Principem akreditivu je poskytnout závazek určený vývozci (dodavateli) zboží, zaplatit hodnotu požadovaných dokumentů, které odpovídají všem podmínkám akreditivu (a které se vztahují ke zboží kupovanému dovozcem - příkazcem akreditivu). Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, revize 2007, publikace ICC č. 600 (UCP 600), představují poslední revizi celosvětově používaných pravidel pro dokumentární akreditivy. Mezinárodní obchodní komora ČR k nim vydala podrobný komentář.
- UCP (Uniform Customs and Practice for Documentary Credits)
- Další dokumenty Bankovní komise ICC, které se týkají problematiky dokumentárních akreditivů
- Mezinárodní standardní bankovní praxe pro přezkoumání dokumentů pod dokumentárními akreditivy
- ICC Jednotná pravidla pro mezibankovní hojení v souvislosti s dokumentárními akreditivy
- Pravidla ICC pro expertní řešení sporů u dokumentárních instrumentů
- Dodatek k UCP 600 pro elektronickou prezentaci – eUCP
- Mezinárodní pravidla pro standby ISP 98
- Vzájemný vztah mezi publikacemi a ostatními dokumenty Bankovní komise ICC
- Vztah UCP 600 k rozhodnému národnímu právu
Obecný úvod do problematiky pravidel a praxe v oblasti dokumentárních akreditivů
Dokumentární akreditiv a jeho definice
Dokumentární akreditiv je písemný závazek banky beneficientovi – vývozci (dodavateli), vystavený na základě instrukcí příkazce akreditivu – dovozce (odběratele), poskytnout plnění stanovené akreditivem do výše akreditivní částky proti dokumentům předloženým v rámci platnosti akreditivu a odpovídajícím všem akreditivním podmínkám.
Dokumentární akreditiv a jeho historie
Dokumentární akreditiv je jedním z nejstarších bankovních instrumentů vůbec. Jeho kořeny sahají až do 12. století 1. Do podoby, ve které jej známe dnes, se vyvinul v polovině 19. století v Anglii. Akreditiv vždy sloužil a stále slouží jako jeden z nejvýznamnějších platebních instrumentů v zahraničním obchodě.
Jeho rozvoj vděčí nebývalému rozmachu zahraničního obchodu v 18. a 19. století, kdy bylo nutné najít způsob, jak financovat dovoz zboží ze zaoceánských kolonií. V tomto období byla nadvláda britského impéria v zahraničním obchodě naprosto zřetelná, a tak vývoj akreditivu určovaly především velké londýnské obchodní banky.
Principem akreditivu je poskytnout „Letter of Credit“, tedy závazek určený beneficientovi – vývozci (dodavateli) zboží, zaplatit hodnotu požadovaných dokumentů, které odpovídají všem podmínkám akreditivu (a které se vztahují ke zboží, kupovanému dovozcem – příkazcem akreditivu). Banka vystavující akreditiv tudíž poskytuje jakýsi druh úvěru příkazci (dovozci zboží) tím, že mu svým písemným závazkem (ve prospěch vývozce) umožní toto zboží získat a uhradit kupní cenu.
Dovozce tak nemusí platit dříve, než zboží obdrží, ale proti dokumentům, které toto zboží představují 2, resp. prokazují, že zboží bylo dodáno (jak uvádí akreditiv, jehož podmínky by měly odrážet podmínky příslušné kupní smlouvy). Následně dovozce hradí hodnotu dokumentů a příslušné poplatky vystavující bance.
Banka vystavením akreditivu na sebe bere riziko, že bude muset zaplatit za dokumenty předepsané akreditivem, ale dovozce – příkazce akreditivu – jí nebude schopen tyto částky uhradit. Banka se musí pochopitelně proti tomuto riziku zajistit. Banky se v minulosti zajišťovaly především zástavním právem ke zboží, ke kterému se vztahovaly akreditivní dokumenty. Pro banku bylo proto životně důležité, aby měla v případě nezaplacení ze strany dovozce (příkazce akreditivu) ke zboží přístup, aby je mohla prodat například ve veřejné aukci a z výtěžku uhradit své pohledávky za dovozcem.
Rozvoj akreditivu byl tedy podmíněn existencí způsobu, jak bance zajistit přístup ke zboží jako formě zajištění – předcházel mu vznik námořního konosamentu (Bill of Lading). Námořní konosament je cenný papír používaný v námořní dopravě, vystavuje jej dopravce (nebo jím zmocněná osoba – agent či kapitán lodi). Představuje doklad o uzavření přepravní smlouvy, doklad o převzetí zboží k přepravě a též dispoziční právo ke zboží uvedenému v konosamentu.
Konosament převzal principy převoditelnosti ze směnečného práva, toto dispoziční právo ke zboží je převoditelné pouhým rubopisem a předáním jiné příslušné osobě (je-li konosament vystavený na řad). Konosament tedy zabezpečuje bance požadovaný přístup ke zboží, je-li konosament vystaven na řad banky nebo převeden na řad banky rubopisem nebo opatřen nevyplněným rubopisem a má-li jej zároveň ve svém držení.
Dříve se též používaly konosamenty vystavené na doručitele, kdy dispoziční právo ke zboží přechází na nového majitele pouhým předáním konosamentu. Konosament taktéž zajistí bance přístup ke zboží, pokud bude vystaven na jméno banky 3, opět za předpokladu, že jej má ve svém držení.
Pro úplnost uveďme, že rozmach akreditivu byl provázen i rozvojem pojistného trhu. Nejrozvinutější pojistný trh se vytvořil v Londýně, tzv. trh pojistných upisovatelů Lloyds. I pojistka převzala princip převoditelnosti rubopisem, stala se cenným obchodovatelným papírem, a banka tak mohla být zajištěna i proti přepravním, válečným a dalším rizikům, která by její zajištění (dané kontrolou nad zbožím) jinak velmi ohrožovala.
Tímto obecným pohledem do historie poukazuji na anglosaský původ současné podoby tohoto platebního instrumentu a na základní souvislosti se zahraničním obchodem – s rozvojem námořní přepravy, vytvořením směnečného práva a praxe pojišťovnictví mezinárodní přepravy.
UCP (Uniform Customs and Practice for Documentary Credits)
Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, revize 2007, publikace ICC č. 600 (dále jen UCP 600), představují poslední revizi těchto celosvětově používaných pravidel pro dokumentární akreditivy. Přestože se akreditivy používají již velmi dlouho – viz výše, k celosvětové unifikaci docházelo pozvolna. První pokusy o vytvoření mezinárodních pravidel proběhly ve dvacátých letech minulého století.
V Paříži byla v roce 1919 ustavena Mezinárodní obchodní komora s cílem napomoci mezinárodnímu obchodu cestou vytváření pravidel a samoregulací podnikatelských subjektů. Ve třicátých letech vytvořila první Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (UCP), jednalo se o publikaci ICC č. 69 přijatou v roce 1933. Tato pravidla však nebyla bankovní komunitou přijata tak, jak se očekávalo.
Používala se především v kontinentální Evropě, nicméně dominantní hráči na mezinárodním finančním trhu – anglické banky – tato pravidla nepřijaly. První revize se objevila v roce 1952 – UCP 151. Až UCP 222 z roku 1962, které byly připravovány ve spolupráci s anglickými bankami, se těšily celosvětovému přijetí a staly se skutečně celosvětovým standardem.
Další revize následovaly v letech 1974 – UCP 290, 1983 – UCP 400, 1993 – UCP 500 a konečně v roce 2007 4 v současné době platící UCP 600. UCP 600 platí od 1. července 2007.
Co přinesla UCP 600 nového?
Oproti svému „předchůdci“ UCP 500, revizi z roku 1993, přinesla UCP 600 několik velmi zásadních změn, například:
- objevují se definice nejužívanějších výrazů v akreditivní praxi;
- zavádí se nový termín „honorovat“;
- zavádí se nové možnosti pro vystavující banku, jak nakládat s odmítnutými dokumenty;
- doba, kterou mají jmenovaná banka, potvrzující banka a vystavující banka na přezkoumání dokumentů předložených v rámci akreditivů byla upřesněna, nyní je nejvýše 5 bankovních dní následujících po dni předložení dokumentů;
- jmenovaná banka je nyní vystavující bankou v případě akreditivu použitelného akceptací směnky nebo odloženou platbou výslovně pravidly zmocněna k předplatbě nebo k odkupu jí akceptované traty nebo závazku k odložené platbě, který na sebe vzala;
- UCP 600 obsahují článek řešící komplexněji problematiku originálů dokumentů a kopií;
- články týkající se přezkoumání dopravních a pojistných dokumentů zahrnují nové formulace reagující na praxi.
Kromě podstatných změn UCP 600 představují značné množství méně významných změn, např. některé články či ustanovení byla vynechána, mnohé formulace byly změněny, zestručněny apod. Můžeme oprávněně konstatovat, že se jedná o velmi rozsáhlou revizi, kdy s cílem text UCP zjednodušit a zpřehlednit ve prospěch jejich uživatelů byl víceméně každý článek částečně přeformulován či pozměněn.
Např. některé záležitosti, které v UCP 500 řešilo více článků, byly zahrnuty do jednoho článku, což v konečném důsledku vede k větší přehlednosti a uživatelské přívětivosti (např. 3 články řešící v UCP 500 problematiku pojistných dokumentů (čl. 34, 35 a 36) byly sloučeny do jediného článku 28 v UCP 600). UCP 600 tak oproti UCP 500, které obsahovaly 49 článků, nyní obsahují pouze 39 článků.
Další dokumenty Bankovní komise ICC, které se týkají problematiky dokumentárních akreditivů
Neaplikovatelnost Stanovisek č. 1, 2, 3, 4 (Position Papers 1, 2, 3, 4) k UCP 600
Bankovní komise ICC (její oficiální název zní Komise pro bankovní techniku a praxi – dále v textu jen Bankovní komise) vydala 1. září 1994 čtyři velmi důležitá Stanoviska (Position Papers). Vydání těchto oficiálních stanovisek bylo vynuceno nesprávným vykládáním a používáním několika ustanovení UCP 500 některými bankami, což způsobovalo v praxi značné problémy.
Jednalo se o náležitosti podepisování dopravních dokumentů, o negociaci směnky a/nebo dokumentů, dále pak o tzv. nedokumentárních podmínkách v dokumentárních akreditivech a jak k nim přistupovat, a problematiku nesprávných postupů při provádění změn akreditivních podmínek.
Protože se tyto problémy objevovaly stále ve větší míře – například mnoho dopravních dokumentů, které byly standardně přijímány podle revize UCP 400, bylo nyní mnohými bankami odmítáno – Bankovní komise ICC přistoupila k doposud bezprecedentnímu kroku a vydala k UCP 500 tzv. Stanoviska 1, 2, 3, 4 (Position Papers 1, 2, 3, 4), kde uvedla svůj postoj k těmto otázkám.
Během revize UCP 600 bylo několikrát zdůrazněno, že tato Stanoviska byla vydána jako výklad k UCP 500, tudíž k UCP 600 nebudou aplikovatelná! Tento přístup je též zdůrazněn i v samotném úvodním slovu k UCP 600, který napsal předseda Pracovní skupiny provádějící revizi UCP 600 (Drafting Group UCP 600) Gary Collyer.
Stanoviska 1 – 4 byla do značné míry doplněna či nahrazena jinými Názory Bankovní komise (Opinions – viz níže), některá ustanovení se dostala do samotných UCP (např. ohledně změn), nicméně neaplikovatelnost těchto Stanovisek k UCP 600 podle mého názoru má např. velký dopad na posuzování tzv. nedokumentárních podmínkek.
Rozhodnutí ICC ve věci originality dokumentů (ICC Decision on Original Documents)
Bankovní komise přijala na svém zasedání 12. června 1999 dokument nesoucí název „Určení, co představuje ‚ORIGINÁL' dokumentu v kontextu podčlánku 20(b) UCP 500“ (The determination of an „Original“ document in the context of UCP 500 sub-Article 20(b) (ICC Decision on Original Documents). Toto Rozhodnutí představuje postoj Bankovní komise k interpretaci podčlánku 20(b) UCP 500 a vysvětluje jej ve smyslu mezinárodní standardní bankovní praxe.
V praxi totiž docházelo mezi bankami k rozdílnému výkladu tohoto podčlánku, tj. co představuje požadavek, aby dokument „vystavený nebo jevící se být vystavený rozmnožovacími, automatizovanými nebo počítačovými systémy nebo jako průklepové kopie byl označený jako originál“. Tyto nejasnosti vedly v roce 1995 až k velice kontroverznímu soudnímu sporu „Glencore International AG vs. Bank of China“ 5.
Toto Rozhodnutí bylo vydáno k UCP 500 a mělo velmi pozitivní dopad na sjednocení praxe bank v posuzování originality dokumentů. Podstatné prvky tohoto Rozhodnutí byly zahrnuty do UCP 600, kde nyní nalezneme článek 17, který se komplexně zabývá originály dokumentů a kopiemi. Navíc toto Rozhodnutí je dále přílohou nového vydání publikace ICC č. 681, Mezinárodní standardní bankovní praxe pro přezkoumání dokumentů pod dokumentárními akreditivy (International Standard Banking Practice for the Examination of Documents under Documentary Credits), dále jen „ISBP“ – viz níže.
Můžeme tedy konstatovat, že podstata Rozhodnutí byla do UCP 600 začleněna přímo, ostatní vysvětlující ustanovení obsažená v Rozhodnutí se na přezkoumání dokumentů předložených pod akreditivem podléhajícímu UCP 600 aplikují, neboť jsou přílohou (součástí) ISBP.
Poznámky:
1 Vyvinul se v dnešní Itálii, někteří uvádějí, že počátky akreditivu sahají až do starověkého Egypta.
2 Umožní držiteli dokumentů převzít zboží proti předání těchto dispozičních dokumentů.
3 Tzv. konosament vystavený v nepřevoditelné formě (non-negotiable). Tento způsob v případě námořního konosamentu však pro zajištění banky není z hlediska praxe příliš vhodný.
4 Jedná se o revizi z roku 2007, přestože byla přijata Bankovní komisí již v říjnu 2006. Výkonná Rada ICC je schválila až v roce 2007.
5 Glencore International AG v. Bank of China (1995), 1 Lloyd´s Rep. 135. Vystavující banka odmítla certifikát beneficienta, neboť neuváděl, že se jedná o „originál.“ Soudce se ve svém úsudku držel doslovného výkladu podčlánku 20(b) UCP 500, bez ohledu na mezinárodní praxi bank v posuzování originality dokumentů.
Ukázka z publikace Komentář k UCP 600 (Komentář k Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy,revize 2007, publikace ICC č. 600 (UCP 600)), vydané Mezinárodní obchodní komorou České republiky. Autor: Bc. Pavel Andrle, Komise ICC ČR pro bankovní techniku a praxi.
