Podle doporučení Mezinárodního měnového fondu a OECD je do kategorie přímých investic zařazena každá mezinárodní investiční aktivita, která zohledňuje sídlo daného subjektu v jedné ekonomice za účelem prokázání trvalého zájmu o zřízení jiného subjektu se sídlem v jiné ekonomice. Dokument informuje o zahraničních i českých investičních pobídkách, rozhodování firem a atraktivních lokalitách pro přímé zahraniční investice.
Převzato z knihy „Mezinárodní management“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.
- Investiční pobídky
- Investiční pobídky v České republice
- Rozhodování nadnárodních firem o přímých zahraničních investicích
- Atraktivní lokality pro umisťování přímých zahraničních investic
Pojem přímé investice postihuje jak nutnost původní transakce mezi dvěma entitami, tak všechny ostatní kapitálové transakce mezi nimi a mezi dalšími zájmovými subjekty.
Přímý investor je definován jako jednotlivec, soukromá nebo veřejná společnost, vláda, zájmová skupina jednotlivců nebo firem, které zřizují subjekt přímé investice – dceřinou společnost, filiálku nebo pobočku operující v jiné zemi, než je země jejich původu.
Subjektem přímé investice nazýváme podnik, v němž přímý investor drží podíl ve výši deseti a více procent majetku nebo hlasovacích práv, nebo ekvivalentní podíl (nejedná-li se o akciovou společnost). Vlastnictví podílu je katalyzátorem existence vztahu přímého investora k přímé investici. Významný rozhodovací vliv v managementu, determinovaný vlastnictvím deseti a více procent zřízeného subjektu, znamená, že investor je schopen regulovat jeho řízení a podílet se na něm odpovídajícím způsobem.
Z hlediska věcné formy vzniku konsolidované společnosti formou přímé zahraniční investice literatura vymezuje:
- brownfield investment – investice v existující hale nebo budově za účelem rozběhu nové výroby
- greenfield investment – investice na zelené louce spočívající v založení a vybudování zcela nového podniku.
Finanční toky přímých zahraničních investic se sestávají ze tří základních komponentů: základního kapitálu,reinvestovaného zisku a ostatních toků – výměny cenných papírů, obchodních úvěrů mezi mateřskou firmou a pobočkou a mezi pobočkami ve vlastnictví jedné nadnárodní firmy navzájem.
Toky přímých zahraničních investic se dále projevují:
- v dceřiných společnostech a filiálkách jako podíl zahraničního investora na reinvestici zisků, čisté nákupy akcií společnosti ze strany přímého investora, správa cenných papírů (bondy, směnky, derivátové instrumenty) a úvěry a/nebo čisté nákupy akcií investora ze strany společnosti;
- v pobočkách jako růst reinvestovaných zisků, čistý nárůst prostředků získaných od přímého investora či toky uvnitř společnosti s výjimkou toků uvnitř finančních společností (banky, obchodníci s cennými papíry a instrumenty finančního trhu).
Je přirozené, že MNC jsou vedeny snahou o neustále efektivnější globální alokaci vlastních zdrojů – ať již v naturální nebo imaginární podobě. Teorie říká, že MNC budou vstupovat na zahraniční trhy formou přímých investic, pokud fixní náklady na provoz centrály jsou vysoké a náklady na zřízení provozů, ať již doma nebo v cizině, jsou nízké. To platí i naopak – firmy budou vstupovat na zahraniční trhy formou exportních aktivit, pokud distribuční náklady jsou nízké a náklady na zřízení provozů jsou vysoké.
Agresivní i defenzivní důvody k mezinárodní expanzi jsou shrnuty v přístupu, který postuluje, že MNC zřizují své pobočky a přidružené společnosti, resp. realizují přímé zahraniční investice, podle platnosti Dunningovy zásady tří výhod, někdy také nazývané v literatuře jako eklektické paradigma (Dunning, 1988, 1995, 1998):
- výhoda vlastnictví: MNC musí vlastnit nebo kontrolovat unikátní přenositelná aktiva a musí je chtít mezinárodně rozšiřovat – tato unikátní aktiva zahrnují například technologii či značku;
- výhoda umístění – musí být výhodné a efektivní tato aktiva mezinárodně přesunout právě do hostitelské země a v rámci této hostitelské země by mělo jít o co možná nejvýhodnější výběr konkrétní lokality (například s ohledem na logistické parametry, dostupnost zdrojů či výši poskytnutých investičních pobídek);
- výhoda internalizace – MNC musí mít zájem sama kontrolovat toto geografické rozšiřování aktiv. Vlastnictví by mělo být výhodnější než externí kontrahování v zahraničí.
Zájemci o realizaci přímých zahraničních investic rovněž nesmí opomenout sledování trendů přímých zahraničních investic v celosvětovém měřítku. Jejich správná anticipace může totiž podstatným způsobem přispívat k profitabilitě MNC. Bylo by šálivé tvrdit, že managementu či investování se fenomén módy vyhýbá.
Investice ze soukromých zdrojů jsou důležitým motorem růstu národních ekonomik. Využití zahraničních zdrojů navíc umožňuje investovat více, než kolik činí úspory. Soukromé investice se mohou uskutečňovat jednak portfoliovým způsobem (nákupem akcií, podílů, bondů – bez efektivní manažerské kontroly) a jednak přímo vytvořením nebo akvizicí společnosti (vlastnická kontrola, tj. přímá zahraniční investice). V posledních dvou dekádách se ukazuje, že přímé zahraniční investice jsou stále významnějším zdrojem rozvoje kapitálu. Podle údajů Světové banky vzrostl podíl FDI (přímých zahraničních investic) na přílivu celkového kapitálu do rozvinutých zemí z 24 % (1990) až na 86 % (2001). Význam velikosti trhu jako determinantu rozhodnutí o alokaci FDI se vytrácí.
Přímé investice jsou v současnosti mnohem častější než portfoliové a také mnohem kontroverznější, neboť jsou spojeny s nadnárodními společnostmi (nikoli tolik s jednotlivci či fondy, jak je tomu často u portfoliových investic). Přestože investice do rozvojových a rozvíjejících se zemí jsou masivně publikovány, jejich skutečný objem a relativní podíl na celkovém investovaném objemu nedosahuje podílu rozvinutých ekonomik.
Investice nadnárodních korporací v rozvojových a rozvíjejících se zemích často vyvolávají vznik nových trhů pro výrobky, které díky moderní technologii a popularitě značky válcují čistě domácí produkci. Jedním z důležitých investičních impulzů je existence protekcionistických bariér, jež nutí nadnárodní společnost substituovat dovoz lokální výrobou. Důležitý podnět k přímému investování představuje podobnost nového trhu s trhy současnými, což dává příležitost zavádět obdobné produkty prostřednictvím jednotného marketingu. Zde navazujeme na důvody pronikání firem do zahraničí zmíněné v kapitole 3 této knihy.
Země s nejméně slibnými vyhlídkami na získání přímých zahraničních investic bývají chudší, nabízejí menší potenciální trh (kupní síla i počet a struktura obyvatel), disponují méně kvalifikovanou pracovní silou, jsou problematické z hlediska infrastrukturních podmínek, mívají relativně nižší podíl soukromého sektoru na domácím produktu či nabízejí méně stabilní politicko-ekonomické prostředí.
Přínosy přímých zahraničních investic nejsou spojeny přímo s transferem kapitálu do hostitelské země. Investice zpřístupňují široké domácí veřejnosti některé výrobky a služby ve větším množství, kvalitě a často za nižší cenu. Zahraniční investice zpětně stimulují investice domácí, protože zahraniční aktivity otvírají možnosti pro dodavatele součástek nebo surovin. MNC jsou také nositeli mimotržních externalit ve formě přenesených znalostí, manažerských schopností a celkového úsilí o systematické odstraňování neefektivnosti. Tyto mimotržní externality motivují národní státy ke specifické podpoře přímých zahraničních investic, například formou investičních pobídek (Kokko, 2002), o nichž bude pojednáno v návazných částech této kapitoly.
Investiční aktivity MNC bývají také nazývány jako „zaplňování mezer“, jelikož role zahraničních společností se projevuje (Hogendorn, 1992):
- přenosem úspor ze zahraničí, takže domácí investice mohou převyšovat a nahrazovat domácí úspory (mezera úspor – savings gap);
- generováním příjmů v cizí země, které zaplňují mezeru mezi požadovanými příjmy v cizí měně a tím, co by měla země získat tak jako tak z exportu (příp. z pomoci, půjček – foreign exchange gap);
- zmírněním nedostatku manažerských, technických a jiných dovedností (knowledge gap);
- mobilizací nových příjmů veřejných financí v důsledku zdanění, a tudíž vyplňováním rozpočtové mezery (government revenue gap).
Umisťování výrobních kapacit v zahraničí získalo popularitu a pozornost výzkumníků i firem. Předpoklad, že rozumné umisťování výrobních kapacit může zaručit lepší finanční výsledky pro vlastníky a akcionáře a zvýšit přidanou hodnotu pro zákazníky, je důležitým hnacím motorem v této snaze. Mnoho nadnárodních firem čelí pravidelně rozhodnutím, kam přesunout či kde expandovat jednotlivé výrobní závody. Zkoumají komparativní výhody lokalit, výrobní náklady či blízkost cílových trhů, na nichž budou výrobky realizovány.
Internacionalizace firem je funkcí výrobních strategií (DuBois a kol., 1993). Jak již bylo zmíněno, výroba v zahraničí může být kontrahována, licencována nebo uskutečňována v částečně či plně vlastněných provozech založených prostřednictvím přímých zahraničních investic. Přímé zahraniční investice byly shledány vhodnějšími pro výrobní podniky z finančního hlediska (Tang a Yu, 1990).
Uplatňování výhody vlastnictví eklektického paradigmatu Johna Dunninga (Dunning, 1988, 1995, 1998) se u výrobních podniků projevuje disponováním s unikátními výrobními postupy, jako jsou například technologie, dosahování úspor z rozsahu nebo organizace dodavatelských řetězců. Výhoda umístění se vztahuje k lepším hospodářským parametrům dceřiné firmy v konkrétní hostitelské ekonomice v porovnání s parametry dosahovanými v zemi původu a v jiných možných hostitelských lokalitách.
Výhoda internalizace se pak u výrobních firem může vztahovat k efektivnější kontrole výrobních procesů, než jaká by byla zajištěna prostřednictvím kontrahování lokální firmy. Dunningův model je tedy z hlediska výrobních poboček jak vysvětlující, tak mající schopnost předpovědi (Brouthers a kol., 1999), proto je možné zkoumat rozhodnutí o přímých zahraničních investicích prostřednictvím tohoto teoretického paradigmatu nezávisle na tom, zda je jeho užití ověřeno komunikací s výzkumnými subjekty.
Proměnné vztahující se k eklektickému paradigmatu souvisejí s vnímáním atraktivity firemních aktiv, s atraktivitou trhu a s náklady na integraci dceřiného podniku do nadnárodní firmy (Brouthers a kol., 1999). Nákladová výhoda jak ve zřizovacích, tak provozních nákladech je často zmiňována jako klíčové kritérium v rozhodování o výrobních lokalitách (např. Brimberg a ReVelle, 2000; He a Long, 2003; Weber, 2005). Lau (2002) pak potvrzuje nižší výrobní náklady a vyšší kvalitu produkce jako nejpodstatnější faktory rozhodování pro americké elektrotechnické firmy.
Ekonomické a politické znovuzrození střední a východní Evropy přilákalo do regionu mnoho firem při hledání výhodných lokalit pro zřizování výrobních dceřiných podniků. Již od roku 1993 se Česká republika umisťuje pravidelně na vyšších příčkách průzkumu atraktivních lokalit pro přímé zahraniční investice (např. UNCTAD, 2004, 2005, 2006). Rozsáhlá studie, kterou provedli Holland a kol. (2000), potvrdila, že Česká republika dosahovala velmi dobrého hodnocení investory z hlediska mzdových nákladů, bezpečnosti aktiv a atraktivity trhu.
Důležitým faktorem, který může podstatně snížit náklady (investiční i provozní) na zahraniční továrnu, jsou daňové úlevy a vládní pobídky, jež mohou být dalším důvodem k založení dceřiné firmy namísto zahraničního outsourcingu. Přestože pobídky výrobním provozům jsou omezeny (Root a Ahmed, 1978), investiční pobídky jsou v nabídce většiny zemí a působí jako atraktory nadnárodních firem (Safarian, 1993).
Mezinárodní výrobní investice jsou založeny na konceptu tzv. absorpční kapacity (Cohen a Levinthal, 1990), která vyjadřuje maximální objem přímých zahraničních investic smysluplně absorbovatelných hostitelskou ekonomikou (Kalotay, 2000). Hoekman a Djankov (1996) potvrdili, že výrobní podniky přímých zahraničních investic ve střední a východní Evropě jsou velmi exportně orientovány, a to především na trhy západní Evropy. Radosevic (2002) podobně popisuje vysoký sklon k vývozu především u elektrotechnického průmyslu ve střední a východní Evropě.
Teorie přímých zahraničních divestic je prozatím v plenkách a jen málokdy je prezentována v literatuře (např. Boddewyn, 1983; Ghertman, 1988; Mata and Portugal, 2000; Alexander and Quinn, 2002; Griffin, 2003; Benito, 2005). Etnocentrický pohled na divestice nabízí argumentovatelné vysvětlení: „... skutečnost, že zahraniční investice je zbytečným handlem, kde záměrem zahraničního investora je postupně ztratit komparativní výhodu, činí zdůvodnění divestičního rozhodnutí jednodušším“ (Boddewyn, 1983, s. 31, volný překlad). Výzkum prokázal, že investice na zelené louce jsou více vystaveny riziku pozdějšího uzavření nebo odprodeje (Mata a Portugal, 2000).
Dostupné údaje z Maďarska ukazují, že výrobní filiálky jsou zakládány za účelem nákladové výhody a přesunují se na východ, jakmile náklady na pracovní sílu vzrostou nad určitou mez (Akbar a McBride, 2004). To je v protikladu s přímými zahraničními investicemi v sektoru služeb, které jsou z podstaty více realizovány za účelem hledání tržních příležitostí (zákazníků). Alternativní strategií k přímým zahraničním investicím výrobních podniků ve střední a východní Evropě založeným na levné pracovní síle může být revitalizace provozů směrem k aktivitám s vyšší přidanou hodnotou (Kalotay, 2004).
Přejít na další část dokumentu s názvem „Investiční pobídky“
Ukázka z knihy „Mezinárodní management“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Pavel Štrach.
