Investiční pobídky 

Navazující součást dokumentu "Přímé zahraniční investice", který informuje o zahraničních i českých investičních pobídkách, rozhodování firem a atraktivních lokalitách pro přímé zahraniční investice.

Převzato z knihy „Mezinárodní management“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.

V současnosti země na všech úrovních ekonomického rozvoje vytvořily a používají různé formy infrastrukturní politiky, které mají za cíl přilákat investiční aktivitu nadnárodních korporací. Rostoucí aplikace této politiky však začíná vytvářet konkurenční prostředí mezi zeměmi, a proto pobídkové aktivity nabývají na intenzitě (viz tab. 1). Je proto možné, že konkurence mezi státy nebo i mezi lokalitami zvýší investiční pobídky natolik, že přínosy nepokryjí veřejné náklady, přestože mohou být v absolutní výši nemalé.

V posledních dvou dekádách lze pozorovat trend, kdy většina regulatorních a pobídkových opatření jednotlivých zemí směřuje k tvorbě příznivějšího prostředí a vyšších investičních pobídek, zatímco počet opatření přijatých v neprospěch přímých zahraničních investic je relativně nižší. Dynamika zvyšujících se investičních pobídek tedy nabízí možnou otázku, zda existuje nějaká alternativa k neregulovatelné podpoře přímých investic.

Zdroj dat: UNCTAD, 2004, 2005, 2006, 2007.

Legenda: + FDI: změny zvyšující pobídky, – FDI: změny snižující pobídky.

Z hlediska nadnárodní společnosti pronikání na zahraniční trhy prostřednictvím přímých zahraničních investic snižuje výrobní náklady a podporuje invenční a inovační aktivitu, zvyšuje relativní atraktivitu vyráběných produktů v zemi, která poskytuje pobídky, zvyšuje ekonomické přínosy z exportu a z přítomnosti na trhu hostitelské země.

Je nutno mít na paměti výchozí ekonomické premisy investora, které vedou jeho rozhodování o provedení FDI v té které zemi. Ne nepodstatným problémem je otázka zákonné úpravy zdanění příjmů ze zahraničí, platná v té které mateřské i hostitelské zemi. Stejně tak existují určité úvodní ekonomické úvahy ze strany státu, které rozhodují o přijetí či rozsahu systému investičních pobídek.

Smyslem investičních pobídek ve všech zemích je přilákat investory do odvětví prio­ritního rozvoje a investice, které by za neexistence pobídkového systému byly realizovány v zahraničí. Řečeno jazykem ekonomie: pokud cizí a domácí kapitál mají stejné předpoklady k mezinárodní mobilitě, je optimální, aby jejich daňové zatížení bylo rovnocenné. Pokud je cizí kapitál více mobilní, je žádoucí aplikovat nižší daně na kapitál ve vlastnictví zahraničních subjektů než na kapitál v držení domácích rezidentů.

okud považujeme zahraniční kapitál za dokonale mobilní, avšak domácí nikoli, potom se jeví ideální uvalit daň na příjmy zaměstnanců a příjmy z kapitálu, ale ne kapitálu zahraničního. Aby mohlo existovat nerovné daňové zatížení, musí se vyskytovat nějaké tržní selhání, které pracuje ve prospěch MNC. Tímto selháním je asymetrická informace mezi domácími a zahraničními investory, přestože nejde o selhání vyskytující se výlučně v souvislosti s přímými zahraničními investicemi.

Proč se vůbec mají realizovat zvláštní pobídky ve prospěch přímých zahraničních investic?

Literatura často cituje následující ekonomické důvody k podpoře FDI (Kokko, 2002):

• zvyšující se produktivita práce v hostitelské zemi;
• transfer vyspělých technologií a manažerského know-how do hostitelské země;
• vyšší četnost vazeb mezi MNC a lokálními firmami;
• FDI přesouvá zisky MNC do hostitelské ekonomiky;
• prostřednictvím vyšších mezd v FDI je stimulována domácí poptávka.

V hodnocení relevance těchto důvodů je nezbytné opřít se o konkrétní datovou základnu. Detailní evidence rozsáhlých vzorků výrobních závodů v rozvojových zemích nepotvrdila existenci pozitivních přínosů pro produktivitu práce ve vztahu k přímým zahraničním investicím (Kokko, 2002). Existenci vyšších než průměrných mezd v rámci poboček nadnárodních společností je obtížné empiricky prokázat. Je jisté, že zaměstnávání vysoce kvalifikovaných (rozuměj nejlepších) lokálních pracovníků znamená vyšší než průměrné výdělky.

Takto kvalitní zaměstnanci však obvykle pracují za nadprůměrných podmínek i v lokálních firmách. Transfer technologií a know-how jsou jen obtížně měřitelné přínosy, přestože se jim v současné odborné literatuře věnuje velká pozornost. Další otázka k diskusi se přímo nabízí – není přesun jiných zisků MNC ze účelem přímé investice za dobu její životnosti dostatečně vykoupen čerpáním pobídek a přesunem zisků z provozu lokálního závodu v pozdější době opět za hranice? Jedná se přece o investici, nikoli o altruistickou či filantropickou aktivitu nadnárodní firmy.

Další otazník visí nad faktem podpory přímých investic na úkor investic portfoliových, neřkuli nad podporou investic zahraničních na úkor domácích. Pobídky v sobě také nesou náboj jisté politické atraktivity coby mimoekonomického důvodu pro pobídky přímým zahraničním investicím.

zpět na Obsah dokumentu

Z metodologického hlediska můžeme definovat v závislosti na dopadu do oblasti státního rozpočtu následující typy pobídek (Blomström a Kokko, 1997):

1. pobídky fiskální – daňové prázdniny, celní úlevy;
2. pobídky finanční – granty, zvýhodněné úvěry;
3. opatření – tržní preference, infrastruktura, a někdy dokonce tržní ochrana.

Fiskální pobídky se projevují ve státním rozpočtu v perspektivním pohledu, pobídky finanční mají okamžitý dopad. Kategorie opatření směšuje oba přístupy. Vyjma systematického (plošného) uplatňování investičních pobídek se různé úlevy pro přímé investice odehrávají na bázi „případ od případu“. Takové pobídky často nejsou veřejně publikovány, ačkoli hrají relativně významnou úlohu.

Doposud se obecně předpokládalo, že FDI se opírají především o ekonomické základy, jak bylo uvedeno v textu předešlém. Za nejvýznamnější faktory přímého investování byly považovány velikost trhu, kupní síla, kvalifikace pracovníků, infrastruktura a makroekonomická stabilita (např. Dunning, 1995). Toto uvažování vycházelo z předpokladu, že MNC především hledají trh. Ukazuje se však, že investiční pobídky hrají v rozhodování firem stále podstatnější úlohu. Pobídky v současnosti poskytuje přes sto zemí světa. Rozvojové státy preferují pobídky fiskální, rozvinutý svět podporuje pobídky finanční (dnes už i v řádu desetitisíců dolarů na jedno vytvořené pracovní místo). S ohledem na pobídky investicím se začíná diskutovat i problematika divestic, které jsou činěny poté, co vyprší čerpaná ochranná lhůta investičních pobídek.

Pobídky by v ideálním případě neměly být přiznávány firmám ex ante a být placeny před faktickým uskutečněním investice. Zvláštní úsilí by mělo být věnováno přípravě infrastruktury, růstu kvalifikace (vzdělanosti) pracovní síly a celkové kultivaci podnikatelského prostředí jako významným činitelům podpory investic. Pobídky jsou rozhodně účinné ve smyslu efektu na příliv přímých zahraničních investic. Není však dokladováno, zda jsou efektivní z ekonomického hlediska, zda alespoň kompenzují finanční náklady na ně vynaložené.

O empirické zhodnocení českých investičních pobídek a vliv přímých zahraničních investic na ekonomiku se v podmínkách České republiky pokusili např. Mallya, Kukulka a Jensen (2004). Studie došla k názoru, že v případě pesimistického scénáře dosáhla celková ztráta na jedno vytvořené pracovní místo v letech 1993–2002 v podnicích přímých zahraničních investic 1,242 mil. Kč. V případě optimistického scénáře dosáhla Česká republika ve stejném období přínosu z jednoho pracovního místa v podniku přímé zahraniční investice ve výši 142 000 Kč. Není nutno připomínat, že střed mezi optimistickým a pesimistickým scénářem, tedy jakási realistická varianta, by byla vychýlena a znamenala by čistou ztrátu blahobytu České republiky.

Další kvalifikované seriózní odborné práce na tomto poli snad přispějí k vývoji systému investičních pobídek tak, aby jejich výsledkem byl zejména rostoucí blahobyt země, která je poskytuje. Zároveň existuje nemalý prostor pro rozvoj teoretického fundamentu na poli FDI a měření jejich přínosů, například pro lokální firmy. Lokální firmy mohou imitovat technologie MNC, preferovat pracovníky vyškolené nadnárodními společnostmi. Vzrůst domácí konkurence v důsledku příchodu zahraniční investice může být taktéž považován za přínos. Přesto – MNC nebudou nikdy zahrnovat tyto přínosy do svých cost benefit analýz, neboť se jedná o přínosy nepřímé, směřující k investiční lokalitě jako takové.

Každé investiční rozhodnutí na úrovni firem předpokládá existenci vědomého chování a stanovených cílů. V případě absence takových cílů nelze uplatnit žádné výběrové hledisko pro rozhodování mezi investičními variantami. Předpoklad existence vědomého a plánovaného investičního chování je klíčovým faktorem při rozvíjení myšlenek v následující části.

Dalším nutným limitujícím faktorem je vymezení předpokladů o cílech firem. Zisk jakožto jediná určující veličina existence podniku (ať již lokálního nebo MNC) byl v současnosti nahrazen nebo doplněn faktory typu maximalizace manažerského příjmu, maximalizace tržní hodnoty firmy, výše tržeb, podílu na daném trhu, výše vyplacených dividend vlastníkům, úrovně celkového produkčního výstupu firmy, růstu firmy nebo maximalizace využití dostupných zdrojů či minimalizace jednotkových nákladů. Tendence k rozšíření unidimenzionálního pohledu na cíl firmy je dále akcentována nutností oddělení vlastnictví od managementu. Výše uvedené ukazatele lze do jisté míry shrnout pod společného jmenovatele – bohatství vlastníků, které je možné zpětně vysvětlit jako vybraný soubor výkonových proměnných.

Nevýhodou veškerých výkonových ukazatelů je jejich orientace na minulost a nedostatečná artikulace budoucnosti. Schopnost předvídat a odhadovat budoucí trendy hraje klíčovou úlohu v investičním rozhodování. Maximalizace bohatství vlastníků může být v investičním rozhodování cílem konečným, nikoli přibližným, což znamená, že tento cíl může být dosahován nepřímo prostřednictvím plánovaných kroků dekódovaných v opatření operativního charakteru. V procesu hledání maximálního bohatství pro vlastníky uskutečňováním plánovaných akcí ustavených v prostředí nejistoty se rozhodovatelé dostávají do pozice hodnocení uspokojivosti dosažení jednotlivých cílů, nikoli do problému jejich maximalizace.

Při lokalizování zahraničních investic se projevuje vliv daní z hlediska úrovně daňových pobídek, výše daňových sazeb ovlivňujících podnikání firem a existence mezinárodních daňových smluv (např. dohody o zamezení dvojího zdanění). V poslední době se dokonce hovoří o daňové konkurenci mezi zeměmi s účelem přilákat nebo stimulovat určité ekonomické aktivity anebo přesunout daňové základny (mateřské země) určitých subjektů. Oba tyto důvody jsou relevantní pro zvažování podnikání v mezinárodním prostředí a jsou mj. stimulem diskusí o nutnosti koordinovat zdanění a daňové systémy v mezinárodním měřítku.

Je přirozené, že nadnárodní společnosti jsou vedeny snahou o neustále efektivnější globální alokaci zdrojů. Teorie říká, že nadnárodní firmy budou vstupovat na zahraniční trhy formou přímých investic, pokud fixní náklady na provoz centrály jsou vysoké a náklady na zřízení provozů, ať již doma nebo v cizině, jsou nízké. To platí i naopak – firmy budou vstupovat na zahraniční trhy formou exportních aktivit, pokud distribuční náklady jsou nízké a náklady na zřízení provozů vysoké.

zpět na Obsah dokumentu

Teorie mezinárodního životního cyklu (Vernon, 1966) zase navrhuje, že v počátečních fázích uplatňování daného produktu na trhu je obvykle výroba uskutečňována v zemi, kde byl produkt vyvinut. Poté, co se stane standardem a nachází se ve fázi tržní zralosti, dochází k intenzifikaci konkurenčních tlaků na snižování nákladů, a proto se výroba přesunuje do zemí, kde lze dosahovat nižších jednotkových nákladů. Nižší náklady rovněž vyplývají z možností ucházet se v dané lokalitě o pobídky a vládní podpory investice.

Studie společnosti A. T. Kearney uvádí, že klíčovými faktory pro rozhodování o alokaci investic do rozvíjejících se trhů, mezi něž podle A. T. Kearney patří i Česká republika (např. World Investment Report již několik let počítá ČR mezi rozvinuté trhy), jsou velikost trhu, růst a potenciál trhu, výrobní náklady a náklady na pracovní sílu, přístup na exportní trhy, dostupnost cílů fúzí a převzetí, finanční a ekonomická stabilita, politická a sociální stabilita, daňový režim a systém, infrastrukturní podmínky, transparentnost, vzdělanost pracovní síly a kvalita života. Lze tedy dovodit, že daňové podmínky a incentivy jsou jen jednou z oblastí, na které se soustředí investiční rozhodovací proces v mezinárodním měřítku.

Veškeré formy pobídek mají za úkol učinit destinace méně nákladově náročnými, a tudíž atraktivními pro nadnárodní firmy. V teoretické rovině je možno rozlišit tři základní přístupy k pobízení přílivu přímých zahraničních investic – vládní úlevy, daňové ráje a zóny se zvláštním daňovým režimem. Vládní úlevy zahrnují výjimku z některých daní na daný počet let (daňové prázdniny). Jde o snížené daňové sazby, slevy na daních, výjimky ze zdanění (např. při dovozu technologií) nebo úlevy z některých daní a poplatků. Daňovým rájům a zvláštním ekonomickým zónám pak bude věnována detailnější pozornost v následující části.

Daňové ráje jsou země s obvykle vysoce diskrétním bankovním systémem s nulovou či velmi nízkou úrovní zdanění, které přitahují zahraniční investory a střadatele. Země, které označujeme jako daňové ráje, typicky nedisponují mnoha přírodními zdroji. Daňové ráje rovněž musí vykazovat stabilní politické prostředí, výtečnou komunikační a bankovně-finanční infrastrukturu a možnost volně směňovat devizové prostředky.

Daňové ráje lze kategorizovat do čtyř hlavních skupin (Dědina a Čejka, 1999) na:

1. země bez zdanění příjmů (např. Bahamy, Bermudy, Kajmanské ostrovy);
2. země s velmi nízkým zdaněním (např. Lichtenštejnsko nebo ostrov Jersey);
3. země zdaňující příjmy z místních zdrojů, ale bez zdanění příjmů ze zdrojů v zahraničí (Libérie či Panama);
4. země se zvláštními znaky zdanění, které lze využít jako daňové ráje v omezené míře či za konkrétním účelem (např. Kypr nebo Nizozemsko).

Uvádí se, že přibližně 60–80 % všech světových výrobních zdrojů je primárně zdaňováno v daňových rájích (Dědina a Čejka, 1999). Daňové ráje slouží z podnikového hlediska jako destinace pro alokaci volných firemních prostředků, dokud nejsou investovány nebo re­patriovány. Některé země dokonce dovolují odklad daňových plateb pro příjmy pocházející ze zahraničí, pročež může být opět výhodné přesunout činnost firem do daňových rájů. Obvykle mohou mateřské firmy odložit platbu daní z příjmů v zahraničí do doby, než jsou tyto příjmy repatriovány ve formě dividend.

Rostoucí objem mezinárodních plateb a mezinárodního pohybu kapitálu učinil sledování plateb firem velmi obtížným pro národní úřady zodpovědné za výběr daní. Hrozba nelegálního vyhýbání se zdanění nebo legálního vytěžování slabých míst daňových systémů nabývá na síle. Odhaduje se, že až jedno procento hrubého domácího produktu ve vyspělých zemích může ztraceno na platbách daní jako výsledek využívání daňových rájů.

Při investičních akcích v mezinárodním měřítku jsou daňové ráje využívány především jako země, odkud je formálně prováděna investiční akce nebo kam jsou formálně přesouvány výnosy z investic ve formě dividend. Je ovšem nutno připomenout, že v rámci operací nadnárodních firem lze v omezené míře využít i koordinaci oběhu zboží a transferových cen k vytváření zisků v zemích s nižším zdaněním nebo k exploataci systému dovozních kvót či specifikace země původu. Tato optimalizace mezinárodních operací z hlediska odstranění daňových překážek nabývá na komplexitě s velikostí firmy a s počtem zemí, v nichž daná organizace operuje.

Svobodné ekonomické zóny jsou uzavřenými oblastmi, kde domácí a dovážené zboží může být skladováno, kontrolováno a modifikováno, aniž by bylo předmětem formálních celních procedur před opuštěním zóny. Ve světovém měřítku existuje pravděpodobně několik tisíc takových oblastí. Jen ve Spojených státech amerických, největší světové ekonomice, jich lze nalézt přes šest set.

Zboží nacházející se ve svobodné ekonomické zóně se z právního hlediska nenachází na území daného státu, proto není nutné poskytnout dovozní dokumentaci nebo předložit zboží k proclení. Zboží rovněž nepodléhá dovozním limitům nebo místním daním. Zboží a aktivity firem však podléhají daňovým a jiným předpisům (např. bezpečnost při práci, pasová kontrola) země, na jejímž území zóna leží. Proto se také zóny často nacházejí v místech označovaných jako ports of entry, kde jsou dislokovány imigrační a celní orgány země. Tyto zóny mohou být umístěny jak v příhraničních oblastech, tak ve vnitrozemí. Uvnitř zón dochází jak ke skladování zboží, tak k výrobním aktivitám, přičemž produkty sestávají jak z místních, tak z dovážených subdodávek.

Výhody svobodných zón jsou velmi dobře známy dovozcům, avšak bývají často ne­oprávněně přehlíženy exportéry. Zvláštní ekonomické zóny mohou poskytovat zrychlený vývozní status pro účely místních daňových úlev a vrácených celních plateb. Jelikož zpětné eskontování zaplacených záloh na daně či samotných daní obvykle trvá nějaký čas, vývozce může mít po omezenou dobu významné finanční prostředky vázány v zaplacených daních a clech. Jelikož výrobek je považován za vyvezený, jakmile vstoupí do zvláštní zóny, lze využít dobu mezi vstupem zboží do zóny a jeho fyzickou mezinárodní expedicí k požádání o vratku zaplacených daní a cel, a tak zabezpečit rychlejší oběh cash flow.

Přejít na další část dokumentu s názvem „Investiční pobídky v České republice“

Ukázka z knihy „Mezinárodní management“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Pavel Štrach.

zpět na Obsah dokumentu