Obchodní právo 

V dokumentu jsou přehledně vysvětleny pojmy a instituty obchodního práva jako např.: smluvní závazky a následky porušení smluvní povinnosti, zajišťovací instituty (např. zástavní a zadržovací právo, ručení, bankovní záruka, smluvní pokuta), odpovědnost za vady, odstupné v obchodních vztazích, pojištění právní ochrany, žaloby a žalobní právo, smlouva o obchodním zastoupení a problematika outsourcingu.

Obsah dokumentu:

Pojem obchodního práva

Obchodní právo tvoří speciální soubor právních norem, které upravují tři základní okruhy otázek:

1. postavení podnikatele
2. obchodní závazkové vztahy
3. některé další vztahy s podnikáním související

Toto vymezení působnosti obchodního zákoníku respektuje koncepci, podle níž je základem soukromoprávní úpravy společenských vztahů občanský zákoník. Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění) pak představuje zvláštní zákon, který upravuje ty otázky, které jsou pro oblast podnikání specifické. Z této koncepce pak plyne podpůrná působnost občanského zákoníku pro vztahy spadající do obchodního práva – nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých je vybudován obchodní zákoník.

Porušení smluvních závazků

Nepříznivým právním důsledkům porušení smluvních závazků předchází obchodní zákoník zejména institutem zajištění obchodních závazků. Cílem daného institutu je posílení hospodářského, popřípadě i procesního postavení subjektů oprávněných ze závazkového vztahu (věřitelů), jejich jistoty, že povinnosti subjektů povinných (dlužníků) budou splněny a práva věřitelů uspokojena řádně a včas. Tato vyšší míra jistoty je dosahována tím, že k původnímu závazku přistupuje nový zajišťovací vztah. Právní prostředky zajištění plní většinou dvě funkce, a to funkci zajišťovací a funkci uhrazovací. Zajištění obchodních závazkových vztahů neupravuje obchodní zákoník komplexně. Některé konkrétní zajišťovací instituty jsou v obchodním zákoníku upraveny speciálně v celém rozsahu, u jiných jsou upraveny jen dílčí odchylky a v ostatním platí subsidiární úprava občanského zákoníku a některé instituty neupravuje obchodní zákoník vůbec – v těchto případech se v plném rozsahu uplatní aplikace občanského zákoníku.

Pojem smluvních závazků a následky porušení smluvní povinnosti

Závazky jsou relativními právními vztahy, vztahy mezi individuálně určenými subjekty (v tomto smyslu se mluví také o právech osobních na rozdíl od práv věcných) a současně jsou právy majetkové povahy. Smluvní strany při uzavření smlouvy vzájemnou dohodou určují její obsah a vymezují vzájemná práva a povinnosti. Při včasném a řádném splnění závazků vyplývajících ze smlouvy dosahují obě smluvní strany účelu, pro který smlouvu uzavíraly. Může však dojít k situaci, kdy některá ze smluvních stran poruší některou nebo některé z povinností, které jí uzavřením smlouvy vznikly. V důsledku porušení primárních smluvních povinností dochází k modifikaci obsahu smlouvy a zpravidla vedle původních povinností a závazků přibývají porušující smluvní straně další sekundární povinnosti. Dochází k realizaci vztahů odpovědnosti.

V obchodně právních vztazích se uplatňuje několik druhů odpovědnosti. Nesplní-li dlužník svoji povinnost včas a řádně, dostává se v prvé řadě do prodlení a vzniká odpovědnost za prodlení. V případě prodlení může mít druhá smluvní (věřitel) strana právo na odstoupení od smlouvy, právo na smluvní pokutu, právo na zákonný nebo smluvní úrok z prodlení. Dalším případem odpovědnosti je odpovědnost za škodu. Pokud dlužník poruší svoji primární smluvní povinnost, nastupuje i zde sekundární povinnost k náhradě škody, a to tehdy jestliže v příčinné souvislosti s porušením primární povinnosti vznikne na straně věřitele majetková újma vyčíslitelná v penězích. Pro případ vadného plnění smluvní povinnosti dlužník nese odpovědnost za vady. V takovém případě dlužníkovi vzniká povinnost vady odstranit dodáním náhradního plnění, výměnou plnění vadného za plnění bezvadné, opravou vadného plnění, poskytnutím slevy nebo strpěním odstoupení věřitele od smlouvy. Často dochází k případům souběhu jednotlivých druhů odpovědnosti.

Zajišťovací instituty

Zástavní právo

Zástavní právo k věci

Zástavní právo k věci je právem věřitele, aby způsobem v zákoně uvedeným uspokojil z určité věci (zástavy) svoji pohledávku a její příslušenství v případě, že tato pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena dlužníkem. Předmětem zajištění může být především pohledávka na peněžité plnění, ale i pohledávka na plnění nepeněžité nebo také závazek, který vznikne v budoucnu. Zástavou mohou být jak věci movité, tak i nemovité. Ke vzniku zástavního práva může dojít na základě:

• smlouvy,
• ze zákona (tam, kde to zákon výslovně stanoví, např. § 608 Obchodního zákoníku – zástavní právo zasílatele k zásilce)
• rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví (nepřichází v úvahu pro obchodní závazkové vztahy),

Smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně a musí v ní být určen předmět zástavního práva (zástava) a zajišťovaná pohledávka. Smlouvu uzavírá zpravidla vlastník zástavy; v jiném případě je nutný souhlas vlastníka zástavy.

Ke vzniku zástavního práva smlouvou nestačí jen uzavření vlastní smlouvy, ale musí přistoupit další zákonem stanovená skutečnost. U movitých věcí – jejich odevzdání zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě, aby je uschovala na základě dohody mezi zástavcem a zástavním věřitelem, anebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví a je nezbytná k nakládání s věcí (např. technický průkaz motorového vozidla). V případě nemovitostí je ke vzniku třeba vklad do katastru nemovitostí.

Zástavní věřitel má právo požadovat u soudu uspokojení ze zástavy, jestliže není zajištěná pohledávka řádně a včas splněna; uspokojení se lze domáhat, i když je zajištěná pohledávka promlčená. K zániku zástavního práva může dojít z těchto důvodů:

• zánik zajištěné pohledávky (nejčastěji v důsledku splnění závazku)
• zánik zástavy
• tzv. vyplacení zástavy (složením ceny zastavené věci)
• vzdáním se zástavního práva zástavním věřitelem
• uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno

Zástavní právo k pohledávce

Zástavní právo k pohledávce může vzniknout za podmínky, že předmětem jejího plnění je majetková hodnota, zejména věc nebo právo. Ke vzniku zástavního práva k pohledávce dochází na základě písemné smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavcem, kterým je věřitel pohledávky použité k zajištění. Smlouva musí obsahovat určení předmětu zástavního práva a určení pohledávky, kterou tato zástava zabezpečuje.

Právo podzástavní

Právo podzástavní spočívá v tom, že je dána do zástavy pohledávka zajištěná zástavním právem. Ke vzniku podzástavního práva není třeba souhlasu vlastníka zastavené věci, vůči vlastníkovi je však účinné, byl-li mu jeho vznik písemně oznámen. Podzástavou pak rozumí občanský zákoník to, čím je zajištěna zastavená pohledávka. Podzástavním věřitelem se rozumí ten, jehož pohledávka je zajištěna podzástavním právem. Podzástavní věřitel se může domáhat uspokojení své zajištěné pohledávky z podzástavy v rámci oprávnění zástavního věřitele.

Zadržovací právo

Zadržovací právo představuje takový prostředek zajištění závazku, kdy osoba, která je jinak povinna věc vydat, může tuto věc zadržet k zajištění své pohledávky až do jejího uspokojení nebo zajištění jiným způsobem, popřípadě do jejího zániku bez uspokojení. Musí vždy jít o pohledávku, kterou má oprávněná osoba (věřitel) vůči osobě, jíž je jinak povinna věc vydat. Předmět tohoto práva může být pouze věc movitá a její zadržení je možné pouze k zajištění splatné peněžité pohledávky. Vždy musí jít o věc, kterou má věřitel skutečně u sebe. O zadržení a jeho důvodech je věřitel povinen bez zbytečného odkladu dlužníka vyrozumět. Věřitel je povinen zadržovanou věc opatrovat a není oprávněn ji užívat, ani ji dát do užívání někomu jinému. Uhrazovací funkce zadržovacího práva spočívá v tom, že věřitel se může u soudu domáhat uspokojení své pohledávky ze zadržené věci. Při výkonu soudního rozhodnutí pak má právo na přednostní uspokojení z výtěžku věci před jiným věřitelem. K zániku zadržovacího práva dochází uspokojením zajištěné pohledávky, ale také vydáním zadržované věci bez uspokojení pohledávky, zánikem zadržované věci apod.

Ručení

Podstata ručení spočívá v tom, že osoba odlišná od dlužníka je věřiteli zavázána uspokojit jeho pohledávku vůči dlužníkovi, jestliže dlužník svůj závazek nesplní. Úpravou obchodního zákoníku se ručení řídí vždy, když jde o zajištění plnění závazků v obchodních závazkových vztazích, bez ohledu na to, kdo je ručitelem. Jestliže jde o zajištění plnění závazků ze smluv, pro které si strany zvolily použití Obchodního zákoníku, řídí se ručení Obchodním zákonem za podmínky, že s tím ručitel vysloví souhlas anebo že v době vzniku ručení ví, že se zajišťovaný závazek řídí tímto zákonem.

Ručení může vzniknout buď ze zákona, nebo na základě písemného prohlášení ručitele. Povinnost ručitele uspokojit pohledávku věřitele má podpůrnou povahu – vzniká teprve tehdy, jestliže závazek je splatný a dlužník jej sám neuspokojil v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Bez výzvy vzniká ručiteli povinnost uspokojit pohledávku, za kterou se zaručil jen výjimečně (na rozdíl od úpravy občanskoprávní, která ani tyto výjimky neumožňuje) – když věřitel nemůže tuto výzvu uskutečnit (není znám pobyt dlužníka) a dále tehdy, je-li nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní (zejména při prohlášení konkurzu).

Obsahem prohlášení o převzetí ručení musí být závazek uspokojit pohledávku věřitele, jestliže tak neučiní dlužník. Předmětem ručení může být pouze závazek platný (peněžitý i nepeněžitý, budoucí a není ani vyloučeno ručení za závazek promlčený v době vzniku ručení). Ručení je zásadně časově neomezené (lze omezit v písemném prohlášení či dohodou věřitele a ručitele). Za určitý závazek se může zaručit i více ručitelů; věřitel pak může požadovat splnění závazku po kterémkoli z nich.

Ručitel zásadně nepotřebuje k uspokojení zajištěné pohledávky souhlas dlužníka. Ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníkovi práva věřitele a je oprávněn požadovat od věřitele všechny doklady a pomůcky, které jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku.

Jako akcesorický závazek zaniká ručení zánikem zajišťovaného závazku (kromě dalších způsobů zániku). Výjimečně k zániku ručení v důsledku zániku zajištěného závazku nezaniká:

• v případě, že závazek zanikl pro nemožnosti plnění dlužníka a je splnitelný ručitelem
• a dále v případě, kdy závazek zanikl pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem.

Bankovní záruka

Bankovní záruka (garance) je zvláštním druhem ručení, kdy ručitelem může být pouze banka. Ke vzniku bankovní záruky se vyžaduje písemné prohlášení banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitý závazek nesplní určitá osoba (dlužník). Záruční listina může stanovit různé podmínky, na jejichž splnění podmiňuje splnění závazku bankou (předložení určitých dokumentů). Bankovní záruka je zásadně úplatná. Před vydáním záruční listiny uzavírá banka s dlužníkem smlouvu o převzetí záruky.

Vznik povinnosti banky plnit z bankovní záruky je pak vázán na podmínky stanovené v záruční listině. Je nutné, aby k plnění byla banka věřitelem písemně vyzvána (na rozdíl od ručení není třeba, aby nejprve věřitel dlužníka k plnění vyzval). Předmětem bankovní záruky mohou být jak pohledávky peněžité, tak i nepeněžité; plnění banky je však vždy peněžité. Rozsah ručení banky je vymezen částkou uvedenou v záruční listině, nikoli výší pohledávky věřitele. Obchodní zákoník poskytuje dlužníkovi ochranu proti zneužití bankovní záruky věřitelem tak, že stanoví povinnost věřitele vrátit dlužníkovi to plnění, na které neměl vůči dlužníkovi nárok. Bankovní záruka se využívá zejména v zahraničním obchodě.

Smluvní pokuta

Smluvní pokuta záleží v tom, že strany závazkového vztahu sjednají smluvní pokutu pro případ, že některá z nich poruší smluvní povinnost. Smluvní pokuta představuje určitou peněžní částku, jejíž vyplacení nevyžaduje, aby porušením smluvní povinnosti vznikla oprávněnému škoda. Smluvní pokuta plní současně i funkci paušalizované náhrady škody. Strana, která má právo na smluvní pokutu, nemůže z téhož důvodu požadovat náhradu způsobené škody; ledaže by takové právo vyplývalo z ujednání stran o smluvní pokutě. Povinnost uhradit smluvní pokutu je založena na principu objektivní odpovědnosti (odpovědnost bez ohledu na zavinění), a to absolutní, bez možnosti se této odpovědnosti zprostit.

Dohoda stran o sjednání smluvní pokuty musí mít vždy písemnou formu a musí v ní být stanovena výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení, jinak je neplatná. Dále musí obsahovat uvedení povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Zaplacení smluvní pokuty nemá zásadně za následek zánik povinnosti, jejíž splnění bylo smluvní pokutou zajištěno (na rozdíl od odstupného). Zákon poskytuje právo soudu smluvní pokutu snížit, jestliže je její sjednaná výše nepřiměřeně vysoká (tzv. moderační právo soudu).

Uznání závazku

Uznání závazku spočívá v tom, že se má za to, že v uznaném rozsahu závazek trvá v době uznání. Uznat lze i pohledávku v době uznání promlčenou a to bez ohledu na to, zda uznávající o promlčení v době uznání věděl či nikoliv. Uznáním závazku přechází v rozsahu uznání důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Věřitel má tedy ulehčenou procesní situaci v případě sporu, protože nemusí prokazovat vznik závazku, ani jeho rozsah v době uznání. Dále má uznání závazku vždy za následek tzv. přetržení promlčecí doby, tj. od uznání závazku běží promlčecí doba nová.

Obchodní zákoník vyžaduje k platnosti písemnou formu a musí obsahovat uznávací prohlášení dlužníka a určení závazku, kterého se uznání týká. Předmětem uznání mohou být plnění peněžitá i nepeněžitá. Obchodní zákoník dále považuje za uznání závazku také určité faktické úkony dlužníka. Především je to placení úroků, které považuje za uznání té částky, z níž jsou úroky placeny. Druhým případem je částečné plnění závazku dlužníkem. To má účinky uznání za předpokladu, že lze usuzovat na to, že částečným plněním dlužník uznává i zbytek závazku. V obou těchto případech tak však lze uznat jen závazky nepromlčené.

Finanční zajištění

Finančním zajištěním se v souladu s právem ES rozumí:

• zástavní právo k finančnímu kolaterálu za účelem zajištění pohledávky finančního charakteru,
• převod finančního kolaterálu za účelem zajištění nebo jiného krytí pohledávky finančního charakteru.

Poskytovatelem a příjemcem finančního zajištění (podle obchodního zákoníku) mohou být jen některé subjekty, které zákon výslovně vyjmenovává (např. banka, spořitelní a úvěrní družstvo, pojišťovna, obchodník s cennými papíry, ČNB, Česká republika atd.).

Poskytovatelem nebo příjemcem finančního zajištění však může být i jiná právnická osoba za podmínky, že druhou smluvní strana splňuje podmínky předchozí věty, tedy že jde o některý ze subjektů vyjmenovaných výslovně v zákoně.

zpět na začátek

Porušení smluvní povinnosti a jeho následky

Prodlení dlužníka

Dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek. Z toho vyplývá, že prodlení dlužníka nastává, jestliže dlužník neposkytne plnění včas, tj. ve lhůtě dohodnuté nebo stanovené zákonem (prodlení skončí pozdním poskytnutím plnění, pokud toto nemá vady), nebo dlužník poskytne sice plnění včas, ale toto plnění není řádné, tedy není uskutečněno v místě plnění nebo není bez vad (viz odpovědnost za vady). Výjimku představuje tzv. negativní vymezení prodlení, kdy nesplnil-li dlužník svůj závazek řádně a včas v důsledku prodlení věřitele, není pak dlužník v prodlení.

Prodlení nastává objektivně a nevyžaduje se k jeho vzniku zavinění, tedy příčina jeho vzniku není relevantní (s výjimkou prodlení věřitele).

S prodlením dlužníka jsou spojeny tyto základní následky:

• právo věřitele trvat na řádném plnění závazku, nestanoví-li zákon pro konkrétní typ smlouvy něco jiného (např. požadovat zaplacení ujednané ceny).
• právo věřitele požadovat náhradu škodu (viz ustanovení o náhradě škody)
• právo odstoupit od smlouvy, jestliže tak stanoví zákon nebo smlouva
• právo věřitele na zaplacení smluvní pokuty, jestliže byla dohodnuta
• přechod nebezpečí škody na věci po dobu prodlení na dlužníka, pokud toto nebezpečí nenesl již předtím
• právo věřitele na zaplacení úroků z prodlení při prodlení s plněním peněžitého závazku – při opožděné platbě (ve výši dohodnuté jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona)

Právo trvat na řádném plnění je obchodním zákoníkem vyloučeno u tzv. fixních smluv – zde má prodlení za následek zánik závazku i zánik smlouvy. Jedná se o smlouvy, z jejichž obsahu vyplývá, že věřitel nemá zájem na splnění závazku po době stanovené pro jeho plnění. Jestliže však věřitel před prodlením dlužníka tomuto oznámí, že na plnění závazku trvá, k zániku závazku pak nedojde.

Prodlení trvá až do doby poskytnutí řádného plnění (např. opožděným poskytnutí bezvadného plnění, odstraněním vad, poskytnutím náhradního plnění) nebo do zániku závazku jiným způsobem (např. odstoupením od smlouvy, dohodou smluvních stran).

Prodlení věřitele

Věřitel se ocitne v prodlení jestliže:

• nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo
• neposkytne součinnost nutnou k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek (např. neposkytne bankovního spojení)

Rovněž prodlení věřitele nastává objektivně, tedy bez ohledu na zavinění. Neposkytnutí součinnosti se musí týkat takového spolupůsobení, ke kterému je věřitel povinen podle smlouvy nebo podle zákona. Tato povinnost se může vztahovat jak na dobu předcházející dobu plnění závazku, tak i na dobu, která splývá s dobou plnění nebo po ní následuje.

Důsledky prodlení věřitele jsou následující:

• nenastává, přerušuje se nebo zaniká prodlení dlužníka
• právo dlužníka trvat na splnění povinnosti věřitele
• právo dlužníka na náhradu škody
• právo na smluvní pokutu, pokud byla sjednána
• právo dlužníka odstoupit od smlouvy, jestliže to umožňuje zákon nebo smlouva
• přechod nebezpečí škody na věřitele, pokud je nenesl předtím a předmětem je věc, kterou věřitel nepřevzal v rozporu se svými povinnostmi.

Náhrada škody

Škoda představuje vymezení újmy vyjádřitelné v penězích, k níž došlo v důsledku porušení právní povinnosti. Ke škodě však může dojít i bez jakéhokoli porušení práva. Obchodní zákoník zakotvuje v úpravě náhrady škody princip prevence, jehož smyslem je předcházet vzniku škody nebo rozsah vzniklé škody omezovat. Princip prevence zahrnuje především oznamovací povinnosti a povinnosti odvracet hrozící škodu.

Oznamovací povinnost je uložena straně, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu. Zpráva musí být podána druhé straně bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dověděla nebo při náležité péči mohla dovědět a musí v ní být uvedena povaha překážky (rozsah, předpokládaná doba trvání) a její důsledky. Oznamovací povinnost je splněna teprve, když je druhé straně zpráva doručena. Jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní nebo oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla.

Povinnost odvracet hrozící škodu je zákoníkem uložena osobě, které škoda hrozí. Je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění (např. v případech, kdy je hrozba škody zjistitelná z doručené zprávy strany, která porušuje svou povinnost). Druh a rozsah potřebných opatření bude individuální podle konkrétního případu. Strana, která plnila svou povinnost odvracet škodu, má nárok na náhradu přiměřených nákladů.

Předpoklady odpovědnosti za škodu podle obecné úpravy obchodního zákoníku jsou:

1. protiprávnost (protiprávní úkon) – protiprávnost spočívá v porušení právní povinnosti vyplývající buď přímo ze zákona, nebo ze závazku (smlouvy). K takovému porušení může dojít jak konáním, tak i opominutím.

2. vznik škody – znamená vznik majetkové újmy, která může mít podobu škody skutečné, spočívající ve:

• zmenšení majetku poškozeného, včetně nákladů spojených se vznikem a zajišťováním škody,
• v marně vynaložených nákladech a
• v nemožnosti vykonávat určitá majetková práva.

Škoda však může mít také podobu ušlého zisku, který vystihuje, o co byl poškozený zkrácen do budoucna, tedy to, čeho by poškozený býval dosáhl za normálních okolností (při neexistenci škody). Škoda se nahrazuje v penězích; jestliže však o to oprávněná strana požádá a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav. Obchodní zákoník nezná pojem tzv. morální škody. Rozsah jak skutečné škody, tak i ušlého zisku je zásadně povinna poškozená strana prokázat.

3. příčinná souvislost mezi protiprávností a vznikem škody – tedy vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání.

4. předvídatelnost vzniku škody jakožto důsledku protiprávnosti – lze chápat jako kritérium pro stanovení rozsahu náhrady škody. Povinnost náhrady škody totiž dopadá pouze na tu škodu, kterou povinná strana v době vzniku závazkového vztahu jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala, anebo kterou bylo možné předvídat se zřetelem na skutečnosti, které byly v uvedené době povinné straně známé nebo které znát měla. Tento předpoklad se neuplatňuje u škod deliktních.

5. neexistence okolností vylučujících protiprávnost – v důsledku okolností vylučujících protiprávnost nevznikne povinnost nahradit škodu, ačkoli došlo k porušení práva jednáním povinného a v důsledku toho vznikla oprávněnému škoda. Jde o určité překážky uznatelné jako okolnosti vylučující protiprávnost za podmínky, že:

• vznik překážky nastal nezávisle na vůli povinné strany (dlužník nemohl ovlivnit)
• překážka musí znemožňovat plnění po určitou nikoli zanedbatelnou dobu – přechodně či trvale
• překážka musí být v době vzniku závazku objektivně nepředvídatelná
• překážka musí být v době určené ke splnění rozumnými prostředky neodvratitelná nebo nepřekonatelná.

Výše uvedené podmínky musí být splněny současně; i při současném splnění všech podmínek existují dva případy, kdy přesto nepůjde o okolnosti vylučující protiprávnost:

1. překážka vznikla až v době, kdy byla povinná strana již v prodlení
2. překážka vznikla z hospodářských poměrů dlužníka

Od okolností vylučujících odpovědnost za škodu je třeba odlišovat případy, kdy zákon stanoví, že poškozená osoba nemá za určitých podmínek nárok na náhradu škody nebo její odpovídající část. Jde o následující případy:

• nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany (např. neodborná oprava provedená kupujícím) nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna
• část škody byla způsobená nesplněním povinností poškozeného stanovených právními předpisy (např. protipožární) vydanými za účelem předcházení vzniku škody
• škoda vznikla tím, že poškozená strana nesplnila povinnost odvracet hrozící škodu
• škoda vznikla tím, že poškozená strana odstoupila od smlouvy a nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila

Na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku se ke vzniku obecné odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích v režimu obchodního zákoníku nevyžaduje zavinění. Úprava v obchodním zákoníku je založena na principu objektivní odpovědnosti; jde o odpovědnost za výsledek (nikoli však odpovědnost absolutní – existence okolností vylučujících protiprávnost tvořící tzv. liberační důvody).

Náhrada škody představuje významný prostředek, kterým právní řád zabezpečuje ochranu majetku a vyrovnání vzniklé majetkové újmy. Ve srovnání s ostatními právními instituty sloužícími k vyrovnání vzniklé škody (odpovědnost za vady, bezdůvodné obohacení atd.) má náhrada škody obecnější povahu – z titulu náhrady škody se lze domáhat reparace majetkové újmy i v těch případech, kdy nelze použít některého ze speciálních prostředků; v některých případech lze uplatňovat náhradu škody vedle aplikace některého speciálního právního prostředku sledujícího reparaci majetkové újmy – jedná se o souběh právních prostředků (náhrada škody a odpovědnost za vady).

zpět na začátek

Odpovědnost za vady

Povinností prodávajícího je splnil svůj závazek řádně a včas. Není-li plněno řádně jedná se o plnění vadné, které má za následek, že závazek nezaniká jeho splněním. Poskytnutí vadného plnění způsobuje ze zákona změnu obsahu závazku (v uvedeném textu budeme pojednávat o závazcích z kupní smlouvy), a to způsobem, který odpovídá nárokům kupujícího vzniklým z vadného plnění, a závazek vyjma případů odstoupení od smlouvy zaniká až uspokojením těchto nároků. Dále v důsledku poskytnutí vadného plnění dochází k prodlení prodávajícího.

Lze rozlišovat:

1. vady faktické
2. vady právní

Faktickými vadami rozumíme vady, které se týkají faktických stránek zboží a zahrnují případy, kdy dodané zboží neodpovídá smlouvě, popřípadě obchodnímu zákoníku co do:

• množství
• jakosti a provedení
• obalu, popřípadě jiného opatření pro přepravu
• zboží, které má být dodáno (dodání jiného zboží)
• dokladů nutných k užívání zboží

Vady právní se týkají právních poměrů dodaného zboží. Zboží má právní vady, jestliže prodané zboží je zatíženo právem třetí osoby, ledaže kupující s tímto omezením projevil souhlas.

Právní úprava odpovědnosti za vady zboží může být založena na třech principech:

• Jednak na tzv. zákonné záruce, jejíž podstata záleží v tom, že prodávající odpovídá ze zákona za vady, které má zboží v určitém okamžiku a za vady, které na zboží vzniknou během záruční doby.
• Druhý způsob spočívá v odpovědnosti prodávajícího pouze v případě, že tento převezme záruku za jakost.
• Třetí možná varianta pak představuje kombinaci obou předchozích způsobů – tedy zákonné odpovědnosti za vady a záruky.

Úprava odpovědnosti za vady zboží v obchodním zákoníku je právě kombinací zákonné odpovědnosti a odpovědnosti záruční. Základem je zákonná odpovědnost, kterou může rozšířit odpovědnost záruční v případě, že prodávající záruku převzal. Na tomto místě je třeba poznamenat, že na rozdíl od občanského zákoníku, kde je u prodeje spotřebního zboží stanovena záruční doba 24 měsíců (netýká se např. potravinářského zboží, krmiva zvířat apod.) nestanoví obchodní zákoník žádnou záruční dobu. V případě, že prodávající záruku přebírá, resp. kupující požaduje, je nutno záruční dobu sjednat ve smlouvě. Podle základního principu zákonné odpovědnosti za vady dodaného zboží odpovídá prodávající ze zákona za vady ve dvou případech:

1. jde-li o vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího, i když se vada stane zjevnou až po této době
2. jestliže byla vada způsobená porušením povinností prodávajícího

Tato zákonná odpovědnost však není absolutní; zákon stanoví dvě skutečnosti, které vylučují odpovědnost prodávajícího. Jedná se o tzv. liberační důvody, jimiž jsou:

1. vady zboží byly způsobeny při výrobě zboží použitím věcí předaných kupujícím k tomuto účelu
2. kupující o vadách zboží věděl nebo s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, musel vědět.

Uvedené liberační důvody se týkají vad jakosti a provedení.

Podstatou záruky za jakost je závazek prodávajícího, že dodané zboží bude po určitou dobu (záruční dobu) způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak obvyklému účelu, nebo že si zachová smluvené či obvyklé vlastnosti. Obvyklý účel nebo obvyklé vlastnosti přicházejí v úvahu v případě, že účel nebo vlastnosti nejsou smluveny.

Podle způsobu, kterým byla dodáním vadného zboží porušena smlouva, rozlišujeme i nároky z vad zboží, které má kupující proti prodávajícímu. Obchodní zákoník rozlišuje porušení smlouvy podstatným a nepodstatným způsobem. Porušení smlouvy je podstatné, jestliže prodávající věděl v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že kupující nebude mít zájem na dodání zboží s těmi vadami, s nimiž bylo dodáno. V ostatních případech se jedná o nepodstatné porušení smlouvy. Podstatné porušení smlouvy musí prokazovat kupující; v pochybnostech se má za to, že porušení není podstatné.

Při podstatném porušení smlouvy má kupující tyto nároky:

1. na dodání chybějícího množství zboží, jde-li o vadu kvantitativní
2. požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné
3. požadovat odstranění právních vad
4. požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné
5. požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny
6. odstoupit od smlouvy

Volbu mezi jednotlivými možnými nároky má zásadně kupující, který ji však musí učinit ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Neprovedení volby konkrétního nároku má za následek, že kupující má nároky pouze jako při nepodstatném porušení smlouvy (viz dále). Provedená volba nároku je pro kupujícího závazná; změnit ji lze pouze se souhlasem druhé strany nebo v případech stanovených zákonem, který změnu volby umožňuje ve dvou případech:

1. Jestliže se ukáže, že vady zboží jsou neopravitelné nebo že s jejich opravou by byly spojeny nepřiměřené náklady, může kupující požadovat dodání náhradního zboží, požádá-li o to prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy mu prodávající oznámil tuto skutečnost.
2. Neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.

Obchodní zákoník blíže nestanoví způsoby odstranění právních vad. Bude záležen na okolnostech jednotlivých případů (např. odstranění vady může spočívat v tom, že prodávající opatří souhlas třetí osoby, jejíž právem je zboží zatíženo nebo dodání náhradního bezvadného zboží).

Rozsah nároku na slevu odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami. V případě, že kupní cena nebyla ještě zaplacena, má kupující právo cenu jednostranně snížit o slevu z důvodů dodání vadného zboží. Jednostranné snížení kupní ceny je podmíněno skutečností, že kupující zvolil nárok na přiměřenou slevu z kupní slevy a tuto volbu včas oznámil prodávajícímu. Jestliže kupní cenu již zaplatil, může požadovat její vrácení do výše slevy spolu s úroky sjednanými ve smlouvě, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. I v tomto případě je podmínkou včasné oznámení kupujícího o volbě nároku na přiměřenou slevu z kupní ceny prodávajícímu. Při nesplnění podmínky včasného oznámení volby nároku může kupující snížit kupní cenu nezaplacenou nebo požadovat vrácení odpovídající částí zaplacené kupní ceny jen se souhlasem prodávajícího. Toto omezení neplatí, jestliže prodávající o vadách věděl v době dodání zboží; u právních vad v době, kdy se o ní dověděl kupující. Obchodní zákoník dále poskytuje kupujícímu právo nezaplatit do doby odstranění vad část kupní ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny.

Jestliže je vada zboží odstraňovaná dodáním náhradního zboží, je prodávající oprávněn požadovat, aby mu kupující vrátil vyměňované zboží ve stavu, v jakém mu bylo dodáno. V tomto stavu je nemusí vracet jen v případech dohodnutých nebo stanovených zákonem:

1. jestliže nemožnost vrácení zboží ve stavu tam uvedeném není způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího
2. jestliže ke změně stavu zboží došlo v důsledku prohlídky řádně vykonané za účelem zjištění vad zboží
3. jestliže před objevením vad kupující zboží nebo jeho část prodal nebo zboží zcela nebo zčásti spotřeboval nebo je pozměnil při obvyklém jeho použití. V tomto případě je povinen vrátit zboží neprodané nebo nespotřebované nebo zboží pozměněné a poskytnout prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z uvedeného použití zboží prospěch.

Kupující je povinen vrátit vyměňované zboží na náklady prodávajícího, a to nejpozději při dodání náhradního zboží, pokud se strany nedohodly jinak.

Právo odstoupit od smlouvy při podstatném porušení smlouvy dodáním vadného zboží nevzniká, jestliže kupující vady prodávajícímu včas neoznámil. Dále může dojít k tomu, že účinky odstoupení nevzniknou nebo zaniknou, jestliže kupující nemůže vrátit zboží ve stavu, v jakém je obdržel (s výjimkou případů stanovených zákonem, viz výše).

Při nepodstatném porušení smlouvy dodáním vadného zboží má kupující tyto nároky:

1. na dodání chybějícího
2. na odstranění ostatních vad zboží (oprava, odstranění právní vady)
3. na slevu z kupní ceny

Kupující tedy v těchto případech nemá právo odstoupit od smlouvy přímo ze zákona. To má pouze v případě, že prodávající neodstranil vady zboží v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu kupující k odstranění vad poskytl nebo kterou prodávající se souhlasem kupující stanovil. Podmínkou ovšem je, aby kupující prodávajícího na úmysl od smlouvy odstoupit upozornil, a to buď při stanovení dodatečné lhůty k odstranění vad, nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy.

I v případě uplatňování nároků při nepodstatném porušení smlouvy má kupující právo volby, kterou je pak vázán, mezi jednotlivými možnými nároky. Pro vykonání volby nestanoví zákon žádnou lhůtu. Zákon v určitých případech umožňuje jednostrannou změnu volby uplatněného nároku. Jedná se o situace, kdy kupující požadoval odstranění vad zboží a prodávající je neodstranil v dodatečné přiměřené lhůtě nebo jestliže prodávající sdělil kupujícímu, že povinnost odstranit vady nesplní. Pak může kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit (jsou-li splněny ostatní podmínky).

Způsob odstranění faktických vad je oprávněn si zvolit prodávající, který však svou volbou nesmí způsobit kupujícímu vynaložení nepřiměřených výdajů.

Vedle nároků vyplývajících z podstatného i nepodstatného porušení smlouvy dodáním vadného zboží má kupující nárok na náhradu škody, jakož i na smluvní pokutu, je-li sjednána.

Ovšem uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu (např. náhrada škody). Je tedy třeba rozlišovat škodu spočívající v dodání vadného zboží a škodu, která vznikla kupujícímu v důsledku dodání vadného zboží. V prvním případě nelze majetkovou újmu uplatňovat jako náhradu škody, neboť lze uplatnit nárok z vad zboží. Naproti tomu náhrada škody vzešlé z vady zboží může být kupujícím požadována (vedle nároku z vad zboží); nárok na ni totiž není nárokem z vad zboží.

zpět na začátek

Odstupné v obchodních vztazích

Odstupné je samostatný právní institut odlišný od odstoupení od smlouvy, který představuje určitou peněžitou částku, kterou se smluvní strana zavazuje zaplatit druhé straně s úmyslem zrušit smlouvu. Odstupné je tedy způsob, kterým lze rozšířit právně přípustné a mimoodpovědnostní možnosti zániku závazku. Poskytnutím odstupného dochází k zrušení smlouvy a to od samého počátku (ex tunc). Účinek je týž, jako by smlouva nikdy neexistovala. K zániku závazku musí být splněny tři základní podmínky:

• především musí být ujednání o možnosti zrušit smlouvu zaplacením odstupného zahrnuto do smlouvy. Ohledně formy dohody nelze doporučovat neformální ujednání tam, kde je zákonem připuštěno; tedy tam, kde zákon nevyžaduje písemnou formu. Oprávnění zrušit takto smlouvu mohou mít obě smluvní strany nebo jen jedna – záleží na dohodě účastníků právního vztahu.
• druhou podmínkou je uvedení výše odstupného. Obchodní zákoník jeho výši ani podpůrně nestanoví, nicméně je třeba postupovat při jeho stanovení přiměřeně, aby nedošlo k porušení zásad poctivého obchodního styku, resp. Dobrých mravů.
• třetí podmínka spočívá v tom, že oprávněná strana oznámí druhé straně, že své právo využívá, a stanovené odstupné skutečně zaplatí. Nestačí pouhé oznámení oprávněné strany, že smlouvu ruší. Forma oznámení bude záviset na tom, zda se ruší smlouva povinně písemně uzavřená nebo u níž se zrušení v písemné formě dohodou stran stanovilo. Písemnou formu lze však doporučit v každém případě.

Zánik závazku zaplacením odstupného je vyloučen u smluvní strany, která zcela nebo i jen částečně přijela nebo poskytla plnění.

Samotné sjednání odstupného není vázáno na žádné porušení povinnosti některé ze smluvních stran (dlužník, věřitel). Nejpravděpodobněji bude odstupné poskytnuto ve finanční podobě, není však vyloučeno dohodnout se na jakékoli jiné formě odstupného (služby, práce, výkony, vzdání se práva).

Pojištění právní ochrany

Pojištění právní ochrany představuje určitý pojistný produkt, jehož cílem je uchránit klienty před náklady způsobenými soudním řízením. Pojišťovny poskytující toto pojištění zpravidla hradí náklady na právního zástupce, soudní výdaje apod. Kromě toho existuje i pro finančně slabší účastníky soudních řízení možnost osvobození od procesních nákladů, tzn. od nákladů na soudní výlohy a právní zastoupení. Většinou se však tento institut netýká podnikatelů a obchodních sporů.

Pojištění právní ochrany nabízí za roční pojistné širokou škálu pojistného krytí pro případ soudního řízení. Pojišťovna se obvykle zavazuje poskytnout právní radu a zároveň hrazení nezbytných nákladů se soudem spojených. V České republice není toto pojištění příliš známé, a samostatně ho zatím nabízí pouze několik pojišťoven (D. A. S. pojišťovna právní ochrany, Generali Pojišťovna, UNIQA pojišťovna). Některé další pojišťovny nabízejí pojištění právní ochrany jako připojištění k jinému pojistnému produktu.

Příklady právní ochrany:

• prosazení občansko-právních nároků na náhradu škody
• obhajoba při správním nebo trestním řízení
• prosazení nároků v případě, kdy dojde porušením smlouvy ke škodě
• prosazování zájmů vůči ostatním pojistitelům
• prosazování práva z nájmu domu (bytu)
• prosazování zájmů plynoucích ze sousedských vztahů a z vlastnictví věci

Pojištění se vztahuje na:

1. každý akt, pomocí kterého by bylo možné vyřešit právní spor smírčím řízením
2. soudní výdaje a náklady
3. náklady na právního zástupce
4. náklady na soudní znalce a svědky
5. výdaje protistrany, které je třeba uhradit v důsledku rozhodnutí soudu
6. náklady donucovacího výkonu práva
7. cestovní výdaje pojištěného na soudní řízení (je-li to nezbytné)

Pojištění nezahrnuje:

• pokuty uložené pojištěnému
• náklady, které je povinna uhradit jiná osoba
• náhradu škody, kterou dluží pojištěný
• právní spory, které nejsou uvedeny v odstavci „právní ochrana“
• zastupování právních zájmů v souvislosti s válečnými událostmi
• spory mezi pojištěným a pojistitelem
• právní zastupování ve sporech o náhradu škody, kterou uplatňují třetí osoby vůči pojištěnému
• obhajobu pojištěného v důsledku pojistné události, pokud nebyly splněny požadavky pojišťovny

V současnosti lze na našem trhu sjednat pojištění právní ochrany motorového vozidla, pojištění právní ochrany řidiče motorového vozidla a pojištění právní ochrany soukromých osob.

Výtah ze zák. č. 37/2004 Sb., zákon o pojistné smlouvě, v platném znění:

Vymezení některých pojmů:

• Pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.
• Nahodilou skutečností je skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého pojištění vůbec nastane, nebo není známa doba jejího vzniku.
• Pojistnou událostí je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.
• Pojistnou dobou je doba, na kterou bylo soukromé pojištění sjednáno
• Pojistným nebezpečím je možná příčina vzniku pojistné události.
• Pojistným rizikem je míra pravděpodobnosti vzniku pojistné události vyvolané pojistným nebezpečím.
• Pojistným zájmem je oprávněná potřeba ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím.
• Pojistným obdobím je časové období dohodnuté v pojistné smlouvě, za které se platí pojistné.
• Škodnou událostí je skutečnost, ze které vznikla škoda a která by mohla být důvodem vzniku práva na pojistné plnění.

Soukromé pojištění vzniká prvním dnem po uzavření pojistné smlouvy, nebylo-li dohodnuto, že vznikne již uzavřením pojistné smlouvy nebo později.

Lze dohodnout, že se soukromé pojištění vztahuje i na dobu před uzavřením pojistné smlouvy. Nestanoví-li tento zákon jinak, pojistitel není povinen poskytnout pojistné plnění, pokud pojistník v době podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy věděl nebo mohl vědět, že pojistná událost již nastala, a pojistitel nemá právo na pojistné, jestliže v době podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy věděl nebo mohl vědět, že pojistná událost nemůže nastat.

Pojistná smlouva musí mít písemnou formu, s výjimkou případů, kdy zakládá pojištění s pojistnou dobou kratší než 1 rok (krátkodobé pojištění). Ostatní právní úkony týkající se pojištění musí mít písemnou formu, není-li dále stanoveno jinak nebo není-li jinak dohodnuto v pojistné smlouvě.

Právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události.

zpět na začátek

Žaloby a žalobní právo

Žalobní právo

Žalobní právo je chápáno jako obecný prostředek k uplatnění jakéhokoli práva před soudem. Jedná se o právo na poskytnutí ochrany státem v situacích, kdy ostatní řešení již nepřicházejí v úvahu. V obchodní oblasti půjde zejména o situaci porušování smluvních závazků, kdy smluvní strany neúspěšně vyčerpaly mimosoudní způsoby řešení dané situace nebo z okolností případu je zřejmé, že strany (strana) nemá zájem na smírném řešení určitého sporu. Žalobní právo je v tomto smyslu právo na vydání soudního rozhodnutí na žádost, která je závislá na existenci hmotného práva (práva obchodního, občanského).

Mezi základními nezadatelnými lidskými právy zaujímá výrazné místo tzv. právo na soudní ochranu (právo na spravedlivý proces). Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) stanoví ve svém článku 36 – Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Právo na spravedlivý proces je koncipováno jako subjektivní právo každého jednotlivce vůči státu jako povinného subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolá.

Pojem žaloby

Žaloba jakožto návrh na zahájení řízení je významný právní institut. Civilní žaloba (žaloba v občanskoprávních a v obchodněprávních věcech) je procení úkon, jímž se žalobce obrací na soud s návrhem, aby o jeho určitém právu proti určitému odpůrci rozhodl. Zároveň se tak obrací na žalovaného, který má zásadně rovné postavení s žalobcem (výraz principu rovnosti), avšak obrací se na něho výlučné prostřednictvím soudu.

Složky civilní žaloby

Obligatorní (nepostradatelné) obsahové složky jsou ty, jejichž prvky dostatečně žalobu individualizují a umožňují určení její totožnosti. Jedná se o:

• strany (resp. účastníci řízení)
• předmět žaloby (žalobní nárok)
• žalobní důvod

Strany

Jedním z požadavků individualizace žaloby je přesné vymezení okruhu účastníků. Je povinností žalobce přesně označit toho, proti komu žaloba směřuje (žalovaného, odpůrce). Označení účastníků v žalobě je nezbytné také proto, aby jim soud mohl garantovat rovnost a uplatnění veškerých procesních práv již od samého počátku řízení.

Předmět žaloby

Předmětem žaloby je tzv. žalobní nárok – žalobcův nárok v žalobě uplatňovaný, který musí žalobce přesně vyjádřit. Nejčastěji půjde o nárok, aby bylo poskytnuto plnění, aby byl soudem založen, změněn či zrušen právní vztah, nebo aby soud určil, že právní vztah existuje či nikoli.

Žalobní důvod

Žalobní, resp. právní důvod představuje ten právní poměr (př. obchodní závazkový vztah) o nějž žalobce opírá svůj uplatňovaný nárok, a který vyplývá z tvrzených skutečností.

Náležitosti žaloby

Žaloba, jakožto návrh na zahájení řízení, musí vždy obsahovat tyto náležitosti:

• přesné označení účastníků (jejich zástupců) – firma nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo
• vylíčení rozhodujících skutečností
• označení důkazů, jichž se žalobce dovolává
• žalobní petit (tedy to, čeho se žalobce domáhá)

Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí žaloba dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné pro identifikaci účastníků.

Zahájení řízení (příslušnost)

Řízení v obchodních věcech se zahajuje na návrh, který se v případech týkajících se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným nazývá žaloba. Řízení je zahájeno dnem, kdy byla soudu žaloba doručena. Zahájení řízení pak brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.

K řízení v prvním stupni v obchodních věcech jsou příslušné krajské soudy (Městský soud v Praze) s výjimkou sporů:

1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění
2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými v bodě 1
3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem
4. o práva k cizím věcem
5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor
6. o peněžitá plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží

V těchto případech jsou k řízení příslušné v prvním stupni okresní soudy (obvodní soudy, Městský soud v Brně).

Z hlediska místní příslušnosti je k řízení příslušný tzv. obecný soud účastníka (žalovaného), proti němuž návrh (žaloba) směřuje, nestanoví-li zákon jinak. Obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů okresní, resp. krajský soud, v jehož obvodu má místo podnikání; nemá-li místo podnikání, je obecným soudem okresní (krajský) soud, v jehož obvodu má fyzická osoba bydliště a nemá-li bydliště, soud ,v jehož obvodu se zdržuje. Obecným soudem právnické osoby je okresní (krajský) soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo. Proti zahraniční osobě lze podat žalobu i u soudu, v jehož obvodu je ČR umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku.

Vedle obecného soudu žalovaného je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu:

1. má žalovaný své stálé pracoviště;
2. došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody;
3. je umístěna organizační složka podniku fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky;
4. je platební místo, uplatňuje-li se právo ze směnky, šeku nebo jiného cenného papíru;
5. je sídlo burzy, jde-li o spor z burzovního obchodu;
6. je budoucí sídlo zakládané evropské společnosti, má-li být na území České republiky, jde-li o jmenování znalce podle zvláštního právního předpisu.

Další specifickou příslušnost stanoví zákon pro další řadu řízení, např.:

• v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní;
• u něhož je prováděn konkurz nebo vyrovnání, jde-li o spory jimi vyvolané, ledaže jde o vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů;
• v jehož obvodu má obecný soud navrhovatel, jde-li o řízení o umoření listin; nemá-li navrhovatel v České republice obecný soud, je příslušný ten soud, v jehož obvodu je platební místo; jde-li o řízení o umoření cenného papíru, vystaveného tuzemskou bankou, je příslušný soud, v jehož obvodu má tato banka své sídlo;

zpět na začátek

Druhy žalob

Žaloba slouží k ochraně různorodých porušených či ohrožených práv. Zákonná úprava rozlišuje žaloby s ohledem na obsah jejich petitu (podle žalobního návrhu), a to na:

• žaloby ve věci osobního stavu (tzv. statusové)
• žaloby na plnění
• žaloby určovací
• žaloby o založení, změnu či zrušení právního vztahu (tzv. konstitutivní)

Žaloba ve věci osobního stavu (tzv. statusové)
Mezi věci osobního stavu se řadí řízení o rozvod, neplatnost manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého atd. Tyto žaloby směřují k autoritativní úpravě osobního stavu osob, které zpravidla nelze upravit jinou než soudní cestou.

Žaloba na plnění
Jedná se o nejtypičtější druh civilních žalob. Jejich cílem je, aby byl žalovaný povinen k určitému plnění. Rozsudek v těchto věcech je zároveň i exekučním titulem pro případ, že by žalovaný nesplnil svou povinnost dobrovolně ve lhůtě rozsudkem mu uložené. Tuto povinnost však soud nezakládá, vždy se jedná o povinnost, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu (např. ze smlouvy) nebo z porušení práva, a kterou měl žalovaný již dříve splnit sám. Jde tedy o žaloby, jimiž se žalobce domáhá zaplacení určitého peněžitého plnění, vydání určité věci movité, u nemovitostí je třeba žalovat na vyklizení dané nemovitosti.

Žaloba určovací
Cílem takovéto žaloby je, aby soud autoritativně v rozsudku vyřkl, že určitý právní vztah existuje či neexistuje. Právo tedy umožňuje, aby bylo žalováno na určení existence určitého práva nebo právního vztahu, anebo na určení neexistence práva či právního vztahu.

Odlišnost určovací žaloby od žaloby na plnění je v tom, že žalobou určovací se žalobce nedomáhá přisouzení nějakého plnění (nedomáhá se tedy exekučního titulu). Nejčastěji je předmětem určení existence či neexistence vlastnického práva, spoluvlastnického podílu, nájemního či podnájemního vztahu atd. Podmínkou úspěšnosti žaloby je žalobcům naléhavý právní zájem na požadovaném určení, tedy že z objektivně neurčité či nejasné existence právního vztahu hrozí žalobci nebezpečí nějaké újmy. Žalobce se bude například domáhat určení neplatnosti smlouvy nebo určení vlastnického práva. Nelze žalovat na zrušení smlouvy, neboť soud nemůže uzavřenou smlouvu svým výrokem zrušit.

Žaloba o založení, změnu či zrušení právního vztahu
Jedná se o tzv. právotvorné žaloby, jimiž se žalobce domáhá vydání konstitutivního (právotvorného) rozhodnutí – žádá soud, aby založil, změnil nebo zrušil právní poměr mezi účastníky, nebo aby nově upravil jejich vzájemná práva a povinnosti. Tento druh žalob je charakterizován tím, že se vždy opírá o výslovné ustanovení zákona – soud může zakládat, měnit a rušit právní poměry pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví (např. ustanovení § 148 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti).

Náklady řízení – soudní poplatky

Soudní řízení je vždy spojeno s výdaji, které mají různou povahu a účel. Některé náklady nese stát (obecné náklady – provoz soudních budov atd.) a jiné jsou nuceni vynaložit účastníci řízení. Jedná se zejména o soudní poplatky, hotové výdaje, ztrátu na výdělku, odměnu advokáta apod. Mimo to vznikají náklady řízení i dalším osobám zúčastněným na řízení a státu – zejména náklady důkazů. Náklady řízení plní dvě funkce – funkci preventivní a sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoli výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání, a proti takovým případům působí právní úprava nákladů preventivně. Sankčnost nákladů řízení spočívá v tom, že účastník řízení, který svým protiprávním jednáním (např. porušením povinností vyplývajících ze smlouvy) zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva soudní cestou, ponese povinnost nahradit náklady řízení, které takto vzniknou. Soudní ochrana práv však musí být spojena s náklady přiměřenými, neboť státní moc je povinna každému zajistit právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení Listiny základních práv a svobod. Proto v případech, kdy by vynaložení nákladů řízení mělo znamenat překážku k soudní ochraně práv a oprávněných zájmů, zakotvuje právo možnost osvobození od soudního poplatku při zákonem stanovených podmínkách.

Předmět a výši soudních poplatků stanoví zákon o soudních poplatcích č.549/1991 Sb. Jeho sazebník vymezuje výši poplatků s ohledem na předmět soudního řízení. Jedná-li se o řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, činí soudní poplatek:

1. u plnění do 15 000 Kč včetně číní poplatek 600,- Kč
2. v částce vyšší než 15 000 Kč pak 4 % z této částky.

zpět na začátek

Smlouva o obchodním zastoupení

Smlouva o obchodním zastoupení je smlouva mezi profesionály a nepřipadá proto v úvahu, že ji by ji mohl uzavřít podnikatel s nepodnikatelem. Svou podstatou je smlouvou o soustavném zprostředkovávání obchodů určitého druhu jako samostatné podnikatelské činnosti. Svou soustavností se liší od smlouvy o zprostředkování. Obchodní zástupce je povinen vyvíjet zprostředkovatelskou činnost na určitém území, které je určeno ve smlouvě. Není-li území vymezeno, považuje se za něj celé území České republiky.

Základním předmětem činnosti obchodního zástupce je vyhledávání osob, s nimiž je předpoklad sjednat obchod, tedy uzavřít smlouvu. Obecně není obsahem smlouvy závazek vlastní smlouvu uzavřít, smlouvu uzavírá zastoupený sám. Smlouva o obchodním zastoupení však může obsahovat, že obchodní zástupce bude jednat za zastoupeného podle jeho pokynů (udělení plné moci) – jedná se pak o současné uzavření smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy mandátní.

Obchodním zástupcem nemůže být osoba, která může jako orgán zavazovat právnickou osobu, společník či člen podle zákona zmocněný zavazovat ostatní společníky nebo členy, nebo likvidátor nebo insolvenční správce.

Ustanovení o obchodním zastoupení se nepoužijí na obchodní zástupce, jejichž činnost není placena a na osoby působící na českém nebo zahraničním regulovaném trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému nebo na komoditní burze. Činnost těchto osob je regulována zvláštními právními předpisy.

Obchodní zástupce má nárok na provizi, která (pokud ji nestanoví smlouva) představuje obvyklou výši, jaká odpovídá z hlediska místního trhu a pro danou oblast obchodního zastoupení (druh zboží).

Obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvyprávo na odškodnění a to v zákonem stanovených případech:

1. zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a
2. placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky;

Právo na odškodnění vznikne rovněž, jestliže ukončení smlouvy nastane na základě úmrtí obchodního zástupce.

Právo na odškodnění však nevznikne:

1. jestliže zastoupený ukončil smlouvu pro takové porušení smluvního závazku obchodním zástupcem, které by opravňovalo k odstoupení od smlouvy,
2. jestliže obchodní zástupce ukončil smlouvu, není-li toto ukončení odůvodněno okolnostmi na straně zastoupeného nebo není-li odůvodněno věkem, invaliditou nebo nemocí obchodního zástupce, jestliže od něj pokračování v činnosti nelze rozumně požadovat, nebo
3. jestliže podle dohody se zastoupeným obchodní zástupce převede práva a povinnosti ze smlouvy o obchodním zastoupení na třetí osobu.

Zákon vylučuje možnost, aby se strany před uplynutím smluvené doby platnosti smlouvy dohodly odchylně od předchozích případů v neprospěch obchodního zástupce.

Podmínkou práva na odškodnění obchodního zástupce je, že oznámí zastoupenému do jednoho roku od ukončení smlouvy, že uplatňuje svá práva.

Konkurenční doložka – ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Konkurenční doložka, která odporuje výše uvedeným podmínkám, je neplatná. Smlouva o obchodním zastoupení musí mít vždy písemnou formu.

Nevýhradní obchodní zastoupení
Obecně má obchodní zastoupení nevýhradní charakter. Zastoupený, který uzavřel smlouvu o obchodním zastoupení s určitým obchodním zástupcem (distributorem, dovozcem), má možnost danou obchodní činnost vyvíjet přímo (vlastní činností) a dále má právo využívat k zprostředkování těchto obchodů jiných obchodních zástupců.

Výhradní obchodní zastoupení (výhradní distributor, dovozce)
V tomto případě se uplatňuje speciální úprava odchylná od obecné. Je-li obchodní zastoupení sjednáno jako výhradní, musí smlouva určovat územní oblast, na kterou se zastoupení vztahuje. Sjednání výhradního zastoupení se dotýká obou smluvních stran – zastoupeného a obchodního zástupce. Zastoupený je povinen ve stanovené oblasti a pro určený okruh obchodů nepoužívat jiného obchodního zástupce a obchodní zástupce není oprávněn v tomto rozsahu vykonávat obchodní zastoupení pro jiné osoby nebo uzavírat obchody na vlastní učet nebo účet jiné osoby. V případě porušení smlouvy týkající se povinnosti zdržet se výše uvedených jednaní, smluvní partner, který smlouvu takto poruší, odpovídá za škodu v důsledku jeho jednání vzniklou. Zastoupený však ani v tomto případě neztrácí právo uzavírat obchody sám. V tomto případě je zastoupený povinen zaplatit obchodnímu zástupci provizi z obchodů, které uzavřel bez jeho součinnosti. Smlouva může tuto povinnost vyloučit.

Pro výhradní obchodní zastoupení zakotvuje obchodní zákoník specifické způsoby zániku obchodního zastoupení. Obecně obchodní zastoupení zaniká uplynutím doby, na kterou byla smlouva sjednána a u smluv na dobu neurčitou výpovědí kteroukoli ze stran. Je-li výhradní zastoupení sjednáno na dobu určitou, může kterákoliv ze stran vypovědět smlouvu před uplynutím sjednané doby, jestliže objem obchodu nedosáhl během posledních 12 měsíců objemu stanoveného ve smlouvě. Není-li požadovaný objem obchodů ve smlouvě stanoven, bude se posuzovat objem přiměřený odbytovým možnostem daného zboží.

Dále zákon připouští v případech sjednání výhradního zastoupení možnost odstoupit od smlouvy jako důsledek porušení výhradnosti obchodního zastoupení. Jde o případy, kdy zastoupený používá i jiného než výhradního zástupce a naproti tomu situace, kdy obchodní zástupce vykonává sjednanou činnost i pro jiné osoby.

Outsourcing – možné právní formy

Outsourcing je proces, při kterém společnost deleguje vedlejší činnosti a práci ze své interní struktury na externí entitu (subkontraktora) specializovaného na provádění těchto určitých činností. Outsourcing se považuje za obchodní rozhodnutí, které má vést ke snížení nákladů a (nebo) k zaměření se na důležitější úkoly v rámci výrobního procesu a tím posílení vlastní konkurenceschopnosti.

Důvodů, proč je vhodné zvolit outsourcing, lze uvést několik:

Firmy, specializující se na daný obor, mají zpravidla mnohem proškolenější a v dané problematice se orientující pracovní síly. Odpovědnost za problematiku nese jiný subjekt a výchozí firma se může plně věnovat svému oboru. Náklady na zajištění specializované činnosti jsou při využití outsourcingu zpravidla výrazně nižší. Zajišťování služeb pomocí outsourcingu je celosvětově zvyšujícím se trendem.

Obecně se velmi často v souvislosti s outsourcingem hovoří o možnosti v oblasti IT. Tedy například o dodávce a pravidelné obnově hardware či o služby v oblasti správy počítačové sítě. Může se jednat samozřejmě i o správu webových stránek a prezentací atp. Nicméně, i když velmi často panuje takové přesvědčení, není oblast IT jedinou, která je vhodná pro outsourcing. Outsourcovat, tedy zajišťovat služby externí společností lze rovněž například v oblastech:

• Údržba komunikací, úklid prostor, ostraha objektů, personální záležitosti, public relations (PR), marketing, logistika, účetnictví, údržba objektů a řadě dalších.

Uzavírané smlouvy se specializovanými společnostmi se budou lišit v souvislosti s různorodostí předmětu a obsahu outsourcingu, délkou jeho poskytování a dalších okolností, které budou pro daný případ charakteristické.

Nejčastěji půjde o uzavírání závazkových vztahů v režimu obchodního zákoníku, ať již půjde o tzv. smlouvu nepojmenovanou (např. nazvanou Smlouva o spolupráci) v souladu s § 269 Obchodního zákoníku nebo smlouvu uzavřenou podle zvláštních ustanovení o některých závazkových vztazích § 409n (např. Smlouva o dílo, Kupní smlouva atd.) Obdobné platí pro použití subsidiární právní úpravy obsažené v Občanském zákoníku. Volba právní formy určité smlouvy bude tedy vždy vyplývat z konkrétních okolností případu.

Související zákony

• Občanský soudní řád
• Občanský zákoník
• Obchodní zákoník
• Zákon o pojistné smlouvě
• Zákon o soudních poplatcích

zpět na začátek

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech