Smlouvy uzavírané podnikateli - rozdíly mezi smluvními typy 

Podnikatelé při své činnosti vstupují do smluvních vztahů s obchodními partnery, dodavateli, s nimiž uzavírají různé typy smluv. Dokument podrobně seznamuje s jednotlivými smluvními typy, např. kupní smlouva, smlouva o dílo, smlouva o prodeji podniku, smlouva o úvěru, mandátní smlouvy (komisionářská, o obchodním zastoupení, o zprostředkování), smlouvy týkající se přepravy a dopravy a smlouvy z oblasti energetiky.

Obsah dokumentu:

Podnikatelé při své činnosti vstupují do smluvních vztahů s obchodními partnery, dodavateli, s nimiž uzavírají smlouvy řídící se především obchodním zákoníkem. V praxi je někdy obtížné určit správný smluvní typ, který se bude vztahovat na daný úkon.

Proč je tak důležité určit správný typ smlouvy? Pokud strany uzavírají smlouvu, která obsahuje všechny podstatné náležitosti stanovené např. pro kupní smlouvu, pak se bude jednat o tento smluvní typ (bez ohledu na to, zda si to strany přímo uvědomují). Nedohodnou-li si strany další podrobnosti, automaticky se uplatní i další (kogentní i dispozitivní) zákonná ustanovení týkající se této smlouvy.

Pokud se strany chtějí v některých aspektech odchýlit od zákonné úpravy (což lze pouze u dispozitivních ustanovení), musí ve smlouvě jasně formulovat, jakými právy a povinnostmi nahrazují ty, které jsou stanovené zákonem. Je tedy třeba přesně určit, o jakou smlouvu se v daném případě skutečně jedná, neboť celý smluvní vztah pak bude podřízen úpravě týkající se tohoto typu smlouvy.

Určení, která zákonná ustanovení jsou kogentní, tedy závazná, obsahuje § 263 obchodního zákoníku, ostatní ustanovení obchodního zákoníku týkající se závazkových vztahů jsou dispozitivní (ta, od nichž se lze odchýlit). I z tohoto pravidla však platí výjimky, například v případě, kdy zákon vyžaduje pro právní úkon písemnou formu.

Tento článek se zaměřuje na smlouvy uzavírané mezi podnikateli a rozdíly mezi podobnými smluvními typy, ale i některými smlouvami, které nejsou v zákoně výslovně upravené. Největší prostor je věnován zejména kupní smlouvě, smlouvě o dílo, smlouvě o prodeji podniku, leasingovým smlouvám, smlouvě o tichém společenství a smlouvám obstaravatelským a zprostředkovatelským. Naopak některé méně časté smluvní typy upravené obchodním zákoníkem v tomto článku zmíněny nejsou.

Shrnutí podstatných náležitostí většiny smluvních typů dle obchodního zákoníku naleznete v přehledu na konci článku.

Než přejdeme k rozboru nejčastějších smluvních typů a jejich rozlišovacích znaků, stručně shrneme, čím se řídí smlouvy, jejichž stranami jsou (pouze) podnikatelé:

• obchodním zákoníkem, pokud je v něm upravena jako smluvní typ,
• není-li upravena v obchodním zákoníku jako smluvní typ (jde o tzv. smlouvu nepojmenovanou, která však musí být dostatečně určitá, aby z ní jasně vyplývalo, jaká jsou práva a povinnosti mezi stranami), pak se bude řídit obecnými ustanoveními obchodního zákoníku (§ 261 – § 408),
• není-li upravena jako smluvní typ v obchodním zákoníku, ale je v zákoně občanském (či jiném zvláštním zákoně), bude se řídit úpravou v občanském zákoníku (nebo příslušným zvláštním zákonem) a obecnými ustanoveními obchodního zákoníku (§ 261 – § 408).

Podnikatelem se ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku rozumí osoba zapsaná v obchodním rejstříku (především obchodní společnosti), osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění (živnostník zapsaný v živnostenském rejstříku), osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů (sem patří např. svobodná povolání jako advokacie apod.), a osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.

Kupní smlouva a smlouva o dílo

Pokud mezi sebou při podnikatelské činnosti uzavírají podnikatelé kupní smlouvu či smlouvu o dílo, jsou tyto smluvní typy automaticky podřízeny režimu obchodního zákoníku. Jejich úprava je poměrně rozsáhlá a podrobná. Obě smlouvy mají některé shodné rysy, avšak vyplývají z nich pro smluvní strany různá práva a povinnosti, proto je nutné s přihlédnutím k okolnostem vždy přesně určit, o kterou z těchto smluv se jedná v konkrétním případě.

Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Kupní cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení (ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny.

V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy. Jak vyplývá již z definice kupní smlouvy podle obchodního zákoníku, jejím předmětem může být pouze věc movitá (prodej nemovitosti tedy podléhá úpravě občanského zákoníku).

Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.

Je také možné dohodnout tzv. cenu podle rozpočtu (§ 547 obchodního zákoníku). Obchodní zákoník závazně stanoví, co se rozumí dílem. Jedná se o zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu (což bude vysvětleno níže), montáž určité věci, její údržbu, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.

Smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, se považuje za kupní smlouvu, ledaže strana, které má být zboží dodáno, se zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí (materiálu, surovin), jichž je zapotřebí k výrobě zboží. V takovém případě půjde o smlouvu o dílo. Za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část závazku strany, která má zboží dodat, spočívá ve vykonání činnosti nebo závazek této strany zahrnuje montáž zboží. Montáží jsou zde míněny speciální úkony, nebude se tedy jednat např. o pouhé napojení spotřebiče na energetický zdroj apod.

Dílo tedy ve smyslu obchodního zákoníku neoznačuje výsledek činnosti, ale samotnou činnost směřující k hmotně zachycenému výsledku. Takovým výsledkem může být nejen stavba, stroj, obraz či jiný předmět, ale také informace zachycené na papíře nebo jiném nosiči dat. Smlouva o dílo se tak uplatní např. i u zpracování projektů, analýz či vytváření počítačových programů.

Uzavřou-li podnikatelé např. „kupní smlouvu“, jež však naplní všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo, bude se celý vztah z této smlouvy řídit právě ustanoveními smlouvy o dílo, i přesto, že se strany mylně domnívají, že uzavřely smlouvu kupní. Je třeba si uvědomit, že mezi oběma smlouvami existují rozdíly, a to mimo jiné např. v otázce nabytí vlastnického práva k hmotnému předmětu smlouvy a přechodu nebezpeční škody na něm.

zpět na Obsah dokumentu

Smlouva o prodeji podniku

Zvláštním samostatným typem kupní smlouvy je smlouva o prodeji podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku). Smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Smlouva musí být písemná. Velká část ustanovení o smlouvě o prodeji podniku je kogentních, a nelze se od nich odchýlit. Podnik vymezuje obchodní zákoník v § 5 jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání.

K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Na kupujícího tak přecházejí např. i práva z průmyslového a jiného duševního vlastnictví (pokud to neodporuje jejich povaze či smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví) a rovněž přecházejí i práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů se zaměstnanci.

Vlastnictví k nemovitostem přechází na kupujícího vkladem do katastru nemovitostí, vlastnické právo k ostatním věcem přechází již účinností smlouvy. Předmětem prodeje může být i část podniku za podmínky, že tvoří samostatnou organizační jednotku. Obchodní zákoník výslovně uvádí, že kupující přebírá s podnikem také závazky prodávajícího, které s podnikem souvisí. Tyto závazky tedy nejsou samy o sobě součástí podniku, avšak zákon stanoví, že musí přejít na kupujícího spolu s podnikem.

Jedná se o závazky ze smluv, či přímo ze zákona, může jít o závazek z odpovědnosti za škodu, za vady či bezdůvodné obohacení (není rozhodné, zda tyto závazky jsou nesporné nebo zda jsou předmětem soudního sporu). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Je třeba zdůraznit, že nepřecházejí tzv. veřejnoprávní závazky, tj. např. závazek doplatit daňový nedoplatek.

Pokud jde o přechod pohledávek, budou se na něj vztahovat obecná ustanovení o přechodu pohledávek dle občanského zákoníku (§ 530 a násl.).

Výši kupní ceny podniku, nebo alespoň způsob jejího dodatečného určení, si strany sjednávají již ve smlouvě. Zákon stanoví, že se má se za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí. Toto ustanovení není kogentní, strany se tedy od něj mohou odchýlit (je však třeba tak učinit výslovně ve smlouvě).

Zákonná úprava se dále vztahuje na způsob předání podniku mezi smluvními stranami, na přechod nebezpečí škody na předávaných věcech, na odpovědnost za vady a další důležité aspekty prodeje podniku.

Tato smlouva patří mezi složitější smluvní typy a k jejímu sjednávání doporučujeme přizvat zkušeného advokáta.

zpět na Obsah dokumentu

Smlouva o uložení věci, smlouva o skladování

Smlouva o uložení věci a smlouva o skladování upravují opatrování svěřené movité věci. Nemusí být uzavřeny písemně.

Smlouvou o uložení se zavazuje opatrovatel, že bude pro uložitele dočasně bezplatně opatrovat věc, kterou má u sebe v souvislosti s obchodním stykem s uložitelem. Charakteristickým znakem této smlouvy je její bezplatnost. Pokud se strany smlouvy výslovně nedohodnou na tom, zda věc se má opatrovat za úplatu nebo bezplatně, platí vždy, že jde o smlouvu o uložení věci v případě, že opatrování věci není předmětem podnikání opatrovatele.

Ustanovení o smlouvě o úschově se přiměřeně použijí v případech, kdy strany uzavřou jinou smlouvu dle obchodního zákoníku, a podle ustanovení tohoto zákona, je jedna strana povinna bez nároku na úplatu pečovat pro druhou stranu o věc, kterou má u sebe (to neplatí, pokud z těchto ustanovení vyplývá odlišná úprava).

Smlouva o skladování naopak spočívá v uložení a opatrování věci za úplatu (tzv. skladné). Strany smlouvy se nazývají skladovatel a ukladatel. Není-li ve smlouvě uvedeno, zda má být úplatná nebo bezplatná, použije se pravidlo, že jde o smlouvu o skladování, a tedy o smlouvu úplatnou, je-li opatrování věci předmětem podnikání skladovatele.

Zákon tak stanoví závazná pravidla rozlišení, kdy se bude jednat o smlouvu o uložení věci a kdy o smlouvu o skladování.

Výše úplaty nemusí být ve smlouvě nutně sjednána. V takovém případě bude ukladatel povinen zaplatit skladné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze věci, délce a způsobu skladování.

U smlouvy o skladování je stanovena povinnost skladovatele vydat při přijetí věci od ukladatele písemné potvrzení (může jít o tzv. skladištní list, jehož náležitosti stanoví § 528). Od této povinnosti není možné se smluvně odchýlit.
Skladovatel má ze zákona zástavní právo na skladovaných věcech, dokud se u něho nacházejí, k zajištění svých nároků ze smlouvy o skladování. Toto zákonné zástavní právo má přednost před jinými zástavními právy. Rovněž toto zákonné ustanovení je závazné.

Lze shrnout, že smlouva o skladování se uplatní tam, kde podnikatel provozuje skladování jako svou podnikatelskou činnost, popřípadě pokud si strany výslovně dohodnou úplatnost opatrování. Nejsou-li tyto podmínky splněny, bude se jednat o smlouvu o uložení věci (samozřejmě při naplnění všech jejích podstatných náležitostí).

zpět na Obsah dokumentu

Leasing a smlouva o koupi najaté věci

Podnikatelé často při své činnosti využívají tzv. leasing. Rozlišujeme leasing operativní a leasing finanční. Jaká je právní povaha těchto smluv a čím se tyto dva typy leasingu vzájemně liší? Finanční leasing spočívá v pronájmu určité věci, během něhož (nebo po jehož skončení) nájemce danou věc koupí. Pro podnikatele je leasingové financování výhodné zejména proto, že na pořízení potřebných strojů, vozidel či jiných věcí nemusí vynaložit ihned celou jejich kupní cenu, ale splácí je postupně (i když s určitým navýšením celkové ceny).

Mezi odborníky existují různé názory na to, o jakou smlouvu se dle platného práva ve skutečnosti jedná. Na jednu stranu lze konstatovat, že smlouva o finančním leasingu má určité znaky Smlouvy o koupi najaté věci podle § 489 a násl. obchodního zákoníku, a dále znaky Nájemní smlouvy, jež je upravena v občanském zákoníku. Pokud je předmětem leasingu např. automobil, bude se smlouva podobat též Smlouvě o nájmu dopravního prostředku (§ 630 a násl. obchodního zákoníku). Ani jedna z těchto smluv však plně nevyhovuje úpravě vztahů, které jsou pro finanční leasing specifické. Podívejme se blíže na Smlouvu o koupi najaté věci.

Smlouva o koupi najaté věci (§ 489 a násl. obchodního zákoníku) spočívá v tom, že si smluvní strany přímo v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření ujednají, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku. Smlouva musí mít písemnou formu. Je tedy třeba vždy stanovit, kdy vzniká nájemci právo věc odkoupit. Samotná kupní smlouva pak bude uzavřena okamžikem doručení nájemcova projevu vůle pronajímateli.

V tomto případě se nejedná o smlouvu o smlouvě budoucí (nájemce-kupující totiž nepožaduje po pronajímateli-prodávajícím uzavření kupní smlouvy, smlouva je uzavřena již samotným doručením projevu vůle ke koupi věci druhé straně). Je-li dohodnuto, že nájemce je oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci během platnosti nájemní smlouvy, pak nájemní smlouva zaniká doručením písemného oznámení o uplatnění tohoto práva v souladu se smlouvou o koupi najaté věci, i když byla nájemní smlouva sjednána na dobu určitou.

Pokud je však nájemce oprávněn ke koupi najaté věci až po ukončení nájemní smlouvy, zaniká toto jeho právo, neoznámí-li druhé straně písemně vůli koupit najatou věc bez zbytečného odkladu po zániku nájemní smlouvy.

Ke vzniku kupní smlouvy se váže několik důsledků. Strany mají od této chvíle postavení prodávajícího a kupujícího a na kupujícího přechází vlastnické právo, je-li předmětem koupě movitá věc. Vlastnické právo k nemovitostem přechází až vkladem do katastru nemovitostí. Toto zákonné ustanovení o přechodu vlastnického práva k nemovitosti je také kromě základních ustanovení jediným kogentním ustanovením u tohoto smluvního typu. Od všech ostatních je možné se smluvně odchýlit.

Ve smlouvě by měla být sjednána kupní cena rozhodná při využití práva najatou věc koupit, případně způsob jejího dodatečného určení. Není-li tomu tak, je kupující povinen zaplatit kupní cenu určenou podle § 448 odst. 2, tedy cenu, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy. Na určení kupní ceny nemá vliv poškození nebo větší opotřebení věci, za něž je odpovědný nájemce.

Lze také ve smlouvě stanovit, že po určité době platnosti nájemní smlouvy je nájemce oprávněn nabýt vlastnické právo k najaté věci bezplatně, jestliže toto právo uplatní vůči pronajímateli.
Nebezpečí škody na věci dle smlouvy o koupi najaté věci přechází na kupujícího až vznikem samotné kupní smlouvy.

Pokud jde o nároky z vad věci, pro jejich posuzování jsou rozhodné vlastnosti, které měla mít najatá věc. Je nutné ještě zdůraznit, že lhůty pro oznámení vad koupené věci se počítají ode dne, kdy nájemce převzal najatou věc.

Stane-li se, že vlastnické právo k najaté věci nepřejde na kupujícího (např. katastrální úřad z nějakého důvodu nepovolí vklad vlastnického práva) a prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné době, kterou mu kupující určí, může kupující od smlouvy odstoupit.

Smlouva, jejímž předmětem je finanční leasing, se obvykle vyznačuje poněkud odlišnými rysy. Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací činnosti dovodil, že podstatou leasingové smlouvy je pronájem konkrétní věci na předem stanovené období a za dohodnuté splátky, přičemž součástí smlouvy bývá i ujednání o možnosti koupi pronajaté věci. Finanční leasing dlouhodobě a za úplatu převádí na nájemce nejen veškerá užívací práva k předmětu leasingu, ale i povinnosti spojené s péčí o předmět leasingu a rizika spojená s užíváním věci v rozsahu stanoveném smlouvou.

Pro posouzení obsahu smluvního ujednání o nákladech spojených s leasingem je proto nezbytné zjištění obsahu leasingové smlouvy a to nejen v části upravující vztahy mezi konkrétními účastníky, ale i v části všeobecných smluvních podmínek leasingu, poskytovaného leasingovou společností, pokud jsou tyto všeobecné smluvní podmínky nedílnou součástí smlouvy.

Nebezpečí škody na věci a povinnost péče o předmět leasingu tedy přechází na nájemce již předáním předmětu leasingu leasingovému nájemci. Naopak u Smlouvy o koupi najaté věci tato rizika a povinnosti přecházejí až samotnou koupí.

Nejvyšší soud i řada odborníků se shodují, že leasingová smlouva, uzavřená mezi podnikateli, která není smlouvou o koupi najaté věci podle obchodního zákoníku, je tzv. smlouvou nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Práva a povinnosti účastníků se tedy řídí především ustanoveními leasingové smlouvy (resp. také obchodními podmínkami leasingové společnosti).

Dalším typem leasingu je tzv. operativní leasing. V tomto případě nájemce užívá předmět leasingu za úplatu a pronajímatel odpovídá za provozuschopnost majetku. Součástí takové leasingové smlouvy nebývá většinou ujednání o následné koupi věci (ačkoli to nelze vyloučit). V podstatě se jedná o smlouvu velice podobnou klasické nájemní smlouvě, která je upravena v občanském zákoníku (obchodní zákoník pak upravuje výslovně smlouvu o nájmu podniku a smlouvu o nájmu dopravního prostředku).

Na rozdíl od nájmu upraveného občanským právem se však ve smlouvách o operativním leasingu vyskytují některá odchylná ustanovení, např. vyloučení nároku nájemce na poskytnutí jiné věci a na prominutí nájemného nebo na slevu z nájemného za dobu, po kterou věc nemohl řádně užívat, v případě výskytu vady na věci.

Někteří odborníci považují tyto odchylky za diskutabilní z hlediska toho, zda je vůbec přípustné takto vyloučit práva nájemce, když se v podstatě jedná o nájemní smluvní vztah, a měla by tedy být dodržena zákonná ustanovení upravující smlouvu o nájmu. Tato otázka však zatím nebyla spolehlivě vyřešena a její rozbor není předmětem tohoto článku.

zpět na Obsah dokumentu

Smlouva o úvěru

S tímto typem smlouvy se při podnikání setkáváme poměrně často, zejména u bankovních, ale také mimobankovních úvěrů. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěr je třeba odlišit od půjčky, neboť obě smlouvy mají svá specifika. Předně se jedná o tzv. absolutní obchod, kdy smlouva o úvěru není vyhrazena pouze podnikatelům, ale i pokud smlouvu o úvěru uzavře podnikatel a nepodnikatel bude se jejich právní vztah řídit ustanoveními obchodního zákoníku o úvěrové smlouvě.

A naopak, i podnikatelé mohou uzavřít smlouvu o půjčce, jež je upravena občanským zákoníkem. Smlouva o půjče je uzavřena až v okamžiku, kdy věřitel předá peníze (nebo též jinou druhově určenou věc) dlužníkovi, zatímco úvěrová smlouva vzniká již samotným závazkem věřitele poskytnout v budoucnosti peněžní prostředky (nikoli jiné věci) dlužníkovi k čerpání. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je placení úroků. Pokud by si tedy strany smluvily, že úroky placeny nebudou, jednalo by se podle okolností o smlouvu o půjčce nebo případně o smlouvu nepojmenovanou (bude-li smlouva dostatečně určitá).

Smlouva o úvěru nevyžaduje písemnou formu (písemná však musí být např. smlouva o spotřebitelském úvěru), avšak většinou písemnou podobu mívá. Přičemž např. banky a jiní profesionální poskytovatelé úvěrů často ve smlouvě odkazují ještě na obchodní podmínky, které doplňují smluvní ujednání, a jimiž se smlouva rovněž řídí. Je-li součástí smlouvy o úvěru ujednání, pro které zákon písemnou formu vyžaduje, musí být takové ustanovení písemné (např. smluvní pokuta, zastavení nemovitosti – hypoteční úvěr).

Smlouva o tichém společenství

Z určitého hlediska se jedná vedle úvěru či leasingu o další možný způsob financování podnikání, pokud podnikatel nemá dostatek vlastních prostředků.

Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu, je-li podnikatel povinen tento fond vytvářet, vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání.

Ve smlouvě o tichém společenství musí být dohodnutý rozsah účasti tichého společníka na zisku a ztrátě stejný. Smlouva vyžaduje písemnou formu.

Zákon závazně stanoví, kdo může být stranou této smlouvy: tichým společníkem může být kdokoli, tedy fyzická či právnická osoba, ať již je nebo není podnikatelem, na druhé straně však vždy stojí podnikatel (také se může jednat o fyzickou i právnickou osobu).

Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání (např. práva k ochranné známce a jiná průmyslová práva). Tento předmět a jeho hodnotu je třeba ve smlouvě specifikovat. Tichý společník je povinen předmět vkladu předat podnikateli nebo umožnit mu jeho využití při podnikání v době smluvené, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.

Pokud si strany smlouvy výslovně nesjednají něco jiného, stává se podnikatel převzetím věci, s výjimkou nemovitých věcí, jejím vlastníkem. Je-li předmětem vkladu nemovitá věc, pak zůstává ve vlastnictví tichého společníka a podnikatel je oprávněn pouze k jejímu užívání po dobu trvání smlouvy. Je-li předmětem vkladu právo a smlouva nestanoví něco jiného, je podnikatel oprávněn po dobu trvání smlouvy k jeho výkonu (avšak právo jako takové opět zůstává tichému společníkovi).

Tichý společník se podílí stejným dílem na ztrátě i na zisku z podnikání. Při podílu na ztrátě z podnikání není povinen svůj vklad doplňovat a na ztrátě se účastní jen do výše svého vkladu. Obchodní zákoník pak stanoví další pravidla týkající se nakládání se ztrátou a ziskem.

Tiché společenství je svou podstatou závazkový vztah, tedy smlouva. Nejedná se o právnickou osobu a nezapisuje se do obchodního rejstříku.

Práva a povinnosti vůči třetím osobám z podnikání vznikají pouze podnikateli. Tichý společník však ručí za závazky podnikatele, jestliže jeho jméno je obsaženo ve firmě podnikatele (tzn. v názvu, který je zapsán v obchodním rejstříku) nebo pokud prohlásí osobě, s níž jedná podnikatel o uzavření smlouvy, že oba podnikají společně. Tato ustanovení obchodního zákoníku jsou závazná a nelze se od nich odchýlit nebo je vyloučit.

Další kogentní úprava se týká zániku účasti tichého společníka na podnikání. Jeho účast zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, dále výpovědí, nebyla-li smlouva uzavřena na dobu určitou, nebo dosáhne-li podíl tichého společníka na ztrátě výše jeho vkladu, ukončením podnikání, na něž se smlouva vztahuje, prohlášením konkursu na majetek podnikatele nebo zamítnutím insolvenčního návrhu na majetek podnikatele pro nedostatek majetku, a nakonec také prohlášením konkursu na majetek tichého společníka.

Ve smlouvě je možné dohodnout výpovědní lhůtu. Není-li tato sjednána, lze smlouvu vypovědět nejpozději šest měsíců před koncem kalendářního roku.

Před uplynutím doby stanovené pro trvání tichého společenství je také možno domáhat se u soudu zrušení závazků z této smlouvy, jsou-li pro to důležité důvody (to platí i pro smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou).

Podnikatel je povinen po zániku smlouvy vrátit tichému společníkovi vklad zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání.

zpět na Obsah dokumentu

• pokračování dokumentu „Smlouvy uzavírané podnikateli - smlouvy obstaravatelského a zprostředkovatelského typu“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech