Smluvní pokuta je mezi účastníky obchodně-právních vztahů jakožto prostředek sloužící k zajištění splnění smluvní povinnosti dostatečně známá. Podnikatelé často požadují její zakotvení ve smlouvě, neboť jim na ni vzniká nárok, aniž by porušením povinnosti druhou smluvní stranou nutně museli utrpět škodu. Výši smluvní pokuty a podmínky pro její úhradu je přitom ve smlouvě třeba vždy řádně určit, jinak na ni nárok nevznikne.
V souvislosti s určením výše smluvní pokuty však může vzniknout problém, jehož si podnikatelé většinou nejsou vědomi, a na který by je každá svědomitá advokátní kancelář měla upozornit. Ve smyslu § 301 obchodního zákoníku totiž může soud na návrh povinného nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (tzv. moderační právo), a to až do výše hodnoty škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku. Otázkou tedy je, zda a jak lze již při sjednávání smlouvy určit, že navrhovaná výše smluvní pokuty je v uvedených intencích přiměřená, případně zda její přiměřenost již není překročena. To se týká hlavně těch závazků, kdy se výše smluvní pokuty určuje procenty z dlužné částky za dobu prodlení.
V tomto ohledu dobré obecné vodítko poskytuje nedávno vydaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, spis. zn. 32 Cdo 1432/2010, který ve svém výroku stanovil, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat toliko z její výše, popřípadě z její celkové výše či z výše dosažené za určité období, nýbrž je třeba zejména přihlédnout k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti smluvního ujednání věřitele a dlužníka v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti. Za určitých okolností Nejvyšší soud neshledal nepřiměřenou smluvní pokutu ani ve výši 1% denně z dlužné částky.
Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že případné rozhodnutí soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, které by bylo založené pouze na úvaze o její sjednané výši, nemůže právně obstát. S tímto vědomím je tedy potřeba, aby smluvní strany vždy dobře zvážily nejen vlastní výši sjednávané smluvní pokuty (např. v návaznosti na vydaná soudní rozhodnutí v podobných věcech, která pomohou hranice přiměřenosti vymezit), ale i vlastní podmínky konkrétní uzavírané smlouvy s ohledem na hospodářský význam zajišťované povinnosti a na účel smluvní pokuty a definovaly si důvody, které je ke sjednání smluvní pokuty a její výše vedly. Právě tyto skutečnosti, jak je vidět, představují v případném soudním řízení zásadní podklad pro řádné a kvalifikované posouzení sporu.
Ačkoliv je judikatura ve věci moderačního práva soudů dlouhodobě poměrně konstantní, je potřeba výše citované rozhodnutí považovat za další krok důležitý pro ustalovaní právního povědomí v této problematice.
Advokátní kancelář pro právní a daňové poradenství ve střední a východní Evropě bnt – pravda & partner, s.r.o.; autor: Libor Ulovec, advokát, Senior Associate
