Rada Evropské unie (The Council of the European Union) je rozhodující orgán ES/EU. Reprezentuje členské státy a má rozsáhlé zákonodárné a výkonné pravomoci. Každá členská země je v ní zastoupena na ministerské úrovni. Vzhledem k širokému rozsahu oblastí, za něž je Rada zodpovědná, neexistuje v tomto orgánu stálé členství - konkrétní sestava je odvozena od tématu setkání, například při projednávání ekonomických otázek se Rada schází ve formaci ministrů zodpovědných za finance a obchod apod.
Rada Evropské unie ( The Council of the European Union ), obvykle nazývaná Rada ministrů, nemá ekvivalent nikde na světě. V Radě jsou zastoupeny vlády členských států. Rada spolu s Evropským parlamentem schvaluje legislativní návrhy a rozpočet a zachová si ústřední úlohu, pokud jde o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a koordinaci hospodářské politiky. Evropská rada se nesmí zaměňovat s Radou Evropy (Council of Europe), která je samostatnou mezinárodní organizací, nebo s Evropskou radou (European Council).
Rada je orgán, který lze charakterizovat jako současně nadnárodní i mezivládní organizaci. V některých záležitostech rozhoduje hlasováním kvalifikovanou většinou, zatímco jiné musí být schváleny jednomyslně. Jednací řád, praktické postupy a dokonce řešení sporů v Radě závisí na stupni solidarity a důvěry, které jsou v mezistátních vztazích výjimečné.
O demokratickém mandátu Rady nemůže být pochyb. Na každém zasedání Rady se setkávají zástupci členských států, obvykle ministři, kteří jsou odpovědni svým národním parlamentům a veřejnému mínění v zemích, které reprezentují. V současnosti se koná více než 25 různých typů pravidelných zasedání Rady: všeobecné záležitosti (ministři zahraničních věcí), ekonomika, finance a zemědělství mají zasedání jednou měsíčně; ostatní jako doprava, životní prostředí a průmysl zasedají 2-4krát ročně.
Předsednictví
Členské státy se pravidelně střídají v předsednictví Rady, a to v šestiměsíčních intervalech: leden až červen a červenec až prosinec. Význam této funkce se stále zvětšuje, vzhledem k rozšiřujícím se a prohlubujícím se pravomocím Evropské unie. Předsedající země zejména:
- připravuje a řídí všechna zasedání;
- vypracovává přijatelné návrhy kompromisů a hledá věcná řešení problémů předložených Radě;
- snaží se zajistit důslednost a kontinuitu rozhodovacího procesu.
Rozhodování
Smlouva o Evropské unii založila činnost Unie na třech "pilířích" a stanovila, že většina rozhodnutí bude přijímána buď hlasováním kvalifikované většiny anebo jednomyslně.
První pilíř zahrnuje široké spektrum politik Společenství (jako například zemědělství, dopravu, životní prostředí, energetiku, výzkum a vývoj), navrhovaných a zaváděných podle prověřeného rozhodovacího procesu, který začíná návrhem Komise. Na základě podrobného rozboru odborníků i politiků pak Rada návrh Komise buď přijme, doplní nebo zamítne.
Smlouva o Evropské unii rozšíla pravomoc Evropského parlamentu prostřednictvím procedury spolurozhodování. Procedura spolurozhodování znamená, že značná část legislativy (jako například vnitřní trh, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, vzdělání a zdravotnictví) je schvalována Parlamentem i Radou.
Ve velké většině případů (včetně zemědělství, rybolovu, vnitřního trhu, životního prostředí a dopravy) rozhoduje Rada hlasováním kvalifikovanou většinou, přičemž hlasy jednotlivých členských států měly do 31. 10. 2004 následující váhu:
- Francie, Itálie, Německo a Spojené království: 10 hlasů
- Španělsko, Polsko: 8 hlasů
- Belgie, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Česká republika, Maďarsko: 5 hlasů
- Rakousko a Švédsko: 4 hlasy
- Dánsko, Finsko, Irsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Estonsko: 3 hlasy
- Lucembursko, Kypr, Malta: 2 hlasy
- Celkem: 124 hlasů
Aby byl přijat návrh Komise, musel získat alespoň 88 hlasů. V praxi se ale Rada před každým hlasováním nejprve snaží o dosažení největšího možného konsensu.
Smlouva z Nice vytvořila prostor pro změnu ve vážení hlasů z důvodu rozšíření, další změny musely být kvůli menšímu počtu přistupujících států upraveny Smlouvou o přistoupení. Přistoupením deseti nových členských států začala od 1. května 2004 platit po dobu šesti měsíců přechodná ustanovení.
Od 1. listopadu 2004 vstoupilo v platnost nové vážení hlasů a nová definice kvalifikované většiny. Ta bude dosažena splněním následujících dvou podmínek:
- rozhodnutí bude podpořeno minimálním počtem hlasů (232), které představuje 72,3 % z celkového počtu
- rozhodnutí bude schváleno nadpoloviční většinou členských států (v některých případech bude nutná dvoutřetinová většina členských států).
Kromě toho bude moci členský stát požadovat přezkoumání, zda kvalifikovaná většina opravdu představuje alespoň 62 % celkového počtu obyvatel Unie. Pokud ne, rozhodnutí nebude přijato.
Vážení hlasů od 1.11. 2004:
- Francie, Itálie, Německo, Velká Británie: 29 hlasů
- Španělsko a Polsko: 27 hlasů
- Belgie, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Česká republika a Maďarsko: 12 hlasů
- Rakousko a Švédsko: 10 hlasů
- Dánsko, Finsko, Irsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko a Estonsko: 7 hlasů
- Lucembursko a Kypr: 4 hlasy
- Malta: 3 hlasy
Celkem: 321 hlasů
Některé oblasti politiky Společenství v rámci Prvního pilíře vyžadují při přijímání rozhodnutí i nadále jednomyslnost. Do této oblasti patří daňová problematika, průmysl, kultura, regionální a sociální fondy a rámcový program rozvoje vědy a techniky.
V rámci dalších dvou pilířů vytvořených Smlouvou o Evropské unii - společná zahraniční a bezpečnostní politika (druhý pilíř) a spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí (třetí pilíř), přijímá Rada nejen rozhoduje, a zároveň má i právo zákonodárné iniciativy. Při rozhodování v záležitostech spadajících do druhého a třetího pilíře je pravidlem jednomyslnost, s výjimkou provedení společných akcí, o nichž může být rozhodnuto kvalifikovanou většinou.
Cílem společné zahraniční a bezpečnostní politiky je definovat a provádět vnější politiku, která bude zahrnovat všechny zahraniční a bezpečnostní aspekty.
Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí má za cíl dosáhnout volného pohybu osob uvnitř Unie; prosazovat opatření ve společném zájmu při hraničních kontrolách na vnějších hranicích, v azylové politice, v přistěhovalecké politice; a bojovat proti terorismu, obchodu s drogami a proti dalším závažným formám mezinárodního zločinu.
Evropská rada
Od roku 1974 se hlavy států a vlád Společenství scházejí nejméně dvakrát ročně jako Evropská rada neboli „Evropský summit“. Setkání se účastní také předseda Komise. Předseda Evropského parlamentu je zván, aby prezentoval práci Parlamentu v úvodu zasedání.
Evropská rada se stává stále významnějším prvkem Evropské unie. Stanovuje priority dalšího vývoje Unie, určuje její politický směr, dává impulsy k dalšímu vývoji a řeší sporné otázky, které se nepodařilo vyřešit na úrovni Rady ministrů.
Evropská rada předkládá Evropskému parlamentu zprávu po každém svém zasedání a dále pro Parlament jednou ročně vypracovává zprávu o pokroku, kterého Unie za daný rok dosáhla.
Legislativa společenství
Právo Společenství přijaté Radou, nebo Parlamentem a Radou v rámci procedury spolurozhodování, může mít tyto formy:
- Nařízení: jsou bezprostředně aplikovatelná aniž by se na národní úrovni přijímala pro jejich zavedení;
- Směrnice: zavazují členské státy, pokud jde o cíl, jehož má být dosaženo, ale ponechávají na národních orgánech výběr forem a prostředků k jeho dosažení;
- Rozhodnutí: jsou závazná ve všech ohledech pro ty, kterým jsou určena. Adresátem rozhodnutí může být kterýkoli členský stát nebo všechny státy Unie, ale také jednotlivá právnická nebo fyzická osoba;
- Doporučení a názory: nejsou závazné.
Jednotlivé zákonné normy Společenství stejně jako společné postoje Rady předložené Evropskému parlamentu jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropských společenství (Official Journal), a to ve všech oficiálních jazycích Unie.
Organizace
Každý členský stát Evropské unie má v Bruselu své zastoupení pod označením stálé zastoupení (Permanent Representation). V čele jednotlivých zastoupení jsou stálí velvyslanci (Permanent Representative), což obyčejně jsou velmi zkušení diplomaté. Společně tvoří Výbor stálých zástupců (Coreper), který například připravuje schůze ministrů.
Coreper se schází každý týden a jeho hlavním posláním je zajistit, aby se na ministerské úrovni řešily pouze ty nejdůležitější a nejcitlivější problémy. Coreper je také místem určení pro zprávy, které vypracovávají nejrůznější pracovní skupiny Rady tvořené experty členských států. Tyto pracovní skupiny podrobně zkoumají návrhy Komise a mimo jiné naznačují, kde je či není možná dohoda.
Agendu Rady pro zemědělství připravuje Zvláštní výbor pro zemědělství (Special Committee on Agriculture). Výbor zasedá jednou týdně a jeho členy jsou vysocí představitelé členských států, sídlící v Bruselu.
Intelektuální i materiální zázemí na všech úrovních poskytuje Radě její Generální sekretariát. Sekretariát je nezbytný pro kontinuitu práce Rady. Kromě jiného se stará i o dokumenty a archiv Rady. Generální sekretariát Rady má své právní oddělení, které vyhotovuje odborné posudky týkající se kromě jiného formy a slučitelnosti navrhovaných opatření se smluvním rámcem Evropské unie. Generálního tajemníka, který Generální sekretariát řídí, jmenuje Rada svým jednomyslným rozhodnutím.
Transparentnost
Radě velmi záleží na tom, aby výsledky její práce byly pro občany dosažitelné. Hlasování o legislativních návrzích, stejně jako výklad hlasování jsou nyní automaticky zveřejňovány.
Veřejnosti byl umožněn volný přístup k části dokumentů Rady a některé debaty probíhající v Radě jsou přenášeny audiovizuálními prostředky. Další kroky k větší otevřenosti zahrnují setkání s novináři a poskytování podkladových materiálů o tématech, o kterých se v Radě aktuálně vedou diskuse.
Tisková služba Rady navíc na závěr každého zasedání Rady vydává komplexní tiskové zprávy, které jsou k dispozici na vyžádání nebo prostřednictvím databází.
Změny zavedené smlouvou z Nice
Kromě změny vážení hlasů při rozhodování kvalifikovanou většinou z důvodu rozšíření EU umožní Smlouva z Nice rozhodování kvalifikovanou většinou ve věcech upravených 30 články Smlouvy, ve kterých se doposud vyžadovalo jednomyslné rozhodnutí.
Smlouva dále umožňuje v případě komunitárních politik rozhodování kvalifikovanou většinou ve všech nebo částech oblastí upravených v dalších deseti ustanoveních. To se například týká rozhodování v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech. Obchodní dohody vztahující se ke službám nebo duševnímu vlastnictví by také teoreticky mohly být Radou schváleny kvalifikovanou většinou.
Zesílená spolupráce
Amsterodamská smlouva umožnila tzv. "užší spolupráci" v rámci jednotného institucionálního rámce, a tím dala některým členským státům možnost v zájmu Unie spolupracovat i tehdy, kdy se ne všechny země chtějí nebo mohou v daném okamžiku zúčastnit, s tím, že se kdykoliv později k dané skupině mohou připojit. Mechanismus užší spolupráce byl ale natolik spoután přísnými podmínkami, že byl značně omezen prostor pro jeho praktické uplatnění.
S cílem učinit tento mechanismus více akceschopný Smlouva z Nice zrušila právo každého členského státu vetovat zavedení užší spolupráce, které je nyní zakotveno ve Smlouvě o EU. K zavedení užší spolupráce je potřeba účast alespoň osmi členských států. Smlouva z Nice také umožňuje zavést užší spolupráci v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, vyjma obrany. Zajišťuje, že se posílená spolupráce bude odehrávat v rámci Evropské unie, respektuje roli institucí a umožňuje nezúčastněným členským státům se kdykoliv připojit.
Změny zavedené Lisabonskou smlouvou
Lisabonská smlouva, která vstupuje v platnost 1. 12. 2009, přináší Radě EU ve způsobu hlasování zásadní změnu. V první řadě uvádí, že nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou (tedy nikoliv jednomyslně). V praxi to znamená, že vstupem Lisabonské smlouvy v platnost se hlasování kvalifikovanou většinou začne používat v řadě nových oblastí (například v oblasti přistěhovalectví a kultury).
V druhé řadě zavádí od roku 2014 hlasování na základě dvojí většiny států (55 %) a obyvatelstva (65 %), což odráží dvojí legitimitu EU a zvyšuje současně transparentnost a efektivitu. Tento nový způsob výpočtu kvalifikované většiny doplní mechanismus podobný tzv. kompromisu z Ioanniny, který umožní malé skupině členských států (téměř dosahující blokační menšiny) vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím. V takovém případě bude Rada muset udělat maximum pro to, aby bylo v přiměřené době nalezeno řešení přijatelné pro obě strany.
Jednu z nejvýznamnějších institucionálních změn, jež Lisabonská smlouva přináší, je zřízení funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku představuje. Nová funkce by měla zvýšit soudržnost vnější činnosti EU. Vysoký představitel bude zároveň pověřeným zástupcem Rady pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a místopředsedou Komise odpovědným za vnější vztahy. Ve své působnosti bude mít zahraniční politiku i společnou obrannou politiku a bude předsedat Radě pro zahraniční věci. Bude zastupovat EU na mezinárodní scéně, přičemž se bude opírat o Evropský útvar pro vnější činnost, složený z úředníků Rady, Komise a diplomatických služeb členských států.
Členové: ministři 25 členských států Evropské unie
Předsednictví: od 1. července 1998 se střídá každých šest měsíců v tomto pořadí: Rakousko, Německo, Finsko, Portugalsko, Francie, Švédsko, Belgie, Španělsko, Dánsko, Řecko, Itálie, Irsko, Nizozemí, Lucembursko, Spojené království, Rakousko a Finsko (po druhé pololetí roku 2006).
Místo zasedání: Brusel, s výjimkou dubna, června a října, kdy se zasedání Rady konají v Lucemburku.
Adresa: Rue de la Loi 175, B-1048 Brusel
Telefon: (32-2) 285 61 11
Fax: (32-2) 285 73 97/73 81
E-mail: public.relations@consilium.eu.int
