Hlavní faktory regionálního rozvoje ČR - Kulturní potenciál, Cestovní ruch a Veřejná správa 

Součást Strategie regionálního rozvoje ČR pro období let 2007-2013. Dokument se zabývá hlavními faktory regionálního rozvoje ČR, mezi které patří využití kulturního potenciálu, cestovní ruch a veřejná správa.

2.6 Využití kulturního potenciálu

2.6.1 Kulturní potenciál

Kultura představuje významný potenciál regionálního rozvoje České republiky. Výsledkem historického vývoje v prostoru ČR je skutečnost, že jako „kultura“ není obecně vnímána pouze umělecká činnost nebo její výsledky, ale i poznávací, osvětové, zájmové a vzdělávací aktivity, stejně tak i spolková činnost, tradice a zvyky, dokonce i přírodní a urbanizované prostředí individuálního života. V pojmu kultura jsou proto obsaženy (mj.) činnosti knihoven, muzeí, galerií a divadel (včetně tzv. stagion); nabídka kulturních, společenských, vzdělávacích programů různých typů kulturních domů a středisek, činnosti dobrovolných občanských aktivit (zájmových či amatérských sdružení), nevládních neziskových organizací ale i městské slavnosti, festivaly, atd.

Kultura je velmi strukturovanou oblastí různorodých individuálních, skupinových i společenských zájmů, aktivit a činností, která napomáhá identifikaci a rozvoji jednotlivce a zároveň k integraci občanské společnosti, významná je její sociální a komunikační funkce.

Takto vymezená oblast kultury překračuje rámec zákonem stanovených kompetencí a odpovědnosti ministerstev či jiných správních úřadů nebo územní samosprávy. Veřejné služby místní a regionální kultury, poskytované v obecně uznaném veřejném zájmu, jsou existenčně závislé na finančních prostředcích z veřejných rozpočtů, o jejichž alokaci rozhodují orgány veřejné správy.

Za veřejné služby kultury lze pokládat všechny typy a druhy činností, jejichž cílem a výsledkem je zpřístupnění kulturních hodnot veřejnosti, vytvoření příležitostí pro aktivní spoluúčast občanů na jejich vytváření, pro pasivní diváckou účast na vnímání kulturních hodnot a produktů kulturních činností, zpřístupnění komplexních informací o kultuře a vytváření podmínek pro poznání a sebevzdělání v oblastech kultury a umění pro všechny zájemce.

Nedílnou součástí takto orientovaných veřejných služeb kultury a podmínkou jejich kvalitního zajištění je udržování a rozvoj jejich hmotné základny – tj. veškerého majetku, který je k poskytování veřejných služeb kultury určen nebo je nezbytný, počítaje v to sbírky včetně knihovních fondů a odbornou péči o ně. Podmínkou poskytování veřejných služeb kultury občanům je nejen odborný potenciál zaměstnanců příslušných právnických osob, ale i jejich ochota trvalého sebevzdělávání a schopnost tvořivosti i účinné komunikace s uživateli veřejných služeb kultury.

Účast státu na financování kultury v místech a podporuje činnosti a aktivity v různých oblastech místní kultury – od podpory divadel, vydavatelské činnosti až po granty vypisované na podporu kulturních aktivit občanských sdružení. Pokud to dovolují prostředky rozpočtu, mají kraje a větší obce vytvořenu koncepci dotační (grantové) politiky v oblasti kultury pro podporu nevládních neziskových organizací.

2.6.2 Kulturní infrastruktura a služby

Kulturní infrastruktura je v současné době výrazem dlouhodobého úsilí o zachování kulturních vzorců a tradic v místním, regionálním a národním rozměru. Příznivou skutečností je, že ve srovnání s jinými zeměmi ČR disponuje poměrně rozsáhlou a strukturovanou sítí kulturních zařízeni s dopadem i do nejnižších článků sídelní soustavy. Problémem je morální i technologická zastaralost značné částí infrastruktury pro kulturu a volný čas i jednostranný model financování kulturní infrastruktury, tj. přílišná vazba na státní rozpočet a nevyjasněný vztah k rozpočtům regionů a obcí. Vztahy mezi státem, regiony a obcemi v oblasti financování infrastruktury jsou nedostatečně vyjasněné. Budování a modernizace infrastruktury pro kulturu bude i nadále financováno převážně z veřejných rozpočtů. Tyto investice mají multiplikační efekt tím, že umožňují přímé využití kulturního potenciálu a představují specifický způsob podpory podnikání. Perspektivy žádoucího fungování i pouhého přežití stávající sítě kulturních zařízení jsou komplikovány klesajícími preferencemi tohoto odvětví v rámci regionálních a lokálních rozhodovacích procesů. Kultura je stále chápána jako neproduktivní mandatorní výdaj, který v případě chronického nedostatku prostředků zpravidla ustupuje investicím do oblastí, které přinášejí bezprostřední efekt.

Budování i modernizaci infrastruktury kulturních služeb a způsobu účasti na nich, k jejich poskytování bude nutné lokalizovat do kulturních center, která se postupně profilovala. To si vyžádá vymezení rozsahu i obsahu garantovaných kulturních služeb a jejich případnou standardizaci. V mikroregionech postupně narůstá trend ke spolupráci obcí ve věcech společného zájmu. Budování, modernizace či spolufinancování infrastruktury pro kulturu se zatím dotýká jen okrajově. Je zřejmé, že éra decentralizace infrastruktury a institucializace kulturních služeb skončila před více než třiceti lety, protože již tehdy narazila na bariéry ekonomické efektivity a provozní únosnosti. Vliv těchto faktorů s procesem vylidňování venkova výrazně vzrostl. Změnit stávají přístup ke kooperaci je patrně ještě obtížnější než vytvoření lepších ekonomických podmínek.

Specifickým problémem budování a modernizace infrastruktury je představa o počtech, kapacitě a rozmístění jednotlivých zařízení. Zatímco představy o potřebách specializovaných kulturních a volnočasových institucí, jakými jsou knihovny, kina, muzea, specializovaná sportoviště a galerie, jsou  poměrně jasné, o multifunkčních zařízeních se to říci nedá. I když půjde o infrastrukturu velmi diferencovanou v závislosti na specifických potřebách jednotlivých míst, bude žádoucí nabídnout obcím jako investorům informační servis, vycházející z poznatků o úspěšně fungujících projektech v ČR i zahraničí a z prognóz předpokládaného vývoje kulturních služeb a aktivit. Zejména ve městech je žádoucí rozšířit infrastrukturu pro nabídku příležitostí pro volný čas dětí a mládeže.

Ve vztazích mezi úřady reprezentujícími stát, kraje a obce a občany řada bariér. Jedním ze způsobů překonání stavu by mělo být uplatňování e-governmentu. Jeho uplatnění však vyžaduje odborný  i technický servis pro uživatele. Tuto roli by mohly velmi úspěšně hrát veřejné knihovny, jako nejrozšířenější, nejnavštěvovanější a už dnes poměrně slušně technicky i kvalifikovaným personálem vybavená kulturní instituce. Pokud by byl současný program computerizace veřejných knihoven a jejich připojení na internet rozšířen v tomto směru a podpořen mírným nárůstem počtu pracovních sil a prostředků na modernizaci vybavení, přinesl by žádoucí úspory pracovních sil a nákladů na veřejnou správu. Příznivým předpokladem dosažení výsledků je skutečnost, že veřejné knihovny v menších sídlech jsou stále více považovány za informační centra a veřejnost k nim má pozitivní vztah.

Je třeba, aby orgány veřejné správy (stát, obce i kraje), v jejichž vlastnictví jsou nemovitostí využívané ke kulturním službám a činnostem, věnovaly dostatečné finanční prostředky na jejich udržování či rekonstrukci i na další vybavení. Cílem by mělo být dosažení takové kvality kulturní infrastruktury, která umožní poskytování služeb obyvatelům obcí a měst i návštěvníkům na dostatečné technické, odborné i společenské úrovni.

Snaha o ekonomickou racionalizaci kulturních institucí se projevuje ne jako cesta k racionálnějšímu využití omezených prostředků, ale jako snaha omezit rozsah prostředků vložených do tohoto sektoru. O tom svědčí, mimo jiného stagnace či pokles počtu pracovních sil ve sféře kultury, zejména v menších městech a obcích. Tento trend je nepříznivý zejména proto, že rozsah poskytovaných služeb je do značné míry závislý na početnosti a struktuře pracovní síly.

Aktivizace kulturních hodnot a jejich zapojování do ekonomického života sídel a regionů patří k doposud opomíjeným, avšak perspektivním oblastem hospodářského růstu. Jde o využití neopakovatelných, místně a regionálně specifických, rozvojových zdrojů v oblasti nejdynamičtějších hospodářských segmentů (cestovní ruch, informatika, zábavní průmysl, umělecká produkce). Možnosti ekonomizace kulturního dědictví jsou regionálně vázané. Podmínkou je nejen rozvoj dopravní dostupnosti, adekvátní stav dopravní, informační, technické infrastruktury, odpovídající lidské zdroje (vzdělanost, kvalifikace, motivace, schopnost vnímání kulturních hodnot) a dostatečná úroveň navazující obslužné i ekonomické vybavenosti prostoru (pozitivní externality), ale také jejich animace.

zpět na začátek

2.6.3 Výchova

Vnímání kulturních a přírodních hodnot je současně klíčem k aktivizaci ekonomického potenciálu v oblasti kultury a k přerušení dlouhodobého procesu devastace kulturních hodnot a nevratného zániku perspektivních ekonomických zdrojů v této oblasti. Kultivace obyvatelstva je v tomto smyslu jednou z cest prevence sociálně-patologických jevů nejenom u rizikových sociálních skupin, ale i v širokých sociálních vrstvách, které jsou jinak odkázány na konzumaci komercializované masové kultury.

Klíčovým prvkem kulturní politiky státu je výchova v oblasti vnímání kulturních hodnot, vytváření příznivého subjektivního vztahu k hodnotám v oblasti hmotné i nehmotné kultury, adekvátní vřazení kulturních statků do hodnotových preferencí obyvatelstva.

V této souvislosti nabývá na významu nejen aktivní prezentace kultury a kulturních hodnot, ale i úroveň managementu kulturních zařízení (poskytovatelů kulturních služeb) a marketingu v oblasti kultury. Velkou váhu má i zajištění dostatečného informačního systému o kultuře i o nabízených kulturních aktivitách či příležitostech.

2.6.4 Dobrovolné aktivity

Tradice spolkové činnosti a dobrovolných aktivit v oblasti kultury a umění trvá i v současnosti např. tradice ochotnických amatérských divadel. Charakter a zaměření dobrovolných kulturních aktivit jsou velmi různorodé a odvíjí  se od tradic sídla či regionu, od demografické struktury, struktury zaměstnanosti atd. Jejich vliv na sociální soudržnost i kvalitu života v sídle je nesporný a jejich podpora z prostředků veřejných rozpočtů žádoucí, stejně jako podpora veřejné prezentace jejich aktivit např. v podobě festivalů, slavností či soutěží.

2.6.5 Památky

Nemovité, movité a nehmotné kulturní dědictví ovlivňuje lokální i regionální identitu obyvatelstva nejvíce, když je vázáno k nejvýraznějším stavbám historicky prověřené architektury a výrazným muzeáliím. Jen obtížně se v širší veřejnosti prosazuje povědomí o kvalitách architektury 20. století včetně o architektury technické. Podstatně menší význam mají (vyjma některých regionů a lokalit) prvky nehmotné kultury (zvyky, obyčeje, slovesnost, tradiční technologie výroby, lidová kuchyně apod.), které nejsou často doposud ani solidně identifikovány natož animovány. Je zřejmé, že v tomto směru existují stále ještě výrazné rozdíly mezi regiony a obcemi. Tam kde došlo k diskontinuitě vývoje např. v příhraničních územích, na kterých došlo k výměně obyvatelstva, a v lokalitách, které prošly v krátké době rychlým rozvojem spojeným s výraznou migrací je míra identifikace s hmotným i duchovním kulturním a přírodním prostředím dosídlených částí nízká (v severozápadních Čechách a pohraničí i po šedesáti letech.

V České republice se nachází velké množství kulturně historických památek. Z hlediska cestovního ruchu jsou velmi významné především památky zapsané do seznamu UNESCO, které sehrávají významnou roli v cestovním ruchu: Český Krumlov (historické centrum), Praha (historické centrum), Telč (historické centrum),  Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře (Žďár n. Sáz.), Kutná Hora (s chrámem sv. Barbory a Katedrála p. Marie v Sedleci), Lednicko-valtický areál, Kroměříž (zámek a zahrady), Holašovice, Litomyšl (zámek), Olomouc (Sloup sv. Trojice), Brno (vila Tugendhat), Třebíč (židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa). Národní kulturní památky jsou ve správě Národního památkového ústavu (109), ústředních orgánů jiných resortů (2), dalších ústředních orgánů – Správy Pražského hradu (2), dalších orgánů státní správy (1), obcí a měst (61), vysokých škol (1), občanských sdružení dle zákona č.83/90 Sb. (4), obecně prospěšných společností (3), církve (17), podnikatelů a jiných subjektů (45). Tyto památkové objekty spolu s kulturními akcemi, které se v nich pořádají jsou významné i pro rozvoj cestovního ruchu.

Specifickou formou využití hmotného kulturního dědictví je dynamická oblast cestovního ruchu. Z více než 40 tisíc kulturních památek v ČR je však aktivně zapojeno do CR pouze cca 200¹. Značný potenciál zůstává na rozdíl od vyspělých turistických destinací Evropy nevyužit, není ekonomizován a náklady na jeho údržbu a obnovu nejsou předmětem adekvátního ekonomického uvažování.

2.6.6 Veřejný prostor

Podstatným prvkem ovlivňujícím život komunit v obcích je kvalita veřejného prostoru obce (tj. veřejných prostranství, parků, veřejné zeleně, pěších zón, vodních ploch, veřejných budov včetně jejich interiérů). Města i obce v posledních letech významně investují do úprav veřejných prostor, ale ne vždy promyšleně a s odpovídajícím výsledkem. V rámci těchto změn je zatím naprosto nedostatečně využívána možnost zapojení uměleckých děl, plnících jak utilitární, estetické či symbolické funkce. Zájem veřejnosti a spontánní aktivitu obcí by bylo žádoucí ovlivnit tímto směrem buď vypsáním specifického dotačního titulu zaměřeného na uplatnění uměleckých děl ve veřejném prostoru nebo přijetím zákona zavazujícího investory veřejných staveb k uplatnění uměleckých děl (v konkrétní procentuální hodnotě k nákladům projektu). Vzhledem k tomu, že podobná praxe funguje v některých zemích EU (např. Francie, Finsko), neobstojí argument, že jde o návrat do minulosti. Přínos přijetí tohoto opatření by spočíval v kultivaci, estetizaci a zatraktivnění veřejného prostoru; v oživení zájmu o kulturní statky a tříbení hodnotové orientace veřejnosti.

2.6.7 Podpora

Demokratická společnost je založena na svobodě produkce kulturních statků a na volbě forem jejich spotřeby. Na druhé straně vzrůstají tlaky na podporu těch kulturních aktivit a projevů, které jsou ve volné konkurenci s masovou nadnárodní globální kulturou ohroženy. Reakcí jsou reglementační zásahy státu podporující žádoucí rozvoj kulturních aktivit ve smyslu stimulace národních, regionálních a lokálních kulturních projevů. Státy EU usměrňují např. procento originálních kulturních pořadů ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, generují rozsáhlé dotační programy na podporu národní a regionální literatury a uměleckých aktivit. Podpora české kultury je integrální součástí regionální politiky státu, jejímž cílem v této oblasti je jednak zachování integrity národního společenství a jednak podpory regionálních a lokálních subkultur. Jde nejen o zachování kulturních tradic, nýbrž i o stimulaci vzniku kvalitních kulturních inovací schopných obstát v konkurenci nadnárodní i globální. Dosažení kulturní svébytnosti regionů a lokalit je současně nutným předpokladem pro zajištění hlavních principů regionální politiky, kterými jsou zejména princip subsidiarity a decentralizace, partnerství a sociální solidarity.

Role státu v podpoře regionálních a lokálních projektů v oblasti kultury je stále zatížena etatistickým uvažováním, které upřednostňuje národní kulturní vzorce před vzorci regionálními a lokálními. To se projevuje jak v oblasti péče o hmotné kulturní dědictví, zejména v oblasti státní památkové péče, tak i v odsouvání vzorců a projevů regionální kultury do oblasti uměle udržované folklórní tradice. Výsledkem jsou zvětšující se rozpory mezi vnímáním kulturních hodnot obyvatelstvem a postavením kulturních aktivit ve struktuře využití volného času. Příčin tohoto stavu je mnoho, ale je zřejmé, že podstatnou roli tu často hrají absence, nepřipravenost či neschopnost formulovat a přesvědčivě obhajovat strategické cíle pro regionální a lokální kulturní politiku, vyhodnocovat jejich reálnost a zejména aplikovat je do životaschopných a efektivních projektů rozvoje.

V oblasti památkové péče jde zejména o rozhodující podíl státního financování a s tím spjatá rozhodující role státu při určování metod a forem památkové péče. Realitou je chronický nedostatek státních prostředků pro obnovu hmotného památkového fondu a prohlubující se mezera mezi počtem prosperujících památkových objektů (zpravidla ve státním vlastnictví) a většinou kulturních památek patřících jiným vlastníkům. Využití západoevropských zkušeností směřuje ke spolufinancování v rámci PPP projektů při výrazné decentralizaci nároků na formu využití památkového objektu, jeho prezentaci a ekonomické zhodnocení. Čerpání prostředků z fondů EU zaměřené na obnovu hmotného kulturního dědictví je vázáno nejenom na dotační politiku státu, nýbrž i na spolufinancování z veřejných  i soukromých prostředků. Volba adekvátní aktivizace ekonomických zdrojů v oblasti hmotné kultury je tak závislá na schopnosti spolupráce místních, regionálních a státních aktérů památkové péče při tvorbě perspektivních projektů a volbě zdrojů pro jejich financování.

2.6.8 Přeshraniční spolupráce

Uzavřenost ČR, která byla v 90. letech zásadním způsobem prolomena, je stále významnou bariérou využití kulturních hodnot českých regionů. Stimulem pro překonání této situace je zejména vstup do EU a volný přeshraniční pohyb. Tato změna otevřela dosud nevyužitou možnost ekonomické a sociální regenerace příhraničních oblastí, které doposud trpěly pro svou periferní polohu nezájmem o kulturní dědictví, resp. jeho dlouhotrvající degradací. Společný zájem regionů po obou stranách státní hranice otevřel možnosti společného přístupu k využívání kulturního potenciálu území, tvorbu společných projektů pro regeneraci kulturních hodnot a společné úsilí o získání evropských finančních prostředků. Spolupráce se vyvíjí i v oblastech vzdělávání a zaměření aktivit ve volném čase (výměny mládeže, stáže studentů, sportovní akce atd.). Za účelem podpory rozvoje příhraničních oblastí vznikly Euroregiony jako dobrovolná zájmová sdružení krajů a obcí Přeshraniční spolupráce je z evropského hlediska podstatnou formou integračních procesů jak ve smyslu odstraňování bariér mezi sousedícími společnostmi, tak ve smyslu využívání společného kulturního dědictví, které se historicky vyvinulo interakcí sousedících kultur.

zpět na začátek

2.7 Cestovní ruch

Cestovní ruch představuje jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví u nás a stává se stále významnějším a nepostradatelnějším faktorem regionálního rozvoje v řadě českých regionů i celé ekonomiky. V České republice se podíl cestovního ruchu  na HDP pohybuje na úrovni 4 %, příjmy z celého odvětví čítají přes 100 mld. Kč a v ekonomice cestovního ruchu je dle relevantních odhadů zaměstnáno okolo 13 % obyvatelstva. 

Zásadními dokumenty pro rozvoj cestovního ruchu v ČR jsou Koncepce státní politiky cestovního ruchu v ČR, Strategie hospodářského růstu a Strategie regionálního rozvoje. Rozvoj cestovního ruchu musí respektovat možnosti území a limity jeho funkčního využití obsažené v Politice územního rozvoje a musí být v souladu s principy udržitelného rozvoje, Státní politikou životního prostředí 2004–2010 a ochranou přírody

V rámci ČR se připravuje Národní systém certifikace ekologicky šetrných služeb cestovního ruchu, jako jeden z možných dobrovolných nástrojů připravované Koncepce státní politiky cestovního ruchu na období 2007–2013. Hlavním tématem pro certifikaci ekologicky šetrných služeb cestovního ruchu jsou ubytovací služby. Cílem je podporovat šetrné formy cestovního ruchu, usilovat o zvýšení jejich podílu na celkovém objemu cestovního ruchu, rozšiřovat cestovní ruch a turistiku do nevyužívaných, ale atraktivních oblastí, pečovat o krajinu, rozvoj venkovské turistiky, agroturistiky a využívat tyto formy pro výchovu návštěvníků.

Česká republika disponuje značným historickým, přírodním a kulturním potenciálem. Díky vysoké hustotě kulturních památek a přírodním podmínkám, spolu s výhodnou polohou ve středu Evropy má velmi dobré předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu. Velkou příležitostí je množství historických, kulturních a technických památek, včetně památek zapsaných do seznamu UNESCO, z čehož vyplývá vysoký potenciál vytváření nových produktů městského, kongresového a incentivního cestovního ruchu, sportovní turistiky a cykloturistiky, kulturního cestovního ruchu a širokého souboru produktů, které jsou šetrné k přírodě. Dobré podmínky v ČR nabízí rovněž venkovská turistika se svými produkty (např. agroturistika, ekoturistika apod.). Velkým pozitivem je hustá a dobře značená síť vzájemně propojených turistických stezek a tras.

Na druhé straně je cestovní ruch v ČR charakterizován nedostatečnou úrovní materiální základny a nižší úrovní jejího využívání pro ekonomický a sociální rozvoj území. Rozvoji cestovního ruchu brání také neodpovídající úroveň dopravní a informační infrastruktury, zvláště významnou roli hraje tato skutečnost v příhraničních oblastech. Přetrvává nízká kvalita základní a doplňkové infrastruktury cestovního ruchu. Problémem zůstává i nedostatek kvalifikované pracovní síly, která velmi úzce souvisí s kvalitou poskytovaných služeb, která ještě mnohdy nedosahuje  požadovaných standardů.

Významné postavení v cestovním ruchu má lázeňství. V ČR existuje 36 měst a obcí se statutem lázeňského místa. Mezi nejznámější patří Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Teplice, Poděbrady a Luhačovice. Po roce 1990 byla většina lázeňských zařízení privatizována. Lůžková kapacita lázeňských ubytovacích zařízení představuje v současnosti téměř 27 tis. lůžek, započteme-li všechna komerční ubytovací zařízení (tedy ne pouze lázeňská ubytovací zařízení) v našich lázních, jde o lůžkovou kapacitu téměř dvojnásobnou (koncem roku 2003 cca 43 tis. lůžek). V návštěvnosti našich lázní jsou důležitým prvkem zahraniční hosté s celkově mírným růstem jejich počtu (např. v roce 1997  98 tis. zahraničních hostů, v roce 2004 – 131 tis.). Domácí i zahraniční lázeňští hosté mají jednoznačně nejdelší dobu pobytu ze všech druhů cestovního ruchu. Délka pobytu u zahraničních hostů dlouhodobě překračuje 10 dnů (v roce 2004 – 12,2 dnů)

Vývoj cestovního ruchu v České republice v období 1993–2004 lze charakterizovat takto: Celkový počet turistů v hromadných ubytovacích zařízeních se v posledních 5 letech mírně zvyšuje, v roce 2004 dosáhl  12,22 mil. (11,28 mil. v roce 2001). Počet zahraničních návštěvníků České republiky vzrostl během  období 1993–2004  zhruba o třetinu a v r. 2004 činil cca 95,9  mil. osob; počet zahraničních turistů v registrovaných hromadných ubytovacích zařízeních dosáhl v r. 2004 6,1 mil. příjezdů a celkový počet přenocování  dosáhl  19,0 mil. přenocování. Průměrné výdaje zahraničních turistů v ČR činily v r. 2003 140 USD na osobu a den a průměrná délka pobytu, kterou zahraniční turista stráví v ČR, dosáhla 4,1 dne v r.  2004. Devizové příjmy z cestovního ruchu se během období 1993–2004  zvýšily 2,3krát. Nejvíce do ČR přijíždějí návštěvníci ze zemí Evropské unie,  (77 % všech zahraničních návštěvníků v r. 2004), přičemž nejčastějším důvodem návštěvy je dovolená - odpočinek, sport, zábava a poznání. Zahraniční turisté se soustřeďují především na Prahu. Počet zahraničních návštěvníků České republiky zjišťovaný evidencí na hraničních přechodech se v dlouhodobém průměru pohybuje kolem 100 mil. Pro zahraniční návštěvnost ČR je dlouhodobě typický velký podíl denní návštěvnosti. Na denní návštěvnost připadá asi 65 – 68 %.

Materiálně technická základna cestovního ruchu v ČR doznala po roce 1989 významných kvantitativních i kvalitativních změn. Většina zařízení podnikové rekreace se postupně transformovala na běžná komerční zařízení jako hotely a penziony. Celkový nárůst nové výstavby směřoval zejména do Prahy a atraktivních středisek cestovního ruchu (lázně, města, hory), celoplošně pak do výstavby penzionů a rychlého rozvoje ubytování v soukromí. V současnosti 36,7 % ubytovací kapacity představují hotely, motely, botely a penzióny. Individuální ubytování, resp. ubytování v soukromí, se podílí více než 7 % (v roce 1989 tento podíl představoval 4,3 %).  Lůžková kapacita se v období 1993-2004 zvýšila 3,4krát  - počet hromadných ubytovacích zařízení k 31.12.2004 dosáhl počtu 7640. Druhová skladba uvedených 7640 hromadných ubytovacích zařízení v roce 2004 byla následující: na hotely a jim podobná zařízení připadalo 56 % (z toho na hotely ***** a ****  jen 6 %), na ostatní hromadná  ubytovací zařízení 44 % (v tom 14 % kempy, 29 % chatové osady a turistické ubytovny, 56 % ostatní nespecifikovaná hromadná zařízení – často transformované rekreační zotavovny). Počet pokojů v pětihvězdičkových a ve čtyřhvězdičkových hotelech vzrostl cca 2,5krát a počet stálých lůžek cca 2,7krát. Lázně v ČR disponují cca 27 tis. lůžky. Postupně od roku 1997 dochází ke zvyšování kvality standardu ubytovacích služeb.

Zdroj: ČSÚ, Kapacita hromadných ubytovacích zařízení cestovního ruchu k 31. 12. 2004

Pro účely podrobnější klasifikace byly v rámci analýz ubytovací statistiky vyčleněny následující zóny cestovního ruchu v ČR k 31. 7. 2001:

• městského a kulturně-poznávacího cestovního ruchu (je v ní soustředěno 31,8 % celkové lůžkové kapacity),
• lázeňského cestovního ruchu (9,0 % lůžkové kapacity),
• cestovního ruchu vázaného na vodní plochy (14,7 % lůžkové kapacity),
• horského cestovního ruchu (25,6 % lůžkové kapacity),
• zhruba 18,9 % lůžkové kapacity je zónově nevyhraněno.

Více než 15 % lůžkové kapacity je soustředěno v hlavním městě Praze. V zásadě lze konstatovat, že dochází k rozšiřování ubytovací kapacity do ostatních regionů státu, což je pozitivní tendence s ohledem na význam cestovního ruchu pro regionální rozvoj. Průměrné roční využití lůžkové kapacity v hotelech a penzionech (statisticky sledovaných) v roce 2001 činilo 45,1 %. Nadprůměrné bylo v Praze (53,4 %), v Karlovarském (61,2 %) a Zlínském kraji (48,1 %).

Z hlediska regionálního rozložení návštěvnosti, které do značné míry signalizuje „realizovanou“ atraktivitu turistického potenciálu ČR, připadá kolem 50 % na hlavní město Prahu. Dalšími nejnavštěvovanějšími regiony jsou západočeské lázně (kraje Karlovarský a Ústecký), Krkonoše a Jizerské hory (kraj Liberecký a Královéhradecký), příhraniční oblasti jižních Čech, především Šumava (kraj Jihočeský a Plzeňský), vybrané destinace ve středních Čechách, z velkých měst především veletržní Brno. Poměrně nepříznivým faktorem je koncentrace na letní sezónu. Jedním z důvodů dominantního postavení Prahy je to, že v ostatních regionech chybí nabídka nových kvalitních produktů cestovního ruchu. V posledních letech se na území některých regionů ustavují euroregiony (s ohledem na možnou přeshraniční spolupráci), které poskytují rozvojové příležitosti také pro aktivity cestovního ruchu, rozšiřující regionální možnosti (např. dálkové mezinárodní cyklotrasy).

Zahraniční turisté se soustřeďují především na návštěvu Prahy – v r. 2004 se jich v hromadných ubytovacích zařízeních ubytovalo v Praze 57 % (v roce 2003 – 52 %), podíl na počtu přenocování činil 51,6 %. Z hlediska regionálního rozložení zahraničních turistů následuje s velkým odstupem Karlovarský kraj – 6,4 % (význam lázeňství – z hlediska podílu na přenocování zahraničních hostů jde o 13,4 %) a Jihomoravský (5,7 %) a Jihočeský kraj (5,2 %).

Ze srovnání s jinými zeměmi vyplývá, že ekonomický potenciál cestovního ruchu není v České republice využíván dostatečně efektivně. Počet zahraničních návštěvníků ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízeních a příjmy jsou výrazně nižší než například v Rakousku (6 mil. ubytovaných osob oproti 19 v Rakousku a 4,2, mil. USD oproti 19,4 v Rakousku). Projevuje se  tom krátká průměrná doba pobytu (dvě třetiny tvoří jednodenní návštěvníci), vysoký podíl ekonomicky nevýhodné masové turistiky a přílišná koncentrace cestovního ruchu z hlediska rozložení v čase (nízký počet návštěvníků mimo hlavní sezónu) i z hlediska územního rozložení (malý počet návštěvníků některých regionů).

Slabými místy, která omezují ekonomicky efektivní využívání potenciálu cestovního ruchu, přetrvávajícími od roku 1989, jsou:

• Regionálně rozdílná úroveň infrastruktury a poskytovaných služeb. Šíře jejich nabídky a kvalita často nedosahují mezinárodních standardů.
• Nedostatečná schopnost subjektů na trhu cestovního ruchu reagovat na trendy probíhající jak na straně poptávky, tak na straně konkurenční nabídky (nabídka atraktivit cestovního ruchu, nabídka produktů, marketingová komunikace atd.).
• Málo efektivní systém řízení cestovního ruchu na úrovni destinací, tj. turistických regionů. Kraje řeší problematiku málo komplexně, spíše na lokální úrovni a tudíž málo efektivně, dochází k překrývání aktivit více subdestinací v rámci jednoho kraje.
• Nedostatek odborníků pro řízení podnikatelských subjektů (ubytovací, informační, marketingové subjekty) i pro oblast veřejné správy v cestovním ruchu. Nedostatečné odborné a jazykové znalosti pracovníků v cestovním ruchu, především na nižších pozicích, a jejich chování vůči klientům.
• Nedostatečné zavádění nových informačních technologií v cestovním ruchu (např. nedostatečný národní informační a rezervační systém cestovního ruchu včetně regionální úrovně, neprovázanost sítě budovaných Turistických informačních center), na regionální a místní úrovni nejsou často informace v jazykových mutacích.
• Nedostatečná komunikace nebo nízký stupeň spolupráce mezi zainteresovanými subjekty CR – podnikatelské subjekty, kraj, obce, města, stát, nevládní neziskové organizace. Malé využívání možností Public Private Partnership.
• Nedostatečné využité památek v důsledku nedostatku finančních prostředků na jejich opravu.
• Nedostatečná nebo nízká technická úroveň zařízení využívajících přírodní subsystémy (koupaliště, cyklostezky, vyhlídkové terasy, značení turistických tras, přístřešky, odpočívadla, hygienická zařízení).

Uvedené bariéry jsou přítomny ve všech regionech, i když v různé míře. V podstatě ale platí, že rozhodující roli v limitování využití potenciálu CR sehrává v každém kraji ČR kombinace nejméně tří z nich.

Přes výrazné rozdíly potenciálu v jednotlivých krajíchje Česká republika, jako národní destinace, atraktivní pro všechny segmenty uživatelů služeb cestovního ruchu.²) Potenciál jednotlivých krajů, míst a obcí ČR je ale v drtivé míře přírodní a přírodně vyhraněný – tedy vhodný pro cykloturistiku, pěší a lyžařskou turistiku, letní a zimní rekreaci (81,7 % území), dále kulturní a kulturně vyhraněný – vhodný pro kulturně poznávací aktivity, kulturní a sportovní akce, lázeňské a společenské aktivity, církevní, místní a příhraniční specifika (2,7 %) a smíšený – s významným, ale ne dominantním potenciálem z obou předchozích kategorií (15,5 %). Výše uvedené typy potenciálu vyjadřují zároveň systémy a subsystémy atraktivit cestovního ruchu.

Dominantními systémy cestovního ruchu jsou v České republice systém přírodní, tedy závislý na sezónnosti a počasí a systém kulturní, jehož zejména historicko poznávací aktivity jsou rovněž závislé na sezónně omezeném zpřístupnění památkových objektů. Z toho vyplývá, že časovou nerovnoměrnost využití potenciálu cestovního ruchu v jednotlivých regionech nelze výrazně snížit bez vytvoření dalších, komplementárních subsystémů, odpovídajících specifikům potenciálu jednotlivých krajů, které by nahrazovaly či doplňovaly systémy přírodní a kulturní.

Strategie o optimální využití rozvojového potenciálu regionů v oblasti cestovního ruchu by se měla primárně zaměřit na čtyři oblasti cestovního ruchu:

• kulturní turistika (kombinace využití kulturního dědictví a živé kultury),
• přírodní rekreace a sport (letní a zimní rekreace, sportovní aktivity v přírodě, agroturistika),
• lázeňský cestovní ruch (zdravotní pobyty v lázních, wellness, aj.),
• kongresová a incentivní turistika (zahrnující i turistiku veletržní a diplomatickou).

Cíli ve všech těchto oblastech by mělo být prodloužení průměrné délky pobytu zahraničních návštěvníků; zvýšení počtu domácích návštěvníků a zvýšení cestovního ruchu jednak v období mimo hlavní sezónu a jednak v regionech, kde je dosud cestovní ruch slabý, včetně dekoncentrace CR z hlavního města do ostatních turisticky atraktivních regionů.

Přímým očekávaným dopadem realizace strategie je růst absolutní výše HDP vytvořené cestovním ruchem a zvýšení jeho podílu na celkovém HDP v regionech; zvýšení absolutní i relativní zaměstnanosti v cestovním ruchu a rozvoj malého a středního podnikání v oblasti cestovního ruchu. (V České republice se sektor cestovního ruchu aktuálně podílí přímo 2,45 % na tvorbě HDP a 2,6 % na celkové zaměstnanosti). Kromě toho strategie očekává i sekundární efekt v podobě zvýšení atraktivity území pro obyvatele a investory (zejména obnovou a využitím kulturních památek); zlepšení kvality a dostupnosti služeb v oblasti volného času (kultura, rekreace) a zlepšení dopravní dostupnosti části odlehlých subregionů.

Hlavního cíle strategie v oblasti cestovního ruchu lze dosáhnout zvyšováním podílu kvalitnější a ekonomicky přínosnější turistiky (např. turistika kongresová či konferenční, incentivní, veletržní, diplomatická, lázeňská, relaxační a wellnessová); prodloužením průměrné délky pobytu zahraničních návštěvníků; zvýšením cestovního ruchu v období mimo hlavní sezónu a v regionech, kde je dosud cestovní ruch slabý.

Dosažení vysoké konkurenceschopnosti České republiky a jednotlivých regionů má dvě základní podmínky. První podmínkou je vyrovnání rozsahu a kvality infrastruktury a služeb cestovního ruchu, nejen základních, ale i doplňkových, s jinými srovnatelnými destinacemi. Druhou podmínkou je maximální zvýšení atraktivity České republiky a regionů jako destinací cestovního ruchu využitím jejich specifického potenciálu, zejména přírodního a kulturního, pro tvorbu specifických produktů a programů a jejich účinnou marketingovou podporou zdůrazňující jedinečnost a komparativní výhody této nabídky.

Splnění obou podmínek závisí na tom, jak rychle a do jaké míry se podaří odstranit stávající nedostatky (chybějící nebo málo kvalitní infrastruktura, nedostatečné služby, zejména doplňkové, omezená a málo atraktivní nabídka produktů a programů, obzvlášť v některých odvětvích cestovního ruchu a v některých regionech) a využít příležitostí (hlavně přírodní a kulturní potenciál regionů). Poměrně velkou šanci na odstranění slabin a využití příležitostí dává možnost čerpání finančních prostředků EU v období 2007 – 2013. S výjimkou Prahy a vybraných lázeňských oblastí však nemá žádný z našich regionů sám o sobě dostatečný potenciál, aby se výrazně prosadil v konkurenci významných středoevropských destinací, zejména v ekonomicky lukrativních segmentech trhu. Pro maximální využití této šance je proto nutné posílit spolupráci a koordinaci subjektů v cestovním ruchu na úrovni státu, krajů, mikroregionů a měst či obcí i ve veřejném a soukromém sektoru (na principu PPP) při plánování, přípravě a realizaci jak koncepčních dokumentů, tak jednotlivých aktivit či projektů. Tomu je nezbytné přizpůsobit celý systém organizace a řízení cestovního ruchu v České republice..

V rámci podpory rozvoje cestovního ruchu je nutno respektovat principy udržitelného rozvoje, a to jak po stránce socioekonomické – podíl odvětví na ekonomice státu, především jako významného zdroje zaměstnanosti, tak i po stránce ekologické ochranou přírody, krajiny a životního prostředí při provozování aktivit v oblasti cestovního ruchu.

zpět na začátek

2.8. Veřejná správa

I v rámci národní ekonomiky existuje řada oblastí, které svým způsobem determinují regionální rozvoj. Legislativní rámec, systém veřejné správy, daňová soustava a celoplošné sektorové a resortní politiky, v kombinaci s vnitřními podmínkami jednotlivých regionů a jejich schopnostmi reakce na tyto vnější podněty, mohou být příčinou nerovnovážného rozvoje a vzniku regionálních disparit.

Rozvoj na regionální úrovni nelze posuzovat odděleně od veřejné správy, která vytváří nezbytné administrativně správní podmínky a předpoklady pro poskytování místních veřejných služeb.

Pro nynější uspořádání územní veřejné správy jsou určující změny, které probíhají v podobě reformy rozdělené do dílčích etap od roku 1990. Po ustavení samostatných obcí jako nezávislých veřejnoprávních korporací následovalo vytvoření krajského zřízení,  poté zrušení okresních úřadů a přenos velké části jejich působností na určené obce s rozšířenou působností.

Na úrovni obcí a krajů je institucionálně spojen výkon státní správy (jako přenesené působnosti) a samosprávy (jako samostatné působnosti).

Reforma územní veřejné správy je po stránce institucionálních změn v současné době ukončena. Dopracovává se slaďování územních správních obvodů, dolaďuje optimalizace působností jednotlivých správních stupňů a celkové legislativní zastřešení soustavy v podobě zákona o územně správním členění státu. Otevřeno pro další období zůstává pokračování reformních procesů na úrovni ústřední státní správy.

Zvláštní pozornost je nyní zaměřena na modernizaci a rozvoj územní veřejné správy s důrazem na optimalizaci právních a ekonomických  podmínek. Spojený model výkonu veřejné správy klade zvýšené požadavky na koordinaci výkonu dozoru a kontroly přenesených působností s metodickou podporou činností v samostatné působnosti.

Průběžně jsou mapovány problémy, které vznikají při výkonu působností orgány územních samosprávných celků. Probíhá analýza působností vykonávaných těmito orgány včetně návrhů řešení a vyčíslení dopadů navrhovaných změn na veřejné rozpočty. Je zpracovávána metodika výpočtu příspěvku na výkon státní správy pro krajskou (i obecní) úroveň. Jsou analyzovány mechanismy koordinace mezi orgány ústřední státní správy a orgány územní veřejné správy.

Značné problémy působí zachování funkční veřejné správy v malých obcích v důsledku úbytku obyvatel a změn ve struktuře zaměstnanosti. Obecní úřady trvale poukazují na rostoucí náročnost činností v oblasti státní správy. Jelikož zejména malé obce nemají pro  zajištění svých kompetencí dostatečné personální zdroje, připravuje se legislativní zakotvení meziobecní spolupráce včetně motivačních finančních nástrojů.

Pozitivní vývojové tendence v oblasti veřejné správy lze podpořit vymezením vhodných konkrétních cílů a priorit strategie regionálního rozvoje.

Z tohoto pohledu je třeba zmínit potřebné vytvoření lepších podmínek v personální oblasti, zejména prostřednictvím systematického odborného vzdělávání pracovníků a uplatněním stabilizačně motivačních nástrojů omezujících nežádoucí fluktuaci úředníků místních samospráv. Kvalitní příprava a vzdělávání úředníků je klíčovým předpokladem profesionálního výkonu územní veřejné správy. Systém profesní přípravy zahrnuje povinné vstupní školení, průběžné odborné vzdělávání včetně zvláštní odborné způsobilosti (pro zaměstnance, kteří vykonávající zákonem stanovené  správní činnosti) a přípravu středního a vrcholového managementu územní veřejné správy a je stanoven  zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů.

Odborná kvalifikační příprava by měla být diferencována tak, aby odpovídala jak požadavkům na specializaci manažerů větších sídel, tak na všestrannost úředníků menších obcí zabezpečujících souběžně více rozdílných agend. 

V oblasti zvyšování efektivnosti organizací územní veřejné správy jsou zaváděny moderní nástroje řízení kvality (CAF, Benchmarking, Balanced scorecard, ISO 9000 a 14000, komunitní plánování, Místní agenda 21). Používání těchto nástrojů je však stále spíše výjimkou nežli běžnou praxí. Širšímu používání těchto metod brání především nedostatek odborníků  a omezené finanční zdroje. Bylo by vhodné zpracovat motivační systém k podpoře zvyšování efektivnosti veřejné správy. V oblasti zvyšování efektivnosti veřejných služeb byla zpracována Analýza a Strategie podpory dostupnosti a kvality veřejných služeb, je připravován informační systém o veřejných službách a je realizován rozsáhlý projekt benchmarkingu.

Modernizace veřejné správy musí být podložena také existencí vhodných informačních komunikačních technologií (ICT). Tato oblast byla dlouhodobě poznamenána omezenými finančními zdroji i problémy v  součinnosti jednotlivých správních stupňů, což lze zčásti přičítat změnám celé soustavy a relativně krátkému časovému odstupu od ukončení etapy institucionální reformy územní veřejné správy.

Využívání moderních ICT představuje nástroj k dosažení růstu produktivity práce a celkové vzdělanosti, řešení celospolečenských problémů. Nové technologie a sítě umožňují zcela odlišný přístup k informačním zdrojům a k práci s nimi. Zajištění příznivých podmínek pro efektivní tvorbu, správu a šíření informací má také značný rozvojový potenciál lidských zdrojů v oblasti podnikání i veřejné správy. Součástí těchto podmínek jsou i dostupné informační a transakční on-line služby veřejného sektoru, které svým uživatelům přinášejí konkrétní měřitelné efekty. Služby veřejné správy musí být pro uživatele jednoduché a musí být dostupné všem, tedy i handicapovaným či jinak znevýhodněným skupinám obyvatel. Při využívání ICT musí být zamezeno zneužívání citlivých informací a je třeba důsledně dbát na ochranu osobních údajů.

Významnou výzvou je v tomto kontextu i vytváření institucionální absorpční kapacity veřejné správy. Uvedené institucionální zázemí by mělo být v následujícím období posilováno vzhledem k mezinárodním tendencím.

Dosud není dostatečně rozvinuto místní rozvojové partnerství, které zohlední potřeby a možnosti všech místních aktérů a zajistí provázanost místních politik s rozvojovými programy a politikami státu a regionu. Nezbytnou součástí modernizace veřejné správy proto bude strukturovaný dialog mezi institucemi EU, vládou, kraji, obcemi, sociálními partnery a občanskou společností.

Současnými požadavky na veřejnou správu jsou především pružnost, klientský přístup, práce s informacemi a efektivita procesů, a to ve vztahu k občanům i podnikatelům. Pro splnění těchto požadavků  je potřeba se zaměřit na institucionální zabezpečení absorpce prostředků z EU, sladění činnosti státní správy a územní samosprávy v regionech a i na samotnou výkonnost veřejné správy.

Cílem dalších opatření v této oblasti je zajistit nejen efektivní výkon veřejné správy, ale i podpora občanské společnosti, zapojení veřejnosti do rozhodovacích procesů, podpora partnerství v regionech při společné tvorbě strategických rozvojových dokumentů a plánů, jejich naplňování společnými projekty typu PPP.

1. Zdroj: www.mkcr.cz  a www.npu.cz
2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu na území ČR, Ústav územního rozvoje Brno, 2001

zpět na začátek

• zpět na obsah dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• předchozí část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• další část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“