Nabývání vlastnictví 

Dokument přináší stručné shrnutí složité problematiky vlastnictví coby jednoho ze základních lidských práv. Nejprve je vysvětlen samotný pojem vlastnického práva, oprávnění z něj plynoucí, možné formy vlastnického práva (individuální, podílové a společné jmění manželů) a opominuty nejsou ani různé způsoby jeho nabývání (smlouvou, děděním, rozhodnutím státu nebo jinak). Rovněž jsou popsány možné zásahy do vlastnického práva, které mohou končit až institutem vyvlastnění.

Obsah dokumentu:

Ústavní základy a prameny úpravy

Vlastnické právo je jedním ze základních práv, je upraveno již v samotné Listině základních práv a svobod, a to konkrétně v článku jedenáctém. V Listině základních práv a svobod se především garantuje právo každého vlastnit majetek, dále se zde zdůrazňuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Rovněž je zde stanoveno všeobecné omezení vlastnictví určitého majetku, který může být vlastněn jen zákonem stanovenými subjekty.

Listina základních práv a svobod taktéž umožňuje na základě zvláštních zákonů omezení vlastnického práva nebo dokonce vyvlastnění, jakožto poslední možný prostředek ochrany veřejných zájmů. Institut vyvlastnění je zmíněn i v občanském zákoníku. Nutné je však podotknout, že vyvlastnění je opravdu krajní prostředek, jeho aplikace je možná jen na základě zákona, v mezích zákona a samozřejmě za odpovídající náhradu.

Vedle Listiny základních práv a svobod je vlastnictví podrobněji upraveno v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, kde je mu věnován poměrně značný prostor. Dále je nutné zmínit i zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, ve kterém je tento institut a podmínky jeho použití blíže vysvětlen.

Vymezení základních pojmů

Občanský zákoník operuje s celou řadou pojmů, jako jsou například vlastnictví, spoluvlastnictví, společné jmění, věci movité a věci nemovité, a proto je vhodné si alespoň některé z nich na tomto místě blíže objasnit.

Pojem vlastnického práva

Vlastnické právo je pojem, který je sice všeobecně známý, nicméně dosti obtížně definovatelný. Nejběžněji používaná definice chápe od pradávna vlastnické právo jako souhrn více dílčích práv, konkrétně práva věc držet (ius possidendi), práva věc užívat (ius utendi), práva věc požívat, tedy brát z ní plody, případně i jiné užitky (ius fruendi) a konečně práva s věcí nakládat (ius disponendi). Aby byl tento výčet úplný, bylo by vhodné do něho zahrnout i právo věc zničit (ius abutendi), ovšem s ohledem na fakt, že toto právo má vlastník, pouze pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon (např. zákon č.20/1987 Sb., o státní památkové péči). Obdobně je vlastnické právo definováno i českou právní úpravou, když se v občanském zákoníku uvádí, že vlastník věci je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

Oprávnění plynoucí z vlastnického práva

Právo věc držet (ius possidendi) je základní a nejširší oprávnění vlastníka, a to proto, že na toto právo se váží i některá další oprávnění. Zpravidla je vlastníkem věci její faktický držitel. V tomto případě skutečně tvoří právo věc držet jen jedno z oprávnění, která vlastníku věci náleží. Právo věc držet však může existovat i samostatně. V tomto případě je pak vlastníkem věci jiná osoba nežli ta, která má věc fakticky v držení. Osoba, která danou věc drží, aniž by byla jejím vlastníkem, se nazývá držitelem a tento právní stav držbou. Držbu upravuje občanský zákoník samostatně a bude o ní pojednáno níže v tomto článku.

Právo věc užívat (ius utendi) je oprávnění vlastníka využívat daných vlastností věcí pro svoji vlastní potřebu. Toto právo se realizuje jednak tím, že vlastník danou věc skutečně užívá, jednak i tím, že věc ponechá nevyužitou.

Právo věc požívat (ius fruendi) je oprávnění umožňující vlastníku věci brát z ní plody nebo jiné užitky. Toto oprávnění je však realizovatelné pouze u některých věcí, a to u těch, z nichž plynou nějaké plody nebo přírůstky. Na rozdíl od práva věc pouze užívat může vlastník v tomto případě věc i požívat, tedy přisvojovat si přírůstky a tím rozmnožovat svůj majetek. Nutno dodat, že pod pojmem věc požívat, tedy brát z ní plody, chápeme nejen přisvojování si naturálních plodů (jablko ze stromu), ale i plodů civilních (například úroky z vkladů). Právo brát z věci plody je též chápáno jako oprávnění, nikoli povinnost, z čehož vyplývá, že vlastník věci se může rozhodnout, zda z věci bude či nebude pobírat plody.

Právo nakládat s věcí (ius disponendi) patří k jedněm z nejvýznamnějších oprávnění, protože vlastníku dané věci umožňuje využít věci i jinak nežli její přímou spotřebou. Vlastník je tak oprávněn svojí věcí disponovat a to na základě právních úkonů, především na základě smluv. Vlastník může věc zcizit, tedy prodat, směnit či darovat, čímž vlastnické právo přechází na jinou osobu – nabyvatele vlastnictví – a vlastnictví dosavadního vlastníka tak zaniká.

Vlastník je oprávněn svou věc zničit, pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon. Zvláštní zákony zakáží zničení věci buď s ohledem na nepříznivý vliv procesu ničení věci na okolí (zejména životní prostředí) nebo s ohledem na zvláštní zájem společnosti na zachování dané věci z důvodů spočívajících v hodnotě této věci. Právními předpisy je z prvního důvodu omezeno například spalování odpadů. Příkladem druhého důvodu pro zákaz zničení věci je například povinnost pečovat o zachování kulturní památky.

Vlastník věci může být ve výkonu jednotlivých oprávnění různě omezen, a to buď zákonem, rozhodnutím státního orgánu, nebo na základě právních úkonů svých či svého právního předchůdce. I v tomto případě je však nadále vlastníkem dané věci, i když mu náleží jen tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas). Pokud tato omezení opadnou, vrací se vlastníku věci dané oprávnění v původním rozsahu, a to automaticky, tedy bez nutnosti nějakého aktu vlastníka. Tato vlastnost se nazývá elasticita vlastnického práva.

zpět na Obsah dokumentu

Různé formy vlastnictví

Hovoříme-li o různých formách vlastnictví, máme tím na mysli různé subjekty vlastnického práva. Vlastníkem může být nejen jediná osoba, ať fyzická nebo právnická, ale i více těchto osob. Podle toho, kolik osob vlastní danou věc pak rozlišujeme tři možné varianty vlastnictví, v praxi nejběžnější individuální vlastnictví, dále podílové spoluvlastnictví a konečně společné jmění manželů.

Individuální vlastnictví

Kromě individuálního vlastnictví hovoříme též o výlučném vlastnictví, obsah těchto pojmů je totožný. Individuální vlastnictví je základní formou vlastnického práva. V tomto případě je věc vlastněna jedinou osobou, která je oprávněna vykonávat vlastnická práva, tak jak byla popsána výše. Individuální vlastnictví je nejjednodušší formou vlastnictví, která má oproti ostatním (níže popsaným formám) výhodu spočívající v jednoduchosti a efektivnosti nakládání s předmětem vlastnictví.

Tato forma vlastnictví není zatížena žádnými předkupními právy ze zákona a rovněž odpadá potřeba jednání spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí (představy spoluvlastníků mohou být i velmi odlišné, z čehož v praxi plyne řada problémů).

Podílové spoluvlastnictví

Druhou možnou a dnes i poměrně rozšířenou variantou je podílové spoluvlastnictví, tedy vlastnictví jedné věci (nebo souboru věcí) více osobami. V tomto případě vykonávají vlastnická práva podíloví spoluvlastníci. Věc, která je předmětem vlastnictví, se nedělí, dělí se jen oprávnění k této věci se vztahující. O spoluvlastnictví platí zásadně stejné, co platí v případě jediného vlastníka, s výjimkou výlučné vázanosti na konkrétní osobu. V případě podílového spoluvlastnictví je klíčovým pojmem spoluvlastnický podíl. Tento podíl, vyjádřen jako zlomek nebo procento, představuje míru účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech. Jde však o tzv. ideální podíl, tedy podíl, který neodpovídá určité reálné části věci.

Osoba je tak spoluvlastníkem celé věci, vlastní její poměrnou část bez ohledu na reálné zhmotnění (osoba tak například vlastní ideální polovinu domu, nikoli například určité patro nebo jinou relativně oddělenou část domu). Pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak, platí vyvratitelná právní domněnka, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Zvláštní právní úprava pak platí v případě spoluvlastnictví společných částí domu na základě zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

V souvislosti se spoluvlastnictvím je důležité připomenout, že v případě prodeje svého podílu jedním ze spoluvlastníků, mají ostatní spoluvlastníci k tomuto podílu předkupní právo – spoluvlastník má právo, aby mu byl spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka nabídnut ke koupi za podmínek nabídnutých třetí osobou; pokud spoluvlastník tyto podmínky splní, může spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka koupit přednostně před třetí osobou. Pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak (většinou v případě, že má o uvolněný podíl zájem více zájemců), mohou uvolněný spoluvlastnický podíl vykoupit všichni ostatní spoluvlastníci, a to poměrně podle svých podílů.

Uvedené neplatí, pokud spoluvlastník prodává či převádí svůj podíl na osobu blízkou. Osobou blízkou se rozumí potomci a předci v řadě přímé, sourozenci, manžel, partner (dle zákona o registrovaném partnerství); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném pouze tehdy, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z těchto osob, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Společné jmění manželů

Třetí variantou vlastnického práva je společné jmění manželů. Toto „spoluvlastnictví“ je však zásadně možno jen mezi manželi, tedy nikoli například mezi druhem a družkou nebo mezi registrovanými partnery. Do společného jmění manželů patří jednak majetek nabytý kterýmkoliv z manželů nebo oběma manželi během trvání manželství (zákon však stanoví určité výjimky), a rovněž závazky, které jednomu nebo oběma manželům za trvání manželství vzniknou (opět s určitými výjimkami). Pokud není prokázán opak, platí pravidlo, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Na rozdíl od podílového spoluvlastnictví není v případě společného jmění manželů stanoven žádný, tedy ani tzv. ideální podíl. U společného jmění je tento podíl vyjádřen až ke dni zániku manželství a vypořádání společného jmění, při čemž se vychází z toho, že podíly manželů na majetku patřícím do společného jmění jsou stejné.

Do společného jmění manželů patří:

• majetek nabytý za dobu trvání manželství některým z manželů, s výjimkou:
  • majetku získaného dědictvím
  • majetku získaného darem
  • majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela
  • majetku sloužícího osobní potřebě jen jednoho z manželů (např. oblečení, hygienické potřeby apod.)
  • věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka
• závazky, které za trvání manželství vznikly některému z manželů nebo oběma manželům, s výjimkou:
  • závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich
  • závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého

Zvláštní situace nastává v případě, kdy se za dobu trvání manželství stane jeden z manželů společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. V tomto případě nezakládá nabytí podílu, akcií, nebo členských práv a povinností členů družstva účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu. Jedinou výjimku z uvedeného pravidla představují bytová družstva, v případě bytových družstev se i druhý manžel stává členem tohoto bytového družstva. Tím vzniká společné členství manželů v družstvu a společný nájem bytu manžely.

Společné jmění manželů je svojí povahou vázáno pouze na dobu trvání manželství. Proto společné jmění manželů zaniká nejpozději se zánikem manželství, tedy smrtí či prohlášením za mrtvého jednoho z manželů, rozvodem manželství nebo prohlášením manželství za neplatné. K zániku společného jmění manželů může ale dojít také za trvání manželství. Zákon pak rozlišuje dva případy zániku společného jmění:

• vyslovením trestu propadnutí majetku (nebo jeho části) jednoho z manželů
• prohlášením konkursu, je-li jeden z manželů v úpadu

Předmět vlastnictví

Předmětem vlastnictví mohou být jak věci movité, tak i věci nemovité. Zákon definuje pouze věci nemovité, ostatní věci náleží do zbytkové kategorie věcí movitých. I přes absenci zákonné definice věcí movitých lze dovodit, že zákon označuje za věci movité takové věci, které lze přemístit na jiné místo, aniž by se narušila jejich podstata. Může se tak jednat i o stavbu, která není spojená se zemí pevným základem (např. altán, plechová garáž apod.).

Věci nemovité jsou v zákoně vymezeny positivně a to jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pozemkem se pak rozumí část zemského povrchu nějakým způsobem oddělena od ostatního zemského povrchu. Stavbou se pak rozumí jen taková stavba, která je spojena se zemí pevným základem, tedy nejčastěji nejrůznější budovy, haly, oplocení aj.

Důležité je připomenout, že české právo se nehlásí k tradiční zásadě, podle které je stavba součástí pozemku, na němž stojí. Je tomu právě naopak. Stavba je z hlediska právního samostatná nemovitost, která může náležet jinému vlastníku než pozemek, na kterém se daná stavba nachází. Stavba tak i podléhá samostatnému právnímu režimu.

Za nemovité věci je třeba považovat též bytové a nebytové jednotky vymezené prohlášením vlastníka budovy podle zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. S vlastnictvím takové jednotky je ze zákona neoddělitelně spojen spoluvlastnický podíl na společných částech budovy, v níž se tato jednotka nachází.

Zákon může stanovit, že některé věci mohou být ve vlastnictví pouze státu nebo ve vlastnictví určených osob. Půjde například o některé typy zbraní a řadu dalších věcí.

Součásti věci a příslušenství věci

Důležitými pojmy jsou dále pojem součást věci a příslušenství věci. Jako součást věci bývá označováno vše, co podle povahy k věci náleží, tvoří s ní funkční celek a nemůže být od ní odděleno bez současného znehodnocení dané věci. Z hlediska právního tak tvoří věc a její součást jeden celek, a to i když může jít fakticky o dva či více hmotných předmětů. Součástí automobilu je tak například jeho motor.

Příslušenstvím věci se pak rozumí věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Jinými slovy musí být současně splněny následující tři podmínky:

• musí se jednat o soubor nejméně dvou věcí, přičemž jedna je věcí hlavní, druhá je jejím příslušenstvím,
• příslušenství vlastnicky náleží vlastníku věci hlavní,
• příslušenství musí být vlastníkem věci hlavní určeno ke společnému užívání spolu s věcí hlavní.

Na rozdíl od součásti věci nejde v tomto případě o technickou ani funkční jednotu hlavní věci a jejího příslušenství, nýbrž jen o jednotu právní. Jako příklad lze uvést vztah zámku (věc hlavní) a klíče (příslušenství).

zpět na Obsah dokumentu

Vlastník a jeho postavení

Zákonem (i samotnou Listinou základních práv a svobod) je garantováno všem vlastníkům stejné postavení a stejná možnost výkonu jejich práv a povinností. Zákonem se všem vlastníkům garantuje stejná úroveň právní ochrany. Vlastník má především právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Toto ustanovení je základem pro uplatňování tzv. vlastnických žalob.

Vlastník je při nakládání se svým majetkem limitován, a to tak, že se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Vlastník tedy nemůže se svojí věcí nakládat libovolně, ale pouze tak, aby neohrožoval výkon práv ostatních. Toto se týká především tzv. sousedských práv, tedy ochrany před takovými zásahy osob, které mohou znesnadňovat nebo dokonce znemožňovat poklidný výkon práva jiného. Mezi jednání, která by mohla narušit práva jiného, patří třeba obtěžování sousedy hlukem, popílkem, vibracemi, vypouštěním odpadů, stíněním apod. Důležité je říci, že se nejedná o úplný zákaz takového jednání, ale pouze o jeho regulaci a snahu o udržení takového jednání v rozumných mezích.

Dále je vlastník omezen i tím, že je povinen na nezbytnou dobu a v nezbytné míře umožnit vlastníku sousedního pozemku vstup na svůj pozemek a to za účelem údržby a obhospodařování sousedícího pozemku či stavby. Zároveň je vůči tomu, kdo takto na jeho pozemek vstupuje i chráněn a to pokud dojde ke škodě na jeho pozemku. V tom případě ji musí ten, kdo jí způsobil, nahradit.

V určitých případech je možné, že soud uloží vlastníku pozemku povinnost jeho oplocení. Tak tomu bude tehdy, je-li třeba zamezit obtěžování souseda a případně i předejít hrozícím škodám.

Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu je vlastník povinen strpět, aby byla na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použita jeho věc. Takto lze postupovat jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak. Za toto omezení vlastnického práva náleží vlastníku věci náhrada. Její výše se řídí obecnou cenou věci v době, kdy tato věc byla použita. Pokud by takováto věc byla během použití zničena, náleží vlastníkovi její plná náhrada.

Způsoby nabývání vlastnického práva

Nabytím vlastnického práva se rozumí stav, kdy se vlastníkem konkrétní věci stane někdo, kdo jejím vlastníkem doposud nebyl. Z teoretického hlediska lze rozlišovat několik způsobů nabývání vlastnictví.

Za prvé lze rozlišovat nabytí vlastnického práva podle toho, zdali dochází ke změně vlastníka a tedy i změně vlastnického práva k věci mezi živými (inter vivos), nebo pro případ smrti dosavadního vlastníka (mortis causa).

Nabytí vlastnictví může být dále originární (původní) nebo derivativní (odvozené). Derivativním způsobem vzniká vlastnické právo v případě, že již někdo danou věc vlastnil. Originární nabytí vlastnického práva připadá v úvahu v případě nově vzniklé věci a dále v případě věci, která byla již někým vlastněna, a to za podmínky vzniku vlastnického práva na jiném základě, nežli nabytím vlastnictví smlouvou (tedy například vydržením, zpracováním atd.).

Podle toho, zdali dochází ke změně vlastnického práva na základě vůle dosavadního vlastníka nebo bez jeho vůle, případně proti jeho vůli, můžeme rozlišit převod vlastnického práva (s vůlí vlastníka) a přechod vlastnického práva (bez vůle vlastníka).

Samotný občanský zákoník uvádí, že vlastnictví k věci lze nabýt na základě smlouvy, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných právních skutečností stanovených zákonem.

Na závěr je ještě vhodné připomenout, že vlastnické právo k věci nemůže vzniknout na základě protiprávního jednání, tedy protiprávního přisvojení si cizí věci. Zejména jde tedy o nemožnost přisvojit si věc získanou trestným činem (zejména krádeží, loupeží, případně jiným společensky nežádoucím jednáním).

zpět na Obsah dokumentu

• pokračování dokumentu „Nabývání vlastnictví – právní tituly a nabývání vlastnictví od nevlastníka“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech