je technická harmonizace týkající se emisí klimatizací osobních a lehkých užitkových vozidel (kategorie M1 a část kategorie N1), resp. emisí fluorovaných skleníkových plynů „s potenciálem globálního oteplování vyšším než 150“, jež mohou z klimatizací unikat. Daným plynům se obecně věnuje nařízení č. 842/2006 (viz níže).

Členské státy byly povinny směrnici provést do 4. ledna 2008, Česká republika tak učinila prostřednictvím pěti právních norem.

Směrnice o daních v oblasti osobních vozidel

Směrnice by měla stanovit pravidla pro výpočet daní a poplatků z osobních vozidel (kategorie M1) na základě jimi produkovaných emisí CO2, postupně odstranit poplatky za registraci a zřídit systém náhrady ročních silničních daní. Obecně by mělo dojít k „otevření“ společného trhu s automobily za současného respektování určitých emisních standardů a výší příslušných daní (tj. nikoli logiky jejich výpočtu) v jednotlivých členských státech.

Komise svůj návrh v tomto směru předložila 5. července 2005, legislativní proces však prozatím dosáhl jen fáze prvního čtení v Evropském parlamentu. Rada se k němu dosud relevantním způsobem nevyjádřila, přitom je to právě ona, kdo může výslednou normu přijmout; Evropský parlament je do projednávání zapojen pouze prostřednictvím konzultační procedury.

Jako největší problém se jeví neslučitelnost názorů na to, jak cílů potenciální směrnice, stran nichž panuje obecná shoda, dosáhnout.

Směrnice o kvalitě ovzduší

Směrnice č. 96/62 stanovuje již více než deset let komplexní požadavky na kvalitu ovzduší v Evropské unii a na její postupné zlepšování. Současně určuje příslušné mezní hodnoty znečišťujících látek a povinnosti členských států při jejich potenciálním překročení.

Směrnice č. 2008/50, jejíž návrh byl předložen 21. září 2005, je konsolidační normou zahrnující nejen směrnici č. 96/62, ale i obsah dalších čtyř norem: směrnice č. 1999/30, směrnice č. 2000/69, směrnice č. 2002/3 a rozhodnutí č. 97/101. Členské státy jsou povinny ji provést do 11. června 2010.

Nařízení o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z osobních a užitkových vozidel

Nařízení č. 715/2007 definuje požadavky na emisní standardy osobních a užitkových vozidel (kategorie M1, M2, N1 a N2 s maximální hmotností 2 610 kg; podle Komise, která svůj návrh předložila 21. prosince 2005, v souladu technologickým pokrokem) a stanovuje parametry tzv. norem Euro 5 a 6 (jde tedy o revizní legislativu). Cílem je snížení objemu škodlivých emisí (CO, NOX, částice), jež tato vozidla při provozu produkují (norma se tedy netýká jen „emisí z výfuku“). Ke zlepšením by mělo docházet i v důsledku oprav/výměn relevantních náhradních dílů.

Konkrétní specifikace jsou uvedeny v Příloze I nařízení č. 715/2007. Závisejí na normě (Euro 5, nebo Euro 6) typu motoru (diesel, nebo jiný) a/nebo hmotnosti vozidla.

Norma Euro 5 se začne uplatňovat od 1. září 2009 (pro schvalování typu), resp. od 1. ledna 2011 (pro registraci a prodej nových vozidel). V případě Euro 6 platí data 1. září 2014, resp. 1. ledna 2015.

zpět na začátek

Podpora vozidel ohleduplnějších k životnímu prostředí

Směrnice č. 2009/33 vyžaduje, aby byly při veřejných zakázkách týkajících se nákupu silničních vozidel zohledňovány jejich energetické a ekologické dopady (včetně spotřeby energie, emisí CO2 a emisí znečišťujících látek). Cílem normy je podporovat trh s čistými a energeticky účinnými vozidly ve veřejném sektoru – a působit „edukativně“ i na sektor soukromý.

Legislativní proces, zahájený 21. prosince 2005, byl poměrně komplikovaný, neboť jeho výsledek měl potenciál přenést náklady realizace nové normy na konkrétní subjekty (např. regionální a místní samosprávy). Výsledkem jsou dvě možnosti, jak požadavků směrnice dostát: stanovit v dokumentaci k nákupu silničních vozidel technické specifikace týkající se vlastností dosahovaných z hlediska energie a životního prostředí, nebo zahrnout do rozhodnutí o nákupu energetické a ekologické dopady.

Členské státy musejí směrnici provést do 4. prosince 2010.

Emisní standardy u nových osobních automobilů

Nařízení č. 443/2009 lze považovat za doplněk výše uvedeného nařízení č. 715/2007. Komise svůj návrh předložila 19. prosince 2007 s odůvodněním, že dobrovolné závazky výrobců automobilů týkající se emisních standardů nepřinášejí očekávané výsledky.

Norma se týká prioritně emisí CO2 u nových osobních automobilů (kategorie M1) produkovaných od roku 2012. Výsledkem by měly být maximální emise CO2 u těchto automobilů v ob­jemu 130 g CO2km od roku 2015. 130g limitu by mělo v roce 2012 dosáhnout 65 % všech vyprodukovaných a zaregistrovaných vozidel, v roce 2013 75 %, 2014 80 % a v roce 2015 100 % (bez ohledu na výrobce, jak se počítalo původně, ale ve vztahu k automobilové produkci v Evropské unii jako celku). Producenti by navíc měli tendovat k cíli 95 g CO2/km v roce 2020. Nařízení podrobně stanovuje také sankce za překročení uvedených limitů (v podobě „pokut“ za každý překročený gram emisí CO2).

Výsledná norma je ve srovnání s původním návrhem méně restriktivní – nejen v důsledku lobby automobilového průmyslu, ale také kvůli tlaku členských států, jejichž ekonomiky jsou na automobilovém průmyslu více či méně závislé.

Směrnice o průmyslových emisích

Směrnice č. 2008/1 o integrované prevenci a omezování znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control Directive; IPPC) je výsledkem dlouholeté precizace směrnice č. 96/61. Jejím cílem je stanovit pravidla pro vypouštění emisí produkovaných (primárně) při průmyslové výrobě na základě principu „znečišťovatel platí“.

Zařízení, na něž se norma vztahuje, jsou uvedena v Příloze I směrnice. Norma rovněž specifikuje, jakým způsobem žádat o povolení, jehož přidělení je zpravidla předpokladem pro konkrétní průmyslovou činnost, či zda a jak může docházet k inspekcím dotčených zařízení.

V současnosti dochází k revizi směrnice č. 2008/1, resp. probíhá poměrně citlivý legislativní proces, jehož cílem je vytvoření komplexního systému, který by krom dané normy zahrnul ještě šest dalších (sektorových). Komise svůj návrh předložila 21. prosince 2007. Rada v červnu 2009 dosáhla politické dohody. Po jejím formálním „přetavení“ ve společný postoj se bude textem ve druhém čtení zabývat Evropský parlament.

Nařízení o látkách poškozujících ozonovou vrstvu

Nařízení č. 2037/2000 je normou, jež má za cíl (v souladu s požadavky tzv. Montrealského protokolu) celkově snížit produkci a využívání látek poškozujících ozonovou vrstvu. Zároveň však jde i o normu vysoce komplexní a často revidovanou (doposud byla změněna či doplněna v různé míře desetkrát). Proto (ale i kvůli revizi samotného Montrealského protokolu) Komise 1. srpna 2008 předložila návrh na konsolidaci stávajícího regulatorního prostředí.

Legislativní proces zatím dosáhl pouze fáze prvního čtení v Evropském parlamentu, Rada se k němu dosud oficiálně nevyjádřila.

zpět na začátek

Obecná ustanovení

Rozhodnutí o uzavření Aarhuské úmluvy

Rozhodnutím č. 1367/2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Komise návrh předložila 24. října 2003) Evropská unie stvrdila fakt, že danou úmluvu v červnu 1998 podepsala. Přijetím rozhodnutí zajistila konzistenci uplatňování daného dokumentu institucemi a orgány Společenství a získala právní bázi pro argumentaci ve smyslu posilování veřejné participace také v kontextu dalších a/nebo nově připravovaných norem (viz např. směrnice č. 2003/4 a 2003/35 a návrh směrnice o přístupu ke spravedlnosti v otázkách životního prostředí, jejž Komise předložila rovněž 24. října 2003, avšak doposud nebyl schválen).

Trestněprávní ochrana životního prostředí

Směrnice č. 2008/99 o trestněprávní ochraně životního prostředí je výsledkem legislativního procesu, na jehož začátku stál institucionální spor mezi Radou na jedné straně a Komisí (a Evropským parlamentem) na straně druhé o to, jaká právní báze se má použít při vytváření norem, jež meritorně spadají do více oblastí („pilířů“) Evropské unie.

Evropský soudní dvůr vydal v září 2005 rozsudek ve věci C 176/03, jímž se podpořil argument Komise, tj. možnost fakticky rozhodovat o věcech justice a vnitra v tzv. prvním pilíři, pokud v jeho rámci existuje opora pro příslušnou politiku (v tomto případě politiku životního prostředí).

Směrnice č. 2008/99, jejíž návrh byl zveřejněn 9. února 2007, definuje relevantní trestné činy (skutkové podstaty) a základní parametry jejich sankcionování (tj. nikoli výši sankcí, ty určí členské státy; musí být účinné, přiměřené a odrazující).

Členské státy jsou povinny normu provést do 26. prosince 2010.

Akční plán pro udržitelnou spotřebu a výrobu a udržitelnou průmyslovou politiku

Akční plán byl Komisí zveřejněn 25. června 2008 s cílem sesumarizovat kroky, jež Evropská unie může (ve věci udržitelné spotřeby a produkce) podniknout. Obecně vychází z Lisabonské strategie, konkrétně pak z norem, jejichž revizi bezprostředně předpokládá: směrnice č. 2005/32 týkající se tzv. ekodesignu, nařízení č. 1980/2000 o tzv. ekoznačce a nařízení č. 761/2001 „o dobrovolné účasti organizací v programu Společenství pro systém řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí“ (Eco-Management and Audit Scheme; tzv. EMAS).

Požadavky na ekodesign výrobků

Návrh (Komisí předložený 16. července 2008) předpokládá rozšíření působnosti směrnice č. 2005/32 na výrobky spojené se spotřebou energie (které ale nejsou energetickými spotřebiči; typicky úsporné vodovodní kohoutky a sprchy či vhodně designovaná okna).

Plénum Evropského parlamentu završilo své první čtení v dubnu 2009 (neakceptovalo poměrně restriktivní text z výboru). Rada s jeho výsledkem podle Komise předběžně souhlasí, formálně se však v tomto směru nevyjádřila.

Nařízení o systému ekoznačky

Cílem návrhu (Komise jej předložila 16. července 2008) je shrnout dosavadní zkušenosti se systémem označování ekologicky šetrných výrobků (podle nařízení č. 1980/2000) a zajistit jeho další fungování. Obecně by mělo dojít ke zvýšení povědomí o ekoznačce a zajištění většího podílu značených výrobků a služeb (systém má ale zůstat fakultativní).

Projednávání návrhu je ve stejné fázi jako negociace stran návrhu uvedeného výše: kompletní první čtení proběhlo pouze v Evropském parlamentu (v dubnu 2009) a Rada se oficiálně nevyjádřila.

Nařízení o dobrovolné účasti v programu EMAS

Návrh, jejž Komise předložila 16. července 2008, si klade za cíl zrevidovat současnou legislativní úpravu EMAS (nařízení č. 761/2001), resp. zjednodušit, zpřehlednit a zatraktivnit daný fakultativní program (např. principem jediné registrace pro celou Evropskou unii, aby mohlo kontinuálně docházet k nárůstu počtu subjektů, jež jsou do EMAS zahrnuty).

Obdobně jako v případě předchozích návrhů z akčního plánu pro udržitelnou spotřebu a výrobu a udržitelnou průmyslovou politiku bylo i u tohoto návrhu završeno první čtení Evropského parlamentu a (neformálně) přislíbena dohoda s Radou.

zpět na začátek

Ochrana půdy

Nařízení o detergentech

Nařízení č. 648/2004 o detergentech (návrh byl zveřejněn 10. června 2002) má dva základní cíle: eliminovat škodlivé efekty jejich používání (mj. i ve vztahu k půdě) a zajistit jejich lepší (přehlednější, jednotnější) značení pro spotřebitele.

Norma nahrazuje pět směrnic (č. 73/404, 73/405, 82/242, 82/243 a 86/94) a sama již byla revidována – nařízením č. 907/2006.

Trvale udržitelný rozvoj

Výběr poplatků za užívání pozemních komunikací kamiony

Otázka tzv. euroviněty nebo také „euromýta“, jež primárně spadá do oblasti dopravní politiky, je v Evropské unii upravena směrnicí č. 1999/62. V letech 2004–2009 byla jedna její revize dokončena a další započata.

Cílem první z nich byla realizace zásady „uživatel platí“, druhá revize (Komise návrh přeložila 8. července 2008) má za cíl podrobně legislativně ošetřit zásadu „znečišťovatel platí“: do výpočtu mýtného by měly být zahrnuty i tzv. externí náklady (spojené s dopravními nehodami, zácpami a znečištěním ovzduší).

Dosavadní legislativní proces je charakterizován sporem mezi členskými státy zastoupenými v Radě na jedné straně a Komisí a Evropským parlamentem na straně druhé. Uvnitř Rady současně probíhá i spor mezi tranzitními a periferními státy. To vše přesto, že započítávání externích nákladů by pro členské státy nemělo být (alespoň prozatím) obligatorní.

V současnosti se očekává přijetí společného postoje Radou; plénum Evropského parlamentu své první čtení završilo v březnu 2009. Poté patrně proběhne druhé čtení a s ohledem na popsané kontroverze nejspíše i čtení třetí.

zpět na začátek

Boj proti klimatické změně

Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí

Směrnice č. 2004/35 o odpovědnosti za životní prostředí je normou legalizující v Evropské unii princip „znečišťovatel platí“: vytváří „rámec odpovědnosti za životní prostředí (...) s cílem předcházet škodám na životním prostředí a napravovat je“. Komise svůj návrh v tomto směru předložila 23. ledna 2002.

Norma přesně definuje, které druhy škod pokrývá, jaká preventivní a/nebo nápravná opatření lze veřejnými autoritami v souladu s ní realizovat, kdo nese náklady s nápravou škod ap.

Česká republika směrnici provedla prostřednictvím šestnácti právních norem.

Nařízení o fluorovaných skleníkových plynech

Nařízení č. 842/2006 o fluorovaných skleníkových plynech je výsledkem dlouhého a poměrně komplikovaného projednávání návrhu, jejž Komise zveřejnila 11. srpna 2003.

Norma má za cíl omezovat a snižovat emise fluorovaných skleníkových plynů, na které se vztahuje Kjótský protokol – částečně fluorované uhlovodíky (HFC), zcela fluorované uhlovodíky (PFC) a fluorid sírový (SF6). Uvedené plyny jsou, pokud jde o tzv. potenciál globálního oteplování, mnohem nebezpečnější než např. oxid uhličitý. Proto stanovuje nejen příslušná data, ale i oblasti/výrobky, na něž se vztahuje. Podrobná specifikace je k dispozici v Příloze I a Příloze II nařízení.

Klimaticko-energetický balík

Tzv. klimaticko-energetický balík, soubor čtyř legislativních návrhů, Komise zveřejnila na 23. ledna 2008.

První z textů byl věnován regulaci a stimulaci využívání technologie CCS (geologické skladování oxidu uhličitého), která umožňuje separovat CO2 od dalších (v průmyslových provozech sekundárně produkovaných) plynů a ukládat jej pod zemský povrch. Daná technologie by měla v budoucnosti nahradit již fungující systém obchodování s emisními povolenkami. Předmětem debat byla především použitelnost technologie CCS v praxi, zejména v souvislosti s náklady a otázkou podpory příslušných pilotních projektů.

Druhý návrh představoval revizi směrnice č. 2003/87 o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Jeho cílem bylo rozšíření stávajícího systému o větší množství podniků i další plynné emise a zahájení „celoevropských“ aukcí povolenek (od roku 2013; namísto tzv. národních alokačních plánů, jež počítají s jejich bezplatnou distribucí). K nejspornějším bodům patřil mj. způsob alokace povolenek, nakládání s příjmy z jejich prodeje a možnosti relokace (přemísťování) dotčených podniků mimo EU v důsledku zpřísnění stávajících norem.

Třetí text klimaticko-energetického balíku se týkal závazků jdoucích nad rámec obchodování s emisními povolenkami – „úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů o 30 %, aby byly splněny závazky Společenství v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020“. Návrh se týkal např. sektoru dopravy, zemědělství nebo nakládání s odpady.

Posledním textem klimaticko-energetického balíku byl návrh směrnice o podpoře energie z obnovitelných zdrojů. Obsahoval mj. závazný cíl využívat v roce 2020 v unijním průměru 20 % produkované energie z obnovitelných zdrojů (platná směrnice č. 2001/77 stanovovala pouze indikativní cíle) a cíl navýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v oblasti dopravy na 10 % konečné spotřeby (ve všech členských státech). Ke sporným bodům náležela především otázka využívání energie z těch obnovitelných zdrojů, které jsou současně užívány k produkci potravin (a potažmo otázka biopaliv tzv. druhé a třetí generace), či zavedení finančních sankcí za nedodržení stanovených limitů.

Návrhy byly po necelých čtrnácti měsících přijaty jako směrnice č. 2009/28, 2009/29 a 2009/31 a rozhodnutí č. 406/2009 . Směrnici č. 2009/28 jsou členské státy povinny provést do 5. prosince 2010, směrnici č. 2009/29 do 31. prosince 2012 a směrnici č. 2009/31 do 25. června 2011.

zpět na začátek

Odpadové hospodářství

Směrnice o nakládání s odpady z těžebního průmyslu

Cílem směrnice č. 2006/21, jejíž návrh byl předložen 2. června 2003, je předcházet „nepříznivým vlivům na životní prostředí způsobeným nakládáním s odpadem z těžebního průmyslu“. Proto stanovuje povinnosti provozovatelů (např. vytvoření plánu pro nakládání s odpady), preventivní opatření, definuje podmínky udělení povolení k těžbě ap.

Česká republika směrnici provedla šesti právními normami.

Nařízení o přepravě odpadů

Nařízení č. 1013/2006 o přepravě odpadů (jeho návrh Komise představila 30. června 2003) nahradilo nařízení č. 259/93 a jeho dosavadní revize.

Norma komplexně upravuje otázku přepravy odpadů v rámci Evropské unie, Evropského sdružení volného obchodu (European Free Trade Association; EFTA), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development; OECD) a třetích států, jež jsou stranami tzv. Basilejské úmluvy, včetně všech nezbytných procedur (autorizací). Technické otázky nařízení (např. požadavky na přepravu různých druhů odpadů) stanovují jeho přílohy.

Směrnice o bateriích

Směrnice č. 2006/66, jejíž návrh Komise uveřejnila 21. listopadu 2003, nahradila směrnici č. 91/157 a všechny její revize s cílem sjednotit požadavky týkající se nakládání s bateriemi a akumulátory – na trhu, při používání i po něm.

Norma mj. zakazuje používání většiny baterií obsahujících rtuť nebo kadmium (resp. jejich nadměrné množství) a stanovuje tzv. recyklační cíle (do 26. září 2016).

Právě druhá z položek do značné míry způsobila, že projednávání návrhu bylo relativně dlouhé a komplikované, navíc nikoliv prosto chyb (v průběhu roku 2008, ještě před uplynutím implementační lhůty směrnice č. 2006/66, byla schválena její revize v podobě směrnice č. 2008/12 a předložen nový návrh).

Směrnice o odpadech

Směrnice o odpadech prošla v období let 2004–2009 dvěma revizemi. Výsledkem první z nich (zahájené 27. listopadu 2003) byla směrnice č. 2006/12, druhý legislativní proces (zahájený 21. prosince 2005) vyústil v přijetí směrnice č. 2008/98. Zatímco první ze změn byla víceméně formální (shrnula původní směrnici č. 75/442 a její revize), druhá se nesla v duchu meritorních posunů, vyjasnění použitých konceptů („předcházení vzniku“, „opětovné použití“, „recyklace“, „odstranění“ ap.), stanovení minimálních standardů či požadavků na členské státy, pokud jde o plány pro nakládání s odpady a programy předcházení vzniku odpadů, a způsobila v Evropské unii nemalé kontroverz

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek