Řízení rizik je proces, při němž se subjekt řízení snaží zamezit působení již existujících i budoucích faktorů a navrhuje řešení, která pomáhají eliminovat účinek nežádoucích vlivů a naopak umožňují využít příležitosti působení pozitivních vlivů. Článek podrobně vysvětluje obecná i technologická hlediska řízení.
Ukázka z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích (Druhé, aktualizované a rozšířené vydání), vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2006.
- Řízení rizik
- Management podnikatelských rizik
- Cíle řízení rizika
- Klasifikace rizik
- Některé praktické přístupy k řízení rizika ve firmě
Řízení rizik
Obecné zákonitosti řízení rizik
Problematika řízení rizik (risk management) je velice široká a podle svého zaměření často velice odlišná. Základními oblastmi, v nichž hovoříme o řízení rizik, jsou především:
- Přírodní katastrofy a havárie (technologická rizika).
- Rizika ochrany životního prostředí.
- Finanční rizika, která mohou mít dílčí podkategorie, jako například:
- Východiska nové právní úpravy a nové právní instituty
Existují i obecné zákonitosti řízení rizik, které je třeba znát, ať již chceme minimalizovat riziko při změnách v podniku nebo v oblasti přírodních katastrof.
Součástí procesu řízení rizik je rozhodovací proces, vycházející z analýzy rizika. Po zvážení dalších faktorů, zejména ekonomických, technických, ale i sociálních a politických, management pro řízení rizik vyvíjí, analyzuje a srovnává možná preventivní a regulační opatření. Posléze z nich vybere ta, která existující riziko minimalizují. Jako součást řízení rizika bývá chápáno i šíření informací o riziku (risk communication ) a vnímání rizika (riskperception).
Kritickou fází procesu řízení rizik je výběr optimálního řešení. Začíná určením úrovně rizika, postupuje přes hodnocení ekonomických nákladů variantních řešení pro snížení rizika a jejich ekonomických přínosů (Cost-Benefit Analysis). Pokračuje zhodnocením dopadů a přínosů a analýzou možných důsledků z přijatého rozhodnutí na subjekt a jeho okolí. Posléze následuje rozhodnutí o realizaci opatření na snížení rizika, respektive rozhodnutí o jeho dalším sledování v případě vysokého stupně nejistot, spojených se stávajícím stupněm poznání a tím nemožnosti snížit riziko ve fázi tvorby rozhodnutí.
Management řízení rizika využívá principu zpětné vazby (reaktivní strategie – klasický způsob, kdy se jedná o nápodobu učícího se systému) nebo predikační vazby (proaktivní strategie – vědecký způsob, kdy je subjekt seznámen se současným stavem, možnými hrozbami a má co nejúplnější informace o možném průběhu jejich naplnění).
Protože však většinou není reálné mít k dispozici takto komplexní informace a zejména pak není reálné odhadnout předem vliv a hlavně význam jednotlivých faktorů, které na subjekt působí, existuje zde možnost rozhodování za neúplné informace (fuzzy), což lze částečně eliminovat pomocí nástrojů pro podporu rozhodování při neúplných (mlhavých) informacích.
Finálním výsledkem každé etapy řízení rizika je rozhodnutí. Většinou je výstupem více variant řešení. Nepřijatelná úroveň rizika vyžaduje zastavení probíhajícího procesu a přijetí opatření na snížení rizika. Je-li riziko přijatelné a přitom nikoliv bezvýznamné a potenciál zisku je značný, následuje obvykle vypracování plánu preventivních opatření za účelem jeho redukce. Pro zbytková rizika, která nelze protiopatřeními efektivně snížit, se zpracovávají krizové plány. Velký důraz je třeba klást na maximální využití fáze redukce rizika a jeho eliminace tak, aby se havarijní plány a scénáře vypracovávaly opravdu jen pro zbylá rizika. Hledáním obecně platných preventivních opatření pro významné snížení pravděpodobnosti vzniku krizí a omezení jejich případných následků se také zabývá nouzové plánování (contigencyplanning, emergency planning) jako základní součást krizového řízení (crisismanagement). Uveďme si některé příklady z různých oborů a druhů rizik.
Technologické riziko
Analýza a řízení rizika
Realizace analýzy rizik vyžaduje dokonalou znalost technologie uvnitř objektu a sekundárně i v jeho okolí. Analýza musí postihnout celou šíři reálně možných havarijních stavů, včetně posouzení možných následků na vlastních nebo navazujících objektech. Musí zde být vyjádřeny důležité časové, prostorové a součinnostní vazby. Doporučuje se vycházet z provozních a havarijních řádů, pokud jsou již zpracovány. Je třeba využívat i dostupné informace z případných dřívějších havárií.
V technické praxi existuje řada metod pro analýzu rizik, nejfrekventovanější z nich jsou:
- Metoda Preliminary Hazard Analysis (PHA, předběžné posouzení nebezpečí), která vznikla pro potřeby armády USA. Aplikuje se ve fázi koncepčních návrhů či vývoje, s cílem registrovat charakter a pravděpodobnost potenciálních nebezpečí.
- Metoda What if? (Co když?) zkoumá pomocí brainstormingu možné neočekávané události, definuje nebezpečná místa systému a identifikuje prvky pro metody FMEA a FTA.
- Metoda Failure Modes and Effects Analysis (FMEA, analýza způsobů poškození a účinků) prověřuje všechny možné příčiny selhání jednotlivých prvků zařízení.
- Metoda Fault Tree Analysis (FTA, analýza stromu poruch) vychází z finální poruchy a hledá primární příčiny.
- Metoda Event Tree Analysis (ETA, analýza stromu událostí) začíná s nalezeným případem a hledá sekvence událostí.
- Metoda Hazard and Operability Analysis (HAZOP, riziková a operační analýza) je rozpracováním metody FMEA a zahrnuje nejen příčiny, nýbrž i následky nebezpečných stavů.
- Metoda Chemical Process Quantitative Risk Analysis (CPQRA, kvantitativní posouzení rizika chemického procesu) je jednou z nejpropracovanějších metod, představující komplexní bezpečnostní studii. Původně byla vyvinuta pro chemické provozy. Klade značné nároky na kvalifikaci zpracovatelů a čas zpracování.
Prevence technologických rizik
Prevence a minimalizace technologických rizik je nejdůležitější podmínkou jejich zvládnutí. Všeobecná politika prevence technologických rizik je charakterizována čtyřmi základními principy:
- redukcí rizika u zdroje,
- zdokonalováním prostředků zásahů a záchrany,
- informováním veřejnosti,
- plánováním územního rozvoje.
Projektová rizika
Riziko plynoucí ze špatného řízení projektu je rizikem, které se může vyskytnout jak u stavebních prací, tak u budování programových systémů, případně při projektu podnikové inovace. Hodnocení a řízení rizika projektu obsahuje čtyři kroky, které musejí být prováděny opakovaně (u významných projektů nepřetržitě):
- rozpoznání rizika,
- vyhodnocení rizika,
- vytvoření rizikových plánů,
- sledování a řízení rizika.
Nejlepšími způsoby rozpoznání rizika jsou:
- kontrola seznamu úkolů a časového plánu,
- diskuse a rozhovory s odborníky.
Vyhodnocení rizika je tvořeno těmito kroky:
- Určíme úrovně tolerance (jaké náklady a zpoždění je přijatelné).
- Přiřadíme jednotlivým rizikům pravděpodobnosti (na základě zkušeností z dřívějších projektů, podle vyhodnocení stávajícího stavu – expertním odhadem nebo využitím některé metody řízení projektů, například PERT).
- Přiřadíme jednotlivým rizikům náklady (ztráty, respektive ušlý zisk v korunách, ve ztrátě času, ve ztrátě kvality, atd.).
- Přiřadíme jednotlivým rizikům priority (na základě úrovně tolerance, potenciálních nákladů na riziko a pravděpodobnosti, že k riziku dojde; pokud náklady na riziko přesahují úroveň tolerance a je velice pravděpodobné, že k němu dojde, přiřadíme riziku vysokou prioritu – pomocí těchto priorit určíme, na která rizika je třeba se soustředit nejdříve).
Vytvoření rizikových plánů představuje:
- Rozpoznání aktivačních procedur pro jednotlivá rizika (aktivační procedury jsou indikátory toho, že došlo nebo může dojít k riziku, takže nejlepší aktivační procedury s předstihem upozorní na blížící se problém; pro jednotlivá rizika vytvoříme seznam sledovaných položek, který by obsahoval možné aktivační procedury, spolu s údaji o tom, kdy pravděpodobně nastanou a kdo by měl danou aktivační proceduru sledovat).
- Stanovení aktivních, rezervních či zmírňujících plánů pro jednotlivá rizika (rizikové plány lze vytvářet jedním ze tří základních způsobů:
- zmírnit riziko předem provedenými akcemi, to jest snížením pravděpodobnosti, že k problému dojde,
- zmírnit riziko snížením následků po objevení problému, tedy snížením dopadu rizika,
- reagovat na riziko rezervním plánem v případě, že k problému dojde.
Sledování a řízení rizika znamená, že sledujeme seznam určených položek, abychom zjistili, zda se neobjevují aktivační procedury, v případě potřeby pak použijeme rezervní plány; pravidelně znovu vyhodnocujeme rizika. Pokaždé, když se skutečný průběh projektu významně odchýlí od plánu, znovu stanovíme rizika a přehodnotíme plán na řízení rizika.
Management podnikatelských rizik
Pokud se chceme vypořádat s problémem rizika v reálném firemním prostředí, musíme se naučit ve své manažerské praxi s rizikem ve firmě žít, což znamená, že musíme umět riziko řídit.
Management rizik (řízení rizik) je kompletní proces zjištění, kontroly, eliminace a minimalizace nejistých událostí, které mohou subjekt ovlivnit.
Kromě analýzy rizik řízení rizik zpravidla zahrnuje:
- výběr protiopatření,
- analýzu nákladů/přínosů,
- implementaci protiopatření,
- testování (komplexní prověřování) protiopatření.
Schopnost včas rozpoznat a účinně řídit rizika se stává nedílnou součástí strategického řízení,zejména v případě podnikatelských subjektů. (Z hlediska dnešního stavu poznání a praxe ale neomezujeme řízení rizik pouze na ně; snižování rizik se týká i státních orgánů nebo jakýchkoliv jiných subjektů – od občanského sdružení ochránců zvířat až po jednotlivce, fyzickou osobu nepodnikatele.)
Subjekty, které si včas neuvědomí rozsah a sílu dopadu souvisejících rizik a nevytvoří si účinný mechanismus pro jejich řízení, hazardují se svojí stabilitou, snižují zájem a důvěru investorů (sponzorů, veřejnosti) a tím zvyšují náklady na financování subjektu.
Opravdu účinného řízení rizik (především podnikatelských) může být dosaženo pouze v případě, kdy:
- je jasně definována strategie subjektu vzhledem k jeho hlavním cílům, a to včetně rizikové strategie,
- funguje komplexní proces řízení rizik, který je podpořen vhodným informačním systémem (respektive systémem pro podporu rozhodování, expertním systémem apod.),
- management klade na řízení rizik dostatečný důraz a existují osoby odpovědné za řízení rizik,
- existuje fungující interní kultura a schopnost se dále rozvíjet a přizpůsobovat novým výzvám rizik.
Je tedy nutné, aby management firmy při procesu řízení rizik zajišťoval zejména tyto činnosti:
- Analyzoval riziko, monitoroval a měřil jej (vyhodnocovat jej) ve vnějším i vnitřním prostředí firmy (včetně stanovení závěrů a doporučení pro management firmy).
- Definoval cíle v oblasti snižování rizik firmy (korespondující s definovanou rizikovou strategií firmy – například která rizika přehlédnout, která rizika snižovat, jak minimalizovat náklady spojené s aplikací rizikové strategie do podmínek růstu firmy, atd.), určil nejvhodnější strategii snižování rizika (například bude brát v úvahu i výnosy, které by mohly „vyvážit“ riziko); tato riziková strategie (riziková politika) firmy je však manažerovi řízení rizika často dána předem, obvykle je již určena nadřazenou (například podnikatelskou) strategií firmy.
- Následně stanovil a implementoval nejvhodnější metody snižování rizik do podmínek konkrétní firmy – například určil, zda budeme diverzifikovat výnosy (strategii rozšíření původně úzké skupiny zákazníků), zda budeme diverzifikovat obchodní dodavatele, zda riziko zadržíme, atd.
- Vyhodnotil uplatnění rizikové strategie firmy v praxi a následně aplikoval zvolenou metodu snižování rizika. Je třeba mít na paměti, že konkrétní použití metod snižování rizika může přinést nová rizika). Za provádění zejména těchto funkcí rizikové politiky firmy nese odpovědnost osoba (respektive skupina, tým pracovníků), tzv. risk manager. V procesu plánované změny ve firmě tento manažer spolupracuje s tzv. agentem změny, často tuto roli agenta změny zároveň zastává.
V textu jsme spolu s pojmem riziko několikrát použili pojem řízení rizik. Řízení rizik je vědecký přístup k řešení problému rizika, a to cestou jeho identifikace a měření, předvídání možných nahodilých ztrát a navrhování takových postupů a metod, které minimalizují výskyt a finanční dopad těch ztrát, které se ve firmě objeví.
Cíle řízení rizika
Cíle v oblasti řízení rizika musí být konzistentní s těmi, které si podnikatel vytyčil v oblasti strategického řízení firmy. Jestliže je strategickým cílem firmy přežití, pak musí být pozornost managementu firmy zaměřena na snížení nákladů v souvislosti s diverzifikací odbytu či nákupu. Cíle v oblasti snižování rizika pak budou proto například soustředěny na výběr vhodné metody zajištění obchodního kontraktu s novými obchodními partnery, popřípadě do oblasti zjišťování jejich solventnosti. Je-li například strategií firmy kontinuální růst, pak mimo jiné bude nutné soustředit se na snížení rizika v oblasti řízení finančních zdrojů, atd.
Manažer musí nejprve identifikovat riziko, dále pak musí riziko vyhodnotit, což zahrnuje zjištění potenciální velikosti ztráty, zjištění pravděpodobnosti výskytu ztráty a také uspořádání priorit. Rizikům, s nimiž je spojena vyšší tvrdost, budeme věnovat vyšší pozornost ve srovnání s riziky jinými.
Jakékoliv ohrožení, zahrnující ztrátu, která by představovala finanční katastrofu, se řadí do stejné kategorie – v této třídě se mezi riziky nerozlišuje. Je například jen malý rozdíl, zda k bankrotu dojde vinou ztrát z neuhrazených závazků, vinou špatného řízení firmy, vinou povodně nebo nepojištěného požáru. Čistý efekt je stejný. Tedy místo nějakého číselného řazení ohrožení podle tvrdosti je lepší seřadit rizika podle obecné klasifikace do skupin a označit je jako kritické, důležité a méně důležité.
Podle potenciálního finančního dopadu ztráty můžeme stanovit následující členění rizik do jednotlivých skupin, a to na:
- kritické riziko: veškerá ohrožení, jehož potenciální ztráty jsou takového řádu, že vyústí v bankrot firmy,
- důležité riziko: ohrožení, jehož potenciální ztráty nevyústí v bankrot, avšak další provoz bude vyžadovat, aby si firma půjčila finanční prostředky,
- běžné riziko: ohrožení, jehož potenciální ztráty mohou být pokryty stávajícími aktivy firmy nebo běžným příjmem, aniž by došlo k nepatřičnému finančnímu tlaku.
Přiřazení jednotlivých ohrožení k jedné z těchto tří kategorií vyžaduje stanovení velikosti finanční ztráty, která by mohla vyvstat z daného ohrožení, a stanovení firemní schopnosti absorbovat takové ztráty. To zahrnuje zjištění úrovně nepojištěné ztráty, kterou firma může unést bez nutnosti výpůjček a zjištění maximální výpůjční kapacity firmy.
Klasifikace rizik
Podnikání obecně znamená jistou investici majetku. Podnikatel doufá, že tato investice vynese zisk. Pokud se věci nevyvíjejí podle plánu, investor může utrpět ztrátu; tato možnost ztráty představuje riziko podnikání. Podnikání může skončit úpadkem či zaznamenat ztrátu z mnoha různých příčin. Rozdíly mezi těmito příčinami a jejich důsledky tvoří základ pro různou klasifikaci rizik. Zdroje rizika mohou být klasifikovány jako dynamické či statické, čisté nebo spekulativní a celkové či dílčí.
Ve spojitosti s možnými ztrátami firmy hovoříme o výrobních rizicích, o technických, ekonomických , tržních či finančních rizicích, které jsou spojeny s činností firmy. Důsledky ztráty ve firmě mohou (více či méně) ovlivnit jak jednotlivé činnosti firmy, tak i vlastní řízení firmy – mohou tedy ovlivnit průběh jednotlivých manažerských funkcí firmy. Ve spojení s manažerskými funkcemi ve firmě nejčastěji hovoříme o rizicích, které vyplývají z investičního rozhodování. Samostatnou problémovou oblastí v investičním rozhodování firmy obvykle tvoří politická rizika – vzhledem k zaměření knihy se této problematice vyhneme.
Jen na okraj uvádíme, že politická (sociálně-politická) rizika jsou vyvolávána makroekonomickou a sociální politikou vlády, jindy jsou vyvolaná nezákonnou činností (například povstání, nepokoje, války, teroristické akce). Politická rizika jsou zdrojem politické nestability. Zájemce o tuto problematiku odkazujeme například na zajímavou práci, v níž je uvedeno rizikové hodnocení prakticky všech zemí světa, tzv.rating. Rating je písemná zkratka, která udává pravděpodobnost platební neschopnosti sledovaného subjektu (státu, obce, banky, firmy) a která je udělována renomovanými agenturami (jako Standard & Poor’s, Moody’s atd.). V ratingu subjektu se odráží názor hodnotitele na finanční sílu subjektu, politická a legislativní rizika, stupeň korupce, schopnost ekonomického růstu subjektu a řadu dalších faktorů (v případě států se hodnotí například ochota spolupracovat a plnit nařízení Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a dalších institucí). Základní výhodou ratingu je jeho jednoduchost – k jeho porozumění není potřeba žádné specializované vzdělání. V citované knize, kde je rating všech zemí světa rozdělen do základních skupin A až D, má Česká republika uveden velmi solidní krátkodobý rating A3 (do této skupiny je například zařazeno i Polsko), střednědobý investiční výhled v České republice je hodnocen jako „nízké riziko“. Obdobné hodnocení subjektu poskytuje i zmiňovaný rating firmy Standard & Poor’s, jehož škála začíná hodnocením AAA, které mají subjekty s velmi vysokou schopností plnění svých finančních závazků, a končí hodnocením C, jež vyjadřuje vážné ohrožení platební schopnosti subjektu (některé agentury používají i hodnocení D, default – platební neschopnost). Rating lze považovat za účinný nástroj předpovídání platební neschopnosti sledovaného subjektu, čehož jsou si dobře vědomy i finanční instituce. Proto podnik (stát, obec či jiný subjekt) s lepším ratingem má vždy větší šanci získat finanční půjčku s nižším úrokem než obdobný subjekt se špatným ratingem.
Řada rizik patří mezi neovlivnitelná rizika (politická, hospodářská, obchodní, fiskální a jiná opatření státu, vnitropolitická situace a situace ve světě, vlivy globální ekonomiky a podobně), řadu dalších – ovlivnitelných rizik – může manažer snižovat či částečně odstranit.
Snížení rizika na nulovou úroveň můžeme v praxi dosáhnout pouze tím, že konkrétní rizikové činnosti nebudeme vykonávat, což je samozřejmě v rozporu se základním posláním podnikatele nebo manažera. Nemůžeme tedy snižovat riziko za každou cenu, ale investujeme přiměřené náklady, které odpovídají odhadovaným (potenciálním) ztrátám. Metody pro snížení, respektive eliminaci rizik řízení uvedeme dále.
Finanční a nefinanční riziko
V nejširším kontextu zahrnuje termín riziko všechny situace, v nichž působí nepříznivé okolnosti. Tyto nepříznivé okolnosti někdy finanční ztrátu zahrnují, jindy nikoliv. (Přesto, alespoň v podnikání, lze i nefinanční ztrátu nakonec obvykle vyčíslit v penězích.) V této části se budeme zajímat o ta rizika, která přinášejí finanční ztrátu. Finanční riziko zahrnuje vztah mezi subjektem (jednotlivcem nebo organizací) a jměním či očekáváním příjmů, které mohou být ztraceny či zhoršeny.
Finanční riziko je obvykle ovlivněno třemi faktory, a to:
- subjektem, který je vystaven možnosti ztráty,
- aktivy či příjmem, jejichž snížení hodnoty, zničení nebo změna vlastnictví jsou příčinou finanční ztráty,
- hrozbou (nebezpečím), které může zavinit ztrátu.
První faktor finančního rizika spočívá v tom, že někdo bude ovlivněn výskytem jisté události. Během ničivých záplav na Moravě v roce 1997 byly zničeny nebo dramaticky poškozeny tisíce hektarů zemědělské půdy i stovky budov. Finanční škody způsobené vlastníkům dosáhly výše mnoha milionů korun.
Druhá a třetí příčina finančního rizika je vztažena k hodnotným předmětům a k nebezpečím, které může zavinit jejich ztrátu. Jednotlivec, který nevlastní nic hodnotného, není vystaven finančnímu riziku. Pokud by se navíc majetku jednotlivce nebo jeho očekávanému příjmu nemohlo nic stát, neexistovalo by riziko. Nebezpečí vzniku druhotné platební neschopnosti je u řady českých firem jedním z nejrizikovějších faktorů obchodního styku s neznámým partnerem.
Statické a dynamické riziko
Druhé významné rozlišení provádíme mezi statickým a dynamickým rizikem. Dynamická rizika mají příčinu ve změnách v okolí firmy a ve firmě samé, vycházejí ze dvou množin faktorů. První množina faktorů jsou faktory vnějšího prostředí: politika, ekonomika, průmysl, konkurence, spotřebitelé. Z úrovně firmy nelze změny v těchto faktorech obvykle řídit či významně ovlivňovat (lze se samozřejmě přizpůsobit a využít nové situace ve prospěch firmy). Faktory vnějšího prostředí mohou, být příčinou finančních (či jiných) ztrát firmy.
Statická rizika zahrnují takové ztráty, jejichž příčiny se nacházejí mimo změny v ekonomice, například spočívají v přírodních nebezpečích nebo v nepoctivosti jednotlivců. Statické ztráty zahrnují buď zničení majetku, nebo změnu jeho vlastnictví důsledkem nepoctivého jednání nebo selhání lidského faktoru. Statické ztráty mají tendenci objevovat se v čase s jistým stupněm pravidelnosti, a proto jsou předvídatelné. Protože jsou předvídatelná, lze statická rizika pojistit snadněji než rizika dynamická. Na rozdíl od dynamických rizik však nepředstavují statická rizika pro společnost přínos.
Protože dynamická rizika mohou postihnout velké množství jednotlivců a protože se neobjevují pravidelně, obecně se považují za hůře předvídatelná než rizika statická. Jak je z předcházejícího textu zřejmé, v této knize nás samozřejmě budou zajímat dynamická rizika a metody jejich snižování v životě firmy.
Čistá a spekulativní rizika
Jedno z nejužitečnějších rozlišení rizik je dělení na rizika čistá a spekulativní. Spekulativní riziko popisuje situaci, kdy existuje možnost ztráty nebo zisku. Typickým příkladem spekulativního rizika je podnikání, kde společně s nadějí na úspěch existuje reálné nebezpečí neúspěchu. Dalším příkladem spekulativního rizika může být hazardní hra. Při ní je dobrovolně vytvářeno riziko s nadějí na zisk. Čtenář, který vsadí 1000 korun na výsledek nějaké sázkové hry, čelí možnosti ztráty i možnosti zisku. (Pokud se nebude jednat z principu o hru podvodnou; například hráč ve hře Skořápky má ve skutečnosti nulovou šanci na výhru, nejedná se tedy o spekulaci, dokonce ani o čisté riziko, ale o podvod.)
Mezi další faktory, které podmiňují vznik ztrát a které jsou základem spekulativního rizika, patří manažerská rozhodnutí v rámci firmy. Management každé organizace přijímá rozhodnutí o tom, co a jak se bude vyrábět, jak bude financována výroba a jak firma bude obchodovat s výrobky. Pokud bude trh akceptovat cenu výrobků či služeb, firma zaznamená zisk. Pokud ne, může firma utrpět ztrátu.
Podnikatel nebo kapitalista čelí při úsilí o vytvoření zisku spekulativním rizikům. Vložená investice může být ztracena, pokud trh produkt nepřijme za cenu dostatečnou k pokrytí nákladů, avšak toto riziko je vyvažováno možným ziskem. Naproti tomu pojem čistého rizika se používá k označení těch situací, které znamenají pouze možnost ztráty nebo ztráty žádné. Jedním z nejlepších příkladů čistého rizika je možnost ztráty vlastnictví majetku. Osoba, která zakoupí například automobil, od počátku čelí možnosti, že může dojít k jeho poškození nebo zničení. Možné výsledky jsou ztráta nebo žádná ztráta. Pokud se ale bude jednat o podnikatele, který zakoupil automobil nikoliv pro cesty své rodiny na chatu, ale za účelem dosahování zisku, pak je možným výsledkem i zisk a z rizika čistého se stává opět riziko spekulativní.
V českém podnikatelském prostředí by nás mohl zajímat (v praxi velmi často se vyskytující) teoretický problém rizik závazkových a rizik, která vzniknou na základě selhání druhých.
V další části výkladu se soustředíme zejména na rozbor metod pro snížení rizik v podnikaní firmy. Budeme se věnovat zejména těm rizikům, které mají charakter:
- ovlivnitelných rizik,
- dynamických rizik,
- spekulativních rizik,
- dílčích rizik,
- rizik, které vznikají na základě selhání druhých podnikatelských subjektů,
- rizik, která mohou ovlivnit finanční situaci firmy.
Některé praktické přístupy k řízení rizika ve firmě
V oblasti praktického řízení rizika v podnikání existují tři základní pravidla, jejichž respektování nám umožňuje řadu rizik odstranit, popřípadě jejich vliv eliminovat na únosnou míru. Tato pravidla, která si dále blíže rozebereme, doporučují:
- Neriskuj více, než kolik si můžeš dovolit ztratit.
- Uvažuj o pravděpodobnostech.
- Neriskuj mnoho pro málo.
Neriskuj více, než kolik si můžeš dovolit ztratit
První pravidlo říká, že s některými riziky se něco dělat musí. Pokud neuvažujeme o snížení daného rizika a firma zadržuje možnost ztráty, která z tohoto rizika vyplývá, pak se naše rozhodování o riziku zužuje na určení těch rizik, která nemohou být zadržena.
Nejdůležitějším faktorem při určování, která rizika vyžadují jistá specifická opatření, je maximální potenciální ztráta, jež by mohla z rizika vyplynout. Některé ztráty mohou mít katastrofální finanční následky a mohou firmu zbavit všech prostředků; důsledky jiných jsou pouze okrajové. Nutno ale říci, že většina běžných rizik se bude vždy nacházet někde mezi těmito extrémy, a proto se budeme muset jejich přesnější identifikací, ať chceme nebo nechceme, zabývat. Možnost zadržení rizika (tzv. retence) není reálná, pokud je maximální možná ztráta z daného ohrožení tak velká, že by již nemohla být vyrovnána. Možná tvrdost musí být redukována na zvládnutelnou úroveň, jinak je nutno riziko transferovat. Pokud nelze tvrdost redukovat a riziko nemůže být ani transferováno, je třeba se mu vyhnout. Tvrzení „neriskuj více, než kolik si můžeš dovolit ztratit“ je vztaženo k volbě strategie přístupu k riziku (nejčastěji vyjádřené například přiměřenými náklady, které vyplývají z možné ztráty).
Otázka velikosti rizika, které může být bezpečně zadrženo, není jednoduchá. Úroveň retence pro jednotlivá rizika je přímo úměrná celkové velikosti únosných ztrát, a ty zase závisí na velikosti peněžního toku firmy (cash-flow), na schopnosti firmy v případě nouze tento tok zvýšit a na velikosti likvidních rezerv firmy. U každé firmy mohou být jisté ztráty vyrovnány z prostředků peněžních toků, jiné ztráty vyžadují čerpání rezerv, další vyžadují výpůjčky. Některé ztráty mohou být větší než objem, který může být absorbován pomocí všech těchto prostředků. Objem, který si firma „může dovolit ztratit“, se bude samozřejmě u různých podniků lišit. Tato úroveň se bude také lišit v čase, v závislosti na zdrojích, které jsou v době ztráty dostupné.
Uvažuj o pravděpodobnostech
Manažer, který je schopen určit pravděpodobnost výskytu ztráty, je při řešení rizika v lepším postavení než manažer bez takové schopnosti. Těmto pravděpodobnostem často není věnována pozornost: vedení firmy zajímá daleko více tvrdost ztráty v případě jejího výskytu, aniž by se zajímalo, jak je reálné, že dojde k naplnění hrozby.
I když je pravděpodobnost ztráty malá, prvotní úvahou managementu je obvykle potenciální tvrdost, což je zřejmě také psychologická záležitost. To však neznamená, že při diskusi, co je třeba s daným rizikem udělat, nebudeme uvažovat pravděpodobnost, která je spojená s daným ohrožením. Podobně jako potenciální tvrdost ztráty nás nutí nalézt optimální nástroj řízení rizika, znalost pravděpodobnosti výskytu ztráty může přispět k nalezení optimálního řešení (avšak ne cestou pojištění, jak by si leckdo mohl myslet).
Vysoká pravděpodobnost výskytu ztráty v praxi znamená, že pojištění pravděpodobně není hospodárnou metodou řešení těchto rizik. To vyplývá ze skutečnosti, že pojištění je založeno na průměrech. Podle minulých zkušeností odhaduje pojišťovatel objem, který musí shromáždit na pojistném, aby pokryl budoucí ztráty. Vedle pokrytí ztrát musí navíc hradit provoz pojišťovny, tedy pojistka rizika s vysokou pravděpodobností bude také vysoká. Proto, ač se to může zdát paradoxní, velmi vhodnou strategií (zákazníka pojišťovny) je pojišťovat zejména ty ztráty, jejichž výskyt je nejméně pravděpodobný. Čím vyšší je pravděpodobnost ztráty, tím méně vhodnou formu představuje pojištění jako nástroj pro řešení ohrožení.
Vezměme v úvahu vztah mezi pojistným, které musí pojišťovatel vybírat pro pojištění, a průměrnou očekávanou ztrátou. Protože pojišťovatel musí vedle objemu ztrát zaplatit jisté další výdaje (a samozřejmě dosáhnout svého zisku), je pojistné vždy vyšší než průměrná ztráta pojištěnců.
Předpokládejme pro ilustraci, že každá ze 100 osob vlastní nemovitost v hodnotě 3 milionů korun. Je-li pravděpodobnost požáru domu 1 procento, jeden ze sta domů vyhoří a ztráta bude činit 3 miliony korun. Je-li ztráta 3 milionů korun sdílena stovkou vlastníků, představují náklady na ztrátu třicet tisíc korun. Pojišťovatel může zvýšit pojistné každého pojištěného o 50 procent průměrné ztráty, aby pokryl výdaje, a vybrat tak od každého pojištěnce 45 000 Kč. Nyní předpokládejme, že zvýšíme pravděpodobnost ztráty na deset procent. Deset domů podlehne ohni, celkové ztráty dosáhnou 30 milionů korun. Průměrná ztráta na pojištěného je nyní 300 000 Kč a pojišťovatel bude vybírat 450 000 Kč. Pokud pravděpodobnost ztráty stoupne na 25 procent, vyhoří 25 domů, ztráty budou 75 milionů Kč a pojišťovatel bude vybírat 0,75 milionů Kč × 50 % = 1 125 000 korun. S tím, jak vzrůstá pravděpodobnost ztráty, vzrůstá i pojistné na chráněnou korunu.
V extrémním případě je pravděpodobnost ztráty 100 procent, všechny domy shoří a celková ztráta dosáhne 300 milionů korun. Průměrná ztráta na pojištěného je 3 miliony korun. Pojišťovatel bude vybírat 4,5 milionu korun za pojištění každého domu v ceně 3 milionu korun. Nákup pojištění za těchto podmínek by byl samozřejmě absurdní, protože by pojištěný platil na pojistném více, než jaká je hodnota pojištěného majetku vystaveného ohrožení. Přesto pro pojišťující se veřejnost jako celek jsou náklady na pojištění vždy vyšší než průměrná ztráta na pojištěného. Čím vyšší je pravděpodobnost ztráty, tím vyšší bude průměrná ztráta na pojištěného a tím vyšší bude pojistné. V těchto případech, kdy je pravděpodobnost ztráty velmi vysoká, si zákazníci pojišťoven prostě vyměňují peníze s pojišťovacími společnostmi a platí pojistné, aby byly vybrány prostředky na pokrytí těch ztrát, které se jistě objeví.
Z hlediska kupujícího je nejlepší pojistit se v situaci, kdy je pravděpodobnost ztráty nízká a možná tvrdost vysoká. Proto řada jednotlivců a firem pojišťuje pouze budovy (proti požáru, nepříznivým povětrnostním vlivům, atd.) a jiné, poměrně drahé investice. Nejhorší pojištění (z hlediska kupujícího) je takové, kdy je velikost potenciální ztráty (tvrdost) nízká a pravděpodobnost ztráty vysoká. V této situaci se jeví jako nejvýhodnější cesta prevence (protiopatření vůči riziku) a snižovat této pravděpodobnosti.
Druhé pravidlo řízení rizik (“uvažuj o pravděpodobnostech“) tvrdí, že pravděpodobnost ztráty může být důležitým faktorem při rozhodování, co je třeba s konkrétním rizikem udělat. Ale s jakým rizikem? Logicky, použití pravděpodobnosti při rozhodování o řízení rizik je omezeno na ty situace, v nichž případná rozhodnutí nejsou v rozporu s prvním pravidlem řízení rizik: „neriskuj více, než kolik si můžeš dovolit ztratit“.
Neriskuj mnoho pro málo
První pravidlo určuje postoj k rizikům, která by měla být transferována (zahrnují katastrofální ztráty, kde potencionální tvrdost nemůže být redukována); druhé pravidlo věnuje pozornost rizikům, která by neměla být pojišťována (pravděpodobnost ztráty je u nich velmi vysoká).
Třetí pravidlo v podstatě tvrdí, že mezi náklady na transfer rizika a hodnotou, která připadne převodci, by měl existovat přiměřený vztah. Riziko by nemělo být zadrženo v situaci, kdy je možná ztráta vysoká a pojistné je relativně malé. Z hlediska výrobce zboží by bylo jistě výhodné přesunout riziko z neuhrazené faktury na odběratele zboží, který je například z jiné země s vysokým rizikovým ohodnocením. Problém ale spočívá v tom, že žádná faktoringová firma nepřevezme riziko z nezaplacené faktury v situaci, kdy se jedná o exotického odběratele vašeho zboží z rizikových oblastí (například ze zemí střední a jižní Asie, atp.). Druhým extrémem může být situace, kdy je požadováno nepřiměřeně vysoké pojistné vzhledem k riziku, které se transferuje.
Ukázka z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích(Druhé, aktualizované a rozšířené vydání), vydané nakladatelstvím Grada Publishing.
Autor: Vladimír Smejkal a Karel Rais.
