Kontrola z finančního úřadu a její práva 

Daňové zásady

Daňové zásady jako základní zásady vyjadřují postup nezbytný pro dosažení cíle, tj. pro správné stanovení a včasné vybrání daně.

Ve smyslu těchto daňových zásad je nutno vykládat i dále uvedená práva a povinnosti daňového subjektu a správce daně. K základním zásadám daňového řízení patří:

• Zásada zákonnosti znamená, že správci daně jednají v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Na straně jedné chrání zájmy státu, na straně druhé dbají na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.
• Zásada součinnosti vymezuje povinnost, že správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty. K naplnění této daňové zásady stanoví zákon o správě daní a poplatků a jednotlivé hmotněprávní daňové zákony řadu práv a povinností jak pro správce daně, tak i pro daňové subjekty. Správce daně pro zabezpečení cíle daňového řízení má nástroje k tomu, aby mohl daň vyměřit a vybrat i v tom případě, kdy daňový subjekt povinnou součinnost neposkytuje.
• Zásada hospodárnosti znamená, že správci daně při vyžadování plnění povinností daňových subjektů v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom správně stanovit a vybrat daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.
• Zásada volného hodnocení důkazů stanoví, že správce daně při rozhodování hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Daňovým subjektům je tak dán prostor k volbě způsobu dokazování, formě i množství předkládaných důkazů.
• Zásada neveřejnosti znamená, že daňové řízení je vždy neveřejné. Řízení se tedy mohou účastnit jen ty osoby, o kterých tak stanoví zákon.
• Zásada zachování mlčenlivosti stanoví, že jakékoliv osoby, s výjimkou daňových subjektů v daňovém řízení o jejich vlastní daňové povinnosti, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se v řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděly. Této povinnosti mohou být zproštěny jen za podmínek stanovených zákonem. Za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, pokud nejde o čin přísněji trestný, lze pracovníkovi správce daně, popř. třetí osobě, která byla jakkoliv účastna na daňovém řízení, uložit pokutu až do výše 500 000 Kč.
• Zásada oficiality znamená, že daňové řízení je povinen správce daně i z vlastního podnětu zahájit vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové pohledávky, a to i v případech, kdy daňový subjekt nesplnil v tomto směru buď vůbec, nebo řádně své povinnosti. Daňové řízení je zahájeno ze strany správce daně jakýmkoliv úkonem vůči daňovému subjektu.
• Zásada, že v daňovém řízení platí vždy skutečný obsah právního úkonu, znamená, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na stav formálně právní. To znamená, že zastření správné kvalifikace určité činnosti nebo úkonů s ní spojených se nemůže stát pro daňové řízení směrodatným podkladem pro stanovení nebo vybrání daně, protože rozhodující je vždy skutečný obsah této činnosti nebo příslušných úkonů.
• Zásada rovnosti stanoví, že všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Zákon o správě daní a poplatků pak dává daňovým subjektům řadu opravných prostředků proti rozhodnutím správce daně tak, aby mohla být vždy zjištěna objektivní pravda.
• Zásada spolupráce znamená, že právem i povinností všech daňových subjektů je úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně. Přitom jsou povinny dodržovat zákony i ostatní obecně závazné právní předpisy.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Práva a povinnosti

Obsah kapitoly:

• Povinnosti daňového subjektu při daňové kontrole
• Práva daňového subjektu při daňové kontrole
• Povinnosti pracovníků správce daně při daňové kontrole
• Práva pracovníků správce daně při daňové kontrole

Zákon vyžaduje od kontrolovaného daňového subjektu na straně jedné i od správce daně na straně druhé součinnost nebytnou pro naplnění cíle daňové kontroly, tj. prověření daňového základu a všech okolností rozhodných pro správné stanovení daně. Zákon stanovuje povinnosti a práva daňového subjektu a jim odpovídající práva a povinnosti správce daně (zpracováno dle podkladů České daňové správy Ministerstva financí ČR).

Při hodnocení práv a povinností správce daně a daňového subjektu v rámci daňové kontroly však nelze vycházet pouze z prostého znění uvedených ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Výklad těchto ustanovení je sjednocován judikaturou zejména Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

Povinnosti daňového subjektu při daňové kontrole

Daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost:

• sám nebo jím určeným pracovníkem poskytovat informace o vlastní organizační struktuře, o pracovní náplni jednotlivých útvarů, o oběhu a uložení účetních a jiných dokladů,
• zajistit vhodné místo a podmínky k provádění daňové kontroly,
• předložit na požádání záznamy, jejichž vedení bylo správcem daně uloženo, účetní a jiné doklady a účetní písemnosti, které prokazují hospodářské a účetní operace, jež jsou pro správné stanovení daňové povinnosti rozhodné anebo o které pracovník správce daně požádá, a podat k nim ústně nebo písemně požadovaná vysvětlení, má-li pracovník správce daně pochybnost o jejich úplnosti, správnosti nebo pravdivosti.
• nezatajovat doklady, které má daňový subjekt k dispozici nebo o nichž je mu známo, kde se nacházejí,
• předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení v průběhu kontroly,
• umožnit vstup do každé provozní budovy, místnosti, místa i obydlí a dopravních prostředků, které daňový subjekt užívá buď též k podnikání, nebo souvisí s předmětem daně, dále do přepravních obalů a umožnit jednání s jakýmkoliv svým pracovníkem,
• zapůjčit potřebné doklady a jiné věci mimo prostor kontrolovaného subjektu.

Převzetí dokladů a jiných věcí potvrdí pracovník správce daně ve zprávě o kontrole nebo samostatně při převzetí. Tento postup se použije vždy, hrozí-li nebezpečí, že takto označené důkazní prostředky budou zničeny, pozměněny, zavlečeny nebo učiněny jinak nepotřebnými. Převzaté doklady a jiné věci vrátí správce daně kontrolovanému subjektu nejdéle do třiceti dnů.

Ve zvlášť složitých případech, zejména je-li nutno zapůjčené doklady a jiné věci podrobit vnější expertize, může tuto lhůtu prodloužit orgán přímo nadřízený správci daně. Proti těmto rozhodnutím není přípustné samostatné odvolání.

U fyzických osob, které neprovozují podnikatelskou činnost, se ustanovení o těchto povinnostech použijí přiměřeně.

Práva daňového subjektu při daňové kontrole

Daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo

• na předložení služebního průkazu pracovníkem správce daně,
• být přítomen jednání s jeho pracovníky,

Právo být přítomen jednání s pracovníky správce daně si daňový subjekt nemůže vyhradit, je-li při daňové kontrole přítomen statutární orgán nebo zástupce daňového subjektu.

• předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat předložení důkazních prostředků, které on sám nemá k dispozici,
• podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně,

Námitky vyřizuje pracovník správce daně nejblíže nadřízený tomu, vůči němuž směřují. Tento nadřízený pracovník námitce vyhoví a zajistí nápravu nebo daňovému subjektu sdělí písemně důvody, pro které nelze námitce vyhovět. Proti tomuto rozhodnutí se nelze samostatně odvolat.

• klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření,
• vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění,
• nahlížet u správce daně kdykoliv v jeho obvyklou úřední dobu do převzatých dokladů.

Povinnosti pracovníků správce daně při daňové kontrole

Pracovník správce daně provádějící daňovou kontrolu má ve vztahu k daňovému subjektu povinnost:

• zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním,
• potvrzovat převzetí dokladů a jiných věcí ve zprávě o kontrole nebo samostatně při převzetí; dbát na dodržení třicetidenní lhůty k vrácení převzatých dokladů, ve složitých případech požádat orgán nadřízený správci daně o prodloužení lhůty,
• postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy,
• hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo,
• zajistit, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji,
• sepsat o výsledku zjištění zprávu o daňové kontrole,
• umožnit nahlížení do spisů týkajících se daňových povinností daňového subjektu a pořídit o každém nahlížení úřední záznam,
• vyřizovat námitky.

Práva pracovníků správce daně při daňové kontrole

Pracovník správce daně provádějící daňovou kontrolu má ve vztahu k daňovému subjektu právo:

• na prokázání totožnosti všech osob zúčastněných na řízení,
• vyslechnout kteroukoliv osobu jako svědka nebo osobu přezvědnou,
• ověřovat oprávněnost osob jednat za daňový subjekt,
• na poskytnutí informací o organizační struktuře, pracovní náplni jednotlivých útvarů, oběhu a uložení účetních a jiných dokladů od daňového subjektu,
• požadovat zapůjčení potřebných dokladů a jiných věcí mimo prostor kontrolovaného subjektu,
• požadovat předložení dokladů rozhodných pro ověření správnosti vykázaného základu daně,
• stanovit daňovou povinnost podle pomůcek, nelze-li stanovit daň dokazováním.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Místní šetření

Místní šetření je institutem zařazeným do obecné části zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem místního šetření je protokol či úřední záznam, který představuje důležitý důkazní prostředek.

Povinnosti daňového subjektu při místním šetření

Daňový subjekt, u něhož je prováděno místní šetření, má ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost:

• umožnit přístup do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním písemnostem, záznamům a informacím na technických nosičích v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu dle výše uvedeného zákona; platí též, jde-li o obydlí, které daňový subjekt užívá rovněž pro podnikání,
• vyhotovit výpis nebo kopii z účetních písemností, záznamů nebo informací na technických nosičích dat bez náhrady nákladů na toto vyhotovení,
• prokázat se občanským průkazem, případně jiným osobním dokladem, jímž může prokázat svou totožnost. Cizí státní příslušník se prokazuje povolením k trvalému pobytu nebo cestovním pasem,
• poskytnout všechny přiměřené prostředky a pomoc potřebnou k účinnému provedení místního šetření, zejména mu podat potřebná vysvětlení,
• zapůjčit správci daně jím vyžádané doklady a jiné věci mimo svůj prostor.

Práva daňového subjektu při místním šetření

Daňový subjekt, u něhož je prováděno místní šetření, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo:

• klást svědkům a znalcům otázky.

Povinnosti správce daně při místním šetření

Pracovník správce daně provádějící místní šetření má ve vztahu k daňovému subjektu povinnost:

• prokázat se služebním průkazem,
• sepsat podle povahy šetření protokol nebo úřední záznam; Došlo-li při místním šetření k zajištění věcí, předat opis protokolu osobě, u níž k zajištění došlo, i bez její žádosti.

Práva správce daně při místním šetření

Pracovník správce daně provádějící místní šetření má ve vztahu k daňovému subjektu právo:

• v době přiměřené předmětu šetření žádat o umožnění přístupu do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním písemnostem, záznamům a informacím na technických nosičích v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu dle výše uvedeného zákona,
• na prokázání se občanským průkazem, případně jiným osobním dokladem, jímž může prokázat svou totožnost. Cizí státní příslušník se prokazuje povolením k trvalému pobytu nebo cestovním pasem,
• na poskytnutí všech přiměřených prostředků a pomoc potřebnou k účinnému provedení místního šetření, zejména podání potřebných vysvětlení,
• požádat o zapůjčení dokladů a jiných věcí mimo prostor daňového subjektu,
• zajistit též věci, u nichž jejich nezajištění by mohlo mít za následek nemožnost dodatečného průkazu skutečností potřebných v daňovém řízení. K tomuto opatření přistupuje správce daně zejména, chybí-li řádný průkaz o původu obchodního zboží nebo věcí, o jeho či jejich množství, ceně, kvalitě nebo o řádném vypořádání finančních povinností v souvislosti s jeho či jejich dovozem nebo nákupem.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zpráva o daňové kontrole

O výsledku zjištění sepíše pracovník správce daně zprávu o daňové kontrole. Po projednání této zprávy ji spolupodepisuje kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně. Bezdůvodné odepření podpisu kontrolovaným daňovým subjektem je pro platnost ve zprávě uvedených zjištění bezvýznamné a o tomto musí být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt výslovně poučen.

Jedno vyhotovení kontrolní zprávy obdrží kontrolovaný daňový subjekt. Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení. Je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové kontrole i dodatečný platební výměr. Při dodatečném stanovení daně správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny.

Odmítne-li daňový subjekt zprávu převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se mu v poštovní zásilce s doručenkou. Pro kontrolu daňové povinnosti jsou rozhodná daňová přiznání v evidenci daní. Zprávy o daňových kontrolách mohou být využity jako důkazní prostředek v rámci dokazování podle zákona o správě daní a poplatků.

Pokud zákon nestanoví v konkrétním případě jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Lhůty pro vyměření

Pokud zákon nestanoví v konkrétním případě jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období. Tak uvádí zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, po novele provedené zákonem č. 304/2009 Sb., účinné od 1.1.2010.

Do 31.12.2009 stanovil příslušný paragraf zákona, že začátek lhůty pro vyměření či doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet běžel od konce daňového období, kdy vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení. Praxe finančních úřadů v důsledku toho zákonnou tříletou lhůtu fakticky prodlužovala o jeden rok. Současná právní úprava provedená výše zmíněnou novelou je reakcí na nález Ústavního soudu popsaný níže, který se postavil proti této praxi.

Popis stavu platného do 31.12.2009

Níže uvedená pasáž se vztahuje k právní úpravě platné a účinné do 31.12.2009 a k výkladové praxi z ní vzniklé.

Dosud byl pravidelně počátek běhu této lhůty vykládán (a to včetně judikatury) tak, že běh tříleté prekluzivní lhůty je zahájen až ve zdaňovacím období, ve kterém bylo podáno daňové přiznání. To ve svém důsledku to pro daňové subjekty znamenalo, že správce daně byl např. ve zdaňovacím období 2002 oprávněn zahájit daňovou kontrolu za zdaňovací období 1998.

Proti tomuto výkladu se postavil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 12. 2008, č. j. (ÚS) I. ÚS 1611/07:

• „Zákonný pojem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ se v rozporu s racionálním výkladem neodvíjí ode dne 31. 12. 1998, nýbrž až ode dne 31. 12. 1999, kdy prostředkem k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31. 3. 1999. Tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou.“
• „Nelze tolerovat ani velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně ani přehnaně restriktivní výklad podmínek osvobození od daně. Interpretace a aplikace daňového práva procesního i hmotného, tedy práva, které již samo legitimizuje jisté omezení vlastnického práva, nesmí vést k porušení tohoto základního práva tím, že nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do základního práva.“

Dle Ústavního soudu tedy pojem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“, od něhož se odvíjí stanovení počátku běhu tříleté prekluzívní lhůty, v níž je možno daňovému subjektu vyměřit či doměřit daň nelze vykládat extenzivně.

Za zdaňovací období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, je nutné považovat zdaňovací období, ve kterém bylo dosaženo příjmů, které jsou předmětem daně a nikoliv až zdaňovací období následující, kdy je daňový subjekt povinen daňové přiznání podat. Opačným výkladem by docházelo de facto k prodloužení zákonem jasně stanovené tříleté lhůty na lhůtu čtyřletou, což je v rozporu s ústavní maximou právní jistoty.

Na základě tohoto rozhodnutí Ústavního soudu by tak již nemělo docházet k faktickému prodlužování zákonem jasně stanovené tříleté lhůty na lhůtu čtyřletou a například ve zdaňovacím období 2010 by správce daně měl být oprávněn zahájit daňovou kontrolu maximálně za zdaňovací období 2007 a nikoli 2006.

Byl-li před uplynutím tříleté prekluzívní lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Rovněž k jednotlivým aspektům přerušení běhu prekluzívní lhůty (tj. k uplynulé prekluzívní době se nepřihlíží a prekluzívní doba začíná běžet znovu od svého počátku) byla vydána řada soudních rozhodnutí, která poskytují jejich další výklad.

V rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004–52 se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda „úkonem“, který způsobí přerušení běhu prekluzívní lhůty, je daňová kontrola jako celek, nebo i její jednotlivé části, přičemž došel k závěru, že jednotlivé úkony provedené správcem daně v průběhu daňové kontroly na běh této lhůty nemají vliv:

• „Z výše uvedeného vyplývá, že za úkon směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, který určuje nový běh prekluzivní tříleté lhůty k vyměření či doměření daně, je nutno ve smyslu § 47 odst. 2 d. ř. považovat daňovou kontrolu jako jeden celek. Zahájil-li tedy správce daně před uplynutím lhůty stanovené v § 47 odst. 1 d. ř. daňovou kontrolu, běží tříletá lhůta k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení od konce roku, v němž byl daňový subjekt o jejím zahájení zpraven (pro úplnost je nutno upřesnit, že daňová kontrola je zahájena dnem, kdy správce daně začne fakticky prověřovat daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro stanovení daně). Běh lhůty dle § 47 odst. 2 d. ř. již nemohou ovlivnit jednotlivé úkony správce daně provedené v průběhu daňové kontroly, včetně vydání výzvy k prokázání sporných skutečností či projednání zprávy o daňové kontrole.“
• „Jestliže totiž daňová kontrola představuje činnost, při níž pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje velikost daňového základu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u příslušného daňového subjektu, garantuje odst. 1 citovaného ustanovení časový limit proti potenciální libovůli správce daně, a i z tohoto důvodu je proto nutno upřednostnit výklad, podle něhož se prekluzivní lhůta přerušuje od okamžiku jejího zahájení, a nikoliv až od případných následných úkonů (včetně sepsání zprávy o daňové kontrole), které by ve svých důsledcích bezdůvodně a pouze dle uvážení správce daně „nastavovaly“ citovanou zákonnou prekluzivní lhůtu.“

Proti extenzívnímu výkladu příslušných daňově-procesních předpisů jdou i jiná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která rozlišují mezi jen formálním zahájením daňové kontroly (které nemá účinky přerušení prekluzívní lhůty) a faktickým zahájením daňové kontroly:

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Afs 7/2005–96 nelze výlučně formální zahájení daňové kontroly sepsáním protokolu považovat za úkon směřující k doměření daně, který by byl schopen přerušit běh prekluzívní lhůty:

• „správce daně musí při daňové kontrole postupovat účelně a tak, aby daňovou kontrolu skončil v přiměřené lhůtě; provádění daňové kontroly nemůže svévolně přerušit a odložit její pokračování na pozdější dobu a jednotlivé kroky daňové kontroly musí po sobě následovat v přiměřených časových intervalech.“
• „Provedl-li tak první faktický úkon daňové kontroly deset měsíců po jejím formálním zahájení, a více než čtyři měsíce po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta pro možné doměření daně stěžovateli, nelze formální zahájení daňové kontroly považovat za úkon směřující k vyměření daně, nebo jejímu dodatečnému stanovení, kterým se podle § 47 odst. 2 daňového řádu přerušuje běh prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 1 citovaného zákona.“

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Vyloučení pracovníků správce daně

Pracovník správce daně je z daňového řízení vyloučen vždy, jestliže by rozhodoval o daňových záležitostech vlastních nebo daňových záležitostech osob blízkých. Pracovník správce daně je z daňového řízení vyloučen též v případě, že se v téže věci zúčastnil daňového řízení jako pracovník správce daně jiného stupně.

Daňový subjekt, další osoby zúčastněné na řízení i pracovník správce daně jsou povinni neprodleně oznámit vedoucímu pracovníkovi správce daně skutečnosti nasvědčující podjatosti pracovníka správce daně. Splnění podmínek pro podjatost pracovníka je nutno vedle výše uvedených případů vyvozovat z jeho poměru k předmětu řízení anebo k osobám na řízení zúčastněným.

Pracovník, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti, smí do doby, než bude rozhodnuto o jeho podjatosti, provést ve věci jen nezbytné úkony.

O vyloučení pracovníka z daňového řízení v předmětné věci rozhodne vedoucí pracovník správce daně. Rozhodnout o vyloučení může i z vlastního podnětu. Při námitce podjatosti vedoucího pracovníka správce daně rozhodne o vyloučení vedoucí pracovník nadřízeného správce daně. Proti rozhodnutí o vyloučení pracovníka není přípustné odvolání.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Namátkové daňové kontroly

V poslední době byla diskutována ústavnost namátkových daňových kontrol, výslovně pak nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07.

V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení, tj. existenci konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná a správcem daně vyměřená daň je nižší, než by měla být.

Ústavní soud současně konstatoval, že důvody a podezření musí existovat v okamžiku zahájení kontroly a musí být správcem daně jednoznačně formulovány a daňovému subjektu sděleny a objektivně zachyceny v protokolu o zahájení kontroly. Jen obecně formulovaný zájem státu na řádném výběru daní takovým důvodem dle Ústavního soudu není.

Plné respektování shora uvedeného názoru nutně vede k závěru, že daňovou kontrolu nelze zahájit namátkově. Odůvodnění nálezu se opírá především o argumentaci, že postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu bez toho, že by zde a priori existovalo podezření o zkrácení daňové povinnosti a bez toho, že by byl daňový subjekt o konkrétních důvodech takového podezření při zahájení kontroly zpraven, je nepřípustným porušením autonomní sféry jednotlivce a proto i realizací pravomoci správce daně v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Argumentováno je i tím, že v případě akceptace zcela volné úvahy správce daně o tom, zda zahájí daňovou kontrolu, by byl vlastně takový postup správce daně založen na „presumpci viny“, resp. na předpokladu, že každý daňový subjekt svou daňovou povinnost zkrátil a tím, že ani v trestním řízení nestačí k omezení jednotlivce a realizaci vyšetřovacích pravomocí orgánů činných v trestním řízení prostá skutečnost, že cílem jejich činnosti je odhalovat a stíhat trestnou činnost, ale teprve skutečnost, že zde existuje konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní jednotlivec se dopustil protiprávního jednání.

K citovanému nálezu Ústavního soudu je třeba uvést, že jeho závěry jsou v současné době vnímány nejednotně, a to nejen ze strany Ministerstva financí, finančních ředitelství a potažmo jednotlivých finančních úřadů, ale i ze strany odborníků na ústavní a daňové právo.

Příznačné je, že na jeho závěrech se neshodl ani tříčlenný senát, který věc posuzoval, když nález obsahuje odlišné stanovisko předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů, která především poukazuje na to, že nález nedostatečně rozlišuje mezi daňovou kontrolou a vytýkacím řízením a argumentuje, že pro daňovou kontrolu platí, že jejím účelem je zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně.

Zjištění nebo prověření rozhodných okolností dle JUDr. Janů přitom vůbec neznamená, že správce daně má podezření o zkrácení daňové povinnosti; naopak, může jít i o nahodilé prověření správnosti toho, zda daň byla stanovena správně či nikoli.

Lze uzavřít, že závěr, že namátková daňová kontrola je protiústavní, je za současného stavu zatím předčasný. Zda se názor obsažený v citovaném nálezu Ústavního soudu v soudní praxi a následně v praxi správců daně skutečně prosadí, lze v současnosti jen obtížně předvídat.

Příležitost vypořádat se se závěry tohoto rozhodnutí (a akceptovat je či nikoli) však obecné soudy i Ústavní soud budou jistě mít, neboť lze předpokládat, že nález a jeho odůvodnění, jemuž se navíc dostalo široké publicity, bude v praxi v řadě daňových sporů kontrolovanými daňovými subjekty využíván.

zpět na začátek kapitoly

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Opakovaná daňová kontrola

Často diskutovaným problémem jsou rovněž opakované daňové kontroly. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005–57 uvedl, že daňová kontrola jako jeden z nástrojů ke zjišťování skutkového stavu v rámci daňového řízení nemůže být opakována mimo rámec a logiku procesních instrumentů, které jako jediné připouštějí opakování samotného daňového řízení, jehož je daňová kontrola jako dílčí procesní postup vždy součástí.

Opakování daňové kontroly je proto možné toliko v rámci nového daňového řízení po povolení jeho obnovy podle § 54 a § 55 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, anebo – v případě, že v daňovém řízení nebylo ještě vydáno pravomocné rozhodnutí, nebo naopak bylo zrušeno – za předpokladu, že ve vztahu ke skutečnostem či důkazům, jež mají být opakovanou daňovou kontrolou prověřovány, jsou naplněny podmínky obdobné těm, jež jsou obsaženy v ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) citovaného zákona; v druhé z uvedených alternativ pak správce daně, který za této situace chce opakovanou daňovou kontrolu provést, při jejím zahájení musí vymezit a daňovému subjektu sdělit, v jakém rozsahu bude opakovaná daňová kontrola provedena a z jakých důvodů.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Daňová kontrola jako nezákonný zásah

Nejsou-li splněny zákonné podmínky pro zahájení a provádění daňové kontroly, má takováto kontrola povahu nezákonného zásahu, proti kterému je možno podat námitky, a pokud jim správce daně nevyhoví, je možno dále podat žalobu podle § 82 a násl. soudního řádu správního.

Podmínky takového postupu uvedl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004–110:

1. „Zahájení i provádění daňové kontroly (§ 16 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu podle § 82 a násl. soudního řádu správního.
2. Taková žaloba je přípustná pouze poté, kdy žalobce bezvýsledně vyčerpal právní prostředek stanovený podle zákona k jeho ochraně (§ 85 s. ř. s.). Tímto právním prostředkem jsou námitky podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
3. Lhůta pro podání takové žaloby (§ 84 s. ř. s.) počíná běžet od okamžiku, kdy se daňový subjekt dozvěděl o vyřízení námitek (§ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), popřípadě od okamžiku marného uplynutí lhůty pro vyřízení námitek.
4. Nestanoví-li daňový řád lhůtu pro vyřízení námitek, užije se o délce této lhůty per analogiam iuris ustanovení § 49 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu.“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.