Historie evropské integrace 

Dokument se zaměřuje na výchozí podmínky, ve kterých v období po druhé světové válce vznikaly základní koncepty rozvoje procesu evropské ekonomické integrace. Charakterizuje dva základní integrační přístupy (federalismus a mezivládní spolupráce), které vedly k rozdílným formám spolupráce v Evropě v průběhu 60. let (společný trh ES vs. ESVO) a které jsou aktuální a diskutované i v současnosti.

Převzato z knihy „Ekonomie evropské integrace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2008.

• 1.1 Rané poválečné období
• 1.1.1 Ovzduší pro radikální změnu
• 1.1.2 Nejdůležitější úkol a vlivné názory na jeho řešení
• 1.1.3 Vznik rozdělené Evropy: studená válka
• 1.1.4 První kroky: OEEC a EPU
• 1.1.5 Potřeba hlubší integrace
• 1.2 Dva způsoby evropské integrace: federalizmus a mezivládní spolupráce
• 1.2.1 Dva rané extrémy: Rada Evropy a ESUO
• 1.2.2 Federalistická cesta: Římské smlouvy
• 1.2.3 Cesta mezivládní spolupráce: od OEEC k ESVO
• 1.2.4 Dva nepřekrývající se kruhy: společný trh a ESVO

1.1 Rané poválečné období

V roce 1945 se téměř každá rodina v Evropě nacházela na území, které bylo buď ovládáno, nebo se právě vymanilo z vlády brutálního fašistického diktátora, případně bylo okupováno, či se právě vymanilo z okupace cizí armády, v horším případě pro ně platily obě charakteristiky současně. Přímým důsledkem těchto kolapsů ve vládnutí byly desítky milionů mrtvých Evropanů a evropské hospodářství v troskách. Situaci zhoršoval ještě fakt, že druhá světová válka nebyla izolovanou historickou událostí. Pokud byli rodiče ve středním věku, byla to již jejich druhá zkušenost s kolosální smrtí a destrukcí; druhá světová válka se udála pouze dvě desetiletí po zkáze první světové války (1914–18). Stala se čtvrtou v pořadí za posledních 130 let, kdy se Francie a Německo ocitaly v centru stále děsivějších válečných konfliktů.

1.1.1 Ovzduší pro radikální změnu

V roce 1945 bylo všem jasné, že v Evropě je něco zoufale špatného. Myšlení se otevřelo radikálním změnám. Je téměř nemožné, aby si studenti narození v 70. a pozdějších letech dokázali představit a procítit utrpení a strádání běžné pro Evropu kolem roku 1945. Pro studium evropských ekonomik je tato znalost však naprosto nezbytná. Není možné rozumět evropské integraci bez pochopení postoje Evropanů na konci 40. let.

Najděte si

Zázrak počítačové sítě dovoluje nyní studentům vidět fotografie, sledovat video, číst originální dokumenty a poslouchat dobové nahrávky. Jednou z nejlepších databází evropských dokumentů je Lucemburské centrum: Centre Virtuel de la Connaissance sur´l Europe – je to výborný a velmi dobře organizovaný web: http://www.ena.lu. Také například Německé historické muzeum archivuje zajímavé fotografie a videa zaměřená zejména na německou zkušenost – http://www.dhm.de/lemo/html/Nachkriegsjahre/DasEndeAlsAnfang.

Válečné ztráty

Tabulka 1.1 ukazuje počty mrtvých a ekonomickou destrukci za druhé světové války v zemích západní Evropy. Bylo zde zabito okolo 8 milionů lidí, přičemž Němců byly tři čtvrtiny z celkového počtu. Ve střední a východní Evropě zahynulo více než 9 milionů lidí, z toho bylo 6,3 milionů Poláků. Sovětský svaz ztratil více jak 20 milionů obyvatel. Fakt, že mnoho mrtvých bylo obětí promyšlené genocidy, tomu dodává ještě hrůznější charakter (viz www.jewishvirtuallibrary.org – informace o holocaustu).

Rozsah této devastace je klíčový, abychom pochopili, proč se po roce 1945 tolik usilovalo o integraci: Evropy, i když je možná těžké si představit způsob myšlení v roce 1945. Pro srovnání: v důsledku teroristického útoku v USA 11. září 2001 zahynulo okolo 3000 lidí. Tato událost radikálně změnila mnoha lidem a vládám vnímání světa. Přiblížit se ztrátám na životech během druhé světové války v západní a střední Evropě znamená představit si, že se od roku 1938 do roku 1945 odehrávají dva útoky z 11. září 2001 denně; toto číslo však nezahrnuje dalších více než 20 milionů obětí v Sovětském svazu.

* HDP během války rostl.
Zdroj: HDP data z Crafts a Toniolo (1996; str. 4); počty obětí z http://encarta.msn.com.

Válka také způsobila enormní ekonomické škody. Je těžké nalézt ukazatele pro střední a východní Evropu, ale odhady pro Západ jsou závratné, jak ukazuje tabulka. Válka stála Německo a Itálii čtyři desetiletí či více růstu a vrátila HDP Rakouska a Francie na úroveň 19. století.

Běženci, hlad a politická nestabilita

Ekonomická a humanitární situace v Evropě byla v letech 1945–47 velmi špatná, zejména v Německu. Zatímco západní ekonomiky se začaly v roce 1946 zotavovat, většina evropské infrastruktury, průmyslu a domů ležela v troskách. Produkce potravin byla nízká a zejména zima na přelomu roku 1946–47 byla mimořádně drsná. Všude byl hlad a potraviny byly na příděl ve většině evropských zemích až do poloviny 50. let 20. stol. V tomto období znamenaly příděly v některých částech Německa pouze 900 kalorií na osobu a den (dnes je standard 2000 kalorií denně). Mnoho Evropanův těchto těžkých letech záviselo na humanitární pomoci, podobně jako dnes lidé v afrických zemích, ve kterých probíhají válečné konflikty. UNRRA² utratila téměř 4 miliard dolarů za potravinovou a lékařskou pomoc, pomohla 7 milionům lidí vrátit se domů a poskytla přístřeší asi 1 milionu běženců, kteří se nechtěli vrátit zpět do svých domovů.

Politicky byla západní Evropa nestabilní. Trpěla vládními a ústavními krizemi. Generál de Gaulle rezignoval jako prezident provizorní vlády v roce 1946 po nesouhlasu s novou ústavou Francie. Itálie a Belgie zažila hořké vnitřní konflikty svých monarchií. Itálie zrušila monarchii v referendu, při kterém byli komunisté obviněni z manipulace. V Belgii vyvolal návrat krále nepokoje.

zpět na začátek

1.1.2 Nejdůležitější úkol a vlivné názory na jeho řešení

Šok a hrůza způsobené válečnou devastací si vynutily jednu základní otázku charakterizující myšlení v polovině 40. let 20. století: „Jak se může Evropa vyhnout další válce?“ Nabízející se řešení vycházela zejména z hodnocení příčin vzniku druhé světové války a lze je shrnout do tří myšlenkových proudů:

• První proud vycházel ze standardní odpovědi na otázku: „Kdo je vinen?“ – vždy poražený, v tomto případě Německo. Nejjasnější ukázkou názoru, že řešením je potrestat poraženého viníka, byla obsažena v plánu ministra financí USA Henryho Morghenthaua v roce 1944, který se snažil vyvarovat dalších válek v Evropě likvidací německého průmyslu a přechodem na výhradně zemi zemědělskou a pasteveckou. Tento koncept byl principiálně stejný jako ten, který vedl k uspořádání Evropy po první světové válce; z válečného konfliktu bylo obviněno Německo a vítězové byli odměněni územními zisky a finančními reparacemi. Toto řešení ovšem nakonec vyústilo v opětovný vzestup a rivalitu mezi národy, což vedlo k druhé světové válce.
• Druhá filozofická škola – marxizmus-leninizmus – obviňovala ze všeho špatného na světě kapitalizmus, dvě světové války nevyjímaje. Prosazovala přesvědčení, že řešením bude komunizmus.
• Třetí skupina názorů spatřovala jako příčinu, která vyvolává války, zejména destruktivní nacionalizmus. Řešení viděla v těsnější integraci všech evropských národů. Ačkoli volání po spojené Evropě bylo slyšet po první světové válce v letech 1914–18 a v průběhu válečných let 1939–45, s nejznámějším návrhem poválečného uspořádání Evropy, který se nazýval „Společné evropské státy“ (můžete ho slyšet na www.ena.lu), přišel v roce 1946 ve svém projevu Winston Churchill.

Myšlenka integrace převážila, ale tento výsledek nebyl ještě na konci 40. let zdaleka tak jasně patrný. Většina evropských národů se potýkala buď s obnovením státní správy a ekonomiky ve své vlastní zemi, anebo byly okupovány cizími armádami. Německo a Rakousko byly rozděleny na americkou, britskou, francouzskou a sovětskou zónu. Sovětské vojenské jednotky byly rozmístěny v celé střední a východní Evropě. Západní Evropa se v letech 1945 a 1946 těžce potýkala při úsilí o své poválečné uspořádání se stagnací. Západoevropské vlády měly omezené možnosti, neboť byly přetíženy řešením problémů spojených s kritickou situací v oblasti zabezpečení základních životních potřeb pro své občany.

Na Východě se události vyvíjely rychleji. Sovětský svaz, který věřil, že kapitalizmus je příčinou obou světových válek, začal již během druhé světové války prosazovat svoji vizi nové Evropy. Komunizmus byl už dříve vnucen nezávislým národům – Estonsku, Litvě a Lotyšsku – a do roku 1948 převzali komunisté moc ve všech Sověty okupovaných zemích. Komunisté mocensky ovlivňovali Albánii, Jugoslávii a dosáhli i určitého vlivu v Řecku. V ostatních zemích západní Evropy, zejména v Itálii a Francii, získali na volebních výsledcích celkem podstatné podíly. V parlamentních volbách v roce 1946 dostali komunisté 19 % všech hlasů voličů v Itálii a 29 % ve Francii.

zpět na začátek

1.1.3 Vznik rozdělené Evropy:studená válka

Spojené státy a Velká Británie kategoricky odmítaly sovětskou vizi světa. Spojenectví Sovětů s Brity a Američany, které vzniklo proti ose „Berlín, Řím, Tokio“, vzalo po válce za své. Konfrontace spojenců s osou byla nahrazena soupeřením „Východu“³ a „Západu“⁴. Toto soupeření dostalo označení „studená válka“. V roce 1947 došli Američané a Britové k závěru, že ekonomicky silné Německo bude základním stavebním kamenem pro zachování demokracie v západní Evropě. Spojili proto obě své zóny v Německu v jednu s názvem Bizonia (září 1947). Francie, která se dříve přikláněla spíše k Morgenthauovu plánu, k nim připojila svoji zónu v roce 1948. Pod vedením Konrada Adenauera představilo Německo v roce 1948 ústavu (blíže viz box 1.1).

Sovětskou odpovědí na sloučení západních zón v jednu s prozápadní německou samosprávou bylo zesílení překážek pro cestování ze „Západu“ do Berlína.⁵ Vyvrcholením byla Sověty vyvolaná známá Berlínská blokáda 24. června 1948, na kterou Západ kontroval zřízením stejně známého leteckého mostu do Berlína (fakta a fotodokumentace viz http://www.usafe.af.mil/berlin/facts.html). V květnu 1949 vznikla Spolková republika Německo (neformálně nazývaná jako „západní Německo“). Nová německá vláda souhlasila s tím, že Německo bude přispívat k vojenskému obrannému úsilí Západu.

Sovětské agresivní prosazování vlastního řešení spustilo reakci, která zhmotnila soupeřící ideologie do dvou podob, mezi než postavila tzv. „železnou oponu“. Na východ od této železné opony spočívalo poválečné uspořádání Evropy na komunizmu a politice jedné strany. Směrem na západ se budovala demokracie založená na rovné soutěži více politických stran, tržním hospodářství se sociálními aspekty a začaly se tvořit podmínky pro evropskou integraci.

Sloučení francouzské, americké a britské okupační zóny se stalo pro Evropu důležitým zlomem. Nezávazná a na politickém základě stojící snaha o evropskou integraci byla podporována jednotlivými zeměmi, z nichž každá sledovala své vlastní zájmy. Francouzi viděli v integraci s Německem jednak šanci, že vytvoří protiváhu americko-britskému vlivu na kontinentě, ale také záruku, že z Německa se po reindustrializaci stane partner a nikoliv opětovný vojenský protivník. Velká Británie a USA podporovaly evropskou integraci jako nejlepší způsob obrany proti komunistické rozpínavosti v Evropě. Němečtí představitelé zase vycítili v evropské integraci příležitost etablovat Německo jako „normální“ zemi (Německo bylo uznáno nezávislou zemí až v roce 1955). Představitelé Itálie také vítali integraci Evropy, která jim poskytla ideologickou protiváhu vůči komunizmu a pomohla jim zavřít dveře za italskou fašistickou minulostí.

zpět na začátek

1.1.4 První kroky: OEEC a EPU

Z historického hlediska byly nejdůležitějšími výsledky snah západní Evropy čelit komunizmu Marshallův plán a vznik Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European Economic Cooperation, OEEC). Tváří v tvář neutěšené ekonomické situaci v Evropě a obavě, že komunisté by mohli získat moc v Řecku, Itálii a Francii, se americký ministr zahraničí George Marshall rozhodl nabídnout všem evropským národům „na západ od Uralu“ finanční pomoc, připojí-li se k jeho plánu obnovy. Zástupci evropských zemí se sešli téměř okamžitě v Paříži, aby prostudovali teze Marshallova plánu (SSSR a země střední a východní Evropy se nakonec nezúčastnily a Marshallův plán nepřijaly). Konference měla za úkol stanovit velikost nabízené pomoci a vytvořit stálou organizaci, ve které by Evropané vzájemně spolupracovali na své ekonomické obnově. Spojení programu a organizace byly v režii evropských zemí. Americký Kongres, který byl zpočátku zdrženlivý, vložil finanční prostředky do Marshallova plánu v dubnu 1948 po převzetí moci v Československu komunisty.

Nová organizace, Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) byla založena v roce 1948. Dohodu tehdy parafovalo 13 zemí ze současné pětadvacítky⁶ (Finsko pod sovětským tlakem zůstalo neutrální a ve Španělsku vládl diktátor Franco) plus Norsko, Island, Švýcarsko, Turecko a americko-britská zóna na území Terstu, než byla sloučena s Itálií. Německo bylo stále okupováno, ale zástupci ze západních zón se plánu zúčastnili. Mezi lety 1948 až 1952 poskytl Marshallův plán finanční pomoc ve výši 12 miliard dolarů, z čehož polovina plynula do Velké Británie, Francie a západního Německa. Sovětský blok založil v roce 1949 svoji vlastní organizaci – Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

Zdroj: Milward (1992), tabulka 4.1

Jedením z úkolů OEEC bylo rozdělit pomoc Spojených států mezi své členy (viz tab. 1.2). Daleko podstatnější však bylo, že OEEC umožnila pokrok v evropské integraci. Byly zredukovány vnitřní překážky evropského obchodu a zlepšil se vnitřní evropský systém plateb díky založení Evropské platební unie (EPU), viz box 1.3. V roce 1949 USA požadovaly, aby OEEC vyvinula větší snahu vytvořit otevřenější podmínky pro evropskou ekonomickou integraci, zejména vnitřní liberalizaci obchodu. Až do tohoto okamžiku byly peníze Marshallova plánu využívány hlavně k financování dolarových deficitů evropských států v EPU. Členové OEEC v odpovědi na tlak USA souhlasili s odstraněním množstevních bariér v oblasti regulace soukromých dovozů. I když rozsah soukromých dovozů byl původně značně limitován (většinu obchodů v rámci Evropy prováděly vládou kontrolované korporace), díky OEEC tvořil volný obchod 60 % z celkového privátního evropského obchodu okolo roku 1950 a do roku 1959 toto číslo vzrostlo na 89 %. Liberalizace obchodu byla důležitá minimálně z těchto dvou důvodů:

• Podpořila rychlou expanzi obchodu a rychlý růst příjmů. Údaje v tabulce 1.2 ukazují, že 50. léta byla výrazná neobvyklým růstem HDP a vývozem zboží, zejména v kontinentální Evropě.
• Myšlení tvůrců hospodářské politiky bylo hluboce ovlivněno faktem, že míra průmyslové výroby historicky bezprecedentně vzrostla, jakmile byla v Evropě liberalizace obchodu započata.

Růst průmyslu v následujících dekádách po první světové válce, zejména během 30. let, byl poznamenán tvorbou obchodních bariér mezi státy, protože se věřilo, že to pomůže růstu domácí ekonomiky a že domácí růst je to, co umožní státům obstát v konkurenci. Ve 40. a 50. letech integrace západoevropských ekonomik přinesla růst všem; evropský import a export rostl dokonce rychleji než produkt. Evropští lídři přistupovali k myšlence evropské integrace jako k ideji, která měla spíše ekonomický než politický význam. V té době ekonomové vysvětlovali růst exportu tak, že podporuje úspory a investice, tudíž následný prudký vzestup kapacity a produktu nedoprovází růst inflace (Lamfalussy, 1963). Všechny okolnosti nahrávaly budoucímu prohlubování integrace. Trefné je vyjádření Milwarda (1992): „Návrhy na liberalizaci obchodu a vytvoření celní unie, které tehdy zaznívaly, dopadaly na úrodnou půdu.“

zpět na začátek

1.1.5 Potřeba hlubší integrace

I když se OEEC dařilo v ekonomické oblasti, někteří její členové ji považovali za příliš slabou a limitovanou, aby mohla přinést hlubší integraci, kterou pociťovali jako nezbytnost, jež zabrání dalšímu válečnému konfliktu a obnoví ekonomické síly. Studená válka se stala silným motivem pro snahu vydat se směrem hlubší integrace. Díky neustále rostoucímu napětí mezi Východem a Západem mělo Německo nejen obnovit svoji industriální sílu, ale také sílu obrannou a čelit tak sovětské teritoriální rozpínavosti. Ačkoli mnoho Evropanů, včetně mnoha Němců, se s myšlenkou jak ekonomicky, tak vojensky silného Německa necítilo dobře, integrace Německa do nadnárodní Evropy se v tomto historickém kontextu jevila jako přirozená cesta vpřed.

1.2 Dva způsoby evropské integrace: federalizmus a mezivládní spolupráce

Zatímco na konci 40. let bylo jasné, že integrace Evropy se stane základem pro poválečnou architekturu západní Evropy, objevily se vážné otázky ohledně role národních států v ní. Dokonce i dnes je dualizmus v pohledu na roli národních států stále silným tématem v debatě o evropské integraci; proto má smysl zmínit se o původu těchto dvou pozic:

• Někteří Evropané cítili, že národní svrchovanost a národní státy netvoří dostatečně silnou systémovou pojistku proti dalším válkám v Evropě. Od nepaměti byly evropské státy zaneprázdněny přerušovanými boji o nadvládu – boji, které obvykle zahrnovaly invazi do jiných evropských států. Efektivita zabíjení rostla spolu s industrializací, náklady těchto bojů narůstaly k bodu, kde nebylo vítězů. Ani demokratické zřízení se tomuto myšlenkovému proudu nejevilo jako dostatečná záruka prevence proti válkám. Hitler se konec konců dostal k moci demokratickou cestou. Zábranou proti dalšímu cyklu národní obnovy přecházející v novou národní rivalitu, která by mohla vést ke třetí světové válce, se mělo podle nich stát zakotvení států ve federální struktuře nadnárodní organizace, která by převzala některé funkce do té doby tradičně přináležející národním státům.
• Ostatní Evropané, včele s Velkou Británií, pokračovali v pohledu na národní státy jako na nejefektivnější a nejstabilnější formu vlády. Podle nich měla mít evropská integrace formu úzké spolupráce – zejména ekonomické – vedené striktně na mezivládním základě, tzn. všechna moc by byla v rukách představitelů daných států a jakékoli rozhodnutí o spolupráci by podléhalo souhlasu všech členů.

Není překvapující, že federální myšlení bylo více populární u národů, které měly zkušenost s největším vládním selháním měřeným válečným utrpením. Státy, které byly územím bojiště, smrti a destrukce, byly přirozeně otevřeny radikálním změnám ve způsobu vládnutí Evropy; byly obezřetné vůči nacionalizmu a úplné nezávislosti národních států. Tato skupina zahrnovala Belgii, Nizozemsko, Lucembursko, Francii, Rakousko, Německo a Itálii.

Lidé žijící v zemích, jejichž vládám se nějak podařilo vyhnout se okupaci anebo alespoň katastrofickým ztrátám na životech, měli sklon udržet si identitu národního státu. Na těchto pozicích setrvávaly Velká Británie, Dánsko, Norsko a Island, stejně tak jako neutrální Irsko, Švédsko a Švýcarsko. Španělsko a Portugalsko žily pod vládou fašistických diktátorů až do 70. let.

1.2.1 Dva rané extrémy: Rada Evropy a ESUO

V poválečné architektuře dominoval nejdříve mezivládní přístup. Z části proto, že to byla otázka načasování. V prvních poválečných letech měla pouze Velká Británie efektivně fungující demokratickou vládu a byla pevně přesvědčena o nadřazenosti národních států. První tři organizace – OEEC, Rada Evropy a Soud pro lidská práva – následovaly mezivládní tradici. OEEC bylo striktně mezivládní (viz box 1.2) a v roce 1948 Evropský kongres, kterému předsedal Winston Churchill v Haagu, založil dvě mezivládní instituce, Radu Evropy (1949) a Mezinárodní soud pro lidská práva (1950).

První velký federalistický krok přišel v roce 1952 – realizací tzv. Schumanova plánu inspirovaného „otcem evropské integrace“ Jeanem Monnetem, který propagoval francouzský ministr zahraničí Robert Schuman (viz box 1.4). Schuman navrhl, aby Francie a Německo umístily svůj uhelný a ocelářský sektor pod kontrolu nadnárodní autority. To byl velmi radikální federalistický krok, neboť v té době se na uhlí a ocel pohlíželo jako na základ industriální ekonomiky, jež mají zásadní význam pro armádu a průmyslovou sílu. Schuman explicitně zdůvodňoval svůj plán jako věcnou pojistku proti dalšímu francouzsko-německého válečnému konfliktu. Ostatní evropské státy byly přizvány, aby se k Evropskému společenství uhlí a oceli (ESUO) připojily. Belgie, Lucembursko, Nizozemsko a Itálie tak učinily. Tím vznikla skupina států nazývaná jednoduše „Šestka“ – tj. skupina, která je od té doby považována za hybnou sílu evropské integrace.

Když se realizoval Schumanův plán a ESUO začalo pracovat, Evropa se v porovnání s rokem 1945 velmi změnila. Psal se rok 1952, napětí studené války bylo velmi vysoké a dále rostlo. Z pohledu hospodářského se situace zlepšovala. Jak ukazuje tabulka 1.3, Šestce se podařilo dostat její hospodářství zpět do stavu, kdy velmi dobře fungovalo a zázračně rostlo.

zpět na začátek

1.2.2 Federalistická cesta: Římské smlouvy

Založení a fungování ESUO byl úspěch. Sice ne zas až tak velký, aby vyřešil palčivé problémy sektoru uhlí a oceli v Evropě, ale spíše jako generálka pro evropskou integraci. Ukázalo se, že Šestka je schopná spolupracovat ve federální struktuře a jako celek, zejména Německo, pokračovala v efektivním růstu. Stejně pokračoval i růst napětí mezi Východem a Západem. Tato kombinace vedla Německo k nezbytnému přezbrojení.

V roce 1955 se Německo připojilo k hlavní obranné organizaci – Severoatlantické alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO) a začalo znovu zbrojit. Na tento krok reagoval Sovětský blok – SSSR a země střední a východní Evropy zformovaly Varšavskou smlouvu jako protiváhu NATO. To také znovu přineslo otázku hlubší evropské integrace. Od roku 1955 začalo být jasné, že uhlí a ocel přestaly být určujícími prioritami evropské ekonomiky v ekonomických a vojenských otázkách. ESUO nemohla dostatečně zaručit, že další válka mezi Francií a Německem je vyloučená jednou provždy; a tak evropští lídři obrátili svoji mysl k hlubší ekonomické integraci. Nereálnost přímého směřování k politické či vojenské integraci (viz box 1.6) přirozeně vedla k myšlence o prohlubování ekonomické spolupráce.

Zdroj: HDP data z Crafts a Toniolo (1996; str. 4)
*n.a. – not avaliabe = není dostupné

Jean Monnet založil velmi silnou nátlakovou skupinu – bez obalu nazývanou Akční výbor pro Spojené státy evropské – jejímiž členy byli i vedoucí představitelé všech důležitých politických stran států „Šestky“. Cílem této skupiny nebylo nic menšího než umožnit vplynutí evropských národních států do nadnárodní organizace podle linie ESUO, ale s podstatně širším záběrem.

Ministři zahraničí „Šestky“ se sešli v Messině v červnu 1955, aby zahájili proces, který (25. března 1957) vedl k podpisu dvou dohod v Římě; první vytvořila Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom), druhá Evropské hospodářské společenství (EHS). Protože EHS začalo být důležitější než Euratom, pod termínem „Římská smlouva“ je většinou míněno založení EHS. Římské dohody byly velice rychle ratifikovány danými šesti národními parlamenty a EHS začalo oficiálně existovat v lednu 1958. (Instituce ESUO, EHS a Euratom se sloučily v roce 1965 do Evropských společenství – ES.) Římské dohody byly navrženy Spaakovou komisí pracující od července 1955 do dubna 1956. Zpočátku se práce komise zúčastnili i Britové, ale svoji účast ukončili v říjnu 1955. Jean Monnet a ostatní cítili, že se Velká Británie snažila iniciativu Šestky ohledně federace sabotovat.

V Římských smlouvách tkví základ další etapy prohlubování ekonomické integrace „Šestky“. Vedle vytvoření celní unie (viz box 1.7) slibovala volný pohyb pracovních sil, integraci kapitálového trhu, svobodný obchod se službami a další okruh společných politik, z nichž některé měly být implementovány nadnárodní Evropskou komisí. Smlouva uvedla v život několik nadnárodních institucí, jako bylo Evropské parlamentní shromáždění (předchůdce Evropského parlamentu) nebo Evropský soudní dvůr (více viz kapitola 2).

1.2.3 Cesta mezivládní spolupráce: od OEEC k ESVO

Vytvoření EHS vneslo do evropské ekonomické integrace nový důležitý prvek. Liberalizace obchodu v Evropě byla pečlivě připravena Organizací pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC) s národními liberalizacemi na nediskriminačním základě. Nicméně EHS slíbilo jít dále a odstranit všechny překážky obchodu, ale s určitou diskriminací. Importy z nečlenských států neměly z tohoto kroku mít žádný prospěch. Kromě toho se Šestka zavázala převzít jednotné sazby pro všechny dovozy z nečlenských států. Ostatních 11 členů OEEC – většinou malé státy – bylo jaksi vedlejších. Strach z diskriminace a přehlížení, kterému by tyto malé státy mohly čelit v bilaterálních vztazích v rámci EHS, vedl sedm z těchto „outsiderů“ k založení vlastního uskupení v roce 1960, čímž vzniklo Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Tato koordinovaná odpověď byla velmi ulehčena vedoucím postavením Velké Británie. Je poučné sledovat chování zbytku členů OEEC, kteří se nepřipojili ani k EHS, ani k ESVO. V roce 1961 se Finsko v podstatě připojilo k ESVO podpisem Asociační dohody. Island požádal o členství v ESVO v roce 1968 a vstoupil v roce 1970. Na začátku 70. let celá západní Evropa opustila dvoustranné vztahy kromě Irska, které provádělo většinu svého obchodu s Velkou Británií. Řecko a Turecko požádaly o členství v EHS okamžitě po podepsání Římských dohod a Španělsko podepsalo zvýhodněné obchodní dohody s EHS v roce 1970 a další s ESVO v roce 1979.

zpět na začátek

1.2.4 Dva nepřekrývající se kruhy: společný trh a ESVO

V 60. letech se začala uskutečňovat liberalizace obchodu tak, jak bylo zakotveno v Římských smlouvách a Stockholmské konvenci (v zakládajících listinách ESVO, viz obrázek 1.4). Ke konci 60. let můžeme popsat uspořádání obchodu v západní Evropě jako dva nepřekrývající se kruhy. To je schematicky znázorněno na obrázku 1.4.

Snižování počtu vnitřních obchodních překážek v rámci EHS mělo dramatický dopad na teritoriální skladbu zahraničního obchodu. Během formování celní unie vzrostl podíl zahraničního obchodu mezi zeměmi EHS na jejich celkovém zahraničním obchodě z cca 30 % na téměř 50 %. Zároveň podíl dovozů do EHS přicházející z dalších šesti velkých evropských států zůstal téměř nezměněn, snížil se z 8 na 7 %.

• Zpět na úvodní část dokumentu – Historie, fakta a instituce
• Přejít na následující část dokumentu – Dominový efekt a Europesimizmus
• Přejít na 4. část dokumentu – Sjednocování Evropy a příprava na rozšíření

2 The UN Relief and Rehabilitation Administration, Spojené národy na pomoc zemím postiženým válkou (pozn. překladatele).
3 Reprezentoval ho především Sovětský svaz a jeho satelity (pozn.překladatele).
4 Zahrnoval především Spojené státy a demokratické vlády západní Evropy (pozn. překladatele).
5 Berlín se nacházel uvnitř sovětské zóny, jako hlavní město státu poraženého spojenci byl však částečně pod správou Sovětů, část spravoval Západ (poznámka překladatele).
6 Míněna EU ve stavu roku 2005 (pozn. překladatele).

Ukázka z knihy „Ekonomie evropské integrace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Richard Baldwin, Charles Wyplosz.