Pokračování dokumentu "Nabývání vlastnictví", který přináší základní informace k problematice právních titulů a nabývání vlastnictví od nevlastníka.
Právní tituly nabývání vlastnictví
Vlastnické právo lze nabýt na základě tzv. právních titulů. Těmito právními tituly jsou tedy zejména:
- smlouvy, které mohou být:
- kupní
- darovací
- jiné (například směnná smlouva)
- dědictví
- rozhodnutí státního orgánu
- jiné skutečnosti vymezené zákonem
- přírůstek
- zpracování věci
- zhotovení věci
- ex lege (bez dalšího přímo ze zákona)
- vydržení
Smluvní nabytí vlastnického práva – kupní smlouva
Nejčastějším případem smluvního nabytí vlastnického práva bude nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Pro posouzení okamžiku nabytí vlastnického práva je důležité rozlišování věcí na věci movité a věci nemovité (v rámci nemovitostí dále to, zda jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, či nikoliv).
Pokud jde o věci movité, nabývá se vlastnické právo zásadně převzetím věci, pokud není právním předpisem stanoveno jinak, nebo pokud se jinak nedohodnou samotní účastníci dané transakce. Pro formu smlouvy o převodu movité věci nejsou obecně předepsány žádné zvláštní požadavky, není tedy ani vyžadována písemná forma smlouvy. Nejčastěji, zejména při prodeji zboží v obchodě, splývá uzavření smlouvy v jeden akt s převzetím věci. Účastníci smlouvy si ale mohou sjednat i tzv. výhradu vlastnictví. V tomto případě vzniká vlastnické právo k věci až úplným zaplacením kupní ceny.
Jinak je tomu u věcí nemovitých. U nemovitostí, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí (zejména půjde o pozemky, budovy, haly apod.), se vlastnické právo nabývá vkladem do příslušného katastru nemovitostí, není-li stanoveno zákonem jinak. V tomto případě musí mít smlouva o převodu nemovitosti písemnou formu a podpisy účastníků smlouvy musí být na téže listině.
Pokud se jedná o věci nemovité, které ale nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnické právo dnem účinnosti dané kupní smlouvy. Smlouva musí mít i v tomto případě písemnou formu, rovněž podpisy účastníků musí být na téže listině.
Smluvní nabytí vlastnického práva – darovací smlouva
Druhým smluvním typem nabytí vlastnického práva je nabytí vlastnictví na základě smlouvy darovací. Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje bezplatně něco přenechat obdarovanému, a ten dar nebo slib budoucího obdarování přijímá. Z uvedeného plyne, že darování není jednostranný právní úkon, ale že jde o právní úkon dvoustranný (to lze koneckonců dovodit i z pojmu darovací smlouva). Obdarovaný tak vždy musí se svým obdarováním souhlasit. Tím se obdarovaný zároveň chrání před nežádoucím darováním, které by mu mohlo do budoucna přinést některé nežádoucí následky – např. darovaný předmět může být zatížen povinnostmi, jež obdarovaný nechce vykonávat.
Je-li předmětem daru nemovitost, musí být darovací smlouva písemná, v případě movitých věcí je písemná forma vyžadována pouze v případě, nedojde-li k odevzdání a převzetí věcí při darování. Dárce má právní povinnost při nabídce daru upozornit obdarovaného na vady, o nichž ví. Má-li věc vady, na které dárce neupozornil, je obdarovaný oprávněn mu věc vrátit. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník darovací smlouvu neupravuje, použije se tato občanskoprávní úprava i ve vztazích mezi podnikateli.
Nabytí vlastnického práva dědictvím
K nabytí vlastnického práva může dojít i děděním. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, jinými slovy dědic se stane vlastníkem zděděné věci zpětně ke dni úmrtí předchozího vlastníka. Podle české právní úpravy se dědí ze zákona, ze závěti nebo případně z obou těchto důvodů. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona a nenabudou-li ani ti, připadne dědictví státu (tzv. odúmrť). Oproti ostatním dědicům stát nemá právo dědictví odmítnout.
Ze zákona se dědí v případě, že zůstavitel nezanechal poslední vůli, případně je-li tato neplatná. Občanský zákoník dále ve svých ustanoveních uvádí rozdělení osob do tzv. dědických skupin. Tyto dědické skupiny jsou celkem čtyři, a konkrétní osoby jsou povolávány k dědění podle toho, do jaké dědické skupiny náleží. Dědí se postupně v těchto skupinách:
- I. dědická skupina – zůstavitelovy děti, manžel, případně partner
- II. dědická skupina – manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele
- III. dědická skupina – zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele
- IV. dědická skupina – prarodiče zůstavitele a pokud tito nedědí, dědí stejným dílem jejich děti
Ze závěti se dědí, zanechal-li zůstavitel poslední vůli – závěť. Zákon dále stanoví požadavky na formu závěti (především musí být v písemné formě, musí být datována, nemůže obsahovat poslední vůli více zůstavitelů). Zákon dále obsahuje úpravu ochrany nezletilých i zletilých dětí, když uvádí, že nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona.
Nabytí vlastnictví na základě dědictví však není povinnost. Dědic může do jednoho měsíce od chvíle, co se o dědictví dozvěděl, dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit žádné výhrady ani podmínky, rovněž není možné odmítnout dědictví jen zčásti. Velice důležité v souvislosti s odmítnutím dědictví je konstatování toho, že pokud již potencionální dědic dědictví odmítl, nemůže toto své odmítnutí vzít následně zpět. To samé platí v případě, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá. O právu odmítnout dědictví musí být oprávněná osoba řádně soudem vyrozuměna.
Nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu
Vlastnické právo lze nabýt i rozhodnutím příslušného státního orgánu. Tímto státním orgánem se myslí jak soudy, tak i správní úřady. Vzniká-li vlastnictví takovýmto způsobem, nabývá se vlastnické právo dnem určeným v rozhodnutí příslušného orgánu, a není-li v rozhodnutí takový den určen, dnem právní moci rozhodnutí. Tato rozhodnutí mají konstitutivní charakter a považují se za originární způsob nabytí vlastnického práva (nabytí bez ohledu na původního pravého vlastníka). Nutno poznamenat, že takovýto způsob nabytí vlastnického práva je v praxi spíše ojedinělý.
Mezi státní orgány, které mohou rozhodovat o nabývání vlastnictví, patří:
- soud (např. při rozhodování o neoprávněné stavbě, o vypořádání společného jmění manželů či podílového vlastnictví, nebo příklepem při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí)
- stavební úřad (např. v řízení o vyvlastnění majetku dosavadního vlastníka)
- pozemkový úřad (např. případy zemědělských restitucí)
Nabytí vlastnického práva na základě jiných skutečností uvedených v zákoně
Vlastnictví k věci lze nabýt i na základě jiných skutečností uvedených v zákoně, například zhotovením, zpracováním cizí věci, přírůstkem, přisvojením, připadnutím věci opuštěné a skryté a konečně také vydržením. Tyto způsoby nabytí vlastnického práva se řadí pod originární způsoby nabytí vlastnického práva.
Zásadně však není možné nabytí vlastnického práva nálezem. Nálezce je povinen vrátit nalezenou věc jejímu vlastníkovi a v případě, že jej nezná, je povinen odevzdat věc obci, na jejímž území danou věc našel. Pokud se vlastník do šesti měsíců o danou věc nepřihlásí, připadá věc do vlastnictví této obce. Nálezce si tedy nalezenou věc v žádném případě nemůže ponechat, má pouze právo na náhradu nutných výdajů a nálezné, které činí 10 % ceny nalezené věci. To stejné, co pro věc nalezenou, platí i pro věci opuštěné nebo skryté.
Nabytí vlastnického práva přírůstkem
Vlastnické právo může být založeno též přírůstkem věci. Oprávnění vlastníka na přisvojení si přírůstků věci vyplývá přímo z obsahu vlastnického práva – ius fruendi, tedy právo věc požívat a brát z ní plody. V tomto případě je třeba upozornit na to, že dokud je přírůstek neoddělen od věci hlavní, zůstává její součástí. Pouze pokud je tento přírůstek od věci hlavní oddělen, stává se samostatnou věcí v právním smyslu a rovněž se stává samostatným předmětem vlastnického práva. Přírůstkem se však nemyslí stavba zřízená na pozemku, stavba i pozemek jsou dvě odlišné věci v právním smyslu a podléhají tak, jak již bylo výše řečeno, odlišnému právnímu režimu.
Nabytí vlastnického práva zpracováním
K nabytí vlastnického práva může dojít i tak, že někdo zpracuje cizí věc (v tomto případě tedy bez souhlasu vlastníka této cizí věci) a vytvoří z ní věc jinou, novou. Zákon pak ještě rozlišuje dva způsoby zpracování cizí věci. Za prvé jde o případ, kdy osoba použije cizí věc a tu trvale spojí s věcí vlastní, za druhé je to případ, kdy osoba zpracuje výlučně cizí materiál. Pro tento případ nabytí vlastnického práva je ještě obzvlášť důležité, zdali zpracovatel byl nebo nebyl při zpracovávání věci v dobré víře.
V případě, že byl zpracovatel v dobré víře, že má oprávnění danou věc zpracovat ve věc novou, stává se vlastníkem nově zhotovené věci ten, jehož podíl na věci je větší. Při tom je třeba si uvědomit, že se bere v úvahu nejen hodnota spotřebovaného materiálu, tedy původní věci nebo původních věcí, ale i hodnota vynaložené práce na zhotovení této nové věci. Vlastník nově zniklé věci je ale povinen uhradit druhé straně (tedy vlastníkovi zpracovaného materiálu nebo zpracovateli) cenu toho, oč se jeho majetek zmenšil. Pokud se stane, že jsou podíly na nově vzniklé věci stejné, mají oba účastníci dvě možnosti. Jednodušší a praktičtější samozřejmě bude, pokud se oba aktéři dohodnou o vzájemném vypořádání. Pokud k dohodě nedojde, rozhodne o vypořádání na návrh kteréhokoli účastníka soud. Tato možnost je ale samozřejmě zdlouhavější a finančně náročnější.
V případě zpracovatele, který nebyl v dobré víře, tedy v případě, že dotyčný věděl, že zpracovává cizí věc, která mu nepatří, má vlastník zpracovávané věci právo žádat vydání této věci a její navrácení do původního stavu. Pokud však již navrácení v původní stav není možné, případně by to nebylo z nějakého důvodu účelné, a za předpokladu, že se účastníci nedohodnou jinak, rozhodne o tom, kdo se stává vlastníkem věci, soud. Soud zároveň určí, jakou náhradu musí nový vlastník poskytnout druhé straně (tedy vlastníku nebo zpracovateli).
Zvláštní úprava platí v případě, že někdo postaví na cizím pozemku stavbu, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. V tomto případě může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout o tom, že ten, kdo stavbu na cizím pozemku zřídil, ji musí odstranit, a to na své náklady. Pokud by však již odstranění předmětné stavby nebylo účelné a pokud s tím vlastník pozemku souhlasí, může soud rozhodnout o přikázání této stavby do vlastnictví tohoto vlastníka (tedy vlastníka pozemku). Soud může postupovat i jinak, například může zřídit věcné břemeno nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Nabytí vlastnického práva zhotovením věci
Vlastnické právo samozřejmě vzniká i u nově vytvořené, zhotovené věci. Vytvoří-li někdo ze své věci, případně svých věcí, věc novou, stává se jejím výlučným vlastníkem a to v okamžiku jejího zhotovení. V případě zhotovení stavby, je potřeba o nabytí vlastnického práva k této nemovitosti provést záznam v příslušném katastru nemovitostí.
Nabytí vlastnického práva ze zákona
Ve zcela výjimečných případech lze nabýt vlastnické právo i ex lege, tedy přímo na základě zákona. V takovém případě dochází k nabytí vlastnického práva ke dni účinnosti zákona, nebo ke dni, který je v zákoně určen. Příkladem může být zákon č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Vzhledem k výjimečnosti těchto případů nabytí vlastnického práva se mu již více věnovat nebudeme.
Nabytí vlastnického práva vydržením
Jako držbu označujeme stav, kdy osoba věc drží, tj. má ji ve své dispozici, je v dobré víře, že je vlastníkem věci a vlastnické právo přesto nemá. Držitel v dobré víře je přesvědčen, že je vlastníkem věci, ačkoliv tomu tak není. Jedna ze základních právních zásad stanoví, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než kolik sám má. Držba často vznikne tak, že držitel věc „koupí“ od osoby, která není vlastníkem věci; s ohledem na uvedenou zásadu tak na držitele vlastnické právo nemohlo přejít.
K věci lze získat vlastnické právo tzv. vydržením. Vydržení nastane, pokud držitel drží věc nepřetržitě v dobré víře, že je vlastníkem, po celou dobu běhu vydržecí doby. Do běhu vydržecí doby se započítává i doba, po kterou věc oprávněně držel právní předchůdce současného držitele.
Vydržecí doba u věcí movitých jsou 3 roky a u věcí nemovitých je 10 let. Uplynutím vydržecí doby vzniká vlastnické právo k věci jejímu držiteli originárním (původním) způsobem – jde tedy o vlastnické právo, které není závislé na vlastnickém právu dřívějšího vlastníka. Způsobem obdobným vydržení lze nabýt též práva odpovídající věcnému břemeni.
Pokud jde o situace, kdy danou věc vydrží pouze jeden z manželů, platí, že se stávají vlastníky vydržené věci oba manželé a to za podmínky, že jejich majetek tvoří společné jmění manželů. V případě jiných osob nežli manželů vzniká vydržením, jsou-li podmínky vydržení splněny u všech těchto osob, podílové spoluvlastnictví.
Na závěr je třeba upozornit, že vydržení není možné v případech věcí, které vůbec nemohou být předmětem vlastnického práva, případně u těch věcí, které mohou vlastnit pouze stát nebo vybrané právnické osoby.
Shrneme-li všechno výše uvedené, podmínkami k vydržení movité nebo nemovité věci jsou:
- způsobilý předmět vydržení,
- oprávněnost držby (tedy aby byl držitel v dobré víře, že je vlastníkem),
- uplynutí vydržecí doby (10 let u nemovitostí, 3 roky u věcí movitých),
- nepřetržitost držby.
Nabytí vlastnického práva od nevlastníka
Shora bylo uvedeno, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než kolik jich sám má. Z této zásady vyplývá, že nelze nabýt vlastnické právo od někoho, kdo k dané věci vlastnické právo nemá – tedy že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka. České právo zná dvě výjimky z této zásady.
První výjimkou je tzv. nabytí od nepravého dědice dle ust. § 486 občanského zákoníku. Pokud bylo nepravému dědici soudem potvrzeno nabytí dědictví a tento nepravý dědic následně převede třetí osobě vlastnické právo k věcem z tohoto dědictví, je nabyvatel chráněn tak, jako by danou věc nabyl od oprávněného dědice.
Druhou výjimkou je nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy uzavřené dle obchodního zákoníku. Podle ust. § 446 obchodního zákoníku kupující nabude vlastnické právo i v případě, že prodávající není vlastníkem prodávaného zboží. Kupující však nenabude vlastnické právo tehdy, pokud věděl, nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem zboží a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Související zákony
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.
