Hlavní faktory regionálního rozvoje ČR - Osídlení 

Součást Strategie regionálního rozvoje ČR pro období let 2007-2013. Kapitola je zaměřena na osídlení jako na jeden z hlavních faktorů regionálního rozvoje České republiky.

2.2. Osídlení

2.2.1 Sídelní struktura

Sídelní struktura České republiky je ovlivňována celou řadou faktorů, jejichž význam se v čase mění. Z hlediska strategie regionálního rozvoje má sídelní struktura a trendy jejího vývoje význam nejen při formulaci konkrétních opatření, ale i v legislativní oblasti a v systému financování obcí.

Česká republika je charakteristická rozdrobenou sídelní strukturou s historicky daným vysokým počtem obcí.

Zdroj: ČSÚ, Sčítání lidu 2001 a Statistická ročenka ČR 2005

Česká republika má pouze tři města nad 250 tis. obyvatel (Praha, Brno, Ostrava), dvě města v intervalu od 100 do 250 tis. obyvatel (Plzeň, Olomouc), šestnáct měst je v intervalu od 100 tis. do 50 tis. obyvatel.

Největší podíl měst s 10 000 a více obyvateli byl naopak nejvyšší v kraji Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském.

Zdroj: ČSÚ, Kraje České republiky v roce 2004, přepočteno na změny hranic krajů k 1. 7. 2004

Z hlediska absolutního počtu obyvatelstva ve venkovských obcích dominují kraje Středočeský, Vysočina a Jihočeský, následované krajem Pardubickým. Nejnižší podíl obyvatel ve venkovských obcích má kraj Moravskoslezský, Ústecký a Liberecký. Kromě Libereckého kraje patří zbývající dva kraje mezi nejurbanizovanější regiony ČR.

Regionální politika v oblasti sídelních struktur má 2 základní dimenze:

• urbánní (městskou),
• venkovskou.

zpět na začátek

Urbánní dimenze

Hustá síť malých a středních měst, jako dědictví minulého vývoje, neumožňuje vznik silnějších rozvojových pólů mimo pražské metropolitní území, demografická stagnace vytváří konkurenční prostředí v oblasti získávání lidských zdrojů. Určitý dekoncentrační vývoj umožňuje bicentrická sídelní struktura Moravy a Slezska. Specifickým problémem jsou málo urbanizované oblasti Českomoravské vrchoviny a části severní Moravy, jejichž rozvoj musí nutně vázat na jiné ekonomické aktivity. Celkově lze urbanizační proces v ČR v mezinárodním srovnání charakterizovat nižší mírou koncentrace obyvatel do velkoměst a v návaznosti na to i méně výraznou regionální strukturou.

V rámci českého prostoru lze jako aglomerační seskupení v zásadě definovat pouze dvě oblasti – ostravská oblast a urbanizovaný pás Podkrušnohoří. Středočeská oblast je spíše vyjádřena dominantním postavením Prahy. Žádné z těchto seskupení nenaplňuje parametry silně zalidněných západoevropských aglomerací, přičemž vývoj demografických procesů neumožňuje radikální změnu těchto prostorových konfigurací. Zatímco poválečné období je charakterizováno plynulým růstem krajských metropolí až nad úroveň stotisícové hladiny, současné postindustriální období zakládá hrozbu opětovného odlivu obyvatelstva do národní metropole a posilování metropolitního území na úkor krajů. Globalizační procesy tomuto trendu nahrávají. Překonání tohoto stavu bude vyžadovat hledání adekvátních ekonomických struktur pro podporu stabilizace, resp. rozvoje krajských sídelních systémů. Demografická stagnace může být kompenzována aktivní podporou v oblasti zkvalitňování sociálního profilu společnosti cestou zvyšování vzdělanosti, podpory prodlužování produktivního věku a diverzifikace kvalifikační struktury pracovních sil. Postindustriální společnost založená na intenzivním využití lidských zdrojů, na znalostní ekonomice, rozvoji kvartérního sektoru a podpořená importem vysoce kvalifikované pracovní síly nabízí šanci pro udržitelný rozvoj krajských sídelních systémů. Rozvojové trendy, které vedly k zakládání nových krajských univerzit mohou být podpořeny konstitucí klastrů integrujících vědecko-výzkumné, technické a podnikatelské aktivity. Efekt „spin-off“ krajských center by se měl stát žádoucím stimulem k zachování sídelních systémů bez rizika jejich degradace a vzniku strukturálních problémů.

Roztříštěnost české sídelní struktury souvisí s kapacitou a nízkou kvalitou dopravní, zejména silniční sítě. Východiskem je rozvoj integrované udržitelné dopravy, dobudování dálniční soustavy, rekonstrukce rychlostních železničních tratí a překonání neúnosného technického stavu regionálních komunikací a vybudování moderní bezpečné infrastruktury pro cyklodopravu a pěší. Prioritou je rovněž rozvoj multimodálních dopravních systémů, které se v současné době jeví jako perspektivní v širším kontextu zemí EU. Zvláštní problém tvoří dobudování dopravního systému pražské metropolitní oblasti, kde probíhá technicky i finančně náročný projekt pražského železničního uzlu a propojení pražské oblasti s nadnárodními evropskými trasami.

Specifickým problémem českého prostoru je nedostatečné vzájemné propojení krajských center a dosavadní koncentricky orientovaná dopravní síť přispívá k neúměrnému posilování pražského regionu. V případě vazeb mezi kraji nelze opomenout potřebu kvalitní železniční infrastruktury, která by měla přenášet hlavní vztahy v případě veřejné hromadné dopravy. V silniční dopravě nepůjde vždycky, vzhledem k očekávaným intenzitám provozu, o výstavbu dálnice nebo rychlostní silnice, ale i o modernizaci silnic 1. třídy. Hlavním problémem je, že na značné části nejzatíženějších silnic I. třídy nejsou uskutečněna dostatečná opatření při průchodech obcemi (včetně obchvatů), což má negativní dopad na životní prostředí obyvatelstva těchto obcí.

V posledním desetiletí lze zaznamenat radikální změnu ve vztahu velkoměsta a jeho zázemí a to na úrovni většiny krajských center. Převládající trend dostředivých procesů vedoucí k vysávání venkovského spádového území, sociální, ekonomické i podnikatelské degradaci regionu se mění. Výsledkem je odstředivý proces, export rozvojových aktivit a kapitálu z jádrového města do spádových území a posilování role center v distribuci progresivních inovací. Problém se koncentruje do oblasti tzv. hluchých území na rozhraní jednotlivých spádových regionů (vnitřní periferie) s podobnými problémy, se kterými se setkávají klasické příhraniční oblasti.

V poválečném období byl rozvoj měst v České republice výrazně ovlivněn nerespektováním základních urbanistických pravidel. Funkce bydlení ve městech byla realizována zejména prostřednictvím masové výstavby panelových domů, bez jejich vazby na okolí (parkování, volnočasové aktivity, veřejná zeleň, kulturní vyžití). Výrobní a průmyslové podniky byly převážně lokalizovány do měst. Došlo zde k výraznému zhoršení životního a sociokulturního prostředí občanů. Vlivem změny v ekonomické struktuře došlo během posledních desetiletí k útlumu průmyslových výrob ve městech a k opouštění některých výrobních areálů. Tato často rozsáhlá území (brownfields) dnes brzdí rozvoj jednotlivých částí měst, někdy i měst samotných, zároveň však představují určitý rozvojový potenciál a prostor pro rozvoj podnikání.

Města i venkovské struktury mají svůj historický původ. Ten se projevuje zejména v historických částech měst a obcí. Jde hlavně o městské památkové rezervace a městské památkové zóny. Tato jádra tvoří často celé urbanistické celky, jejichž hodnota spočívá ne v jednotlivých objektech, ale právě v ucelených souborech dochovaných staveb, náměstí, komunikací a hradeb. V předchozích padesáti letech byly preferovány jiné hodnoty než kulturně historické. Někdy byl význam památek úmyslně potlačován a péče o tento kulturně historický fond byla zanedbávána. Takovými příklady jsou necitlivá asanace, rekonstrukce, výstavba uniformních typizovaných objektů občanské vybavenosti, bezohledné průniky dopravy do historických jader či využívání staveb pro zcela jiné účely, než pro jaké by  měly sloužit v historických centrech měst a obcí.

K nejrazantnějším změnám v polistopadovém období došlo v oblasti vnitřních urbanistických struktur. Postupná regenerace městských jader, obnova zanedbaného domovního a bytového fondu v centrálních městských čtvrtích, obnova klasických funkcí města v oblasti sociální, volnočasové, kulturní i ekonomické vedla k výraznému přeskupení problémů. Dědictví poválečné epochy je sice kompenzováno rozvojem suburbanizačních procesů, problém však přetrvává v přílišné proporci obyvatelstva ve strukturách sídlištního typu. Suburbanizační proces podpořený dlouhodobými preferencemi české společnosti v oblasti bydlení (touha po vlastním domě) vede k postupnému snižování hustoty obyvatelstva v klasických sídlištích a k otvírání možností pro zvýšení bytového standardu. Negativním důsledkem je také velká dopravní zátěž ve spádových oblastech měst a na dopravu ve městech samotných.

Současně je mnoho rodin a občanů, které si vlastí dům nemohou dovolit nebo pokládají byt v panelovém domě na sídlišti za dostatečně kvalitní bydlení. Samotné panelové domy však nestačí – významný prvkem se stává dlouhodobá udržitelnost bydlení v panelových domech. Problém tvoří vysoké finanční nároky revitalizace sídlišť, které nejsou zvládnutelné pouze z rozpočtu ČR ani ze soukromých zdrojů a nejsou prozatím atraktivní ani pro podnikatelský sektor.

Dlouhodobým trendem českého osídlení je vysoká proporce druhého bydlení a specifické nároky vznikající ve vazbě mezi městem a venkovem. Na jedné straně jde o omezování finančních zdrojů, pro urbánní sektor zejména v oblasti soukromého kapitálu, na druhé straně jde o export zdrojů vygenerovaných v urbánních oblastech do venkovských oblastí. Lze říci, že vznik nového typu integrálního osídlení stírající zásadní rozdíly mezi městem a venkovem je i perspektivně legitimní cestou k překonání strukturálních problémů české sídelní soustavy. Vedle alternativních možností využívání obytných funkcí měst, jejich urbánních kvalit a blízkého kontaktu s kvalitní krajinnou a přírodní strukturou venkovských oblastí, přispívá fenomén druhého bydlení ke stabilizaci venkovského osídlení a dlouhodobě zmírňuje negativní dopady depopulace a koncentrace obyvatelstva do urbánních center. V místech sezónně přeexponovaných naopak dochází k přetěžování technické infrastruktury (kanalizace, svoz odpadu apod.).

Venkov

Vymezení venkova je oproti sousedním zemím v ČR ztíženo specifickým charakterem našeho osídlení, kompaktností zástavby sídel a velmi nízkým podílem rozvolněných forem osídlení (samot, dvorců, apod.). Obtížné je rovněž zařazení velkého počtu malých měst, jejichž dominantní rolí jsou hospodářské, obslužné, správní i kulturní funkce pro jejich venkovské zázemí. V českých podmínkách je venkov zpravidla vymezován jako soubor venkovských obcí, kdy statistickou hranicí pro jejich vymezení je 2 000 obyvatel. Existují však i typické venkovské obce, které mají obyvatel více a podle tohoto kritéria venkovem nejsou (nejvíce na jižní Moravě). Současně existuje 57 měst, které mají méně než 2 000 obyvatel.¹

Venkovské obce představují 89,8 % všech obcí, ale spravují území, které tvoří 73,6 % plochy státu. Žije v nich však pouze čtvrtina 26,3 % obyvatel. Venkovský prostor je i místem krátkodobé rekreace většiny městského obyvatelstva (druhé bydlení). Jiný pohled na vymezení venkova nabízí metodika OECD, kterou používá i Evropská unie a jejímž základním diferenciačním kriteriem je hustota obyvatel podle jednotek NUTS 3 tedy krajů.

Obě zmíněné kategorie je vhodné doplnit o typologii podle polohy venkovských obcí. Lze tak vymezit přibližně tři typy venkovských oblastí, ve kterých se prosazují odlišné trendy. Tato odlišnost vyplývá z jejich polohy vůči urbanizovaným oblastem (viz kap. 3.2.3):

• venkovské oblasti v zázemí velkých měst (příměstský venkov) – jsou ovlivněny převážně suburbanizací a zaznamenávají výrazný nárůst své populace, což ovlivňuje jejich rozvojové a zvláště investiční priority,
• průměrně rozvinuté venkovské oblasti ve větší vzdálenosti od velkých sídelních center (mezilehlý venkov), ale s dobrým dopravním spojením, ve kterých se nachází rekreační potenciál  pro zázemí městských oblastí,
• periferní venkovské oblasti (odlehlý venkov), řídce obydlené, izolované od spádových měst a hlavních dopravních sítí.

Mezi hlavní charakteristické rysy venkovského prostoru v ČR patří:

• Vysoký produkční potenciál území z hlediska potravinářské produkce; negativem je velká diference mezi vlastnictvím a užíváním zemědělské půdy (cca 88 % zemědělské půdy je obhospodařováno v nájmu). Rozpor mezi rozdrobeností vlastnictví a vysokou koncentrací hospodaření na zemědělské půdě je limitujícím faktorem v oblasti zemědělské výroby.
• Nevyváženost a vzájemná rozpornost zájmů jednotlivých složek agrobusinessu; zemědělská půda je dosud ve vlastnictví drobných a středních majitelů, provozní, skladovací a technologické prostory jsou ve vlastnictví soukromých podnikatelů, potravinářský průmysl stejně jako velkoobchodní sítě ovládají z velké části zahraniční společnosti.
• Hustá síť pozemních komunikací podporující integraci venkovského prostoru s jejich spádovými centry; toto pozitivum je v současnosti negováno katastrofálním stavem komunikací III. třídy a místních komunikací stejně tak jako nepostačujícím napojením na stále omezenou síť dálnic a rychlostních silnic.
• Pestrá struktura území z hlediska zastoupení různorodých kultur (lesy, louky, pastviny, vodní plochy), přestože orná půda zaujímá více než 70 % půdy zemědělské, avšak se značně potlačenými environmentálními funkcemi krajiny.
• Vyvážená a poměrně rovnoměrně rozložená soustava městských sídel tvořící přirozená centra venkovských regionů.
• Profesní smíšenost venkovského obyvatelstva a převládající industriální charakter zaměstnanosti na venkově. Tato skutečnost je zakotvena v dlouhodobé tradici vyjížďky za zaměstnáním v rámci mikroregionálních územních celků.
• Diferenciovaná úroveň stavebního (zejména bytového) fondu podle typů venkovských oblastí; zatímco v zázemí velkých měst je standard bydlení vyšší, v periferních venkovských oblastech naopak nižší.
• Na jedné straně vysoká atraktivita a hodnota venkovské krajiny z hlediska rozvoje cestovního ruchu, na druhé straně zaostalá či neexistující infrastruktura cestovního ruchu; z hlediska kulturního bohatství patří k fenoménům českého venkova vysoká koncentrace kulturních památek v malé vzdálenosti od sebe, na druhé straně v konfrontaci s jejich převážně špatným až kritickým technickým stavem. K záporným faktorům patří rovněž postupné oslabování jejich ekonomického potenciálu zejména v oblasti cestovního ruchu.
• Rozvolňování zastavěného území některých venkovských sídel na úkor volné krajiny a vysoký podíl obyvatel venkova, odkázaných na zásobování vodou ze studní  a bez vyhovující kanalizace a čistírny odpadních vod.
• Velmi malé zastoupení  malých a středních konkurenceschopných podniků na venkově. Platí to nejen o podnicích v zemědělské prvovýrobě, ale také o podnicích řemeslnických, průmyslových a o živnostech.
• Nedostatečná dopravní obslužnost venkovských obcí zejména o víkendech (omezování dopravních spojů). Jedná se hlavně o periferní oblasti a jejich napojení na regionální centra, což vyvolává potíže při dojížďce za prací i za službami. Nedostatečnou obsluhou trpí obce ležící mimo páteřní tahy. Cestou ke zlepšení je zavedení páteřních linek (železnice+autobusy) s navazující plošně obslužnou autobusovou dopravou za předpokladu zavedení integrovaného dopravního systému.
• Radikální pokles zaměstnanosti v zemědělství a lesním hospodářství včetně zániku provozoven přidružené výroby vedl k dalšímu citelnému omezení pracovních příležitostí a v územích s dopravně nepříznivou polohou jsou malé možnosti získat na venkově zaměstnání v relativně únosné vzdálenosti od místa bydliště.
• Nízká daňová výtěžnost malých obcí, nedostatek finančních prostředků na řešení problémů, potíže a menší šance v soutěži pří získávání dotací z prostředků EU i ze státního rozpočtu.
• Potřeba komplexně pojatého a soustavně aktualizovaného usměrňování rozvoje venkovských sídel a krajiny systémem vzájemně provázaných regionálně a územně plánovacích podkladů (územně analytické podklady) a s nimi spjatých odvětvových podkladů a dokumentů.
• Důsledkem výše uvedených rysů je stárnutí venkovské populace a vysídlování venkova.

Charakteristické rysy a soudobé tendence zemědělství a venkova v ČR lze popsat následovně:

• Výrazný pokles celkové váhy zemědělství v národním hospodářství, zejména dramatické snížení počtu pracovníků v zemědělské prvovýrobě;  podíl zemědělství na HDP poklesl z 8,2 % v r. 1990 na 3,9 % v r. 2001 a na 2,35 % v r.2004, podíl zemědělství (včetně rybářství a lesního hospodářství) na celkové zaměstnanosti v civilním sektoru národního hospodářství se snížil z 11,8 % v r. 1990 na 4,6 % v r. 2000 a dále klesl až na 4,3 % v r. 2004 (podíl samotného zemědělství činil v r. 2004 pouze cca 3 % a na hrubé přidané hodnotě /HPH/ v národním hospodářství dokonce jen 2,35 %; podíl výdajů státního rozpočtu pro odvětví zemědělství činil v r. 2004 pouze 1,07 %); podíl zemědělství na zahraničním obchodu ČR vykazuje trvalý pokles – v r.2004 se sektor zemědělství podílel na vývozu ČR 3,56 % ale na dovozu 5,29 % a vyznačoval se citelným záporným saldem.
• Zaostávání průměrných příjmů zaměstnanců v zemědělství za průměrnými mzdami v národním hospodářství: v r. 2004 byla průměrná mzda v zemědělství o 28 % nižší než činil průměr v národním hospodářství a reálná mzda v zemědělství byla o 11 % nižší než v r.1989.
• Výrazně se změnila struktura zemědělských podniků: v r. 2004 zaujímaly dominantní postavení ve struktuře zemědělských podniků podniky právnických osob; 3 219 těchto podniků o průměrné výměře 925,3 ha zemědělské a 649,6ha orné půdy obhospodařovalo 72,5 % respektive 75,5 % jejich výměry v ČR.
• Z hlediska velikostní struktury zemědělských podniků je ve srovnání s hospodářsky vyspělými členskými zeměmi EU patrné, že téměř chybí segment tzv. rodinných podniků, obhospodařujících v průměru 30 – 100 ha zemědělské půdy; zatímco tyto rodinné farmy představují ve srovnatelných členských zemích EU poměrně stabilní jádro zemědělských podniků hospodařících na půdě, v ČR se podílejí na obhospodařované zemědělské půdě pouze cca 5 %.

zpět na začátek

2.2.2 Bydlení

Bydlení patří k základním lidským potřebám. Proto je důležitým úkolem zajistit kvalitní dostupné bydlení pro všechny skupiny obyvatel. Dostupnost bydlení je také významným faktorem ovlivňujícím mobilitu pracovních sil. 

Podle SLBD v roce 2001 bylo v České republice obydleno celkem 3 828 tis. bytů, z toho 2 161 tis. bytů v bytových domech. Výstavba nových bytů je regionálně diferencována. Vývoj počtu dokončených bytů v krajích ČR v letech 1998–2004 dokumentuje následující tabulka:

Zdroj: ČSÚ, Statistická ročenka krajů 2005 a další

V panelových bytových domech bylo sčítáním evidováno 1 199 tis. bytů, tedy 31,3 % celkového bytového fondu. Ve městech tvoří panelová sídliště  podstatnou část bytového fondu. Současný stav bytových panelových domů v České republice je výrazně poznamenán dlouhodobě zanedbávanou údržbou projevující se snižováním užitných vlastností, zvýšenými provozními náklady, snižováním provozní bezpečnosti a vznikem potenciálního rizika snižování úrovně bydlení obyvatelstva.

Nejen ty nejstarší, ale i panelové domy z 60. a 70. let mají statické a technologické vady a poruchy obvodových plášťů, lodžií a balkonů a střech, které ohrožují bezpečnost a zdraví obyvatel, a špatné energetické vlastnosti bytů, což výrazně zvyšuje náklady na vytápění.

Bytová sídliště realizovaná v režimu komplexní bytové výstavby v letech 1958–1989 se vyznačují již od samého počátku četnými nedostatky. Tyto nedostatky, pokud nejsou řešeny, mohou postupně vést k devastaci obytného prostředí a následně i k nežádoucí změně sociální struktury obyvatel sídlišť.

Panelová sídliště se převážně budovala v prstencích okolo stávající městské výstavby, ale mnohdy pronikla až k historickým jádrům měst. Značná část panelové výstavby je soustředěna do strukturálně postižených regionů a hospodářsky slabých okresů (Ústecký, Karlovarský,  Moravskoslezský kraj, ve Středočeském kraji především Kladno).

Stávající panelová sídliště mají následující hlavní nedostatky:

• špatná kvalita bytových panelových domů,
• nevyhovující dopravní infrastruktura včetně nedostatku odstavných a parkovacích ploch,
• zastaralá technická vybavenost,
• narušené životní prostředí (hluk, zplodiny),
• malá nabídka rekreačních a sportovních ploch a zařízení,
• nízká úroveň služeb.

Naopak ke kladům panelových sídlišť můžeme přičíst:

• zatím příznivou sociální skladbu obyvatelstva,
• reálné technické možnosti k provedení regenerace a humanizace sídlišť,
• mnohá sídliště mají příznivou polohu vůči centrum měst a okolní krajině.

Je zřejmé, a příklady z jiných evropských zemí to dokládají, že „záchrana“ sídlišť si vyžádá nemalé finanční prostředky. Česká vláda proto svým nařízením č.299/2001 Sb. schválila podpůrný program PANEL, který vychází z podkladů zpracovaných odborníky z ČVUT, STÚ Praha, TAZUS Praha, CSI Praha a dalších vývojových pracovišť. S podporou programu PANEL mohou vlastníci panelových domů při splnění daných podmínek využít na jejich opravy, regeneraci a modernizaci zvýhodněné úvěry s dotací čtyř procentních bodů ke sjednané úrokové míře. Za tři roky byly vlastníkům panelových domů na jejich opravy poskytnuty úvěry ve výši 3,378 mld. Kč. Celková potřeba finančních prostředků na opravy panelových domů se pohybuje v rozmezí 300–400 mld. Kč.

1. Národní strategický plán rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013, MZe 2006

zpět na začátek

• zpět na obsah dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• předchozí část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• další část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“