Pokračování dokumentu "Smlouvy uzavírané podnikateli", který přináší základní informace k jednotlivým typům smluv obstaravatelského a zprostředkovatelského typu.
Smlouvy, na jejichž základě jedna smluvní strana něco přímo obstarává pro druhou smluvní stranu, nebo působí jako prostředník za tím účelem, aby umožnila druhé straně uzavřít nějaký obchod, jsou v obchodním zákoníku upraveny čtyři: Smlouva mandátní, smlouva komisionářská, smlouva o obchodním zastoupení a smlouva o zprostředkování. I mezi těmito smlouvami navzájem nalezneme podstatné rozdíly.
Přesto však zákon na některých místech stanoví, že ustanovení jednoho smluvního typu se použijí podpůrně pro úpravu jiného typu smlouvy, jak je tomu např. v případě smlouvy o obchodním zastoupení, na kterou se použije subsidiárně (tj. podpůrně) zákonná úprava smlouvy o zprostředkování. Společným rysem všech uvedených smluv je např. povinnost toho, kdo vykonává činnost, informovat zastoupeného o skutečnostech důležitých pro rozhodování zastoupeného o tom, jaké pokyny ve věci udělí.
Mandátní smlouva
Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Je-li zařízení záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena. Mandátní smlouva je (kromě výše uvedených náležitostí) v obchodním zákoníku upravena dispozitivním způsobem. Lze tedy ve smlouvě sjednat odlišné řešení práv a povinností, než jak je vymezuje zákon. Je však nutné dodržet ustanovení o písemné formě plné moci.
Pokud tedy bude mandatář uskutečňovat jménem mandanta právní úkony (tj. například jeho jménem uzavírat smlouvy), musí mu k tomu mandant včas vystavit písemnou plnou moc. Jinak samotná smlouva písemná být nemusí.
Mandátní smlouva je obchodněprávní obdobou smlouvy příkazní, jež je upravena občanským zákoníkem, přičemž hlavní rozdíl spočívá v tom, že příkazní smlouva není ze zákona úplatná.
Mandatář nemusí zařizovat záležitost osobně, pokud to není výslovně sjednáno v mandátní smlouvě. Mandant je povinen předat včas mandatáři věci a informace, jež jsou nutné k zařízení záležitosti, pokud z jejich povahy nevyplývá, že je má obstarat mandatář, a mandatář je povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti. Za věci, které mandatář takto převzal od mandanta nebo od třetích osob pro mandanta, mandatář odpovídá dle ustanovení o odpovědnosti za škodu. Této odpovědnosti se může zprostit, pouze pokud prokáže, že nemohl vzniklou škodu odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
Pokud jde o ukončení smlouvy, mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět, zatímco výpověď ze strany mandatáře nabývá účinnosti až ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovi (nevyplývá-li z výpovědi doba pozdější). Ustanovení o vypovězení mandátní smlouvy se obdobně použijí také na výpověď smlouvy komisionářské (viz níže).
Výše úplaty může být dohodnuta ve smlouvě. Není-li takto stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitosti. Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.
U mandátní smlouvy tedy (nedohodnou-li se strany jinak) není nárok na úplatu vázán na výsledek mandatářovy činnosti. Podstatné je, že tuto činnost uskutečnil, a že při tom postupoval s odbornou péčí a v souladu s pokyny mandanta (zákon stanoví, za jakých okolností je možné se od mandantových pokynů odchýlit). Vázanost vzniku nároku na provizi na výsledek činnosti se naopak objevuje např. u smlouvy o zprostředkování, jak bude popsáno níže.
Mandatář vystupuje při své činnosti na základě mandátní smlouvy jménem mandanta, tedy např. jeho jménem uzavírá smlouvu s třetí osobou. V této souvislosti je třeba uvést, že mandatář neodpovídá za porušení závazku osoby, s níž uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, pokud se ve smlouvě výslovně nezaručil za splnění závazků převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním záležitosti pro mandanta.
Ustanovení o mandátní smlouvě (s výjimkou základního ustanovení, tedy § 566) se použijí přiměřeně i v případech, kdy je povinnost podle jiných ustanovení obchodního zákoníku zařídit určitou záležitost na účet jiného (pokud z těchto jiných ustanovení vyplývá něco jiného).
Mandátní smlouva se podle § 66 odst. 2 obchodního zákoníku uplatní i ve vztahu mezi obchodní společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti (např. jednatel, člen představenstva) anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti (pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností). O tom je podrobněji pojednáno v článku „Manažerská smlouva".
Plně se ustanovení o mandátní smlouvě použijí např. u bankovní záruky na vztah mezi bankou a dlužníkem, jak stanoví § 322 odst. 2 obchodního zákoníku.
Smlouva komisionářská
Smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
Komisionář je povinen při zařizování záležitosti jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta, přičemž odchýlit od jeho pokynů se může pouze v zájmu komitenta, a pokud si nemůže vyžádat jeho včasný souhlas. Pokud komisionář nemůže splnit závazek ze smlouvy sám, je povinen k jeho splnění použít jiné osoby (pokud si strany nesjednaly, že závazek má splnit pouze komisionář a nikdo jiný). I při použití jiné osoby, odpovídá komisionář jako by záležitost obstarával sám.
Komisionář na rozdíl od mandatáře jedná svým jménem, nikoli jménem toho, koho zastupuje. Proto stanoví obchodní zákoník povinnost komisionáře bez zbytečného odkladu převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše, co přitom získal. Komitent je povinen je převzít.
Z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.
Komitent může požadovat na komisionáři splnění závazku třetí osoby, pokud tato nesplnila svůj závazek vůči komisionáři, jen pokud se komisionář písemně zavázal k tomu, že závazek v takovém případě splní, nebo jestliže porušil příkazy komitenta týkající se osoby, s níž měla být smlouva na účet komitenta uzavřena. V takovém případě se použijí přiměřeně ustanovení o ručení. Obchodní zákoník dále stanoví, jak se postupuje v případě, že osoba, s kterou komisionář uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, poruší své závazky, apod.
Komisionářská smlouva je smlouvou úplatnou. Výši úplaty je možné sjednat ve smlouvě. Jinak komisionáři přísluší úplata přiměřená uskutečněné činnosti a dosaženému výsledku s přihlédnutím k úplatě obvykle poskytované za obdobnou činnost v době uzavření smlouvy. Na rozdíl od smlouvy mandátní, pokud si strany nesmluví výši úplaty ve smlouvě, se zohlední také výsledek, kterého svou činností komisionář dosáhl. Zároveň s úplatou je komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku. V pochybnostech se má za to, že v úplatě je obsažena i náhrada nákladů.
Výpověď komisionářské smlouvy se řídí obdobně ustanoveními o výpovědi smlouvy mandátní.
Zákon stanoví, že je-li předmětem závazku komisionáře trvalá činnost, použije se na vztah mezi komitentem a komisionářem přiměřeně též ustanovení upravující smlouvu o obchodním zastoupení, o níž je pojednáno níže.
Smlouva o obchodním zastoupení
Obchodní zákoník upravuje smlouvu o obchodním zastoupení poměrně komplexně, přičemž zohledňuje evropskou Směrnici o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (86/653/EHS).
Smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. Na obou stranách tohoto smluvního vztahu stojí podnikatelé.
Obchodním zástupcem nemůže být osoba, která může jako orgán zavazovat právnickou osobu, společník či člen podle zákona zmocněný zavazovat ostatní společníky nebo členy, nebo likvidátor nebo insolvenční správce. Pro některé obchodní vztahy obdobné obchodnímu zastoupení však nelze tento smluvní typ použít. Jedná se o činnost obchodních zástupců, která není placena, a o činnost osob působících na českém nebo zahraničním regulovaném trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému (tedy v oblasti trhu cenných papírů) nebo na komoditní burze.
Smlouva o obchodním zastoupení musí mít písemnou formu a předpokládá dlouhodobější charakter spolupráce smluvních stran.
Na obchodního zástupce klade zákon povinnost uskutečňovat činnost, k níž je zavázán, poctivě, s vynaložením odborné péče a v dobré víře. Zástupce je povinen dbát zájmů zastoupeného, jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného a sdělovat zastoupenému nutné informace, které má k dispozici. Zároveň podává zastoupenému zprávu o vývoji trhu a všech okolnostech důležitých pro zájmy zastoupeného, zejména pro jeho rozhodování související s uzavíráním obchodů.
I zastoupený je ve vztazích s obchodním zástupcem povinen jednat poctivě a v dobré víře. Zvláště je povinen poskytnout zástupci nezbytnou dokumentaci, která se vztahuje k předmětu obchodů, a obstarat mu informace nezbytné k plnění závazků ze smlouvy o obchodním zastoupení.
Zástupce ručí za splnění povinností třetí osobou, s níž navrhl zastoupenému uzavření obchodu nebo se kterou jménem zastoupeného uzavřel obchod, jen když se k tomu písemně zavázal (obdobně jako u mandátní smlouvy) a obdrží-li za převzetí ručení zvláštní odměnu.
Stanoví-li smlouva, že obchodní zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného, řídí se práva a povinnosti s tím související ustanoveními o smlouvě mandátní. Bez udělené plné moci není obchodní zástupce oprávněn jménem zastoupeného uzavírat obchody, cokoli pro něho přijímat nebo činit jiné právní úkony. Nebyla-li tedy plná moc zástupci udělena, může v podstatě pouze obstarávat zastoupenému příležitosti k uzavření smlouvy, avšak sám ji za něj uzavřít nemůže.
Obchodní zákoník poměrně detailně upravuje nárok obchodního zástupce na provizi. V dalších ustanoveních je také řešena situace, kdy smlouva mezi zastoupeným a obchodním zástupcem byla ukončena, a zastoupený stále uzavírá obchody se zákazníky, které mu zajistil obchodní zástupce. I v takovém případě má za určitých podmínek obchodní zástupce nárok na provizi.
Zároveň zákon stanoví, že nárok na provizi a na smluvenou úhradu nákladů nevzniká v případech, kdy obchodní zástupce byl při uzavírání obchodu činný jako obchodní zástupce nebo zprostředkovatel pro osobu, s níž zastoupený uzavřel obchod. Jedná se o dispozitivní ustanovení (lze je dohodou stran ve smlouvě vyloučit či modifikovat), které má zabránit porušování povinností a nepoctivému jednání ze strany obchodního zástupce, jímž by se snažil získat provizi dvakrát za jeden sjednaný obchod.
Část ustanovení o obchodním zastoupení má kogentní (závaznou) povahu, část je dispozitivní – u některých z nich však zákon výslovně stanoví, že se od nich lze odchýlit pouze ve prospěch obchodního zástupce, nikoli k jeho újmě.
Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, jedná se tzv. o nevýhradní obchodní zastoupení. Zastoupený tedy může pověřit i jiné osoby obchodním zastoupením, jež sjednal s obchodním zástupcem, a obchodní zástupce může vykonávat činnost, ke které se zavázal vůči zastoupenému, i pro jiné osoby nebo uzavírat obchody, jež jsou předmětem obchodního zastoupení, na vlastní účet nebo účet jiné osoby.
Pokud strany zamýšlí sjednat obchodní zastoupení jako výhradní, musí tak učinit výslovně ve smlouvě. Zastoupený je pak povinen ve stanovené územní oblasti a pro určený okruh obchodů nepoužívat jiného obchodního zástupce a obchodní zástupce není oprávněn v tomto rozsahu vykonávat obchodní zastoupení pro jiné osoby nebo uzavírat obchody na vlastní účet nebo účet jiné osoby.
Další významné aspekty smlouvy o obchodním zastoupení jsou způsoby ukončení smlouvy (§ 667 a násl.), právo na odškodnění (§ 669 a násl.), povinnost mlčenlivosti (§ 657) a konkurenční doložky (§ 672a). V souvislosti s ochranou obchodního tajemství a důvěrných informací doporučujeme uzavřít s druhou stranou zvláštní smlouvu, která vymezí, co podnikatel považuje za své obchodní tajemství a za důvěrné informace, a jasně v této smlouvě formulovat, že takové informace nesmějí být zneužity. V praxi se taková smlouva často označuje zkratkou „NDA“ (anglicky „non disclosure agreement“, dohoda o ochraně informací a zákazu jejich zneužití).
Pro řešení otázek, které nejsou upraveny ve smlouvě, ani v ustanoveních zákona o smlouvě o obchodním zastoupení, ani zákon neodkazuje např. na použití úpravy mandátní smlouvy, se použije podpůrně úprava smlouvy o zprostředkování.
Smlouva o zprostředkování
Smlouvou o zprostředkování (§ 642 a násl. obchodního zákoníku) se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).
Zprostředkovatel je povinen bez zbytečného odkladu sdělovat zájemci okolnosti důležité pro jeho rozhodování o uzavření zprostředkovávané smlouvy a zájemce je povinen sdělovat zprostředkovateli skutečnosti, jež pro něho mají rozhodný význam pro uzavření této smlouvy. Je zde tedy dána oboustranná informační povinnost, obdobně jako u smlouvy o obchodním zastoupení.
Zprostředkovateli vzniká nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování. Důležitý je výsledek, nikoli samotná činnost zprostředkovatele. Strany se však mohou ve smlouvě dohodnout, že zprostředkovatel je povinen pouze obstarat pro zájemce příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, a pak vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již samotným obstaráním této příležitosti.
Okamžik vzniku nároku na provizi je možné sjednat různě. Může vzniknout teprve ve chvíli, kdy třetí osoba splní závazek ze zprostředkovávané smlouvy. V takovém případě však vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl nebo se jeho splnění oddálilo z důvodů, za něž nese odpovědnost zájemce.
Výši provize si strany určí ve smlouvě, a pokud ne, má zprostředkovatel nárok na provizi obvyklou za zprostředkování obdobných smluv v době uzavření smlouvy o zprostředkování.
Zprostředkovateli nevzniká nárok na provizi, jestliže smlouva s třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti, nebo jestliže v rozporu se smlouvou byl činný jako zprostředkovatel též pro osobu, s níž byla uzavřena zprostředkovávaná smlouva. Ustanovení s obdobným významem a účelem najdeme také u smlouvy o obchodním zastoupení (viz výše).
Nárok na úhradu nákladů spojených se zprostředkováním má zprostředkovatel vedle provize, jen když to bylo výslovně sjednáno, a v pochybnostech jen při vzniku nároku na provizi.
Zprostředkovatel neručí za splnění závazku třetích osob, s kterými zprostředkoval uzavření smlouvy. Nesmí však navrhovat zájemci uzavření smlouvy s osobou, ohledně které ví nebo musí vědět, že existuje důvodná pochybnost, že splní řádně a včas své závazky ze smlouvy. Zákon dává zájemci právo požadovat po zprostředkovateli, aby mu sdělil údaje potřebné k posouzení důvěryhodnosti osoby, s kterou zprostředkovatel navrhuje uzavření smlouvy. Zájemce by tedy ve svém vlastním zájmu měl tohoto práva využít.
Smlouva o zprostředkování zaniká, jestliže smlouva, jež je předmětem zprostředkování, není uzavřena v době určené ve smlouvě o zprostředkování. Není-li tato doba takto určena, může kterákoli strana smlouvu ukončit tím, že to oznámí druhé straně.
V případě, že je smlouva s třetí osobou uzavřena (nebo splněna) teprve po zániku smlouvy o zprostředkování, nebrání to vzniku nároku zprostředkovatele na provizi.
Úprava smlouvy o zprostředkování je (kromě základního ustanovení o podstatných náležitostech smlouvy) dispozitivní, strany tedy mají možnost upravit si vzájemná práva a povinnosti odchylně. Smlouva nemusí mít písemnou formu.
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.
