English version
Mezi městy Poličkou, Litomyšlí a Svitavami leží v malebné venkovské krajině obec Čistá. U silnice tu stojí restaurace v pohádkové roubence s upravenými zahradami, kde běhají domácí zvířata. Vybudovat tento malý ráj, kde vaří z vlastních surovin, trvalo několik let. V roce 1989 začínali v malém kiosku, o osm let později se stěhovali do kamenné hospody, která jej nahradila.
„Původně se dovnitř vešlo asi kolem 34 lidí, ale kvůli svatbám jsme restauraci rozšířili,“ vypráví Ladislava Kuřová. „Rozhodli jsme se přistavět křídlo s velkou kuchyní,“ dodává Pavel Kuře. Jeho manželka pokračuje: „Když už jsme měli kuchyni, tak jsme chtěli využít prostor nad ní a postavili jsme pět apartmánů.“ To se událo v provozu roku 2005, k úplnému dokončení restaurace došlo za čtyři roky přistavěním dalších místností.
„Vaření jsme v srdci měli vždycky. Mnoho podnikatelů si všechno přesně propočítá, ale my jsme to dělali intuitivně. Nepřemýšleli jsme nad tím, že by se nám něco nepovedlo,“ svěřuje se majitel, „vždycky jsme vařili z kvalitních domácích surovin, ale neměli jsme peníze na to, abychom si mohli udělat větší reklamu. Díky tomu, že jsme se dostali do pořadu Ano, šéfe!, všechno nakonec dobře dopadlo.“
Jedna zkouška za druhou
Před samotným zviditelněním v televizi si manželé Kuřovi prošli těžkým obdobím plným nejistoty. Zatímco rozšiřovali původní prostor restaurace, bratr majitele si naproti otevřel hospodu, aby svého konkurenta zničil. Kvůli přestavbě bylo pohostinství uzavřeno půl roku, avšak po opětovném otevření a prvním náporu zvědavců rapidně klesla návštěvnost.
„Nacházíme se uprostřed tří měst, ale jak přesvědčit lidi, aby k nám zajeli,“ zamýšlí se pan Kuře a pokračuje, „potřebovali jsme, aby se o nás vědělo, a tak jsme jezdili s plakáty do České Třebové, Vysokého Mýta, Poličky a dalších měst pokaždé, když jsme pořádali tematické hody. Lidé přijeli, ale jenom na ty hody, jinak ne. Držely nás svatby a dobrá kuchyně, na kterou lidé chodili. Ale to nestačilo.“
Na krušné chvíle vzpomíná i Ladislava Kuřová: „Já byla v kuchyni a manžel na place. Vyhlížel, jestli nejdou hosté, ale pokud někdo přišel, tak maximálně z živnostenského úřadu.“
Polemiky nad tím, jestli restauraci raději uzavřít, nebo se pokusit o záchranu, byly častým tématem hovorů v rodině Kuřových. Těžko se opouští pracně vybudované místo, do kterého bylo vloženo tolik úsilí. Stavba kamenné hospody byla financovaná z příjmů diskotéky, kterou manželé Kuřovi provozovali v devadesátých letech. Pavel Kuře zároveň farmařil a choval prasata, jejichž maso dále zpracovával, což bylo ještě před vstupem do Evropské unie.
„Otevřeli jsme si závodní kuchyni, ale potom přišlo maso z Německa a my se prali s levně nakupujícími vývařovnami. Museli jsme tomu podřídit naše ceny. Pracovali jsme od šesti od rána až do večerních hodin, ale neměli jsme z toho nic,“ popisuje nelehké období Pavel Kuře.
Nová šance na záchranu
Když už začali manželé ztrácet naději, že pohostinství U Zběhlíka bude opět hojně navštěvovaným místem, přišla starší dcera Kristýna s nápadem přihlásit se do pořadu Ano, šéfe!
„První rok nás nevzali. Poslali jsme jim fotky a odpovědí bylo, že to u nás vypadá moc nóbl,“ vzpomíná Pavel Kuře, „za rok jsme se přihlásili znovu a byli jsme jako náhradníci. Potom nám volali z produkce, že jim nějaká hospoda vypadla a že Zdeněk Pohlreich potřebuje po všech těch špeluňkách něco kloudného. Všechno se seběhlo velmi rychle. Přijela produkční, odvyprávěli jsme jí celý příběh a ona z toho byla úplně paf. To se stalo ve čtvrtek, v neděli přijel štáb a v pondělí sám Pohlreich.“
Po natočení veškerého materiálu však stres neskončil. První článek, který vyšel dva týdny před odvysíláním pořadu, se nevyjadřoval právě lichotivě. „Mysleli jsme si, že je to náš konec. Čtrnáct dní jsme žili představou, že nás lidé úplně odepíšou,“ vzpomínají majitelé.
„Otevřeli jsme si závodní kuchyni, ale potom přišlo maso z Německa a my se prali s levně nakupujícími vývařovnami. Museli jsme tomu podřídit naše ceny. Pracovali jsme od šesti od rána až do večerních hodin, ale neměli jsme z toho nic.“
Týden před přenosem vyšel druhý článek, který naopak vyzvedával klady podniku. „Začali jsme být zvědaví, jak to dopadne, a v den po odvysílání pořadu jsme se nestačili divit. Do tří hodin do rána nám nepřetržitě zvonil telefon. Volalo a psalo nám mnoho lidí. Dokonce volali až z Číny a z Kanady, ať to ještě nevzdáváme, že nám fandí a chtějí nás podpořit. Zrovna ten víkend jsme pořádali hody a restaurace byla úplně plná. Auta stála po obou stranách silnice,“ vypráví Pavel Kuře.
Nové plány
S novým náporem hostů přišly i změny v provozu restaurace. Především si majitelé mohli dovolit profesionální kuchaře, které však Ladislava Kuřová sama školí, jedná-li se o přípravu hodů nebo neotřelých kombinací jídel.
Ke snídani připravuje majitelka hostům domácí marmelády. „Různě s nimi experimentuju, přidám do nich i červené víno, mátu nebo tmavý cukr,“ popisuje své nápady. Pavel Kuře se po odvysílání vrátil k zemědělství, které spojil s ukázkovým chovem na pozemcích restaurace.
„Některé městské děti ani nevědí, jak takové domácí zvíře naživo vypadá. U nás si můžou pohladit kozy, podívat se na divočáky, ovce, telátka, husy nebo králíky,“ vypočítává nadšený majitel, „pěstujeme si vlastní zeleninu a připravujeme domácí saláty. Přes léto jsme soběstační. Chtěli bychom tady vybudovat biofarmu.“
Se zajímavým plánem přichází i manželka Ladislava: „Letos chceme začít nabízet piknikové koše, do kterých hostům dáme podomácku připravené občerstvení. To si můžou vzít na louku za restaurací. Také chceme vybudovat altán, ale kdy to stihneme, zatím nevíme. Tady se s novými plány nikdy nekončí.“
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Ilona Podivínská. Foto: Hynek Glos.
