Hlavní faktory regionálního rozvoje ČR 

Součást Strategie regionálního rozvoje ČR pro období let 2007-2013. Dokument je zaměřen na lidské zdroje a lidi jako jeden z hlavních faktorů regionálního rozvoje České republiky. Dokument se zabývá demografií a migrací, vzdělanostní strukturou a školstvím, zaměstnaností, sociální strukturou a sociální integrací, sociální problémovostí a sociální infrastrukturou.

II. Hlavní faktory regionálního rozvoje ČR

Základem pro efektivní regionální politiku je analýza relevantních faktorů regionálního rozvoje, tj. identifikace klíčových determinantů, které mají stimulující dopady na regionální rozvoj¹. Je zřejmé, že faktory regionálního rozvoje jsou v čase variabilní, což souvisí na jedné straně se stupněm poznání socioekonomických procesů, na druhé straně podléhají změnám z důvodu vývoje struktur a jejich vzájemného působení.

Tyto faktory jsou rozvojovým potenciálem regionů a tvoří je:

• přírodní zdroje a přírodní prostředí jako dlouhodobé determinanty regionálního rozvoje,
• hmotné faktory v podobě jejich produkčního potenciálu a infrastruktury,
• nehmotné faktory zejména inovace a schopnost jejich vytváření a šíření, dostupnost a účinné využití informační a komunikační technologie (ICT), institucionální prostředí,
• lidské zdroje s příslušnou úrovní dovedností a odborného vzdělání.

Stupeň vývoje české společnosti a poznání socioekonomických procesů, které lze ztotožnit s dosaženou úrovní v nejvyspělejších zemích světa, ale zejména empirické poznatky z posledních několika let potvrzují, že významným faktorem regionálního rozvoje postindustriální společnosti jsou lidské zdroje.

2.1. Lidé

2.1.1 Demografie a migrace

Z hlediska demografického vývoje pokračuje nepříznivý trend poklesu přirozeného přírůstku, nicméně migrační saldo v roce 2003 po delší periodě ztráty vykompenzovalo a došlo tak k absolutnímu zvýšení počtu obyvatel České republiky.²

Trendy demografického vývojecharakterizují následující jevy:

• Dlouhodobá (od poloviny 90. let) fixace realizované (úhrnné) plodnosti na hodnotách z celoevropského pohledu velmi nízkých (1,1–1,2). Odsun rození dětí do vyššího věku matky (o 3–4 roky) s minimálními regionálními rozdíly (vyjma Prahy s mírně nižší úrovní plodnosti (o 10 %) a vyšším věkem matek (o 2 roky)). V dlouhodobém výhledu lze očekávat mírné zvýšení relativní úrovně porodnosti, v absolutním vyjádření však bude pravděpodobně počet živě narozených ve všech krajích klesat (po roce 2010).
• Růst počtu domácnosti jednotlivců jako důsledek změněného životního stylu a prodlužující se délky života. Tradiční rozdíly mezi regiony souvisí s jejich věkovou i sociální strukturou. Vyšší zastoupení jednotlivců je v malých obcích a v největších městech, mezi kraji zejména v Praze a severních Čechách. Ve výhledu lze očekávat prolongaci současných tendencí, rychlejším tempem patrně ve velkých městech.
• Zatím relativně pozvolné zvyšování podílu seniorů související s procesem odkládání rození dětí a prodlužující se délkou života. S ohledem na omezené rozdíly v porodnosti jsou regionální rozdíly stáří populace ovlivňovány dlouhodobými migračními trendy (nižší podíl starších ročníků v severních Čechách a  také v malých a středně velkých městech). V dlouhodobém pohledu lze s určitostí očekávat výrazné zvyšování podílu seniorů ve všech krajích s tempem diferencovaným především v závislosti na migrační atraktivitě jednotlivých regionů.

Migrační vývoj je po roce 1989 v České republice charakterizován především dvěmi základními trendy:

• Došlo k výraznému poklesu celkové migrační mobility, přičemž toto snížení se odehrálo mezi roky 1990–1996. V tomto období došlo k snížení intenzity migrace mezi obcemi z hodnot okolo 22 ‰ na 16 ‰ ročně – na této nízké úrovni se intenzita migrace od poloviny devadesátých let stabilizovala.
• Nastal postupný zvrat v migrační bilanci velikostních kategorií obcí, kdy tradiční model koncentračních proudů z menších velikostních skupin do větších je již v konci devadesátých let plně změněn převažující dekoncentrační orientací migračních procesů.
• Významným novým fenoménem se stává vývoj zahraniční imigrace, která začíná významně ovlivňovat velikost naší populace. Saldo zahraničního stěhování cizinců v posledních letech již dosahuje významných hodnot přes 20 000 osob ročně.

Vývoj vnitrostátní migrace od počátku devadesátých let má celou řadu aspektů jejichž hodnocení je značně problematické. Některé rysy je možno zařadit do souvislosti s obecnými vývojovými trendy ve vyspělých zemích, jiné jsou poplatné deformacím předchozího období a značnou část je možné vztáhnout ke specifikům transformační periody. Význam uvedených faktorů se v průběhu transformačního období mění. Lze předpokládat, že po počáteční komplikované situaci s nejednoznačnými, často protichůdnými tendencemi, může postupně docházet k  ustálení migračních vztahů, migračního chování obyvatelstva.

Dosud málo rozvinutý trh s byty představuje bariéru potenciálnímu  rozvoji celkové migrační mobility. Obecným trendem je její nahrazování jinými formami, které nejsou spojeny se změnou místa trvalého bydliště, jako je dojížďka za prací, přechodná migrace apod. Tato skutečnost současně přispívá k dlouhodobé stabilizaci sídelní soustavy a k posilování tradičních vazeb obyvatelstva k prostoru a jeho zdrojovému potenciálu.

Migračně ziskové malé obce (do 2 tis. obyvatel) se soustřeďují ve značné míře do zázemí velkých měst, rozšiřuje se postupně jejich výskyt i do méně exponovaných oblastí. Za těmito trendy je nutné vidět nejen očekávaný rozvoj suburbanizace. Dominantním proudem na intraregionální úrovni z hlediska saldové změny je vystěhování z jádra hlavních aglomerací (Praha, Brno, Plzeň) do zázemí, salda samotného jádra či zázemí vůči zbytku ČR jsou nevýrazná, stejného charakteru je proto i migrační bilance celé aglomerace. Hlavní migrační proud z jádra do zázemí je postupně stále více profilován jako stěhování manželských párů ve věku 30 až 45 let s vyšší úrovní dosaženého vzdělání a s nízkým počtem dětí.

K nejdůležitějším faktorům ovlivňujícím migrační meziregionální mobilitu patří především ekonomické podmínky. Kvantitativní i kvalitativní situace na trhu práce ve smyslu množství a struktury dostupných pracovních míst spolu s možnou výší příjmů spoluvytváří migrační atraktivitu regionů.

zpět na začátek

2.1.2 Vzdělanostní struktura a školství

Jistým vodítkem pro odhalení příčin nezaměstnanosti může být vzdělanostní struktura obyvatel v regionech, která se poměrně významně změnila během posledních dvaceti let; v současnosti v ČR převažují lidé se středním odborným a úplným středním vzděláním. Podle údajů výběrového šetření pracovních sil³ je pro vzdělání českých občanů starších 15 let (r. 2004) charakteristický nižší podíl vysokoškolsky vzdělaných osob na celkovém počtu obyvatel starších 15 let než ve vyspělých zemích EU (ČR 9,9 %, EU(25) 10,8)⁴. I když se tento podíl od r. 1993 (7,8 %)zvýšil o dvě procenta, je hodnota 9,9 % stále nízká. Celkově je v ČR více mužů s vysokoškolským vzděláním (57,6 % celkového počtu vysokoškolsky vzdělaných osob), nicméně u osob do 30 let je zastoupení obou pohlaví srovnatelné.

V ČR je poměrně vysoký podíl osob se středním vzděláním – bez maturity 38,2 %, s maturitou 30,7 % osob starších 15 let. Podíl osob se základním vzděláním a bez vzdělání se od r. 1993 neustále snižuje, v r. 2003 to bylo 21,4 % obyvatel starších 15 let. Jedná se především o starší osoby, mladí lidé se snaží v současnosti dosáhnout vyššího stupně vzdělání. Pokud jde o střední vzdělání, lze na statistických údajích dokumentovat nárůst podílu osob se středním vzděláním ukončeným maturitou. Trend zvyšování počtu osob s vysokoškolským vzděláním se týká všech regionů i obou pohlaví.

Zdroj: ČSÚ, publikace SLBD 2001.

Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných obyvatel žije v Praze, nad hodnotou celostátního průměru je ještě kraj Jihomoravský, což je zcela zřejmě ovlivněno Brnem, které je druhým nejvýznamnějším vzdělanostním centrem ČR. Nejnižší hodnoty pak mají kraje Ústecký a Karlovarský.

Celková úroveň dosaženého vzdělání obyvatel České republiky se zvedá, výrazné je to především u mladé generace, která si více uvědomuje důležitost vzdělání. Problémem je zaměření oborů, které jsou nejvíce poptávány ve vzdělávacím systému, ale na druhé straně nevyhovují současným požadavkům trhu práce, kde se projevuje nedostatek osob s technickým vzděláním, a to na všech úrovních. V atmosféře české společnosti je preferováno spíše společenské a humanitní studium, význam technických a přírodovědně zaměřených směrů spojených s rozvojem inovací a moderních technologií není zdůrazňován, přestože absolventi těchto oborů se podílejí zhruba třetinou na celkovém počtu absolventů vysokoškolského studia.

Zákonem č.561/2004Sb., školský zákon (§ 148 odst. 3 písm. a) byla svěřena pravomoc ovlivňovat strukturu a obsah vzdělávání ve středních školách krajům v rámci jejich dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy. Vzhledem k tomu, že na regionálních trzích práce  je nedostatek především technických a přírodovědných profesí, je otázkou možnost a schopnost dohody partnerů na trhu práce ohledně promítnutí požadavků zaměstnavatelů do regionálního školství.

zpět na začátek

2.1.3 Zaměstnatelnost

Od roku 2003 dochází na celorepublikové úrovni ke zlepšování zaměstnatelnosti uchazečů o práci, pokud jde o ukazatel „počet uchazečů na jedno volné pracovní místo“. Nejhorší situace na úrovni NUTS 3 je v tomto směru v Moravskoslezském, Ústeckém, Zlínském a Olomouckém kraji.

Na úrovni okresů jsou šance na nalezení zaměstnání ještě výrazněji diferencovány. Z hlediska ukazatele „počet uchazečů na 1 volné pracovní místo“ je nejhorší situace na severozápadě Čech (okresy Most, Teplice, Louny a Litoměřice) a na severní Moravě (okresy Karviná, Frýdek-Místek, Opava, Ostrava-město, Šumperk a Bruntál). V těchto oblastech je chronický nedostatek volných pracovních míst.

Trvale se zhoršuje situace uchazečů se změněnou pracovní schopností. Avšak regiony NUTS 3 s nejhorší zaměstnatelností nejsou nejproblémovější z hlediska zdravotně handicapovaných uchazečů o práci. V tomto směru je nejhorší situace v Pardubickém a Zlínském kraji.

Zaměstnatelnost populace se neodvíjí jen od atributů pracovní síly, jako je vzdělání nebo kvalifikace. Ekonomické chování lidí je nedílnou součástí jejich celkové životní orientace. Projevují se v něm hodnotové orientace a vzory chování, v souladu s nimiž se vytvářejí životní aspirace lidí a strategie jejich naplňování.

Dostupná sociologická data (z výzkumu Deset let společenské transformace v České a Slovenské republice) ukazují, že životní orientaci dospělé populace České republiky charakterizují především výrazná preference zájmu o soukromé záležitosti nad veřejným děním (starat se o jen o blízké lidi, nepůsobit veřejně a nevstupovat do politiky) a nízká prostorová mobilita (žít na jednom místě, hledat pracovní uplatnění doma, ne v zahraničí).

Životní strategie dospělé populace podle těchto dat profilují čtyři osy (identifikované pomocí faktorové analýzy třinácti položek). Jsou jimi:

• osa „aktivního hledání příležitostí“ (měnit bydliště podle potřeby, pracovat v různých firmách, žít a pracovat v zahraničí) oproti „pasivnímu vyčkávání“ (žít na jednom místě, být věrný jedné firmě, uplatnit se doma),
• osa „orientace na rodinu a nenáročný život“ (žít šetrně, sebevzdělat se, žít v rodinném kruhu) oproti či opačně „směřování k ekonomickému úspěchu a orientace na nadstandardní spotřebu“ (dopřávat si příjemného života, bavit se, chodit do společnosti),
• osa „pohodlného přežívání“ (upřednostnění výdělku před kvalifikací, být zaměstnancem, starat se jen o blízké) oproti „orientaci na osobní rozvoj, veřejný život a společenský úspěch“ (získat co nejvyšší kvalifikaci, být samostatným podnikatelem, působit veřejně),
• osa „orientace na pracovní (odbornou) kariéru“ (věnovat se práci, držet se v práci své odbornosti) oproti „vědomé rezignaci na odbornou kariéru“ (věnovat se rodině, i pracovat výhodněji mimo obor).

Životní strategie lidí s vyšším vzděláním, samostatně ekonomicky aktivních a studentů se od zbylé populace liší vyšší mírou aktivního hledání příležitostí, směřování k ekonomickému úspěchu a orientace na nadstandardní spotřebu a orientace na osobní rozvoj, veřejný život a společenský úspěch. Vyšší míra aktivního hledání příležitostí a směřování k ekonomickému úspěchu a orientace na nadstandardní spotřebu je také typická pro lidi mladší 34 let. S výjimkou Prahy se ale životní strategie neliší z hlediska velikosti obce.

Aktivní vyhledávání příležitostí se podle výzkumu projevilo více v životních strategiích obyvatel Prahy a Libereckého kraje, zatímco pasivní vyčkávání v Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském kraji a v kraji Vysočina.

Ekonomický úspěch a nadstandardní spotřebu preferovali více lidé v Olomouckém kraji, orientace na rodinu a nenáročný život se uplatnila více v Jihomoravském, Zlínském a Moravskoslezském kraji, zatímco osobní rozvoj, veřejný život a společenský úspěch byly více zastoupeny v životních strategiích obyvatel Prahy, Olomouckého a Zlínského kraje. Pohodlné přežívání preferovali nadprůměrně ve Středočeském a Moravskoslezském kraji.

2.1.4 Sociální struktura a sociální integrace

Významné socioekonomické změny po r. 1989 ovlivnily život české společnosti, která se oproti minulosti ekonomicky i sociálně výrazně rozvrstvila a některé její skupiny jsou vytlačovány na okraj. Cíle sociální integrace v České republice vycházejí ze Společných cílů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení EU⁵, které usilují o zmírnění chudoby a o začlenění ohrožených skupin zpět do společnosti. Jedná se o tyto cíle:

• usnadnit účast na zaměstnání a přístup ke všem zdrojům, právům, zboží a službám,
• předcházet rizikům sociálního vyloučení,
• pomáhat nejvíce zranitelným,
• mobilizovat všechny relevantní orgány.

Podle údajů ČSÚ vykazuje ČR nízkou míru ohrožení chudobou (cca 8 % obyvatel), ale zhruba stejná část populace se pohybuje těsně nad hranicí chudoby⁶. Z hlediska pohlaví jsou chudobou více ohroženy ženy než muži. Jako nejzranitelnější skupiny obyvatel z hlediska sociální exkluze byly identifikovány:⁷.

• osoby se zdravotním postižením – přes přijatá opatření přetrvávají projevy přímé i nepřímé diskriminace, která může vést k sociální exkluzi této skupiny obyvatel,
• neúplné rodiny s malými dětmi, které se příjmově často pohybují na hranici chudoby, 
• děti, mládež a mladí dospělí – především z rodin s nejnižšími příjmy, které mohou ovlivnit možnosti jejich přípravy na budoucí život, a z rodin s deviantním stylem života,
• senioři – především osoby s nižšími důchody jako jediným zdrojem příjmů, chronicky nemocní staří lidé, ale i osoby odcházející do předčasného důchodu bez zajištění dalších příjmů na stáří,
• osoby nad 50 let a do 25 let,
• osoby závislé na návykových látkách,
• etnické menšiny – především Rómové jsou etnickou menšinou nejvíce ohroženou sociální exkluzí. Počet Rómů v ČR se odhaduje na 160-200 tis. osob,⁸ nejvíce jich je ve větších městech krajů Moravskoslezského a Ústeckého, dále pak ve Středočeském a Olomouckém kraji a Praze,
• migranti – tato skupina zatím v ČR není velká, nicméně sociální integrace imigrantů je důležitou otázkou, kterou je nutné řešit do budoucnosti s předstihem,
• bezdomovci – skupina osob extrémně chudých, stojících mimo trh práce a v podstatě ze společnosti vyloučených,
• osoby opouštějící ústavní výchovu nebo výkon trestu odnětí svobody – tato skupina je ohrožena sociálním vyloučením především vzhledem k nedostatečné péči týkající se poradenství a pomoci těmto osobám při jejich návratu do společnosti.

Základním prvkem boje proti sociálnímu vyloučení je podpora vzdělání, zaměstnanosti a boj s diskriminací na trhu práce. Sociálním vyloučením jsou totiž nejvíce ohroženy především osoby (a příp. jejich rodiny) nezaměstnané, zvláště pak nezaměstnané dlouhodobě.

V České republice byly identifikovány skupiny osob znevýhodněných na trhu a práce a tedy ohrožených sociální exkluzí: ženy s malými dětmi, osoby s nízkou kvalifikací, osoby se zdravotním postižením, osoby nad 50 let věku, osoby do 25 let, romská menšina, dále osoby vracející se z výkonu trestu, osoby závislé na návykových látkách; mimo trh práce stojí bezdomovci. U většiny osob znevýhodněných na trhu práce dochází ke kumulaci různých znevýhodnění, což ovlivňuje možnosti jejich zapojení a délku doby nezaměstnanosti.

Vzhledem k tomu, že nezaměstnanost v regionech České republiky má různou úroveň, jsou také opatření podporující zaměstnanost, a tedy i začleňování ohrožených skupin zpět do společnosti, regionálně diferencovaná. Významnou roli v této oblasti sehrává také neziskový sektor, jehož rozvoj není rovnoměrný na celém území republiky a je ovlivněn nejen ekonomickými, ale i sociálními a kulturně-hodnotovými rozdíly v regionech ČR.

Důležitým nástrojem využívaným v současnosti v oblasti sociální integrace a péče je komunitní plánování, které obcím umožňuje lépe identifikovat, a tedy i pomáhat skupinám ohroženým sociálním vyloučením. Obce ve spolupráci se zástupci občanské společnosti i zástupci ohrožených skupin mohou efektivně využít místní zdroje a pomoci ohroženým skupinám při jejich opětovném začleňování. Problémem i nadále zůstává financování neziskového sektoru, které je závislé na veřejných rozpočtech.

zpět na začátek

2.1.5 Sociální problémovost

Sociálně patologické jevy (SPJ) představují široké spektrum problémového chování, které lze v převážné většině případů charakterizovat jako individuální volbu jedince, tj. volbu ovlivněnou jak výchovou (a šířeji socializací), tak kvalitou obývaného životního a sociálního prostředí. Nepříznivé životní podmínky pak bezpochyby výrazně přispívají k vyššímu výskytu problémových forem chování; jejich výskyt v určitém regionu zpětně ovlivňuje (tj. zhoršuje) kvalitu daného sociálního prostředí. Důsledkem pak může být souběžný výskyt většího počtu SPJ a z hlediska času i stabilita základních rysů regionální diferenciace sociální problémovosti.

Podle míry závažnosti lze SPJ rozdělit na jevy:

• společensky nevhodné (týkající se zejména otázek integrace a dezintegrace rodiny a porušování tradičních morálních norem – rozvodovost, děti narozené (či zplozené) mimo manželství, umělá přerušení těhotenství, neúplné rodiny, děti svěřené do ústavní péče, popř. nesezdaná soužití, prostituce, domácí násilí apod.),
• společensky nežádoucí (tj. vědomě či nevědomě zaměřené proti vlastní osobě, spojené s nejrůznějšími „únikovými“ reakcemi – autoagresivní sebevražedné chování, nejrůznější závislosti jako alkoholová a nealkoholová toxikomanie, hazardní hry a gamblerství apod.),
• společensky nebezpečné (tj. úmyslná či nedbalostní jednání, jejichž důsledky nesou jiné subjekty – jedinci, skupiny nebo i celá společnost – kriminalita, dopravní nehodovost; extremismus, šikana aj.).

Sociálně problémové jevy mají v území výrazně podobné rozložení – vyskytují se zpravidla syndromaticky. Například v území s extrémně nepříznivou ekologickou či ekonomickou situací se může současně projevovat deformace sociální struktury obyvatelstva (odliv vzdělanějších, příliv problémovějších skupin obyvatelstva), sídelní a pracovní nestabilita, pokles sociální participace, dezintegrace rodiny, vyšší kriminalita, sebevražednost atd. Velké množství statisticky doložených údajů o problémových jevech v určitém regionu je obvykle vázáno na jednu a tutéž skupinu obyvatel. Z hlediska míry negativního vlivu na rozvoj regionu sehrávají nejdůležitější roli jednak neúplnost rodin a některé druhy kriminality.

V České republice dochází dlouhodobě k výraznému úbytku úplných rodin. Nejtypičtější neúplnou rodinu (podle ekonomické aktivity osoby stojící v čele domácnosti) tvořily rodiny mající v čele zaměstnance, tj. nejčastěji zaměstnankyni (48,6 %) a rozvedenou ženu. Nejkomplikovanější sociální a životní situace se týká bezpochyby neúplných rodin v čele s nezaměstnanou osobou a se závislými dětmi. Takovýchto rodin bylo v roce 2001 zhruba 41 tisíc a tvořily 7,1 % ze všech neúplných rodin. Mezi okresy s nejčetnějším zastoupením neúplných rodin se řadí oba příměstské okresy hlavního města, Praha-západ a Praha-východ (samotná Praha dosahuje ve srovnání s okresy vůbec nejvyššího podílu ve výši 16,4 %) a okresy s výrazným migračním pohybem obyvatel (Česká Lípa, Sokolov). Minimální počty a podíly neúplných rodin byly zjištěny zejména v kraji Vysočina (11,2 %), v okrese Pelhřimov a Žďár nad Sázavou. Nejnižší životní úroveň neúplných rodin se závislými dětmi lze identifikovat v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, za nimiž následuje kraj Olomoucký. Relativně nízkou životní úrovní těchto rodin se pak vyznačuje i kraj Karlovarský a kraj Vysočina.

Úroveň kriminality dosáhla svého vrcholu v letech 1998 a 1999. V současné době mírně klesá nebo spíše stagnuje. Od roku 2001 dochází ke snižování objasněnosti evidovaných trestných činů celkové kriminality.V roce 2004 došlo ve srovnání s rokem předchozím k mírnému snížení počtu zjištěných trestných činů a mírnému zvýšení objasněnosti.

Nejvyšší úroveň hospodářské kriminality má Praha a Ústecký kraj, nejnižší hodnoty se váží na kraj Vysočina. Nejproblematičtější situace z hlediska recidivy kriminality je v Praze, dále pak v kraji Karlovarském a Moravskoslezském. Z hlediska dětské kriminality je situace nejvážnější v Ústeckém, Libereckém, Olomouckém a Moravskoslezském kraji.

Nejintenzivnější zastoupení násilné kriminality je spojeno s Prahou, Olomouckým, Moravskoslezským a Karlovarským krajem, protipólem je kraj Vysočina. K nejintenzivnější majetkové kriminalitě dochází v Praze, dalšími nejpostiženějšími kraji jsou kraj Středočeský, Ústecký a Liberecký, nejméně postižená je opět Vysočina.

Regionální odlišnosti existují i z hlediska typů pachatelů (recidivisté, děti, mladiství), nejproblematičtější situace z hlediska recidivy se týká Prahy a krajů Karlovarského a Moravskoslezského, z hlediska dětské kriminality potom krajů Ústeckého, Libereckého, Olomouckého a Moravskoslezského.

Pořadí krajů podle absolutní výše celkového počtu zjištěných trestných činů je následující: Praha (27,7 %), Středočeský kraj (10,7 %), Moravskoslezský (10 %), dále Ústecký a Jihomoravský. Nejnižší počty zjištěných trestných činů byly zaznamenány v krajích Vysočina, Karlovarském, Pardubickém a Zlínském. Z hlediska relativních ukazatelů (tj. zjištěné trestné činy celkem v přepočtu na 10 tis. obyvatel) opět první místo zaujímá Praha, následovaná krajem Středočeským a Ústeckým, nejnižší intenzita kriminality se váže na kraj Vysočina, kraj Zlínský a Pardubický

Čtveřici krajů s nejvíce kriminogenním klimatem tvoří kraj Praha, Středočeský, Ústecký a Liberecký kraj. Kriminalita se koncentruje zejména do městských okresů a průmyslových oblastí; obyvatelé měst jsou ohrožováni zejména pouliční majetkovou kriminalitou (krádeže aut, krádeže vloupáním) a násilnou kriminalitou (loupežemi). Loupeže spáchané v Praze představují v průměru asi 40% ze všech spáchaných loupeží v ČR.

2.1.6 Sociální infrastruktura

Vyvážená sociální a kulturní infrastruktura vytváří základní předpoklad pro rovnocenné životní podmínky pro všechny obyvatele ČR a napomáhá k vytváření přiměřených sociálních jistot, vzdělání i možnosti rozvoje životního stylu a životních šancí.

Vybavenost území sociální infrastrukturou není nijak direktivně řízena, byť se v poslední době objevují snahy např. o optimalizaci sítě zdravotnických zařízení. V rámci krajů, které převzaly kompetence v oblasti středního školství dochází k jeho optimalizaci, zejména s ohledem na snižující se počty mládeže příslušných ročníků a restrukturalizaci oborů s ohledem na potřeby trhu práce.

Síť mateřských škol (MŠ) kopíruje sídelní strukturu ČR, přičemž existují regionální diferenciace v počtu obcí připadající na 1 MŠ (nejméně „dostupná“ je síť mateřských škol v kraji Vysočina, naopak nejvyšší hustotu MŠ vykazuje (Prahu v to nepočítaje) kraj Moravskoslezský. Komplexnější ukazatel – počet žáků na jednu třídu však vykazuje minimální variabilitu (variační rozpětí – cca 2 žáci na 1 třídu MŠ).

Pokud jde o síť základních škol, i ta vykazuje prvky homogenity, bez zásadnějších disparit. Nejvíce škol na jednu obec připadá s výjimkou hlavního města Prahy na Moravskoslezský kraj (1,68 školy/obec), nejméně v kraji Vysočina a kraji Jihočeském (0,43 školy na obec). Variační rozpětí počtu žáků na jednu třídu nedosahuje ani dvou studentů (maximální hodnota 22 studentů, minimální 20,7 studenta/ 1 třídu). V případě institucí vyššího vzdělávání se již projevují disparity s dominancí hlavního města Prahy.

Síť zdravotnických zařízení rovněž kopíruje sídelní strukturu bez výrazných regionálních disparit. Vybavenost lékařské péče lze dokumentovat na počtu lékařů a nemocničních lůžek v relaci na 1 000 obyvatel. V obou ukazatelích dominuje Praha, kde bylo k 31. 12. 2004 dosaženo 8,9 lůžek na 1 000 obyvatel ve 26 nemocnicích a 6,8 lékařů na 1 000 obyvatel. V tomto smyslu Praha plní roli centra lékařské péče v ČR. V hlavním městě se nacházejí specializovaná pracoviště, jejichž spádovým územím je v podstatě celá republika. Vysoký počet lékařů na 1 000 obyvatel i nemocničních lůžek na 1 000 obyv. mají podle údajů ČSÚ z r. 2004 Plzeňský,  Jihomoravský a Olomoucký kraj, což je ovlivněno umístěním lékařských fakult a fakultních nemocnic ve všech třech krajských městech. Naopak nejnižší počet lékařů na 1 000 obyvatel je ve Středočeském kraji (3,0) a v krajích Zlínském (3,2) a Vysočina (3,1). Tyto kraje spolu s Pardubickým mají i nejnižší počet nemocničních lůžek na 1 000 obyv.

Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky krajů 2005 a 2001

Vzhledem k nepříznivým trendům demografického vývoje a skutečnosti, že roste podíl rodin s dětmi v nižších příjmových kategoriích a počty neúplných rodin, patří k nejzranitelnějším skupinám z hlediska sociální exkluze děti, mládež a  mladí dospělí. Většího významu tak nabývá i budování infrastruktury a zařízení v oblasti dalšího vzdělávání, tělovýchovy, sportu a ostatních zařízení pro rozvoj aktivit volného času a jako prevence a součást zdravého životního stylu populace. Nezastupitelná je v oblasti práce s dětmi a mládeží  role nestátních neziskových organizací a tudíž i podpora jejich aktivit.

V České republice existuje poměrně široká síť zařízení sociální péče provozovaných státem, obcemi, církvemi a nestátními neziskovými organizacemi. Škála, počet a kapacita těchto zařízení se postupně rozšiřuje podle potřeb vyplývajících z podmínek a možností každého kraje.

Zajištění sociálních služeb v krajích dokumentuje následující tabulka, která uvádí počet míst v zařízeních sociální péče na 1000 obyvatel daného kraje:

Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky krajů 2005 a 2001

Deficit kapacity sociálních zařízení ve vztahu k počtu obyvatel vykazuje zejména hlavní město Praha (4,0 místa na 1 000 obyvatel) následované krajem Libereckým (6,3 míst na 1 000 obyvatel). Nejlépe jsou na tom naopak v kraji Zlínském s 10,5 místy na 1 000 obyvatel.

I když převažujícím typem sociálních služeb v ČR je ústavní péče, v poslední době se prosazuje snaha podporovat rozvoj alternativních služeb k ústavní péči, které umožňují, aby klient zůstal ve svém přirozeném prostředí, uvnitř své rodiny a komunity. Významnou roli v této oblasti sehrávají organizace neziskového sektoru.

1. Podrobnější specifikaci těchto faktorů, které jsou předmětem podpory z hlediska vyváženého regionálního rozvoje uvádí §3 zákona 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
2. Od roku 2001 jsou do statistiky zahraniční migrace promítány  počty cizinců s dlouhodobým pobytem – tento fakt způsobuje kvartální i roční výkyvy v počtu při-/vystěhovalých.
3. Trh práce v ČR 1993–2004, ČSÚ 2005
4. zdroj Eurostat – 1997 bez Belgie a Malty
5. Viz Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2004-2006, který zpracovalo MPSV ČR v r. 2004
6. Hranice ohrožení chudobou je stanovena (podle metodiky EU) na 60 % národního vyrovnaného mediánového příjmu na spotřební jednotku. V r. 2002 to bylo 73,9 tis. Kč/rok.
7. Viz Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2004–2006, MPSV, 2004
8. Odhad vychází ze statistik před r. 1989. Romské organizace uvádějí odhad 205-500 tis. Rómů v ČR. Ve SLBD 2001 se k romské národnosti přihlásilo necelých 12 tis. osob.

zpět na začátek

• zpět na obsah dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• předchozí část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• další část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“