Sjednocování Evropy a příprava na rozšíření 

Dokument přibližuje nedávnou historii evropské integrace - od 90. let minulého století do současnosti. Zabývá se vlivem kolapsu východního bloku a sjednocením Německa na integrační proces. Věnuje se smlouvě z Maastrichtu, Amsterodamu a Nice, změně kriterií vstupu do EU (Kodaň 1993) a přípravě a realizaci "východního" rozšíření v roce 2004. V závěru jsou shrnuty peripetie spojené se Smlouvou o ústavě a následné zastavení ratifikačního procesu.

Převzato z knihy „Ekonomie evropské integrace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2008.

• 1.6 Postupné selhávání a dramatický kolaps komunistických režimů
• 1.6.1 Sjednocení Německa, Maastricht a euro
• 1.7 Sjednocování východní a západní Evropy
• 1.7.1 První kroky: Evropské dohody se zeměmi střední a východní Evropy
• 1.7.2 Od Kodaně ke Kodani: od vstupních kritérií v roce 1993 po členství v EU
• 1.8 Příprava na rozšíření: Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice
• 1.8.1 Amsterodamská smlouva: asanace Maastrichtu
• 1.8.2 Smlouva z Nice: nezdařený pokus o reformu evropských institucí
• 1.8.3 Rozšíření v roce 2004 a Smlouva o ústavě
• 1.9 Shrnutí
• Dodatek A: Chronologie od roku 1948 do roku 2005

1.6 Postupné selhávání a dramatický kolaps komunistických režimů

Rozdělení Evropy na komunistický a kapitalistický tábor bylo potvrzeno v roce 1961 stavbou Berlínské zdi. Zatímco životní úroveň nebyla na začátku studené války tak rozdílná, počátkem 80. let byla životní úroveň západní Evropy o hodně vyšší než ve střední a východní Evropě a SSSR. Zjednodušeně řečeno, západní ekonomický systém (založený na svobodném trhu a rozsáhlém sociálním zabezpečení) spolu s politickým systémem (založeným na demokracii a svobodě tisku) poskytoval daleko větší komfort svým občanům, než jaký poskytoval východní systém centrálního plánování a vlády jedné strany.

Toto plíživé selhávání komunizmu bylo v zemích střední a východní Evropy patrné velmi záhy, ale sovětští vůdcové opakovaně mařili reformní úsilí v těchto zemích pomocí ekonomického tlaku i občasnými vojenskými intervencemi. V 80. letech si neschopnost sovětského ekonomického systému vynutila změny uvnitř samotného SSSR, který přijal nesmělé protržní reformy (perestrojka) a politiku otevřenosti (glasnosť), což zahrnovalo zřetelné omezení vnitřní represe a omezování zásahů do záležitostí sovětských republik a států sovětského bloku.

Tak, jak evropská integrace postupovala vpřed, došlo na druhé straně k zásadnímu obratu v sovětské zahraniční politice. Prodemokratické síly v zemích střední a východní Evropy, které byly dříve opakovaně potlačovány vojenskými zásahy, se koncem 80. let setkaly s tím, že tlak Moskvy velmi zeslábl, pokud se vůbec o nějakém dá hovořit. K prvnímu průlomu došlo v červnu 1989, když odbory v Polsku – Solidarita – přinutily komunistickou vládu, aby akceptovala svobodné parlamentní volby. Komunisté prohráli a první demokratická vláda v sovětském bloku převzala moc. S novou polskou vládou navázala Moskva okamžitě úzký kontakt.

To, že se Moskva nijak vojensky neangažovala v polských záležitostech, vyvolalo v průběhu dalších dvou let řetěz událostí. Proreformní prvky uvnitř maďarské komunistické strany prosadily demokratické volby, a nejen to, Maďarsko dokonce otevřelo hranice s Rakouskem. Tisíce východních Němců zareagovalo stěhováním do západního Německa přes Maďarsko a Rakousko. To odstartovalo masivní protesty proti komunistické represi ve východním Německu, které kulminovaly otevřením hranice mezi východním a západním Německem. 9. listopadu 1989 se tisíce „západních a východních Berlíňanů“ k sobě přiblížili u Berlínské zdi a pomocí kladiv zničili symbol rozdělené Evropy. Koncem roku 1989 byly demokratické síly u moci v Polsku, Maďarsku, Československu a východním Německu. V roce 1990 vzniklo opět jednotné Německo a Estonsko, Litva a Lotyšsko (tři sovětské republiky) deklarovaly svoji nezávislost. Koncem roku 1991 se rozpadl Sovětský svaz a tím skončilo i jeho zasahování ve střední a východní Evropě. Evropská unie okamžitě reagovala na tuto geopolitickou změnu poskytnutím pomoci a finančních půjček vznikajícím demokraciím.

zpět na začátek

1.6.1 Sjednocení Německa, Maastricht a euro

Politické zemětřesení v roce 1989 rovněž přineslo podstatné změny v EU. S pádem Berlínské zdi se sjednocení západní a východní části Německa jevilo jako další přirozený krok. Panovaly tu ale obavy ze vzniku nového ekonomického monstra. S 80 miliony občanů a 30 % evropského výstupu by Německo bylo větší než Francie, Velká Británie nebo Itálie. Narůstala obava ze změny politické rovnováhy v ES. Mnoho Evropanů, ať už uvnitř či vně Německa, cítilo, že nejlepší bude spojit sjednocení Německa s dalším posílením integrace EU.

Jacques Delors nesen na vlně úspěchu jednotného trhu využil situace a navrhl radikální růst evropské ekonomické integrace – vytvoření měnové unie. Krok, který by při vhodné příležitosti mohl vést k unii politické. K myšlence měnové unie se rychle připojil francouzský prezident François Mitterand i německý kancléř Helmut Kohl. Po rozsáhlých jednáních si EU sama určila, že cílovým rokem pro formování společné měnové unie bude rok 1999 a vytvoření společné měny do roku 2002 (viz kapitola 14). Toto rozhodnutí bylo vepsáno do Maastrichtské smlouvy.

Tato dohoda je podrobně rozebírána v kapitole 14, ale na tomto místě je důležité poznamenat, že Maastrichtská smlouva – formálně nazývaná jako Smlouva o Evropské unii – představuje nejintenzivnější prohloubení evropské integrace od Římských smluv. Kromě toho, že zavázala členy k postoupení státní suverenity v oblasti měnové politiky nadnárodní instituci (Evropské centrální bance) a nahradila vlastní měny eurem, ustanovila také:

• Vytvoření občanství EU, které zahrnuje právo na stěhování a bydlení v jakémkoli státě EU (Římské smlouvy garantovaly pouze právo pracovat v jakémkoli členském státě) a volit v evropských a místních volbách v jakémkoli členském státě.
• Nastavila pravidla pro volný pohyb kapitálu.
• Upevnila evropskou spolupráci v mimoekonomických oblastech včetně bezpečnosti a obranné politiky, také v oblasti vymáhání práva, trestní spravedlnosti, civilního práva, azylové a imigrační politice.
• Zachovala princip subsidiarity (decentralizace), která je míněna jako kontrola přechodu zodpovědnosti členských států na EU.
• Upevnila moc Evropského parlamentu nad legislativou EU.
• Přinesla Protokol o sociální politice, který rozšířil sociální dimenzi EU zavedením politik v oblasti zdraví a bezpečnosti pracovníků, pracovních podmínek, odpovídajících odměn a konzultací pro zaměstnance.

Maastrichtská smlouva prošla na cestě své ratifikace těžkými zkouškami. Velká Británie trvala na oficiální možnosti neúčasti na společné měně (myšlenkou zde bylo, že všichni ostatní členové by museli přijmout euro, jakmile splní daná kritéria) a Sociální chartě. I přes tyto podmínky ze strany Britů euroskeptici z Konzervativní strany málem způsobili pád svého vlastního premiéra Johna Majora během ratifikace Maastrichtské smlouvy v britském parlamentu. Dánští voliči přímo odmítli Smlouvu v referendu, ale změnili svoje rozhodnutí v referendu číslo dvě, když Dánsku byla poskytnuta jistá možnost neúčasti na jednotné měně a v otázkách obrany. Francouzský prezident François Mitterrand postoupil Smlouvu referendu v očekávání mohutného „ano“, což by podpořilo její perspektivu (referendum není ve Francii závazné). Až historie zhodnotí, že své „ano“ dalo pouhých 51,4 % Francouzů. Smlouva byla zpochybněna jako protiústavní Nejvyšším soudem v Německu, ale nakonec byla uznána jako kompatibilní s německou ústavou. Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost v listopadu 1993.

1.7 Sjednocování východní a západní Evropy

Pro ekonomiky nových demokracií střední a východní Evropy (SVE) bylo v prostředí, kdy většina sousedních zemí měla zaručen volný přístup na obrovský trh EU, hospodářsky nezbytné, aby tento přístup získaly také. Na začátku 90. let si navíc představitelé zemí SVE nebyli jisti, zda nová situace, zejména politika nezasahování ze strany Ruska, vydrží. Proto země SVE velmi stály o to, aby se při případném novém spuštění železné opony ocitly na západ od ní. Jejich strategickými cíli se tedy stalo členství v EU a NATO.

zpět na začátek

1.7.1 První kroky:Evropské dohody se zeměmi střední a východní Evropy

Existovaly zde tedy dvě skupiny důvodů – geopolitické a ekonomické – díky kterým všechny země SVE vyjadřovaly své záměry připojit se k Evropské unii. EU se ovšem k tomu stavěla zdráhavě. Namísto bezprostředního souhlasu s členstvím těchto zemí EU podepsala asociační dohody, obecně známé jako Evropské dohody: s Polskem, Maďarskem a Československem v roce 1991, v roce 1994 pak s Rumunskem, Bulharskem, Albánií, Estonskem, Litvou a Lotyšskem. Během začátku 90. let, jakmile země SVE uzavřely asociační dohody s EU, ESVO k nim rychle přispěchala s bilaterálními dohodami o volném obchodu. Některé státy SVE uzavřely dohody o obchodu samy mezi sebou. Ta nejdůležitější se zrodila v roce 1991 jako tzv. „Středoevropská zóna volného obchodu“¹¹. Ta bezprostředně urychlila liberalizaci obchodu mezi Československem, Maďarskem a Polskem. Později došlo k rozšíření CEFTA (Central European Free Trade Agreement), které zahrnovalo oba nástupnické státy Československa a dále Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko.

Tyto dohody nastolily prostředí dvoustranně volného obchodu mezi EU a každou zemí SVE a zavázaly EU k tomu, aby zrušila dovozní cla a kvantitativní omezení na většinu průmyslových výrobků do konce roku 1994. Podstatnější omezení byla zachována pouze pro některé „citlivé“ skupiny produktů, zejména pro textilní výrobky, vybrané skupiny produktů ocelářského průmyslu a těžby uhlí a téměř všechny zemědělské výrobky. Země SVE měly na základě této smlouvy výhodu delšího období vymezeného pro přizpůsobení. Dalším cílem asociačních dohod bylo, vedle odstranění většiny celuvalovaných na obchod s průmyslovým zbožím, „dosáhnout pokroku postupným zavedením dalších prvků ekonomických svobod, na kterých je Společenství založeno“. V praxi to v podstatě neznamenalo nic jiného, než přijmout ekonomickou a další legislativu tak, aby byla v souladu s pravidly EU.(To zahrnovalo také pravidla soutěže, harmonizované standardy atd.) Tento způsob spolupráce velmi usnadnil zemím SVE přijmout standardní způsoby regulace trhu. Díky opoře v pravidlech EU byly schopné zavést fungující tržní prostředí rychleji než bez ní.

Evropské dohody předešly snahám o rychlé členství zemí SVE v EU. Důvodem byly mj. vážné námitky řady aktérů ze západu. Například účinnost Evropských dohod byla podstatně zdržena nízkou aktivitou parlamentů stávajících členů EU. Evropské dohody podepsané s Maďarskem a Polskem v prosinci11 Označovaná běžně jako CEFTA (pozn. překladatele).prosinci1991 tak vstoupily v platnost až od února 1994. Rozpaky byly většinou způsobeny stavem ekonomik zemí SVE.Ve srovnání s EU byly (a stále jsou) chudé, relativně lidnaté a mají vysoký podíl zemědělství. Protože 80 % evropského rozpočtu je vydáváno právě na podporu chudým oblastem a do zemědělství, nelze se divit, že rozšíření EU o země SVE bylo vnímáno jako hrozba pro silné zájmové skupiny ve stávající EU 15.

1.7.2 Od Kodaně ke Kodani:od vstupních kritérií v roce 1993 po členství v EU

Evropská unie přestala pochybovat o plné integraci Východu se Západem v červnu roku 1993. Evropská rada rozhodla na svém summitu v Kodani, co by „přidružené země SVE měly splnit, aby dosáhly na členství v Evropské unii“. To bylo vůbec poprvé, kdy se lídři EU jasně vyslovili pro členství zemí SVE v klubu. Rada také definovala kriteria, která vešla ve známost jako tzv. Kodaňská kritéria pro členství v EU. Ta jsou stále platná pro kandidátské státy jako Chorvatsko a Turecko. Finální dokument ze summitu (v žargonu EU známý jako tzv.„Závěry prezidentství“) říkal:

„Přijetí za člena vyžaduje po kandidátských zemích, aby dosáhly potřebné stability institucí garantujících demokracii, vládu zákona, lidská práva a jejich respektování, ochranu menšin, existenci funkční tržní ekonomiky, stejně tak jako způsobilost obstát v konkurenčních tlacích na trzích Unie. Členství předpokládá schopnost kandidátů přijmout povinnosti členství zahrnující dodržování cílů politické, ekonomické a monetární unie.“

O devět let později se Evropská rada znovu setkala v Kodani s cílem dokončit proces rozšíření. „Závěry prezidentství“ z 12. – 13. prosince 2002 zněly:

„Dnešní den je bezprecedentním a historickým mezníkem v dokončení procesu, jehož výsledkem je ukončení dalšího vyjednávání s Kyprem, Českou republikou, Estonskem, Maďarskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Polskem, Slovenskou republikou a Slovinskem. Unie se nyní těší na uvítání těchto zemí jako členů v květnu 2004. Tento úspěch svědčí o společné odhodlanosti lidí v Evropě přijít společně do Unie, která se stala hnací silou míru, demokracie, stability a prosperity na našem kontinentu.“

Načasování na květen 2004 bylo záměrné, aby se novým členům umožnilo zúčastnit se voleb do Evropského parlamentu a participovat na sestavení nové Evropské komise.

1.8 Příprava na rozšíření:Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice

Jakmile lídři EU jednou souhlasili s možným vstupem zemí SVE do Evropské unie, začalo být stále jasnější, že instituce a procedury v EU by měly být reformovány. Struktura institucí byla vytvořena pro šest členů a už přestávala vyhovovat podváhou patnácti. Přibrání dalších pěti až deseti by jistě vedlo k jejímu kolapsu. Vědomi si této nutnosti reformy lídři EU zahájili mezivládní konferenci (1996–97), jejímž úkolem bylo napsat novou smlouvu. Výsledkem se stala Amsterodamská smlouva.

zpět na začátek

1.8.1 Amsterodamská smlouva: asanace Maastrichtu

I když původní ambice ohledně Amsterodamské smlouvy byly vysoké, mezivládní konference selhala a nedosáhla dohody o reformě hlavních institucí. Mezivládní konference však neskončila úplným fiaskem – vytvořila dohodu, která je nejlepší ideou, jak ozdravit Maastrichtskou smlouvu. Důležité dodatky zahrnovaly podstatnější roli EU v sociální politice, která nebyla zahrnuta v Maastrichtu (Tony Blair zrušil výjimku pro Británii). Moc Evropského parlamentu byla mírně zvýšena a byla odstartována představa flexibilní integrace, nazývaná jako „užší spolupráce“ (blíže viz kapitola 2).

Ke klíčové reformě související s rozšířením Unie nedošlo (přizpůsobení hlasovacích pravidel v Radě ministrů, počtu komisařů, složení Evropského parlamentu atd.) Vůdcové EU spíše vytvořili seznam všeho, co musí být vyřešeno (tzv. „amsterodamské restíky“) 12 před rozšířením a domluvili se na další mezivládní konferenci v roce 2000.

1.8.2 Smlouva z Nice: nezdařený pokus o reformu evropských institucí

Po dlouhém roce příprav na mezivládní konferenci 2000 se evropští lídři sešli v prosinci 2000 ve francouzském městě Nice, aby dokončili novou smlouvu, která měla přizpůsobit instituce EU blížícímu se rozšíření. Ve čtyři hodiny ráno, po nejdelším summitu v historii, lídři oznámili politickou dohodu o nové smlouvě. Šéfové vlád nepublikovali konkrétní právní text, takže po politické dohodě následoval dvouměsíční maratón jednání. Finální text smlouvy byl podepsán 26. února 2001.

Dohoda z Nice nebyla úspěšná. Klíčové záležitosti, které zůstaly otevřené z předchozího summitu v Amsterodamu – velikost a složení Komise, zvětšení kvalifikované většiny při hlasování v Radě ministrů a reforma pravidel hlasování Rady – nebyly dohodou z Nice vyřešeny. Reforma Komise byla přijata jako dočasné, provizorní řešení do doby, kdy přistoupí 27. člen EU. Co se týká změny kvalifikované většiny, v Nice došlo k velmi malým či téměř žádným změnám. Dá se říci, že dohoda z Nice spíše zhoršila způsob přijímání rozhodnutí Radou. Pod vedením Jacqua Chiraka lídři opustili to, co bylo výsledkem měsíců přípravných prací a více než ve spěchu, po práci přes noc, vedeni politickým instinktem přijali komplexní systém hlasovacích procedur, blokačních menšin apod. Pozdější analýzy ukázaly, že hlasovací systém byl zkomplikován a ztížil možnost rozšířené EU jednat ve srovnání se stavem, kdyby byl zachován původní systém hlasování (viz kapitola 3). Dohoda spíše přesunula více moci na velké státy.

Dohoda z Nice, která vstoupila v platnost v roce 2003, měla potíže s ratifikací, ale nebyly takové jako u Maastrichtské smlouvy. Ačkoli dohoda z Nice zahrnovala důležité rozdělení moci mezi členy EU, většina voličů byla přesvědčena, že rozšíření na východ za to stojí. Východní rozšíření mělo být úspěchem, který by naplnil touhu 100 milionů Evropanů po životě ve svobodné společnosti s demokracií a tržní ekonomikou. Pojistilo by to politickou a ekonomickou stabilitu v Evropě pohřbením dozvuků Evropy z období před rokem 1945, kde vládla netolerance, destruktivní nacionalizmus a válka. Irské referendum doručilo přímé „ne“, ale poté, co všech ostatních 14 členů Smlouvu z Nice ratifikovalo a Irsku byla zaručena jistota jeho neutrality, irští voliči přijali dokument v druhých volbách.

Navzdory obtížnosti vyjednávání evropští lídři na summitu v Nice věděli, že Smlouva je neúplná. Součást finální politické úmluvy o dohodě byl závazek uspořádat další mezivládní konferenci v roce 2004, která dokončí reformní proces. Tato „Deklarace o budoucnosti Unie“ vyzdvihla čtyři témata:

• precizněji definovat rozdělení pravomocí uvnitř EU a mezi jejími členy,
• osvětlit statut Charty základních práv vyhlášené v Nice,
• tvořit dohody jednodušeji, aby nebylo možné je vykládat dvojsmyslně,
• definovat roli národních parlamentů v soukolí evropských institucí.

V tomto ujednání nebyla žádná zmínka o potřebě Evropské ústavy.

zpět na začátek

1.8.3 Rozšíření v roce 2004 a Smlouva o ústavě

Jeden rok po Smlouvě z Nice Evropská rada v Laekenu přijala „Deklaraci o budoucnosti Evropské unie“, což odstartovalo proces vedoucí k nové dohodě. Takové dohody byly v minulosti projednávány mezi členy EU v rámci mezivládní konference. Ve světle obtížného summitu v Nice se laekenská rada rozhodla pro neobvyklou pracovní metodu. Svolala „Konvento budoucnosti v Evropě“, což vešlo ve známost jako Evropský konvent. Bylo to setkání reprezentantů vlád jednotlivých členských zemí, národních parlamentů, Evropského parlamentu, Komise a kandidátských států. Jak jméno laekenské deklarace napovídá, od Konventu se očekávalo, že bude studovat základní otázky, co znamená rozšíření pro budoucnost Evropy, a definovat varianty řešení. Výstup Konventu měl být brán jako výchozí bod pro standardní mezivládní vyjednávání na mezivládní konferenci.

Deklarace z Laekenu, 15. prosince 2001

Deklarace z Laekenu obsahuje dlouhý seznam otázek, o kterých se předpokládalo, že je Konvent projedná. Těchto 56 otázek bylo rozděleno mezi hlavní témata na základě Smlouvy z Nice, ale Laeken oproti Nice obsahoval i dvě podstatné novinky:

• Deklarace nepřímo přiznává, že reformy z Nice byly z hlediska původního zadání nedostatečné: „zvážit, jak zlepšit efektivnost rozhodování a činnost institucí v Unii, která bude mít kolem 30 členských států“, a to navzdory faktu, že to mělo být hlavním cílem Dohody z Nice. Lídři EU prohlašovali, že reformy z Nice byly dostačující. Ve skutečnosti žádali Konvent, aby zvážil možnosti, jak „reformovat reformu“ z Nice dokonce ještě před tím, než byly změny realizovány (většina změn zakotvených v Dohodě z Nice měla nabýt účinnosti jen s východním rozšířením).
• Zatímco ve Smlouvě z Nice není ani zmínka o ústavě, v deklaraci z Laekenu se toto slovo objevuje. Deklarace z Laekenu nevybídla Konvent sepsat ústavu, ale její součástí se stala sekce nazvaná „Směrem k ústavě pro Evropany“. Prohlášení z Laekenu tím položilo otázku, zda by zjednodušení a nové úpravy smluv neměly otevřít cestu k přijetí ústavního textu EU. Jak mají základní prvky ústavy vypadat? Jaké to jsou hodnoty, které Unie ctí – základní práva a povinnosti jejích občanů, vztahy mezi členskými státy Unie?

Evropský konvent, únor 2002 až červenec 2003

Prvním předsedajícím Evropského konventu byl Francouz Valéry Giscard d´Estaing a dva asistující místopředsedové (viz obr. 1.11). Konvent začal pomalu. Mnoho pozorovatelů zpočátku očekávalo, že jeho velikost a nejasně vymezené cíle vyústí v mlhavý výsledek. Nicméně, v polovině roku 2002 se prezidentovi Giscardu d´Estaingovi podařilo redefinovat cíle Konventu. „Konvent o budoucnosti Evropy“, který měl základ v Laekenu, byl transformován v konvent píšící ústavu. Novým cílem bylo předložit hlavám států EU a jejich vládám ucelenou, sepsanou ústavu. Od tohoto okamžiku se tón Konventu změnil a členské státy začaly posílat na zasedání silnější politickou reprezentaci namísto politicky „lehkých vah“, které je tam doposud zastupovaly. Všechny argumenty ohledně potřeby ústavy byly řečeny a soustředila se na ně diskuze.

Předsedající Valéry Giscard d´Estaing měl na jednáních silné postavení. Způsob rozhodování Konventu totiž nezahrnoval hlasování zástupců ani jiné standardní demokratické procedury jakéhokoliv druhu. Podle definice Giscarda d´EstaingaKonvent přijímal doporučení na základě „konsenzu“ v případě, že konsenzus existoval. Postavení zástupců kandidátských států bylo takové, že se plně zúčastnili diskuzí, ale konsenzus byl pak přijímán pouze za účasti reprezentantů EU15.

Předseda Valéry Giscard d´Estaing měl v diskuzi obrovskou moc a konečné slovo při tvorbě platného textu. Podle profesora politologie – George Tsebelise – který se velmi podrobně zabýval tím, jaký byl proces rozhodování Konventu, „Giscardrozšířil pravomoci Konventu a dal tvar dokumentu, který byl sestaven. Díky eliminaci hlasování zmocnil prezidium a sekretariát (což znamená sebe sama) dělat závěry diskuzí. Rozšířeným pojetím agendy Konventu za účelem vnést do debaty určitá témata, používáním časových limitů, jež omezily oponentům možnost podávat protinávrhy, selekcí spolupracovníků a vyvarováním se situacím, které by mohly být zdrojem opozice, byl schopen formovat dokument velmi efektivním způsobem. Je to jeden z důvodů, proč celý proces narazil na problém s ratifikací“ (Tsebelis, 2005).

Původní koncept, který Giscard d´Estaing představil v říjnu 2002, byl doplněn a představen v červnu 2003 na setkání Evropské rady. Šéfové EU15 přijali tento návrh jako výchozí téma pro mezivládní konferenci.

Selhání mezivládní konference a irský kompromis

Mezivládní konference, která se začala zabývat návrhem Evropské ústavy, začala v říjnu 2003. Rozdílnosti v postojích, které byly zakryty díky netradičnímu rozhodovacímu procesu Konventu, vypluly znovu na povrch. Nejvíce sporů opět přinesly otázky, které způsobily problémy už na mezivládních konferencích v Amsterodamu a Nice: institucionální reformy (hlavně Rady ministrů) a způsob hlasování a zastoupení členských států v Evropské komisi. Konečný návrh vytvořený za italského předsednictví; byl odmítnut Evropskou radou v prosinci 2003. Ačkoli někteří členové měli problémy s mnoha částmi návrhu, hlavním zádrhelem se stala hlasovací pravidla, která velmi omezila hlasovací sílu Španělska a Polska (ve srovnání s pravidly Smlouvy z Nice) a velmi posílila hlasovací sílu Německa (viz kapitola 3). Otázka hlasování nebyla otevřeně v Konventu prodiskutována, jelikož jeho předseda Giscardd´Estaing neustavil pracovní skupinu zabývající se tímto zásadním tématem.

Vzhledem k tomuto neúspěchu proces rozšíření pokračoval bez dohody o ústavě, a tak příští Evropská rada již musela počítat s hlasy 25 členů. A co je důležité, španělský premiér José María Aznar, který energicky protestoval proti novým hlasovacím pravidlům v prosinci 2003, prohrál v národních volbách a nový premiér José Luis Zapatero projevil větší flexibilitu, pokud jde o projednávání tohoto problému. Tato změna politické konstelace v kombinaci s obratnou diplomacií zairského předsednictví přinesla možnost zdráhavého, obtížného, ale jednomyslného přijetí pozměněného návrhu ústavy, který byl za irského předsednictví přijat na summitu rozšířené EU25 v červnu 2004.

Obtížná ratifikace¹³

Smlouvy EU musí být součástí práva každého členského státu, takže každá musí být ratifikována, a to všemi členy podle jejich vlastních procedurálních pravidel. U mnoha států EU to znamená hlasování v parlamentu, pro další pak ratifikace prostřednictvím referenda. Z různých důvodů se čtyři státy EU, které by za normálních okolností ratifikovaly parlamentním hlasováním, rozhodly pro referendum.

V dřívějších dobách mezivládních konferencí britský premiér Tony Blair prohlásil, že Británie postoupí Smlouvu referendu. To posloužilo jeho domácím politickým zájmům přesunout tuto záležitosti z britského volebního roku 2005 (aby britští voliči mohli odmítnout ústavu bez odmítnutí Blaira, který ji podporoval). Tím se také upevnila britská vyjednávací pozice. Británie mohla důvěryhodně prohlašovat, že jakákoli Smlouva, která je příliš integrační, by mohla být britskými voliči odmítnuta. Brzy poté francouzský prezident Jacques Chirac také oznámil, že by postoupil Ústavu lidovému hlasování. I on jednal ve svém osobním politickém zájmu (opoziční socialisté byli velmi názorově nejednotní ohledně ústavy a od referenda se očekávalo oslabení jejich soudržnosti před prezidentskými volbami v roce 2007). Bylo to také chápáno jako nezbytná protiváha „ultimatu“ vytvořenému britským referendem. Nizozemské referendum bylo v zájmu nizozemského parlamentu a proti přání Křesťanských demokratů, největší vládní koaliční strany. Nizozemské referendum bylo prvním na území Nizozemska od začátku parlamentní demokracie v roce 1848. Hlasování nebylo právně závazné, ačkoli se všechny politické strany zavázaly výsledek akceptovat. Stejně tak Lucembursko naplánovalo poradní referendum – své první od roku 1936 – jež parlament slíbil respektovat.

Francouzští a holandští voliči odmítli Evropskou ústavu velkou většinou v roce 2005. Tato dvě „ne“ představovala velmi rozdílný problém ve srovnání s dánským a irským „ne“o Maastrichtu a Nice. Francie a Nizozemsko jsou zakládající členové a jejich občané jsou považováni za spolehlivé opory evropské myšlenky. Také počet záporných hlasů byl rozdílný. V prvních irských volbách hlasovalo o Smlouvě z Nice méně než 1 milion lidí a pouze 530 000 řeklo „ne“. Francouzského plebiscitu se zúčastnilo 29 milionů voličů a 15,5 milionů řeklo „ne“. V Nizozemsku 61,5 % „ne“ znamenalo, že 4,7 milionů Holanďanů odmítlo ústavu. Zatímco lídři EU mohli „pracovat“s půl milionem záporných hlasů, těžko mohli ignorovat 20 milionů voličů, kteří řekli „ne“. V červenci v Lucembursku uspořádali informativní referendum a 56,5 % z 221 000 voličů řeklo „ano“; lucemburský parlament Ústavu schválil již o dva týdny dříve. Pouze v ještě jedné další zemi voliči řekli v referendu „ano“ ústavě – ve Španělsku – 10,8 milionů ze14 milionů zúčastněných.

V reakci na nizozemské a francouzské volby se evropští lídři rozhodli pozastavit formální ratifikační časový program.¹⁴

zpět na začátek

1.9 Shrnutí

Je nemožné shrnout 50 let evropské integrace do několika odstavců. Je ale možné vypíchnout hlavní události a poučení tam, kde se v rámci integrace jedná o ekonomická témata.

Evropská integrace byla vždycky určována politickými faktory; od touhy předejít dalšímu válečnému konfliktu po touhu sdílet plody integrace s novými demokratickými státy střední a východní Evropy. Zatímco cíle byly vždycky politické, používané prostředky byly vždycky postaveny na ekonomickém základě.

V evropské ekonomické integraci došlo ke třem velkým posunům:

• Zformování celní unie v letech 1958–68, která eliminovala tarify a kvóty vnitřního obchodu Unie.
• Strategie jednotného trhu uskutečněná v letech 1986–92 (i když jeho podstatné součásti jsou uplatňovány dodnes) odstranila mnoho netarifních překážek a liberalizovala tok kapitálu.
• Hospodářská a měnová unie, která sloučila měny většiny členů EU.

Všechny tyto kroky k hlubší integraci – ale zejména celní unie a Program jednotného trhu – přinesly také diskriminační efekty, které vyvolaly reakci u nečlenských států. Stejně jako povalení jedné kostky domina vyvolá řetězovou reakci, která vede ke spadnutí celého domina, diskriminační efekty integrace EU vytvořily silnou gravitační sílu, která postupně vtáhla většinu zdráhavých Evropanů do EU. Je-li tu nějaké poučení pro budoucnost, pak můžeme říci, že rozšíření v roce 2004je šancí pro další možnosti rozšíření Společenství o země dále na jih a na východ.

Dodatek A: Chronologie od roku 1948 do roku 2005

zpět na začátek

• Zpět na úvodní část dokumentu – Historie, fakta a instituce
• Zpět na 2. část dokumentu – Historie evropské integrace
• Zpět na předchozí část dokumentu – Dominový efekt a Europesimizmus

13 Dnes víme, že proces ratifikace se setkal s takovými těžkostmi, že ústavní smlouva jako taková nevešla v život. Většinu změn, které měla přinést, se však podařilo prosadit do dlouhodobého výhledu za německého předsednictví v r. 2007, mj. díky diplomacii kancléřky Angely Merkelové.

14 O tom, co dál, jednala Evropská rada v červnu 2007. Dohodla se na dalším postupu ve smyslu, že od července 2007 zahájila práci další mezivládní konference, která připraví návrh „reformní smlouvy o EU“. Opouští se název „ústava“ a mezivládní konference má pracovat v rámci mandátu, který jí Evropská rada dala. Tento mandát vychází z textu ústavní smlouvy schválené summitem v roce 2004, obsahuje celou řadu zpřesnění a úprav tohoto textu, ale jeho duch se v zásadě nemění. (Poznámka překladatele.)

Ukázka z knihy „Ekonomie evropské integrace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Richard Baldwin, Charles Wyplosz.