Pokračování dokumentu "Zajištění závazků", který přináší základní informace k problematice zabezpečení práv věřitele.
Uznání dluhu
Uznání dluhu je upraveno v občanském zákoníku. Obchodní zákoník tentýž institut upravuje pod názvem „uznání závazku“, o kterém bude pojednáno dále. Ustanovení o uznání dluhu proto nelze použít na obchodně právní vztahy.
Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval, čímž zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání, čímž se projevuje jeho zajišťovací funkce. Jiné je to však u promlčeného dluhu, tady má uznání tento právní následek (právní domněnku existenci dluhu v době uznání) jen, věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Jedná se o jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. K uznání dochází většinou poté, co nastala splatnost dluhu. Lze uznat i dluh, který v době uznání nebyl ještě splatný.
Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, stačí, když z uznávacího projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom.
Výše uznaného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž vzhledem k obligatorní formě úkonu – musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu, nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat. Předmětem uznání mohou být dluhy peněžité i nepeněžité. Doba, kdy bude dluh splněn, nemusí být v písemném projevu vůbec uvedena.
Není povinností dlužníka uznat svůj dluh vůči věřiteli. Uznáním nezaniká původní závazek dlužníka ani nevzniká nový, pouze se usnadňuje procesní situace věřitele v případě sporu, protože věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání. Naopak dlužník, pokud by namítal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl, musel by to prokázat – uznáním tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka.
Od uznání je třeba odlišovat uznání nároku žalovaným v průběhu soudního řízení, který je předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání. Uznání nároku v soudním řízení není uznání dluhu dle hmotného práva. Jestliže je však v soudním řízení předloženo uznání dluhu, není to důvodem k vydání rozsudku pro uznání.
Co se týče promlčení, zakládá uznání dluhu běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přerušení, takže namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová, a to desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání došlo. Rozdílná situace ovšem nastává, pokud dlužník uzná právo věřitele co do důvodu, avšak jen do určité výše, pak nastanou účinky uznání jen ohledně uznané výše a původní promlčecí doba pokračuje dál ohledně zbytku dluhu. Pokud je platně uznán promlčený dluh, nemůže se již dlužník bránit námitkou promlčení. Pro vznik domněnky trvání dluhu se však vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl.
Pohledávku lze uznat opětovně i několikrát za sebou. Dokonce i právo přiznané soudním rozhodnutím může být uznáno dlužníkem co do důvodu a výše (zde by nová promlčecí doba běžela ode dne, kdy k uznání došlo).
U společně zavázaných dlužníků, bez ohledu na to, zda jde o závazek dělený mezi dlužníky, nebo o závazek společný a nerozdílný – solidární, se účinky uznání dluhu jen některým z nich, vztahují pouze na tohoto dlužníka. Solidárně zavázaný dlužník může uznat celý dluh co do důvodu a výše.Uznání dluhu jen jedním z manželů může zavazovat oba manžele, jde-li o jejich společný dluh, a lze-li zejména s ohledem na výši dluhu, takový úkon považovat za běžnou záležitost.
Jestliže ručitel vysloví souhlas s uznáním dluhu dlužníkem, pak je účinné i vůči němu – narozdíl od obchodního zákoníku, kde souhlas ručitele není vůbec třeba.
Pro praxi velmi vhodné je uznání dluhu formou notářského zápisu (nebo exekutorského zápisu) s doložkou přímé vykonatelnosti. Tato listina totiž má účinky vykonatelného exekučního titulu a na jejím základě lze přímo podat návrh na exekuci. Věřitel v takovém případě nemusí absolvovat často zdlouhavé soudní řízení.
Uznání závazku
Uznání závazku je obchodně právní institut, který obsahově do značné míry odpovídá uznání dluhu dle občanského zákoníku. Přesto jsou zde některé odlišnosti, na které bude dále upozorněno.
Uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Podmínkou je, že musí jít o závazek určitý, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován, přičemž způsob této identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Obchodní zákoník narozdíl od zákoníku občanského výslovně nevyžaduje, aby byl závazek určen svým důvodem a výší. Někdy se ale dovozuje, že by měl být uznán co do výše. Avšak není-li rozsah nijak omezen, lze dovodit, že byl uznán v celém rozsahu i bez toho, že by byla uvedena jeho výše. Jedná se o jednostranný právní úkon, pro který se vyžaduje písemná forma.
Uznat lze závazek peněžitý i nepeněžitý. Písemným uznáním závazku běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. I placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí. I v případě, kdy dlužník plní svůj závazek částečně, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli.
Pro praxi je velmi vhodné uznání závazku formou notářského zápisu (nebo exekutorského zápisu) s doložkou přímé vykonatelnosti. Tato listina totiž má účinky vykonatelného exekučního titulu a na jejím základě lze přímo podat návrh na exekuci. Věřitel v takovém případě nemusí absolvovat často zdlouhavé soudní řízení.
Některé případy změn v osobě dlužníka
V průběhu existence závazku může dojít k různým změnám na obou stranách závazkového právního vztahu. Některé změny na straně dlužníka mohou současně vést ke zvýšení jistoty věřitele, že dluh bude splněn řádně a včas, případně, že dlužné plnění bude možno vymoci. Takové změny potom plní též zajišťovací funkci a je proto namístě se o nich v tomto článku alespoň stručně zmínit.
Nahrazení původního dlužníka dlužníkem jiným
- Pokud se nový dlužník dohodne s původním dlužníkem, že převezme jeho dlužnický závazek vůči věřiteli a věřitel s tím projeví souhlas, nastoupí nový dlužník na místo původního dlužníka. Původní dlužník v takovém případě vystupuje ze závazkového vztahu a nadále již dlužníkem není. Souhlas věřitele lze dát jak původnímu dlužníku, tak i dlužníku novému.
- Pro věřitele může mít nahrazení původního dlužníka dlužníkem novým význam tehdy, když nový dlužník je zřejmě solventnější než dlužník původní. Souhlas věřitele se vyžaduje právě z toho důvodu, že v případě, že by nový dlužník byl nesolventní, došlo by k ohrožení splnění dlužnického závazku.
Přistoupení nového dlužníka k dlužníku původnímu
- Pokud někdo bez dohody s původním dlužníkem uzavře s věřitelem písemnou smlouvu, že přebírá dluh původního dlužníka, stane se dlužníkem věřitele vedle původního dlužníka. Původní dlužník tedy nemůže být zbaven svého závazku splnit dluh proti své vůli. V tomto případě se jedná o závazky k nepeněžitému plnění. Na straně dlužníků nevznikne dlužnická solidarita – každý z nich bude povinen splnit jen „svůj“ podíl na dluhu; pokud není stanoveno jinak, má se za to, že podíly dlužníků jsou stejné.
- Pokud jde o závazek k peněžitému plnění, může se třetí osoba i bez souhlasu původního dlužníka písemně dohodnout s věřitelem, že tento peněžitý závazek splní. V takovém případě jsou oba dlužníci zavázáni splnit závazek společně a nerozdílně – věřitel se může domáhat zaplacení celé dlužné částky od kteréhokoliv z dlužníků.
Dohoda s dlužníkem
- Rovněž může nastat situace, kdy se nový dlužník dohodne s původním dlužníkem, že splní jeho závazek vůči věřiteli, avšak věřitel o této dohodě neví, nebo s ní neprojevil souhlas. V takovém případě je nový dlužník zavázán splnit dluh původního dlužníka vůči věřiteli; věřitel je však oprávněn vymáhat splnění dluhu pouze od svého původního dlužníka, protože k novému dlužníku nemá žádný právní vztah. Nový dlužník má právní vztah pouze s původním dlužníkem.
Bankovní záruka
Bankovní záruka je samostatným zajišťovacím institutem vycházejícím z obchodního zákoníku, rozdílným od ručení, i když je zpravidla považován za zvláštní druh ručení. Základní rozdíl je však v tom, že u bankovní záruky musí být ručitelem vždy jen banka, která je navíc povinna po výzvě věřitele plnit, aniž by ten nejdřív vyzval k plnění dlužníka, pokud není opak stanoven v záruční listině. Banka je v České republice vždy právnická osoba, konkrétně akciová společnost, a jejím hlavním cílem je shromažďovat volné prostředky klientů a následně je poskytovat těm, kteří jich mají nedostatek.
Bankovní záruka je zásadně úplatná. Před vydáním záruční listiny uzavírá banka s dlužníkem smlouvu o převzetí záruky, která je smlouvou obstaravatelského typu.
Vznik
Bankovní záruka vzniká vždy písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba, tedy dlužník, nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
Využívá se zejména v zahraničním obchodě, jako záruka jak za peněžité, tak za nepeněžité plnění. Zajišťovaným nepeněžitým plněním může být třeba dodání zboží nebo řádné poskytování garančních oprav. Banka však v žádném případě nebude povinna provést nepeněžité plnění, bude povinna pouze zaplatit částku, na kterou by měl věřitel nárok vůči dlužníkovi v případě, že by dlužník porušil svůj závazek zajištěný bankovní zárukou.
Bankovní záruka může být potvrzena jinou bankou. Věřitel pak uplatní nároky z bankovní záruky vůči kterékoliv z těchto bank. Ty se stávají solidárními ručiteli. V praxi se často stává, že jedním z ručících subjektů bývá zpravidla česká banka a druhým subjektem banka působící ve státě druhé smluvní strany.
Uplatnění
Banka ručí za splnění zajištěného závazku jen do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině. Banka může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští.
Banka musí být k plnění písemně vyzvána věřitelem. Plnění banky z bankovní záruky může být podmíněno předložením určitých dokumentů, pak musí být tyto dokumenty předloženy při této výzvě nebo bez zbytečného odkladu po ní.
Je-li banka povinna podle záruční listiny plnit ve prospěch oprávněného jiné bance, je povinna plnit na účet oprávněného u této banky.
Zánik
Je-li doba platnosti v záruční listině omezena, bankovní záruka zanikne, pokud se věřitel v této době, tzn. během její platnosti, nepřihlásí a neoznámí bance písemně své nároky.
Plnila-li banka své povinnosti ze záruční listiny, má vůči dlužníkovi regresní nárok na zaplacení příslušné částky. Ustanovení o ručení se na bankovní záruku užijí přiměřeně.
Zástavní právo
Zástavní právo tvoří jeden z nejspolehlivějších nástrojů zajištění závazků. Zástavní právo má totiž věcnou povahu – zatěžuje věc, často nemovitost. Majetek např. ručitele může v průběhu ručení doznat výrazných změn a zajištění závazku tak může být oslabeno. Naproti tomu cena nemovitých věcí, které bývají často předmětem zástavy, obvykle výrazných změn nedoznává.
Zástavní právo – upravené jen v občanském zákoníku – slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. V tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Zástavní právo může zřídit sám dlužník k věci, jejímž je vlastníkem, ale zástavcem může být i třetí osoba, která zatížením své věci posiluje postavení věřitele vůči dlužníkovi.
Zástavou je:
Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.
Má-li být předmětem zástavy věc movitá, musí jít o jednotlivou samostatnou věc, která je volně zcizitelná a má hospodářskou hodnotu vyjádřitelnou v penězích. Zástavou tedy nemůže být věc, která je součástí věci hlavní a sdílí tak její režim.
Pokud jde o nemovitosti, je třeba si uvědomit, že budova a pozemek, na němž budova stojí, jsou odlišné věci, které mohou mít zcela různé právní režimy. Zástavou může být i budova rozestavěná, tj. budova alespoň v takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně-technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží.
Dominantní postavení mezi zajišťovanými pohledávkami mají bezpochyby pohledávky na peněžitá plnění. Pohledávka musí být převoditelná a způsobilá být předmětem postoupení.
V případě cenných papírů jako zástav jde v podstatě rovněž o pohledávky. Jejich výlučnost spočívá v tom, že jsou vtěleny do listiny, která je nositelem oprávnění z ní vyplývajícího.
Ustanovení občanského zákoníku se použijí pro zástavní právo k obchodnímu podílu, pro zástavní právo k cenným papírům, popřípadě pro zástavní právo opírající se o cenné papíry (například hypoteční zástavní list), nebo pro zástavní právo k předmětům průmyslového vlastnictví, pokud zvláštní zákony, které tato zástavní práva upravují, nestanoví něco jiného. Tyto zákony jsou tudíž zvláštními zákony, ale pokud nepostihují uplatnění zástavních práv v potřebné šíři, použijí se ustanovení o zástavním právu v občanském zákoníku. Co se týče např. zástavního práva k obchodnímu podílu, dochází zde plně k aplikaci obchodního zákoníku – i zde je požadavek písemnosti, navíc je ale vyžadováno, aby pravost podpisů účastníků zástavní smlouvy byla úředně ověřená.
Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy.
Zástavním právem může být zajištěna:
- peněžitá i nepeněžitá pohledávka. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky, tzn. úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva;
- pohledávka, která má v budoucnu vzniknout;
- pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky;
- pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době;
- zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného.
Pohledávka může být zajištěna zástavním právem na několika samostatných zástavách (tzv. vespolné zástavní právo). Nemusí přitom jít ani o zástavy téhož druhu. Věřitel tak může dosáhnout uspokojení celé své pohledávky z jedné ze zástav a tím zbavit ostatní zastavené objekty jejich zatížení, anebo vyvolat zpeněžení jen některých nebo všech zástav.
Vznik
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy. Ta musí obsahovat přesné označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Z požadavku na určitost vyplývá také potřeba údaje o výši zajišťované pohledávky, která odpovídá skutečnému rozsahu dlužníkovy povinnosti. Obsahem smlouvy je závazek zástavce dát zástavnímu věřiteli určitou věc nebo jiný způsobilý předmět zástavního práva do zástavy. Teprve skutečným dáním věci do zástavy vznikne zástavní právo.
Zástavní právo může vzniknout též rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, na základě rozhodnutí soudu (tzv. soudcovské zástavní právo) nebo správního úřadu, ale také přímo ze zákona.
Zástavní právo k movitým věcem obvykle vzniká okamžikem předání movité věci, jež tvoří zástavu, zástavnímu věřiteli. Zákon však dovoluje též zřídit zástavní právo k movité věci, aniž by tato věc musela být předána zástavnímu věřiteli. V takém případě musí být zástavní smlouva sjednána ve formě notářského zápisu; notář poté provede zápis zástavního práva do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky. Totéž platí, zřizuje-li se zástavní právo k nemovitostem, jež se nezapisují do katastru nemovitostí, k věcem hromadným, či k souboru věcí.
Je-li předmětem zástavního práva nemovitost, označujeme právní vztah založený zástavní smlouvou jako hypotéku. Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům vzniká vkladem do katastru nemovitostí. Vlastník celé nemovitosti může zástavním právem zatížit jen celou nemovitost, nikoli jen její pomyslnou část, která by však mohla být dostačující. Je-li nemovitost v podílovém spoluvlastnictví, lze zatížit i spoluvlastnický podíl na ní – nevyžaduje se k tomu souhlas spoluvlastníků, protože nejde o hospodaření se společnou věcí.
Zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného. Vůči poddlužníku – dlužníku zastavené pohledávky – je zástavní právo účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva. Poddlužník je pochopitelně povinen plnit až v době, kdy se pohledávka stane splatnou. Za trvání zástavního práva může plnit svému věřiteli (zástavci) jen se souhlasem zástavního věřitele.
Zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a to i v případě, že tato skutečnost bude zaevidována do katastru nemovitostí.
Práva a povinnosti zástavního věřitele
Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníkovi právo na jejich náhradu.
Užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky může zástavní věřitel jen se souhlasem zástavce.
Dojde-li během doby, v níž zástavní věřitel má u sebe zástavu, ke ztrátě, zničení nebo poškození zástavy, odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu. Pokud je zástava odevzdána třetí osobě, nesmí tato osoba převzatou věc odevzdat další osobě ani ji použít nebo umožnit její použití jinému, není-li domluveno jinak.
Zástavní dlužník je povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Ztratí-li zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Neučiní-li tak, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.
Uspokojení ze zástavy
Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Existuje několik způsobů, jak zástavu zpeněžit. Jedním z nich je veřejná dražba, kde základním předpokladem je návrh zástavního věřitele, ale také písemné upozornění vlastníka věci o chystané dražbě, s jehož doručením je spojen zákaz jakékoli dispozice s touto věcí. Druhým je soudní prodej zástavy, jejímž předpokladem je žaloba, kterou může podat jen zástavní věřitel, kde se v petitu navrhovatel uchází o výrok soudu, že se nařizuje prodej zástavy.
Po zpeněžení zástavy některým z uvedených způsobů si zástavní věřitel ponechá částku odpovídající zajištěné pohledávce včetně příslušenství. Případný zbytek z této částky patří zástavci a musí mu být vydán.
Zánik zástavní práva
Zástavní právo je právní vztah, jehož existence je závislá na existenci hlavního právního vztahu. K zániku zástavního práva proto dojde zejména tehdy, když zanikne zajištěná pohledávka. Zástavní právo zaniká též zánikem věci, která tvoří zástavu. Zástavní právo může dále zaniknout písemným prohlášením zástavního věřitele, že se zástavního práva vzdává, uplynutím doby, na niž bylo zřízeno, složí-li dlužník věřiteli obvyklou cenu zástavy, či písemnou smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem.
Zadržovací právo
Zadržovací právo je upraveno jen v občanském zákoníku, z toho důvodu je úprava občanského zákoníku plně použitelná i pro obchodní závazkové vztahy.
Kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Věc může být zadržena i k zajištění dosud nesplatné pohledávky za podmínky, že proti dlužníku bylo zahájeno insolvenční řízení.
Zadržovací právo nemůže vzniknout osobě, která má věc u sebe jen díky tomu, že se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Zadržovací právo nemá ani ten, jemuž bylo při předání věci uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je s výkonem zadržovacího práva neslučitelný. Půjde například o věc předanou do úschovy s tím, že po splnění určité podmínky má být tato věc vydána třetí osobě; výjimkou je opět situace, kdyby proti dlužníkovi bylo zahájeno insolvenční řízení.
Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby (rozdíl od zástavního práva, kde se vyžaduje písemná smlouva), kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc; tato osoba je povinna bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a důvodech zadržení. Pokud smlouva, na jejímž základě má věc u sebe, byla uzavřena písemně, musí být i vyrozumění písemné.
Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, anebo vydáním zadržené věci dlužníku. Zadržovací právo zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne oprávněné osobě s jejím souhlasem jinou jistotu.
Výhrada vlastnictví
Výhrada vlastnictví je jedním z tzv. vedlejších ujednání, která mohou být sjednána při uzavření kupní smlouvy. Úpravu výhrady vlastnictví obsahuje jak obchodní zákoník, tak i zákoník občanský.
Výhrada vlastnictví umožňuje smluvit okamžik nabytí vlastnického práva ke koupené movité věci (u nemovitosti tedy výhradu vlastnictví sjednat nelze) odchylně. Jde o dohodu mezi kupujícím a prodávajícím, podle které přechází vlastnické právo k movité věci bez ohledu na dobu odevzdání věci až po zaplacení celé kupní ceny. Tímto je kupující výrazně motivován k tomu, aby zaplatil celou kupní cenu řádně a včas (zejména bylo-li plnění dohodnuto ve splátkách). V tomto smyslu plní výhrada vlastnictví též zajišťovací funkci.
Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, přechází nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení na kupujícího odevzdáním věci.Dohodu lze sjednat před odevzdáním koupené věci kupujícímu. S ohledem na význam výhrady vlastnictví a k zamezení pochybností o její existenci, je stanovena pro její platnost písemná forma.
Kupující, i když má věc v držení, není oprávněn s ní volně nakládat, zejména prodat ji jinému, protože prodávající je až do zaplacení ceny stále vlastníkem věci. Pokud by tak učinil, šlo by o neplatný právní úkon, protože nelze nabýt vlastnictví od nevlastníka. Zde je namístě upozornit, že obchodní zákoník obsahuje odlišnou úpravu. V obchodních vztazích si strany také mohou smluvit, že kupující nabude vlastnické právo ke zboží později než jeho předáním a nevyplývá-li z obsahu této výhrady nic jiného, že kupující má nabýt vlastnické právo teprve úplným zaplacením ceny. Rozdíl od občanského zákoníku spočívá ale v tom, že kupující nabude vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem zboží, pokud ovšem kupující byl v dobré víře o tom, že prodávající je vlastníkem zboží nebo je oprávněn jej prodat.
Sjednání výhrady vlastnictví lze dosáhnout při prodeji nemovitosti do určité míry tím, že se ve smlouvě sjedná, aby kupující podal návrh na zápis vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitosti teprve po zaplacení kupní ceny.
Finanční zajištění
Obchodní zákoník upravuje v ust. § 323a institut finančního zajištění, který byl v českém právním řádu zřízen coby implementace příslušné evropské směrnice. Dle řady odborníků byla implementace provedena poněkud nešťastně, když tato ustanovení systematicky nepatří do obchodního zákoníku coby obecné normy, ale spíše do zvláštního zákona.
Úpravu finančního zajištění lze vztáhnout pouze na vymezené právní vztahy přesně vymezených subjektů (viz ust. § 323a obchodního zákoníku).
Z důvodu praktické neužitečnosti pro naprostou většinu podnikatelů nebude tento institut v tomto článku dále rozebírán.
Smluvní záloha
Žádný právní předpis nestanoví povinnost poskytnout smluvní zálohu. Jedná se vlastně o dohodnutou částečnou platbu předem, která vznikla na základě ujednání mezi účastníky. Není ovšem vyloučeno, aby došlo k platbě i celé částky předem. Kupující je povinen zaplatit zálohu ještě před splněním závazku, jedná se o platební podmínku konkrétní smlouvy.
Je zřejmé, že zaplacení zálohy ještě před plněním z vlastní smlouvy posiluje postavení smluvní strany, která zálohu obdržela. Na druhou stranu zaplacení zálohy bývá často nutnou podmínkou pro uzavření smlouvy v těch případech, kdy jedna smluvní strana ještě před splněním své povinnosti musí např. nakoupit materiál, což může být značně finančně náročné. Zaplacení určité části ceny (např. za dílo) je proto zejména u menších podnikatelů zcela běžným jevem.
Související zákony
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.
