Dokonce i skeptikové to přiznávají: efektivní pomoc funguje. V posledních 25 letech se podíl chudých lidí v rozvojových státech snížil o polovinu a uplynulých deset let se neslo ve znamení působivých rozvojových úspěchů v zemích, o nichž se kdysi předpokládalo, že jim nelze pomoci.
Úmrtnost dětí do pěti let se celosvětově snížila o třetinu a subsaharské ekonomiky rostly v průměru až o 6 % ročně. S výjimkou křehkých a konfliktem sužovaných států se dnešní chudé země diametrálně liší od chudých zemí minulosti.
V 90. letech představovaly ekonomiky rozvojových zemí pouhou pětinu globálního hospodářského růstu. Dnes jsou mnohé z nich hnací silou globální ekonomiky. Podle některých odhadů se šest hlavních ekonomik s rozvíjejícími se trhy – Čína, Jihokorejská republika, Indonésie, Brazílie, Indie a Rusko – bude do roku 2025 společně podílet na celkovém globálním růstu z více než jedné poloviny.
Existují i méně známé úspěšné příběhy. Vezměme si Etiopii, která je navzdory jedné z nejhorších celosvětových krizí naší doby už sedm let po sobě nejrychleji rostoucí africkou zemí, která není bohatá na nerostné zdroje – od roku 2003 roste její HDP průměrně o 11 % ročně. A řada chudých zemí začala budovat efektivní instituce, kontrolovat výdaje, řídit své rozpočty a poskytovat více služeb, které jejich občané potřebují.
Autorkou komentáře je Sri Mulyani Indrawati, generální ředitelka Skupiny světové banky a bývalá ministryně financí Indonésie. Pokračování komentáře si můžete přečíst na stránkách The Project Syndicate.
Převzato z Informačního portálu o Evropské unii EurActiv.cz
