Evropská soutěžní politika

Soutěžní politika je jednou z nejstarších oblastí evropské politiky a v průběhu let se výrazně vyvíjela. Je to také jedna z politik s nejvíce konkrétními a viditelnými výsledky. Jádrem vnitřního trhu je udržování rovných soutěžních příležitostí pro podnikání v celé EU. Účinná soutěžní politika povzbuzuje hospodářskou efektivitu a vytváří příznivé klima pro růst, inovace a technologický pokrok tím, že vyvolává tlak na snížení cen. Soutěžní politika je základním kamenem evropského vnitřního trhu.



Historie evropské soutěžní politiky

Základy dnešní soutěžní politiky položila v roce 1952 Pařížská smlouva o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli. Ucelená pravidla pro ochranu hospodářské soutěže nejen pro trh s energetickými produkty ale vznikla až podepsáním Římské smlouvy v roce 1957. Dílčí antitrustové normy v Evropě existovaly už před druhou světovou válkou, k jejich rozšíření ale došlo až díky Římským smlouvám. Přísná kontrola byla zaměřena především na kartely a fúze. Články o hospodářské soutěži Římské smlouvy nedávaly Komisi takové pravomoci jako Vysokému úřadu Evropského společenství uhlí a oceli, přesto byly silně nadnárodní a prosoutěžní. Soutěžní politika Evropských společenství se tak mohla vyvíjet jako jedna z nejdůležitějších společných politik, přestože za společnou nebyla oficiálně označena. Představuje hlavní zdroj moci Komise ve vztahu k soukromým podnikům a vládám.

Cíle a unikátní rysy evropské soutěžní politiky

O nutnosti existence nějaké formy ochrany hospodářské soutěže nelze pochybovat. Hospodářská soutěž podporuje alokační efektivitu firem, tlačí ceny dolů, nutí firmy inovovat, dynamicky se přizpůsobovat změnám preferencí spotřebitelů a vydávat nemalé částky na výzkum a vývoj. Existují i důvody politické. Nelze především opominout právo volby či právo zakládat firmy. Prvořadým účelem kartelového práva je institucionální ochrana hospodářské soutěže, zprostředkovaně pak ochrana spotřebitele nebo malých a středních firem, které nemohou být primárním cílem, protože s sebou nesou riziko podpory neefektivních tržních struktur.

Specifickým posláním evropské soutěžní politiky je zajistit fungování soutěže v rámci celé EU. Tento úkol vychází ze skutečnosti, že k uspokojivému fungování trhu nestačí odstranit překážky volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, ale je nutné zamezit praktikám narušujícím rovnost podmínek vzájemného obchodu. Bez existence evropské soutěžní politiky by mohla nastat nežádoucí a navíc právně nepostihnutelná situace, kdy by si aktéři v rámci určitých odvětví rozdělili evropský trh podle národního klíče. Myšlenka vnitřního trhu se všemi jeho přednostmi by tak přišla vniveč.

Důvodem pro silný mandát Komise v této oblasti byla obava z potenciálních střetů s národními úřady a soudy. Proto je omezená i role Rady a vliv Evropského parlamentu je zanedbatelný. Nad Komisí, strážkyní hospodářské soutěže, stojí jen Evropský soud, od roku 1989 Tribunál první instance, který dosud většinu jejích rozhodnutí potvrdil.

Další unikum oproti ostatním antimonopolním modelům spočívá v tom, že evropská soutěžní politika si klade za cíl chránit malé a střední firmy. Efektivita se tak nestává jediným kritériem při posuzování případů, protože na prosperitu a blaho malých a středních firem pamatuje preambule Smlouvy. Tyto firmy, dříve chráněné cly a kvótami, by jinak těžko mohly úspěšně konkurovat velkým firmám podnikajícím díky integrovanému trhu i v dalších členských státech.

Základní principy soutěžní politiky EU

Cílem EU je vytvoření vnitřního trhu, na kterém panují obdobné podmínky jako na domácích trzích. Soutěžní politika se ani tak neopírá o zájmy zúčastněných stran jako spíš o to, co se označuje jako hospodářský zájem Unie. Pravidla se týkají buď firem nebo postihují státy, respektive poskytování státní pomoci. Soutěžní pravidla Evropské unie se vztahují jak na jednání soukromých podnikatelských subjektů, tak i na vládní zásahy samotných členských států. Obchodní společnosti mohou omezovat soutěž na trhu dohodami se svými konkurenty nebo zneužíváním svého dominantního postavení na trhu. Stejně tak ovšem i vlády jednotlivých členských států mohou svým jednáním narušit hospodářskou soutěž. Mohou udělit podnikům tzv. výhradní nebo zvláštní práva a vytvořit tak vlastně monopol. Dalším způsobem omezení hospodářské soutěže ze strany vlád členských zemí jsou státní podpory, které upřednostňují vybrané podnikatelské subjekty nebo výrobu určitého zboží a služeb.

Evropská soutěžní politika je postavena na následujících principech:

  1. Zákaz společných dohod či praktik mezi podniky, které mohou ovlivnit obchod a bránit či narušovat soutěž na vnitřním trhu (antimonopolní právo);
  2. Zákaz zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu, pokud to může ovlivnit obchod (antimonopolní právo);
  3. Preventivní dozor nad fúzemi s evropskou dimenzí, které vedou k tržní dominanci (kontrola fúzí);
  4. Liberalizace sektorů, které ovládají státem garantované monopoly, například telekomunikace, doprava, energetika (liberalizace);
  5. Dohled nad státní podporou poskytovanou členskými zeměmi (státní podpora);
  6. Mezinárodní spolupráce, neboť činnost firem se sídlem mimo EU často ovlivňuje hospodářskou soutěž uvnitř EU.

Antimonopolní a kartelové právo

Antimonopolní právo zahrnuje dvě pravidla, a to zákaz dohody, které omezují soutěž a zákaz zneužití dominantního postavení.

zpět na začátek

Dohody mezi podniky

Příkladem může být dohoda o stanovení pevných cen, omezování nebo kontrolování výroby, trhů, technického rozvoje nebo investic, vzájemné rozdělení trhů nebo zdrojů dodávek či aplikování rozdílných podmínek pro rovnocenné transakce. Komise odpovídá za to, že zajistí prosazování těchto pravidel. Každý členský stát může požádat o vyšetřování konkrétního případu nebo může Komise zahájit šetření z vlastní vůle. Jestliže Komise zjistí porušování antimonopolních pravidel, navrhne opatření, která takové jednání ukončí. Podnikům účastnícím se v takovýchto dohodách mohou být uloženy Komisí pokuty až do výše 1 mil. Euro nebo 10 % celkového obratu za předcházející obchodní rok.

Obecný zákaz dohod omezujících soutěž se vztahuje jak na horizontální dohody mezi konkurenty jako jsou fixace cen, společné prodejní kanceláře či dodavatelské kvóty, tak i na vertikální dohody mezi subjekty, které si vzájemně nekonkurují, např. mezi výrobcem a distributorem. Toto rozhodnutí je velmi významné, neboť vertikální dohody mohou znemožnit přístup na trh stejně efektivním způsobem jako dohody horizontální, což je v přímém rozporu s cílem Smlouvy o EU, tj. vytvořením jednotného vnitřního trhu.

Ačkoliv jsou dohody omezující soutěž obecně zakázány, mohou v některých případech přinášet užitek, např. ve formě zvýšení efektivity výroby nebo umožnění přístupu na nové trhy. Komise má možnost dohodu na žádost účastníků povolit, jsou-li splněny následující čtyři podmínky:

  • dohoda musí přispívat ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků nebo k podpoře technického nebo hospodářského pokroku;
  • přiměřená část ze zisku musí být vyhrazena spotřebitelům;
  • dohoda nesmí ukládat příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná;
  • dohoda nesmí umožnit těmto podnikům vyloučit soutěž na daném trhu (pokud by společný tržní podíl podniků činil po uzavření dohody více jak 40 % je udělení výjimky nepravděpodobné).

Pokud dohoda splňuje výše uvedená kritéria, mohou smluvní strany získat výjimku, a to buď ve formě individuální nebo tzv. blokové výjimky. Blokové výjimky jsou vydávány Komisí ve formě nařízení, která jednoznačně definují kategorie smluv považované automaticky za vyjmuté. Pokud dohoda splňuje podmínky, které nařízení stanoví, není třeba ji nechat schválit Komisí. Komise vydala nařízení, která obsahují blokové výjimky pro následující typy dohod: smlouvy o výhradním prodeji, smlouvy o výhradním nákupu, smlouvy o distribuci a servisu motorových vozidel, smlouvy o franšíze, smlouvy o specializaci, smlouvy o výzkumu a vývoji, smlouvy v oblasti pojišťovnictví a smlouvy o přenosu technologií.

Dohody, které se týkají jiné formy spolupráce, než je pokryta některou z blokových výjimek, vyžadují individuální výjimku, a proto je musí schválit Komise.

zpět na začátek

Zneužití dominantního postavení

Pojem dominantního postavení byl vymezen v judikatuře Soudního dvora jako hospodářsky silné postavení, které podnik má a které mu umožňuje, aby zabraňoval efektivní soutěži, protože mu dává sílu chovat se do značné míry nezávisle na svých konkurentech, odběratelích a spotřebitelích. Pro dominantní postavení na trhu je rozhodujícím kritériem podíl na trhu. Dosažení dominantního postavení stíháno není, Komise sleduje a postihuje pouze zneužití takového postavení, které by narušilo soutěž na vnitřním trhu EU. Chování, které má vliv pouze na národní trh, evropské úřady posuzovat nesmějí. Tento cíl vyžaduje preventivní zásah EU a prozkoumávání fúzí společností, v případě, že by mohly vést ke vzniku nedovoleného dominantního postavení.

Kartel se vytváří nedovolenou tajnou dohodou mezi soutěžiteli, kteří buď zmrazí nebo zvyšují ceny, omezují dodávky tím, že stanoví limit prodeje nebo výrobních kapacit nebo si rozdělují mezi sebe trhy nebo zákazníky. Provinilci mohou být pokutováni až do výše 10 % jejich světového obratu. Tyto pokuty se platí do rozpočtu EU.

Proti všem kartelovým rozhodnutím je možné se odvolat k Soudu prvního stupně a potom k Evropskému soudnímu dvoru v Lucembursku. Tyto dva soudy mohou rozhodnutí Komise anulovat jako celek nebo jen jeho části, a mohou snížit nebo zvýšit pokuty podle toho, co pokládají za přiměřené.

zpět na začátek

Kontrola fúzí

Legislativa EU konstatuje, že fúze, která by významným způsobem bránila účinné soutěži na společném trhu, zvláště při vytváření nebo posilování dominantního postavení, je neslučitelná se společným trhem. Jedná se především o případy úplného splynutí podniků, případy získání kontroly nad jiným podnikem a založení společných podniků koncentrativní povahy, tj. společné podniky trvale plnící funkci samostatně hospodařící jednotky. Když společnosti v nějakém hospodářském sektoru navrhují takovou fúzi, která by mohla mít vliv na trh EU, může Komise zahájit šetření. Nezáleží na tom, kde společnost sídlí, nebo zda národní úřady proti koncentraci nic nenamítají. Rozhodující jsou údaje o prodeji na evropském trhu dané společnosti. Pokud jde o spojení podniků s celosvětovým obratem vyšším než 5 mld. Euro a s obratem alespoň dvou zúčastněných podniků vyšším než 250 mil. Euro, ledaže podniky dosahují více než dvě třetiny svého komunitárního obratu v témže členském státě, dostávají se pod soudní pravomoc Komise (tzv. one-stop shop princip). Společnosti navrhující fúzi musí do týdne od uzavření dohody tuto skutečnost oznámit Komisi Spojení podniků, která v právně závazném termínu posoudí, zda navrhovaná fúze vytváří nebo posiluje nedovolené dominantní postavení na relevantním trhu. Pokud ano, fúzi zakáže. Pokud ne, Komise potvrdí, že fúze je slučitelná se společným trhem a schválí fúzi bezpodmínečně nebo s jistými podmínkami.

V posledních šestnácti letech Komise projednávala tisíce případů kontrolujících fúze. Většina těchto případů skončila jejich schválením. Naprosté zákazy jsou velice ojedinělé. Od roku 1990 představují méně než 1 % všech oznámených transakcí, i když počet zákazů nyní stoupá.

zpět na začátek

Státní podpora

Hospodářské soutěži mohou bránit vlády v případech, kdy poskytnou veřejné dotace některým podnikům. Z tohoto důvodu EU zakazuje v zásadě jakoukoli formu státní podpory, která by mohla narušit hospodářskou soutěž. Podobně jako u fúzí musí být zmíněná podpora taková, že ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Podpora, jejíž následky se projevují jen na domácím trhu, není v kompetenci Komise.

Absolutní zákaz státní podpory by však byl nemyslitelný. V některých případech musí být vláda připravena a schopna zasáhnout nebo poskytnout prostředky pro vybrané hospodářské činnosti. Z tohoto důvodu EU poskytuje řadu výjimek ze zákazu státní podpory. Jedná se jednak o výjimky stanovené zákonem a dále pak o výjimky možné za určitých okolností. Zákonem stanovené výjimky se automaticky použijí na podporu mající sociální charakter, která je poskytovaná jednotlivým spotřebitelům, s podmínkou, že se udělují nediskriminačním způsobem ve vztahu k původu dotyčných výrobků a dále pak na podporu zaměřenou na nápravu škod způsobených mimořádnými událostmi, jako jsou přírodní pohromy. Výjimky možné za určitých okolností nejsou automatické a zahrnují:

– podporu nerozvinutým regionům;

– podporu prosazování realizace významných projektů v evropském zájmu nebo nápravy vážných poruch v hospodářství nějakého členského státu;

– podporu pro usnadnění rozvoje určitých hospodářských aktivit nebo oblastí (za určitých podmínek);

– podporu prosazování kultury a zachování národních tradic (rovněž s podmínkami);

– další kategorie, které může blíže určit Rada.

Členské státy musejí předem oznámit Komisi jakékoli úmysly poskytnout nebo pozměnit státní podporu. Podpora poskytnutá neschválenými plány je nedovolená a musí být vrácena. Jestliže se Komise domnívá, že plán podpory je neslučitelný se společným trhem, zahájí řízení o porušení zákona. Toto řízení pozastavuje využívání navrhované podpory až do konečného rozhodnutí.

zpět na začátek

Liberalizace

Veřejné služby jsou zřizovány vládními orgány a odpovídají jim za svůj provoz, i když jejich vedení je svěřeno veřejnému nebo soukromému provozovateli oddělenému od správní funkce. Tento koncept se používá hlavně u síťových odvětví, především u zásobování elektřinou, plynem a vodou, u veřejné dopravy, poštovních služeb a komunikací. Dlouhou dobu Evropská komise nezasahovala do činností veřejných služeb, většinou z toho důvodu, že členské státy pokládaly veřejné služby za něco, co spadá do jejich výhradní pravomoci, a nebyly ochotné dát souhlas k zásahům. Od počátku 90. let se však Komise ujala systematické a aktivní úlohy při liberalizaci služeb. I když uznává existující koncept veřejných služeb i potřebu umožnit plnění jejich úkolů, považuje Komise otevření těchto trhů hospodářské soutěží za velmi potřebné a přínosné. Například poštovní služby se na základě směrnice EU začaly otevírat hospodářské soutěži, ale kvůli požadavku členských států na zajištění minimální úrovně služeb v rámci tzv. univerzální služby však některé činnosti zůstaly vyhrazeny pro jednoho nebo pro několik provozovatelů.

Komise poukazuje na to, že ve dvou tržních odvětvích, které se jako první otevřely konkurenci, tj. v letecké dopravě a telekomunikacích, podstatně klesly spotřebitelské ceny služeb. Na trzích, které zůstávají jen částečně otevřené nebo jsou zavřené, jako je elektřina, plyn, železniční doprava a poštovní služby, se ceny nezměnily nebo se dokonce zvýšily. Liberalizace jistých citlivých služeb vyvolala obavy a živou veřejnou debatu v mnoha členských státech. Členské státy žádali záruky, že některé nezbytné služby se budou poskytovat za rozumné ceny, i když nebudou ziskové. Komise se to snaží zajistit zavedením dodatečné regulace za účelem ochrany veřejných zájmů při každém otvírání nových trhů.

zpět na začátek

Mezinárodní spolupráce

V rámci globální ekonomiky se mezinárodní spolupráce v oblasti hospodářské soutěže stala nezbytností. Společnosti, fúze a kartely se stávají stále více mezinárodními a činnost firem se sídlem mimo Evropskou unii často ovlivňuje hospodářskou soutěž uvnitř EU. Pro řešení tohoto problému Evropská unie uzavřela se svými hlavními obchodními partnery dvoustranné dohody regulující hospodářskou soutěž. Dohody o spolupráci s USA, Kanadou a Japonskem přikazují orgánům odpovědným za hospodářskou soutěž na obou stranách vyměňovat si informace a koordinovat činnost vedoucí k prosazování jejich rozhodnutí. S Čínou si Komise vyměňuje názory a zkušenosti s problémy souvisejícími s hospodářskou soutěží.

Evropská unie je rovněž aktivní v úsilí o vícestrannou spolupráci, jakou představují obchodní rozhovory v rámci Světové obchodní organizace, dále v Mezinárodní soutěžní síti (International Competition Network) a ve výboru pro hospodářskou soutěž OECD.

zpět na začátek

Pravomoci Evropské komise

Komise má na poli evropské soutěžní politiky široké pravomoci. Aby zamezila jednání, které omezují soutěž v EU, je Komise zmocněna činit rozhodnutí vynutitelná pomocí pokut a má výhradní pravomoc udělovat výjimky, včetně blokových. Národní soudy mohou interpretovat a aplikovat blokové výjimky, ale nesmí změkčovat standardy Evropské komise. Poslední slovo při udělování výjimek si ponechává Komise. Kromě uvalování pokut může Komise v součinnosti s domácími antimonopolními úřady provádět přepadové kontroly. Při vyšetřování si může od vlád členských zemí vyžádat nezbytné informace nebo požádat domácí antimonopolní úřad o vedení šetření. Tento postup se v důsledku přetíženosti a omezených zdrojů EK čas od času používá.

Komise upřednostňuje kauzy se zvláštním ekonomickým, politickým či právním významem pro EU. Paralelní vyšetřování může být vedeno pouze při splnění určitých podmínek a s ohledem na přednostní aplikaci komunitárních pravidel. Aby nedocházelo k duplicitnímu řízení, byl zaveden institut vzájemného oznamování případů. Funguje i mezi Komisí a českým Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

zpět na začátek

Doporučujeme