Bezdůvodné obohacení 

Pojem bezdůvodné obohacení

Vymezení bezdůvodného obohacení nalezneme v § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „občanský zákoník“). Podle tohoto zákonného ustanovení bezdůvodné obohacení představuje závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se takto obohatil, povinnost vydat to, oč se obohatil. Vedle této povinnosti potom existuje právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. V odstavci 2 uvedeného paragrafu je stanoveno, že „bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“

Právní vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, je vztahem závazkovým. Jedna strana tohoto vztahu má právo požadovat od strany druhé určité plnění, nejčastěji majetkové povahy, zatímco druhá strana je povinna toto plnění poskytnout. Vedle práva na plnění a povinnosti plnění poskytnout mají obě strany rovněž povinnost poskytnout součinnost k řádnému a včasnému splnění závazků a odpovídající právo na tuto součinnost.

Závazek z bezdůvodného obohacení však vzniká až ve chvíli, kdy mezi subjekty neexistuje žádný jiný právní vztah, na základě kterého by byla právní normou uložena povinnost, která by směřovala ke stejnému cíli. Pokud je mezi stranami uzavřena např. smlouva o dílo, nepřichází při vzniku nároku na zaplacení ceny za zhotovení díla v úvahu aplikace ustanovení § 451 a násl. o bezdůvodném obohacení. Pokud jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy pokud bylo obohacení získáno jednou stranou zaviněným protiprávním jednáním nebo škodní událostí, nelze ani v tomto případě aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, ale poškozenému vzniká nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. občanského zákoníku.

Tento názor judikoval též Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008, kde uvedl, že jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody a z titulu bezdůvodného obohacení, ustanovení o bezdůvodném obohacení se nepoužijí. Nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení je nutné odlišovat. V prvním případě vzniká nárok na náhradu škody v důsledku protiprávního jednání jedné strany (není zde podmínkou obohacení této strany), na druhou stranu předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je újma jednoho v důsledku obohacení jiného.

Abychom mohli hovořit o bezdůvodném obohacení, je nutné, aby byly splněny následující předpoklady:

• obohacení na straně neoprávněného nabyvatele (prospěch nabyvatele musí být objektivně vyjádřitelný v penězích),
• k získání majetkového prospěchu došlo na úkor jiného subjektu – byla mu způsobena újma,
• existuje příčinná souvislost mezi získáním obohacení jednoho subjektu a újmou subjektu druhého (pro splnění tohoto předpokladu je nezbytné hodnotit získaný majetkový prospěch pouze do té míry, do jaké tento představuje pro oprávněného majetkovou újmu),
• obohacení je možno považovat za bezdůvodné.

V souvislosti se shora uvedeným zbývá doplnit, že právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniká bez ohledu na zavinění neoprávněného nabyvatele.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Prameny platné právní úpravy bezdůvodného obohacení

Právní úprava občanskoprávní

Základním pramenem upravujícím bezdůvodné obohacení je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Právní úpravu nalezneme v jeho části šesté, hlavě třetí, paragrafu 451 a následujících. Občanský zákoník však upravuje bezdůvodné obohacení i na jiných místech, např. ve svém § 743 odst. 2, který pro určitou situaci zakládá nárok jednatele bez příkazu na vydání obohacení v podobě náhrady jím vydaných nákladů.

Tuto úpravu je třeba chápat ve vztahu k obecným ustanovením § 451 a násl. občanského zákoníku jako zvláštní a proto je nutné aplikovat ji přednostně (zásada „lex specialis derogat legi generali“). Pokud tedy neexistuje zvláštní soukromoprávní úprava bezdůvodného obohacení, použije se na daný soukromoprávní vztah obecná občanskoprávní úprava bezdůvodného obohacení upravená v § 451 a násl. občanského zákoníku.

Právní úprava obchodněprávní

Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.) v žádném ze svých ustanovení neobsahuje úpravu bezdůvodného obohacení. V souvislosti s tím je nutné vycházet z ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, kde je zakotvena základní zásada, dle které se předpisy práva občanského řídí ty otázky, které nejsou upraveny obchodním zákoníkem. Z uvedeného lze dovodit, že pro případy bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích se bude aplikovat občanskoprávní úprava tohoto institutu.

Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor bylo obohacení získáno, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. V souvislosti s tím je třeba upozornit na velmi diskutovanou problematiku promlčení nároků z bezdůvodného obohacení vzniklých právě z obchodněprávních vztahů (tedy zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích podléhá dikci občanského nebo obchodního zákoníku).

Touto otázkou se podrobněji zabývá podkapitola VI nazvaná „Promlčení nároků z bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích“.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Případy jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení

Pozitivní vymezení skutkových podstat bezdůvodného obohacení nalezneme v § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku. V § 455 občanského zákoníku je dále uveden negativní výčet případů, které není možné za bezdůvodné obohacení považovat (viz níže).

Jednotlivými skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení jsou dle shora uvedených zákonných ustanovení následující:

1. plnění bez právního důvodu
2. plnění z neplatného právního úkonu
3. plnění z právního důvodu, který odpadl
4. majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů
5. plnění za jiného

Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu

Plněním bez právního důvodu se rozumí takové plnění, k němuž neexistoval od samého počátku právní důvod. Plnění bez právního důvodu je možné charakterizovat tak, že bylo plněno, tj. že došlo k přesunu majetkové hodnoty z majetkové sféry jednoho subjektu do majetkové sféry subjektu druhého, a že pro toto plnění nebylo žádného právního důvodu. Lze sem zařadit případy plnění poskytnuté omylem někomu, kdo nebyl věřitelem nebo tzv. plnění nedluhu – tedy pokud někdo hradí dluh, který vůbec neexistuje ani nikdy neexistoval.

Důležité je, aby ten, kdo plnil, nevěděl, že není povinen plnit nebo že plní někomu, kdo nemá právo toto plnění přijmout. O plnění bez právního důvodu může jít i v případě užívání cizí věci bez smlouvy opravňující užívat cizí věc. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou.

Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá. Např. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007 označil za bezdůvodné obohacení získané bez právního důvodu užívání cizího pozemku. V tomto svém rozhodnutí uvedl, že příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc.

Prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat.

Bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu

Je nutné odlišovat, zda právní důvod k plnění nikdy neexistoval od situace, kdy právní důvod k plnění existoval, avšak byl neplatný (absolutně nebo relativně). Náš právní řád rozlišuje absolutní neplatnost a relativní neplatnost. Toto dělení je významné i z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z absolutně nebo relativně neplatného právního úkonu a otázky jeho promlčení.

Pokud hovoříme o neplatnosti absolutní, působí tato „ex tunc“ (tedy od samého počátku). Z tohoto důvodu každé plnění, poskytnuté byť i dobrovolně na základě takovéhoto právního úkonu je bezdůvodným obohacením, a to již od okamžiku, kdy bylo poskytnuto. Absolutní neplatnosti se lze dovolat bez časového omezení, ale právo na vydání plnění z absolutně neplatného právního úkonu se promlčuje ve lhůtách stanovených v § 107 občanského zákoníku. U relativně neplaného právního úkonu je situace jiná. Tento se považuje jak za existující, tak také za platný, a to až do doby, než se jeho relativní neplatnosti oprávněný subjekt dovolá.

Účinným dovoláním se neplatnosti právního úkonu se plnění poskytnuté na jeho základě stává plněním z neplatného právního úkonu, je tedy bezdůvodným obohacením. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Od práva dovolat se relativní neplatnosti je nutno odlišovat právo na vrácení plnění z relativně neplatného právního úkonu, které se promlčuje ve lhůtách stanovených v § 107 občanského zákoníku. Promlčecí lhůta počíná běžet v okamžiku dovolání se relativní neplatnosti.

Pokud by měl o existenci či neexistenci právního vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatného právního úkonu rozhodovat soud, měl by jako předběžnou otázku vyřešit platnost či neplatnost právního úkonu, na jehož základě bylo plněno. Závěr o tom, že někdo je odpovědný za bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu, a je tedy povinen takové obohacení vydat, lze učinit pouze v případě, že je neplatnost právního úkonu spolehlivě zjištěna.

Nejčastějším případem bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu jsou případy plnění z neplatných smluv (např. nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, kdy prodávající není vlastníkem nebo k uzavření smlouvy nedali souhlas spoluvlastníci apod.).

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ovšem nevzniká, pokud je plnění poskytnuto na základě právního úkonu, který je neplatný pouze pro nedostatek formy.

zpět na začátek kapitoly

Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl

Tato skutková podstata bezdůvodného obohacení nebyla v minulosti upravena samostatně, a proto byly tyto případy zařazovány pod případy plnění bez právního důvodu. Tyto dvě skutkové podstaty je však nutné odlišovat, což nebývá vždy jednoduché. Podstatnou odlišnost mezi nimi lze spatřovat v tom, že zatímco v případě plnění bez právního důvodu jde o situaci, kdy neexistuje právní důvod od samého počátku, jde v druhé skutkové podstatě o situaci, kdy v okamžiku plnění zde existující právní důvod existuje, avšak následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (čili odpadl), a to bez ohledu na to, zda s účinky „ex tunc“ nebo „ex nunc“.

Rozdíl mezi bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu a získaným z právního důvodu, který odpadl, lze demonstrovat na následujícím příkladu:

Jako příklad lze pod tuto skutkovou podstatu zařadit situaci, kdy je plněno za předpokladu, že se uskuteční v budoucnu určitá událost se zřetelem, k níž bylo plněno, avšak tato se nedostavila. Může jít např. o poskytnutí zálohy, nedošlo-li k uzavření zamýšlené smlouvy. V okamžiku, kdy je zřejmé, že k uzavření této smlouvy nedojde, stává se přijatá záloha bezdůvodným obohacením. Tímto okamžikem totiž odpadl právní důvod, na základě kterého byla záloha poskytnuta.

Dalším případem může být uzavření dohody o obstarání věcí a svěření finančních prostředků na jejich koupi, která se následně neuskutečnila. Právním důvodem, který později odpadl, mohou být také dohody dodatečně zrušené odstoupením, splněním rozvazovací podmínky či zrušením smlouvy. Pod tuto skutkovou podstatu lze subsumovat též případy, kdy bylo plněno na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo soudem následně zrušeno.

Naproti tomu o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, nepůjde tam, kde sice právní důvod k plnění existoval, ale ten zanikl ještě před tím, než bylo něco plněno (může se jednat např. o plnění prekludovaného dluhu). Tuto situaci by bylo nutné posoudit podle skutkové podstaty bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu.

Majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů

Pojem „nepoctivý zdroj“ není nikde v občanském zákoníku definován. Je tak možné podřadit pod tuto skutkovou podstatu řadu případů neoprávněného nabytí hodnot, které nelze předem předvídat. Odpověď na otázku, jaký zdroj majetkových hodnot můžeme označit za nepoctivý, je možné najít v rozhodování soudů a v právní teorii.

Jako příklad lze uvést prospěch získaný trestnou činností (např. loupež, krádež, atd.), dále činností, která je v rozporu s dobrými mravy, prospěch získaný z nedovoleného podnikání nebo ze spekulací, z obchodování s pašovaným zbožím, atd. Při hodnocení nepoctivosti zdroje je třeba mít na zřeteli, že platí domněnka poctivosti zdroje a nepoctivost zdrojů je proto třeba prokázat.

Plnění za jiného

Jako poslední ze zvláště upravených skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění získané tím, za nějž bylo plněno to, co po právu měl plnit sám. Bezdůvodné obohacení zde na rozdíl od předchozích případů nespočívá ve zvětšení majetku obohaceného, ale v tom, že se jeho aktiva oprostila od pasiv v důsledku splnění jeho závazku jinou osobou. O takovou situaci se jedná v případě, kdy do vztahu mezi dlužníkem a věřitelem vstupuje třetí subjekt, který plní za dlužníka.

Povinnost k plnění v právním vztahu mezi věřitelem a dlužníkem může vyplývat jak ze smlouvy, tak také ze zákona. Pokud za dlužníka plnila třetí osoba, je oprávněna požadovat vyplacené plnění po dlužníkovi, nikoli po subjektu, kterému plnila (tedy věřiteli). Je však nutné, aby ten, kdo plnění poskytnul, neměl právní povinnost takto učinit – nelze proto pod tuto skutkovou podstatu vztáhnout například ručení, kde ručitel je povinen za splnění určitých podmínek plnit za dlužníka.

O bezdůvodné obohacení nepůjde ani v případě, kdy závazek splnil třetí subjekt na základě písemné dohody o převzetí dluhu uzavřené s původním dlužníkem za souhlasu věřitele nebo s věřitelem samotným. V těchto případech totiž existuje právní důvod plnění (smlouva), který vylučuje splnění jednoho ze základních předpokladů naplnění této skutkové podstaty, a sice neexistenci právní povinnosti u subjektu, který plnění poskytl.

Zajímavým případem je plnění zástavce (nebo jiných osob, které poskytují zajištění závazku). Jeho regresní nárok vůči dlužníkovi totiž není v občanském zákoníku vůbec upraven. Soudy při svých rozhodováních v těchto případech užívají právě tuto skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, a to i přes skutečnost, že plnění zástavce (nebo jiných osob, které poskytují zajištění závazku) je plněním na základě právního důvodu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000 vyslovil názor, že zástavce nemá nárok na přímý postih vůči zástavnímu dlužníku a nárok, vzniklý tím, že za něj zástavce přesto uhradí dobrovolně dluh, se posuzuje podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Kromě úpravy v občanském zákoníku nalezneme institut plnění za jiného také v právní úpravě práva rodinného, konkrétně v § 101 zákona o rodině, který ve svém odstavci 1 stanoví: „Kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění.“ V rámci rodinného práva nám plnění za jiného vymezuje především situaci, kdy určitá osoba plnila výživné za jiného a to neprávem, ať už proto, že k tomu nebyl nikdy právní důvod, či proto, že tu sice právní důvod byl, ale ten později odpadl.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Co není bezdůvodným obohacením

Negativní vymezení pojmu bezdůvodného obohacení je obsaženo v § 455 občanského zákoníku. Důvodem pro zakotvení negativního vymezení bezdůvodného obohacení do právního řádu je odstranění pochybností a právní nejistoty o tom, co vlastně bezdůvodné obohacení je a co není. Všechny tyto případy mají společné, že se jedná o plnění, která není možné soudně vymáhat.

Bezdůvodným obohacením tedy není:

1. Přijetí plnění na promlčený dluh
   • Dluh promlčením nezaniká, ale trvá ve formě tzv. naturální obligace. Uplatnění námitky promlčení u soudu nevylučuje možnost dlužníka po právu plnit, co věřiteli dluží. To však neplatí, pokud se jedná o dluh prekludovaný. Plnění prekludovaného dluhu by bylo plněním nedluhu a bylo by možné úspěšně se domáhat u soudu vydání bezdůvodného obohacení.
2. Přijetí plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami
   • Tento závazek musí platně existovat, nelze ho uplatnit u soudu, jedná se o tzv. naturální obligaci. Skutečnost, že ho nelze uplatnit u soudu, však nevylučuje možnost jeho řádného plnění. Právní řád neposkytuje těmto právům soudní ochranu z důvodu jejich odvážnosti a lehkomyslnosti, jež by bylo obtížné v soudním řízení jakkoli prokazovat. Není vůbec rozhodující to, že dlužník o nevymahatelnosti dluhu neví.
   • Naopak práva vzniklého ze hry či sázky vůči výhernímu podniku, která podle § 846 občanského zákoníku provozuje stát, nebo který byl úředně povolen se lze před soudem úspěšně domáhat.
3. Vrácení peněz půjčených do hry či sázky
   • Totéž, co bylo uvedeno v bodu 2), platí i zde. I když se v tomto případě výslovně nehovoří o fyzických osobách, soudní praxe z povahy věci dovozuje, že i zde se o fyzické osoby jedná.
4. Přijetí plnění na dluh neplatný pouze pro nedostatek formy
   • Jedná se o nedostatek formy právního úkonu, z něhož dluh vyplývá. Tento nedostatek spočívá v tom, že určitý právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda stan nebo zákon. V takovém případě se jedná o dluh nevymatený před soudem a ten, kdo takové plnění přijal, nezískal bezdůvodné obohacení a nemusí předmět plnění vracet. Jako příklad přijetí dluhu neplatného jen pro nedostatek formy lze uvést přijetí plnění na základě darovací smlouvy v ústní formě, přestože dle zákona má být tento právní úkon učiněn písemnou formou.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Promlčení nároků z bezdůvodného obohacení

Promlčením se obecně rozumí oslabení možnosti právo uplatnit před soudem. Nelze přitom ale hovořit o zániku práva, které i po uběhnutí promlčecí lhůty nadále trvá jako tzv. naturální obligace (naturální obligace je taková obligace, jejíž splnění nelze vymáhat u soudu ani jiného autoritativního orgánu, může však být splněna dobrovolně a přijetí plnění z takové obligace se nepokládá za bezdůvodné obohacení).

Právo se promlčí, pokud nebylo v zákonem stanovené lhůtě vykonáno. Promlčení podléhá také právo na vydání bezdůvodného obohacení. Tato skutečnost plyne z jeho majetkové povahy, s níž zákonodárce, až na výjimky uvedené v § 100 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, promlčení spojuje. K promlčení (na rozdíl od prekluze, kdy právo zaniká, nemůže být uplatněno a pokud je z tohoto práva plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení) soud přihlédne pouze na základě námitky vznesené ze strany dlužníka. Pokud se tedy dlužník promlčení dovolává, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Jak je již shora uvedeno, pokud dlužník dobrovolně plní po uplynutí promlčecí lhůty, pak se nejedná o plnění bez právního důvodu. I u práva již promlčeného může nastat situace, že povinný bezdůvodné obohacení dobrovolně vrátí, a to i po vydání zamítavého soudního rozhodnutí. V takovém případě však bylo plněno právem a vrácené plnění nebude možné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení na straně oprávněného.

Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je speciálně upraveno v § 107 občanského zákoníku, který stanoví, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (pro počátek této subjektivní promlčecí doby se vyžaduje skutečná vědomost o tom, že bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení a kdo jej získal, není rozhodující, že snad při vynaložení obvyklé péče se to mohl dozvědět dříve).

Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

I když existuje speciální úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, je nezbytné přihlédnout též k obecné právní úpravě institutu promlčení v občanskoprávních vztazích. Zejména je vhodné počítat s případnou aplikací § 110 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo (tzv. objektivní promlčecí doba – ta brání vytváření dlouhodobého stavu právní nejistoty), byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích

Právní úprava bezdůvodného obohacení patří do té skupiny právních norem, které jsou obsaženy jen v občanském zákoníku a platí obecně i pro vztahy upravené obchodním zákoníkem. Obchodní zákoník se o bezdůvodném obohacení zmiňuje výslovně jen v § 53 (ten stanoví, že osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, se mohou proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav, dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení).

Podle ustanovení § 1 odstavec 1 obchodního zákoníku tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Z toho vyplývá, že pokud obchodní zákoník neupravuje pojem bezdůvodné obohacení, neznamená to, že tento institut nelze na obchodní závazky aplikovat.

Téma promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích je velmi diskutované v okruhu právních teoretiků a na tuto problematiku existuje též poměrně široká soudní judikatura. Mezi teoretiky existují dva různé názory na určení počátku běhu promlčecí lhůty a její délky. První vychází z předpokladu, že pro počátek běhu lhůty a její délku lze použít úpravy promlčení v občanském zákoníku. Druhý vychází z opačného předpokladu, že je nutné použít obecné úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku. Níže uvedenou judikaturou se pokusíme nastínit názor Nejvyššího soudu České republiky na toto téma.

Judikatura

Problematice promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích se Nejvyšší soud České republiky zabýval např. ve svém Rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, kde judikoval, že v případě bezdůvodného obohacení se promlčecí lhůta řídí pouze příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a nikoliv občanského zákoníku. Právní úprava bezdůvodného obohacení se – s výjimkou § 394 odst. 2 obchodního zákoníku upravujícího počátek běhu promlčecí doby u práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy – v obchodním zákoníku nenachází.

Odpověď na otázku, čím se řídí promlčení obchodněprávních vztahů, dává samotný obchodní zákoník. Promlčení obchodněprávních vztahů je zde upraveno komplexně a kogentně v oddílech nazvaných Předmět promlčení, Účinky promlčení, Počátek a Trvání promlčecí doby, Stavení a přetržení promlčecí doby a Obecné omezení promlčecí doby (§ 387 až § 408 obchodního zákoníku). Počátku promlčecí doby se věnují § 391 až § 396 obchodního zákoníku, promlčecí době § 397 až § 399 obchodního zákoníku.

V ustanovení § 397 obchodní zákoník určuje, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li zákon jinak. Zákonem se pak nerozumí pouze obchodní zákoník, ale i jiný zákon, tedy zákoník občanský. Tam, kde měl zákonodárce na mysli jen obchodní zákoník, použil slov „tento zákon”, stejně jako to učinil např. v § 391 obchodního zákoníku. Z uvedeného lze učinit závěr, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li obchodní zákoník či jiný zákon jinak. Jiným zákonem tu je občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení bezdůvodného obohacení v § 107 odst. 1 a 2.

Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (to platí i pro § 397 obch. zák. v poměru k § 107 obč. zák.), použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 obch. zák., právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší soud České republiky i v dalších svých rozsudcích (např. Rozsudek se sp. zn. 32 Cdo 3800/2007).   Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení

Každý závazkový právní vztah je charakterizován subjekty, neboli účastníky daného vztahu, kteří mají navzájem určitá subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení jsou:

• ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno – oprávněný nebo též věřitel a
• ten, kdo obohacení získal – povinný, dlužník, obohacený (povinným je např. příjemce plnění z neplatné smlouvy nebo později zrušené smlouvy, příjemce neexistujícího dluhu atd.).

Oprávněným i povinným mohou být jak fyzická, tak také právnická osoba, stát, obce, resp. kraje. Subjekty mohou být i osoby, které nemají deliktní způsobilost, tedy nezletilé fyzické osoby či fyzické osoby stižené duševní poruchou. Na každé straně tohoto vztahu může stát více subjektů. Za této situace je na místě zabývat se tím, o jaký druh společné povinnosti se bude v tomto případě jednat.

Společné závazky a pravidla pro jejich plnění jsou upravena v § 511 občanského zákoníku, kde je stanoven taxativní výčet případů, kdy je společný závazek více povinných subjektů možno kvalifikovat jako tzv. solidární závazek. Jde o případy, kdy solidární povaha závazku neboli povinnost dlužníků splnit svému věřiteli dluh společně a nerozdílně, vyplývá z právního předpisu, rozhodnutí soudu, povahy plnění nebo je účastníky dohodnuta. V ostatních případech se jedná o tzv. dílčí závazek.

V občanském zákoníku nenalezneme ustanovení o tom, že by bylo možné založit solidární povinnost k vydání bezdůvodného obohacení soudním rozhodnutím. Vzhledem k tomu je nutné mít za to, že tuto povinnost můžou založit povinní svou dohodou nebo může být založena na základě zvláštního ustanovení v jiné části občanského zákoníku (konkrétně se může jednat např. o § 145 odst. 2 občanského zákoníku). Z uvedeného lze dovodit, že pokud není uzavřena dohoda povinných nebo nebude solidární závazek založen zvláštním ustanovením občanského zákoníku, bude se vždy jednat o závazek dílčí.

V praxi často nastává sporná situace, zda je povinným ze závazku k vydání bezdůvodného obohacení pouze jeden z manželů nebo oba dva manželé, pokud se jednání, ze kterého vznikl tento závazek, dopustil pouze jeden z manželů. Občanský zákoník odpověď na tento problém nedává, je proto potřeba hodnotit takovou situaci v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud České republiky se touto otázkou zabýval ve svém Rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, kde judikoval, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno.

Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo; tím ovšem není vyloučeno domoci se vůči této třetí osobě vydání předmětu bezdůvodného obohacení žalobou z titulu silnějšího – obvykle vlastnického – práva, jestliže to povaha předmětu bezdůvodného obohacení připouští.

V praxi to znamená, že převedla-li osoba A na osobu B bez právního důvodu peníze, které osoba B následně darovala osobě C, právo na vydání peněz svědčí z titulu bezdůvodného obohacení osobě A i nadále proti osobě B, a nikoli vůči osobě C, ačkoli ta je konečným příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Uvedené principy je třeba vztáhnout i na případ, kdy je bez právního důvodu plněna peněžitá částka pouze některému z manželů.

Úvahy v tom směru, zda se předmět plnění následně stal součástí společného jmění manželů, když jednomu z manželů bylo plněno za trvání manželství, jsou z pohledu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nadbytečné. Účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení zůstává pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Rozsah a způsob vydání bezdůvodného obohacení

Vydání bezdůvodného obohacení

Podle ustanovení § 456, věty první občanského zákoníku se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán, ať už jde o fyzickou osobu, nebo právnickou osobu. Ve druhé větě tohoto ustanovení je řešena dále situace, kdy nelze zjistit toho, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Na základě této druhé věty § 456 občanského zákoníku nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Tento nárok státu však musíme odlišovat od případů, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno přímo na úkor státu. Potom je stát v pozici subjektu oprávněného k jeho vydání nikoliv na základě § 456 věty druhé, ale na základě § 456 věty první občanského zákoníku, podle níž má být bezdůvodné obohacení vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno. Pokud je oprávněný subjekt znám, ale z určitých důvodů nemůže nebo nechce svůj nárok ze závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení uplatnit, nepůjde o případ upravený v § 456 větě druhé občanského zákoníku.

V praxi však může nastat situace, kdy, poté co bylo bezdůvodné obohacení na základě § 456 věty druhé občanského zákoníku vydáno státu, bude totožnost poškozeného zjištěna. V takovém případě se oprávněný z bezdůvodného obohacení bude svého nároku domáhat. Svůj nárok ale nebude uplatňovat ve vztahu k tomu, kdo byl původně bezdůvodně obohacen, protože ten svoji povinnost bezdůvodné obohacení vydat již splnil. Nabyté majetkové hodnoty tedy bude muset oprávněnému vydat stát. V tento okamžik totiž vzniká závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi oprávněným a státem.

Rozsah vydání bezdůvodného obohacení

Právní úpravu toho, v jakém rozsahu je obohacený subjekt povinen bezdůvodné obohacení vydat, najdeme v ustanovení věty první § 458 odst. 1 občanského zákoníku. Zde je uvedeno, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Co se tedy týče rozsahu vydávaného bezdůvodného obohacení – musí být dosaženo takového stavu, který tu byl v době, než bylo bezdůvodné obohacení získáno. Návrh na vydání toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, se týká všeho, co k věci náleží (tedy součásti a příslušenství věci).

Jako příklad lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001 kde je uvedeno, že vlastníku nemovitosti vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu.

Na rozdíl od právní úpravy náhrady škody není dle právního řádu u bezdůvodného obohacení možné, aby soud snížil (tzv. moderoval) rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Absence tohoto ustanovení je zcela v souladu se smyslem institutu bezdůvodného obohacení, protože pouze vrácením všeho, co bylo na úkor druhého bezdůvodně získáno, lze dosáhnout takového právního stavu, který zde byl v době, než k bezdůvodnému obohacení došlo.

Ohledně povinnosti vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, nemá právní význam, zda ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení získal, byl nebo nebyl v dobré víře. Na rozdíl od toho u užitků z tohoto předmětu je třeba vzít v úvahu, zda ten, kdo je získal, byl v dobré víře či nikoliv. Tyto užitky i přírůstky by mu v případě jeho dobré víry připadly do vlastnictví a mohl by je následně převést na třetí osobu.

Osoba, která bezdůvodné obohacení vydává oprávněnému, má v souladu s ustanovením § 458 odst. 3 občanského zákoníku právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (zde bez ohledu na to, zda byl v dobré víře či nikoliv). Jako nutné lze označit takové náklady, které jsou nezbytně spojeny s řádnou péčí o danou věc a zároveň se musí jednat o náklady účelné (tedy takové, které by vynaložil i oprávněný, kdyby měl věc u sebe).

Způsob vydání bezdůvodného obohacení

Jak je již výše zmíněno, hlavním účelem právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení je obnovení původního stavu, tedy stavu existujícího v době před vznikem bezdůvodného obohacení. Pokud se jedná o vrácení věcí individuálně určených, tyto lze vrátit in natura (naturální restituce). Občanský zákoník stanoví, že není-li toto dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Půjde například o situaci, kdy získaný prospěch spočíval ve výkonech určitých prací.

Dále nepřichází v úvahu naturální restituce v případě, kdy obohacený věc spotřeboval, zničil nebo zpracoval. U spotřebování je možná jen plná náhrada ceny věci v době získání majetkového prospěchu. Pokud byla věc zničena jen zčásti, musí být vrácena a navíc musí být poskytnuta peněžitá náhrada, která by se měla rovnat rozdílu mezi cenou věci před a po jejím poškození. Pokud obohacený věc zpracuje do některé ze svých věcí, je nutné při rozhodování o tom, má-li být vydání provedeno in natura přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v původní stav a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby nedocházelo za cenu znehodnocení věcí, které by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny a aby nemusely být vynakládány další neúčelné náklady na demontáž věci.

Výše peněžité náhrady bude určována vždy k okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, nikoliv v době, kdy je bezdůvodné obohacení vydáváno. Správnému určování výše peněžité náhrady se několikrát věnoval Nejvyšší soud České republiky (viz následující kapitola).

Splatnost závazku z bezdůvodného obohacení

Vzhledem k tomu, že vztah z bezdůvodného obohacení je závazkovým právním vztahem, užijí se na něj obecná ustanovení občanského zákoníku o závazkových vztazích. V praxi to znamená, že pokud nestanoví dohoda stran nebo zákon splatnost závazku, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným den následující po výzvě věřitele (§ 563 občanského zákoníku uvádí, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán).

Pokud v době splatnosti dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní a zároveň jde o peněžitý závazek, má věřitel právo též na zaplacení úroku z prodlení. Stejného názoru je i Nejvyšší soud České republiky, který ve svém rozhodnutí ze dne 29. března 2001 konstatoval, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Do prodlení se splněním svého závazku se však může dostat i věřitel v případě, že nepřijme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

Důsledkem prodlení věřitele je mj. skutečnost, že na něj přechází riziko zničení a nahodilé zkázy věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení. Pokud se tedy věřitel dostal do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady za věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či které podlehly zkáze.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Stanovení výše bezdůvodného obohacení dle judikatury

V souvislosti s bezdůvodným obohacením a jeho případným vydáním vyvstává v praxi často otázka, jakým způsobem se stanoví výše bezdůvodného obohacení, které je ten, kdo se obohatil, povinen oprávněnému vydat. Nejvíce se tato problematika řešila v souvislosti s investicemi do cizích věcí (např. zhodnocení nemovitosti provedením určitých prací).

V § 458 odstavci 1 občanského zákoníku je stanoveno, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. V úvahu přicházejí dva možné způsoby řešení této situace. Jednak by za bezdůvodné obohacení mohla být považována hodnota vynaložených prostředků (provedených prací). Na druhé straně by bylo možné výši bezdůvodného obohacení stanovit tak, že se vypočítá rozdíl mezi hodnotou věci (tržní cenou) před investicemi a po provedených investicích.

Soudní spory ohledně shora popsaného rozhodovaly soudy prvních, ale též druhých instancí nejednotně. Právní jistotu přinesla do právní praxe až judikatura Nejvyššího soudu, která je v tomto ohledu konstantní. Nejvyšší soud České republiky ve svém Rozsudku sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 10. 6. 2008 judikoval, že v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno.

V kapitole věnované jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení je zmíněn případ užívání cizí věci bez smlouvy opravňující užívat tuto cizí věc. Tímto jednáním je naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání cizí nemovitosti, aniž by byla uzavřena smlouva o nájmu. Prostory v nemovitosti jsou tudíž užívány bez právního důvodu a za toto užívání není hrazena žádná úhrada, čímž se jedna osoba na úkor druhé bezdůvodně obohacuje, neboť jeho majetkový stav se nesníží, ač by se tak za běžných okolností (tj. při uzavření platné smlouvy o nájmu) stalo. Výše náhrady se pak poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 1504/2005, ze dne 29. 11. 2007).

Jako poslední příklad, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o určení výše bezdůvodného obohacení, uvedeme Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl následující. „Jestliže vlastník pozemku, na kterém se nachází vodohospodářské dílo, nedisponuje veřejnoprávním oprávněním, jež by mu umožňovalo nakládat s vodami na pozemku zadrženými, vychází se při vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor neoprávněným užíváním díla subjektem, který takové oprávnění má, z částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku, zpravidla formou nájmu, nikoli z částek odpovídajících prospěchu z užívání zadržených vod a ze způsobu jejich využití.“

Také z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení se nesleduje majetková sféra tohoto, jehož majetek se snížil. Naopak zásadní pro toto posouzení je míra zhodnocení majetku toho, kdo se bezdůvodně obohatil.

Při srovnání institutu bezdůvodného obohacení a institutu náhrady škody je nutné upozornit na evidentní rozdíl při určování jejich výše mezi oběma. Při určování výše způsobené škody se zkoumá to, jak a v jaké výši se tato škoda projevila v majetkové sféře toho, čí majetek byl zmenšen (tedy poškozeného). Naproti tomu u bezdůvodného obohacení se zkoumá, jak je již shora uvedeno, míra zhodnocení majetku toho, kdo se bezdůvodně obohatil.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.