Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, revize 2007, publikace ICC č. 600 (UCP 600), představují poslední revizi celosvětově používaných pravidel pro dokumentární akreditivy. Mezinárodní obchodní komora ČR vydala k UPC 600 podrobný komentář, jehož část zde přinášíme.
Mezinárodní pravidla pro standby ISP 98
(International Standby Practices ISP 98)
V minulosti podléhala většina vystavených standby akreditivů UCP (Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy), a to i přesto, že UCP byly zamýšleny pro „zbožové“ akreditivy. Je pravdou, že UCP mnoho aspektů charakteristických pro standby akreditivy neřeší, a jejich použití proto může pro nezkušeného uživatele představovat mnohá rizika.
Z tohoto důvodu americký Institut pro mezinárodní bankovní právo a praxi (Institute of International Banking Law and Practice, Inc.) pod vedením svého ředitele a předního právníka profesora Jamese E. Byrna připravil návrh nových pravidel, která by lépe vyhovovala mezinárodní praxi v oblasti standby akreditivů.
Po několikaleté práci, které se účastnilo mnoho odborníků ze všech relevantních obchodních činností (právníci, bankéři, regulátoři, obchodníci atd.) a následné práci pracovní skupiny při Bankovní komisi byla vytvořena tato Mezinárodní pravidla pro standby ISP 98, která byla v roce 1998 schválena Bankovní komisí pro jejich používání jako publikace ICC, č. 590.
Je pravdou, že tato pravidla jsou značně rozdílná oproti jiným pravidlům ICC. Vyznačují se více „jazykem právníků“ než praxí běžného dokumentárního platebního styku, nicméně musíme si uvědomit, že se standby akreditivy často používají v jiných souvislostech než zbožové akreditivy. Standby akreditiv je de facto zárukou ve formě dokumentárního akreditivu, slouží pro zajištění jiných závazků často nesouvisejících se „zbožovými“ obchodními transakcemi (jako např. se sekuritizací pohledávek, emisemi cenných papírů, apod.).
Zájemce o tuto problematiku bych chtěl upozornit na skutečnost, že pracovní skupina při Bankovní komisi Národního výboru ICC ČR provedla odbornou revizi překladu těchto pravidel do českého jazyka (obdobně jako UCP 600 a eUCP). Příslušnou publikaci vydal Národní výbor ICC ČR v prosinci 2003.
Publikací ISP 98 se dále v tomto komentáři nezabývám.
Vzájemný vztah mezi publikacemi a ostatními dokumenty Bankovní komise ICC
Bankovní komise vytvořila poměrně velké množství publikací a dalších dokumentů. Většina z těchto dokumentů se vztahuje k dokumentárním akreditivům, nicméně Komise se velmi aktivně zabývá též problematikou dokumentárních i hladkých inkas (inkas směnek) a bankovních záruk. V této publikaci se pochopitelně zabývám pouze dokumenty, které se týkají dokumentárních akreditivů podléhajících UCP 600.
Bankovní komise neměla a nemá vypracovanou jasnou hierarchii svých publikací a dokumentů, tj. jejich roztřídění z hlediska vzájemné nadřazenosti a podřízenosti. Některé publikace byly vytvořeny jednotlivými autory, jako např. komentáře, jiné byly vytvořeny pracovní skupinou za spolupráce s mnohými národními výbory ICC a byly následně schváleny členy Bankovní komise na jejím zasedání (např. se jedná o Pravidla, jako jsou UCP apod.).
Bankovní komise se rozhodla na svém pravidelném jarním zasedání, které proběhlo v květnu 2003 v Paříži, sestavit oficiální seznam svých hlavních publikací a ostatních dokumentů, a roztřídit je na ty, které byly schváleny Bankovní komisí jako celek, a na ty ostatní.
Všechny výše uvedené publikace a dokumenty Bankovní komise, o kterých pojednávám výše, patří mezi „oficiální“ dokumenty Bankovní komise, tj. dokumenty schválené na pravidelném zasedání Bankovní komise.
Můžeme konstatovat, že dokument schválený Bankovní komisí představuje její oficiální stanovisko, bude mít tedy prakticky větší význam než dokument, který schválený Bankovní komisí nebyl. Nicméně neznamená to, že by tyto ostatní “neschválené“ dokumenty či publikace nebyly hodnotné. Naopak, jedná se o práce předních expertů ICC, často sestavené předsedou Bankovní komise či předsedou či jinými členy příslušných pracovních skupin Bankovní komise. V tomto ohledu poukazuji na publikaci ICC č. 680 – Komentář k UCP 600, který sepsala Pracovní skupina revize UCP 600 (Drafting Group). Nejedná se tedy o oficiální stanovisko Bankovní komise, nicméně bezpochyby poukazuje na důvody změn v rámci revize UCP 600 a poskytuje mnohá důležitá vysvětlení. Při sestavování tohoto komentáře jsem z této publikace pochopitelně vycházel.
Vztah UCP 600 k rozhodnému národnímu právu
Jak již samotný název sděluje, jedná se o „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy“, které byla vytvořena Mezinárodní obchodní komorou (ICC) s cílem zachytit mezinárodní standardní bankovní praxi v oblasti dokumentárních akreditivů. Článek 1 navíc uvádí, že UCP 600 jsou „pravidly“.
Nejedná se tedy o „ustanovení mezinárodního zákona či o mezinárodní konvenci“, jejíž aplikovatelnost na právní vztah mezi stranami akreditivní operace by vyplýval ze samotného zákona. V souladu s široce přijímaným principem „smluvní volnosti“ si strany akreditivní operace mohou zvolit Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (v současnosti platí revize 2007, publikace ICC č. 600 – dále jen UCP 600) jako soubor pravidel, kterými se budou v provádění akreditivní operace řídit.
To však v žádném případě neznamená, že by se na vztahy mezi jednotlivými stranami akreditivu nevztahovala anebo nemohla vztahovat příslušná ustanovení rozhodného národního práva, jsou-li nějaká. Zahrnutí UCP 600 do akreditivu nevyloučí možnost aplikování ustanovení rozhodného národního práva příslušnými soudy (především v takových případech, kdy se ustanovení UCP 600 příslušnou otázkou nezabývají či by byla v rozporu s kogentními ustanoveními rozhodného národního práva).
Musíme si uvědomit, že mnoho záležitostí týkajících se akreditivní operace není v UCP 600 podrobně řešeno, popř. není řešeno vůbec. Např. otázka zpětného postihu na beneficienta u negociace směnek a/nebo dokumentů (s výjimkou v případě potvrzeného akreditivu) či do značné míry problematika vztahů mezi vystavující bankou a avizující/jmenovanou/potvrzující bankou. U posledního
příkladu by se na věc pravděpodobně pohlíželo z hlediska vztahu mezi mandantem („principal“) (vystavující banka) a mandatářem („agent“) (avizující/jmenovaná/potvrzující banka), resp. podle ostatních relevantních ustanovení rozhodného práva.
Vystavující banka by si proto měla být vědoma ustanovení svého národního práva, která se týkají přímo dokumentárního akreditivu (jsou-li nějaká), popř. dalších relevantních ustanovení práva. Nicméně ve většině zemí byla převážná část této problematiky ponechána na mezinárodní standardní bankovní praxi, a tak národní právo neobsahuje žádná výslovná ustanovení řešící dokumentární akreditiv. V ostatních případech ustanovení národního práva často nemají kogentní (donucovací) povahu, a tak se od nich strany mohou odchýlit, např. volbou určitých pravidel (UCP 600).
Náš obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb. upravuje smlouvu o otevření akreditivu i vlastní akreditiv (akreditivní listinu), a to v části třetí, hlavě II, dílu XX, § 682 až § 691.
Současný obchodní zákoník, zákon č.513/1991 Sb. předpokládá existenci obchodních zvyklostí jako pramenu práva. Pokud se akreditiv v souladu s požadavkem čl. 1 (UCP 600) na UCP 600 odvolává, podle § 264 odst. 2 obchodního zákoníku se tedy jedná o obchodní zvyklosti, k nimž se má přihlížet podle smlouvy. V tomto případě se použijí před těmi ustanoveními obchodního zákoníku, která nemají donucovací povahu (tj. nejsou kogentní).
Dále odst. 1 § 264 stanoví, že se při určení práv a povinností ze závazkového vztahu přihlíží i k obchodním zvyklostem v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy (v našem případě s textem akreditivu) nebo se zákonem (obchodním zákoníkem). Toto pravidlo platí obecně, bez ohledu na to, o jaký typ závazkového vztahu, smlouvy nebo tzv. platebního instrumentu jde, není tedy např. omezeno pouze na mezinárodní vztahy. Nadto však § 730 stanoví, že se podle § 264 přihlédne k obchodním zvyklostem zachovávaným v mezinárodním obchodě v příslušném obchodním odvětví.
Tedy pokud se akreditiv na UCP 600 odvolává, potom ustanovení UCP 600 mají přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku (je-li české právo právem rozhodným). Pokud by se akreditiv na UCP 600 neodvolával, potom by se ustanovení UCP 600 použila až na třetím místě v pořadí za kogentními a dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníka (opět pochopitelně za předpokladu, že české právo je právem rozhodným).
Podle mého názoru nejsou výše uvedená ustanovení obchodního zákoníka řešící smlouvu o otevření akreditivu a vlastní akreditiv s UCP 600 v žádném ohledu v rozporu. Pouze se domnívám, že ustanovení obchodního zákoníka neumožňují českým bankám vystavit akreditiv samy za sebe (což UCP 600 výslovně zmiňuje), neboť náš obchodní zákoník předpokládá, že vystavení každého akreditivu předchází uzavření (písemné) smlouvy o otevření akreditivu a logicky banka nemůže uzavřít smlouvu sama se sebou.
Na některé záležitosti dokumentárního akreditivu se vztahuje nebo může vztahovat i národní právo a zvyklosti jiné země než země vystavující banky. To může mít dalekosáhlé dopady i na vystavující banku. Protože nelze předpokládat, že by vystavující banka mohla být obeznámena se všemi relevantními zahraničními zákony a zvyklostmi, podčlánek č.37(d) UCP 600 hovoří o tom, že „příkazce (akreditivu) bude zavázán a povinen odškodnit banku za všechny závazky a odpovědnosti dané zahraničními zákony a zvyklostmi“.
Dokumentární akreditiv předpokládá existenci vztahů mezi několika stranami (tyto vztahy jsou však vzájemně právně oddělené). V zájmu jednoznačnosti a vyloučení případných sporů Bankovní komise ICC doporučuje, aby odkaz na UCP 600 byl obsažen již v žádosti příkazce k otevření akreditivu (daného vystavující bance, v ČR nejčastěji prostřednictvím standardního formuláře banky – nazvaného např. „Příkaz k (Žádost o) otevření dokumentárního akreditivu“), dále též v žádosti další bance o avizování/potvrzení akreditivu a samozřejmě ve vlastním akreditivu avizovaném/potvrzeném beneficientovi akreditivu.
Určení příslušné revize UCP
Aby se tato pravidla stala závazná pro všechny strany akreditivu, musí být na ně uveden odkaz v samotném dokumentárním akreditivu. Článek č. 1 UCP 600 požaduje, aby akreditiv výslovně uváděl, že se řídí těmito pravidly (např.: This L/C is subject to „UCP, 2007 Revision, ICC Publication No. 600“). Bezpochyby je vhodné v příslušném akreditivu výslovně uvést, jaká revize UCP se na akreditiv vztahuje, abychom se tak vyhnuli případným sporům 12. Na to bylo nutné dbát především v období krátce po revizi těchto pravidel, neboť se po určitou dobu vyskytovaly v praxi obě dvě revize UCP (např. UCP 500 – revize 1993 a UCP 600 – revize 2007).
Poznámky:
12 V praxi akreditivy vystavené prostřednictvím standardní SWIFTové zprávy MT 700/701 uvádějí kódová označení a případně další informaci ohledně použitých pravidel. Akreditiv podléhající UCP 600 uvádí, že podléhá poslední revizi UCP – viz dále v komentáři k čl. 1.
Ukázka z publikace Komentář k UCP 600 (Komentář k Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy,revize 2007, publikace ICC č. 600 (UCP 600)), vydané Mezinárodní obchodní komorou České republiky. Autor: Bc. Pavel Andrle, Komise ICC ČR pro bankovní techniku a praxi.
