Víceletý finanční rámec s ohledem na dopady evropské ekonomické krize 

Přestože konečnou podobu rozpočtu Evropské unie budeme znát až za dva roky, je zřejmé, že již při vytváření jeho návrhů se projevuje řada protichůdných zájmů. Předkládaný text se pokusil identifikovat, jak ladí hlavní body prvotního návrhu rozpočtu se zájmy České republiky a naznačuje, že s většinou navrhovaných opatření by ČR mohla a měla být ztotožněna. Dokument se věnuje celkové makroekonomické situaci, přijatým či předkládaným opatřením i konkrétním návrhům na budoucí uspořádání rozpočtu.

Makroekonomická situace

Finanční a ekonomická krize, jež započala před třemi lety symbolizována kolapsem legendárních Lehman Brothers, zdá se, vstupuje do své nové fáze. Fáze, charakteristické tím, že státy na jedné straně již nastavily záklopku svých dalších zadlužování a mnohé z nich přijaly i poměrně radikální úsporná opatření na výdajových stranách svých rozpočtů či restrikce v podobě zvýšené daňové zátěže na stranách příjmových – to je relativně dobrá zpráva, signalizující, že stereotypní trajektorie života na dluh, pěstovaná někde i po několik dekád, se snad již zastavila. Špatnou zprávou však je, že některé z členských států EU onou zadlužovací trajektorií vytvořily dluh tak objemný a jejich ekonomické možnosti tak přesahující, že v krátkém či střednědobém časovém horizontu bez možné sociální a administrativní paralýzy není možné za „normálního“ ekonomického a společenského chodu tento problém vyřešit. Navíc, restriktivní a úsporná rozpočtová opatření mohou též krátkodobě přispět k dalšímu podvázání ekonomické výkonnosti s důsledky na nezaměstnanost do té míry, že špatná fiskální disciplína se ještě prohloubí: díky oslabenému ekonomickému výkonu a utlumené poptávce nebudou generovány určité typy rozpočtových příjmů; díky rostoucí nezaměstnanosti a poklesu disponibilních příjmů se zvýší tlak na výdajové položky sociálního charakteru, jež v Evropě rozhodně nejsou nezanedbatelné – mnoho rozpočtových potížistů se tak může do doby přesvědčivého oživení jejich reálných ekonomik ocitnout v těžko řešitelné dluhové pasti.

A jsme-li v EU, tak složitost řešení nadměrného dluhového zatížení jedné členské země nutně ovlivňuje výkonnost ekonomik ostatních:

• prostřednictvím vzájemné ekonomické provázanosti reálných sektorů;
• prostřednictvím angažovanosti finančních trhů, jež mají mezi většinou zemí přeshraniční charakter (zadlužený stát nemusí nutně být zachraňován věřitelem pocházejícím z tohoto státu; v řeckém případě je poměr zahraničních věřitelů vůči domácím přibližně 4:1);
• prostřednictvím nejrůznějších standardních i ad-hoc evropských politik a iniciativ (rozpočet EU, záchranné mechanismy – jako trade-off: oč více bude zaujímat jedna země věřitelské postavení v záchranných mechanismech, o to více budou pravidla formování a využívání rozpočtu EU či koncepty ostatních politik EU přizpůsobena jejím zájmům).

Finanční panika na podzim roku 2008 byla provázena mimořádnými opatřeními fiskální a měnové politiky: snížením úrokových sazeb téměř k nule, krátkodobým uvolněním masivní fiskální expanze a vytvořením bezprecedentních garančních a rekapitalizačních schémat pro banky a finanční instituce.

Zatímco tato intervence výrazně napomohla jako nástroj před rozpadem finančního systému (byť v některých zemích tento prožil velice krušné momenty a navíc důsledky dluhové krize na něj ještě patrně nejsou zdaleka vyřešeny), vyhnout se největší recesi za mnoho uplynulých dekád již žádná finanční injekce nepomohla. V roce 2009 poklesl meziročně HDP v EU o 4,2%, v USA o 2,7%, v Japonsku o 6,3%. Růst se zpomalil (byť na stále mimořádně vysokých hodnotách) například v Číně a dalších rozvíjejících se – především asijských a latinsko-amerických – ekonomikách.

Díky silným globálním stimulačním opatřením a pružnosti rozvíjejících se ekonomik se růst obnovil již v roce 2009 a za rok 2010 se čísla o růstu již vrátila spolehlivě zpět do černé barvy (EU v průměru téměř 2%, USA téměř 3% a Japonsko skoro 4% meziročně). Nedávno, nicméně, začal růst vykazovat zřetelné známky zbržďování ve všech uváděných oblastech. Zatímco meziroční růst ekonomiky EU by měl letos stále dosáhnout hodnoty okolo 1,7% meziročně, při pohledu na vývoj v kratších úsecích v rámci roku – na příklad na čtvrtletní bázi – by mohlo na jeho konci dojít až k mezikvartální stagnaci či dokonce mírnému poklesu. Významné zpomalování souběžně vykazuje i americká ekonomika. Přestože stále je spíše odvážné předvídat opětovnou recesi či dosažení významného zpomalování trvalejšího rázu, ona změna ve výhledu (byť bylo zřejmé, že skvostné výsledky zejména Německa z roku 2010 jsou letos těžko udržitelné a obhajitelné) evropské ekonomiky je jak zklamáním, tak varováním a hrozbou, zejména s ohledem na současnou vysokou úroveň nezaměstnanosti (více 22 miliónů nezaměstnaných v EU).

Proč růst pozbývá dynamiky ? Je zde jistá významná historická zkušenost (byť zasazená do odlišných dějinných konsekvencí), že oživení z finančních a ekonomických krizí bývají spíše pomalá a nepřímočará – z tohoto pohledu bychom neměli být překvapeni.

Nástup do krize byl spojen s rychlým procesem vytváření soukromého dluhu k financování spotřeby a realitních investic. V Evropě zůstával veřejný dluh spíše stabilní v poměru k HDP, nicméně na velmi vysoké nominální úrovni. Slušně fungující ekonomiky v předkrizovém období vytvořily při vysoké daňové kvótě stále dost daňových příjmů k udržení míry deficitů na akceptovatelné úrovni, nicméně bez ambicí tento ekonomický vývoj využít ke snížení vysokého veřejného dluhového břemene, které nyní představuje rozhodující faktor jen velmi pozvolna se rozjíždějící konjunktury, která patrně zdaleka nedosáhne hodnot obvyklých v před-krizovém období, a bez ohledu na trvalý nárůst výdajů.

Prasknutí finanční bubliny odhalilo nestabilitu základu, na kterém byl hospodářský růst postaven – základu postaveném ve velké míře na hromadícím se dluhu. Soukromý sektor byl donucen ke gigantickým úsporám, aby byl schopen se se svými dluhy vypořádat a dostat se zpět na zdravou, udržitelnou úroveň. V tomto konání se nevyhnutelně krátkodobě prohloubil ekonomický pokles, či bylo přispěno ke zpomalení ekonomického oživování.

Fiskální stimul, a v některých zemích i podpora bank a finančního sektoru, přispěl na druhé straně k růstu dluhu veřejného. Výsledkem bylo, že poměr veřejného dluhu k HDP se zvýšil z necelých 60% v roce 2007 na více než 82% v roce letošním (pro porovnání: v USA za stejné období vzrostl z 63% na 102%).

Je tak viditelně nezbytné učinit stop další akumulaci veřejného dluhu. I proto byla stimulační opatření navržena jako krátkodobá a jejich efekt začíná již pozvolna mizet (přestože v řadě zemí by byla míra poklesu jejich ekonomik bez jejich uplatnění ještě výraznější).

Pro Evropu však průměrná hodnota deficitu i dluhu je údajem sice souhrnným a tendence vývoje minulých let je značně varující, nicméně stále dostatečně nepostihuje neudržitelnost vývoje veřejných financí v některých zemích. Tři členské státy (doposud ...) – Řecko, Irsko a Portugalsko – mají nyní ve skutečnosti zastaven přístup na soukromé trhy s dluhovými instrumenty a musejí se spoléhat na podmíněnou finanční asistenci ze strany ostatních členských států a Mezinárodního měnového fondu (MMF) k refinancování jejich splatných závazků a existujících deficitů (prohloubených nevýkonností jejich reálných ekonomik).

V Irsku tento asistenční program již podstatně stabilizoval situaci a trhy na způsob využití programu reagovaly poměrně pozitivně. Vzhledem k povaze irských příčin dluhové krize je reálná a předvídatelná naděje k dosažení udržitelného oživení. Rovněž Portugalsko, kde je program uplatňován teprve několik měsíců, vykazuje rysy jistého progresu.

Nicméně, v Řecku je situace nejnejistější, nejzamotanější a nejkomplexnější. Řecko plně nezavedlo opatření k posílení veřejných financí a zlepšení konkurenceschopnosti ekonomiky, jež byly EU i MMF požadovány coby podmínka za finanční pomoc z května 2010 (tehdy jako výsledek řady předem nepřipravených a nesystematických improvizací). Také řecká růstová výkonnost přinesla hluboké zklamání a redukce deficitu (přestože k ní dochází) není prováděna v tak dynamické podobě, jak bylo dříve předpokládáno a nastaveno.

Právě tato fakta a jejich následná interpretace vystrašila trhy a vedla k vytváření spekulací ohledně okamžité neschopnosti Řecka plnit své závazky, případně vystoupit z euro-zóny (druhý z návrhů byl pak dále akcentován nizozemským návrhem o zabývání se a přehodnocení pravidel pro vstupní a členské podmínky pro pobývání v euro-zóně, včetně zavedení nástroje podmínečného a trvalého vyloučení, jež by byl zařazen do legislativního instrumentária euro-zóny). A tyto obavy logicky vyvolaly dopad na další potenciálně ohrožené státy.

Jejich náklady na výpůjčku finančních zdrojů na trhu vzrostly. S ohledem na úzké propojení mezi kvalitou dluhopisového portolia problémových zemí a zdravím bankovního sektoru byly zasaženy též některé banky, resp. bankovní systémy.

Přijatá opatření

Za uplynulých přibližně 18 měsíců došlo na úrovni EU k přijetí bezprecedentního počtu návrhů na překonání následků ekonomické a finanční krize, stejně jako na vytvoření systémů preventivního charakteru, jejichž aplikací by ekonomiky v EU byly vůči budoucím krizím odolnější a současně by měly vytvořen na konsensuální bázi předem připravený a systematizovaný mechanismus, jež bude možné k překonávání následků příští krize použít, a nikoliv jej v době nejrazantnějších krizových projevů velmi improvizovaně a obtížně koordinovaně vytvářet.

Již v září roku 2010 přijala Evropská komise soubor legislativních opatření, jejichž cílem je posílení managementu hospodářské politiky v EU i euro-zóně. Takto zásadní a ucelený systém opatření pro posílení koordinovaného a zodpovědného výkonu hospodářské politiky v EU nebyl v rámci integračního uskupení znám minimálně od nástrojů, přijatých v souvislosti se zavedením Hospodářské a měnové unie (EMU), tedy období počátku a průběhu 90. let. V důsledku nedostatků, zastaralosti a obtížnosti s reálným vymáháním stávajících právních předpisů, upravujících hospodářskou a měnovou politiku v Unii, je současně zapotřebí širší a posílený dohled nad makroekonomickými politikami, strukturálními reformami, ale též například nad politikami daňovými a fiskálními. V případě členských států, které nedodržují předpisy, je účinné zavedení nových mechanismů prosazování. Dohodnutá procedura nazvaná Evropský semestr by měla i v realitě začlenit všechny revidované a nové postupy dohledu do uceleného a účinného rámce hospodářské politiky.

Hlavní jádro opatření představuje šest právních předpisů (i proto se do slangu pozvolna vžívá termín Six-Pack Measures): čtyři z nich se týkají záležitostí fiskální politiky, včetně významné reformy Paktu stability a růstu, dvě zbývající jsou zaměřeny na odhalování případů vznikající makroekonomické nerovnováhy v EU a euro-zóně a jejich účinné řešení.

Díky těmto změnám mohou členské státy euro-zóny například využívat posílené mechanismy prosazování a omezit volnost jednání při uplatňování sankcí. Jinak řečeno, Pakt stability a růstu je nyní více založen na pravidlech a jejich respektování a lze očekávat, že země, které nedodrží své závazky, budou postiženy sankcemi.

Šest právních předpisů představují tyto normy:

• Nařízení, jimž se mění právní předpisy, které jsou základem preventivní části Paktu stability a růstu (nařízení č. 1466/97): Preventivní část Paktu stability a růstu má zajišťovat, aby členské státy EU dodržovaly i v ekonomicky příznivých časech přísné a zodpovědné fiskální politiky, čímž by si vytvořily nezbytnou rezervu pro méně příznivá období. Aby se neopakovala situace z minulosti, kdy se některé členské státy v období příznivého hospodářského vývoje spokojily s dosaženými výsledky, je sledování veřejných financí založeno na nové koncepci tvorby přísné fiskální politiky, díky níž bude sledován střednědobý cíl. Evropská komise může vydat varování v případě výrazné odchylky od přísné fiskální politiky v členských státech euro-zóny;
• Nařízení, kterým se mění právní předpisy, jež jsou základem nápravné části Paktu stability a růstu (nařízení č. 1467/97): Nápravná část Paktu stability a růstu má zabránit hrubým chybám v rozpočtových politikách; nařízení se mění z toho důvodu, aby bylo možné úzce sledovat vývoj dluhů a tento v reakcích hospodářské a fiskální politiky postavit na roveň s vývojem schodku, zejména v případě rozhodnutí, která se týkají postupů přijímaných při proceduře nadměrného schodku. Členské státy, jejichž dluh přesáhne 60% HDP by měly podniknout kroky k jeho snížení uspokojivým tempem, tzn. snížit jej o jednu dvacetinu rozdílu vůči 60% mezní přípustné hodnoty tohoto ukazatele za poslední tři roky;
• Nařízení o účinném prosazování rozpočtového dohledu v euro-zóně; změny v preventivní a nápravné části Paktu stability a růstu podporuje nový soubor postupných finančních sankcí pro členské státy euro-zóny. Pokud jde o preventivní část, měl by být důsledkem toho, že se fiskální politika členského státu významně odchyluje od stanoveného kritéria zdravého vývoje veřejných financí, úročený vklad. V nápravné části by se poté, co je přijato rozhodnutí o nadměrném schodku v dané zemi, uplatnil neúročený vklad ve výši 0,2% HDP. Ten by byl v případě nedodržení doporučení k nápravě nadměrného schodku přeměněn na finanční postih. Úroky z vkladů a finančních postihů budou rozděleny mezi ty členské státy euro-zóny, které nevykazují nadměrný schodek ani nadměrnou nerovnováhu. Tyto změny jsou zamýšleny a navrženy tak, aby usnadnily možný přechod na systém prosazování, napojený na Rozpočet EU, jak je specifikováno ve sdělení Evropské komise z 30.6.2010;
• Nová směrnice o požadavcích na rozpočtový rámec členských států; jelikož je tvorba fiskální politiky a zodpovědnost za ní v dominantní pravomoci členského státu, je klíčové, aby se cíle Paktu stability a růstu odrážely ve vnitrostátních rozpočtových rámcích, tedy v systému prvků a nástrojů, tvořících základ vnitrostátního mechanismu řízení fiskální politiky (účetní systémy, statistiky, prognostické postupy, daňové předpisy, rozpočtové postupy a vztahy daňových orgánů s jinými subjekty, například regionálními a místními autoritami). Směrnice stanoví minimální penzum požadavků, které musejí být členskými státy dodržovány;
• Nové nařízení o prevenci a nápravě makroekonomické nerovnováhy; postup při nadměrném schodku představuje nový prvek rámce hospodářského dohledu EU. Zahrnuje pravidelná posouzení rizika nerovnováhy na základě přehledu ekonomických ukazatelů a jejich vývoje. Evropská komise tak může u členských států, nichž lze racionálně očekávat ohrožení jejich makroekonomické stability, zahájit podrobné přezkumy, které poukáží na zásadní problémy jejich ekonomických systémů. V případě členských států s výraznou nerovnováhou či nerovnováhou, která ohrožuje fungování EMU, může Rada EU přijmout doporučení a zahájit naplňování procedur při postupu při nadměrném schodku. Členský stát, který je podroben postupu při nadměrném schodku, musí předložit nápravný akční plán, který Rada EU prověří a stanoví lhůtu pro nápravná opatření. V případě, že dotčený členský stát euro-zóny opakovaně nepodnikne nápravné kroky,budou mu uloženy sankce (viz následující odstavec);
• Nařízení o prosazovacích opatřeních k nápravě nadměrné makroekonomické nerovnováhy v euro-zóně; podobně jako v oblasti fiskální politiky bude muset členský stát euro-zóny zaplatit roční finanční postih ve výši 0,1% svého HDP v případě, že opakovaně nedodrží doporučení Rady EU ohledně postupu při nadměrném schodku. Finanční postih lze zastavit pouze hlasováním kvalifikovanou většinou, přičemž hlasují pouze členské státy euro-zóny.

Vedle opatření, spojených výlučně či dominantně s nápravou fiskálního hospodaření a přijetím preventivních nástrojů k tomu, aby budoucí náchylnost na krizi nebyla tak silná, došlo ve zmíněném čase uplynulých necelých dvou let k přijetí dalších zásadních kroků, jejichž přehled je užitečné uvést i s ohledem na to, že právě tato opatření představují významný exogenní faktor určující podobu Víceletého finančního rámce i budoucí kohezní politiky po roce 2013.

Tato opatření v obecnějším vymezení lze uvést třemi klíčovými oblastmi:

1. Posílení společného ekonomického programu a přísnějšího dohledu ze strany EU

K řešení ekonomických problémů EU a k návratu na cestu silnějšího růstu je nezbytný společný rámec. Chybějící jasný systém správy ekonomických záležitostí mezi členskými státy vedl v minulosti k nerovnováhám a promarněným příležitostem. Celá EU tak byla v době, kdy její ekonomika byla zasažena krizí, zranitelnější. Aby došlo k vytvoření podmínek, které tuto náchylnost a zranitelnost limitují, navrhla Evropská komise Strategii Evropa 2020, která byla v červnu 2010 schválena Evropskou radou. Strategie společného ekonomického programu představuje sloučení:

• společného hospodářského programu;
• silnějšího rámce dohledu ze strany EU; a
• její monitorování prostřednictvím synchronizovaného modelu.

1.1 Došlo ke schválení hospodářských priorit pro EU: Strategie Evropa 2020 představuje společný hospodářský program EU. Stanoví jasné priority a cíle na úrovni EU a jednotlivých členských států za účelem podpory dynamického rozvoje Evropy v průběhu tohoto desetiletí. Roční analýza růstu určuje prioritní opatření pro následujících osmnáct měsíců, která se stávají součástí národních cílů a opatření připravených na míru potřebám jednotlivých členských států. Pakt Euro plus pak stanoví dodatečné závazky pro země, které se jej zúčastní.

Strategie Evropa 2020 představuje společný hospodářský program EU, plán k překonání krize a k podpoře inteligentního a udržitelného růstu podporujícího sociální začlenění pro časový horizont této dekády. Zabývá se jak krátkodobými problémy spojenými s krizí, tak potřebou strukturálních reforem a opatření na podporu ekonomického růstu a rozvoje, jež jsou nezbytná k tomu, aby Evropa a její ekonomika překonala krizové projevy a byla odolnější vůči budoucím hospodářským šokům.

Strategie Evropa 2020 je založena na jednoduchém a účinném prováděcím mechanismu, které tvoří cíle, konkrétní prioritní opatření a dohled. Její součástí je:

• pět cílů pro rok 2020; pro rok 2020 bylo stanoveno pět cílů tak, aby bylo úsilí zaměřeno na oblasti zásadně důležité pro budoucnost EU z pohledu její konkurenceschopnosti: zaměstnanost, inovace, klimatické a energetické záležitosti, vzdělávání a sociální začleňování. Tyto cíle byly schváleny pro celou EU a členské státy je v současné době již mají zapracovány do svých národních cílů: 
  • 75% obyvatelstva ve věku od 20 do 64 let by mělo být zaměstnáno
  • 3% HDP EU by měla být investována do výzkumu a vývoje
  • EU by měla snížit emise CO2 o 20%,zvýšit energetickou účinnost o 20% a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie v celkov spotřebě energie na 20%
  • Podíl dětí, které předčasně ukončí školní docházku, by měl být pod hranicí 10% a nejméně 40% mladší generace by mělo dosáhnout terciární úrovně vzdělání
  • Počet osob ohrožených chudobou by měl klesnout o 20 miliónů
• sedm stěžejních iniciativ; s cílem urychlit dosažení cílů Strategie Evropa 2020 představila Evropská komise soubor sedmi stěžejních iniciativ, mezi které patří:
  • Digitální agenda pro Evropu
  • Unie inovací
  • Mládež v pohybu
  • Evropa účinněji využívající zdroje
  • Průmyslová politika pro éru globalizace
  • Agenda pro nové dovednosti a pracovní místa
  • Evropská platforma pro boj proti chudobě

Dalším příkladem opatření Evropské komise na podporu Strategie Evropa 2020 je přijetí Aktu o jednotném trhu.

• deset konkrétních priorit pro rok 2011; v lednu 2011 Evropská komise podrobněji popsala očekávaný budoucí vývoj v roční analýze růstu, ve které nastínila naléhavá opatření pro následujících osmnáct měsíců:

tři priority k zajištění makroekonomické stability:

1. ozdravit veřejné finance;
2. přijmout opatření v případě velkých schodků (ale též přebytků – což je obtížně ospravedlnitelné) běžného účtu platební bilance;
3. zajistit stabilitu finančního sektoru;

Příklad: v roce 2011 provádějí všechny členské státy plány fiskální konsolidace, které stanoví přísné cílové hodnoty schodku,jichž je třeba dosáhnout tento rok, a které členským státům napomohou snížit rozpočtové schodky pod 3% HDP v dohodnutém časovém rámci;

čtyři priority k posílení strukturálních reforem:

1. pomoci lidem vrátit se zpět do práce nebo nalézt práci novou, ato jejím zatraktivněním po finanční stránce;
2. nutně reformovat důchodové systémy;
3. zajistit, aby podpora v nezaměstnanosti podněcovala k práci;
4. lépe vyvážit flexibilitu a bezpečnost na pracovním trhu;

Neznamená to však, že by měl být opuštěn společný evropský sociální model; naopak je třeba začlenit ty,kteří jsou momentálně z pracovního trhu vyloučeni;

tři priority k urychlení kroků vedoucích k posílení růstu:

1. odstranit překážky,které dosud brání Jednotnému vnitřnímu trhu;
2. zvýšit investice do energetické a dopravní infrastruktury a infrastruktury informačních technologií též prostřednictvím inovativních nástrojů financování (včetně například projektových dluhopisů EU);
3. vytvořit nákladově efektivní přístup k energii;

Rychlejší růst rovněž pomůže uspíšit fiskální konsolidaci a podpořit strukturální reformy.

Vzhledem k hlubší vzájemné provázanosti byl schválen též doplňující program dodatečnými reformními opatřeními a nástroji – Pakt Euro plus, platný závazně pro všechny členy euro-zóny, k němuž se dobrovolně přihlásilo šest dalších členských zemí, stojících mimo euro-zónu (Bulharsko, Dánsko, Litva, Lotyšsko, Polsko a Rumunsko); mimo něj z celé EU stojí vedle České republiky ještě Velká Británie, Švédsko a Maďarsko. Pakt Euro plus se zaměřuje na čtyři oblasti:

• konkurenceschopnost;
• zaměstnanost;
• udržitelnost veřejných financí;
• posilování finanční stability.

Pakt byl schválen na jarním zasedání Evropské rady 24. a 25.3 2011. Všech 23 signatářů se zavázalo provést reformy v Paktu uvedené; čtyři zatím nezúčastněné státy se mohou dobrovolně rozhodnout zda a kdy k paktu přistoupí. Pakt Euro plus je plně začleněn do nového rámce správy ekonomických záležitosti (European Economic Governance) a závazky v něm přijaté začlenily příslušné členské státy do svých národních programů reforem.

Opatření na podporu konkurenceschopnosti jsou součástí jednoho integrovaného prováděcího mechanismu, který zajišťuje, aby závazky EU byly účinně naplňovány na úrovni národních států a v nich realizovaných reforem. Členské státy se zavazují:

• stanovit národní cíle, které budou mít ambici dosažení a naplnění do roku 2020, a zavazují se tak přispívat k celkovému úsilí EU. Tento závazek přijaly v roce 2010 a jejich implementace probíhá počínaje rokem 2011. Evropská komise průběh nalhání těchto závazků sleduje;
• určit ve svých národních programech reforem nebo v programech stability a konvergenčních programech opatření, která mají v úmyslu ve svých zemích přijmout a přispět k naplnění souhrnných cílů pro celou EU. Přitom by měly vzít v úvahu roční analýzu růstu i hlavní oblasti obsažené v Paktu Euro plus. Své národní programy reforem a programy stability a konvergenční programy zasílají členské státy na pravidelné bázi Evropské komisi;
• zapracovat tato opatření do konkrétních nástrojů hospodářské politiky prostřednictvím rozpočtů, zákonů a dalších aktivit, schválených a přijatých na úrovni národních legislativ a exekutiv.

1.2 Dochází k zavádění přísnějšího dohledu EU nad hospodářskými a fiskálními politikami: Evropská komise navrhla vybavit EU lepšími funkčnějšími nástroji k zabránění neudržitelného vývoje veřejných financí a výrazně nevyvážené konkurenceschopnosti mezi členskými státy. Systém zahrnuje sankce, uplatnitelné vůči zemím euro-zóny, které nedodržují pravidla a jimž hrozí lépe vymahatelné pokuty (oproti stavu před přijetím tohoto opatření).

V posledních několika letech nebyla EU schopna naplňovat a dodržovat klíčové a zásadní dlouhodobě (či spíše trvale) platné cíle, které si sama stanovila v oblasti hospodářské a fiskální politiky; jedním z důvodů jejich neplnění byl i málo důsledný mechanismus dohledu. Evropská komise proto 29.9.2010 předložila šest legislativních návrhů (Six-Pack; viz výše). Evropský parlament a Rada tyto schválily v červnu 2011. Balíček těchto návrhů sleduje tři hlavní cíle:

• 1. silnější preventivní opatření díky posílenému Paktu stability a růstu; členské státy musí zabránit nadměrným schodkům veřejných financí (nad 3% HD) a nadměrnému dluhu (nad 60% HD), aby neohrožovaly fiskální udržitelnost. Tato pravidla jsou zakotvena v základních smlouvách o EU a podrobně uvedena v Paktu stability a růstu;

K dosažení tohoto cíle slouží jak dohled nad rozpočty jednotlivých členských států, tak dohled nad hospodářskými politikami a jejich koordinace (na základě článku 121 Smlouvy). Za tímto účelem stanovují členské státy každý rok ve svých programech stability nebo konvergenčních programech strukturální reformy a další aktivity nutné k dosažení a zajištění fiskální udržitelnosti.

Nový systém zajišťování tohoto cíle zavádí tři hlavní změny:

• větší transparentnost; členské státy by měly zajistit, aby jejich fiskální rámce zohledňovaly na všech úrovních veřejné správy (státní, regionální a místní) rozpočtový rámec EU. Za tímto účelem je třeba uvést všechny složky – například národní systémy veřejných účtů, statistické a prognostické postupy – do souladu se standardy EU a umožnit tak větší transparentnost vzájemný tlak;
• přísnější pravidla; členské státy s neudržitelnými veřejnými financemi budou muset učinit výrazný pokrok směrem ke střednědobým rozpočtovým cílům, aby dodržely kritérium schodku ve výši 3% HDP. Růst výdajů by měl být navázán na střednědobé tempo růstu HDP, aby všechny mimořádné příjmy vedly ke zvyšování úspor, nikoliv ke zvyšování výdajů. Rychlejší postup korekce k dosažení střednědobého rozpočtového cíle bude očekáván od zemí s poměrem dluhu k HDP vyšším než 60%, od zemí,které mají rychle rostoucí poměr dluhu k HDP a též od zemí, jejichž veřejné finance nejsou považovány za dlouhodobě udržitelné;
• lepší prosazování; členské státy, které nebudou dohodnuté zásady dodržovat, obdrží od Evropské komise varování, a to již ve fázi preventivních opatření. Bude-li členský stát porušovat pravidla trvale a/ nebo poruší-li je zvlášť závažným způsobem, vydá evropská komise členskému státu doporučení, aby přijal nápravná opaření. Rada doporučení přijme, pokud proti němu nebude hlasovat kvalifikovaná většina členských států (postup hlasování založený na pravidle tzv. obrácené většiny). V případě členských států euro-zóny bude doporučení podpořeno donucovacím mechanismem )na základě článku 136 Smlouvy) v podobě úročeného vkladu ve výši 0,2% HDP. Tuto preventivní složky Paktu stability a růstu dále posiluje Pakt Euro plus. Na jeho základě jsou členské státy euro-zóny, plus šest dalších členských států EU, povinny zapracovat fiskální pravidla EU stanovená v Paktu stability a růstu do svých právních řádů prostřednictvím konkrétního právního nástroje podle vlastní volby. Nástroj by měl být dostatečně závazný a trvalý (například ústavní nebo rámcový zákon).
• 2. silnější nápravná opatření díky posílenému aktu stability a růstu; nedodržují-li členské státy limity stanovené v základní Smlouvě, je zahájen postup při nadměrném schodku. Současná rozpočtová situace v téměř všech členských státech a problémy státního dluhu v řadě členských států nicméně ukazují, že stávající postup při nadměrném schodku nebyl účinný. Evropská komise navrhla posílit Pakt stability a růstu lepším prosazováním a možností udělit členským státům pokutu (viz výše). Dvě hlavní změny představují:
• přísnější pravidla; kritériem při posuzování veřejných financí nyní bude snižování dluhu. Členské státy s dluhem přesahujícím 60% HDP musí v průběhu tří let snížit částku, o níž dluh překračuje hranici, o nejméně 1/20 ročně. Neučiní-li tak, bude u nich zahájen postup při nadměrném schodku. Při posuzování uspokojivého tempa snižování dluhu by se měly vzít v úvahu všechny relevantní faktory, jež jsou uvedeny návrhu Evropské komise;
• lepší prosazování; členský stát euro-zóny, proti němuž bude zahájen postup při nadměrném schodku, bude muset složit neúročený vklad ve výši 0,2% HDP. Evropská komise vydá členskému státu doporučení, aby přijal nápravná opaření. Rada doporučení přijme, pokud proti němu nebude hlasovat kvalifikovaná většina členských států (opět pravidlo tzv. obrácené většiny; viz výše). Nedodrží-li členský stát požadavky původního doporučení k přijetí nápravných opaření, bude tento neúročený vklad přeměněn na pokutu. V případě opakovaného nedodržení doporučení bude pokuta zvýšena.
• 3. odstraňování makroekonomické nerovnováhy a nevyvážené konkurenceschopnosti; v průběhu uplynulého desetiletí podnikly členské státy různé ekonomické kroky, které v EU nepříznivě ovlivnily konkurenceschopnost a vedly k významné makroekonomické nerovnováze. Aby bylo možné takové problémy rozeznat a napravit mnohem dříve, je zaváděn nový mechanismus dohledu, opírající se o tyto nové prvky:
• systém včasného varování; základem bude srovnávací přehled vnějších a vnitřních ukazatelů (přibližně deseti) ke zjištění nerovnováhy v různých oblastech hospodářství. Složení ukazatelů se může v průběhu času měnit. Určí a oznámí se hraniční hodnoty. Ukazatele nebudou posuzovány mechanicky, ale bude je posuzovat Evropská komise na základě důkladných přezkumů, programů stability a konvergenčních programů národních programů reforem;
• přísnější pravidla; na základě článku 121 Smlouvy bude nyní vytvořen nový mechanismus postupu při nadměrné nerovnováze. Tento postup vychází z postupu při nadměrném schodku v oblasti veřejných financí. Domnívá-li se Evropská komise, že existuje makroekonomická nerovnováha (či hrozí její vznik), navrhne Radě, aby zahájila postup při nadměrné nerovnováze, doporučí dotyčnému členskému státu, aby přijal plán nápravných opatření s jasným přehledem nástrojů k jejich provedení a lhůt. Dosažený pokrok bude pravidelně přezkoumáván;
• lepší prosazování; nebude-li nerovnováha napravena, budou donucovací mechanismy pro členské státy euro-zóny zahrnovat jak pokuty (0,1% HDP), ta opatření jiné než finanční povahy.

1.3 Dojde k projednávání hospodářských priorit a priorit rozpočtové politiky na koordinované bázi každoročně ve stejnou dobu: nový koordinační nástroj k monitorování závazků na úrovni EU se nazývá Evropský semestr. V prvním pololetí každého roku se konají diskuse o hospodářském programu EU na základě roční analýzy růstu, kterou Evropská komise předkládá v lednu (rok 2011 je prvním rokem,kdy je tento postup uplatňován), a o prioritách členských států, které členské státy předkládají na jaře v podobě svých národních programů. V červnu jsou pak vydávána konkrétní doporučení pro jednotlivé země a členské státy mají časový prostor tyto zapracovat do svých rozpočtů hospodářských politik na následující rok.

V minulosti přezkoumávaly orgány EU hospodářskou politiku na jaře a fiskální rámce na podzim. Jak členské státy plní závazky na úrovni EU, se přezkoumávalo pouze zpětně. V podstatě bylo rozhodováno o hospodářských cílech, aniž bylo nutně známo, kolik peněz je k dispozici.

Od nynějška členské státy a Evropská komise diskutují o strukturálních reformách, opatřeních na podporu růstu a rozpočtovém dohledu zároveň. Tyto diskuse budou probíhat na úrovni EU od letoška každý rok od ledna do června a jsou nazývány Evropským semestrem. EU by tak měla zajistit soudržnost mezi ekonomickými rozhodnutími a rozpočtovými omezeními, posílit jejich účinnost a zlepšit provádění na úrovni členských států. Do tohoto nového procesu jsou plně začleněny i dodatečné závazky přijaté v rámci Paktu Euro plus. Jak Evropský semestr funguje ?:

• leden – Evropská komise udává směr; Evropská komise zahájí každý cyklus v lednu představením své roční analýzy růstu (AGS), v níž jasně zhodnotí ekonomickou situaci EU a dá pokyny pro další nutná opatření na úrovni EU i jednotlivých členských států. Analýza zahrnuje tři oblasti hospodářské politiky: makroekonomickou a fiskální politiku, strukturální reformy a opatření na podporu růstu;
• březen – politické schválení Evropskou radou; Evropská rada tento program ekonomických reforem a fiskální politiky prodiskutuje a schválí na svém jarním zasedání v jednom souboru závěrů. Šéfové států a vlád tak za společný hospodářský program a rámec rozpočtového dohledu převezmou odpovědnost a zaváží se k řádnému provádění ve svých zemích;
• duben/květen – předložení národních programů; členské státy poté předloží Evropské komisi a ostatním členským státům své národní programy reforem a programy stability (v případě členských stát euro-zóny) nebo konvergenční programy (pro nečlenské státy euro-zóny). Národní programy reforem stanoví program členských států v oblasti strukturálních reforem a opatření na podporu růstu a vytváření pracovních míst směrem k dosažení cílů agendy Strategie Evropa 2020. Rovněž zahrnují krátkodobé závazky přijaté v rámci Paktu Euro plus zeměmi, které k Paktu přistoupily. Programy stability a konvergenční programy na druhé straně stanoví národní plány zdravých a udržitelných veřejných financí. Synchronizace příprav těchto dvou programů zajistí zefektivnění postupů a ukáže pozitivní vývoj,případně obrat ve vývoji veřejných financí a strukturálních reforem;
• červen – doporučení Evropské komise; po důkladném posouzení těchto národních zpráv předloží Evropská komise Radě EU v červnu návrh konkrétních doporučení pro jednotlivé země, nichž identifikuje pokrok a nedostatky každého členského státu při realizaci dohodnutých opatření. Evropská rada na svém červnovém zasedání tato doporučení prodiskutuje a Rada EU je poté přijme. Pokyny obdržené od Rady EU členské státy vezmou v úvahu při sestavování svých rozpočtů na následující rok. Návrhy rozpočtů budou vlády v druhé polovině roku nadále posílat k projednání národním parlamentům, neboť ty pochopitelně neztrácejí své právo rozhodovat o rozpočtu. Nový rámec tak v žádném případě neznamená omezení suverenity národních parlamentů.

Schematicky je postup Evropského semestru znázorněn v následující tabulce:

2. Zabezpečení stability euro-zóny

V roce 2010 reagovala EU na krizi státních dluhů zavedením dočasných podpůrných mechanismů, které budou v roce 2013 nahrazeny stálým Evropským stabilizačním mechanismem (ESM). Tato podpůrná opatření pomáhají zabezpečit finanční stabilitu euro-zóny. Jsou podmíněna přísnými programy fiskální konsolidace a reforem a vytvářena v úzké spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem (MMF).

Ekonomická krize vyvinula obrovský tlak na veřejné finance a zvýšila úroveň schodků a veřejného dluhu ve všech členských státech. Třem členským státům, které nepatří k euro-zóně, poskytly EU, MMF a Světová banka finanční pomoc (prostřednictvím mechanismu k nápravě platební bilance) výměnou za souhlas s provedením programů fiskální konsolidace a strukturálních reforem. První program byl dohodnut s Maďarskem, které mezi říjnem 2008 a listopadem 2010 obdrželo prostředky ve výši 5,5 mld. EUR. Druhý program byl v lednu 2009 schválen pro Lotyšsko výměnou za pomoc ve výši až 7,5 mld. EUR. Třetí program na 5 mld. EUR byl v květnu 2009 dohodnut s Rumunskem. Rumunský a lotyšský program probíhají ještě v současné době.

Vývoj státního dluhu se stal od roku 2010 již zcela očividně předmětem vážných obav a znemožnil některým členským státům euro-zóny refinancovat státní dluh udržitelným způsobem na trhu.

Pro krajní případy byly zřízeny dočasné mechanismy, které mají zajistit stabilitu euro-zóny jako celku a pomoci jednotlivým členským státům nacházejícím se ve finančních nesnázích, případně pod velkými tržními tlaky. Byl rovněž dojednán stálý mechanismus, který bude zaveden 1.7.2013.

Finanční pomoc se může poskytnout členskému státu euro-zóny, který o ni požádá a podléhá přísné podmíněnosti promítnuté do ozdravného ekonomického programu, který vyjedná Evropská komise a MMF ve spolupráci s Evropskou centrální bankou. Pomocí těchto mechanismů může Evropská komise jednat, aby ochránila euro i za extrémně zátěžových scénářů. Jasně odrážejí společný zájem a solidaritu v euro-zóně, jakož i individuální odpovědnost každého členského státu před ostatními.

Mechanismus dvoustranných úvěrů (pro Řecko): 2.5. 2010 byl zřízen speciální mechanismus za účelem řešení bezprostředně hrozící platební neschopnosti Řecka. Členské státy euro-zóny se rozhodly poskytnout spolu s MMF Řecku finanční pomoc na dobu tří let ve výši 110 mld. EUR ve formě dvoustranných úvěrů se zvláštními úrokovými sazbami. Tyto úvěry byly podmíněny přísným programem fiskální konsolidace a prodiskutovány Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a MMF. Evropská komise sleduje pokrok prostřednictvím čtvrtletních misí a podává zprávy ministrům financí.

Dohoda z 11.3. 2011 sjednotila splatnost budoucích i již vyplacených trandí úvěrů Řecku a trandí úvěru poskytnutého Irsku (průměrně sedm a půl roku). Dále bylo rozhodnuto snížit úroky z budoucích i již vyplacených trandí úvěrů Řecku o 100 bazických bodů.

Zásadní restrukturalizaci tohoto stavu znamenala díky obtížnému plnění podmínek ze strany Řecka letní jednání, jež vyústila v rozhodnutí Evropské rady o dalším časovém rozmělnění podmínek poskytování finančních zdrojů pro Řecko, jež bylo v závěru října modifikováno radikálnějším přístupem, spočívajícím ve významném odpisu podstatné části řeckých závazků, jež je však nyní dále korigován diskusí o schválení referendem.

Dočasný mechanismus v hodnotě až 500 mld. EUR (2010 – 2013): z důvodu neustálého tlaku na trhy se státními dluhopisy se členské státy euro-zóny a Evropská komise 10.5. 2010 rozhodly zřídit dva dočasné záchranné finanční mechanismy v hodnotě až 500 mld. EUR na podporu jakékoliv další země euro-zóny, která by mohla finanční pomoc potřebovat. Jedná se o Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM), založený na zárukách z Rozpočtu EU až do výše 60 mld. EUR, a Evropský nástroj finanční stability (EFSF), mezivládní orgán poskytující až 440 mld. EUR v zárukách od členských států euro-zóny. MMF se rozhodl doplnit tyto mechanismy potenciální finanční pomocí zemím euro-zóny až do výše 250 mld EUR.

V listopadu 2010 požádalo Irsko o pomoc z těchto nově zřízených mechanismů ve výši 85 mld. EUR poté, co se výrazně zhoršila jeho fiskální pozice v důsledku mimořádných problémů bank, které ještě zesílily dopad recese. Evropská komise, MMF a Evropská centrální banka se dohodly na koncepci programu, který Velká Británie, Dánsko a Švédsko dále doplnily dvoustrannými úvěry.

Na základě zkušeností Irska a s cílem řešit jakoukoliv další žádost před rokem 2013 Evropská rada 24. a 25.3. 2011 přistoupila ke zlepšení hlavních prvků těchto dočasných mechanismů. Byla snížena cena úvěrů z EFSF ( a poté i EFSM), aby lépe brala v úvahu udržitelnost dluhů zemí čerpajících pomoc, přičemž zůstala vyšší než náklady na financování nástroje v souladu se zásadami MMF pro stanovování cen pomoci. Vedle toho se stal flexibilnější rozsah činnosti EFSF: v rámci programu s přísnou podmíněností může mechanismus výjimečně zasáhnout na primárním trhu s dluhopisy (tedy nakoupit nově vydané státní dluhopisy). Na doporučení Evropské komise je dále možné plně čerpat dohodnutou úvěrovou kapacitu EFSF ve výši 440 mld. EUR.

V květnu 2011 poskytla EU finanční pomoc ve výši 78 mld. EUR rovněž Portugalsku, aby mu pomohla řešit finanční problémy. Dvě třetiny pomoci budou pocházet ze zdrojů EU: po 26 mld. EUR z EFSF i EFSM; zbývajících 26 mld. EUR poskytne MF. Vyplácení pomoci je rozloženo do tří let v závislosti na výsledcích čtvrtletních hodnocení provádění dohodnutého programu Portugalskem, zahrnujícím ambiciózní fiskální korekci, velkou řadu reforem na podporu růstu a konkurenceschopnosti a opatření na posílení stability finančního sektoru.

Evropský mechanismus stability (ESM; od 1.7. 2013); na podzim 2010 se členské státy euro-zóny dohodly zřídit stálý mechanismus zakotvený ve Smlouvě jako strukturální reakce na případné budoucí žádosti o finanční pomoc od roku 2013 a dále.

ESM poskytne stálý rámec pro řešení krizí a od 1.7. 2013 bude zastávat úlohu EFSM a EFSF, spočívající v poskytování vnější finanční pomoci členským státům euro-zóny. Přístup k finanční pomoci z ESM bude umožněn za přísné podmíněnosti hospodářské politiky v rámci ozdravného makroekonomického programu a na základě přísné analýzy udržitelnosti veřejného dluhu, kterou provede Evropská komise spolu s MMF a ve spolupráci s Evropskou centrální bankou. Členský stát, který pomoc přijímá, bude muset s ohledem na konkrétní okolnosti vhodnou formou a v plném souladu s praxí MMF zapojit soukromý sektor. Členské státy, které do euro-zóny nepatří, se mohou pro účast na opatřeních v rámci ESM ad hoc rozhodnout (jak to například některé z nich učinily nyní v případě Irska).

Podmínky ESM, včetně jeho správy, kapitálové struktury a podílů,umístění, nástrojů a zapojení MMF, byly dojednány 1.3. 2011 na vrcholné schůzce skupiny zemí euro-zóny a o dva týdny později potvrzeny na zasedání Evropské rady. ESM bude mít skutečnou úvěrovou kapacitu 500 mld. EUR (celkový upsaný kapitál ve výši 700 mld. EUR, z čehož 80 mld EUR bude ve formě splaceného kapitálu a 620 mld. EUR bude kombinací přislíbeného kapitálu splatného na požádání a záruk od členských států euro-zóny).

Zřízení ESM si vyžaduje změnu Smlouvy o fungování Unie (článku 136). Oté, co Evropská komise a Evropský parlament vydaly pozitivní stanoviska,odsouhlasila tuto změnu v únoru a březnu 2011 i Evropská rada a uvolnila tak cestu probíhající ratifikaci v jednotlivých členských státech.

3. Ozdravení finančního sektoru

EU zavedla nová pravidla a zřídila agentury k včasnému rozpoznání a řešení komplexně vymezených problémů, jimž může finanční sektor čelit, a zajištění toho, aby byly všechny subjekty ve finančním sektoru řádně regulovány a kontrolovány. Mezi další opatření v tomto sektoru se řadí systematičtější a přísnější zátěžové testy bank, které probíhají na pravidelné bázi. Zdravý finanční sektor je základní podmínkou toho, aby podniky a domácnosti měly přístup k úvěrům.

Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 se činnost EU zaměřuje na odstraňování nedostatků v regulaci finančního sektoru a na posilování dohledu nad tímto sektorem za účelem zlepšení stability, transparentnosti a důvěry.

• V lednu 2011 byla ve spolupráci s Evropskou radou pro systémová rizika (ESRB) zřízena nová přísná struktura finančního dohledu, zajišťující, aby byla makroekonomická finanční rizika dostatečně včas rozeznána. Doplňují ji tři evropské orgány dohledu pro jednotlivá odvětví: Evropský orgán pro bankovnictví (se sídlem v Londýně), Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (se sídlem ve Frankfurtu) a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy se sídlem v Paříži).
• Definují se přísnější pravidla týkající se kapitálových požadavků na banky, investiční společnosti a pojišťovny: čtvrtá revize směrnice o kapitálových požadavcích pro banky a investiční společnosti a směrnice Solvency II pro pojišťovny (vstupuje v platnost v roce 2013). Lepší řízení rizik ve finančních institucích usnadní stávající a nová pravidla upravující udělování odměn a prémií ve finančních institucích a omezující pobídky k podstupování krátkodobých rizik. Zaváděný globální přístup má zajistit, aby žádný finanční aktér, trh ani produkt neunikl náležité regulaci účinnému dohledu. Byla již přijata opatření k vytvoření rámce pro zajišťovací (hedgeové) fondy a fondy soukromého kapitálu a k zavedení některých pravidel pro ratingové agentury. V úsilí je však třeba pokračovat. Další iniciativy se právě vyjednávají nebo se v blízké budoucnosti plánují, mimo jiné v oblasti derivátů, krátkých pozic, finančních trhů a zneužívání trhu.
• Je rovněž velmi důležité zvrátit současnou situaci morálního hazardu, kdy banky de facto spoléhají na zásah vlád, pokud se potýkají s vážnými problémy. Proto Evropská komise v několika příštích měsících navrhne komplexní rámec řešení úpadků bank, aby banky mohly řádným způsobem vyhlásit úpadek a daňoví poplatníci nemuseli v případě vzniklých problémů platit.

Souběžně s tím pokračuje práce na zajištění životaschopnosti bankovního sektoru a na překonání krize.

• Zátěžové testy bank představují jeden nástroj dohledu, používaný na úrovni EU ke zjištění možných slabin a k předcházení úpadkům nebo selhání systému.Testy konkrétně posuzují celkovou odolnost bankovního sektoru v EU a solventnost jednotlivých bank za předpokladu nepříznivých událostí. Tyto činnosti řídí Evropský orgán pro bankovnictví. Dalšími zúčastněnými stranami jsou Evropská centrální banka, Evropská komise, orgány dohledu členských států, které jsou odpovědné za provádění testů na národních úrovních.
• Od roku 2008 již proběhla dvě kola zátěžových testů. V březnu zahájil Evropský orgán pro bankovnictví nové kolo zátěžových testů na širokém vzorku bank v EU. Byla provedena přísná vzájemná hodnocení a kontrola kvality a výsledky byly zveřejněny v červnu 2011. Je nezbytné zajistit úplnou transparentnost pokud jde o rizika, kterým se banky vystavují. Od všech bank, které zátěžový test označí za zranitelné a zřejmě i podkapitalizované, je očekáváno přijetí nezbytných opatření. Ještě před zveřejněním výsledků nového zátěžového testu vypracují členské státy konkrétní nápravné plány restrukturalizace zranitelných institucí, včetně možných tržních řešení jako přímé financování na trzích nebo prodej aktiv, ale také pevné rámce pro rekapitalizaci jednotlivých institucí a případně i zrychlení restrukturalizace bank v rámci pravidel EU pro státní podporu. Zátěžové scénáře vytvořené Evropským orgánem pro bankovnictví v úzké spolupráci s Evropskou centrální bankou, Evropskou radou pro systémová rizika a Evropskou komisí jsou přísné a rozptylují obavy na trzích ohledně stupně přísnosti a rozsahu testu. Ke zjištění úvěrového rizika zemí budou simulovány šoky u expozic v obchodních portfoliích bank.
• Nezávisle na tom Evropský orgán pro bankovnictví hodnotí struktury financování bank a likviditu jejich portfolií aktiv.