Odpovědnost za škodu 

Podmínky pro vznik odpovědnosti a právní povinnost

„K tomu, aby došlo ke vzniku odpovědnosti za škodu, je třeba naplnit určité předpoklady:

1. porušení právní povinnosti (§ 420 Občanského zákoníku) nebo tzv. škodní událost (u objektivní odpovědnosti),
2. vznik škody (skutečný nebo ušlý zisk), popřípadě újma na zdraví,
3. příčinná souvislost mezi a) a b),
4. zavinění (buď presumované ve formě nevědomé nedbalosti – § 420, v některých případech ve formě úmyslu – nap. § 423, 424). V případě objektivní odpovědnosti je otázka zavinění bez právního významu.“ (Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J. Občanský zákoník. 10. vydání. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2006, 705 s.).

Již v tomto prvním výkladu se setkáváme s řadou pojmů, které bude třeba blíže vysvětlit.

Předpoklady vzniku odpovědnosti pod písmeny a), b), c) jsou objektivního charakteru. Pokud poškozený chce, aby mu byla škoda nahrazena, musí sám tvrdit a prokázat že podmínky pod písmeny a), b), c), byly naplněny. Zvinění – písmeno d) se předpokládá, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Ustanovení Občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu jsou uplatnitelná nejen pro oblast občanskoprávních vztahů, ale uplatní se i v jiných oblastech práva soukromého, pokud nejsou vyloučena speciálními úpravami.

V oblasti pracovněprávní se ustanovení Občanského zákoníku pro odpovědnost neužijí, neboť zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce, v platném znění, tuto oblast upravuje samostatně. Na oblast obchodních vztahů se uplatní obecná úprava odpovědnosti i úprava odpovědnosti zvláštní.

Právní povinnost

Jak bylo uvedeno výše, pro vznik odpovědnosti je třeba, aby mimo jiné byla porušena právní povinnost. K tomu, aby mohlo k porušení právní povinnosti dojít, je nejprve třeba, aby právní povinnost vznikla. Pokud bychom v Občanském zákoníku chtěli nalézt definici právní povinnosti, budeme hledat marně. Občanský zákoník tento pojem na více místech uvádí, ovšem jeho přesného vysvětlení se nedočkáme. Zákonodárce znalost daného pojmu předpokládá, ale konkrétní ustanovení vysvětlující institut „právní povinnosti“ nenajdeme.

„Právní povinnost je spjata se subjektivním právem, a to tak, že povinnost je vždy povinností vůči někomu, a to zpravidla vůči někomu, kdo je oprávněn; přesněji řečeno vůči někomu, kdo má oprávnění té povinnosti odpovídající.“(Knappová, M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2003, s. 49).

Pokud se budeme zabývat v souvislosti s odpovědností porušením právní povinnosti, jedná se o objektivní stav. Posuzuje se objektivně a odděleně od deliktní způsobilosti toho, kdo povinnost porušil. Obsahem právní povinnosti je tedy nutnost určitého chování určeného na základě a v souvislosti s právními normami (Šik, O. Ekonomika, zájmy, politika. Praha: NPL, 1962, s. 305).

Vznik právní povinnosti

Právní povinnost může vzniknout na základě zákona anebo na základě právní skutečnosti. K tomu, aby povinnost vznikla, nemůže dojít samovolně. Povinnosti nemohou být subjektu ukládány nahodile a bez pravidel. Toto vyplývá i z Listiny základních práv a svobod Čl. 2 odst. 3, ve kterém se mimo jiné stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále je zde třeba vzít také zřetel na Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tedy pouze na základě zákona může vzniknout osobě povinnost.

Vznik právní povinnosti na základě zákona – povinnost objektivní

Pokud ke vzniku povinnosti dojde na základě zákona, tak povinnost vznikne subjektu v okamžiku účinnosti zákona, pokud se na danou osobu vztahuje. Tato povinnost trvá po dobu účinnosti zákona. Příkladem zde může být ustanovení § 415 Občanského zákoníku, ve kterém se stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Tato povinnost trvá blíže neurčeným osobám po dobu účinnosti zákona. Hovoříme zde o povinnosti objektivní.

Vznik právní povinnosti na základě právní skutečnosti – povinnost subjektivní

„Aplikací obecných poznatků lze konstatovat, že občanskoprávní skutečnosti jsou takovými právními skutečnostmi (společenskými a přírodními jevy), s nimiž normy občanského práva spojují vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů (práv a povinností).“ (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 23).

Mezi právní skutečnosti, na základě kterých mohou vzniknout právní povinnosti, náleží:

• rozhodnutí státních orgánů,
• právní úkon,
• protiprávní úkon,
• vytvoření věci nebo díla,
• stav,
• událost.

Konstitutivní rozhodnutí orgánu

Jak z nadpisu vyplývá, jedná se o rozhodnutí konstitutivní, které s sebou nese určité účinky, vytváří vznik, změnu či zánik toho, co doposud před vydáním konstitutivního rozhodnutí neexistovalo. Toto rozhodnutí vydává orgán, který má k tomuto pravomoc.

Událost

Jedná se o objektivní skutečnost, s kterou právo spojuje právní následky. Události nezávisí na chování člověka či na jeho vůli, jedná se např. o zemětřesení.

Právní úkon

Právní úkon je dle ustanovení § 34 Občanského zákoníku projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Pro naši potřebu je zde důležité, že díky právnímu úkonu mohou vzniknout povinnosti, které objektivní právo předpokládá. Jedná se o projev vůle, tedy subjekt, který jej činí, musí nějakým způsobem jednat, ať již komisivně (tj. aktivní jednání), či omisivně (tj. nekonání).

Protiprávní úkon

Protiprávnost je objektivní skutečnost, která se nachází mimo vědomí a vůli osoby, která jedná. Tento fakt, že se jedná o protiprávnost, je daný. Osoba, která jedná, jedná v rozporu s objektivním právem. V jednání určité osoby je nerozlučně spjata jeho vnitřní a vnější stránka. Úkon je projev lidské vůle navenek. Není možné tyto dvě stránky od sebe oddělovat. (Holub M., Fiala J., Bičovský J. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. Praha: Linde, 2003, s. 295). Za jednání se nepovažuje nikdy pouhá myšlenka, nebo představa jednání, či vůle navenek neprojevená. Není tedy protiprávní myšlenka, která nebyla uskutečněna.

K tomu, abychom zjistili, zda nějaké jednání je protiprávní, je třeba jej porovnávat s objektivním právem. Pokud naše jednání bude aktivní (komisivní protiprávní úkon), tak porušení povinnosti se můžeme dopustit tím, že porušíme naši povinnost, která nám vyplývá ze zákona, nebo z jiné právní skutečnosti, např. ze smlouvy. Osoba konala, čímž porušila povinnost jí danou. Pokud naše jednání nebude aktivní (omisivní protiprávní úkon), bude tedy pasivní, tedy že určité jednání opomeneme, nastane protiprávní úkon v důsledku našeho nejednání. Nejsme za takovéto opominutí odpovědni vždy. Odpovědni budeme pouze v případě, pokud jsme k chování, které jsme opominuli, byli povinni. Protiprávnost se nepředpokládá, poškozený bude mít povinnost ji dokázat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

zpět na začátek kapitoly

Porušení právní povinnosti a škoda

Jak již bylo výše uvedeno, porušení povinnosti je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti. V předchozím textu bylo uvedeno, jak taková právní povinnost vzniká. V této části se budeme zabývat tím, jak dojde k jejímu porušení.

K porušení právní povinnosti může dojít jak v důsledku konání, tak v důsledku nekonání. V případě konání není konáno tak, jak ukládá právní povinnost. V případě nekonání zde nedochází k uspokojení právní povinnosti. Porušení právní povinnosti je objektivní stav. Musíme se vždy ptát, zda byla porušena právní povinnost.

Na základě porušení právní povinnosti a v důsledku tohoto porušení či ohrožení právního vztahu může vzniknout odpovědnost. Do doby, než k porušení dojde, je zde pouze právní povinnost. Nelze, aby odpovědnost splynula s původní právní povinností. (Švestka, J. Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku. Praha: Academia, 1996, s. 43).

K porušení právní povinnosti může dojít zejména následujícími způsoby:

• porušením obecně závazných právních předpisů,
• porušením jiných předpisů, které měl škůdce zachovávat,
• porušením povinností vyplývajících ze smluv či jiných právních úkonů,
• zanedbáním povinnosti předcházet škodám.

Škoda

Škoda je další podmínkou pro vznik odpovědnosti. Definici škody v Občanském zákoníku nenalezneme. Není ovšem možné, aby byla definována pokaždé jinak, tedy pro její ustálený výklad se použije judikatura soudů.

Judikatura skutečnou škodu bere jako újmu, která nastala anebo se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, převážně poskytnutím peněz, pokud nedochází k naturální restituci (tj. k uvedení do původního stavu). Vznik škody a její rozsah prokazuje poškozený.

Škodu rozlišujeme jako škodu na věci či majetku a škodu na zdraví. V případě škody na věci či majetku se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk. U škody na zdraví se nenahrazuje pouze majetková újma, ale je pamatováno i na peněžitou satisfakci nemajetkové újmy – náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za úmrtí. Škodu můžeme rozdělit na materiální, kterou lze vyjádřit přímo v penězích, a na imateriální, kterou v penězích přímo – zcela přesným ekvivalentním stanovením sumy peněz – vyjádřit nelze.

Materiální škoda

Škoda skutečná

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, škoda skutečná. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu.

Ušlý zisk

Škodou zde ovšem není pouze škoda skutečná, která byla výše popsána, ale i ušlý zisk. K tomu, aby vznikla odpovědnost za škodu ve formě ušlého zisku, není třeba, aby zde škoda opravdu nastala. Pokud by takováto podmínka byla, odpovědnost by zde mohla být prokázána pouze v minimu případů. V judikatuře nalezneme, jakým způsobem se ušlý zisk určí. Bohužel ani v tomto případě v zákoně nenalezneme přesnou definici, co se rozumí ušlým ziskem.

Z platného práva nelze dovodit, že by podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byl též vznik skutečné škody. Stanovení ušlého zisku však nemůže být libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě.

Ušlý zisk je definován jako majetková újmu stanovená v penězích, která spočívá v tom, že v důsledku daného jednání nedošlo ke zvětšení majetku poškozeného, které poškozený mohl odůvodněně očekávat za situace, že by vše probíhalo jako obvykle, bez škodné události. Škoda v podobě ušlého zisku spočívá v tom, že nedošlo k rozmnožení majetku poškozeného, které by bylo možno očekávat za normálního chodu věcí (Taranda, P., Kobík, J. Vznik škody. Praha: ASPI, 2006, s. 71). K tomu, aby škoda spočívající v ušlém zisku mohla být poškozenému hrazena, je na něj kladena povinnost, aby skutečnosti, že mohl zisku dosáhnout, prokázal.

Imateriální škoda

Imateriální škoda je škoda, která spočívá ve vytrpěných bolestech, v úmrtí a ve ztížení společenského uplatnění. Ke vzniku imateriální škody může dojít i z důvodu porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě. Náhrada imateriální škody při škodě na zdraví se řeší s ohledem na ustanovení § 444 Občanského zákoníku.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

zpět na začátek kapitoly

Příčinná souvislost, zavinění a osoba odpovědná k náhradě škody

Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je zpravidla dána tehdy, jestliže by bez porušení právní povinnosti škoda nenastala. Jinými slovy, nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je, aby mezi protiprávním úkonem anebo škodní událostí na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 2005, s. 445).

V jednotlivém případě se může stát, že zde existuje více příčin – porušení povinností, ovšem ne každá je schopná způsobit škodu. Situace se mohou vyskytnout i takové, že je např. potřeba dvou příčin ze čtyř, aby nastala škoda.

Zákon nestanoví, jak se má příčinná souvislost hodnotit. Jedná se o skutkovou záležitost. Na první pohled se může zdát, že určení příčinné souvislosti je jednoduché. Ovšem ne každá příčina bude pro vznik příčinné souvislosti relevantní a je třeba si uvědomit a zjistit, co následek způsobilo.

Zavinění

Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn.

Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou založeny různé formy a stupně zavinění:

1. úmysl přímý – osoba věděla, že svým jednáním způsobí daný následek, a chtěla jej způsobit,
2. úmysl nepřímý – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, a byla s tímto následkem srozuměna pro případ, že následek nastane,
3. nedbalost vědomá – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že jej nezpůsobí,
4. nedbalost nevědomá – osoba nevěděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla.

Vymezení forem a stupňů zavinění občanské právo nezná a jednotlivé definice jsou přebírány z práva trestního.

V případě odpovědnosti dle Občanského zákoníku se zavinění posuzuje jako předpokládané – presumované, ve formě nevědomé nedbalosti. Zákonodárce předpokládá, že osoba dospělá, psychicky zdravá, má schopnosti rozpoznat následky svého jednání a své jednání ovládat. Pokud škůdce tvrdí, že škodu nezavinil, nese důkazní břemeno, díky jehož unesení by prokázal, že škodu nezpůsobil a že ji nezpůsobil ani z nevědomé nedbalosti. Škůdce se může tzv. exkulpovat – vyvinit.

V některých případech je zavinění ovšem pouze pravidelným předpokladem. Existují situace, kde nastává odpovědnost bez zavinění, a tedy existence zavinění je bezvýznamná. Tam, kde je dána odpovědnost bez zřetele na zavinění, není existence tohoto předpokladu právně nijak významná. Jedná se o situace, kdy díky liberačním důvodům nenastává objektivní odpovědnost – např. ustanovení § 428, 432, 433 Občanského zákoníku.

Zavinění z hlediska posuzování odpovědnosti má určité nezanedbatelné významy. Dle občanského práva v některých případech odpovědnosti musí být prvek zavinění. Zavinění má význam pro náhradu škody, konkrétně při určení jejího rozsahu. Zavinění je také významné pro počítání promlčecích lhůt a dále tam, kde je presumováno zavinění, vztahuje se toto na nedbalost nevědomou.

Osoba odpovědná k náhradě škody

V předchozím textu byl vysvětlen pojem odpovědnosti. Máme tedy zde odpovědnost – odpovědnostní povinnost osoby. Ovšem ne každá osoba, která má odpovědnostní povinnost, bude povinna ji splnit.

Situace je taková, že dojde k porušení právní povinnosti, vznikne škoda, mezi porušením povinnosti a škodou bude existovat příčinný vztah a bude nastalé i zavinění. Můžeme se ptát, zda osoba, která všechny tyto podmínky naplnila, bude povinna odpovědnostní povinnost splnit? V Občanském zákoníku nalezneme určité situace, kdy takováto osoba nebude povinna k odpovědnostní povinnosti či naopak nebude zde přiznána náhrada škody. Odpovědnou osobou za škodu může být pouze osoba, která má deliktní způsobilost, je si vědoma svého jednání a je schopna jej ovládat.

Uvedené citace paragrafů a pojednání o jednotlivých institutech vylučujících odpovědnost jsou důležité pro zjištění, zda daná osoba, která má odpovědnostní povinnost, bude povinna danou škodu nahradit a za jakých podmínek. Tato ustanovení zde uvádíme z důvodu ucelenosti teoretického výkladu.

Způsobilost mít práva a povinnosti fyzické osoby

V § 7 Občanského zákoníku se praví, že:

„Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.“

Způsobilost k právním úkonům fyzické osoby

V § 8 Občanského zákoníku se praví, že:

„Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.“

Způsobilost k právním úkonům nezletilých

V § 9 Občanského zákoníku se praví, že:

„Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.“

Způsobilost nabývat práva a povinnosti právnické osoby

V § 19a Občanského zákoníku se praví, že:

„Právnické osoby, které se zapisují do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, mohou nabývat práva a povinnosti ode dne účinnosti zápisu do tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“

Ve výše uvedeném byly stanoveny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu v nejobecnější rovině. Některé oblasti si ovšem vyžádaly speciální úpravu odpovědnosti, přičemž se jedná o oblasti, v nichž je třeba odpovědnostní podmínky stanovit odlišně od obecné úpravy odpovědnosti, a to zejména z důvodu, že společnost má zájem tyto oblasti více chránit. Jedná se např. o oblasti vysoce nebezpečné anebo o oblasti, kdy je třeba pomoci sociálně slabším a zajistit tak jejich lepší ochranu prostřednictvím stanoveného práva, neboť tyto osoby mají omezenější prostředky vůči jiným osobám v oblastech chránění zájmů.

Občanský zákoník obsahuje více ustanovení, ve kterých je upravena zvláštní odpovědnost, ovšem pro účely tohoto článku vybereme ty nejpodstatnější, se kterými by se čtenář nejčastěji mohl setkat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

zpět na začátek kapitoly

Jednotlivé druhy odpovědnosti za škodu

• § 420a – škoda z provozní činnosti
• § 421 – ochrana převzaté věci
• § 421a – škoda způsobená okolnostmi
• § 422 – odpovědnost nezletilého
• § 423 – vyvolání nezpůsobilosti vlastní vinou
• § 424 – porušení dobrých mravů
• § 427 – odpovědnost provozovatele
• § 430 – zneužití dopravního prostředku
• § 432 – odpovědnost provozovatele provozu zvlášť nebezpečného
• § 433 – odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech
• § 434 – odpovědnost za cennosti
• § 435 – odpovědnost za dopravní prostředky
• § 437 – odpovědnost v hromadné dopravě

Škoda z provozní činnosti

V ustanovení § 420a Občanského zákoníku se praví, že:

„(1) Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.

(2) Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena

1. činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti,
2. fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,
3. oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti.

(3) Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.“

Jedná se zde o obecnou skutkovou podstatu objektivní odpovědnosti, tedy není zde třeba, aby nastalo zavinění, pokud má vzniknout odpovědnost provozovatele. Není nutné, aby pro vznik odpovědnosti nastal protiprávní úkon, postačí, pokud vznikne škoda, která byla zapříčiněna v souvislosti s provozní činností. Provozní činností je činnost, která souvisí s předmětem činnosti provozovatele, je součástí jeho provozu a faktické činnosti.

Odpovědnosti je možné se zprostit pouze v případě, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu. Taková situace může nastat, pokud např. blesk zasáhne provoz a v důsledku požáru bude osobě způsobena škoda. Blesk je neodvratitelnou událostí a zapříčiněný požár nemá původ v provozu. Pokud by ovšem požár nastal v souvislosti s daným provozem – např. výroba hořlavých látek, které nebyly řádně zabezpečeny a zajištěny proti vzplanutí, nebylo by možné se odpovědnosti zprostit.

Dále je možné se zprostit odpovědnosti v případě, pokud škodu zavinil svým jednáním poškozený. Např. pokud osoba v provozu, kde se vyrábějí silně hořlavé věci, odhodí nedopalek cigarety a v důsledku tohoto jednání vznikne požár a osobě poškozené škoda, tak provozovatel za škodu neodpovídá, neboť ke škodě došlo na základě jednání osoby poškozené.

Škodou způsobenou provozní činností může být např. škoda na lesních porostech, která nastala v důsledku vypouštění oxidu síry do ovzduší provozovatelem.

zpět na začátek kapitoly

Ochrana převzaté věci

V ustanovení § 421 Občanského zákoníku se praví, že:

„Každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak.“

Jedná se zde o odpovědnost objektivní, tedy není třeba zavinění. K tomu, aby odpovědnost mohla nastat, je třeba, aby věc, na které měla vzniknout škoda, byla fakticky opatrovateli předána a aby mezi opatrovatelem a osobou věc odevzdávající existoval závazkový vztah. Opatrovatel se může zprostit odpovědnosti pouze v případě, že by ke škodě došlo i za stavu, že by nebyla opatrovateli předána. Takovým příkladem může být např. předání ovoce opatrovateli, které se v průběhu doby opatrování zkazí, neboť doba opatrování přesáhla dobu, kdy ovoce nepodlehlo plísni. Je zde jedno, zda bylo ovoce u opatrovatele anebo u poškozeného, neboť plíseň by ovoce postihla, ať by se nacházelo kdekoliv.

Opatrovatel nemůže prohlášením ani dohodou vyloučit svou odpovědnost za opatrované věci.

Škoda způsobená okolnostmi

V ustanovení § 421a Občanského zákoníku se praví, že:

„(1) Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.

(2) Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.“

Jedná se o absolutní odpovědnost, které se nelze zprostit ze žádného liberačního důvodu. Příkladem této odpovědnosti může být použití lékařského přístroje při operaci. V případě, že vznikne škoda, nastává automaticky odpovědnost, které se nebude možno zprostit ani v případě, že postup při zacházení s přístrojem byl bezvadný. Jakékoliv prohlášení či dohoda, že se poškozený vzdává nároku na náhradu škody, či prohlášení např. nemocnice, že neodpovídá za případné selhání přístroje, je naprosto neplatné a irelevantní.

Dle tohoto ustanovení se ovšem neposuzuje odpovědnost lékaře za chybně provedenou operaci. V takovémto případě by se postupovalo dle ustanovení § 420 Občanského zákoníku.

Vyvolání nezpůsobilosti vlastní vinou

V ustanovení § 423 Občanského zákoníku se praví, že:

„Kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou; společně a nerozdílně s ním odpovídají ti, kteří jej do tohoto stavu úmyslně přivedli.“

Toto ustanovení se uplatní např. na případy, kdy se osoba uvede anebo je uvedena do stavu opilosti a v tomto stavu způsobí škodu. Osoba, která způsobila škodu ve stavu opilosti, odpovídá za zavinění, které se váže k požití alkoholu, ne tedy za jednání, kterým škoda vznikla. K takovému jednání se nemůže odpovědnost vztahovat z toho důvodu, neboť osoba ve stavu opilosti „nevěděla, co dělá“. Naproti tomu je osoba odpovědná za to, že se do takového stavu uvedla, neboť v takovém případě „věděla, co dělá“.

K odpovědnosti postačí zavinění z nedbalosti. V případě, že do stavu opilosti byl škůdce uveden jinou osobou úmyslně, odpovídá taková osoba spolu se škůdcem anebo zcela sama, pokud škůdce na uvedení se do stavu opilosti neměl žádný podíl – např. že mu byl alkohol přimíchán do nápoje, o kterém si myslel, že je nealkoholický a neměl možnost poznat, že požívá alkohol.

Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům

V ustanovení § 424 Občanského zákoníku se praví:

„Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.“

V tomto případě je třeba, aby škůdce jednal úmyslně. Prokázání úmyslu je na poškozeném. Úmyslné jednání nemusí směřovat ke vzniku škody, ale musí spočívat v jednání proti dobrým mravům. Jednou ze základních zásad Občanského zákoníku je kladení důrazu na dodržování dobrých mravů. Dobré mravy jako takové nejsou nikde v zákonné úpravě vymezeny.

Tomu, abychom mohli dojít k představě o jejich obsahu a aby bylo možné říct, co se za dobré mravy považuje, je třeba vzít na pomoc ustálenou rozhodovací praxi soudů: „SJ č. 8/1997 (s. 174): Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“ Nutno dodat, že praxe velmi často odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům přehlíží a domoci se náhrady škody z uvedeného titulu je velmi obtížné.

Jako příklad úmyslného jednání proti dobrým mravům může být bezdůvodné ztěžování přístupu nájemce (nebo jinak oprávněného) do pronajaté budovy nebo na pronajatý pozemek; vědomé neobsloužení zákazníků pro jejich etnický původ, rasu, sexuální orientaci apod. (Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J. Občanský zákoník. 10. vydání. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2006, 734 s.).

zpět na začátek kapitoly

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků

V ustanovení § 427 Občanského zákoníku se praví, že:

„(1) Fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

(2) Stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.“

Pro to, aby nastala odpovědnost dle tohoto ustanovení, je třeba, aby zde byla fyzická nebo právnická osoba provozující dopravu anebo jiný provozovatel motorového vozidla, plavidla či letadla. Pokud se jedná o provozování dopravy, může se jednat i o bezmotorovou dopravu, jakou je např. doprava za použití koní, vodní doprava. Tedy i osoba provozující pojízdné schody v obchodním centru či osoba provozující lanovou dráhu v zimním středisku, odpovídá dle výše uvedeného ustanovení.

Jedná se zde o objektivní odpovědnost, není třeba, aby osoba odpovědná škodu způsobila. Pro vznik odpovědnosti je třeba, aby nastala škoda vzniklá v důsledku zvláštní povahy dopravního prostředku a příčinná souvislost mezi nimi. Příkladem např. může být, pokud se osoba na pojízdných schodech zraní v důsledku toho, že schody znenadání zastavily a osoba v souvislosti s touto skutečností spadne.

Motorové vozidlo je v provozu nejen tehdy, když se pohybuje, ale i tehdy, když sice stojí, ale v chodu je jeho motor; provozem motorového vozidla je i příprava k jízdě a bezprostřední úkony po skončení jízdy, jakož i úkony potřebné k údržbě vozidla (R 9/1972).

Pro osvětlení, kdy se odpovědnost vztahuje k provozu dopravních prostředků, můžeme uvést určité příklady:

• pokud je škoda způsobená závěsným zařízením za motorovým vozidlem, jedná se o škodu způsobenou v důsledku provozu dopravních prostředků;
• je nepodstatné, zda škoda dle daného ustanovení nastala na veřejně přístupné komunikaci či nikoliv;
• v případě, že cestující v autobuse je zraněn předmětem vhozeným do okna autobusu, nejedná se o škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravního prostředku;
• pokud cestující z autobusu vystupuje a zraní se, protože schůdky autobusu byly poškozeny, jedná se o škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravního prostředku.

Je důležité upozornit na skutečnost, že v případě, kdy vlastník vozidla půjčí vozidlo jiné osobě a ta způsobí škodu, stejně nadále odpovídá jako provozovatel vozidla. Naproti tomu situace, kdy je vozidlo prodáno, ovšem změna vlastníka ještě není uvedena v příslušné evidenci, odpovídá za škodu již nový vlastník vozidla.

Zajímavým může být rozbor činnosti buldozeru. Pokud se buldozer přemísťuje a je způsobena škoda, odpovídá se dle tohoto ustanovení. Pokud je ovšem škoda způsobena při jeho činnosti, ke které slouží, ustanovení § 427 Občanského zákoníku se neužije.

Asi nejtypičtějším příkladem, který se týká uvedeného ustanovení, bude užívání osobního automobilu. Dle daného ustanovení odpovídá vždy provozovatel a nikoliv řidič osobního automobilu, který nehodu zavinil. Tento fakt ovšem neznamená, že řidič osobního automobilu, který dopravní nehodu zavinil, by za škodu neodpovídal. Odpovědný by byl, ovšem ne dle uvedeného ustanovení, ale dle ustanovení § 420 odst. 1 Občanského zákoníku (Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti). Ustanovení § 427 a § 420 Občanského zákoníku se navzájem nevylučují. Poškozený se tedy škody může domáhat jak po provozovateli dopravního prostředku, tak po osobě, která škodu zavinila.

Může také nastat situace, že řidič je zaměstnancem, a tedy v tomto případě nebude odpovídat poškozenému sám dle ustanovení § 420 odst. 1 Občanského zákoníku, ovšem bude zde odpovědnost jeho zaměstnavatele dle ustanovení § 420 odst. 2 Občanského zákoníku (Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena).

Pokud odpovídá provozovatel, není třeba prokazovat zavinění, pokud má odpovídat řidič, zavinění se prokazuje. Často nastávají situace, kdy je namístě odpovědnost obou subjektů. V takových případech je na místě užít ustanovení § 438 odst. 1 Občanského zákoníku, ve kterém se praví, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Pokud provozovatel uhradí škodu, kterou způsobí řidič a odpovídá za ni řidič, má následně vůči němu právo na postih, tedy aby mu uhradil, co za něj bylo hrazeno v souvislosti s ustanovením § 438 odst. 1 Občanského zákoníku, když provozovatel a řidič odpovídají společně a nerozdílně, tedy provozovatel mohl za řidiče způsobenou škodu nahradit, ale následně měl možnost po řidiči tuto škodu požadovat zpět.

Uvedené odpovědnosti je možné se zprostit pouze za předpokladů uvedených v ustanovení § 428 Občanského zákoníku:

„Své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.“

K tomu, aby mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti, je třeba, aby škoda nebyla vůbec způsobena okolnostmi, které mají svůj původ v provozu. Ke vzniku škody tedy musí dojít zásahem zvenčí (např. povodeň) a musí být prokázáno, že bylo vynaloženo veškeré objektivní úsilí pro zabránění vzniku škody.

Dle ustanovení § 429 Občanského zákoníku odpovídá provozovatel jak za škodu způsobenou na zdraví a věcech, tak za škodu způsobenou odcizením nebo ztrátou věcí, pozbyla-li fyzická osoba při poškození možnosti je opatrovat.

Místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.

Je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí, a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným

V ustanovení § 432 Občanského zákoníku se praví, že:

„Za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku.“

Zákon nikde nestanoví, co se rozumí provozem zvlášť nebezpečným. Pro vymezení daného pojmu je třeba vycházet z právní teorie a rozhodovací praxe soudu.

„R 24/1968: Za provoz zvlášť nebezpečný (§ 432 o. z.) se považuje takový provoz, s nímž je spojena možnost zvýšeného nebezpečí vzniku závažných škod. Zdrojem zvýšeného nebezpečí mohou být i věci, jejichž užívání má za určitých okolností vedlejší škodlivé účinky, které nejsou plně ovladatelné člověkem a s nimiž je spojen vysoký stupeň pravděpodobnosti vyvolání újmy.

PR/2/1996 (s. 68) Vrchní soud v Praze, 6 Cdo 52/94: Provozem zvlášť nebezpečným ve smyslu § 432 může být i faktická existence zařízení vyvolávajícího vedlejší škodlivé účinky přírodní síly tímto zařízením využívané, jestliže tyto účinky nejsou v daných podmínkách plně ovladatelné a je s nimi spojen vysoký stupeň pravděpodobnosti vážných škod v okolí.“

zpět na začátek kapitoly

Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech

V ustanovení § 433 Občanského zákoníku se praví, že:

„(1)Provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele.

(2) Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, občanovi za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

(3) Odpovědnosti podle odstavce 1 a 2 se nelze zprostit jednostranným prohlášením ani dohodou.“

Jedná se o odpovědnost objektivní. V případě, že by se provozovatel chtěl odpovědnosti zprostit, nese důkazní břemeno sám. K tomu, aby provozovatel nebyl za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech odpovědný, je třeba, aby prokázal, že ke škodě by došlo jinak. K takové situaci může dojít např. za předpokladu, že v oblasti hotelu vypukne zemětřesení, tedy věc by byla zničena i jinak – i kdyby nebyla do hotelu vnesena. Také v případě, že do hotelu je pro hosta vnesena jeho taška s ovocem a ovoce se zkazí, protože je již staršího data, provozovatel za tuto škodu neodpovídá, neboť by ke zkažení ovoce došlo i kdekoliv jinde.

K tomu, aby provozovatel poškozenému odpovídal, je třeba, aby mezi nimi existoval smluvní vztah – tedy např. smlouva o ubytování. Nestačí, pokud je ubytování pouze rezervované, v takovém případě by odpovědnost provozovatele nenastala.

Pokud provozovatel vyhradí místo pro odkládání věcí a zákazníka o tomto místu dostatečně informuje, nebude odpovídat za škodu na věcech, které nebyly odloženy ve vymezeném prostoru. Pokud provozovatel takové místo nevyhradí, odpovídá za škodu, která vznikla na věcech, které byly odloženy na místě, kde se obvykle odkládají.

Pokud provozovatel určí pro odkládání věcí šatnu bez obsluhy, je třeba věci odkládat v této šatně.

Pokud provozovatel pro odkládání věcí určí šatnu s obsluhou, jedná se zde již o smlouvu o úschově a odpovědnost by se zde řídila ustanovením § 421 Občanského zákoníku.

Často se setkáváme se situacemi, že provozovatel umístí ve své provozovně nápis, na kterém uvede, že za odložené věci neodpovídá. Takto se nemůže odpovědnosti zprostit. I kdyby se poškozený s provozovatelem před vznikem škody dohodl, že provozovatel za odložené věci neručí, jedná se o neplatné ujednání a provozovatel za škodu odpovídá.

Opět zde platí liberační důvod – možnost zproštění se provozovatele škody v případě, že by ke škodě došlo jinak.

Za klenoty, peníze a jiné cennosti se takto odpovídá jen do výše stanovené prováděcím předpisem. Byla-li však škoda na těchto věcech způsobena těmi, kteří v provozu pracují, hradí se bez omezení.

Bez omezení se hradí škoda i tehdy, jestliže byly věci převzaty do úschovy.

Stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. I zde je třeba, aby mezi provozovatelem a poškozeným existoval smluvní vztah. V tomto případě k uzavření smluvního vztahu dochází velmi často konkludentně, např. tak, že poškozený zaplatí prostřednictvím parkovacího automatu parkovné.

Odpovědnost provozovatele se váže přímo k určitému dopravnímu prostředku a jeho příslušenství. Pokud dojde ke škodě na umístěném vozidle a jeho příslušenství, odpovídá provozovatel za škodu, které se může zprostit pouze v případě, že by ke škodě došlo jinak. Provozovatel ovšem neodpovídá za věci, na kterých vznikla škoda, které byly umístěny v automobilu a které nejsou příslušenstvím vozu – např. notebook, kniha apod.

V případě, že ubytovatel nabídne ubytovanému možnost umístit automobil na hlídané parkoviště, odpovídá dle ustanovení § 435 Občanského zákoníku.

Pokud je s osobou uzavřena smlouva o pronájmu parkovacího místa, ale zároveň není sjednáno, že pronajímatel má vozidlo střežit, nenastává zde odpovědnost pronajímatele dle ustanovení § 435 Občanského zákoníku.

Právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.

Uplatnění může být jak písemné, tak ústní, ovšem s ohledem na možný soudní spor je na místě, aby k uplatnění došlo prostřednictvím písemnosti, která bude provozovateli předána vůči jeho podpisu anebo zaslána prostřednictvím pošty doporučeným dopisem s dodejkou.

Pokud nárok v uvedené lhůtě nebude uplatněn a následně bude zažalován, soud sám z úřední povinnosti vysloví, že nárok nepřizná, neboť došlo k prekluzi nároku poškozeného. 15ti denní lhůta je lhůtou hmotněprávní, tedy je třeba, aby uplatnění provozovateli do 15. dne došlo a provozovatel jej měl 15. den v dispozici.

Odpovědnost v hromadné dopravě

V ustanovení § 437 Občanského zákoníku se praví, že:

„Za škodu způsobenou na věcech odložených v dopravních prostředcích hromadné dopravy se odpovídá jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené jejich provozem (§ 427 až 431).

Pokud vznikne škoda na věcech, které jsou uloženy mimo dispozici cestujícího (např. zavazadlový prostor), odpovídá dopravce dle odpovědnosti o nákladní přepravě. Právo na takovouto náhradu škody musí být u dopravce uplatněno v šestiměsíční prekluzivní lhůtě, jinak zanikne.“

R 52/1983: Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla cestujícímu během přepravy na zavazadlech, přepravovaných společně s ním, anebo na věcech, které měl u sebe, jen tehdy, byla-li tato škoda vyvolána zvláštní povahou dopravního prostředku. Dopravce tu proto neodpovídá za odcizení uvedených věcí přepravovaných v kupé lůžkového vagonu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

zpět na začátek kapitoly

Náhrada škody

V předchozí části se zabýváme odpovědností osoby za způsobenou škodu. Neodmyslitelně s institutem odpovědnosti je třeba uvést i institut náhrady škody, bez kterého by sice odpovědnost byla konstatována a uznána, ovšem újma na straně osoby poškozené by nadále zůstávala.

Současná právní úprava náhrady škody, resp. společná ustanovení o náhradě škody, se nachází v ustanovení § 438 – § 450 Občanského zákoníku.

„Ten, komu právní řád podle té které konstrukce náhrady ukládá odpovědnost, tj. povinnost nahradit škodu v té které konstrukci definovanou, je povinen ji nahradit tomu, kdo je podle té které konstrukce oprávněn k tomu, aby mu uznaná škoda byla nahrazena, a to v té míře a těmi způsoby, jak to odpovídá té které odpovědnostní konstrukci.“ (Bičovský, J., Holub, M. Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva. Praha: Linde, Praha, 1997, s. 15).

Výše škody se určí různými způsoby. To, co se ovšem nahrazuje, vlastní náhrada škody, se může a nemusí shodovat se skutečnou výší škody již i se zřetelem na to, že ne každou škodu lze vyčíslit, a tedy ji nahradit dle její skutečné výše. Bylo by ovšem nespravedlivé nepřiznat osobě, které škoda vznikla, její náhradu jen z důvodu, že škodu nelze vyčíslit.

Společná odpovědnost a náhrada škody

Pokud je škoda způsobena více škůdci, jedná se o solidární závazek. Každý odpovídá za všechny a všichni za jednoho. Nezáleží zde na tom, že někdo porušil povinnost objektivní, někdo povinnost subjektivní. Hlavním předpokladem pro solidární závazek je vznik škody a existence více škůdců. Pokud jeden ze škůdců nahradí škodu, má vůči ostatním škůdcům postih. Zároveň je škoda díky uhrazení jednoho škůdce uhrazena jakoby všemi, a tedy odpovědnostní povinnost zaniká všem a ne pouze tomu, kdo škodu uhradil.

Někdy ovšem se výše uvedené neuplatní a škůdci odpovídají podle toho, jak se na způsobení škody podíleli (§ 438 odst. 2 Občanského zákoníku).

Pokud jeden ze škůdců nahradil za ostatní škodu, má nárok, aby ostatní také „přispěli“ na náhradu škody. Výše, jakou jsou povinni hradit škůdci osobě, která za ně škodu nahradila, se odvíjí dle toho, jak přispěli ke způsobení škody. Toto se ovšem nemusí uplatnit v případech, kdy je použito ustanovení § 438 odst. 2 Občanského zákoníku, když nenastává solidární závazek, ale každý je povinen hradit dle toho, jakou škodu způsobil.

Ustanovení § 438 odst. 2 Občanského zákoníku a § 439 Občanského zákoníku, ve kterém se stanoví, že kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody, je vlastně velmi blízké, škůdci hradí dle toho, jakou škodu způsobili, ovšem liší se zde okamžik, od kdy jsou povinni hradit dle svého způsobení škody.

Vliv zavinění poškozeného na náhradu škody

V případech, když se prokáže, že škodu způsobil výlučně poškozený, nese ji sám. Pokud se prokáže, že poškozeným byla způsobena škoda částečně, tak spolu s dalším škůdcem odpovídají poměrně. Důkazní břemeno, zda poškozený škodu také zavinil, tíží škůdce. Tento princip nalezneme v ustanovení § 441 Občanského zákoníku. Použije se i na situace, kdy škodu zavinila osoba, která za své jednání neodpovídá.

Pokud je škoda způsobena takovou osobou a zároveň dalším škůdcem, odpovídá škůdce v rozsahu jím způsobené škody. Neodpovídá i za škodu, kterou způsobila osoba za své jednání neodpovídající. Jinak by tomu bylo, kdyby škůdce odpovídal i za tuto neodpovídající osobu. Pak by nastala jeho povinnost k náhradě škody v celém rozsahu, pokud by neprokázal, že dohled nezanedbal.

Způsob náhrady škody u materiální škody

Způsob náhrady škody je určení, jak bude škoda hrazena. Pokud poškozenému vznikla odpovědnost, bude povinen škodu nahradit. Přednostně se nahrazuje materiální škoda tak, že jsou poškozenému poskytnuty peněžní prostředky. Pouze, když o to poškozený požádá, avšak nestačí jeho pouhý souhlas s uvedením do předešlého stavu, může být škoda nahrazena tak, že je poškození uvedeno v předešlý stav, je-li to možné a účelné. Je možná i kombinace obou případů (Bičovský, J., Holub, M. Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva. Praha: Linde, Praha, 1997, s. 121).

Rozsah náhrady materiální škody

Rozsahem náhrady škody se rozumí výše škody, která je požadována, rozumí se jí to, kolik má škůdce poškozenému nahradit (Bičovský, J., Holub, M. Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva. Praha: Linde, Praha, 1997, s. 122).

 Její výše není nikde stanovena, je tedy neomezená. Výjimkou zde je moderační právo soudu dle § 440 Občanského zákoníku. Soud může rozsah požadované škody vzhledem k určitým okolnostem snížit. Návrh na snížení nemusí být osobou způsobivší škody ani nikým jiným podán. Tato možnost snížení je zcela na úvaze soudu. Soud je ovšem omezen pro případ, že škoda byla způsobena úmyslně. Pak její rozsah není možné snížit.

Při určení výše materiální škody se vychází z ceny věci, kterou měla v době poškození (§ 443 Občanského zákoníku), zda byla nová či opotřebená. V případě, že se věc uvádí na základě žádosti poškozeného do předešlého stavu, nevyčíslují se – neboť by to bylo zbytečné – náklady na uvedení do předešlého stavu. Na poškozeném je, aby uvedení do předešlého stavu zajistil. Kolik ho toto zajištění bude stát či zda uvedení do původního stavu vykoná osobně, je nepodstatné.

V případě, že se věc neuvádí do předešlého stavu, hradí se škoda v penězích. Je třeba vycházet z toho, že náklady, které by byly potřebné pro uvedení věci do předešlého stavu, určují rozsah náhrady v penězích – náhrady odvozené. Na rozdíl od uvedení do původního stavu, kde vyčíslení nákladů nebylo podstatné, neboť hlavní zde bylo právě uvedení v původní stav. Zde u peněžité náhrady škody je stanovení nákladů na uvedení v předešlý stav podstatné.

Fakt vzniká ze situace, že by bylo nespravedlivé, kdyby např. díky volbě poškozeného, jak dojde k náhradě škody – zda hrazením nákladů na uvedení do původního stavu, anebo samotným uvedením, musela osoba způsobivší škodu hradit více. Toto jsou ovšem situace, kdy uvedení v předešlý stav je možné.

Mohou nastat i situace, kdy uvedení do předešlého stavu možné není. Potom se výše náhrady neodvozuje od nákladů potřebných pro uvedení věci do původního stavu. Určovatelem zde je výše nákladů nutných k odstranění toho, že uvedení v předešlý stav není možné. Pokud je věc zcela zničena, tak náhrada škody bude odpovídat prostředkům, které budou muset být vynaloženy k pořízení věci původní, která byla zničena.

Způsob náhrady škody u imateriální škody           

Při imateriální škodě je jako jediný možný způsob náhrady škody náhrada v penězích.

Rozsah náhrady imateriální škody

U imateriální škody je její rozsah omezen, přičemž podmínky tohoto omezení a výpočtu rozsahu imateriální škody nalezneme v ustanovení § 444 Občanského zákoníku. Nenalezneme zde princip ekvivalence, neboť výši imateriální škody nelze přesně vyjádřit. Poškozenému jsou poskytnuty jako satisfakce určité materiální požitky, které se snaží újmu vyvážit. Náhrada má význam i z hlediska prevenčního, kdy je ukázáno, že škůdce je postižen za imateriální škodu jím způsobenou (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 2002, str. 354).

Imateriální škoda související s poškozením zdraví či smrtí poškozeného

Škodou na zdraví mohou být: bolesti poškozeného, ztížení jeho společenského uplatnění, ztráta na výdělku či důchodu, účelné náklady spojené s léčením, náklady na výživu pozůstalým, přiměřené náklady spojené s pohřbem.

Jednorázově se odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, účelné náklady spojené s léčením, přiměřené náklady spojené s pohřbem, jakož i škoda způsobená usmrcením ve vztahu k pozůstalým.

Peněžitým důchodem se nahrazuje ztráta na výdělku či na důchodě. Podmínky jsou upraveny v § 445 až § 447a Občanského zákoníku. Peněžitým důchodem se také hradí náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat za podmínek § 448 Občanského zákoníku.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

zpět na začátek kapitoly