Codecision procedure
Proceduru spolurozhodování zavedla Smlouva o EU, navazovala na proceduru spolupráce. Následně ji zjednodušila Amsterodamská smlouva, smlouva z Nice pak rozšířila její působnost na více oblastí.
Procedura umožňuje podílet se na rozhodování stejnou měrou více subjektům – konkrétně Evropskému parlamentu a Radě EU. Dnes je spolurozhodování nejčastěji používanou procedurou přijímání evropských právních předpisů, mimo jiné v oblasti politiky vnitřního trhu, volného pohybu pracovníků, vzdělávání, zdravotnictví, spotřebitelské politiky, politiky životního prostředí, kultury nebo například výzkumu.
V rámci spolurozhodovací procedury se podle toho, jak se Radě EU a Parlamentu daří najít společné stanovisko k navrhovanému aktu, koná první, druhé nebo třetí čtení. V případě, že se Rada a Parlament na návrhu nemohou dohodnout, je návrh předložen takzvanému smírčímu výboru, který se zasazuje o vytvoření kompromisního řešení. Je složený ze stejného počtu zástupců Rady a Parlamentu. Jakmile tento výbor dosáhne shody, text se znovu zašle Parlamentu a Radě ke konečnému schválení zákona. Parlament přijímá návrh absolutní většinou, Rada používá zpravidla hlasování kvalifikovanou většinou.
