Dominový efekt a Europesimizmus 

Dokument se zabývá evropskou ekonomickou integrací v období od 60. let do poloviny 90. let. Postupně jsou přiblíženy čtyři vlny rozšíření Evropských společenství, také z pohledu vztahu k Evropskému sdružení volného obchodu (ESVO), který byl završen vytvořením Evropského hospodářského prostoru (EHP) v roce 1994. Dokument se též věnuje období europesimizmu, jež souviselo s politickými a ekonomickými krizemi v Evropě a vyvrcholilo neúspěšnými snahami o hlubší integraci v oblasti obchodní a měnové.

Převzato z knihy „Ekonomie evropské integrace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2008.

• 1.3 Vývoj směrem k dvěma soustředným kruhům: dominový efekt – část I
• 1.3.1 První rozšíření a Evropské sdružení volného obchodu (EHS a ESVO)
• 1.4 Europesimizmus
• 1.4.1 Politické otřesy
• 1.4.2 Neúspěch snah o měnovou integraci
• 1.4.3 Neúspěch snah o hlubší integraci obchodu
• 1.4.4 Světélka naděje
• 1.5 Hlubší cykly a dominový efekt II: program jednotného trhu a EHP
• 1.5.1 Program jednotného trhu a ES92
• 1.5.2 Evropský hospodářský prostor a čtvrté rozšíření

1.3 Vývoj směrem k dvěma soustředným kruhům: dominový efekt – část I

Na začátku 60. let měly podniky operující v rámci ESVO a EHS přibližně stejný přístup na své trhy navzájem (liberalizační proces právě začal). Nicméně, jakmile bariéry obchodu začaly v rámci EHS a v rámci ESVO opadávat (nikoli mezi oběma skupinami navzájem), objevily se efekty diskriminace, která znamenala ztrátu příležitostí výdělku pro exportéry v obou skupinách. Závažné bylo, že ekonomická váha a výkonnost těchto dvou skupin měla daleko do rovnováhy. HDP šesti zemí EHS byl více než dvojnásobný oproti HDP sedmi zemí ESVO a také rychleji rostl. A tak EHS bylo pro exportéry daleko zajímavější než ESVO. Progresivnější redukce vnitřních bariér vytvořila nové politicko-ekonomické síly ve prospěch rozšíření EHS. Ale jakým mechanizmem diskriminační liberalizace tyto síly vytvořila?

Diskriminační liberalizace je zkoumána podrobněji v kapitole 5, ale myšlenka stojící za těmito novými policko-ekonomickými silami může být ilustrována pomocí anekdoty: Dva trempové v Yellowstonském národním parku, kteří se právě utábořili a ukládali se ve stanu ke spánku, zaslechli velmi blízko řev hladového grizzlyho. Jeden z trempů se posadil a začal si rychle nazouvat boty. Druhý tremp mu říká: „Jsi blázen? Medvědovi nikdy nemůžeš utéct!“ Jeho kamarád však stále pokračuje v zavazování tkaniček a pak odpoví: „Ale já nemusím utéct medvědovi. Stačí, když uteču tobě.“ Je-li potřeba předběhnout medvědy a uspět v byznysu, klíčem k úspěchu je relativní konkurenceschopnost. Firma, která je čímkoli zranitelná či oslabená, tím pomáhá svým rivalům.

V našem případě téměř dokončená integrace EHS narušovala relativní konkurenceschopnost firem z nečlenských států na trzích v rámci EHS, čímž poškozovala jejich prodeje a zisky. Samozřejmě, totéž se dělo i naopak, tedy byly tu méně výhodné pozice firem z EHS na území ESVO. Ovšem díky velikosti ekonomického prostoru EHS byla pod větším tlakem ESVO. Efekt relativní konkurenceschopnosti pomáhá vysvětlit, proč výhody ekonomické integrace mezi danými státy mohou změnit politicko-ekonomický postoj nezúčastněných zemí. To je v Baldwinových pracích (1994, 1995) nazýváno dominovým efektem v teorii regionální integrace; preferenční zmenšování obchodních bariér přinášející výhody zúčastněným stranám vytváří nový tlak na nezúčastněné, aby se připojili k obchodnímu bloku. Tak, jak se tento obchodní blok zvětšuje, tlak na připojení roste. Historie ukázala, že první, kdo na tento tlak reagoval, byla vláda Velké Británie.

zpět na začátek

1.3.1 První rozšíření a Evropské sdružení volného obchodu (EHS–ESVO)

V roce 1961 požádala Velká Británie – země, která se tak zásadně distancovala od federální cesty v 50. letech – o členství v Evropském hospodářském společenství. Pro tento obrat existovalo mnoho důvodů. V roce 1955 Británie částečně očekávala neúspěch EHS jako politické a obranné unie. Když však začalo být jasné, že EHS funguje a jednotlivá britská odvětví začala čelit rostoucí diskriminaci díky neustále se zvětšujícímu a rychle rostoucímu evropskému trhu, musela britská vláda reagovat: ESVO nebyla dostatečným substitutem pro volný přístup na trhy Šestky. Jestliže by se EHS rozšířilo i o Británii, ostatní členové ESVO by čelili diskriminaci z ještě většího trhu.

Toto jednostranné britské rozhodnutí překlopilo více „kostek z domina“. Znamenalo to, že počáteční šok (díky žádosti Britů) vedl i ostatní země ke změně jejich postojů k otázce členství. A tak Irsko, Dánsko a Norsko rychle následovaly „britský jednostranný krok“. Zbytek členů ESVO nepožádal o členství ve Společenství z politických důvodů, jako je neutralita (Rakousko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko), nedostatek demokracie (Portugalsko) nebo nebyly tolik závislé na trhu EHS (Island).

Zatímco Německo bylo velkým příznivcem členství Británie v EHS, Francie byla proti (viz obr. 1.5). Na proslulé tiskové konferenci v lednu 1963 říká francouzský prezident Charles de Gaulle tomuto prvnímu pokusu o rozšíření „non“⁷, ale tatáž čtveřice z ESVO znovu zažádala o členství v roce 1967 (viz box 1.9). De Gaulle reagoval dalším famózním „non“, ale po jeho odchodu do důchodu byli žadatelé znovu vyzváni samotným EHS. Po zdlouhavém jednání bylo přijetí pro všechny čtyři potvrzeno v roce 1973. V této době norští občané odmítli členství v referendu.

Blížící se odchod čtyř členů ESVO do ES byl očekáván s předstihem a vyvolal sekundární dominový efekt. V roce 1973 znamenalo rozšíření ES zvětšení jeho trhů a zmenšení trhů ESVO. Firmy zbylých států ESVO byly (v porovnání se svými konkurenty se sídlem na území ES) na více trzích v nevýhodě a těšily se výhodám na menším počtu trhů. Proto průmysl v ESVO tlačil na své vlády, aby tuto situaci změnily. Výsledkem byla řada bilaterálních dohod o volném obchodu (free trade agreements, FTA) mezi členy ESVO a ES, které začaly platit, když Británie a spol. přistoupily k ES.

Všimněte si, že tato změna stanoviska potřebuje nějaké vysvětlení. Postoj, řekněme, Švédska k ESVO a poté k ES byl záležitostí vrcholné politické kalkulace. Může to vypadat nezvykle, nicméně tyto politické kalkulace švédské elity vedly k podpisu FTA v roce 1972, i když v minulé dekádě je švédské vedení neshledalo jako politicky optimální. Vysvětlením je samozřejmě užší integrace mezi obchodními partnery (v tomto případě mezi Británií, Dánskem, Irskem a ES), která změnila ekonomické podmínky pro švédské exportéry. Tato změna ekonomických poměrů v regionu změnila i scénu politickou. Analogické síly pracují i dnes. Rozšíření z roku 2004⁹ znamená tlak na nové „sousedy z východu“, aby se snažili být součástí zóny volného obchodu s EU.

Celkovým výsledkem všeho dění bylo, že do poloviny 70. let se v uspořádání obchodu v západní Evropě integrace rozvinula z nepřekrývajících se kruhů ve dva soustředné kruhy. To je schematicky naznačeno na obrázku 1.6. Vnější okruh, který zahrnoval státy jak ESVO, tak ES, reprezentuje virtuální zóna volného obchodu pro obchod s průmyslovými výrobky zformovaná zřetězováním Římských smluv (pro vnitřní obchod EHS), Stockholmskou konvencí (pro vnitřní obchod ESVO) a individuálními bilaterálními smlouvami o volném obchodu obchodu mezi každou zemí ESVO a EHS (pro obchod ES–ESVO). Vnitřní kruh tvořilo EHS. Země EHS byly integrovány hlouběji; zvláště to platí, máme-li na mysli polovinu 70. let.

zpět na začátek

1.4 Europesimizmus

I když Celní unie byla uvedena v život bez problémů a v předstihu, proces evropské integrace začal v dalších letech stagnovat. Společenství bylo 60. letech zmítáno sérií politických krizí v, po nichž brzy následovaly ekonomické šoky na začátku 70. let. To vedlo k období „europesimizmu“, který trval od prvního rozšíření v roce 1973 až do roku 1985.

1.4.1 Politické otřesy

Působivě dobrá ekonomická výkonnost evropských ekonomik v 50. a 60. letech – spojená se zjevným úspěchem evropské ekonomické integrace – ušla dlouhou cestu, aby obnovila důvěru Evropanů ve schopnost svých vlád vládnout (Milward, 1984). A tak se stalo, že některé státy začaly litovat svých slibů o hlubší integraci, ke které se zavázaly v Římských smlouvách. V čele této hry o národní svrchovanost stanul prezident Charles de Gaulle.

Aktuálnost tématu vyvrcholila v závěrečné fázi přechodného období v rámci Římských smluv (leden 1966). V této etapě se volební procedury v klíčové instituci EHS pro rozhodování – Radě ministrů – měly změnit ve specifický druh většinového hlasování (viz hlasování kvalifikovanou většinou v kapitole 2). Pro de Gaulla bylo nepřijatelné, že by Francie musela akceptovat většinově přijatá rozhodnutí i v případě, kdy třeba ona sama hlasovala proti. Nakonec de Gaulle přinutil ostatní členy EHS, aby akceptovali jeho hledisko, a tím se zrodil tzv. Lucemburský kompromis (viz box 1.10); nadále se princip jednomyslnosti stal typickým pravidlem v rozhodovacích procedurách EHS. Trvání na způsobu jednomyslného rozhodování radikálně omezilo akceschopnost EHS (viz kapitola 3) a problém se jen zhoršil po rozšíření EHS na 9 států v roce 1973.

Tyto konflikty nastaly poté, co odpor proti federalizmu vedl k selhání dřívějších pokusů o hlubší integraci. V roce 1961 na summitu EHS v Bonnu byl ustanoven tzv. Fouchetův výbor, který měl navrhnout plán na vytvoření politické unie. Fouchetův plán, který byl silně ovlivněn de Gaullovým odporem k myšlence nadnárodních institucí, vycházel z úzkostlivého respektu k národní suverenitě. Plán neuspěl z několika důvodů, mezi nimi byla obava některých členských států, že to podkope již existující nadnárodní aspekty Společenství (podrobněji viz Factsheet 1.1.2 na http://www.europarl.europa.eu).

Ačkoli Lucemburský kompromis neměl žádnou právní moc, měl obrovský účinek. Znamenalo to totiž, že pravidlo jednomyslnosti se stalo de facto pravidlem téměř pro všechno. Vývoj hlubší integrace byl prakticky zablokován až do obnovení většinového hlasování po přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. Máme-li z kompromisního řešení citovat, pak: „Tam, kde má Rada rozhodovat většinovým hlasováním na základě návrhu Komise a pokud by byly dotčeny důležité zájmy jednoho nebo více partnerů, členové Rady podniknou takové kroky, aby v rozumném čase dosáhli řešení, kterémůže být přijato všemi členy Rady tak, aby respektovalo společný zájem v duchu článku 2 Smlouvy.“ (Podrobněji viz Factsheet 1.3.6 na http://www.europarl.europa.eu)

1.4.2 Neúspěch snah o měnovou integraci

Na konci 60. let se monetární politika v USA začala ubírat ne právě zodpovědnou cestou – v podstatě se tiskly peníze, aby USA byly schopny ufinancovat válku ve Vietnamu. Jelikož v té době byly všechny hlavní měny vázány na dolar (prostřednictvím systému globálního fixování směnných kurzů nazývaného brettonwoodský systém), americká inflace se více či méně promítala do růstu inflace v Evropě i jinde, což v letech 1971–73 vyvrcholilo zhroucením tohoto systému (podrobněji viz kapitola 13).

Stabilita směnných kurzů byla považována za jeden z hlavních pilířů podpory rychlého poválečného růstu obchodu a mezinárodních investic, které s sebou přinesly vzrůstající prosperitu. EHS hledalo cesty pro obnovení stability směnných kurzů mezi svými členy. Wernerův výbor, který čerpal ze studií připravených v 60. letech, představil návrh na postupné zavedení měnové unie. Návrh byl přijat v roce 1971 a jeho cílem nebylo nic menšího než vytvoření úplné měnové unie do roku 1980.

Ekonomické prostředí pro nové evropské měnové uspořádání nemohlo být horší. Po několika měsících od zahájení projektu vyvolala jomkipurská válka arabský ropný bojkot Západu. Výsledný ostrý růst cen ropy se změnil ve zlatý důl pro všechny ropu exportující země. Ekonomický dopad pro západní Evropu byl zničující. Inflační trendy byly zintenzivňovány akcemi USA, ropný šok několikrát utlumil ekonomickou aktivitu v Evropě a u všech jejích globálních obchodních partnerů. Většina evropských států zavedla expanzivní monetární a fiskální politiku s cílem vyvážit ekonomický pokles, což ale dále živilo inflaci. Pro výsledný souběh poklesu ekonomické úrovně a rostoucí míry inflace se vžil název „stagflace“. Právě když se svět vzpamatoval z ropného šoku z roku 1973, revoluce v Íránu v roce 1979 přinesla další zvýšení cen ropy podporující stagflaci. Oslabující série krizí směnných kurzů, které pramenily přímo z těchto masivních externích šoků, odsoudily první poválečný pokus o evropskou měnovou integraci k nezdaru.

zpět na začátek

1.4.3 Neúspěch snah o hlubší integraci obchodu

I když tarifní překážky byly postupně odstraňovány, Evropané si začali mezi sebou budovat nové obchodní bariéry. Ty byly založeny na detailech technických předpisů a standardech, které způsobovaly fragmentaci evropských trhů. I když politiky nazývané „technické bariéry obchodu“ (technical barriers to trade, TBT) nepochybně tlumily rozvoj vnitřního evropského trhu, byly prezentovány jako ochrana spotřebitele. Navíc vedení EHS rozpoznalo dopad TBT na rozvoj obchodu hned od počátku v roce 1957. Článek 100 zakládajících listin Římských smluv vyžaduje po členských státech „přiblížení“ (v evropské řeči jde o harmonizaci) národních předpisů v zájmu „řádného fungování jednotného trhu“.

EU se poprvé snažila systematicky odstranit technické bariéry v roce 1969 pomocí „Generálního programu“. Později byl ento přístup označován jako „tradiční“ či „starý“ přístupk liberalizaci TBT. Byl opřen o detaily technických předpisů pro jednotlivé produkty či skupinu produktů, které byly přijaty na základě jednotně odsouhlasených směrnic. Od té doby, co byla při rozhodování vyžadována jednomyslnost, tento přístup selhal. Harmonizační proces postupoval mnohem pomaleji než rozvoj nových národních bariér. Například deset let se rozhodovalo o kontejnerech na plyn z čisté oceli a devět a půl roku bylo průměrné zpoždění pro 15 nařízení přijatých jako celek v roce 1984. Mezitím členské státy přijaly tisíce technických standardů a norem za jeden rok.

Stagflace spolu s neúspěchem evropského měnového sjednocení a snahy o hlubší liberalizaci obchodu vytvořila nad „Evropským projektem“ stín. Mnoho hlasů uvnitř i vně Evropy vyslovilo podezření, že ideály, které vedly evropskou integraci kupředu od konce 40. let, umírají či už jsou mrtvé.

1.4.4 Světélka naděje

Během tohoto pro integraci neradostného období zasvitlo v dálce i pár světélek naděje. Španělsko, Portugalsko a Řecko si zvolily demokratické vlády, čímž se staly přijatelnými kandidáty na členství v EHS. Řecko se připojilo v roce 1981 a bylo následováno zeměmi z Iberského poloostrova v roce 1986. Evropský měnový systém (EMS), kterému se podařilo stabilizovat směnné kurzy mezi zeměmi EHS, začal fungovat v roce 1978. A navíc, EHS položilo pevné základy svému financování dvěma smlouvami o rozpočtu v roce 1970, resp. 1975 (viz kapitola 2). Instituce tří společenství (Evropské společenství uhlí a oceli, Euratom a Evropské hospodářské společenství) byly spojeny Dohodou o sloučení (1965) a Evropský parlament byl poprvé volen v roce 1979 v přímých volbách (do té doby byli členové parlamentu kooptováni z národních parlamentů).

Centrální banky v USA a Evropě se rozhodly bojovat s inflací (která tehdy ve většině průmyslových států dosahovala dvouciferných hodnot) tradičními způsoby. Takto nastavená měnová politika s sebou přinesla dlouhou a silnou recesi. Mezi lety 1981 a 1983 byla Evropa z hlediska růstu buď v červených číslech, nebo vykazovala jen zanedbatelný růst. Zatímco míra inflace klesala, míra nezaměstnanosti se mohutně zvýšila. V roce 1984 došlo k ekonomickému oživení. Změnilo se i politické prostředí – po celém průmyslově vyspělém světě se prohloubila víra v tržní ekonomiku. Americký prezident Reagan a britská premiérka Margaret Thatcherová jsou často označováni za první linii, ale dokonce i francouzský socialistický prezident François Mitterand přijímal opatření směřující k prosazování tržních řešení ekonomických problémů. Jedním z nejdůležitějších závěrů učiněných v tomto období je to, že vysoce intervenční politiky při pokusu vzdorovat deseti letům slabé ekonomické výkonnosti selhaly.

1.5 Hlubší cykly a dominový efekt II: program jednotného trhu a EHP

Toto příznivé ekonomické ovzduší poloviny 80. let bylo spojeno s příchodem talentovaného zastánce hlubší evropské integrace Jacquesa Delorse (viz box 1.11). Delors, jenž se stal prezidentem Evropské komise v roce 1985, byl oddaný myšlence znovu nastartovat ekonomickou integraci. Prosazoval program, který měl dotvořit vnitřní trh. Tento program Delors nazýval jako „Program jednotného trhu“, i když byl často označován také jako „Program vnitřního trhu“, nebo také „Program 1992“ či zkráceně EC92. Formálního rámce nabyl v Bílé knize lorda Cockfielda, která obsahovala 300 ustanovení potřebných pro transformaci společného trhu na trh jednotný. V červenci 1987 všichni členové přijali Jednotný evropský akt, což je společný právní závazek, který (vedle spousty dalších změn) formuluje opatření pro vytvoření jednotného trhu.

1.5.1 Program jednotného trhu: ES92

V roce 1985 využívaly firmy v EU vzájemného bezcelního vstupu na další trhy, avšak rozhodně se nejednalo o volný obchod. Vnitřní obchod Společenství byl brzděn dlouhým seznamem obchodních bariér, jako byly různé technické standardy a odvětvové předpisy, kapitálové kontroly, preferenční přidělování veřejných zakázek domácím subjektům, administrativa a hraniční formality, rozdíly v dani z přidané hodnoty (DPH) a ve spotřebních daních, rozdíly v regulaci dopravy, abychom zmínili jen některé. I když se velká většina těchto politik jeví sama o sobě jako bezvýznamná, všechny dohromady znatelně omezovaly fungování vnitřního trhu.

Navíc mnoho bariér vzniklo v 70. letech, kdy státy v rostoucí míře přijímaly opatření v zájmu ochrany spotřebitelů a životního prostředí. Volný pohyb zboží byl omezován díky praktikám národních a místních vlád jako odlišné standardy obchodování, udělování monopolních licencí na dodávky některých druhů produktů a služeb a poskytování dotací národním šampiónům. Stejně tak volný pohyb služeb – jenž byl v zásadě garantován Římskou smlouvou – byl vzdálen od realizace, trhy byly opět široce chráněny a regulovány národními vládami. Poskytovatelé služeb museli nejprve získat místní certifikát, který je opravňoval k činnosti. Požadavky pro získání takového certifikátu se lišily od místa k místu napříč EHS. Certifikační proces byl dokonce často kontrolován či ovlivňován národními poskytovateli služby, kteří byli ekonomicky zainteresováni na rozšíření či omezení zahraniční konkurence pomocí certifikačního procesu.

Klíčové změny obsažené v Programu jednotného trhu byly vyvinuty s cílem dále posílit „čtyři svobody“ (volný pohyb zboží, služeb, práce a kapitálu), které byly přislíbeny a upraveny Římskými dohodami. Ke konkrétním krokům patřily:

Liberalizace obchodu:

• zmodernizování či odstranění formalit na hranicích,
• harmonizace sazeb DPH uvnitř širokých pásem,
• liberalizace trhu veřejných zakázek,¹⁰
• harmonizace a vzájemné uznávání technických standardů ve výrobě, balení a marketingu.

Liberalizace pohybu výrobních faktorů:

• odstranění všech kontrol kapitálu,
• zvýšení stupně integrace trhu kapitálu,
• liberalizace politik v oblasti přeshraničního hospodářského styku, pravidel vstupu na trhy, a to včetně vzájemného uznávání souhlasu národními regulátory.

Jednotný evropský akt také zavedl důležité institucionální změny. Aby vyjasnil, jak mají probíhat rozhodovací procesy, jež byly upraveny různými integračními iniciativami v 70. letech, zahrnul EC92 hlavní změnu v rozhodování v EU. Rozhodnutí týkající se problematiky jednotného trhu by měla být přijímána na základě většinového hlasování namísto principu jednomyslnosti (viz kapitola 2 diskutující fungování rozhodovacích procedur v EU). Tato změna hlasovacích procedur byla součástí nového přístupu k liberalizaci TBT.

Cíl: zvýšit mobilitu kapitálu

Bez pochyby nejnovějším aspektem Strategie jednotného trhu bylo její zaměření se na kapitálovou mobilitu; ostatní rysy mohou být vnímány jako prohloubení a rozšíření už jednou odsouhlasených integračních iniciativ. Někteří členové EU již dříve jednostranně liberalizovali pohyb kapitálu ještě před ES92, ale k podstatné panevropské liberalizaci došlo až v druhé půli 80. let se sérií nařízení ES92. Otevření bylo dokončeno v roce 1988 nařízením, které zrušilo všechny zbylé restrikce pohybu kapitálu mezi rezidenty EHS. Definitivní systém byl kodifikován v Maastrichtské smlouvě.

Lze se domnívat, že volný pohyb kapitálu v rámci liberalizačního programu Jednotného trhu rozpoutal proces, který vedl k vytvoření eura (podrobnější vysvětlení logiky propojování režimu směnných kurzů a kapitálové mobility viz kapitola 14).

zpět na začátek

1.5.2 Evropský hospodářský prostor a čtvrté rozšíření

Zatímco Jednotný evropský akt sliboval daleko užší ekonomickou spolupráci mezi členy ES, nečlenské státy znovu zjišťovaly, že jsou ohroženy diskriminačními efekty integrace v EU. Podobně, jako tomu bylo v 60. a 70. letech, firmy v členských státech ESVO znovu přiměly své vlády řešit diskriminaci vyhledáváním těsnějších pojítek k EU.

Na konci 80. let vlády ESVO rozhodly, že musí reagovat na formování jednotného trhu. Některé z nich zvažovaly členství v EU (Rakousko o něj opravdu zažádalo), jiné zvažovaly tvorbu bilaterálních dohod. Jacques Delors prosadil v roce 1989 rozhodnutí o Evropském hospodářském prostoru – EHP (označovaný jako Dohoda o Evropském hospodářském prostoru). Finální verze této dohody je vysoce komplexní, pro naše účely si ji můžeme představit jako rozšíření jednotného evropského trhu na členy ESVO, s výjimkami Společné zemědělské politiky a jednotného celního tarifu.

Poté, co jsme výše popsali politicko-ekonomické tlaky související s vytvářením integračních seskupení, je jednoduché porozumět, proč by členové ESVO z účasti na jednotném trhu profitovali. Přesto jsou zde dva aspekty týkající se Evropského hospodářského prostoru, které je třeba zdůraznit. Za prvé EHP se zdá být nevyrovnaná pro členy ESVO z hlediska práv a povinností, jestliže by se později měli stát součástí legislativy Evropského hospodářského společenství. To znamená, že zde existoval tlak na členy ESVO akceptovat budoucí legislativu EU pokud jde o jednotný trh, aniž jsou plnoprávnými účastníky tvorby jeho legislativních pravidel. Za druhé Evropský hospodářský prostor vytvořil prostředí s prvky supranacionality, ve kterém se členové ESVO prostě ocitli. Tato nadnárodní koordinace byla důležitá ze dvou důvodů. Za prvé EU požadovalo po ESVO tento nadnárodní prvek, aby se zjednodušilo jednání a požadavky za účelem udržení homogenity jednotného trhu. Za druhé členové ESVO dlouho odolávali snahám o jejich podřízení nadnárodní autoritě od konce druhé světové války, takže rozhodnutí akceptovat tento princip všechny šokovalo.

Konečným výsledkem vyjednávání o Evropském hospodářském prostoru byly žádosti Finska, Švédska, Norska, Švýcarska a Rakouska o členství v EHP. Tyto země chápaly Evropský hospodářský prostor jako přechodné uspořádání. Švédští voliči odmítli EHP v prosinci 1992, takže tím i „zmrazili“ žádost o členství v EU. Rozhovory o přístupu se čtyřmi členy ESVO byly úspěšné, takže EHP zahrnoval patnáct členů EU na jedné straně a na straně druhé Norsko, Lichtenštejnsko a Island (Norští voliči členství v EU v referendu odmítli).

Členství Švédska, Švýcarska, Finska a Rakouska v EHP by nebylo vůbec možné v době studené války. Od roku 1989 se politické rozdělení na Východ a Západ postupně rozplynulo. Nastolené hluboké politické změny, které dovolily Švédsku, Finsku a Rakousku připojit se k EU, měly daleko dramatičtější dopady pro země střední a východní Evropy – což je téma příští podkapitoly.

• Zpět na úvodní část dokumentu – Historie, fakta a instituce
• Zpět na předcházející část dokumentu – Historie evropské integrace
• Pokračování na následující část do dokumentu – Sjednocování Evropy a příprava zboží na rozšíření

zpět na začátek

7 Francouzsky „ne“ (pozn. překladatele).
9 A stejně tak to platí pro další rozšíření (pozn. překladatele).
10 Zrovnoprávňuje přístup firem z jiných zemí EU k veřejným zakázkám země, která je vypisuje (pozn. překladatele).

Ukázka z knihy „Ekonomie evropské integrace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Richard Baldwin, Charles Wyplosz.