Dokument pojednává o možnostech oprávněné osoby při vymáhání pohledávek, tedy možnostech domoci se toho, co povinný dobrovolně neplní. Popsána je problematika pohledávek, zejména jejich vznik, způsoby zajištění a jejich zánik.V poslední části dokument přibližuje mimosoudní a soudní vymáhání pohledávek a také postup uplatnění pohledávek v exekučním a insolvenčním řízení.
Vymezení pojmu pohledávka
Obsah pojmu pohledávka vyplývá především z § 488 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ “), dle kterého závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Můžeme tedy zjednodušeně říct, že pohledávka je právo věřitele na plnění od dlužníka. Tomuto právu odpovídá povinnost dlužníka splnit svůj závazek vůči věřiteli.
Vznik pohledávek
Pohledávky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v občanském zákoníku. V tomto dokumentu se budeme zabývat zejména pohledávkami vzniklými ze smluv.
Zajištění pohledávek
Obecně existuje několik způsobů zajištění pohledávek. Mezi nejrozšířenější patří zejména:
Zástavní právo
Základní právní úprava zástavního práva je obsažena v § 152 a násl. OZ Doplňujícími ustanoveními, uplatňujícími se v obchodněprávních vztazích, jsou ustanovení § 39 až 44a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.
Dle § 152 OZ zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Věřitelovu právu na plnění odpovídá povinnost dlužníka splnit závazek, a to řádně a včas. Věřitel má na výběr z několika způsobů uspokojení své pohledávky. Podle povahy konkrétního případu pak může zvolit ten, který povede co nejrychleji a s nejmenšími překážkami ke zpeněžení některých věcí z dlužníkova majetku nebo k dosažení plnění z dlužníkových pohledávek vůči jeho dlužníkům (poddlužníkům).
Ve srovnání s jinými zajišťovacími prostředky má zástavní právo několik výhod, v praxi je také využíváno nejčastěji. Zatímco u jiných typů zajištění může být dlužníkův majetek vystaven proměnám a jeho původní solventnost oslabena, tak zástavní právo naproti tomu představuje pro věřitele o mnoho vyšší stupeň jistoty, neboť směnná hodnota věci je vystavena poměrně malým výkyvům.
Vzhledem k tomu, že věřitel má být uspokojen z ceny zástavy, dostává se mu před ostatními případnými věřiteli přednostního postavení (princip priority), neboť je to především on, kdo musí být z dosaženého výtěžku na prvém místě uspokojen. Ostatní věřitelé jsou odsouváni do vzdálenějšího pořadí a naděje na uspokojení z výtěžku prodeje se tak snižuje.
Přední postavení mezi zástavními právy zaujímá zástavní právo k nemovitostem, které je označované jako hypotéka (hypotekární zástavní právo). V porovnání se zástavním právem k věci movité nebo k pohledávce se jedná o nejspolehlivější prostředek k uspokojení věřitele. Obvyklá cena nemovitostí, zvláště pozemků, je totiž vystavena mnohem menšímu kolísání než cena movitých věcí nebo solventnost poddlužníka. Důležitou roli sehrává také publicita, které se zástavnímu právu k nemovitosti dostává prostřednictvím vyznačení tohoto práva v katastru nemovitostí.
Zástavní právo má několik základních funkcí. Jednak zajišťovací, která pobízí dlužníka, aby splněním svého závazku zbavil věc právní závady v podobě zástavního práva, a dále také funkci uhrazovací, která dává zástavnímu věřiteli možnost dosáhnout uspokojení zajištěné již splatné pohledávky zpeněžením zástavy a náhradním plněním z výtěžku prodeje.
Pohledávce takto zajišťované odpovídá dlužníkova povinnost k plnění. Dle § 155 odst. 3 OZ může být zástavním právem zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
V případě zástavního práva se uplatňuje princip akcesority, tzn., že vznik i trvání zástavního práva nerozlučně souvisí se zajišťovanou pohledávkou. Zástavní právo tak přistupuje k pohledávce jako prostředek jejího zajištění a posílení. Pohledávka a zástavní právo ji zajišťující jsou spolu natolik vzájemně spjaté, že ani s pohledávkou ani se zástavním právem nelze samostatně nakládat. Dle § 164 OZ však změna v osobě vlastníka zástavy nemá vliv na trvání zástavního práva, které na ní lpí.
Zástavní právo je zároveň právem absolutním, které zabezpečuje zástavnímu věřiteli ochranu proti každému, kdo by jej ve výkonu tohoto práva neoprávněně ohrožoval nebo zkracoval.
V zástavní smlouvě musí být určen předmět zástavního práva a zajišťovaná pohledávka. Předmětem zástavy může být věc movitá i nemovitá, cenný papír či pohledávka. Jako zástava může být poskytnuta pouze věc, ke které má zástavce vlastnické právo. Cizí věc může být zastavena jen se souhlasem vlastníka. Účastníky právního vztahu tak může být zástavní věřitel, zástavní dlužník a zástavce. Zástavce je osoba, která zastavila věc k zajištění dlužníkova závazku. Může jít o osobu totožnou s dlužníkem, či o osoby odlišné.
Kromě sepsání smlouvy je pro vznik zástavního práva dále nutné:
- u movitých věcí odevzdání zastavené věci věřiteli či jiné osobě, na které se zástavce a zástavní věřitel dohodli,
- u nemovitých věcí vzniká zástavní právo vkladem do katastru nemovitostí,
- u listinných cenných papírů jejich předáním, u zaknihovaných cenných papírů registrací zástavního práva v evidenci Střediska cenných papírů.
Zadržovací právo
Dle úpravy provedené občanským zákoníkem v § 175 OZ a násl. se zadržovací právo řadí mezi věcná práva k cizím věcem. Zadržovací právo se od ostatních právních institutů majících taktéž zajišťovací funkci liší zejména tím, že k jeho vzniku nedochází smluvně. Jedná se o vedlejší právo věřitele z právního vztahu, jehož jsou již věřitel a dlužník účastníky.
Tato skutečnost plyne již z § 175 odst. 1 OZ: Kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat.
Zadržovací právo věřitel neuplatňuje smluvně, ale faktickým zadržením věci na základě zákona. Jde tedy o jednostranný úkon věřitele, k němuž se nevyžaduje ani předchozí výzva dlužníkovi, aby splnil svůj závazek, ani poskytnutí náhradní lhůty pro splnění. Věřitel ale musí bezodkladně vyrozumět dlužníka o zadržení věci a o důvodech, které k zadržení vedly.
Zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Zadržovací právo nemá ani ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva.
Předmětem zadržovacího práva jsou pouze zpeněžitelné věci movité, nikoliv nemovitosti či práva. Zadržovací právo může zajišťovat jak splatné peněžité, tak i nepeněžité pohledávky. To neplatí, pokud bylo proti dlužníku zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, neboť v takovém případě může zadržovací právo vzniknout i k zajištění pohledávek dosud nesplatných.
Věřitel je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a jeho důvodech. Takovéto oznámení musí být učiněno písemně pouze tehdy, jestliže smlouva, na jejímž základě má věřitel věc u sebe, byla uzavřena písemně. Vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech ale není předpokladem pro vznik zadržovacího práva.
Ohledně opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených má věřitel uplatňující zadržovací právo stejné postavení jako zástavní věřitel ohledně zástavy. Je tak oprávněn tuto věc držet po celou dobu trvání zadržovacího práva, dále je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením, má proti dlužníku právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Užívat zadržovanou věc a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky může věřitel jen se souhlasem dlužníka. Pokud dojde během doby, v níž věřitel má u sebe zadržovanou věc, k její ztrátě, zničení nebo poškození, odpovídá věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu. Věřitel má také při výkonu soudního rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem.
Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky (tedy splněním závazku, jemuž odpovídá splatná pohledávka, k jejímuž zajištění zadržovací právo vzniklo), zánikem zadržené věci, anebo vydáním zadržené věci dlužníku. Zadržovací právo zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli s jeho souhlasem jinou jistotu. Jistotu lze poskytnout především zřízením zástavního práva, ručením, zajišťovacím postoupením pohledávky, či zajišťovacím převodem práva. Jistota je dostatečná tehdy, jestliže odpovídá zajištěné pohledávce.
Ručení
Dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Od zástavního práva se liší tím, že nevzniká mezi věřitelem a dlužníkem, ale mezi věřitelem a třetí osobou odlišnou od dlužníka. Tím se zmenšuje riziko věřitele spojené s návratností pohledávky. Za jednu pohledávku se může zaručit i více ručitelů. Ručitel může ručit za celou pohledávku nebo pouze za její část.
V případě, že je dluh zajištěn ručením, je věřitel povinen dlužníka písemně vyzvat k úhradě. Ručitel, který splnil dluh, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli.
Smluvní pokuta
Splnění smluvního závazku lze do určité míry zajistit sjednáním „smluvní pokuty“, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli, nesplní-li svůj smluvní závazek řádně. Smluvní pokuta v obchodním i občanském životě mívá i další funkci, a to reparační v podobě alespoň částečného odčinění majetkové újmy, která zpravidla vznikne věřiteli tím, že dlužník svůj závazek nesplnil.
Základní ustanovení o smluvní pokutě nalezneme v občanském zákoníku v ustanoveních § 544 a § 545. Smluvní pokuta musí být sjednána písemně, a to i tehdy, kdyby smlouva sama písemně uzavřena nebyla. Musí být stanovena výše smluvní pokuty nebo způsob, jak se její výše určí.
I když dlužník zaplatí smluvní pokutu, není tím zbaven povinnosti smluvní závazek splnit. Toto ustanovení je dispozitivní, což znamená, že se strany mohou ve smlouvě dohodnout, že se naopak dlužník zbaví povinnosti závazek splnit, zaplatí-li smluvní pokutu.
Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Také toto ustanovení je dispozitivní, strany se mohou dohodnout jinak. S tím souvisí další zásada, a to: že věřitel může požadovat náhradu škody přesahující výši smluvní pokuty jen tehdy, je-li to mezi stranami dohodnuto.
Smluvní strana není povinna smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení smluvní povinnosti nezavinila. Toto ustanovení však neplatí ve vztazích upravených obchodním zákoníkem. Zde platí princip právě opačný: odpovědnost podle obchodního zákoníku je objektivní, což znamená, že dlužník odpovídá bez ohledu na zavinění.
Bankovní záruka
Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí závazek věřitele, jestliže dlužník svůj závazek nesplní, nebo budou-li splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Záruční listina by měla být přílohou kupní smlouvy a měla by rovněž obsahovat údaj o částce, do jejíž výše se banka zavazuje ručit, její charakteristiku a dobu platnosti záruky.
Jedná se vlastně o zvláštní případ ručení, kdy ručitelem je banka. Míra jistoty je zde ve srovnání s jinými zajišťovacími prostředky vyšší, dále se nevyžadují od věřitele prakticky žádné dodatečné úkony. Jejich provedení, jakož i riziko, že dlužník závazek nesplní, přenáší věřitel na záruční banku. Ta si pak sama musí zajistit splnění pohledávky od dlužníka, za kterého převzala bankovní záruku.
Jelikož bankovní záruka přichází v úvahu jen v rámci obchodních závazkových vztahů, upravuje ji pouze obchodní zákoník (§ 313 an.), přiměřeně se použijí ustanovení o ručení (§ 322, odst. 1 obch. zákoníku). Současně se však bankovní záruka vyznačuje řadou zvláštností. Bankovní záruka je totiž zásadně nezávislá na zajišťovaném závazku. Předmětem zajištění formou bankovní záruky může být závazek k peněžitému i nepeněžitému plnění. Plnění banky je však vždy peněžité.
U bankovní záruky neplatí ze zákona zásada akcesority, podle které je zajišťovací vztah závislý na zajišťovaném závazku, ani zásada subsidiarity, podle které může věřitel požadovat plnění od ručitele až po marné písemné výzvě dlužníkovi. Tyto zásady by se uplatnily pouze v případě, že by to vyplývalo ze záruční listiny. Vznik bankovní záruky je podmíněn vydáním záruční listiny. Pro rozsah ručení banky je určující částka, která je uvedena v záruční listině, nikoliv tedy výše pohledávky věřitele.
Dle § 315 obchodního zákoníku může bankovní záruku potvrdit jiná banka, která tak může učinit však jen na žádost banky, která záruku poskytla. Banka, která záruku poskytla, a banka, která ji potvrdila, se tak vůči věřiteli stávají solidárně závaznými. Jestliže banka, která potvrdila bankovní záruku, poskytla na jejím základě plnění, má nárok na toto plnění vůči bance, která jí o potvrzení bankovní záruky požádala. Podmínkou je, že plnění bylo poskytnuto v souladu se záruční listinou.
Bankovní záruka je uskutečňována za úplatu, která je stanovená podle délky platnosti záruky a míry rizika.
Směnka
Směnka je převoditelný cenný papír, z něhož vyplývá dlužnický závazek, který dává směnečnému dlužníkovi povinnost zaplatit a současně majiteli směnky právo požadovat zaplacení směnečné sumy v určitém čase a na určitém místě. Uplatnění nároků ze směnky je vázáno na její držbu a předložení.
Nejčastěji jsou zmiňovány dva důvody, proč jsou využívány směnky:
- Směnka je cenný papír převoditelný rubopisem, tudíž umožňuje pružný a rychlý oběh a je možné ji využít jako prostředek placení, kdy věřitel namísto platby v hotovosti akceptuje směnku s určitou dobou splatnosti a může ji použít k získání peněžních prostředků tím, že ji předá bance a od ní získá úvěr nebo ji přímo nabídne k eskontu (odkupu).
- Práva a povinnosti jednotlivých stran jsou přesně určeny a soudy v ČR se směnkou pracují velice rychle. Směnka se zvlášť doporučuje v případech, pokud existují nějaké pochybnosti o důvěryhodnosti obchodního partnera. Soud v případě uznání závazku ze směnky postupuje v tzv. zkráceném soudním řízení a věřitel své peníze získává rychleji, než by tomu bylo v případě soudního vymáhání pohledávky nezajištěné směnkou.
V závislosti na tom, kdo se k zaplacení zavazuje, rozlišujeme dva základní typy směnek – vlastní a cizí. Vlastní směnku vystavuje dlužník a dává bezpodmínečný slib, že zaplatí ve směnce uvedené osobě (věřiteli nebo oprávněné osobě) stanovenou částku v určitý den (nebo během určité doby) a na stanoveném místě. Cizí směnku vystavuje také dlužník, ale přikazuje jiné třetí osobě (směnečník), např. bance, zaplatit osobě uvedené na směnce (věřiteli) určenou částku. Aby z vystavené směnky plynula příslušná práva a směnka byla platná, musí obsahovat veškeré povinné náležitosti dle zákona.
Směnka cizí musí obsahovat:
- označení, že jde o směnku, vyjádřené v jazyce, ve kterém je listina napsána,
- bezpodmínečný příkaz zaplatit uvedenou peněžitou sumu,
- jméno osoby, která má platit (tzn. výstavce nebo směnečníka),
- možnosti určení splatnosti směnky: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po dni vystavení směnky, na určitý den,
- údaj místa, kde má být placeno,
- datum a místo vystavení směnky,
- vlastnoruční podpis výstavce pod textem (není vyžadováno notářské ověření podpisu).
Podstatné náležitosti směnky vlastní jsou shodné s náležitostmi směnky cizí s tím rozdílem, že směnka vlastní obsahuje bezpodmínečný slib výstavce zaplatit určitou peněžní částku oproti bezpodmínečnému příkazu u směnky cizí. Směnka vlastní smí být vždy pouze jedna. U směnky cizí je možné vystavení více (bezpečnostních) duplikátů.
Další podrobnosti k problematice směnek naleznete v samostatném dokumentu „Směnky“ v rubrice Orientace v právních úkonech portálu BusinessInfo.cz.
Dokumentární akreditiv
Dokumentární akreditiv patří mezi nejdůležitější platební a zajišťovací nástroje v zahraničním obchodě. Kupující, na základě ujednání v kupní smlouvě o tomto způsobu placení, uzavře smlouvu o otevření akreditivu se svou bankou. Jedná se o bankou vystavený písemný závazek, že na základě žádosti klienta (kupujícího, příkazce) z jeho účtu zaplatí oprávněné osobě (prodávajícímu, beneficientovi) za dodání zboží nebo jiné plnění, a to proti předložení určitých dokumentů, které musí splňovat podmínky akreditivu a musí být předány do určité doby a na určitém místě.
Těmito dokumenty může být například faktura, směnka, dokumenty o pojištění, nákladní a přepravní listy či atesty o jakosti. V zájmu prodávajícího, který se v kupní smlouvě zajišťuje tímto způsobem je, aby šlo o akreditiv neodvolatelný, tzn., že podmínky uvedené v oznámení o otevření akreditivu se mohou změnit jen se souhlasem všech stran. Kromě větší jistoty zaplacení získává dodavatel i možnost akreditiv odprodat a tím získat okamžité peněžní prostředky.
Pojištění pohledávek
Riziko nezaplacení pohledávky je využitím tohoto zajišťovacího nástroje přeneseno na pojišťovnu. Pojistná ochrana se vztahuje na ztráty vzniklé nezaplacením z důvodu platební nevůle nebo platební neschopnosti. Výše pojistného je stanovena jako procento z obratu. Pojišťovna pro své klienty zajišťuje, kromě úhrady pojistného plnění v případě pojistné události, prověření a průběžný monitoring odběratelů v návaznosti na přidělené úvěrové limity a vymáhání dlužných pohledávek.
Pojištění pohledávek se u nás využívá zejména při obchodování se zahraničím, kde vedle rizika nezaplacení existují další v podobě teritoriálních rizik země zahraničního odběratele (potíže vyvolané politickými událostmi, přírodní katastrofy, ekonomické potíže státu). Vyplacené pojistné plnění je sníženo o spoluúčast pojištěného (dodavatele).
Výhrada vlastnického práva
Podle obchodního zákoníku lze kupní smlouvy doplnit o tzv. doložku o výhradě vlastnictví. Důsledkem takového ujednání bude, že až do rozhodného okamžiku přechodu vlastnictví, tj. do zaplacení kupní ceny, je vlastníkem věci stále prodávající, který při porušení závazků kupujícím může snadno uplatnit právo na vydání věci z titulu ochrany vlastnického práva.
Sjednání výhrady vlastnického práva lze jen doporučit. Může se totiž např. stát, že u odběratele bude později zahájeno insolvenční řízení, a nebude-li sjednána výhrada vlastnického práva, bude zboží zahrnuto do majetkové podstaty a zpeněženo ve prospěch uspokojování nároků všech věřitelů postupem podle insolvenčního zákona.
Výhrada vlastnického práva má také negativní dopady v případě otázky daňového odpisování hmotného majetku. V § 28 zákona o daních z příjmů je uvedeno, že tento majetek odpisuje poplatník, který má k tomuto majetku vlastnické právo.
Zajištění postoupením pohledávky
Pohledávku lze zajistit i postoupením pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby.
Postoupení pohledávky upravuje § 524 až § 530 OZ. Toto postoupení znamená, že věřitel může i bez souhlasu dlužníka svou pohledávku postoupit jinému subjektu, který se stává věřitelem vůči témuž dlužníkovi. Postoupení pohledávky musí mít vždy písemnou formu, ve smlouvě musí být postupovaná pohledávka konkretizována. S postoupenou pohledávkou přechází na nového věřitele i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Původní věřitel se v zákoně označuje jako postupitel, nový věřitel jako postupník.
Postoupení pohledávky je podle § 526 OZ povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Za dobytnost postoupené pohledávky postupitel ručí do výše přijaté úplaty spolu s úroky, jen když se k tomu postupníkovi písemně zavázal; toto ručení však zaniká, jestliže postupník nevymáhá postoupenou pohledávku na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu (§ 527 odst. 2 OZ).
Nejčastějším důvodem postoupení pohledávky je její úplatný převod. Dále může k postoupení dojít například za účelem splnění dluhu (věřitel postupuje svou pohledávku vůči třetí osobě postupníkovi za účelem splnění dluhu, který má u postupníka) nebo postoupení pohledávky za účelem poskytnutí úvěru či zajištění závazku.
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.
