Cooperation procedure
Proceduru spolupráce zavedl Jednotný evropský akt. Výrazně tehdy posílil pravomoc Evropského parlamentu, který do té doby neměl velký vliv na vznik evropských právních předpisů. Smlouva o EU (1992) rozšířila působnost procedury spolupráce na více oblastí. Na základě Amsterodamské smlouvy (1997) se tato metoda používá již minimálně, zejména v oblasti hospodářské a měnové unie. Ve většině ostatních případů se nahrazuje procedurou spolurozhodování.
Procedura spolupráce probíhá ve dvou čteních. Po prvním čtení může Evropská komise návrh dle stanoviska Rady EU nebo Parlamentu upravit. Důležitým bodem procedury ve druhém čtení je možnost odmítnutí společného stanoviska Rady EU Evropským parlamentem. V takovém případě pak musí Rada EU akt při druhém projednávání přijmout jednomyslně.
