Zásady regionální politiky ČR 

Část Strategie regionálního rozvoje ČR na období let 2007-2013. Základní zásady regionální politiky ČR, zaměřuje se na vztahy a kompetence v oblasti regionální politiky a na východiska strategie regionálního rozvoje ČR.

I. Zásady regionální politiky ČR

1.1 Vztahy a kompetence v oblasti regionální politiky

Gesce Ministerstva pro místní rozvoj ČR

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR) je dle zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky a dalších odvětví jako např. bydlení, cestovního ruchu a územního plánování, která rovněž významně ovlivňují rozvoj regionů. Na základě toho formuluje zásady regionální politiky ČR a podniká základní koncepční a realizační kroky k jejich naplnění.

Základní dokument

Základním dokumentem regionální politiky ČR na úrovni státu je Strategie regionálního rozvoje v gesci MMR ČR¹, která obsahuje zejména:

• analýzu stavu regionálního rozvoje,
• charakteristiku silných a slabých stránek v rozvoji jednotlivých krajů  a okresů,
• strategické cíle regionálního rozvoje v ČR,
• vymezení státem podporovaných regionů,
• doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti.

Návaznost na další strategické dokumenty ČR

Hlavní směry a cíle regionální politiky ČR:

• se odvíjejí od Strategie udržitelného rozvoje ČR a z reformního, prorůstového plánu formulovaného ve Strategii hospodářského růstu ČR (SHR)² a v Národním programu reforem (NPR),
• jsou v interakci k hlavním cílům resortních a krajských strategií a programů,
• jsou sladěny s prioritami EU, stanovenými v politice hospodářské a sociální soudržnosti³ a v obnovené Lisabonské strategii⁴ (koheze, růst, zaměstnanost).

Východiskem však zůstávají národní specifika regionálních potřeb a struktur České republiky. Strategie regionálního rozvoje vychází primárně ze Strategie hospodářského růstu ČR jako základního vládního dokumentu na období 2007 – 2013 a propojuje aspekty odvětvových hledisek s územními.

Strategie regionálního rozvoje navazuje na„Strategii udržitelného rozvoje České republiky“ (usnesení vlády č. 1242/2004), která představuje dlouhodobý rámec pro udržení základních civilizačních hodnot a kvality života společnosti a  východisko pro zpracování dalších dokumentů koncepčního charakteru. Cíle a nástroje Strategie udržitelného rozvoje směřují k omezování nerovnováhy ve vzájemných vztazích mezi ekonomickým, enviromentálním  a sociálním pilířem udržitelnosti. K zabezpečení této rovnováhy je zaměřena řada tematicky pojatých strategických cílů, vazbu na Strategii regionálního rozvoje koncentrovaně vyjadřuje strategický cíl „podporovat udržitelný rozvoj obcí a regionů“. V rámci ekonomického pilíře je dílčím cílem „v oblasti regionálního rozvoje vytvářet podmínky pro zmírnění až odstranění regionálních ekonomických disparit a využít možnosti pro podporu přeshraniční spolupráce regionů“. V rámci enviromentálního pilíře jsou cíle stanoveny celoplošně pro celé území ČR, v rámci sociálního pilíře je jako regionální specifikum uvedena podpora rozvoje venkova. V kapitole „Správa věcí veřejných“ je cílem Strategie udržitelného rozvoje vytvářet podmínky k optimálnímu využívání vlastních zdrojů regionů, podporovat využívání místních zdrojů druhotných surovin a přednostní využívání obnovitelných zdrojů energie s co nejvyšším uplatňováním potenciálu regionů, podporovat zmírňování regionálních disparit, vyvážený rozvoj a aktivaci vnitřních zdrojů regionů, zejména rozvojem místních ekonomik obcí, měst i mikroregionů a malých podniků a podporovat kulturní různorodost v rámci regionů.

Strategie regionálního rozvoje ve svém pojetí respektuje cíle regionální politiky Evropské unie a předpokládá maximální míru využití všech možností, které České republice z členství v Evropské unii vyplývají. Formuluje souhrnně cíle, problémové okruhy a priority, které bude třeba zabezpečovat při zajišťování politiky regionálního rozvoje v České republice a přesahy mezi evropskou regionální politikou a regionální politikou ČR. Strategií navržené rozvojové aktivity budou podle principu subsidiarity realizovány na místní, regionální nebo resortní úrovni a financovány buď v rámci národních rozvojových programů nebo v rámci operačních programů s využitím prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Z tohoto pohledu předpokládá Strategie obě možnosti a zahrnuje aktivity ministerstev, krajů i obcí, pokud tyto relevantně ovlivňují regionální rozvoj. Z tohoto hlediska je Strategie regionálního rozvoje významným zdrojovým dokumentem při přípravě Národního rozvojového plánu (NRP), resp. Národního strategického referenčního rámce (NSRR) a operačních programů, orientovaných na čerpání prostředků z evropských fondů.

V oblasti politiky soudržnosti je Strategie regionálního rozvoje výchozím vstupním podkladem pro regionální dimenzi   základních programových dokumentů na národní úrovni – „Národního rozvojového plánu“ a „Národního strategického referenčního rámce“. Tyto dokumenty zastřešují všechny tři nové cíle politiky soudržnosti, tj. konvergence, regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, evropská územní spolupráce, definují hlavní oblasti intervence strukturálních fondů do úrovně priorit a odůvodňují počet a zaměření operačních programů. Vztah Strategie regionálního rozvoje k těmto dokumentům je interaktivní, to znamená, že na jedné straně navazuje na v nich obsažené základní principy a priority politiky soudržnosti, na druhé straně do nich vnáší regionální hledisko.

Strategie regionálního rozvoje je koordinována s dalším dokumentem MMR „Politikou územního rozvoje“, celostátním nástrojem územního plánování, který slouží ke koordinaci územně plánovací činnosti krajů a resortních koncepcí s vazbou na území. Politika územního rozvoje určuje ve stanoveném období požadavky na konkretizaci úkolů územního plánování v republikových, mezinárodních, nadregionálních a přeshraničních souvislostech, zejména s ohledem na udržitelný rozvoj území, a určuje strategii a základní podmínky pro naplňování těchto úkolů. Obsahem Politiky územního rozvoje bude zejména stanovení republikových priorit územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území a dále vymezení oblastí se zvýšenými požadavky na změny v území z důvodů soustředění aktivit mezinárodního, republikového a nadregionálního významu. V tomto dokumentu budou rovněž vymezeny oblasti se specifickými hodnotami a se specifickými problémy a dále koridory a plochy dopravní a technické infrastruktury mezinárodního, republikového a nadregionálního významu. Pro vymezené oblasti, koridory a plochy budou stanoveny kriteria a podmínky pro jejich rozvoj.

zpět na začátek

Základní pojmy

Pojmem regionální rozvoj rozumíme růst socioekonomického a environmentálního potenciálu a konkurenceschopnosti regionů vedoucí ke zvyšování životní úrovně a kvality života  jejich obyvatel. V tomto ohledu jde o dynamický a vyvážený rozvoj regionální struktury příslušného územního celku a jeho částí (regionů, mikroregionů) a odstraňování popřípadě zmírňování regionálních disparit.

Regionálními disparitami se rozumí rozdíly v úrovni hospodářského, enviromentálního a sociálního rozvoje regionů v míře, která je celospolečensky uznána za nežádoucí. Za regionální disparity nelze např. považovat rozdíly vyplývající z rozmanitosti podmínek jednotlivých regionů a z nich vyplývající rozdíly v kvalitě života např. v městských nebo venkovských oblastech, kde se výhody a nevýhody navzájem vyvažují.

Regionální politika představuje soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí, na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a lepšímu územnímu rozložení v území a k rozvoji infrastruktury. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority.

Jejím významným cílem je konvergence regionů v rámci určitého územního celku a klíčovým znakem je její selektivnost, to znamená diferenciace zaměření intervencí na podporu vybraných problémových regionů, které výrazně zaostávají ve svém rozvoji za průměrem v míře, která je společensky uznána za nežádoucí.

V podmínkách ČR se regionální politika uplatňuje z úrovně EU vůči vybraným regionům NUTS 2, z úrovně ČR vůči vybraným státem podporovaným regionům (§4 zákona 248/2000 Sb.) a z úrovně krajů vůči vybraným mikroregionům.

Základními úrovněmi v regionálním rozvoji a realizaci regionální politiky ČR jsou:

• regiony soudržnosti (NUTS 2) – statistické oblasti,
• kraje (NUTS 3) – vyšší územní samosprávné celky,
• okresy – regionální jednotky pro stanovení regionů se soustředěnou podporou státu,
• správní obvody obcí s rozšířenou působností ( SO ORP) – správní okrsky,
• obce – obecní a městské úřady.

Úlohou státní úrovně je koncepční a výkonná činnost zákonodárných a výkonných složek státu v oblasti regionální politiky a podpory regionálního rozvoje, včetně zabezpečení prostředků státního rozpočtu a adekvátních legislativních opatření.

Cílem státní podpory regionálního rozvoje je růst socioekonomického a enviromentálního potenciálu regionů, zvyšování jejich konkurenceschopnosti, vyvážený rozvoj regionální struktury státu a snižování nepřiměřených rozdílů v úrovni hospodářského a sociálního rozvoje a environmentálních podmínek regionů.

Při uplatňování principu subsidiarity v podpoře regionálního rozvoje a provádění regionální politiky je tedy úkolem státu zejména:

• vytváření koncepce regionální politiky státu,
• analýza a identifikace regionálních disparit,
• určení problémových regionů, které je potřeba podporovat z úrovně státu,
• stanovení rozsahu a zaměření podpory státu v rámci státních programů podpory regionálního rozvoje k odstraňování regionálních disparit.

Úlohou krajské úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů krajů v oblasti regionálního rozvoje. Orgány kraje tvoří základní stavební jednotku pro tvorbu a realizaci regionálního rozvoje v ČR, spolupracují s ústředními úřady státní správy a koordinují zájmy obcí ve věcech regionálního rozvoje nadobecního významu.

Úkolem krajů je zejména:

• koordinace rozvoje územního obvodu kraje a rozvoj odvětví v jejich samostatné působnosti,
• koncipování vnitřní rozvojové politiky krajů, zpracování a implementace rozvojových programů,
• stanovení regionálních rozvojových priorit, ovlivňování vývoje regionálních disparit v rámci kraje adbát o zachování krajinné a hospodářské pestrosti území.

Do 31. 12. 2002 bylo úlohou okresní úrovnědočasné zajišťování některých úkolů spojených s tvorbou a realizací podpory regionálního rozvoje (ve smyslu usnesení vlády č.258/99 a 511/99 byly okresní úřady zrušeny a jejich činnost od 1. 1. 2003 nahrazena obcemi s rozšířenou působností nebo kraji).

Úlohou obecní úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů obcí v oblasti místního rozvoje, jejich iniciační činnost v oblasti řešení nadmístních problémů a definování nadmístních programů a jejich participace na realizaci regionálních programů.

Vztah s kraji

Stát i kraje plní při podpoře regionálního rozvoje své nezastupitelné role, spolupracují, ale nemohou se vzájemně nahrazovat. Kraje nemohou převzít funkci státu už z toho prostého důvodu, že působí pouze na svém vymezeném území a nemohou překonat prostorové limity působnosti územních samospráv. Naproti tomu odstraňování regionálních disparit vyžaduje jednotné posuzování problémů na celém území státu a rozhodování podle jednotných kriterií o tom, které zaostávající územní celky v rámci státu a jakým způsobem mají být podporovány. Stát navíc vystupuje ve vztahu k příslušným institucím Evropské unie jako nezastupitelný partner při uplatňování politiky hospodářské a sociální soudržnosti a tedy realizaci regionální politiky EU na území ČR.

Strategie regionálního rozvoje respektuje samosprávnou roli krajů v oblasti plnění dílčích funkcí regionální politiky a rozvoje regionů⁵. V této oblasti je zcela zásadní uplatnění principu subsidiarity, v rámci něhož Strategie regionálního rozvoje představuje zastřešující koncepční dokument jak pro tvorbu regionálních rozvojových strategií, tak i pro uplatnění jednotlivých nástrojů v rámci implementace národní regionální politiky při přípravě a realizaci čerpání prostředků z evropských fondů.

zpět na začátek

1.2 Východiska strategie regionálního rozvoje

Strategie regionálního rozvoje vychází ze dvou poznatků:

1) Silné stránky, slabé stránky, vnější příležitosti a ohrožení rozvoje ČR jsou výrazně regionálně i jinak územně diferenciované a v posledních letech se tyto rozdíly ještě prohlubují z hlediska:

• vnitřních předpokladů (existující specifické problémy a schopnost regionů tyto problémy řešit),
• dopadu vnějších faktorů (míra vlivu procesů, odehrávajících se na národní, evropské či globální úrovni) na jednotlivé regiony a jejich schopnosti na tyto procesy v reálném  čase správně reagovat.

2) Existují dva základní vzorcepřekonávání regionálních disparit v tomto smyslu. Jeden preferuje zachování a využívání funkčních (z hlediska možností rozvoje pozitivních) rozmanitostí jednotlivých regionů.

Druhý, který je odrazem čtyřicetileté historie regionální politiky uplatňované do roku 1989, naopak preferuje maximální potlačení rozdílů.

Z hlediska dlouhodobého dopadu na ekonomický růst ČR i jednotlivých regionů se jako perspektivní jeví první vzorec, neboť podporuje prorůstově zaměřené pojetí regionálních disparit. Tzn. zaměřuje se na ty prvky, kterých je možno jako regionálních specifik využít pro dynamizaci rozvoje daných regionů.

Priority strategie regionálního rozvoje jednoznačně směřují ke snižování existujících regionálních rozdílů:

• aktivní politikou směrování prostředků do podpory optimálního využívání rozvojového potenciálu regionů,
• politikou alokace prostředků na dodatečné odstraňování negativních sociálních dopadů ekonomického útlumu strukturálně postižených regionů.

Smyslem regionální politiky ČR není rovnostářské rozdělování omezených zdrojů, ale jasné definování priorit a koncentrace prostředků.

K zabezpečení takto pojaté prorůstové strategie slouží následující procesy diversifikovaného rozvoje regionů:

1) Mobilizace přírodního a kulturního potenciálu

Efektivní využití rozvojového potenciálu regionů na základě zmapování místně diversifikovaného přírodního a hmotného rozvojového potenciálu a aplikace účinných opatření k jeho využití. Rozšiřování kapitálové absorpční schopnosti regionů směrem k maximálnímu využití přírodního a kulturního rozvojového potenciálu. Revitalizace regionálních tradic a jejich využívání jako zdroje hospodářského růstu v rámci globálně dynamicky se vyvíjejících segmentů jako je turismus nebo ekonomizace kulturního dědictví.

2) Šíření rozvojových inovací

Šíření efektů prostorových rozvojových pólů formou předávání inovací do rozvojově indiferentních regionů.

3) Využití komparativních výhod

Konkurence regionů a velkých měst o významné ekonomické aktivity, založená na zvýrazňování jejich pozitivních faktorů a rozvojových předpokladů a podpora opatření k odstranění negativních rozvojově disfunkčních disparit, umožňujících jejich další  využívání.

4) Prostorová soudržnost, rozvoj infrastruktury

Vnitřní integrace regionů na základě územní dělby práce, optimálně využívající komparativních výhod a prostorové dostupnosti jednotlivých částí území a spádových vazeb mezi nimi. Posilování ekonomické a sociální soudržnosti kapitálovými vklady do rozvoje infrastruktury regionů.

5) Diferencovaný rozvoj lidských zdrojů v regionech

Zvyšování vzdělání, kvalifikace, motivace, sociální a prostorové mobility a akceschopnosti obyvatel s cílem zajištění vyšší efektivity jejich zapojení do rozvojových projektů a do aplikace principů místní Agendy 21.

6) Přeshraniční a meziregionální spolupráce

Využívání možností přeshraniční regionální spolupráce v rámci středoevropského prostoru a spolupráce s dalšími evropskými regiony a mezinárodními organizacemi.

7) Zvýšení sociální soudržnosti regionů

Vysoká míra sociální soudržnosti regionů, založená na ekonomické a občanské participaci jednotlivých skupin obyvatel a jejich identifikaci s daným územím a na funkční podpoře integrace vyčleněných skupin se společným cílem zlepšení kvality života v regionu. Modernizace socioekonomické struktury obyvatelstva regionů jako předpoklad  jejich dlouhodobě udržitelného rozvoje.

8) Stabilizace sídelní struktury regionů a revitalizace venkovského prostoru

Podporou substituce trvalé migrace dojížďkou za prací zvýšit prostorovou flexibilitu na trhu práce bez výrazných změn v sídelní struktuře země s cílem omezování trendu vylidňování obcí a předcházení rozrůstání měst do krajiny. Oživení venkovského prostoru využitím moderních technologií, informatiky, modernizací zemědělské výroby a zvýšením environmentálních funkcí krajiny. Zvýšení prestiže venkova zlepšenou kvalitou životního prostředí a podpora zhodnocování krajinného potenciálu.

9) Kvalita a otevřenost veřejné správy v regionech

Zlepšení kvality a efektivity výkonu veřejné správy na regionální a lokální úrovni a její dostupnosti obyvatelům. Podpora rozvoje partnerství soukromého, veřejného a neziskového sektoru a otevřené komunikace. 

10) Životní prostředí

Šetrné využití potenciálu životního prostředí ke zvyšování růstu socioekonomického potenciálu a konkurenceschopnosti regionů v souladu s principy udržitelného rozvoje. Zlepšování kvality života prostřednictvím systémové ochrany a zvyšování kvality složek životního prostředí.

Strategie regionálního rozvoje vychází z naplnění pěti hlavních principů:

Solidarita

Výchozím principem je solidarita silných se slabšími a znevýhodněnými regiony. Solidarita a její efekty jsou mimoekonomickou kategorií, přerozdělované zdroje jsou však reálným nákladem. Proto musejí přinášet kladné hospodářské efekty nejen podporovaným, ale i poskytovatelům podpory, byť třeba až v delší časové perspektivě.

Soudržnost

Nejdůležitějším efektem solidarity je posilování soudržnosti celého území státu. Ta je podmíněna rovnými příležitostmi k rozvoji všech územních celků, tedy vyrovnáváním nefunkčních regionálních disparit. Základem takto pojaté soudržnosti je dobudování odpovídající dopravní, technické, environmentální, správní, sociální, vzdělávací, informační a další infrastruktury v jednotlivých regionech.

Růst

Jedním z předpokladů úspěšné regionální politiky je dynamický a environmentální udržitelný hospodářský růst a růst kvality života obyvatel České republiky. Je totiž nejen podmínkou rychlého odstraňování bariér, ale zároveň předpokladem plného využívání potenciálu regionů.

Konkurenceschopnost

Prorůstově orientovaná regionální politika se přitom soustřeďuje na posilování konkurenceschopnosti jednotlivých regionů a oblastí. Podporuje využívání pozitivně působících komparativních výhod v regionech.

Udržitelnost

Regionální politika vychází z principu udržitelného rozvoje, který představuje vyvážený vztah ekonomické, sociální a environmentální složky regionálního rozvoje.

Protože regionální politika ČR na období 2007–2013 je zaměřená na maximální využití prostředků z fondů EU, počítá s implementací převážné části cílů prostřednictvím operačních programů, specifikovaných v Národním rozvojovém plánu a v Národním strategickém referenčním rámci pro dané období. Záměrem je realizovat jednotlivé projekty regionálního rozvoje prostřednictvímnásledujících operačních programů:

• regionální operační programy zpracovávané a implementované kraji (regiony soudržnosti NUTS 2), s důrazem na postižení specifik problémů a možností rozvoje jednotlivých krajů,
• integrovaný operační program zahrnující oblast služeb (sociální, zdravotní, informační, správní, kultury, cestovního ruchu, rekreace, atd.) s primárně regionální dimenzí, zpracovaný a implementovaný MMR ve spolupráci s kraji,
• sektorové operační programy pro oblasti podnikání, infrastruktura a rozvoj lidských zdrojů, zpracovávané a implementované ústředními orgány státní správy a pověřenými organizacemi, se sekundární regionální dimenzí.

Pokud na realizaci některých cílů nebude možné použít prostředky z fondů EU, identifikuje Strategie regionálního rozvoje možnosti jejich financování z jiných, veřejných (Národní programy regionálního rozvoje) nebo soukromých zdrojů, včetně financování na principu Public-Private Partnership. Kromě toho budou některé cíle realizovány i formou organizačních, legislativních, institucionálních a finančních opatření.

1. Viz § 5 zák. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje a usnesení Vlády ČR č. 682 ze dne 12.7. 2000, o Strategii regionálního rozvoje ČR.
2. Strategie hospodářského růstu (SHR), schválená usnesením vlády ČR č. 1500 ze dne 16.11. 2005.
3. Politika hospodářské a sociální soudržnosti Evropské unie.
4. Viz Společně pro růst a zaměstnanost – nový začátek pro lisabonskou strategii“, sdělení Evropské komise schválené Evropskou radou, Brusel, 2.2. 2005 (COM (2005) 24)
5. Viz zák. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, § 11, písm. b.

zpět na začátek

• zpět na obsah dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“
• další část dokumentu „Strategie regionálního rozvoje české republiky 2007–2013“