Vládní zakázky v Turecku 

Režim zadávání veřejných zakázek je v Turecku upraven zákonem č. 4735 (Public Procurement Law ze dne 4. ledna 2002, publikace 22. ledna 2002), který je průběžně novelizován. K dané problematice se vztahuje navíc celá řada dalších zákonů (Public Procurement Contracts Law, zákon o nadacích, zákon o kulturním a přírodním dědictví aj.) Některé projekty navíc tomuto zákonu nepodléhají.

Zcela mimo shora uvedený zákon jsou například postaveny tendry na armádní zakázky, zakázky bezpečnostních služeb, ale i konzultantské služby při privatizaci, zboží a služby k rozvoji výzkumu v rámci národních vědecko-výzkumných institucí, dekontaminace moří a vod, zboží a služby pro generální direktorát sportu včetně sportovních federací, opravy silnic, archeologický výzkum apod. Definice výjimek a organizací, které tyto výjimky mohou požívat, je dosti volná.

Zákon rozeznává několik procedur: volné řízení (Open Procedure), omezené řízení (Restricted Procedure), tzv. přímý nákup (Direct Procurement) a tzv. Negotiated Procedure, při které jsou většinou ve dvou fázích s uchazeči negociovány technické detaily, implementační metody a někdy i cena.

Sám zákon, ale zejména praxe, jsou velmi neprůhledné a oblast je opakovaně kritizována při periodickém vyhodnocování připravenosti Turecka na vstup do EU. Úprava zákona o veřejných zakázkách, resp. jeho zásadní přepracování (včetně oblasti PPP, uzavírání kontraktů aj.), je jedním z požadavků EU v rámci přibližování Turecka k EU (kapitola 5 – Public Procurement). Je zřejmé, že Turecko však prozatím nejeví velkou chuť přizpůsobit svou legislativu acquis a progres je v tomto směru zanedbatelný. Výjimkou není ani poslední zpráva EU z konce roku 2010 (Turkey 2010 Progress Report, 9. listopadu 2010), která uvádí, že v Turecko nadále pokračuje ve zvýšené míře praxe zadávání veřejných zakázek na základě výjimek nebo přes přímé prodeje a že jsou diskriminování zahraniční uchazeči. Drobným pozitivem je vytvoření Call centra pro osvětu zadavatelů a možnost podat si stížnost. Zákon lze nalézt v anglickém pracovním překladu na internetových stránkách instituce „Public Procurement Authority – KIK/Kamu Ihale Kurumu“, která spadá pod gesci Ministerstva financí.

V zákoně existuje kromě shora uváděných výluk z povinnosti vypsat veřejnou zakázku dále celá řada dalších výjimek. Jedna spočívá např. v tom, že vyhlašovatel může po vyhodnocení nabídek zakázku zadat podle svého uvážení nebo ji nezadat vůbec. Další výjimky a z nich vyplývající možnost přímého zadání se týkají tzv. menších zakázek, pokud se objeví jen jeden uchazeč, pokud jde o různé urgentní potřeby (stav emergency) apod.

Silně kritizovaným problémem je především fakt, že turecká legislativa preferuje domácí uchazeče o státní zakázky (15% cenové zvýhodnění pro domácí firmy). Za domácího uchazeče je pokládána fyzická osoba s tureckým státním občanstvím, nebo firma zřízená dle tureckého práva. Domácí firmy, které vytvoří konsorcium, resp. obchodní společenství se zahraničním partnerem, toto právo na cenové zvýhodnění ztrácejí. U některých tzv. podlimitních zakázek může být soutěž omezena pouze na turecké uchazeče. Definice limitu (treshold value) je rovněž komplikovaná, s možností variabilního výkladu. U některých zakázek se jedná o 300 mld. 31 TRY, v dalších případech jde o jiné částky.  

zpět na začátek

Dalším bolavým momentem je korupce. US Department of State (Ministerstvo zahraničí) uvádí ve své zprávě 2010, že kromě nerovného zacházení je sféra tureckých veřejných zakázek jednou z nejvíce prolezlých korupcí. Tento názor mají podle stejného zdroje i turecké privátní firmy a vnímání korupce při zadávání veřejných zakázek sdílí rovněž veřejnost.

Ve vztahu k veřejným zakázkám lze uvést i řadu příkladů politické korupce, resp. manipulací a dalších přehmatů. Například zpráva Global Integrity 2008 uvádí, že bývalý místopředseda vládnoucí strany AKP Cemal Kaya, byl shledán soudně vinným za defraudace při energetických kontraktech. Byl nicméně stranou opět nominován a v roce 2007 se stal poslancem, přičemž poslanecká imunita jej zachránila od trestu. Obchodní konglomerát  Calik Group, který řídí zeť premiéra Erdogana, se zase jako jediný ucházel v roce 2008 o druhé největší turecké médium Sabah-ATV. Global Integrity 2008 uvádí, že došlo k silným tlakům, aby se stal dle dikce zákona vítězem coby jediný uchazeč. Ostatní společnosti byly údajně „varovány“ vysokým státním úředníkem, aby odstoupily.

Podle zprávy „The World Bank and IFC: Enterprise Surveys 2008“ (vyšla v roce 2010) uvedlo 23 % dotazovaných firem, že počítají kvůli zajištění státních zakázek s dary a úplatky pro byrokraty a členy výběrových komisí. Zpráva EBRD & World Bank: BEEPS Turkey 2008 zase uvádí, že hodnota neoficiálních plateb bokem v Turecku představuje průměrně 3,9 % hodnoty budoucího kontraktu.

Zdroj: tabulka převzata ze studie OECD

Českým firmám lze doporučit, aby se zabývaly zakázkami vypisovanými v Turecku v rámci EU fondů (předvstupní pomoc – programy IPA), které jsou sice většinou kofinancovány (kolem 25 %) z tureckého státního rozpočtu, avšak celé řízení podléhá striktním pravidlům EU, je tudíž naprosto transparentní a vedeno dle evropských standardů. (Jejich aktualizované přehledy v angličtině lze nalézt na internetovém výstupu organizace CFCU) Prozatím je využití této šance z české strany prakticky nulové, a to přesto, že se ČR jako členská země EU kontribucí do Bruselu na finančních prostředcích pro Turecko podílí. Další možností jsou různé turecké rozvojové projekty financované mezinárodními finančními institucemi a bankami (např. SB, EBRD aj.), v nichž je ČR rovněž členským státem. Vynikající službu v tomto směru poskytuje německým firmám oficiální agentura na podporu zahraničních hospodářských styků SRN „Bfai“, na jejíchž stránkách lze vyhledávat tendry a projekty v Turecku spolu s krátkou anotací v němčině (dle sektorů, dle financiérů apod.). Základní dokument k zakázce je pak po úhradě minimálního poplatku (2,50 Eur) zasílán žadateli elektronicky, opět v němčině.

Informace poskytnuta Zastupitelským úřadem České republiky v Ankaře (Turecko).